Sisi - Osamělá císařovna

25. srpna 2017 v 12:00 | Jana K |  Románové knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Allison Pataki
Nakladatelství: Alpress, edice Klokan
Rok vydání: 11/2016
Počet stran: 440

Kolik dávám bodů: 1/10

Z anglického originálu "Sisi - Empress On Her Own" přeložila Blažena Kukulišová.


Anotace:
Sisi už ví, že vládnout není jednoduché ani po boku mocného manžela Františka Josefa, který jí dává najevo, jak moc ji potřebuje. Milovanou "královnu víl" dusí přísná pravidla na vídeňském dvoře, plném rivality a intrik. Touží po volnosti, po jízdě na koních a po milující náruči. Čím víc se cítí osamělá, tím častěji prchá z Vídně. Jenže kam utéct před osudem?

O autorce:
Autorka je dcera známého amerického politika George E. Patakiho, bývalého guvernéra státu New York. S vyznamenáním absolvovala univerzitu v Yale. Miluje historii a ve své literární tvorbě se inspiruje skutečnými dějinnými událostmi a jejich protagonisty. Pravidelně přispívá do médií a je činná také v neziskové sféře. S manželem žije v Chicagu.

Ukázka z knihy:
Sisi mlčky přešla k oknu a vyhlédla do pustého, mrazivého lesa. Čaje se ani nedotkla a nedívala se na Andrássyho. V krbu se s praskáním rozpadlo ohořelé poleno a na kamennou podlahu dopadla sprška popele. Po dlouhých minutách mlčení se do ticha ozval Andrássy: "Kéž bych věděl... jak jsme se dostali až sem."
"Na koních, zdá se," řekla Sisi a stočila pohled ke stáji za oknem.
"Přece víš, jak to myslím, Sisi. Jak jsme... ty a já."
"Přestaň." Otočila se k němu a zarazila ho zvednutím ruky. Zavrtěla hlavou. "Ne."
Na víc slov neměla sil, zlomil by se jí hlas. Kromě toho oba věděli, co se stalo. Navzájem se milovali, ale oba sloužili stejnému pánu - habsburské říši -, který nedbal na lásku, naděje či trápení jednotlivce. Po chvíli se přerývaně nadechla. "Žádná slova už nemohou nic změnit, Andrássy. Možná bude lepší, když prostě... nebudeme nic říkat."
Přikývl, jako by jí četl myšlenky. Sisi viděla, že se mu do tmavých očí derou slzy a propůjčují jim sametový třpyt, který jí vždycky připadal tak odzbrojující, tak nebezpečně svůdný.
"Ano," souhlasil tiše. Polkl. "Bude to tak lepší."
Sklonila hlavu, dospěla ke stejnému rozhodnutí. Věděla, co musí udělat. Vlastně to jela do toho mrazivého lesa oplakat.
"Raději vše ukončit, než nás to oba zlomí docela," dodal přiškrceně.
Zasmála se - ztrápeně, přidušeně. Byla si jistá, že už je zlomená. Jenže takto alespoň mohli vyváznout s důstojností. S neposkvrněnou památkou na to, co spolu prožili. Jejich láska bude poslední obětí, položenou na oltář říše. Tak zůstane čistá a krásná.
Když se k ní tentokrát Andrássy naklonil, dovolila mu vzít ji za ruce s vědomím, že to je naposledy. Dívala se, jak se jejich prsty proplétají. "Tak to kdysi začalo," zašeptala chvějícím se hlasem.
"Hm?"
"Tak to začalo," řekla znovu a stiskla jeho dlaně ve svých.
"Vzala jsem tě za ruku. Před tolika lety."
Usmál se, náhle si také vzpomněl. V tu noc, kdy ji našel zdrcenou v Hofburgu. Měla za sebou svízelný večer s Františkem, nalomenou sebedůvěru a byla zdrcená. Potkala Andrássyho při návratu do svého apartmá. Ze zoufalství se chopila jeho ruky. Potřebovala, aby ji někdo přátelsky vyslechl. Dokázal jí, že není sama. Později přiznal, že se do ní tehdy v noci zamiloval.
"Tak to začalo." Přikývl a pohladil jí prstem hřbet ruky. A takhle to skončí, pomyslela si a pohlédla mu do očí. Na chvíli si letmo vybavila vzpomínky na chvíle, kdy na ni hleděl stejně jako teď: jejich první setkání ve vídeňské opeře, vlahý letní večer v Budapešti, kde ji vyzval k tanci, noc, kdy ji našel v slzách v Hofburgu, deštivá večerní procházka v Schönbrunnu v předvečer smíru s Maďarskem, večer, kdy ho našla samotného na vrcholku kopce s budínským hradem, s výhledem na Budapešť a Dunaj. Ach, tehdy a pak ještě tolikrát!
Andrássy k ní naklonil hlavu a z jeho hlasu se ozýval nesmírný smutek. "Bude lepší, Sisi, abych ti nevyprávěl, jak tě pořád hluboce a bolestně miluji. Abych ti neříkal, že jsi zachránila nejen mou zem, ale i můj život. A že bych ho za tebe rád položil, kdybych myslel, že ti to pomůže nebo že bys pak třeba byla šťastnější." Odmlčel se, sváděl boj sám se sebou. Po chvíli pokračoval, sice rozechvělým hlasem, ale klidný. "Nemá smysl, abych ti líčil, jak jsem se trápil, než jsem si uvědomil, že nedokážu změnit, jaká jsi nebo za koho jsi provdaná, ani záměr, jaký Bůh přiřkl tvému životu a postavení. Uvědomil jsem si, že milovat tě dál je z mé strany sobectví. Myslím, že jsi nejdokonalejší ze všech žen. Ale právě proto, že tě znám a miluji, jsem pochopil, že nejlepší, co mohu udělat - pto tebe, sebe i celou tuhle říši -, je vzdát se tě." Odmlčel se, a zatímco jeho slova doznívala přidušená vzlykáním, které se snažil potlačit, zavřel oči.
Stáli proti sobě a drželi se za ruce, jako by se chystali dát si manželský slib. Prohlásit, že se milují a chtějí spolu žít. Jenže místo toho dělali pravý opak. Andrássy to vzápětí potvrdil. "Sisi, tím, že to skončíme, zůstaneš v mých očích dokonalá."
Sklopila zrak, cítila, jak jí slané slzy putují po lících ke rtům. Rtům beze slov, jimiž by mohla odpovědět.
"Budu tě vždycky milovat," zašeptal. Je dobré, aby tohle vše věděla, nebo by bylo lepší, kdyby nic neřekl?
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Bay. Byl po jejím boku stejně oddaně jako dřív, jezdil s ní na projížďky každý den. A Sisi shledávala, že po jeho společnosti touží ještě víc než po slunečním svitu a polích. Radovala se z jeho neustálé přítomnosti, cítila ještě lahodnější opojení, než jaké by jí mohlo způsobit víno. Prahla po těch chvílích, kdy ji vzal za ruku, aby jí pomohl překonat nějaký rozblácený úsek, nebo ji objal kolem pasu, než ji vyzvedl do sedla. Jednou odpoledne přiznal, že se mu nesmírně líbí, jak Sisi s tím okouzlujícím německým přízvukem vyslovuje jeho jméno. Bay. Občas se přistihla, jak to jméno říká nahlas, když v noci leží osamělá ve své posteli. Vracela se ve vzpomínkách k té chvíli, kdy jí daroval čtyřlístek, jak se k ní sklonil a dotkl se rty jejího krku, hebce a pomíjivě. Tenkrát si byli nejbližší, poprvé se objevila trhlina v jeho sebekázni. Tolik si přála, aby se ta chvíle znovu opakovala!
Ale co její sebekázeň? Představovala si Baye v jeho ložnici a potýkala se s bláznivou touhou proklouznout tmavou chodbou a zaklepat na jeho dveře. Bay. Myslela na to, jak by se asi tvářil, kdyby jí otevřel, rozcuchaný a zahalený jen do noční košile. Ale něco ji nutilo zůstat ve vlastní posteli. Něco jí bránilo překročit mez slušnosti.
Kdyby se o něco pokusil Bay, kdo ví, jak by to dopadlo. Nebyla si zcela jistá, že má dost pevnou vůli, aby jej odmrštila. Ale sama nic začít nemohla. Ne ona, císařovna. Matka čtyř dětí. A on je zasnoubený s mladou dámou. Co kdyby ji odmítl? To by těžce ranilo její pýchu; nechtěla riskovat.
A vůbec, copak si už před lety neřekla, že takový plamen erotické vášně vede na špatnou cestu? Do bludiště posetého značkami s přísliby, které se rychle rozplynou, a zbude jen rozčarování? Copak se nepoučila, že si nemá nikoho idealizovat? Nepřišla právě proto o Andrássyho? Nedopustí, aby ztratila iluze i ve vztahu k Bayovi. Část jejího já tušila, že tak, jak si ho představuje, je Bay dokonalejší, než může být jakýkoliv muž z masa a kostí. Bay v jejích myšlenkách představoval nádherné rozptýlení, vábivé, vzrušující a inspirativní. Pokud to půjde, ponechá věci napořád tak, jak jsou, neuhasí touhu ze strachu, že by potom plamen nezářil tak jasně.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Ztěžka polkla a přinutila se udržet hlas v klidu. "Takže se zítra vrátíte ke své nevěstě a požádáte ji o odpuštění?"
Přikývl a strčil ruce do kapes kalhot.
Sisi se zastavila a opřela se zády o zeď. Kamenné zdivo ji studilo na holých pažích, ramenou a krku. Zatímco se nad ní plamen svíčky třepotal a rozechvíval svět, zavřela oči. Se staženým hrdlem si přikryla rukama obličej a z očí jí vytryskly slzy.
Bay, zjevně rozpačitý, mlčel.
Sisi po chvíli pokračovala. "A já," snažila se znovu ovládnout a přestat plakat, "já se zítra vrátím do zajetí."
Bay teď stál přímo proti ní. Nepromluvil, nedotkl se jí, jen stál tak blízko, že i se zavřenýma a zakrytýma očima cítila jeho přítomnost. Po chvíli si otřela uslzené tváře a otevřela oči. Rukama se opíral o zeď za ní a upřeně se na ni díval, obličej jen kousíček od jejího. Hleděla na něj přes lesklé krůpěje slz.
"Kdyby to bylo v mých silách...," řekl Bay. "Kdybych mohl..." Povzdechl si a zkusil to jinak. "Opravdu vás to tolik trápí?"
"Vždycky jsem odjížděla smutná." Odmlčela se a znovu si osušila tváře. "Ale v minulosti jsem si alespoň odvážela krásné vzpomínky, dostatečnou zásobu, abych s nimi překonala beznaděj, která mě čeká ve Vídni." Nadechla se a přikázala si, že už nebude plakat. "Ale letos bez vás nemám ani to."
"Sisi, co ode mě čekáte?" Povzdechl si a prohrábl rukou rezavé vlasy. Očima jí putoval po těle. "Trvá to celé roky."
Jeho hlas byl obtěžkaný - čím přesně? Touhou? Marností? Znovu se jí zadíval do očí. "Víme, co jeden pro druhého můžeme být... a co být nemůžeme. Jak dlouho to takhle může jít dál?"
Věděla, že má pravdu. Byla provdaná za císaře a on byl zasnoubený s Charlotte Bairdovou. Jejich... přátelství... se stalo neudržitelným. Jistě, musela mu dát volnost, aby mohl žít svůj život. Jak by mohla vysvětlit hlubiny svého sobectví? Vysvětlit, že ho sice nemůže mít a nemůže se mu odevzdat, ale přesto nechce, aby jí ho někdo vzal? Bylo jí jasné, že to není fér. Ale jak by se ho mohla vzdát? "Bayi, tyhle měsíce..." Jak by mu mohla říct, že žije celý rok jen pro těch pár měsíců strávených s ním? "Tyhle měsíce mi pomáhají překonat dlouhé roky."
Chvíli o tom přemýšlel a zhluboka se nadechl. "Sisi, nemohu pořád žít jen pro pár ukradených měsíců v roce."
Ta slova ji udeřila jako nějaká rána právě ve chvíli, kdy se chodbou přihnal průvan a zhasl svíčku, blikající nad ní. Zavřela oči a vstřebávala v tiché a ztmavlé chodbě jejich význam. To, co je pojilo - ten nebezpečný tanec, při němž se obklopovali iluzemi -, mu už nestačilo, byl odhodlaný usilovat o víc. Ožení se s Charlotte Bairdovou a ona, Sisi, se vytratí z jeho života jako mořská vlna, co vystoupala na hřeben a na víc nemá sílu. Vybral si cestu, která mu snad přinese spokojený a příjemný život. Ale na to ona už nemá naději. Rozhodla se před desítkami let, její život se ubíral stanovenou cestou, směrem, jemuž nikdy nerozuměla.
Teď už nežárlila jen na Charlotte Bairdovou, ale i na Baye. Záviděla mu, že se od ní může odpoutat. Může a také to udělá, jenže ona takovou možnost nemá. Pohlédla mu přes rameno do ztmavlé chodby opatství, táhnoucí se po obou stranách. Rozsáhlé bludiště, věkovité a tajemné, chodby, po nichž putovaly nohy dosud živých i těch, co už zemřeli. Sisi se zachvěla. Uvědomila si, že ji dost možná od této chvíle budou strašit přízraky i jinde, nejen v tomto domě.


Moje hodnocení:
Po přečtení první knihy o císařovně Alžbětě této americké autorky, která vyšla v českém překladu předloni na podzim, jsem byla doslova znechucená. Připomeňme si, že její název je Sny císařovny Sisi, přečetla jsem ji s velkým přemáháním loni v únoru a po jejím dočtení jsem si ji troufla označit za jednu z nejhorších, ne-li úplně nejhorší románovou knihu o životě rakouské císařovny.
To jsem ještě netušila, že celý tento skvost bude mít bohužel pokračování a paní Pataki mě bude znovu týrat svou naprostou neznalostí nejen života této pozoruhodné ženy, ale vůbec veškerých poměrů, které panovaly na rakouském císařském dvoře v 19. století. Předchozí díl skončil uherskou korunovací a já si nesmírně oddechla, že mám četbu konečně za sebou. Rok se však s rokem sešel a já musela absolvovat četbu dalších neuvěřitelných a nesmyslných kapitol z císařovnina života, tentokrát od konce šedesátých let až po její tragickou smrt.
Vzhledem k úrovni první knihy mi bylo už dopředu jasné, že druhý díl bude rovněž nevalné kvality. Mé očekávání se bohužel naplnilo tím nejhorším možným způsobem. Četbu jsem dlouho odkládala, pak se mi ale přiblížil termín vrácení knihy do knihovny a tak jsem se musela do knihy chtě nechtě pustit.
Po přečtení prvních pár stránek jsem udělala jednu věc - místo záložky jsem si do knihy dala papír a k ruce vzala tužku, abych si mohla ty různé nesrovnalosti zapisovat, neboť je jich opět velmi požehnaně. Postupem času jsem ovšem vzdala i to, neboť mě přestalo bavit v čím dál kratších intervalech přerušovat četbu a zapisovat si poznámky, které by samy o sobě vystačily na knihu. Něco jsem si však přece jen poznamenala a tak se pojďme podívat alespoň na ty největší omyly a přešlapy, kterých se paní autorka dopustila ve více než hojném počtu.

Nutno podotknout, že v knize se opět objevují veškeré nešvary, které nám paní Pataki naservírovala v prvním díle. Čím začít? Je toho hodně, tak alespoň namátkou některé.

Oslovování. Opět, stejně jako v minulé autorčině knize, se objevují příšerná oslovení typu "císařovno Alžběto," nebo když se císařovna zdržuje v Uhrách tak "královno Alžběto," dále se objevuje oslovení "korunní princi Rudolfe," svou mladší sestru císařovna nepřirozeně oslovuje "Sofie Charlotto," manžela císaře pak opět oním příšerným "Tvoje Veličensto," atd.

Naprostá neznalost poměrů na rakouském císařském dvoře a v bezprostředním okolí. Autorka si celou knihu vystačí s - řečeno jejími slovy - "třemi pomocnicemi" Idou Ferenczy, Marií Festetics a polskou! kadeřnicí Františkou (kde autorka přišla na polský původ Fanny opravdu netuším). Marie Festetics se navíc v knize objevuje již koncem 60. let, přestože císařovna se s ní seznámila až na jaře 1871 a teprve 21. prosince 1871 ji přijala do svých služeb.
Zmíněné dámy vykonávají pro Alžbětu veškeré činnosti dvorních dam, služek, komorných atd. Např. na str. 284 se tak dočteme že: "...císařovna seděla před zrcadlem, Františka a hraběnka Larischová (o té bude ještě řeč) jí vybíraly z vlasů diamanty, Marie Festeticsová se postarala o šaty a šperky a Ida chystala postel. Opravdu velmi úsměvné domnívat se, že okolí císařovny bylo tak jednoduché a všichni dělali všechno, když císařovna měla kolem sebe vždy velmi široký okruh lidí a pochopitelně i na cestách do Anglie (o kterých je mimo jiné v knize řeč) ji doprovázela celá řada osob, ať už to byly dvorní dámy, komorné, kadeřnice, tajemník, lékař, kuchaři, cukrář, stájový personál, dokonce i psi měli svůj doprovod, nemluvě o Marii Valerii, která sama měla svůj vlastní doprovod - zde v knize se objevila jen slečna Throckmortonová.

Hned v první kapitole léto 1868 jsou zmiňovány prostřednictvím dopisů, které císařovně dorazily do Gödöllő (i to je omyl, v létě 1868 se císařovna rozhodně ještě nezdržovala v Gödöllő, přijela sem až koncem září), její sestry.
Z nich se dozvídáme zajímavé věci jako např. to, že Helena se po smrti svého manžela "vrátila domů k rodičům do Possenhofenu" kde se potýká se "zdravotními potížemi," "melancholií" a "tělesnou slabostí". Opět je nám připomenut onen nesmysl z první knihy a to že kdysi "toužila po životě v klášteře" a nyní tedy žije "skoro jako jeptiška v ústraní venkovského zámečku svých rodičů."

A máme tu další dopis, tentokrát od nejmladší sestry Sofie, která se své sestře chlubí, že se bude vdávat! A hádejme za koho? No přece "za našeho bratránka Ludvíka, bavorského krále!" (Jen pro pořádek - zásnuby bavorského krále Ludvíka byly oznámeny 22. ledna 1867.)
Za více než rok, na podzim roku 1869 obdrží císařovna od sestry již méně nadšený dopis s informací že: "Lidé začínají klevetit - vím to. Domnívám se, že příčinou pomluv o mém vztahu s králem Ludvíkem je závist." Dále si sestře stěžuje, že ještě nebylo stanoveno datum svatby!
Za další dva roky, v létě 1871 odjíždí císařovna do Bavorska kvůli krizi, která tam propukla. Ano, tušíte správně, jedná se opět o konflikt s už dvakrát odloženou svatbou Sofie a Ludvíka! Jako důvod král uvádí "stavbu nového zámku a dluhy, do nichž zabředl kvůli financování Wagnerova nejnovějšího díla!" Teprve po císařovnině návštěvě a intervenci v této věci Ludvík zásnuby zrušil. (Ve skutečnosti byly zásnuby zrušeny 7. října 1867.)
Až v kapitole podzim 1871 probírá císařovna s Andrássym rodinu a ten se jí ptá: "Slyšel jsem, že se tvoje sestra Sofie Charlotta provdala za vévodu z Alençonu." (Ve skutečnosti byla svatba Sofie s Ferdinandem z Alençonu 28. září 1868.)

Také informace o bratrovi Karlovi Theodorovi není pravdivá. V létě 1871 se dozvídáme, že "bratr Karel slouží v armádě a žije daleko od domova." Není to pravda, svou kariéru důstojníka ukončil po válce roku 1866.

Dalším omylem v knize je zámek Neuschwanstein. Císařovna se na podzim roku 1869 dozví že: "Bratránkův nejnovější marnotratný stavební projekt vyrostl na vrcholku bavorských srázů." V knize je sice naznačeno, že zámek ještě není zcela dokončen, ale "Sisi viděla, že k dokončení stavby moc nezbývá," král Ludvík dokonce uvedl nedostavěný zámek jako důvod toho, proč se ještě nemůže ženit.
Jen pro vysvětlení - zámek se roku 1869 začínal teprve stavět a jeho úplného dokončení v roce 1887 se král ani nedočkal. Císařovna zde krále navštíví jak při výše zmíněné návštěvě v roce 1871, tak i v létě 1884, kde se dokonce císařovna spolu s králem projíždí na jezeře v údolí pod Neuschwansteinem! Dokonce mu přímo zde osobně předá onu známou báseň. Ano, všichni jistě dobře víme, že ona známá scéna se odehrála samozřejmě na Starnberském jezeře a ony známé verše císařovna králi uložila na Růžovém ostrově až v červnu roku 1885, kde si je král později vyzvedl a odpověděl na ně.
Co se vůbec týká bavorských zámků, tak v nich má autorka evidentně velký zmatek. Roku 1871 se císařovna od krále dozvídá že: "Stavím repliku Versailles." To je nejenom poněkud předčasné (stavba se začala realizovat až v roce 1878) ale především nás překvapí informace, kde že se ona replika Versailles staví. No přece "V Linderhofu!" O Herrenchiemsee nepadle ani slovo, tento zámek úplně unikl autorčině pozornosti.

Ono vůbec poměry v Bavorsku jsou paní autorce hodně vzdáleny, snad ještě více než poměry na císařském dvoře, je-li to vůbec ještě možné. Při návštěvě císařovny v Bavorsku v létě 1871 se třeba z úst vévodkyně Ludoviky dozvídáme, že jsou rodiče bavorského krále po smrti. Autorka tak Ludvíkovu matku Marii poslala na onen svět s osmnáctiletým předstihem!

Ani rodinné vztahy bavorských příbuzných nejsou autorčinou silnou stránkou. V předstihu, už na podzim 1871 se totiž dozvídáme že: "Princ Leopold, nějaký vzdálený příbuzný v Bavorsku, nedávno informoval krajně rozrušeného Františka Josefa o svém úmyslu pojmout Giselu za manželku." Tak v prvé řadě Leopold určitě nebyl "vzdáleným příbuzným," jak se nám to zde autorka snaží namluvit, naopak velmi blízkým, neboť byl synem pozdějšího prince regenta Luitpolda, což byl císařovnin bratranec. To je určitě příbuzenský vztah velmi těsný, císařovna vlasně byla k Leopoldovi ve stejném příbuzenském vztahu jako např. k Ludvíkovi II., což byl také syn jejího bratrance Maxmiliana, bývalého bavorského krále. Že zasnoubení bylo zinscenováno a maskováno císařským honem na sluky pod taktovkou samotné císařovny v Budě v dubnu roku 1872 není třeba dodávat.

Tím ale zdaleka není bavorským rodinným zmatkům konec. Další problematickou postavou v knize je císařovnina oblíbená neteř Marie Louise. V minulé knize jsem poukazovala mimo jiné na to, že autorčině pozornosti zde úplně unikl císařovnin nejstarší bratr Ludvík. Čekala jsem, že by se třeba mohl nějak zázračně objevit právě v souvislosti se svou dcerou Marií Louise, která zde v knize dostává část prostoru. To jsem se ale velmi zmílila, Ludvík nám zůstává i nadále urputně tajen. O Marii je v knize poprvé zmínka na podzim 1872, v rozhovoru Sisi s Andrássym, ve kterém se mu císařovna svěřuje, že bude vdávat dceru a chystá se přijmout do svých služev novou společnici: "Jedno děvče půjde z domu, ale vezmeme k nám další," dozvídáme se od císařovny. "Pozvala jsem jednu svou příbuznou, bavorskou dívku jménem Marie Larischová!, aby mi dělala společnici." Andrássy se nestačí divit a praví, že tu mladou dámu nezná a hned se císařovny ptá, zda je to její příbuzná. Na to císařovna praví, že: "Matka je herečka a otec můj příbuzný z bavorského vévodského rodu!" Takže opět všechno špatně. Nejenom že císařovnin bratr je zde označen za "nějakého příbuzného z bavorského vévodského rodu," ale císařovna je patrně nadána věšteckými schopnostmi, když už s pětiletým předstihem zmiňuje budoucí příjmení "jedné své příbuzné."
Další zmínka o Marii Louise padne na jaře 1876, kdy pobývá společně s císařovnou v Easton Neston. Tentokrát je nám představena coby "zdráhavá nevěsta a posléze choť strohého německého plukovníka, hraběte Jiřího Larische." Dozvídáme se, že Marie Louise ráda přijala císařovnino pozvání k cestě do Anglie, jen aby unikla nudnému nastávajícímu manželovi a jeho zchátralému zámku kdesi v pustině! Rovněž se dozvíme, že "hraběnka Larischová je z otcovy strany s císařovnou spřízněná," ale ani při této příležitosti nám není císařovnin brar Ludvík představen.
Opět paní autorka předbíhá událostem a předvádí svou naprostou neznalost. Kdyby si kupříkladu přečetla tak dostupný a cenný zdroj jako jsou paměti hraběnky Larischové věděla by, že císařovna seznámila svou neteř s jejím budoucím manželem při návštěvě u knížete Auersperga v Pardubicích na podzim roku 1876. Svatba se pak konala o rok později, 20. října 1877. O tom, že hrabě Jiří nebyl němeký plukovník, ale slezský šlechtic z významného uhlobaronského rodu původem z Karviné ani nemluvě.

V kapitole šest je vylíčen průběh Světové výstavy ve Vídni, která byla zahájena 1. května 1873. A kohopak to máme mezi hosty? Přijíždí belgický král Leopold (to by ještě šlo), "jehož jediným nedostatkem bylo, že s sebou přivezl svou arogantní dceru, princeznu Štěpánku!" Cituji dále: "Sisi vůči ní pojala téměř okamžitě antipatie; připadalo jí, že ta dívka s hranatou postavou nosí neslušivé a nemódní oblečení, a vadilo jí, že i před ostatními otevřeně flirtuje s Rudolfem a dává zřetelně najevo své ambice!" Co prosím, paní Pataki? Stefanii bylo v době konání Světové výstavy teprve necelých devět let. Představa osmileté belgické princezničky svádějící čtrnáctiletého následníka trůnu je opravdu úsměvná.

Na jaře roku 1879, při příležitosti stříbrné svatby císařského páru, je nám představena baronka Helene Vetsera. Císařovna se s ní poprvé setkává na plese a všechny informace o ní se dozvídá od hraběnky Larischové: "Sice neurozená, ale dobře se provdala. Má to štěstí, že je z ní bohatá vdova, která zdědila manželův majetek i titul." Opět autorka předbíhá věcem příštím, neboť Helenin manžel Albin Vetsera zemřel až osm let po tomto údajném rozhovoru, 14. listopadu 1887.

V kapitole leden 1889 se dozvídáme o nejnovějším prohřešku korunního prince Rudolfa, na který si osobně přišel k branám Hofburgu stěžovat jeden Vídeňan. A o copak se jednalo? Korunní princ Rudolf přeskočil s koněm pohřební průvod s rakví, ve které ležela manželka onoho Vídeňana. Je sice pěkné, že paní autorka vzpomněla ve své knize tuto známou historku, leč opět se chybička vloudila. Tak zaprvé není tato historka připisována Rudolfovi, ale jeho bratrancům, buď pozdějšímu následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi, nebo spíše jeho mladšímu bratrovi Ottovi a zadruhé se tato událost, kterou dobře známe i z jedné císařovniny básně, odehrála mnohem dříve a to konkrétně v roce 1886, nikoli však v hlavním městě monarchie, ale v Ennsu.

Že má paní autorka opravdu neobyčejně velký talent nesprávně zařazovat jednotlivé události do příslušných let se můžeme přesvědčit prakticky v každé jednotlivé kapitole knihy. Uveďme si další příklad. Na začátku desáté kapitoly s nadpisem Summerhill House, Meath, Irsko, zima 1879, se dozvídáme, že císařovna hned po příjezdu na Britské ostrovy obdržela zprávu o demisi Gyuly Andrássyho z postu ministra zahraničních věcí. Tak v prvé řadě císařovna pobývala v Irsku od konce ledna do března (pobyt ukončila dříve kvůli povodním v Segedínu), což by se sice termínem zima 1879 označit dalo, ale Andrássyho odstoupení z funkce přišlo téhož roku v říjnu, kdy se císařovna zdržovala v Gödöllő.
Kapitola pokračuje a císařovně přijde nahněvavý dopis od Rudolfa (pobývá v Londýně), který kritizuje její "poměr" s kapitánem Middletonem. Císařovnu to nahněvá a přemýšlí, kdo takové fámy o ní šíří. Odpověď je nasnadě: No přece hraběnka Larischová! Opět nesprávně zařazeno, jedná se o onen známý spor císařovny a její sestry Marie, která Rudolfovi klepy o ní a Midletonovi řekla. To celé se odehrálo v lednu 1878 v panském sídle Cottesbrok v Northamptonshire, ve stejné době, kdy byl na cestách na Britských ostrovech i Rudolf a císařovně tu dělala společnost i její sestra Marie, se kterou se následně císařovna nepohodla.
Další děj pokračuje návštěvou císařovny ve Windsoru u královny Viktorie (10. března 1880) a poté telegramem s informací o zásnubách korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stefanií.
Císařovnina čtyřhodinová zastávka v Bruselu v knize vylíčena není, bezprostředně po této události následuje oslava stříbrné svatby císařského páru! Jsme zase o rok zpět, konkrétně 24. dubna 1879! Paní autorka si cestuje časem, jak se jí to zlíbí a jak se jí to právě hodí.

V květnu 1872 pobývá císařovna s malou Marií Valerií v Meranu (to autorka ještě trefila) a venku si hrají. Při té příležitosti praví císařovna dcerce že: "Brzy budeš jezdit na opravdovém maďarském plnokrevníkovi." Z pramenů ale víme, že císařovna měla o Marii Valerii velký strach a jak se sama vyjádřila: "....Valerii jsem nikdy nedovolila sednout na koně; nebyla bych dokázala snést věčný strach."
Když už jsme u Marie Valerie... Výše jsem tu (v souvislosti s Marií Larischovou) poukazovala na to, že autorka ignoruje nebo snad ani nezná ani ty nejzákladnější a nejdostupnější historické prameny. Takže kdyby si kupříkladu přečetla, nebo alespoň namátkou prolistovala deník Marie Valerie nemohla by tak nesmyslně a trapně popsat vztah Marie Valerie a Františka Salvatora.
O něm padne v knize poprvé zmínka až v prosinci 1888 kdy se dcera matce svěří při příležitosti Straussova koncertu: "Vsadím se, že by se to Salvátorovi moc líbilo. Možná příště přijede." To je pro císařovnu velkým překvapením: "Salvátor, má drahá holčičko?" Na to se jí dostane odpovědi: "Ano, bratránek František Salvátor." Pro císařovnu je obrovským překvapením, že si dcera s Františkem Salvatorem dopisují. Znovu připomínám, že tato scéna se odehraje na začátku prosince 1888. A na Vánoce téhož roku předstoupí Valerie celá zardělá před rodinu s oznámením: "Nevím, jak to říct. Asi nemá smysl dělat kolem toho řeči - Salvátor a já se chceme vzít!" Veliké překvapení pro všechny. Sisi se užasle ptá: "Salvátor? Zasnoubili jste se?" Opravdu úsměvné.
Znovu a znovu se ptám proč je takto až urážlivě pokřivena historická skutečnost. Marie Valerie nám přece ve svém deníku dává nahlédnout i pod pokličku svého vztahu s Františkem (nikoli "Salvátorem" jak jejího nápadníka tituluje paní Pataki) a tak např. víme, že se s Františkem poprvé setkala v lednu 1886 na plese. Také víme, že sama císařovna vztah podporovala (viz např. zápis Marie Valerie ze 14. července 1886: "Maminčina oblíbená idea přivádět mě tohoto léta častěji do společnosti Františka, abychom se lépe poznali...") nebo to, že zásnuby 24. prosince 1888 rozhodně nebyly pro nejbližší Marie Valerie žádným překvapením.

Dlouho by se ještě dalo pokračovat v podobném duchu, v každé kapitole najdeme spoustu a spoustu omylů a nepřesností. Opět doporučuji k přečtení výbornou a podrobnou recenzi mé kolegyně Sisssi na blogu Alžběta-Sisi.

Ať se snažím, jak se snažím, žádná pozitiva na knize nemohu najít. Ani historická fakta, ani literární kvalita, ani čtivost, prostě nic. Velice nerada dávám knihám takřka nulové hodnocení, ale tady v tomto případě opravdu nemohu jinak. Můžeme jen doufat, že příště si paní autorka vybere jiné, jí bližší téma, které bude schopná zpracovat, když jí evidentně poměry na císařském dvoře 19. století nic neříkají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nebohá Nebohá | Web | 21. září 2017 v 19:26 | Reagovat

Ono je to téma, které se jistě těžko uchopuje, pokud člověk nemá tak podrobné znalosti. Ale potom je asi lepší raději psát fikci. Knížku jsem nečetla, ale ani mě to popravdě neláká. Nicméně smekám před tvými znalostmi, ten výčet nesrovnalostí je skutečně dlouhý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.