Báseň "Nemesis"

13. června 2016 v 12:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Dnes je tomu přesně 130 let od záhadné a nikdy neobjasněné tragické smrti bavorského krále Ludwiga II. Co přesně se stalo 13. června 1886 po půl sedmé večer, kdy se internovaný král vypravil v doprovodu svého ošetřujícího lékaře Bernharda von Guddena na procházku parkem zámku Berg, zůstane s největší pravděpodobností zahaleno tajemstvím navždy. Jisté je jen to, že kolem jedenácné hodiny večerní byla nedaleko břehu, ve vodách Starnberského jezera, nalezena těla Ludwiga i dr. Guddena nejevící známky života.
Objevila se řada nejrůznějších spekulací a teorií, dokonce se vyprávělo, že králi chtěla dopomoci k útěku samotná císařovna Alžběta, která tou dobou právě pobývala ve Feldafingu na druhé straně Starnberského jezera. Tu pochopitelně smrt bavorského krále velmi zasáhla, neboť s Ludwigem ji pojilo velmi zvláštní pouto. Dlouho a pomalu se Alžběta zotavovala z tohoto rozrušení, z královy smrti vinila bavorskou vládu, která podle ní dohnala Ludwiga k smrti.
Celá tato událost se pro Alžbětu stala velkou inspirací pro napsání několika básní jak o smrti bavorského krále (jednu z nich jsem už uvedla zde), tak třeba i o princi regentovi Luitpoldovi, jež měl podle Alžběty taktéž velký podíl na tragické události.


Dnes si představíme báseň Nemesis a další dvě básně, jež se zabývají smrtí pohádkového krále.

"Byl kdysi král, jenž trůnil
na skále labutí
a modrým okem v blankyt
nebe zřel bez hnutí.

Západní vítr i jižní
mu vískaly černý vlas,
on v myšlenky básnické zabrán
nevnímal, jak jde čas.

Jak stále vzhůru hleděl,
přehléď, že v údolí
svržení jeho vlády
osnují lidé zlí.

Ti svrhli svého krále
z labutí výšiny,
vehnali svého krále
v jezerní hlubiny.

Ať vrahy moje píseň
do smrti provází,
i v předsmrtnou jich tíseň
ať zpěv můj tiše zní..."


"Pohádkovým byl jsem králem,
seděl na skalnatém trůnu,
za žezlo lilii jsem měl,
třpytné hvězdy za korunu.

Z tichých dolin v hloubi lesů,
z žírných krajů v širé dáli
lid vždy s důvěrou a s úctou
hleděl vzhůtu k svému králi.

Zbabělá však dvorská suita,
příbuzní mí tajně předli
zákeřné a lstivé sítě,
kterak na můj trůn by sedli.

'Šílence' jim měli lapit
doktoři a ranhojiči,
jak když pytlák na jelena
nástrahy a oka líčí.

Volnost uloupit mi chtěli,
já ji našel v proudu vodním.
Lépe tu když srdce zmlkne,
než mřít v zajetí den po dni."


13.června 1886
"Orla ze skalního hnízda,
jenž v závratnou výši vzlét,
až blizoučko bílým mrakům,
kde v slunci jiskří se led,

jej, svobodného, jali
a vkovali do želez,
pyšná křídla mu pochroumali,
až v náruč smrti kles.

Tajemně šplouchají vlny,
šeptají v noci svůj žal:
'Právě tu, v našem lůně,
si král orel život vzal.'

A racek krouží a vzlyká
nad jezerem plným krás.
Je čas kvetoucích růží,
je nejtrpčí bolesti čas!"

(Písně Severního moře)


Zdroj:
básně citovány z:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.