Jana Eyrová

20. prosince 2014 v 20:00 | Jana K |  Světová literatura & Historické romány
Autor: Charlotte Brontëová
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 1976; představuji zde tohle vydání, které vlastním, ale pochopitelně kniha již vyšla v mnoha dalších vydáních
Počet stran: 360

Kolik dávám bodů: 10/10

Z anglického originálu "Jane Eyre" vydaného nakladatelstvím Chatto and Windus v Londýně přeložila a poznámkami opatřila Jarmila Fastrová.


Anotace:
Jana Eyrová, slavný klasický román anglické literatury z dřívějších let známý pod názvem Sirotek lowoodský, je příběh osudové lásky Jany Eyrové a Edwarda Rochestera a současně i historie citového a intelektuálního osvobození ženy viktoriánské doby.
Po krušném dětství u bohatých příbuzných a ve smutně proslulém lowoodském sirotčinci přichází Jana jako vychovatelka na panství pana Rochestera a v domě obklopeném nevysvětlitelnými záhadami a tísnivým tajemstvím prožívá velkou lásku svého života.
Autorka vytvořila v Janě jedinečnou postavu vřelé a citově bohaté mladé ženy se zdravým, střízlivým pohledem na život a na její dobu u ženy s tak vzácným vědomím vlastní svobodné vůle a plného práva rozhodovat o svém osudu. V tom je i její síla, která jí pomáhá zvítězit nad všemi nástrahami, jež se staví do cesty její lásce, a která ji nakonec spojuje s Edwardem Rochesterem. Charlotte Brontëová ztělesnila v Janě Eyrové svou představu moderní ženy zbavené všech předsudků a dosavadní malosti, a tak otevřela ženě své doby nové obzory. Svou knihou oslavila milostný vztah dvou lidí, v němž každý dává stejnou měrou, jako přijímá, neboť jen v tom viděla podstatu upřímného rovnoprávného svazku. Příběh Jany Eyrové, zasazený do teskné nálady nedozírných slatin, modravých kopců a nachových vřesovišť, je básní opěvující bojovnou a vítěznou lásku a svou opravdovostí a romantikou dodnes vzrušuje čtenáře.

O autorce:
Charlotte Brontëová se narodila roku 1816 ve vsi Thornton poblíž Bradfordu v rodině kněze Patricka Brontëho. V roce 1820 se rodina přestěhovala do Haworthu (West Yorkshire), kde byl Partick Brontë jmenován vikářem. V roce 1824 byla se svými třemi sestrami poslána do dívčí školy v Cowan Bridge v Lancashire (tuto školu později popsala v románu Jana Eyrová). Chudé poměry, v nichž tam žila, natrvalo ovlivnily její zdraví a psychický vývoj.
Nejprve se začala věnovat básním a se svým bratrem Branwellem psala povídky. V letech 1831/32 ještě studovala na škole v Mirfieldu a poté pracovala jako učitelka a guvernantka v různých rodinách po celém Yorkshire. Stejně jako její sestra nejprve psala pod mužským pseudonymem, její nejslavnější román Jana Eyrová byl vydán roku 1847 pod pseudonymem Currer Bell. Její první díla kritika označila jako brakové. Charlotte se přesto literární tvorbě dále věnovala a to i po smrti svých sester a bratra, kteří zemřeli na tuberkulózu.
Díky románu Jana Eyrová sklidila veliký úspěch, navštívila Londýn a začala se pohybovat ve vznešenějším prostředí. Spřátelila se Williamem Makepeacem Thackerayem, Harriet Martineau nebo Elizabeth Gaskell.
V červnu roku 1854 se provdala za Arthura Bell Nichollse, o rok později ale bohužel zemřela na tuberkulózu. Zanechala po sobě čtyři díla, kromě nejznámnější a nejpopulárnější Jany Eyrové, které se dostalo již mnoha filmových zpracování jsou to romány Shirley (1849), Villette (1853) a Profesor (publikováno posmrtně v roce 1857).
Díla Charlotte Brontëové, stejně jako jejích mladších sester Emily (Na Větrné hůrce) a Anne (Agnes Greyová a Dvojí život Heleny Grahamové) patří ke klasickým dílům anglické literatury.

Ukázka z knihy:
"Myslím totiž, že nemáte právo mi poroučet jen proto, že jste starší než já nebo že jste poznal kus světa. Mohl byste se cítit vůči mně v převaze jen tehdy, jestliže jste dovedl ze svého delšího života a ze svých zkušeností nějak těžit."
"Hm, to není špatná odpověď. Ale já ji neuznávám, protože se mi vůbec nehodí do krámu. Až dosud jsem těch dvou výhod nevyužil k zvláštnímu prospěchu, spíš naopak. Nechme tedy mou převahu stranou, ale stejně musíte uznat, že mám právo dávat vám občas rozkazy a že se nesmíte zlobit a urážet, když někdy zní trochu pánovitě - uznáváte to?"
Usmála jsem se a řekla jsem si, že pan Rochester je vskutku podivín - zřejmě zapomíná, že mi platí třicet liber ročně za to, abych přijímala jeho rozkazy.
"Váš úsměv se mi moc líbí," řekl - okamžitě postřehl letmý výraz v mém obličeji, "ale měla byste také něco říci."
"Myslela jsem si, že je na světě moc málo lidí, kteří by se vyptávali, zda to jejich placené podřízené zlobí nebo uráží, když musí přijímat jejich rozkazy."
"Placené podřízené! Copak vy jste moje placená podřízená? Ó ano, máte pravdu, zapomněl jsem, že dostáváte plat. Dobrá, chcete-li to brát takhle prospěchářsky, souhlasíte, že vás smím trochu prohánět?"
"Ne, prosím, z toho důvodu ne - ale proto, že jste na ten plat zapomněl a že vám záleží, je-li vašemu podřízenému v tom závislém postavení příjemně či ne. Z toho důvodu s vámi upřímně souhlasím."
"A dovolíte mi, abych si odpustil spoustu konvenčních zdvořilostí a frází, a nebudete si myslet, že to je opovážlivost, když je zanedbávám?"
"Já bych jistě nikdy nepovažovala takové zanedbávání společenských formalit za opovážlivé. Není mi nijak proti mysli, ale opovážlivost by si nedal ani za plat líbit žádný člověk, který si váží osobní svobody."
"Nesmysl! I když si lidé váží osobní svobody, většinou si za peníze dají líbit všelicos. Proto si hleďte svého a nepouštějte se do všeobecných úsudků o lidech - nemáte o nich ponětí. Ale v duchu vám za tu odpověď tisknu ruku, ačkoli jste neměla úplně pravdu - a nejen za to, co jste mi odpověděla, ale i za to, jak otevřeně a upřímně jste to řekla. Něco takového se totiž člověku často nestává, naopak, na upřímné otázky obyčejně dostane strojené, chladné nebo hloupé odpovědi, které svědčí o hrubém nepochopení. Ani tři ze tří tísíc průměrných vychovatelek by mi neodpověly tak jako vy. Ale nechci vám lichotit - jste-li jiného ražení než většina lidí, není to vaše zásluha, jste taková od přírody. Nesmím také dělat příliš ukvapené závěry. Znám vás zatím moc málo, možná že nejste o nic lepší než ty ostatní - možná že máte nesnesitelné nectnosti, které snad vyváží několik vašich dobrých vlastností."
"Vy ovšem také," pomyslila jsem si.

Ukázka z knihy (tato ukázka je z nejnovějšího vydání knihy z roku 2013, které vydalo nakladatelství Omega)

Moje hodnocení:
Janu Eyrovou asi není třeba dlouze představovat. Od prvního vydání tohoto krásného klasického románu již uplynulo dlouhých 167 let a přesto nadále nepřestává fascinovat na tehdejší dobu svou značnou pokrokovostí nejen s prvky romantismu ale i s mnohými realistickými motivy. O velkém významu tohoto klenotu světové literatury svědčí rovněž na tři desítky filmových, televizních a muzikálových zpracování.
Já se ale musím přiznat, že s Janou Eyrovou jsem se blíže seznámila teprve před dvěma měsíci. Po osmé hodině večer jsem z nudy proklikávala pořady v televizi odshora až dolů, což běžně nedělám a na STV1 jsem narazila právě na Janu Eyrovou (nejnovější zpracování z roku 2011 s Miou Wasikowskou a Michaelem Fassbenderem v hlavních rolích). Film už běžel asi 20 minut a Jana právě přijela na Thornfield. Říkala jsem si, že se pár minut podívám, než přepnu jinam. Nepřepla jsem. Fascinovaně jsem sledovala příběh, který mě zcela nadchl a pohltil a já s napětím čekala na konečné rozuzlení příběhu. Celý film na mě udělal nesmazatelný dojem a hned druhý den jsem ve své knihovně po menším hledání našla knižní zpracování, o němž jsem samozřejmě věděla, že tam někde je (musela jsem vyklidit celou první řadu ve spodní polici abych jej našla ve druhé řadě), ale nikdy mě nenapadlo si jej přečíst. Také během mé čtrnáctileté školní docházky mě tato kniha, patřící mezi doporučenou četbu minula. Po shlédnutí filmu jsem se ale s chutí pustila do čtení.
Začátkem knihy jsem se prokousávala trochu pomaleji. Janino dětství v Gatesheadu u paní Reedové se mi příliš dobře nečetlo, u strašlivé scény v červeném pokoji jsem přemýšlela, jak je asi zpracována ve filmu, stejně jako některé následující děsivé události v Lowoodu, poněvadž jsem začátek filmu neviděla. Jakmile ale Jana přijela do lowoodské školy, děj mě zaujal o něco více, zejména Janiny rozhovory s kamarádkou Helen, která jí dodávala sílu všechny útrapy ve škole přežít. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem u knihy plakala a právě Helenina smrt a zejména forma, jakou je tato scéna popsána mi na tváři způsobila proudy slz. Po devíti kapitolách, ve kterých je vylíčeno Janino smutné a velmi krušné dětství se v ději knihy posuneme dál o osm let a setkáváme se s mladou, osmnáctiletou Janou, která dává Lowoodu sbohem a míří na Thornfield. Na inzerát, jež si podala do novin odpověděla hospodyně z tohoto panství, paní Fairfaxová, která hledá vychovatelku pro malou Adele, schovanku pana Rochestera. Právě na tuto část knihy jsem se těšila nejvíc a opravdu mě nezklamala. Bavily mě zejména úžasné rozhovory Jany s panem Rochesterem, které nemůže žádný, byť sebelepší film zachytit. Hlavní postavy jsou skvěle propracované, zejména charakter prchlivého a náladového pana Rochestera. Také Janiny myšlenky a vůbec její zmatek během návštěvy vznešených hostů a zejména krásné Blanche Ingramové, které se Rochester dvoří jsou skvělé: "Ty že by ses mohla zalíbit panu Rochesterovi? Čím bys ho vlastně chtěla zvábit? Ty že bys pro něho mohla mít nějaký význam? Jdi, jsi hloupá, až mi je z toho nanic!" Po několika strašidelných a nevysvětlitelných jevech jichž je Jana svědkem, musí na nějaký čas Thornfield opusit, aby naposledy navštívila umírající tetu Reedovou, která se jí vyzpovídá z hříchů, jež se na ní z nenávisti dopustila. Jana ji však odpouští a vrací se domů - na Thornfield. Během několika týdnů prožívá obrovské štěstí, o kterém si ani nepomyslela, že by ji kdy mohlo potkat, vzápětí je ale vystřídáno velkým rozčarováním a zklamáním. Následuje Rochesterova zpověď a vysvětlení, proč Janu obelhal. Po tomto zklamání Jana utíká a několik dnů se toulá po vřesovištích zcela bez prostředků. Tato část knihy se mi velmi líbila a s Janou jsem velmi soucítila. Skvělé vylíčení jejího bloudění a odevzdání určitě nedokázal zachytit žádný film (viděla jsem zatím tři zpracování). To se už dostávám k poslední části knihy, jež se mi už tak moc nelíbila. Trochu moc náhod najednou, aby v celé Anglii Jana natrefila právě na své tři jediné žijící příbuzné. Ale do knihy to prostě patří, bez toho by nebyla úplná a Jana si štěstí v podobě nově získaných sestřenic a bratrance zasloužila. Pasáže s Johnem Riversem mi přišly dost zdlouhavé a poměrně mě nudily. Tuto postavu jsem si zkátka neoblíbila, její postoje i myšlenky jsou mi vzdálené a ten člověk mě neskutečně rozčiloval. Rovněž náboženské myšlenky mi jsou zcela cizí. Touto pasáží knihy jsem se pročítala trochu déle, přišla mi zbytečně natahovaná a nezáživná. Nemohla jsem se dočkat opětovného shledání Jany s panem Rochesterem a v tomto mě autorka nezklamala - mnozí možná namítnou, že je konec předvídatelný, ale přece tak krásný...
Knihu mohu všem jen a jen doporučit, najdeme v ní vše - romantiku, smutek, tajemství, napětí, silné emoce i lehce hororovou zápletku. Příběh je vyprávěn v ich formě a máme tak přímý přístup k Janiným myšlenkám a emocím. Vůbec nevadí, že děj příběhu je zasazen do 30.-40. let 19.století, protože i tak má stále co nabídnout.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.