Prosinec 2014

Opět přicházejí Vánoce...

23. prosince 2014 v 12:00 | Jana K |  O blogu

Přeji Vám všem poklidné prožití vánočních svátků, úspěšný nový rok

a spolu s císařovnou Sisi a její rodinou se těším na opětovné shledání v příštím roce.

Jana K, autorka blogu


Již jsem zde na blogu vzpomínala, jak probíhaly Vánoce v císařské rodině na přelomu padesátých a šedesátých let, když byli Gisela s Rudolfem děti, stejně jako na dusnou atmosféru Vánoc druhé poloviny osmdesátých let, jež jsme si přiblížili prostřednictvím Marie Valerie a jejího deníku.
V loňském roce jsme si zase připoměli tradici vánočních stromků, které se na císařském dvoře objevily zásluhou arcivévodkyně Henriette, stejně jako jsme si přiblížili, pod jakými pokrmy se prohýbaly stoly při štědrovečerní císařské hostině. Článek najdete zde.
Letos se podíváme na smutná devadesátá léta a na to, jak odlišně a hlavně ve vzájemné odloučenosti trávil vánoční svátky císařský pár.


První Vánoce bez císařovny Alžběty v roce 1898.
Po Rudolfově smrti však Vánoce v Hofburgu či jinde v rodinném kruhu stejně neslavila.


Císařovna Alžběta, která po smrti korunního prince již nikdy neodložila smuteční šat, bloudila a křižovala bez ustání Evropou a tak není divu, že ani vánoční svátky netrávila uprostřed císařské rodiny. V posledních letech si oblíbila např. Cap Martin, kam za ní, pokud mu to čas dovolil, přijížděl na pár dní i císař. Vánoce ale trávili daleko od sebe...

O císařovniných Vánocích si můžeme udělat představu prostřednictvím vzpomínek hraběnky Irmy Sztáray, které zachytila ve své knize Poslední léta císařovny Alžběty:

Prosinec 1892 strávila plavbou na své jachtě Miramar, která ji mj. dovezla do Španělska, zastávku si udělala i na Baleárských ostrovech nebo na Sicílii. Štědrý den pak prožila ve Valencii.
V prosinci 1893 odplula císařovna opět daleko od císařského dvora a celé Vídně. Její plavba tentokrát vedla do Alžíru, kde strávila několik dní a poté pokračovala na Madeiru.
V prosinci 1894 znovu nastupuje na palubu Miramaru a míří do Puly. Odtud vlakem do Marseille a následuje opět další plavba do Alžíru. Poté se vrací zpět do Marseille a odtud míří na Cap Martin.
Roku 1895 vzpomíná na smutné Vánoce strávené opět na Cap Martin císařovnina poslední průvodkyně na těchto nekonečných cestách, hraběnka Irma Sztáray:
"24. prosince, na císařovniny narozeniny, jsme v improvizované domácí kapli vyslechli mši. Od smrti korunního prince nebyly ústní gratulace dovoleny.
Vzala jsem svazek fialek a pozdravila jimi císařovnu - beze slov.
'Je to milé a hřejivé, jako všechno, co pochází od vás,' řekla mi císařovna. 'Jestliže nemám ráda blahopřání, je to proto, že po veškerém neštěstí, jež mne postihlo, mi každé blahopřání připadá jako výsměch!' Vánoční stromek se nekonal. Císařovna strávila svatvečer v naprosté odloučenosti."
Celý prosinec 1896 pobývala císařovna v přímořském lázeňském letovisku Biarritz na jihozápadu Francie.
Poslední císařovniny Vánoce patřily k těm nejsmutnějším. Na podzim 1897 se zdržovala v Biarritzu a v dalším plánu byla rovněž plavba na Kanárské ostrovy. Ta se ale bohužel neuskutečnila, protože se císařovna, trpící silnými bolestmi rozhodla absolvovat masážní kúru.
18. prosince přijela do Paříže a povolala si proslulého maséra Metzgera. Císařovna protrpěla celé dny, neschopna pohybu a vytrhnout ji z trudnomyslných myšlenek se nepodařilo ani jejím sestrám Marii a Mathilde, které také trávily vánoční čas v Paříži.


Zatímco císařovna putovala většinu roku z místa na místo, aniž nalezla spokojenost, dlel císař den co den u svého pracovního stolu ve Vídni a řídil mnohonárodnostní monarchii. Stejně jako se musel obejít bez císařovny téměř po celý rok, nebylo tomu na Vánoce jinak. Sám ale nezůstával, velmi rád navštěvoval na vánoční svátky své dcery s rodinami a pravidelně každé Vánoce vyšetřil alespoň několik dní, či alespoň hodin, aby mohl zajet za Giselou do Mnichova nebo za Marií Valerií do Lichteneggu a později do Wallsee.

O císařových Vánocích si můžeme udělat představu prostřednictvím Marie Valerie a jejích deníkových zápisů:
"28. prosince 1892: Včera nás na dvanáct hodin navštívil papá, který se u nás zastavil na zpáteční cestě z Mnichova, kde trávil vánoční svátky u Gisely. Večer se vrátil zpátky do Vídně."
"24. prosince 1893: Mamá včera dorazila na Madeiru. V poledne přijel papá a prožili jsme velmi krásný Štědrý večer, třebaže vzhledem k přítomnosti papá ne tak úplně nenucený, ale na druhou stranu obšťastněný pocitem, že si ubohý papá tu rodinnou oslavu opravdu vychutnával."
"23. prosince 1894: Papá bude u nás slavit Vánoce... Uherské poměry mu povolí dokonce i o svátcích jen 24 hodiny odpočinku. 24. prosince: Obšťastňující pocit, když vidíme, jak děti dovádějí s hodným, milým 'dědínkem'... Ještě vyčkal, až Ella půjde spát, potom jsme povečeřeli a ještě společně seděli skoro do 9 hodin. 25. prosince: Papá bohužel už odpoledne opět odjel."
"21. prosince 1895: Přijel papá s hrabětem Paarem. Kvůli němu je nadílka 23.12. Před jesličkami jsem ještě dala poděkovat Ježíškovi a srdce mi překypovalo vděčností za veselý, svatý čas vánoční. Nočním vlakem papá odjel do Mnichova."
"24. prosince 1896: Papá přijel v dobré náladě, 25.12. odjel do Mnichova."
"24. prosince 1897: První Vánoce ve Wallsee! Zvláštní nadílka pro dvanáct chudých dětí, které dostaly kompletní oblečení. Slavnost s vánočním stromečkem ve škole. Kolem půl druhé přijel papá s hrabětem Paarem, bohužel jen do rána."


Císař s vnoučaty u vánočního stromku.
V pozadí vidíme Marii Valerii s Franzem Salvatorem.

Nejsmutnější Vánoce v roce 1898:
"24. prosince: Melancholická slavnost. Vzpomínka, že to býval den, kdy nás mamá svou láskou doslova zahrnovala. Když jsem papá darovala jednu z váz, které v Mnichově ještě vybrala osobně mamá, rozplakal se."

Zdroj:
vlastní článek, citováno z:

Sisi - Rodokmen duše

21. prosince 2014 v 12:00 | Jana K |  Románové knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Soňa Sirotková
Nakladatelství: Aeon
Rok vydání: 12/2014
Počet stran: 116, obsahuje čb. obraz přílohu, brožovaná

Kolik dávám bodů: 1/10


Anotace:
Největší tajemství života Sisi konečně odhaleno. Je to strhující příběh napříč staletími pro všechny, kdo mají legendární císařovnu rádi. Osud krásné Elisabeth je znám po celém světě, ale nikdo skutečně nezná ji. A nelze ji pochopit jen zprostředkovaně, díky zkoumání historiků a psychologů. Musela to být ona sama, která se podívala zpět a pochopila, aby mohla vám, čtenářům, přinést svou zpověď. V mnohém předběhla svou dobu. Hledala duchovní cestu, pátrala po možnosti posmrtného života a jiných dimenzí bytí. Co všechno utvářelo osobnost císařovny rakouské? Než se jí stala, prošla také mnoha životy. Sisi milujeme a soudíme už pěknou řádku let. Pokusme se ji nyní pochopit v širokém záběru života její duše. Je možné, že při čtení pochopíme víc, než jen ji. Možná, že se i v našich životech odehraje změna.

Ukázka z knihy:
Je to tak dva dny zpátky. Leželi jsme, on si opíral tvář o dlaň, díval se na mě a jen tak pronesl, že mě miluje, že jsem jeho všechno, a že si život beze mě neumí vůbec představit. Bylo to hezké a zvláštní. Teď, jak to vidím, se jen vyměnily kulisy. Naše ložnice, to je Hofburg. Celý pokoj je v modrém šeru. Naproti nám je okno, vedle mě z prava velká leštěná skříň. Ležím na zádech a můj manžel si podpírá tvář. Dívá se na mě. Na stolku hoří úzká bílá svíčka. Peřiny jsou naducané a mohutné. Dívá se na mě a já koukám do stropu. Jeho hlas mě uklidňuje, mám pocit, že ho znám už dlouho, stejně ale hořím studem. Pohnul se, skoro nedýchám. Je hezký, přitahuje mě, ale přitom se topím v rozpacích. Říká, že mě velmi miluje, že jsem jeho všechno a život beze mě si neumí představit.

Moje hodnocení:
Před téměř šesti lety jsem tady dost nepříznivě hodnotila předešlou knihu autorky s názvem Říkali mi Sisi. Musím ale říci, že ve srovnání s novou knihou, která se tento měsíc objevila na předvánočním trhu, to byla kniha celkem ucházející.
Ani nevím, co mě vlastně vedlo k tomu si tuto knihu pořídit, když s předešlou knihou téže autorky jsem nebyla vůbec spokojená. Byla jsem na ni prostě zvědavá, rovněž cena byla příznivá a tak jsem si řekla proč si ji nekoupit. Byla to velká chyba a teď už vím, že jsem si měla knihu lépe prolistovat, než jsem ji odnesla k pokladně. Ne, opravdu nemám ráda regresní terapii, minulé životy a všechny ty věci okolo, a právě to je hlavní podstatou celé knihy. Dva večery za sebou jsem se pokoušela knihu číst, ale mnohdy jsem přeskakovala celé stránky. Knihu rozhodně nemohu doporučit.
Pozn.: Kdyby měl někdo o knihu zájem, ráda vám ji za 150,- Kč přenechám.

Jana Eyrová

20. prosince 2014 v 20:00 | Jana K |  Světová literatura & Historické romány
Autor: Charlotte Brontëová
Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 1976; představuji zde tohle vydání, které vlastním, ale pochopitelně kniha již vyšla v mnoha dalších vydáních
Počet stran: 360

Kolik dávám bodů: 10/10

Z anglického originálu "Jane Eyre" vydaného nakladatelstvím Chatto and Windus v Londýně přeložila a poznámkami opatřila Jarmila Fastrová.


Anotace:
Jana Eyrová, slavný klasický román anglické literatury z dřívějších let známý pod názvem Sirotek lowoodský, je příběh osudové lásky Jany Eyrové a Edwarda Rochestera a současně i historie citového a intelektuálního osvobození ženy viktoriánské doby.
Po krušném dětství u bohatých příbuzných a ve smutně proslulém lowoodském sirotčinci přichází Jana jako vychovatelka na panství pana Rochestera a v domě obklopeném nevysvětlitelnými záhadami a tísnivým tajemstvím prožívá velkou lásku svého života.
Autorka vytvořila v Janě jedinečnou postavu vřelé a citově bohaté mladé ženy se zdravým, střízlivým pohledem na život a na její dobu u ženy s tak vzácným vědomím vlastní svobodné vůle a plného práva rozhodovat o svém osudu. V tom je i její síla, která jí pomáhá zvítězit nad všemi nástrahami, jež se staví do cesty její lásce, a která ji nakonec spojuje s Edwardem Rochesterem. Charlotte Brontëová ztělesnila v Janě Eyrové svou představu moderní ženy zbavené všech předsudků a dosavadní malosti, a tak otevřela ženě své doby nové obzory. Svou knihou oslavila milostný vztah dvou lidí, v němž každý dává stejnou měrou, jako přijímá, neboť jen v tom viděla podstatu upřímného rovnoprávného svazku. Příběh Jany Eyrové, zasazený do teskné nálady nedozírných slatin, modravých kopců a nachových vřesovišť, je básní opěvující bojovnou a vítěznou lásku a svou opravdovostí a romantikou dodnes vzrušuje čtenáře.

O autorce:
Charlotte Brontëová se narodila roku 1816 ve vsi Thornton poblíž Bradfordu v rodině kněze Patricka Brontëho. V roce 1820 se rodina přestěhovala do Haworthu (West Yorkshire), kde byl Partick Brontë jmenován vikářem. V roce 1824 byla se svými třemi sestrami poslána do dívčí školy v Cowan Bridge v Lancashire (tuto školu později popsala v románu Jana Eyrová). Chudé poměry, v nichž tam žila, natrvalo ovlivnily její zdraví a psychický vývoj.
Nejprve se začala věnovat básním a se svým bratrem Branwellem psala povídky. V letech 1831/32 ještě studovala na škole v Mirfieldu a poté pracovala jako učitelka a guvernantka v různých rodinách po celém Yorkshire. Stejně jako její sestra nejprve psala pod mužským pseudonymem, její nejslavnější román Jana Eyrová byl vydán roku 1847 pod pseudonymem Currer Bell. Její první díla kritika označila jako brakové. Charlotte se přesto literární tvorbě dále věnovala a to i po smrti svých sester a bratra, kteří zemřeli na tuberkulózu.
Díky románu Jana Eyrová sklidila veliký úspěch, navštívila Londýn a začala se pohybovat ve vznešenějším prostředí. Spřátelila se Williamem Makepeacem Thackerayem, Harriet Martineau nebo Elizabeth Gaskell.
V červnu roku 1854 se provdala za Arthura Bell Nichollse, o rok později ale bohužel zemřela na tuberkulózu. Zanechala po sobě čtyři díla, kromě nejznámnější a nejpopulárnější Jany Eyrové, které se dostalo již mnoha filmových zpracování jsou to romány Shirley (1849), Villette (1853) a Profesor (publikováno posmrtně v roce 1857).
Díla Charlotte Brontëové, stejně jako jejích mladších sester Emily (Na Větrné hůrce) a Anne (Agnes Greyová a Dvojí život Heleny Grahamové) patří ke klasickým dílům anglické literatury.

Ukázka z knihy:
"Myslím totiž, že nemáte právo mi poroučet jen proto, že jste starší než já nebo že jste poznal kus světa. Mohl byste se cítit vůči mně v převaze jen tehdy, jestliže jste dovedl ze svého delšího života a ze svých zkušeností nějak těžit."
"Hm, to není špatná odpověď. Ale já ji neuznávám, protože se mi vůbec nehodí do krámu. Až dosud jsem těch dvou výhod nevyužil k zvláštnímu prospěchu, spíš naopak. Nechme tedy mou převahu stranou, ale stejně musíte uznat, že mám právo dávat vám občas rozkazy a že se nesmíte zlobit a urážet, když někdy zní trochu pánovitě - uznáváte to?"
Usmála jsem se a řekla jsem si, že pan Rochester je vskutku podivín - zřejmě zapomíná, že mi platí třicet liber ročně za to, abych přijímala jeho rozkazy.
"Váš úsměv se mi moc líbí," řekl - okamžitě postřehl letmý výraz v mém obličeji, "ale měla byste také něco říci."
"Myslela jsem si, že je na světě moc málo lidí, kteří by se vyptávali, zda to jejich placené podřízené zlobí nebo uráží, když musí přijímat jejich rozkazy."
"Placené podřízené! Copak vy jste moje placená podřízená? Ó ano, máte pravdu, zapomněl jsem, že dostáváte plat. Dobrá, chcete-li to brát takhle prospěchářsky, souhlasíte, že vás smím trochu prohánět?"
"Ne, prosím, z toho důvodu ne - ale proto, že jste na ten plat zapomněl a že vám záleží, je-li vašemu podřízenému v tom závislém postavení příjemně či ne. Z toho důvodu s vámi upřímně souhlasím."
"A dovolíte mi, abych si odpustil spoustu konvenčních zdvořilostí a frází, a nebudete si myslet, že to je opovážlivost, když je zanedbávám?"
"Já bych jistě nikdy nepovažovala takové zanedbávání společenských formalit za opovážlivé. Není mi nijak proti mysli, ale opovážlivost by si nedal ani za plat líbit žádný člověk, který si váží osobní svobody."
"Nesmysl! I když si lidé váží osobní svobody, většinou si za peníze dají líbit všelicos. Proto si hleďte svého a nepouštějte se do všeobecných úsudků o lidech - nemáte o nich ponětí. Ale v duchu vám za tu odpověď tisknu ruku, ačkoli jste neměla úplně pravdu - a nejen za to, co jste mi odpověděla, ale i za to, jak otevřeně a upřímně jste to řekla. Něco takového se totiž člověku často nestává, naopak, na upřímné otázky obyčejně dostane strojené, chladné nebo hloupé odpovědi, které svědčí o hrubém nepochopení. Ani tři ze tří tísíc průměrných vychovatelek by mi neodpověly tak jako vy. Ale nechci vám lichotit - jste-li jiného ražení než většina lidí, není to vaše zásluha, jste taková od přírody. Nesmím také dělat příliš ukvapené závěry. Znám vás zatím moc málo, možná že nejste o nic lepší než ty ostatní - možná že máte nesnesitelné nectnosti, které snad vyváží několik vašich dobrých vlastností."
"Vy ovšem také," pomyslila jsem si.

Ukázka z knihy (tato ukázka je z nejnovějšího vydání knihy z roku 2013, které vydalo nakladatelství Omega)

Moje hodnocení:
Janu Eyrovou asi není třeba dlouze představovat. Od prvního vydání tohoto krásného klasického románu již uplynulo dlouhých 167 let a přesto nadále nepřestává fascinovat na tehdejší dobu svou značnou pokrokovostí nejen s prvky romantismu ale i s mnohými realistickými motivy. O velkém významu tohoto klenotu světové literatury svědčí rovněž na tři desítky filmových, televizních a muzikálových zpracování.
Já se ale musím přiznat, že s Janou Eyrovou jsem se blíže seznámila teprve před dvěma měsíci. Po osmé hodině večer jsem z nudy proklikávala pořady v televizi odshora až dolů, což běžně nedělám a na STV1 jsem narazila právě na Janu Eyrovou (nejnovější zpracování z roku 2011 s Miou Wasikowskou a Michaelem Fassbenderem v hlavních rolích). Film už běžel asi 20 minut a Jana právě přijela na Thornfield. Říkala jsem si, že se pár minut podívám, než přepnu jinam. Nepřepla jsem. Fascinovaně jsem sledovala příběh, který mě zcela nadchl a pohltil a já s napětím čekala na konečné rozuzlení příběhu. Celý film na mě udělal nesmazatelný dojem a hned druhý den jsem ve své knihovně po menším hledání našla knižní zpracování, o němž jsem samozřejmě věděla, že tam někde je (musela jsem vyklidit celou první řadu ve spodní polici abych jej našla ve druhé řadě), ale nikdy mě nenapadlo si jej přečíst. Také během mé čtrnáctileté školní docházky mě tato kniha, patřící mezi doporučenou četbu minula. Po shlédnutí filmu jsem se ale s chutí pustila do čtení.
Začátkem knihy jsem se prokousávala trochu pomaleji. Janino dětství v Gatesheadu u paní Reedové se mi příliš dobře nečetlo, u strašlivé scény v červeném pokoji jsem přemýšlela, jak je asi zpracována ve filmu, stejně jako některé následující děsivé události v Lowoodu, poněvadž jsem začátek filmu neviděla. Jakmile ale Jana přijela do lowoodské školy, děj mě zaujal o něco více, zejména Janiny rozhovory s kamarádkou Helen, která jí dodávala sílu všechny útrapy ve škole přežít. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem u knihy plakala a právě Helenina smrt a zejména forma, jakou je tato scéna popsána mi na tváři způsobila proudy slz. Po devíti kapitolách, ve kterých je vylíčeno Janino smutné a velmi krušné dětství se v ději knihy posuneme dál o osm let a setkáváme se s mladou, osmnáctiletou Janou, která dává Lowoodu sbohem a míří na Thornfield. Na inzerát, jež si podala do novin odpověděla hospodyně z tohoto panství, paní Fairfaxová, která hledá vychovatelku pro malou Adele, schovanku pana Rochestera. Právě na tuto část knihy jsem se těšila nejvíc a opravdu mě nezklamala. Bavily mě zejména úžasné rozhovory Jany s panem Rochesterem, které nemůže žádný, byť sebelepší film zachytit. Hlavní postavy jsou skvěle propracované, zejména charakter prchlivého a náladového pana Rochestera. Také Janiny myšlenky a vůbec její zmatek během návštěvy vznešených hostů a zejména krásné Blanche Ingramové, které se Rochester dvoří jsou skvělé: "Ty že by ses mohla zalíbit panu Rochesterovi? Čím bys ho vlastně chtěla zvábit? Ty že bys pro něho mohla mít nějaký význam? Jdi, jsi hloupá, až mi je z toho nanic!" Po několika strašidelných a nevysvětlitelných jevech jichž je Jana svědkem, musí na nějaký čas Thornfield opusit, aby naposledy navštívila umírající tetu Reedovou, která se jí vyzpovídá z hříchů, jež se na ní z nenávisti dopustila. Jana ji však odpouští a vrací se domů - na Thornfield. Během několika týdnů prožívá obrovské štěstí, o kterém si ani nepomyslela, že by ji kdy mohlo potkat, vzápětí je ale vystřídáno velkým rozčarováním a zklamáním. Následuje Rochesterova zpověď a vysvětlení, proč Janu obelhal. Po tomto zklamání Jana utíká a několik dnů se toulá po vřesovištích zcela bez prostředků. Tato část knihy se mi velmi líbila a s Janou jsem velmi soucítila. Skvělé vylíčení jejího bloudění a odevzdání určitě nedokázal zachytit žádný film (viděla jsem zatím tři zpracování). To se už dostávám k poslední části knihy, jež se mi už tak moc nelíbila. Trochu moc náhod najednou, aby v celé Anglii Jana natrefila právě na své tři jediné žijící příbuzné. Ale do knihy to prostě patří, bez toho by nebyla úplná a Jana si štěstí v podobě nově získaných sestřenic a bratrance zasloužila. Pasáže s Johnem Riversem mi přišly dost zdlouhavé a poměrně mě nudily. Tuto postavu jsem si zkátka neoblíbila, její postoje i myšlenky jsou mi vzdálené a ten člověk mě neskutečně rozčiloval. Rovněž náboženské myšlenky mi jsou zcela cizí. Touto pasáží knihy jsem se pročítala trochu déle, přišla mi zbytečně natahovaná a nezáživná. Nemohla jsem se dočkat opětovného shledání Jany s panem Rochesterem a v tomto mě autorka nezklamala - mnozí možná namítnou, že je konec předvídatelný, ale přece tak krásný...
Knihu mohu všem jen a jen doporučit, najdeme v ní vše - romantiku, smutek, tajemství, napětí, silné emoce i lehce hororovou zápletku. Příběh je vyprávěn v ich formě a máme tak přímý přístup k Janiným myšlenkám a emocím. Vůbec nevadí, že děj příběhu je zasazen do 30.-40. let 19.století, protože i tak má stále co nabídnout.

Císařovna Alžběta na parforsních honech ve východních Čechách - II. část

3. prosince 2014 v 9:00 | Jana K |  Místa spjatá s císařovnou Alžbětou
V pondělí 9. listopadu 1874 v deset hodin třicet minut dopoledne přijel císařský pár do Pardubic. Uvítání na pardubickém nádraží zajistil starosta Václav Bubeník, okresní zastupitelstvo, profesorský sbor a jiní. Oba císařští manželé dorazili v "malebném oděvu honebním," který sestával u císaře z bílých kožených kalhot (jelenice), modré, stříbrem prošívané vesty a červeného kabátce, oděv byl doplněn vysokými botami, žlutohnědým svrchníkem a černým hedvábným kloboukem. Císařovna byla v černých šatech s přiléhajícím živůtkem s krátkými šosy, jezdeckých botách, měla černý hedvábný klobouk bez závoje, pouze obtočený černým tylem, černé rukavičky, déle v jejích rukou nechyběl bičík a celý úbor doplňoval ještě černý plášť se šňůrami na způsob uherské čamary.


Součástí císařského doprovodu byl i drážní úředník, aby zajistil, že po ukončení honu přijede pro císaře a císařovnu vlak.
Starosta Bubeník přivítal císaře slovy:
"Vaše císařská a královská Veličenství! Jménem všech měšťanů a obyvatelů královského města Pardubic a celého okolí osměluji se v nejhlubší pokoře Vaše Veličenstva srdečně a upřímně uvítati. Jest to nejvřelejší přání všech obyvatelů, aby dny, v kterých ráčí nás Vaše Veličenstva poctit svou návštěvou, zůstaly v paměti Vašeho Veličenstva. Radostně rozechvěny jsou mysli a srdce všech, že mohou spatřiti svého panovníka. Přijměte Vaše Veličenstvo ve jménu všech prosté a srdečné slovo: Buďtež nám vítáni na půdě české!"
Na to císař česky odpověděl: "Jménem svým a své choti vzdávám Vám, pane měšťanosto, díky za projevené city obyvatelstva, jichž jste tlumočníkem; buďte ubezpečen, že pamětiv budu vždy Mně milého města Pardubic."
Citováno z Národních listů.


Na nádraží císaře a císařovnu přivítal i master honební společnosti Emil Fürstenberg, který pak doprovázel císařské hosty až k meetu u obce Časy za Sezemicemi, kam jejich kočáry dojely po dvanácté hodině. Na památku návštěvy císařských manželů obce Časy na místě meetu později postavila pamětní kámen (sloup?) s letopočtem.
Lovecká společnost je již u Sezemic očekávala a před zahájením honu kníže Emil Fürstenberg představil její členy císaři a císařovně. Časopis Světozor napsal že "Společnost zahrnovala okolo 40 pánů a 35 dam," naopak Pražský denník psal: "Mezi oučastníky honu jest přes 70 členů nejvyšší šlechty i mnoho šlechtičen."
Mezi účastníky byli arcivévoda Vilém, knížata Emil a Karel Egon z Fürstenberka, knížata Windischgrätzové, Ludwig a Nicolo Estarházy, hrabě Antonín Estarházy, kníže Trautmansdorf, hrabě Thurn und Taxis, kníže Ferdinand Kinský a hrabě Friedrich Kinský, hrabata Rudolf Chotek, Albrecht Kounic, Clam-Gallas, hrabě Arnošt Waldštein, kněžny Marie Kinská, kněžna Metternich, hraběnka Larisch, Stadion a princezna Croy.
Po představení císař nasedl na ryzku Mountain-Jass a císařovna na bělouše Zobeidu. I ostatní lovecká společnost vsedla na koně.


Zatažená obloha zpočátku vzbuzovala obavy, náhle se však vyjasnilo a Pražský denník s nesporným entusiasmem napsal: "Sama příroda přičinila se tedy, aby pobyt císařských manželů uprostřed národa českého ještě více zpříjemnila."
Na honbu byl dovezen jelen z křivoklátských lesů a byla připravena smečka 24 honicích psů. Jelen se vydal směrem na Koloděje. Císařovna byla neustále za ním a sama provolala halali po třech hodinách honu v Rosicích u Chrasti (tak uvádí major Miloš Svoboda, dvojnásobný vítěz Velké pardubické a známý historik tohoto dostihu), naopak již zmíněný fotograf Josef Pírko uvádí, že halali proběhlo za Holicemi. Poté veličenstva vyměnila koně a v pět hodin odpoledne se vrátila do Pardubic.


Dům poštmistra Krause na historické fotografii...

Císařský pár měl v domě poštmistra Krause (čp.113 na dnešní třídě Míru) v Pardubicích asi půl hodinu na odpočinek. Baron Josef Kraus (1810-1892) byl prvním poštmistrem v Pardubicích a také velmi váženou osobou. Nejenže v polovině 19. století založil na dnešní pardubické třídě Míru poštu, ale později také stál u zrodu místního cukrovaru a pivovaru. V jeho luxusní rezidenci nocovali nejvýznamnější návštěvy své doby, kromě císařského páru hostil i pruského krále Wilhelma I. se synem, korunním princem Wilhelmem a kancléře Otto von Bismarcka. Při přivítáni podala Krausova dcera císařovně kytici růží.


... a na aktuální fotografii. Jak můžeme vidět sídlí v něm dnes prodejna s módou...

"O pobytu jejich Veličenstev v domě poštmistra Krause v pondělí večer se sděluje dále, že tam císař pán a císařovna požili beefsteak a bažanta. Když Její Veličenstvo císařovna spatřila na stole džbán s pivem tázala se: 'Je to ono výtečné pivo plzeňské?' Nápoj pak se zdál Jejich Veličenstvu výborně chutnati." Citováno z Pražského denníku. Nato se oba císařští manželé odebrali do šlechtického kasina a poté na pardubické nádraží, kde na ně čekal vlak, aby je odvezl zpět do Kladrub.


... vybrala by si dnes císařovna v Terranově?

Následující den se honilo u Pohránova. Jelen se nejprve zdržoval poblíž Kunětické hory, pak se obrátil směrem k Pardubicím, přebrodil Labe, zanedlouho se ale otočil zpět, opět přebrodil Labe a směřoval k Hradci Králové. Jelen běžel přes zahrady tamních obyvatel a střídavě hledal úkryt v lese. Nakonec se jelen ukryl v kuchyni jednoho vesnického domku. Tentokrát byl u jelena první císař František Josef a byl to on, kdo provolal halali. "Honba byla skončena u Hradce Králové k ouplné spokojenosti Jejich Veličenstev," napsal Pražský deník.


Nechme ještě jednou promluvit Josefa Pírka, který zaznamenal velmi zajímavou příhodu:
"Příhoda se stala ta, že císařovna, projížďkou lesem chytila větví jízdecký šat a roztrhla jej odshora dolů. Po halali odebrala se císařovna do statku a prosila o sklenici vody. Zároveň o sešití jízdeckého šatu. Hospodyně, která císařovně sklenku vody podala a zašila jí šat, nevěděla, že je to císařovna. Ta jí děkovala velmi blahosklonně a obdarovala zlatými dukáty. Údiv hospodyně byl veliký, když se dozvěděla, že je to dar císařovny. Pardubický terén působil velmi na oba manžele tak, že slíbili, že přijedou sem zase."


Tento obraz a obraz níže jsou dnes součástí obrazové sbírky Hipologického muzea ve Slatiňanech.

Ve středu dopoledne se konal u Kladrub ještě hon na zajíce a bažanty. Přednostům stanice bylo oznámeno, že z honu pojedou císařští manželé do Prahy navštívit krále Ferdinanda, což bylo plánováno na středu odpoledne. V Praze se zdrželi do půl deváté a pak se oba vrátili do Kladrub.
Císařská návštěva byla ovšem ve čtvrtek 12. listopadu přerušena telegramem z Vídně, že se vážně zhoršil zdravotní stav arcivévody Karla Ferdinanda. Císař s císařovnou počátku čtvrtečního honu u Zdechovic nedaleko Přelouče pouze přihlíželi z návrší nedaleko kladrubského nádraží, kde bylo shromaždiště asi 20 honců. Císařovna na pozorovatelnu dorazila na koni, císař pěšky. Pobyt císařských manželů na parforsních honech u Pardubic byl vzhledem k rodinným událostem zkrácen. Původně měli císařští manželé společně odjet v neděli 15. listopadu do Gödöllő. Nastalá situace ale jejich program pozměnila, v pátek 13. listopadu společně jeli do Gänserndorfu, císař odtud pokračoval do Vídně a císařovna do Gödöllő.
Na pátek byl ještě naplánovaný hon u Hostovic poblíž Sezemic.


Pardubická parforsní společnost pod Kunětickou horou.

Za zmínku ještě stojí, že na počest císařské návštěvy byla hlavní pardubická ulice - dnešní třída Míru - nazvána třídou Královskou a z ní odbočující ulice, vedoucí ke starému nádraží - dnešní třída 17.listopadu - třídou Alžbětinou na paměť císařovny. Tyto názvy pochopitelně zanikly se vznikem ČSR roku 1918.
Pardubičtí obyvatelé se také rozhodli zaslat císařovně Alžbětě na památku pobytu v Pardubicích obraz s pardubickým okolím. Do Vídně byl tento obraz honební společnosti zaslán v březnu roku 1875, namaloval jej akademický malíř Jan Kostěnec (1834-1905) a rám dodal řezbář Staude.


V roce 1876 měl císařský pár v úmyslu znovu přijet do Kladrub a opět se zúčastnit vybraných parforsních honů v Pardubicích. Bohužel ale nastalo mrazivé počasí, které uspořádání honů znemožnilo, jistě k velkému zklamání nejen organizátorů honů, ale i místních obyvatel. Národní listy informovaly, že císařovna Alžběta přijede do Pardubic v sobotu 4. listopadu i s korunním princem Rudolfem a císař František Josef potom v neděli 5. listopadu. Na neděli byl naplánovaný dostih, kterému měl císařský pár přihlížet, v pondělí měla být honba na jelena.
Pražský denník nakonec oznámil, že císařovna přijela vlakem 5. listopadu s hodinovým zpožděním do Kladrub, odkud měla pokračovat do Pardubic, kde se měl jet zmiňovaný dostih. Kvůli nepřízni počasí ale dostih neodstartoval. Císařovna vykonala procházku po pardubických ulicích, prohlédla si konírny a psinec a odjela zpět do Kladrub. Císař František Josef nakonec do Pardubic nedorazil vůbec. Císařovnin hofmistr baron Nopcsa podal do Vídně zprávu o nepříznivém počasí, na kterou císař vzápětí odpověděl, že nemá být více očekáván. O den později, 6. listopadu 1876 císařovna navštívila Prahu, odkud poté odcestovala do Gödöllő.


Na této cestě Alžbětu doprovázela i její neteř Marie Louise, která se v sedmdesátých a osmdesátých letech, až do neblahé mayerlingské tragédie, těšila mimořádné císařovnině přízni. V Pardubicích jí i vybrala (podle ní) vhodného ženicha, karvinského šlechtice George Larische. O rok později vystrojila císařovna své neteři svatbu v Gödöllő a Marie Louise i s manželem později několik let pobývali na zámečku v Pardubičkách.

Ve svých pamětech "Moje minulost" vzpomíná Marie Louise na pobyt s císařovnou Alžbětou v Pardubicích počátkem listopadu roku 1876 (zkráceno):
"Tou dobou rozhodla se císařovna pro cestu do Prahy, ježto chtěla honiti v Čechách. Provázela jsem ji. Vyjely jsme z Gödöllő v osm hodin večer v císařském vlaku přepychovém, jenž sestával ze salonního vozu, k němuž přiléhala ložnice císařovnina s mou spojená. Dvorní dáma a dvě komorné byly v zadním voze a i pro pány naší družiny, která nastoupila do vlaku o dvě hodiny později bylo dosti místa.
Ráno dojeli jsme do Pardubic. Na nádraží čekala na nás česká šlechta, počtem hojná. Dlouhé představování tetu tuze nudilo. Oddechla si, když jsme zase byly na cestě do císařského hřebčince v Kladrubech.
Spala jsem v sakristii zámecké kaple. Měsíc svítil mi vysokými okny ze zahrady. Brzy jsem se vzbudila a jela s tetou do Pardubic, kde byla družina našich pánů. Byla jsem představena knížecím manželům Fürstenbergovým. Kníže řídil honby. Kněžna byla kdysi spřátelena s císařovnou, ale oddělila je jakási roztržka a po léta se nesetkaly. Po prohlídce stájí navštívily jsme knížete Auersperga a tu jsem poprvé poznala rodinu Larischů. Můj manžel, hrabě Jiří, byl tehdy mladý plachý muž, jehož trochu přihlouplý obličej málo zdobila bradavice.


Marie Louise na koni v doprovodu svého otce Ludwiga Bavorského
na fotografii Josefa Alberta.

Teta šla spát po osmé. Spala jsem v sakristii výborně. Vzbudila jsem se časně a jela tryskem do krásného mladého rána.
Po dejeneur jely jsme do Slatiňan na zámek knížete Kinského, kam byla sezvána fešná společnost. S velikými obřadnostmi byly jsme uvedeny do prostranného sálu a já se kochala pozorností ode všech. Bylať jsem miláčkem císařovniným. Nabízen čaj, jehož nenáviděla Alžběta. Byla odměřená v cerclu, neboť se jí to hnusilo. Kdykoliv se zraky naše potkaly, spatřila jsem v její tváři pohrdavé cuknutí. S čajem bylo tedy fiasko, neboť císařovna nedbala, aby zmírnila úctyhodnou prkennost společnosti.
Seděla jsem vedle Jiřího Larische a shledala jsem, že jsem se jakživa nesetkala s takovým mladým nudným mužem, jako byl on. Ztuhlá mrazivou atmosférou vůkol zaradovala jsem se, když jsme s tetou unikly, abychom si prohlédly proslulé stáje knížete Kinského. (Jest asi omyl. Snad Kníže Füstenberg, ne Kinský) Pochválily jsme jeho psy a koně, jak zasloužili, a rozloučily jsme se.


Marie Louise s běloušem Darling na fotografii v roce 1883.

Druhého dne jely jsme do Prahy, neboť Alžběta hodlala navštíviti starou císařovnu Marii Annu na Hradčanech. Za jízdy městem napomínala mne teta, abych byla opatrná, až se setkáme s dámami řádu sv. Terezie.
Účelem tohoto řádu jest, opatřiti opuštěným dámám šlechtickým dobrý domov a bezstarostný život. Obývají spoustu pokojů v paláci, stravovány jsou z císařské kuchyně a koně a vozy v císařských stájích mají k dispozici.
Představenou jejich je vždycky arcikněžna, která jako abatyše má právo korunovati české královny. Když arcibiskup pražský korunuje císaře rakouského korunou svatého Václava, vstaví abatyše tuto korunu na hlavu královny české. To jest jediný případ, kdy je žena oprávněna vykonati obřad svěcení, privilej, od staletí řádu tomuto vyhrazená.
Jakmile jsme vystoupily z kočáru, pošeptala mi Alžběta, Abych šla napřed. V prostorné dvoraně byly shromážděny uklánějící se staré dámy, z nichž jedna s velkou kyticí přiblížila se ke mně a políbila mi ruku. Císařovna zasmála se rozpustile, ale staré dámy, nechápajíce vtipu měřily mne nepřátelskýma očima. Byla jsem ráda, když jsem se ocitla v bezpečí našich komnat.
Teta Sissi navštívila ihned císařovnu Mari Annu a já jsem večeřela sama ve velké, tmavé komnatě. Dojedla jsem právě, když vešla Alžběta s velmi hubenou starou paní. Teta mi pokynula, abych přistoupilak nim, a cizí paní, císařovna Marie Anna, políbila mne. Řekla mi několik hezkých lichotek. Pak mi dala Alžběta "dobrou noc" zašeptavši: 'Ať se ti nezdá o starých dámách, to je neštěstí.'
Nezdálo se mi sice o starých dámách, ale ráno došel smutný dopis z Pardubic, že padl první mráz. To byl konec všem snům o honbách. Tak jsme se vrátily do Pešti, kde jsme se rozloučily se zklamanými pány a pak nás odvezl zvláštní vlak zpět do Gödöllő."


Císařský pár v průběhu honu v Hodoníně. Fotoreprodukce obrazu italského malíře Julia von Blaase (1845-1922).

Národní listy přinesly počátkem května roku 1877 následující zprávu: "Dvorní štvanice na jeleny nebudou více pořádány v Pardubicích, nýbrž zvoleny k účelu tomu lesy v okolí hodoninském na Moravě a Gödöllő v Uhrách." Společnost má podle novin na hony jezdit každý den z Vídně vlakem a večer po honu opět vlakem do Vídně. K tomu účelu se v hlavním městě Předlitavska staví salonní vozy pro císařskou rodinu a jinou šlechtu, vůz s kuchyněmi a vůz pro honební kapelu. Zdůvodnění přeložení štvanic z Pardubic na Moravu a do Uher - "jest tam příznivější poloha a nemusejí se tam platit žádné náhrady za poškozené pozemky" - bylo doplněno praktickým konstatováním, že většina zvaných šlechticů má sídlo ve Vídni. Nicméně z Pražského denníku se dozvídáme: "Jak lid k rodině panovnické věrně a oddaně lne, ukázalo se také při tom, že se veškeří majitelé pozemků v okresu pardubickém a chrudimském vzdali nároků na vynahrazení škody, již v oněch dnech, kdy císař pán s císařovnou na honbě budou, na svém majetku utrpí."
"Venkované byli přítomností veličenstev natolik potěšeni, že po všechny hony, kterých se Veličenstva účastnila, žádné odměny za polní škody nepožadovali. Obě Veličenstva ale laskavě upsala pro tuto sezonu po deseti akciích; tuto částku 10. 000 zlatých daroval princ Emil Fürstenberg těm obcím, které žádné náhrady za tyto hony, kterých se Veličenstva účastnila, nepřijaly."
Císařské hony na Hodonínsku se odehrály koncem listopadu a počátkem prosince roku 1878 a celkem bylo zastřeleno 4 345 kusů zvěře, jak své čtenáře informoval Posel z Prahy.


Významní hosté z císařské rodiny ale do Pardubic zavítali i v dalších letech. 3. prosince 1881 se pardubických honů zúčastnil korunní princ Rudolf i s princeznou Stephanií, kteří do Pardubic přicestovali vlakem. Při honu, jehož se Rudolf účastnil se však ostatní parforsní společnosti ztratil při překračování Labe a nemohl nalézt cestu zpět do Pardubic.
Zatímco korunní princezna Stephanie se honu účastnila v kočáře společně s kněžnou Kinskou, princ Rudolf osedlal hnědáka ze stájí Zdeňka Kinského a v doprovodu hraběte Mitrowského jel v kavalkádě 300 jezdců. Po skončení honu se téměř všichni účastníci vrátili do Pardubic. Chyběli jen dva, princ Rudolf a jeho pobočník.
Údajně se totiž ztratili kvůli několika neochotným ženám, které na otázku kudy vede nejkratší cesta do Pardubic, jen neurčitě mávly rukou různým směrem. Jako všichni obyvatelé Pardubicka byly prý přesvědčené, že každý jezdec oblečený v červeném kabátě zná okolí lépe než ony a svou otázkou na cestu si z nich páni pouze dělají legraci.
Vzteklý princ Rudolf se dostal do Pardubic až pozdě v noci, nezúčastnil se ani slavnostního plesu v kasinu a jel rovnou na nádraží a do Kladrub. A ještě dlouho pak nemohl členům společnosti odpustit, že ho ztratili a hlavně, že ho vůbec nehledali.


Korunní princ Rudolf se Stephanií. Fotografie Carla Pietznera nepochází z doby, kdy korunní pár navštívil Pardubice, ale vznikla o rok později během jiného pobytu v Čechách.
20. října 1882 navštívil korunní pár zámek Hluboká. Vznešení hosté přenocovali na zámku, na druhý den se ještě Rudolf zúčastnil parforsního honu u Munic a večer odcestovali vlakem zpět do Prahy.

I tuto příhodu s korunním princem Rudolfem zaznamenal Josef Pírka, který se sice hned v úvodu svého vyprávění mýlí, neboť návštěvu korunního páru zasadil do let 1878-79, ale i přesto je celé jeho vyprávění nesmírně zajímavé a poutavé:

"Roku 1878-79 (pozn.: Josef Sakař, autor Dějin Pardubic popisuje návštěvu Rudolfa a Stephanie v Pardubicích ve dnech 3.- 4. prosince 1881 s ubytováním v Krausově domě a odjezdem večer 4.12. do Kladrub) roznesla se zpráva, že korunní princ Rudolf a korunní princezna Štěpánka přijedou do Pardubic na parforsní hony. Nadešel den, kdy veškerá aristokracie očekávala příjezd manželů z Prahy. Od rána byl va městě mimořádný ruch, nejen mezi šlechtou, taktéž mezi obyvateli města Pardubic a okolí. V tom čase ležel zde posádkou husarský pluk hraběte Radeckého č.5. Bohužel, já ještě nebyl ozbrojen momentní komorou, abych mohl učinit jednotlivé snímky. S mým milým přítelem malířem Františkem Štreiblem, malířem koní, zúčastnili jsme se jako přihlížitelé očekávání korunního prince.
Cesta korunního prince byla víceméně inkognito, přesto se špice /úřadů/ dostavily. Proti nádraží v hotelu Doskočil sjížděly se šlechtické ekvipáže. Taktéž přijel bývalý poštmistr baron Kraus. Jeho krytý landauer zůstal stát před východem z nádraží. Hrabě Heinrich Larisch jako master objevil se u východu, oblečen již v dresu honebním a ptá se kočího, čí je to povoz. Kočí odpoví: Barona Krause. Larisch pln rozechvění pronesl slova rozhořčení: 'Můj vůz nepřijede! Já povezu korunního prince! a nepřeji si aby byl vezen v krytém kočáře. Chci, aby korunního prince obecenstvo vidělo.' Ihned vůz barona Krause odjel a předjel otevřený kočár hraběte Larische. U hlavního východu po obou stranách stála četa Sokola pod náčelníkem Josefem Urbancem, učitelem tělocviku na reálné škole a cvičitelem Sokola.


Je dobře známým faktem, že korunní princ Rudolf nebyl vášnivým jezdcem jako jeho matka císařovna. Proto také mnoho jeho fotografií v sedle koně nenajdeme.
V listopadu 1876 vznikly dvě fotografie, jejichž autorem je Károly Koller...

Nastal velký ruch, neb dvorní vlak právě přijel. První se objevil korunní princ, oblečen v honebním dresu, v cylindru, červeném kabátě a krátkém žlutém svrchníku v doprovodu hraběte Heinricha Larische a korunní princezna v doprovodu kněžny Kinské z Heřmanova Městce (pozn.- zřejmě Marie Anna Kinská, roz. Lichtensteinová (zemř. 1905), manželka Ferdinanda Kinského (1834-1904); bývala patronkou pardubické honební společnosti (Lady Patroness). Bratr náčelník Urbanec hlásí korunnímu princi počet Sokolů, korunní princ mu podává ruku a ve své řeči se vyptává na sokolskou jednotku. Vřele se s ním rozloučil a s úklonou usedá do kočáru s hrabětem Larischem. V druhém povozu kněžny Kinské usedá korunní princezna Štěpánka a další veškerá šlechta triumfální volnou jízdou doprovázená provoláváním slávy obecenstva jede do šlechtického kasina.
Stanovený meet byl závodiště. Já ihned od dráhy s přítelem Streiblem jsme se odebrali na závodiště, kde již bylo soustředěno koňstvo, připravené k honu. Po chvíli se objeví hecmeistr Peck (pozn.- Charles Peck, Angličan, v Pardubicích pobýval v letech 1877 až 1918, kdy se vrátil do Anglie) s viperiny a smečkou psů. Důstojnický sbor celého husarského pluku již taktéž přijíždí, přichází vojenská kapela, která byla umístěna před tribunou.


...a vidíme na nich osmnáctiletého Rudolfa na koni v Gödöllő.

Je půl dvanácté, přijíždí šlechta k meetu. Při příjezdu korunního prince a korunní princezny Štěpánky vítá hudba císařské panstvo císařskou hymnou. Nadchází představování důstojnického sboru, již v sedle připraveného. Po dosti dlouhém meetu dá master znamení k vypuštění jelena. Po čtvrthodinové pause dal excelence Larisch trubkou znamení k vedení na stopu. Mezi tímto časem předjela kněžna Kinská s korunní princeznou Štěpánkou v lehkém kočáře k blízkému březovému háječku, aby odtud přehlédla celou krásnou honební společnost a scenérii. Mistr Peck vede psy na stopu, kde dříve uvedl psy ke kočáru korunní princezny Štěpánky. Byl to rozkošný obrázek, když celá smečka vítala korunní princeznu. I až na stupátko předními běhy se vtírali. Korunní princezna velice laskavě hladila jednotlivé psy. Co se odehrával tento děj, hnula se krokem celá společnost v popředí s korunním princem. Hrabě Mitrovský byl přidělen jakožto průvodčí ke korunnímu princi. Já kráčel v popředí poblíže korunního prince. Korunního prince společník, vedlejší jezdec, byl hrabě Zdenko Kinský z Chlumce. Byl v sedle na hřebci Granát. (pozn.: Zdenko Kinský (1844-1932), vyhrál roku 1883 na hřebci Granát tzv. Dámskou cenu, poprvé vypsanou 1863 - dnes se jezdí jako Memoriál Z. Kinského.) Při společné zábavě s korunním princem kůň hraběte Zd.Kinského byl ve velmi dobré náladě. Zdenko mu dával "žengle", aby se kůň vzpínal vysoko kupředu, byl to jux, špumprnákle. Při opakování těchto skoků Granát uvedl korunního prince do výborné nálady. Rudolf řekl Kinskému: "Du, mach keine Dummheiten, dass du hinunter fliegst!" Všiml jsem si toho a zapamatoval.


Zdenko Kinský na hřebci Magyarád nad skokem při chlumecké steeplechase. Se stejným koněm sedmapadesátiletý Zdenko Kinský dokončil v roce 1901 Velkou pardubickou na čtvrtém místě.

A když tato celá kavalkáda honební došla až ke stopě, a hon je již rozvinut, sešli psi na stopu zajíce, kde byl chaos a museli být psi odehnáni a teprve uvedeni na stopu jelena. Tomuto ději přihlížela korunní princezna. Odtud šel hon ke Svítkovu, stočil se k cukrovaru, přes Labe, a já pěšky přeběhl přes vory a dostal jsem se k labskému mostu. A tam již stál povoz s korunní princeznou a kněžnou Kinskou. Odtamtud byl čarokrásný pohled na celý rozvinutý hon, který šel směrem k Trnové. Odtamtud ke Kunětické hoře, přes Labe, na Sezemice k Holičům.
Halali bylo u Ostřetína. Začalo se stmívat a hebký, tichý deštík padal. Rozsvěcovaly se petrolejové lampy a korunní princ nikde. Společnost již byla od halali v kasině. Korunní princ dosud nikde, ruch ohromný, jednotliví šlechtici sedali na koně ho hledat do Polabin. Při přechodu přes Labe u Kunětické hory zůstal princ osamocen. V tom velkém ohni honu přes Labe přebrodili všichni a korunní princ bez přiděleného průvodce zůstal zde sám. Rudolf nevěda si rady, kde by přebrodil, terén neznal, zůstal zpět a bloudil. Vracel se opět k Pardubicím. Už se stmívalo, mlha padala, potkal jdoucí selku a ptá se jí na nejbližší cestu do Pardubic. Ona odpověděla: 'Ale vždyť oni tu cestu znají líp než já.'


Halali v Haldě. Podle originálu Josefa Pírka.

Byli vysláni štolmistři ho hledat. Mezi nimi trenér od hraběte Zd. Klinského Oktavián Mastalier, který Rudolfa našel. O tom všem jsem již věděl a procházel jsem se na Zeleném u domu p. Budínského. (pozn.: Albert Budínský byl v letech 1866-1906 majitelem domu čp.92 st.-46 n. na dnešní třídě Míru, nárožního s Pernerovou ulicí; měl čp.2 n. v této ulici.) Lampy již svítily a pršelo. Zaslechnul jsem dupot kopyt od podkov dvou jezdců, přijíždějí od Bubenče Pernerovou ulicí a ejhle, v popředí promoklý korunní princ, který měl zvednut límec červeného kabátu a ostrým klusem za ním trenér Mastalier, jedou k hotelu Veselka a přímo na nádraží. Tam korunní princ poděkoval trenérovi Mastalierovi, předal mu koně a odebral se do pro něj připravené čekárny I. třídy. Prochází se samotinký po čekárně, po chvíli vyndá pouzdro na dutinky a zapálí si od ramenatého svícnu doutníky. O tom všem se šlechta v kasině dověděla a vše horempádem s korunní princeznou Štěpánkou odjíždí na nádraží do čekárny, kde korunní princ roztrpčen nad nezdarem jeho honu se s panstvem rozloučil a odjel dvorním vlakem do Prahy. Ačkoliv měl v úmyslu do Pardubic přijet na další hon, již nepřijel a měl v úmyslu poblíž Prahy zařídit hony."


Honu na svatého Huberta dne 3. listopadu 1894 se zase zúčastnil arcivévoda a následník trůnu Franz Ferdinand d'Este. Do Pardubic přijel také proto, aby shlédl Velkou pardubickou konanou o den později, jelikož běžel i jeho kůn Csufondár.
20. ročník dostihu se tak odbýval za zvýšeného zájmu nejen šlechtických kruhů, ale i prosté veřejnosti, neboť zvědavost všech těch, kteří chtěli na vlastní oči spatřit následníka rakouského trůnu, ve spojení s krásným počasím znamenaly rekordní návštěvu. Csufondára trénoval Hansi Fries a lepšího jezdce než George Williamsona, který už Velkou pardubickou dvakrát vyhrál, snad ani nemohl arcivévoda vybrat. Dvojice také budila respekt u sázejících, kteří je pasovali do role favoritů dostihu. Velkou radost ale následníkovi neudělali - dostih dokončili daleko zpět čtvrtí, poslední.


Arcivévoda Otto na koni při parforsním honu.

K dalším prominentním hostům, jež navštívili pardubické hony patřili i mladší bratr Františka Ferdinanda, Jeho císařská výsost arcivévoda Otto, který do Pardubic zavítal hned několikrát, nebo arcivévodkyně Marie Therese, která přijela dvakrát.
Dne 6. prosince 1913 byl uspořádán poslední hon pardubické parforsní společnosti, který se uskutečnil poblíž Bohdanče. Díky první světové válce byl provoz honební společnosti zcela omezen. Jezdci i koně byli povětšinou povoláni do války...

Zdroj:
vlastní článek, citace z následujících pramenů:

knihy:
Vladimír David: Taxis a ti druzí (1987)
Marie Wallersee-Larisch: Moje minulost (1913)

weby: