Císařovna Alžběta na parforsních honech ve východních Čechách - I. část

8. listopadu 2014 v 9:00 | Jana K |  Místa spjatá s císařovnou Alžbětou
"Den byl zachmuřený, vlhký, vzduch byl čistě anglický. Brzy přijeli s jelením vozem, okrášleným chvojím, na pole za viaduktem. Z dálky v mlze bylo možno pozorovat jezdce v plném 'gala,' reitknechty, bereitry a štolby od různých pánů kavalírů. Mezi nimi bylo mnoho koní osedlaných dámskými sedly s vidlicemi. O půl dvanácté slunce prorazilo mlhami a oteplilo se. Z dálky prorážela rudá červeň kabátů. Toť hecmeistr se dvěma sviperiny a smečkou barevných psů. Byl to krásný pohled v podzimní krajině. Zvonilo poledne a šlechta se sjížděla." Takto popisuje známý pardubický fotograf Josef Pírka (1861-1942) počátek jednoho parforsního honu minulého století. Pojďme se spolu s ním ještě na chvíli vrátit do kouzelné a neopakovatelné atmosféry parforsních honů:


Císařovna Alžběta s honební společností. Tento obraz dnes visí na zámku Gödöllő.

"Zatím, co panstvo nasedalo, master hrabě Larisch (pozn.: Hrabě Heinrich Larisch byl masterem pardubické honební společnosti v letech 1877 až 1913) jel tryskem k jelenímu vozu. Nastalo napětí! Na znamení dané čapkou otevřela se dvířka u jeleního vozu a hned nato vyskočil do výše statný paroháč. Učinil několik skoků a zůstal státi. Bylo viděti, jak se třepetají barevné stuhy na jeho parohách. Rozhlédl se a již 'řezal' vzduch a v rychlém tempu pádil k Dašicím. Po tomto výjevu nastala čtvrthodinová přestávka. Psi byli uvedeni na stopu a celá honební společnost následovala v kroku. Jakmile psi zachytili stopu, dal hecmeistr znamení trubkou, že hon začíná. Celá kavalkáda se dala do pohybu..."


Císařovna Alžběta na koni. Obraz anglického malíře Johna Charltona z roku 1882.

Parforsní hony byly oblíbenou zábavou společenské smetánky nejen v Rakousko-uherské monarchii až do začátku dvacátého století. Lesk a slávu těmto zábavným kratochvílím rakousko-uherské šlechty dodávala i účast členů panovnického domu a pokud se jednalo přímo o návštěvu vládnoucího císaře s chotí, šlo o velmi prestižní událost.
Právě pardubická parforsní společnost měla tu čest několikrát přivítat císařovnu Alžbětu na svých honech. S pozváním to nejspíš neměla příliš těžké, neboť císařovna parforsní hony milovala a o jejím excelentním jezdeckém umění a vášni pro koně se hovořilo i daleko za hranicemi monarchie.
Ovládala nejen drezurní ježdění, ale i náročnou jízdu terénem a překonávání přírodních překážek. Právě parforsní hony, které byly pořádány v jejím oblíbeném sídle v uherském Gödöllő se na nějaký čas staly její nejoblíbenější disciplínou.
Brzy ji ale hony v Gödöllő přestaly stačit a tak zatoužila po něčem novém. V Gödöllő byla honební sezona příliš krátká (začínala v září a končila na den svatého Huberta 3. listopadu), bylo zde málo překážek a jen malé otevřené příkopy a velmi husté lesy, které bránily lovu.


Obraz císařovny na koni od Wilhelma Richtera.

Císařovnu lákala Anglie a Irsko, vysoké proutěné překážky a tamější vyhlášené parforsní hony podle anglického vzoru. V roce 1875 pobývala několik týdnů na zámku Sassetot v Normandii, kde měla k dispozici spoustu anglických překážek, anglického učitele jízdy a ty nejlepší koně. Ani těžký pád z koně, jehož následkem utrpěla otřes mozku, nezmírnil její nadšení pro tuto zábavu.
Od poloviny sedmdesátých a začátkem osmdesátých let tak absolvovala několik cest do Anglie výhradně za touto zábavou a jejím průvodcem se stal jeden z nejlepších anglických jezdců Bay Middleton.
Následovaly ještě dvě velké výpravy do Irska a jelikož počátkem osmdesátých let již další irská cesta nebyla možná (z politických důvodů), musela vzít zavděk opět Anglií, kde se zúčastnila honů naposledy v roce 1882.
O těchto velkolepých výpravách se dočteme v téměř každém životopise či knize. Méně zmiňovaná je ale Alžbětina účast na honu v Pardubicích roku 1874, který absolvovala i s císařem na pozvání pardubické parforsní společnosti.
Od této návštěvy císařovny Alžběty uplynulo právě dnes 140 let a tak se pojďme přenést do Pardubic předminulého století a vypravit se spolu s ní na tamní parforsní hony.


Císařovna na běloušovi s parforsní společností.
Obraz Emila Adama z roku 1876.

Příjezd císařského páru byl naplánován na neděli 8. listopadu 1874 a samozřejmě budil značnou pozornost nejen mezi místní šlechtou a předtaviteli města, ale i obyčejným obyvatelstvem. V ulicích Pardubic se 26. října 1874 objevila zajímavá a z dnešního pohledu úsměv vzbuzující vyhláška obecního úřadu podepsaná pardubickým starostou Václavem Bubeníkem:

"Oznámení:
Jejich císařsko královské Apoštolské Veličenstvo zúčastní se letošního roku honeb jelenů, při kteréž příležitosti, v prvních dnech listopadu, naše město Svou Nejvyšší návštěvou poctí.
Za touž příčinou usnesla se městská rada na tom, aby k uvítání Jejich Veličenstva bylo město naše okrášleno, a proto žádá veškeré pány vlastníky domů a jejich zástupce, aby dne 9. listopadu t.r. ráno své domy prapory a jiným způsobem všemožně ozdobili a tuto okrasu po celý čas pobytu Jejich Veličenstev ponechali.
Zároveň upozorňujeme na to:
1. aby byly v čase tom veškeré ulice každý den řádně meteny a čištěny,
2. aby se hnůj na ulice nevyvážel a
3. aby se psi na ulice nevypouštěli."


Císařovna Alžběta při parforsním honu v Pardubicích roku 1874.
Reprodukce Josefa Pírka podle originálu Emila Adama.

Příjezd císařských manželů do východních Čech byl naplánován na neděli 8. listopadu a jejich kroky měly nejprve vést do Kladrub, kde pro ně bylo přichystáno ubytování v kladrubském zámku vedle kostela. Do Kladrub, kde se nachází světově proslulý hřebčín, nevedly kroky císařského páru poprvé. Svou první návštěvu zde absolvavali již v rámci své první svatební cesty v roce 1854.

Zámek v Kladrubech nad Labem je součástí národního hřebčína a první zmínka o něm pochází z roku 1588. Město Kladruby nad Labem leží v Polabské nížině v místech příznivých pro chov koní, proto zde také nejprve existoval hřebčín a až druhotně k němu nechal císař Maxmilián II. ve druhé polovině 16. století přistavět zámek, který obýval při svých častých zdejších pobytech. Jednopatrový zámek byl vybudován v renesančním slohu, v průběhu staletí pak barokně a pseudorenesenačně upravován. Po roce 1722 byl zámek barokně upraven podle plánů stavitele F. M. Kaňky. Za shlédnutí stojé křížové hřebínkové klenby, či vzácné mozaikové obrazy z některého ze zrušených kostelů Evropy. Zámek sloužil především k ubytovávání hostů, o čemž svědčí velké množství pokojů, dvě kuchyně, komory a sklepy. Při zámku stojí kostel sv. Václava a Leopolda, který se zámkem vytváří jeden celek.
Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem je patrně nejstarším velkým hřebčínem na světě a dnes se zabývá chovem starokladrubských koní. Hřebčín byl založen roku 1552, v roce 1579 pak císař Rudolf II. povýšil původní koňskou oboru na císařský dvorní hřebčín.
Starokladrubští koně jsou jedním z nejstarších plemen koní. Jedná se o teplokrevné plemeno, vzniklé na podkladě starošpanělské a staroitalské krve. Chovným cílem je mohutný kočárový kůň, určený k ceremoniální a reprezentativní službě. Starokladrubský kůň byl roku 1995 uznán kulturní památkou a kladrubský hřebčín s kmenovým stádem běloušů je od roku 2002 národní kulturní památkou.


Takto vypadaly Kladruby téměř 150 let před návštěvou císařovny Alžběty.
Obraz v roce 1725 namaloval anglický malíř Johann Georg Hamilton (1672-1737).

Za zmínku stojí rovněž nedávný nález pamětní desky věnované císařovně Alžbětě, která byla náhodou objevena v sýpce nad stájemi při právě probíhající rozsáhlé rekonstrukci památkových objektů hřebčína v Kladrubech.
Asi 40 kilogramů vážící deska potažená leštěnou žulou nese nápis "Upomínka na Její Veličenstvo císařovnu a královnu Alžbětu." Nad tímto nápisem najdeme i nápis německý, ten je ale zamazaný pravděpodobně cementem.
Deska byla ukrytá téměř 100 let a můžeme si jen domýšlet, proč na tak dlouhou dobu zmizela zrakům veřejnosti. Může za to s největší pravděpodobností situace po roce 1918, kdy se ve velkém odstraňovaly a likvidovaly veškeré symboly monarchie, ať už se jednalo o sochy nebo další artefakty spojené s vládou Habsburků. Stejný osud potkal i tuto pamětní desku, která byla odšroubována a schována na sýpku, kde byla skrytá až do počátku letošního roku.
Desku restaurátoři vyčistí, obnoví nápis a po dokončení rekonstrukce hřebčína dostane čestné místo, buď v rámci zámecké expozice, nebo se umístí na venkovní fasádu.


Důvod návštěvy císařského páru byl ryze soukromý, nicméně Kladruby i Pardubice, kde se měla Veličenstva zdržovat, přichystaly císařskému páru uvítání. Jelikož nešlo o oficiální pracovní návštěvu, ale císařský pár přijel neoficiálně, podle Národních listů "inkognito," neměla být organizována výzdoba míst pobytu veličenstev. Každý občan si měl vyzdobit dům podle svého uvážení, jak je uvedeno ve výše citované vyhlášce. Všude tedy bylo mnoho praporů, girland, věnců.
"Cesta od nádraží až do hřebčince v Kladrubech asi hodinu dlouhá byla čerstvým pískem posypána a zvláštními svítilnami osvětlena. Podél silnice u vesničky Ř. vysázeny byly dle způsobu Potemkinova, po obou stranách zdélí čtvrt hodiny stromky," informovaly Národní listy.


Kladruby na vyobrazení zhruba v polovině devatenáctého století.

Ráno 8. listopadu v pět hodin a pět minut přijel císařův vlak z Schönbrunnu do Kladrub. Nádraží bylo přeplněno davy zvědavých lidí a vyzdobeno prapory. Když císař vystoupil, byl přivítán hrabětem Grünnem a pozdravil se jak s okresním hejtmanem Boukalem tak i s přednostou stanice. Následně nastoupil do uzavřeného kočáru a s doprovodem se vydal do Kladrub. Zde se přivítal s kladrubským starostou, načež se odebral do svých komnat, jak informoval své čtenáře Pražský deník.
Zámek v Kladrubech, kde byla veličenstva ubytovaná, měl jak již bylo řečeno pouze jedno patro a císař zde měl k dispozici pouze ložnici a pracovnu. O několik hodin později, ve tři čtvrtě na devět byl císař opět na kladrubském nádraží a očekával příjezd císařovny Alžběty. Císařovnin vlak přijížděl z Gödöllő, o deset minut se zpozdil a na kladrubské nádraží dorazil až tři minuty před devátou hodinou. Císař nabídl císařovně rámě a za zvuků rakouské hymny spolu nastoupili do kočáru.
Císařovna "měla zcela jednoduchý černý cestovní šat s malým kulatým kloboukem na hlavě," psaly Národní listy.
V jedenáct hodin se císařští manželé účastnili mše v zámecké kapli, ve dvanáct hodin se pak odebrali s arcivévodou Vilémem na prohlídku hřebčína.


Následujícího dne se měli přesunout do Pardubic na hony, které se odbývaly v pondělí a v úterý, další byly potom naplánovány na pátek a na sobotu. V Pardubicích byl veličenstvům k dispozici dům poštmistra Josefa Krause, který po dobu pobytu císaře a císařovny přebýval v hostinci na "Kopečku". Předpokládalo se, že po dva vždy následující honební dny zůstanou císařští manželé v Pardubicích a do Kladrub odjedou ve volných dnech v týdnu.


Než se vydáme s císařovnou přímo do Pardubic tak bychom se ještě mohli seznámit s parforními hony trochu blíže a představit si i Pardubickou parforsní společnost a její přední osobnosti.
Koncem 18. století se rozšířila z Francie, Španělska a Itálie móda pořádání honů koňmo za smečkou psů, která pronásleduje zvěř (lišku, vysokou). V Rakousku podporoval tento lov zejména císař Karel VI. a císařovna Marie Terezie. Tomuto způsobu honu se říkalo francouzský a vždy končil utracením loveného zvířete.


Obraz s loveckou tématikou mnichovského malíře Albrechta Adama.

Začátkem 19. století se šířil z Anglie více sportovní způsob honů, zvaný anglický a právě ten si oblíbila císařovna Alžběta. Zatímco francouzský způsob honů sledoval především lovecké hledisko, kladl anglický způsob důraz především na sportovní vyžití účastníků, tedy jízdu na koních ve volném terénu spojenou s překonáváním přírodních překážek, kdy účastníci prokazovali své jezdecké schopnosti a právě při něm si císařovna mohla přijít na své.
Štvaná zvěř (zpravidla se jednalo o jelena) byla k tomu účelu chována v oboře. Jelen byl na místo srazu honební společnosti dovezen tzv. "jelením vozem" a při začátku honu vypuštěn. Když byl jelen uštván a dostižen, byli psi zadrženi a pokud jelen následkem divoké štvanice nezašel, byl odvezen zpět do obory. Tento anglický způsob honu se rychle rozšířil do všech evropských zemí a na přelomu století se stal pravidelnou šlechtickou zábavou i v Rakousku-Uhersku.


Na vyobrazení vlevo je princ Emil Egon Fürstenberg, jenž vykonával funkci mastera pardubické parforsní společnosti v době, kdy Pardubice poctil svou návštěvou císařský pár.
Na snímku vpravo je hrabě Oktavián Kinský, jenž byl také nazýván "Náš exelencpán."

V Čechách byl průkopníkem anglického způsobu parforsního honu hrabě Oktavián Kinský (1813-1896) z Chlumce nad Cidlinou. Z Anglie si opatřil moderní smečku psů i s psovodem a již na podzim roku 1836 uspořádal první hon na jelena. Hony konal převážně na svém panství, ale mnohdy se zajíždělo i na sousední panství pardubické, až k Týnci a Kladrubům. Přehledná, rovinatá krajina kolem Pardubic s mnoha remízky, loukami a poli na lehké písčité půdě, mělkými vodními plochami a mokřinami, potoky a říčkami, byla terénem umožňujícím rychlé unikání zvěře a její sledování s překonáváním pro koně zvládnutelných přírodních překážek. Krajina jakoby přímo stvořená pro parforsní hony a tak není překvapením, že novým centrem honů s velkou tradicí se staly právě Pardubice. V těch letech se jednalo o malé venkovské město, které mělo něco málo přes čtyři tisíce obyvatel a sídlem zde byla jezdecká posádka husarského pluku.
V roce 1837 nastoupil k pluku nový velitel, kníže Franz Lichtenstein (1802-1887) jenž byl horlivým propagátorem parforsních honů. Pořídil si parforsní smečku, zaměstnal i anglického štolbu Andrewse a ve svém domě, později zvaném "šlechtické kasino," kde se šlechta scházela po úspěšném honu, se snažil vytvořit centrum společenského života. V roce 1841 se oženil s hraběnkou Julií von Potocka-Piława a do stejného roku spadá i vznik Pardubické parforsní společnosti, jejíž zaklady položil společně s hrabětem Clam-Gallasem a knížetem Auerspergem ze Slatiňan.


Kníže Franz Lichtenstein v husarské uniformě na litografii Josefa Kriehubera
v roce 1849, čtyři roky po odchodu z Pardubic.

Oficiálně byla "Pardubická parforsní společnost" založena 15. září 1841. Začaly se konat první pardubické štvanice na jelena, které měly svůj pevný řád. K dispozici bylo na stopadesát jezdeckých koní, honicí smečka Franze Lichtensteina čítala čtyřicet psů a dalších čtyřicet psů pro štvanici zajíců vlastnil hrabě Eduard Clam-Gallas. Každoročně na podzim se tak do Pardubic sjela společenská smetánka za novou, prestižní a módní zábavou. Dvakrát až třikrát v týdnu se honů účastnili vysocí důstojníci pardubické posádky a příslušníci české, rakouské, anglické a pruské šlechty.
Kníže Franz Lichtenstein vykonával funkci mastera (vedoucí osobnost parforsních honů) až do roku 1845, kdy byl povýšen do hodnosti generála a z Pardubic odvelen. Tato okolnost a také bouřlivé revoluční události z let 1848 až 1849 málem zapříčinily zánik pardubických parforsních honů.




Parforsní hony na fotografiích po roce 1900.

V roce 1850 oživil skomírající činnost pardubické parforsní společnosti saský baron Zedwitz, který se dříve pardubických honů zúčastňoval. Pod jeho mastrováním se hony v Pardubicích konaly až do vypuknutí prusko-rakouské války. Baron Zedwitz musel rozprodat koně, po finančním krachu odjel do Vídně, kde byl v létě roku 1866 nalezen mrtvý v Dunaji. Nedaleko něj byla nalezela lahvička s jedem.
Pardubická parforsní společnost tak zůstala bez kní i bez mastra a tak se i kvůli válečným tažením hony na podzim roku 1866 a na jaře roku 1867 přmístily do Uher, na Královskou louku u dnešní Bratislavy.

Princ Egon von Thurn und Taxis vedl Pardubickou parforsní společnost v letech 1867-1971.
Právě po něm je pojmenována nejobávanější překážka Velké pardubické.

Hony v Pardubicích byly opět obnoveny v říjnu roku 1867 a mastrování převzal princ Egon von Thurn und Taxis (1832-1892; mladší bratr Maximiliana Thurn und Taxis, který byl manželem císařovniny sestry Helene. Egon byl také bratrancem Helene Thurn und Taxis, později provdané za hraběte Kinského, která byla v šedesátých letech dvorní dámou císařovny Alžběty.)
Princ Egon byl plukovníkem u již zmíněného císařského husarského pluku č. 9 Franze Lichtensteina. Po ukončení války vystoupil z vojenské služby, odkoupil smečku psů od vdovy po baronu Zedwitzovi a přijal zpět i dřívějšího psovoda Hillmana.
Nové mastrovství přineslo do Pardubic i nový směr. Princ Egon Thurn-Taxis se jako výtečný jezdec a sportsmen snažil ukázat především sportovní stránku honů. Z Anglie byli dovezeni noví psi, jezdci používali jako výstroj červené kabáty s modrým sametovým límcem s knoflíky ze žlutého kovu s monogramem P.H.C. značící "Pardubitzer Hunting-Club." Princ byl nejen výtečný, ale i nesmírně elegantní jezdec, zejména seděl-li na svém oblíbeném běloušovi, valachu Johannovi von Leyden. Mastrování Egona Thurn und Taxise ukončila příjemnější událost než v případě barona Zedwitze. 11. listopadu 1871 se v Etschka oženil s Viktorií Edelspacher de Gyoryok a přesídlil do Uher.


Hrabě Georg Stockau s chotí Eveline, Pardubickou parforsní společnost vedl jen krátce.

Po něm nakrátko přezal mastrování hrabě Georg Stockau (1837-1922; švagr Heleny von Vetsera jenž neblaze proslul v aféře Mayerling) a od roku 1872 do roku 1877 řídil Pardubickou parforsní společnost princ Emil Egon Fürstenberg (1825-1899). Právě do tohoto období spadá největší lesk a sláva pardubických honů. Právě za jeho mastrování poctil Pardubice svou návštěvou sám císař František Josef s císařovnou Alžbětou. Do tohoto období taktéž spadá i rozvoj pardubických dostihů a vznik nejslavnějšího z nich, Velké pardubické, která se stala nejtěžším překážkovým dostihem kontinentální Evropy.


Hrabě Heinrich Larisch-Mönnich, poslední master pardubické parforsní společnosti.
Olej na plátně z roku 1905 maďarského malíře Philipa de László.

Po princi Emilu Fürstenbergovi převzal vedení pardubické parforsní společnosti hrabě Heinrich Larisch-Mönnich (1850-1918; bratranec George Larisch-Mönnicha, který se oženil s císařovninou neteří Marií Louise) a vedl ji až do začátku první světové války. Během jeho mastrování zažily pardubické hony kromě mnoha úspěchů (k nimž bezesporu patří návštěva korunního prince Rudolfa i s princeznou Stefanií, nebo návštěva Františka Ferdinanda, o kterých ještě bude řeč) i mnohé krize, neboť se musely potýkat nejen s finančními problémy, ale i v některých letech s velmi malou účastí na honech.


Nejenom vzácná císařská návštěva v roce 1874 se zapsala do historie Pardubic. Tento rok byl pro Pardubice výjimečný nejen touto vzácnou císařskou návštěvou, ale i vznikem Velké pardubické, jež je dostihem s nejstarší tradicí v České republice.
Právě v tomto roce se v myšlenkách pardubického parforsního spolku zrodila myšlenka vybudovat v Pardubicích překážkový dostih, který by se měl pravidelně konat na podzim a postupem času si snad získat i mezinárodní věhlas.
K činu nebylo daleko a tak byla ustavena komise a pánové Max Ugarte, Emil Fürstenberg a Oktavián Kinský vytyčili trasu velkého překážkového dostihu v prostoru lesíka Cvrčkova na západním okraji Pardubic. Pojmenovali jej "Velká steeplechase," délka trati byla něco přes 4 anglické míle a dostih byl určen pro koně všech zemí a jakéhokoliv věku.


První ročník byl odběhnut ve čtvrtek (neděle zůstala vyhrazena dostihům ve Vídni) 5. listopadu 1874 a představilo se v něm 14 koní, kteří museli absolvovat celkem 24 překážek.
Do cíle se jako první dostal kůň německého barona Cramma, šestiletý hnědák Fantôme s anglickým jezdcem Georgem Sayersem. Dále doběhla na druhém místě klisna Fantasca hraběte Fürstenberga, třetí byl Yermack hraběte Clam Gallase, čtvrtý Cossack prince Emila Fürstenberga, který byl už pět dní po dostihu v takové kondici, že v jeho sedle absolvovala parforsní hon hraběnka Larisch.
Do cíle se dostaly ještě na pátém místě klisny Caprice de Lissa hraběte Nicoly Esterházy a na šestém Isis prince L. Esterházyho. Majiteli vítězného Fantôme připadlo 11700 zlatých, druhá Fantasca svému majiteli vyběhla jen 400 zlatých.


První "Velká steeplechase" se konala 5. listopadu 1874 a začátek dostihů byl v poledne,
jak se můžeme dočíst v tomto dostihovém programu.

Dalo se pochopitelně čekat, že tak těžký a neobvyklý dostih vyvolá rozdílné rekce. Jeden z novinářů referujících o dostihu napsal: "Ze čtrnácti koní jen šest přešlo dráhu, ostatní padli nebo byli zadrženi, tři jezdci zraněni, jeden kůň mrtev, to stačí, aby byl vzbuzen odpor k dostihovému sportu, beztoho v lidových vrstvách neoblíbenému. Ačkoli musíme uznati vzácný úmysl oživiti pokleslý překážkový sport velkou steeplechase a ačkoli obětavost českých pánů pro věc je chvályhodná, přece jen je neomluvitelné, že se kladla tak malá váha na jistotu jezdců a koní. Jest pochybné, že by pardubickému komité se podařilo tímto způsobem překážkový sport zvelebiti a získati mu popularity. Tato zbytečná neštěstí jsou nejen trapná pro pasivního pozorovatele, ale kazí také sport!"
Hlas těch, které dostih nadchnul nebo alespoň trochu zaujal však byl silnější a tak tradice tohoto dostihu trvá s menšími přestávkami dodnes - dne 5. listopadu 1874 se zrodila Velká pardubická steeplechase, přívlastek "pardubická" přibyl do názvu dostihu v roce 1880.


První vítěz "Velké steeplechase," Fantôme s anglickým jezdcem Georgem Sayersem na obraze Emila Adama.


V pokračování článku s názvem Císařovna Alžběta na parforsních honech ve východních Čechách - II. část se vydáme s císařovnou Alžbětou přímo na návštěvu Pardubic a to hned dvakrát. Roku 1874 cestovala společně s císařem, jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, a v roce 1876 ji do Pardubic doprovázela její oblíbená neteř Marie Louise Wallersee, se kterou zavzpomínáme i na tuto Alžbětinu cestu.
Taktéž korunního prince Rudolfa doprovodíme na jeden nepříliš vydařený pardubický parforsní hon a řeč bude i o následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d'Este, který do Pardubic zavítal v roce 1894.

Zdroj:
vlastní článek, citace z následujících pramenů:

knihy:
Vladimír David: Taxis a ti druzí (1987)
Marie Wallersee-Larisch: Moje minulost (1913)

weby:
Pavel Scheufler (fotografie)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sisssi Sisssi | Web | 9. listopadu 2014 v 21:12 | Reagovat

Mohu se zeptat na podrobnosti ohledně příbuzenství Heleny (dvorní dámy) s Maxem Thurn-Taxisem?

2 Jana K, autorka blogu Jana K, autorka blogu | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 16:49 | Reagovat

[1]: Podrobnosti bohužel nevím. Informaci mám z německého článku, kde bylo pouze uvedeno, že Helene byla jeho "Cousine." Nic bližšího uvedeno nebylo. Podle mě ale byli ve vzdálenějším příbuzenském svazku, vždyť Helene přeci pocházela z české větve rodiny Thurn und Taxis.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.