Červen 2014

Sarajevský atentát

28. června 2014 v 12:00 | Jana K |  Sarajevský atentát
Dnes si připomínáme 100. výročí Sarajevského atentátu. Jaké události následovaly, jistě všichni dobře víme z hodin dějepisu. Se sarajevským atentátem je spojen začátek první světové války. Výstřely v Sarajevu však daly signál jen k jejímu zahájení, neboť válka už dlouho doutnala pod povrchem a nakonec se stala hrobem celé habsburské monarchie.
Dnes se můžeme jen domnívat, co by se stalo, kdyby na trůn usedl Franz Ferdinand. Zachránil by říši, nebo jen urychlil její rozklad? Chtěl reformovat, v hlavě měl spoustu plánů, jaké kroky podnikne, jakmile převezme otěže vlády.
Výstřely v Sarajevu mu v tom však zabránily a Franz Ferdinand nedostal možnost svést svůj zápas na zachování a obnovu monarchie. Můžeme už jen přemýšlet nad možností, že kdyby výstřely v Sarajevu nenašly svůj cíl, vypadala by dnes Evropa a svět jinak. Na možná a kdyby se však v běhu dějin nehraje a tak s Franzem Ferdinandem zahynul mír, skončila minulost a zrodil se dnešek.


Během těch sta let, jež právě dnes uplynula, došlo na celém světě k událostem, jaké by si současníci Franze Ferdinanda jistě nedokázali představit ani v těch nejsmělejších snech. Události po roce 1914 uvrhly Evropu a potažmo celý svět do nejhlubší krize, jakou si jen lze představit.
Po první světové válce zanikly celé říše, poté fašismus a druhá světová válka napáchaly mnohem větší spoušť než kterýkoli z habsburských panovníků. To je už ale úplně jiný příběh...


Než se vydáme po stopách sarajevského atentátu tak bych zde ještě ráda uvedla velmi pravdivý citát, jehož autorem je britský ministr zahraničních věcí sir Edward Grey, muž, jenž v noci na 4. srpna 1914 vypověděl Německu válku:
"Svět se pravděpodobně nikdy nedozví všechno o pozadí vraždy arciknížete Franze Ferdinanda. Podle všeho neexistuje a ani nikdy neexistoval někdo, kdo by věděl vše, co by se o tom dalo vědět."
Je to stále ještě pravda.

Po stopách Sarajevského atentátu

Lázně Ilidža, hotel Bosna, 9:00 hod.:
V ranních hodinách následník trůnu s chotí posnídají v hotelu Bosna a připravují se na dlouho plánovanou návštěvu hlavního města. Nádherné slunečné počasí a blankytně modrá obloha nenasvědčují, že už za několik málo hodin dojde k obrovské tragédii.
28. červen 1914 připadl na neděli, nikdo ale nepomyslel na to že právě toto datum není pro návštěvu rakouského následníka trůnu v Sarajevu příliš vhodné. Na toto datum totiž připadá Vidovdan, den sv. Víta - výročí dne, kdy Srbové v roce 1389 utrpěli porážku v bitvě proti Turkům na Kosově poli a přišli tím o samostatnost a nezávislost.
Dnes už se asi nedozvíme, zda tuto skutečnost zodpovědní činitelé přehlédli záměrně nebo z čiré nevědomosti, nicméně na událostech by to stejně tak jako tak s největší pravděpodobností nic nezměnilo.


Následník si k této návštěvě oblékl slavnostní uniformu jezdeckého generála: modrý kabát s vysokým límcem a třemi hvězdičkami, který byl utažen zlatým opaskem, na nohou měl černé kalhoty s červenými lampasy a na hlavě dvojrohý klobouk s bledězeleným peřím.
Vévodkyně byla oblečena v bílých hedvábných šatech, zdobených květy. Kolem pasu měla uvázanou červenou stuhu, přes ramena hermelínovou kožešinu a na hlavě bílý klobouk s peřím a závojem.
Po snídani nadiktuje arcivévoda komorníkovi Andreasi Morseymu své poslední dva telegramy. Jeden je pro jeho tajemníka Horaka a druhý pro dceru Sophii, která i se svými dvěma mladšími bratry čekala na návrat rodičů na zámku Chlum:
"Mně i mamince se daří velmi dobře. Počasí teplé a krásné. Včera jsme měli velké diner a dnes dopoledne velká recepce v Sarajevu. Odpoledne další velké diner a pak odjezd na Viribus Unitis. Objímám Vás co nejvřeleji. V úterý. Tatínek."
Na devátou hodinu je na programu skromná mše a po ní už míří následník s chotí na nádraží, kde je připraven dvorní vlak.
V 9:45 odjíždějí vstříc nezadržitelnému osudu do šest kilometrů vzdáleného Sarajeva.


Sarajevo, nádraží, 9:50 hod.:
Několik minut před desátou hodinou přijíždí následník s chotí na sarajevské nádraží a po přivítání míří na ispekci do nedalekých kasáren, kde začíná oficiální program. Mezitím se ulice, kudy má následník s doprovodem projíždět, zaplňují davy zvědavců. Celé město je slavnostně vyzdobeno květinami, ve spoustě oken a výloh můžeme spatřit portréty Franze Ferdinanda a na domech vlají černožluté vlajky monarchie a červenožluté vlajky Bosny.
Ale bezpečnostní opatření jsou naprosto nedostatečná. Nepochopitelně a trestuhodně nedostatečná v porovnání s návštěvou císaře Franze Josefa I., která se v Bosně uskutečnila před čtyřmi lety. Tehdy bylo celé město uzavřené, stovky osob nesměly opustit své byty a koncentrace vojáků na metr čtvereční byla neskutečná. A teď? Policejní ředitel Edmund Gerde má k dispozici pouhou hrstku policistů většinou srbské národnosti; posily z Vídně ani Budapešti povolány nebyly.
Podél trasy jízdy následníkova vozu se rozestavilo pouhých 120! policistů, které od sebe dělí propastná vzdálenost 120m. Z hlediska dnešních představ o ochraně čelných představitelů států skutečnost naprosto nepochopitelná, ale nepochopitelná se jevila a byla i v červnu roku 1914. Novináři, kteří taktéž samozřejmě přijeli do bosenského hlavního města, nevycházeli z úžasu. Jeden z nich napsal: "V celém městě nebyla po četnících ani vojácích ani stopa. My všichni, kteří jsme byli onoho dne v Sarajevě, jsme měli pocit: následník trůnu se dostal do smrtelné pasti."


V celém hlavním městě panuje čilý ruch, i z okolí sem proudí zástupy toužící zahlédnout následnický pár. Nejenom oni ale čekají na svou šanci. Během dopoledne zaujal své postavení i muž, jehož výstřely za měsíc zažehnou velký světový požár a jeho společníci.
Čekají na pravou chvíli, rozestavěni asi tři sta metrů od sebe. První, u zahrádky před kavárnou Mostar, číhá první ze spiklenců, Mohamed Mehmedbašić a spolu s ním Vaso Čubrilović. O tři sta metrů dál, na opačné straně nábřeží, se k útoku chystá Nedeljko Čabrinović. Na dalším úseku, naproti mostu Čumuria, je připraven Cvetko Popović. U Latinského mostu zády k řece Miljačce stojí s revolverem v kapse Gavrilo Princip. Jako poslední, kdyby žádný z jeho kolegů neuspěl se chystá zaútočit poslední ze spiklenců, Trifko Grabež.


Sarajevo, Appelovo nábřeží, 10:15 hod.:
Po inspekci kasáren vyjíždí kolona sedmi aut na Appelovo nábřeží, dlouhou rovnou ulicí podél řeky Mijlačka směrem k městské radnici. V prvním voze jede šéf oddělení bezpečnosti Glück se třemi policejními důstojníky, ve druhém sedí starosta Sarajeva Fehim efendi Čurčić a policejní ředidel dr. Edmund Gerde.
Nejvíce pozornosti ale poutá třetí automobil - je to otevřený osobní vůz olivově zelené barvy Graf & Stift se střechou spuštěnou dozadu, kterému na kapotě vlaje černožlutý císařský prapor s dvouhlavým orlem. Za volantem je Leopold Lojka, vedle něj arcivévodův komoří a lesník Gustav Schneiberg a na zadních sedadlech vidíme vlevo Franze Ferdinanda a vpravo jeho choť. Na sklápěcím sedadle před arcivévodou zaujal své místo bosenský zemský velitel Oskar Potiorek a majitel vozu, hrabě Franz von Harrach.
Ve čtvrtém voze jedou hrabě Boos-Waldeck, arcivévodův nejvyšší hofmistr baron Rumerskirsch, dvorní dáma hraběnka Vilma Lanjus von Wellenburg a podplukovník Erik von Merizzi. Za nimi následují ještě další tři vozy se členy doprovodu následnického páru, mj. zde sedí šéf vojenské kanceláře následníka trůnu plukovník Bardolff, major Höger, štábní lékař Fischer, osobní komoří Andreas Morsey nebo poručík Grein.


Cesta probíhá nejprve v klidu a bez jakýchkoli incidentů. Celá kolona projíždí velmi pomalu, asi dvacetikilometrovou rychlostí, na arcivévodovo přání však Lojka ještě zpomalil, aby si následník mohl jízdu vychutnat a vše si v klidu prohlédnout. Ulicemi zní oslavné výkřiky "Hoch" a Živio," pevnostní děla zdraví následníka trůnu 24 salvami.
Někteří chtějí ale následníka přivítat jinak - ale první dva z připravených atentátníků nedokázali hodit své bomby či vystřelit ze svých revolverů a nechali kolonu v klidu projet. To se ovšem změní už za malý okamžik. Na svém stanovišti u Miljačky čeká Nedeljko Čabrinović a kolonu vozidel už má na dohled. Vedle sebe spatří i detektiva, který rovněž s napětím sleduje přijíždějící vozy, místo aby hlídal přihlížející dav. "Povězte," oslovil ho Čabrinović drze, "v kterém autu sedí Jeho Výsost?" "Ve třetím!" dostalo se mu uspokojivé opovědi.
Při výslechu později Čabrinović vypověděl: "Pravou rukou jsem sáhl pod svou levou paži, kde jsem měl bombu schovanou. Když se přiblížilo auto s následníkem trůnu, zapálil jsem bombu tak, že jsem rozbuškou udeřil do tramvajového sloupu. Pak jsem bombu hodil a ještě jsem zahlédl, jak se odrazila." Řidič následníkova vozu, Leopold Lojka uviděl, že od nábřeží letí k jeho vozu nějaký předmět a proto instinktivně přidává plyn, bomba padá na staženou plátěnou střechu automobilu a odtud ji arcivévoda shazuje na zem, kde exploduje pod následujícím vozem. Výbuch vyrval ve vozovce více než třiceticentimetrový kráter, asi dvacet okolostojícíh utrpělo zranění a jedna střepina zasáhla i vévodkyni do šíje, zranění bylo naštěstí jen povrchové.
Hrabě Harrach později vzpomínal: "Seděl jsem vepředu vedle řidiče, když se náhle ozvala detonace... Ihned po výbuchu šlápl řidič na plyn... Jeho císařská Výsost mě požádala, abych se podíval, zda jsou mrtví nebo ranění. Musel jsem mu oznámit, že podplukovník Merizzi je zraněn vážně a hrabě Boos-Waldeck lehčeji. Po krátké přestávce jsme pokračovali k radnici." Snad minutu nebo dvě stálo auto s následníkem na místě činu a ničím nechráněno se mohlo stát terčem dalšího útoku. "Vaše Výsosti, je třeba ihned odjet!" volá na arcivévodu hofmistr Rumerskirch. "Pánové, pokračujme tedy podle programu!" zavelil Franz Ferdinand. "To musel být nějaký blázen!"
Zranění důstojníci byli na místě ošetřeni a Merizzi byl dopraven do posádkové nemocnice.


Vozy zamířily k radnici, kde už na ně čekají první dva automobily. Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, osazenstvo ani jednoho z nich si ničeho neobvyklého nevšimlo. Na schodišti před radnicí stojí ve dvou řadách představitelé Sarajeva, aby přivítali vzácnou císařskou návštěvu. Nikdo z nich nemá tušení, že na následníka byl pár metrů odtud spáchán atentát ručním granátem. Starosta, jež jel v prvním voze a neměl tedy tušení, co se cestou stalo, nic zlého netuše zahajuje pečlivě připravenou řeč: "Vaše císařská a královská Výsosti, naše srdce jsou plna štěstí při příležitosti nejmilejší návštěvy, kterou Vaše Výsost ráčila poctít hlavní město naší země..."
Vzteklý arcivévoda jej však nenechal domluvit: "Pane starosto! Co mám z vašeho řečnění? Přijíždím do Sarajeva na návštěvu a vítáte mě tu granáty! To je ale skandál!" To už ale zasahuje vévodkyně, která k němu pronese několik tlumených slov. Po jejích slovech se arcivévoda přece jen trochu uklidnil a už mírnějším tónem starostu vyzývá: "Tak, a teď můžete pokračovat ve svém projevu."
Čurčić tedy pokračuje už méně sebejistým hlasem a proslov přece jen dokončí, i když po právě nastalých událostech vyznívá poněkud rozporuplně. Následník trůnu mu poté odpovídá připraveným projevem, na který si ale musí chvíli počkat, neboť ten mu přináší teprve hofmistr Rumerskirch jedoucí v poškozeném autě. Acivévoda tedy přednáší svůj projev z archu, potřísněném krví zraněných důstojníků a nakonec přidá i pár srbochorvatských vět, které se předem naučil.
Městská rada pak celou společnost doprovází do radnice a vévodkyně s hraběnkou Lanjus se odebírají do prvního patra, kde se mají setkat s muslimskými ženami a dětmi.


Arcivévoda prorocky praví k hraběti Harrachovi: "Dnes ještě dostaneme pár kulek..." Místo přátelské a uvolněné debaty všichni diskutují o tom, jak zabránit dalšímu nebezpečí, které by následníkovi a jeho ženě mohlo hrozit.
Major Höger přichází s návrhem na vyklizení ulic, kudy budou projíždět. To ale není záležitost chvilky, a tak dlouho následník čekat nechce. Potiorek prohlašuje, že za arcivévodu přejímá osobní zodpovědnost a v plánovaném programu lze pokračovat. Přece jsou ale nakonec dohodnuty změny, především svou manželku nechce arcivévoda vystavovat zbytečnému nebezpečí. Komorník Morsey vzpomínal: "Arcivévoda si mě vzal stranou a přikázal mi, abych s vévodkyní a osobním strážcem odjel v autě poručíka Greina spolu s ním do Ilidže nebo Konaku. Vzal jsem tedy plášť paní vévodkyně, vyšel do prvního patra a požádal ji, aby odjela se mnou, že si to tak přeje arcivévoda. Přátelským, ale velmi rozhodným způsobem mi odvětila: "Dokud dnes arcivévoda ještě zůstane na očích veřejnosti, neopustím jej." Tiše jsem se uklonil. Byla to poslední slova, která jsem od ní slyšel. Rozhodnutí vévodkyně jsem tlumočil arcivévodovi."


Franz Ferdinand chce jet nejprve do nemocnice za zraněným podplukovníkem Merizzim, poté podle plánu na návštěvu zemského muzea a nakonec na plánovaný oběd do Konaku, sídla zemského velitele. Původní program počítal s tím, že automobily pojedou zpět po Appelově nábřeží až k Latinskému mostu, tam zabočí doprava na ulici Franze Josefa a pak budou pokračovat ulicemi starého města až k zemskému muzeu. Místo toho ale bylo rozhodnuto u Latinského mostu nezabočovat, nýbrž jet rovně po Appelově nábřeží, tedy stejnou cestou, jakou auta k radnici přijela.
Teoreticky se tím mělo eliminovat nebezpečí na minimum; atentátníci ze svých stanovišť většinou už prchli a po rovném Appelově nábřeží mohou auta jet rychleji a zasáhnout je bombou či pistolí by mělo být takřka nemožné.
Ale jeden ze šestice atentátníků se ještě nevzdává, pouze mění své stanoviště - od Latinského mostu přechází k místu, kde Appelovo nábřeží ústí do ulice Franze Josefa. Samozřejmě nemůže vědět, že program je změněn a automobily tam odbočovat nebudou. Stojí tedy na místě, kde by úspěch mít neměl, přesto se už za několik málo minut ukáže, že právě toto nevhodné místo bylo pro spáchání atentátu tím nejlepším...


Sarajevo, Appelovo nábřeží, 10:45 hod.:
Mezitím se kolona aut ve stejném pořadí, v jakém přijela k radnici, vydává na cestu. Hrabě Harrach ale opustil své původní místo a postavil se na levé stupátko, aby svým tělěm chránil arcivévodu před případným dalším útokem. Potiorek se posadil vedle řidiče, aby mu mohl ukazovat cestu.
První dva vozy v koloně však zabočují podle původního plánu do ulice Franze Josefa! Proč? Právě to byla chyba, jež zpečetila následníkův osud. Dodnes není jasné, zda k tomu došlo úmyslně, nedbalostí, nedopatřením, nebo prostě jen proto, že řidiči vozů nebyli o nově stanovené trase řádně informováni.
Třetí vůz v pořadí, jež veze následníka s chotí je následuje. Potiorek upozorní řidiče Lojku na omyl a zavelí k návratu na Appelovo nábřeží. Lojka ho poslechne, zastavuje a chce začít couvat. Lepší příležitost k atentátu se snad ani nemohla naskytnout.


Z přihlížejícího davu náhle zprava vybíhá muž s revolverem. Padly jen dvě dobře mířené rány, i když o nějakém míření se vlastně hovořit nedá.
Princip později vypověděl: "V prvním okamžiku jsem chtěl hodit bombu, kterou jsem měl nalevo v opasku. Bylo by těžké ji vyndat a hodit. Vytáhl jsem proto pistoli a pozvedl jsem ji proti automobilu, aniž jsem mířil. Když jsem střelil, odvrátil jsem dokonce hlavu. Vystřelil jsem víckrát, ale nejsem si jist, zda vyšly dva nebo tři výstřely, protože jsem byl velmi rozrušen..."
K neuvěřitelné náhodě, jež zastavila následníkovo auto přímo před Principem se přidala další náhoda (anebo nezměnitelný osud) ve formě zázračné přesnosti Principových výstřelů. Dva výstřely, dva zásahy, dva životy.


Hrabě Harrach, jež se pokoušel na levém stupátku arcivévodu do poslední chvíle chránit, netušíc, že nebezpečí přijde z pravé strany, později na hrůzné události vzpomínal takto: "Jeli jsme už k Latinskému mostu a tam jsme zabočili směrem k ulici Franze Josefa. V tu chvíli přikázal zemský velitel Potiorek řidiči, aby vycouval a pokračoval rovně po Appelově nábřeží. Během této procedury pochopitelně zůstal vůz na dobu zhruba dvou až tří vteřin stát, a v tu chvíli zazněl z pravé strany, ze zástupu lidí, výstřel a o chviličku později druhý, z bezprostřední blízkosti. Zatímco auto začalo prudce couvat, z úst Jeho císářské Výsosti vytryskl slabý proud krve a dopadl na mou tvář. Zatímco jsem vytahoval kapesník, abych mu setřel krev, zaslechl jsem Její Výsost, jak říká: "Proboha, co se ti stalo?" Její tělo se svezlo po sedadle a ona položila tvář na kolena svého chotě. Netušil jsem, že je zasažená, a domníval jsem se, že leknutím omdlela. Na to Jeho císařská Výsost řekla: Žofinko, Žofinko, neumírej mi! Zůstaň tu pro naše děti!" Aby mu hlava nepadala dopředu, držel jsem vévodu za límec kabátu a zeptal se ho: "Trpí Vaše císařská Výsost hodně?" Odpověděl zřetelně: "To nic není." Trochu zkřivil obličej a zatímco pomalu ztrácel vědomí, šestkrát nebo sedmkrát tiše opakoval: "To nic není."


Sarajevo, Konak, 11:00 hod.:
Když automobil dorazil do Konaku, vévodkyně už byla mrtvá, kulka prostřelila bok vozidla, prošla jí šněrovačkou a zasáhla ji do pravé slabiny, takže smrt nastala vnitřním krvácením. Následník žil o něco déle. Úřední protokol líčí poslední okamžiky následníkova života takto: "Při příjezdu do Konaku se Jeho císařská Výsost nacházela ve stavu hlubokého bezvědomí, dech byl velmi slabý, zřítelnice reagovaly velmi slabě, srdce tlouklo slabě, puls sotva znatelný. Výstřel zasáhl následníka na krku, prorazil krční tepnu a porušil páteř. Z rány na krku a z úst mu teče krev. Asi o 5 -6 minut později nastala smrt, kolem 11. hodiny. Její Výsost zemřela dříve, než se dostala do Konaku. Duchovní, jenž byl okamžitě přivolán, městský farář ze Sarajeva, provedl poslední pomazání. Mezitím dorazil také arcibiskup Stadler s dalším duchovenstvem a začali se modlit..."


Vídeň, 28. června 1914 odpoledne:
Toho červnového dne vládl ve Vídni ospalý klid, panovalo horké letní počasí a centrum monarchie bylo poloprázdné. I v úřadě nejvyššího hofmistra vládlo ticho, neboť císař s většinou dvora pobýval právě v Bad Ischlu. Poklidná siesta už ale neměla trvat dlouho - krátce po poledni dorazil z hlavního města Bosny telegram s jobovou zvěstí:
"Sarajevo 28. června 1914.
Jeho císařská a královská Výsost nejjasnější arcivévoda Franz Ferdinand a jeho choť Její Výsost paní vévodkyně z Hohenbergu padli při jízdě do Konaku za oběť atentátu. Jeho císařská a královská Výsost byla usmrcena střelou do krku, paní vévodkyně střelou do podbřišku."


Tragickou zprávu o smrti synovce předal císaři generální adjutant hrabě Eduard Paar, tentýž muž, který mu před šestnácti lety přinesl zprávu o zavraždění jeho ženy. Císař po chvíli zdrceného ticha pronesl: "Hrozné! Ty ubohé děti! Zítra se vracíme do Vídně." Existuje však ještě jedna, méně pravděpodobná verze císařovy reakce, podle které měl říci: "Hrozné! Všemohoucí se nemá pokoušet! Vyšší moc se postarala o znovunastolení řádu, který mně se bohužel udržet nepodařilo..." Ať už byla císařova reakce na sarajevské události jakákoli, tragicky zdrcený pravděpodobně nebyl. Během svého dlouhého panování prošel už tolika trpkými zkušenostmi, že s ním s největší pravděpodobností smrt následníka, kterého navíc neměl příliš v lásce, nemohla otřást. Jeho milovaná dcera Marie Valerie si do svého deníku napsala: "Při všech obavách, jak tatínek unese tento nový otřes, jsem si přece jen uvědomovala, že to pro něj bude znamenat pouze rozrušení, a ne bolest."


Také obyvatelstvo Vídně i jednotlivých zemí monarchie přijalo zprávu o následníkově smrti bez známek většího rozrušení či smutku. Franz Ferdinand byl příliš neoblíbený, než aby pro něj lidé ve všech koutech monarchie truchlili.
Náladu těsně po následníkově smrti dobře vystihl rakouský prozaik Stefan Zweig ve své autobiografii Svět včerejška: "Lidé předávali tu neuvěřitelnou zprávu jeden druhému. Ale po pravdě řečeno: z jejich tváří se nedalo vyyčíst žádné zvláštní dojetí nebo rozhořčení, protože následník trůnu rozhodně nebyl oblíbený. Ještě ze svého raného dětství se pamatuji na den, kdy byl korunní princ Rudolf nalezen v Mayerlingu zastřelený. Tenkrát zachvátio celé město nesmírné vzrušení a tlačily se obrovské davy lidí. Zpráva o zavraždění Franze Ferdinanda nevyvolala žádnou hlubokou účast. Za dvě hodiny už nebyla vidět žádná známka opravdového smutku. Lidé se bavili a smáli a do pozdního večera opět vyhrávala v lokálech hudba. Toho dne bylo v Rakousku mnoho těch, kteří si potají oddechli."


Zámek Chlum u Třeboně, 28. června 1914, 14:30 hod.:
Katastrofa v Sarajevu měla nejen velký celosvětový rozměr, ale i svou vysoce osobní stránku. Dva životy zhasly a tři děti osiřely. Na arcivévodově panství v Chlumu u Třeboně čekaly na své rodiče zanedlouho třináctiletá Sophie, dvanáctiletý Maximilian a desetiletý Ernst. Za několik týdnů vypukne válka, ve které se zhroutí podoba světa a jistoty 19. století. Pro děti Franze Ferdinanda se však jejich svět, jejich jistoty a domov zhroutil už teď. Sophie na události vzpomínala o mnoho let později: "Právě jsme seděli u jídla, když ve 14:30 zazvonil telefon. Vychovatel mých bratrů, dr. Stanowsky, k němu byl zavolán, a když se o několik minut později vrátil do místnosti, byl v obličeji velice bledý, ale nic neřekl, a mysleli jsme si, že dostal nějakou špatnou zprávu o své matce, která byla v té době velmi nemocná. Hned volal matčině sestře, naší tetě Henriettě do Prahy a požádal ji, aby neprodleně přijela do Chlumu. Přijela ještě téhož odpoledne a víceméně bez okolků nám řekla, že na naše rodiče byl spáchán atentát a oba byli zraněni. Hluboce nás to zasáhlo a prosili jsme, abychom za nimi mohli jet. Místo toho jsme byli odvedeni do vesnického kostela v Chlumci, abychom se za rodiše pomodlili. To jsme ještě netušili, jak hrozná ta zpráva byla ve skutečnosti. Strašlivou zprávu jsme se dověděli příští den časně ráno. Naše bolest byla nepopsatelná, právě tak jako pocit naprostého zoufalství. Po celý život jsme neznali nic jiného než lásku a ochranu. Teď jsme si prostě nedovedli představit, co s námi bude."


"Bůh to tak zařídil, že si vzal maminku a tatínka společně. Protože tatínek by nemohl bez maminky a maminka bez tatínka žít."
Sophie taktéž vzpomíná na císařovo přijetí v Schönbrunnu: "Jeli jsme vlakem do Penzingu, odkud nás dvorský kočár odvezl do Schönbrunnu. Císař nás přijal vestoje. Zeptal se chlapců na zkoušky a pochválil je za to, že při nich uspěli. Byl velmi zdvořilý. Věnoval jim koně z císařské stáje. Doprovázel nás hrabě Thun, švagr naší maminky. Později byl ustanoven naším poručníkem. Císař mu poděkoval za to, že se o nás tak příkladně stará."


Zatímco byli rakouský následník trůnu a jeho choť provizorně vystaveni na márách v Konaku, v celém Sarajevu se rozezněly zvony. Dnes už víme, že to byl umíráček nejen za dva zmařené životy, ale za celou monarchii. Imaginární orloj počal odměřovat krátký čas, který ještě zbýval do doby, než oblohu zakryla temná mračna a do života vtrhla válka, jež definitivně usmrtila dvouhlavého orla...


28. června 1900 v pravé poledne se v Hofburgu konal slavnostní akt. Před nejvyššími hodnostáři říše i samotným panovníkem tu Franz Ferdinand musel složit přísahu, v níž se zříkal nároku na trůn pro své děti, neboť chtěl uzavřít nerovnorodý sňatek. Ironií osudu skončil jeho vztah s Žofií přesně na den a hodinu čtrnáct let od onoho renunciačního prohlášení...
"Spojeni svazkem manželským - spojeni stejným osudem," je vytesáno na náhrobní desce v zámecké kryptě na zámku Artstetten, kde jsou pochováni manželé, jež se stali prvními oběťmi války a které ani smrt nedokázala rozdělit.


Zdroj:
vlastní článek, citace pocházejí z knih:
František Kafka: "Smrt následníka"
Jan Galandauer: "František Ferdinand d'Este"
Friedrich Weissensteiner: "Franz Ferdinand. Der verhinderte Herrscher"