Gisela - I. část - Rakouská arcivévodkyně

6. dubna 2014 v 12:00 | Jana K |  Životopis Gisely

Zase arcivévodkyně!

Na konci roku 1855 byla císařovna Alžběta opět v naději a celá monarchie i císařská rodina doufala, že tentokrát po malé arcivévodkyni Sophii, narozené v březnu toho roku přijde na svět konečně následník trůnu. V tomto smyslu tak proudily ze všech koutů říše četné rady pro nastávající matku, co má dělat, aby přivedla na svět syna.
Když se přiblížil termín porodu vyzval víděňský arcibiskup k modlitbám a linecký biskup kromě toho k zvláštní sbírce.
V novinách vyšla 1. července zpráva, že židovská synoda v Jeruzalémě uspořádala slavnostní bohoslužbu, aby Její Veličenstvo šťastně porodilo.
Druhé dítě císařských manželů přišlo na svět 12. července 1856 pět minut po půl sedmé ráno na zámku Laxenburg. Zklamání, že se zase nenarodil dědic trůnu bylo velké - i u prostého lidu především proto, že očekával při příležitosti narození korunního prince zvlášť velkolepé milodary.
Císařovna Alžběta byla velmi smutná, když jí císař na úzkostlivou otázku odpověděl, že i tentokrát je to holčička a ne vytoužený následník trůnu; v dobrém rozmaru ale hned dodal, že je to jistě proto, že neuposlechli dobře míněných rad rabína z Pešti, aby před porodem připevnili na dveře hebrejskou báseň.


Den po narození ve dvě hodiny odpoledne byla druhá císařská dcera pokřtěna jmény Gisella Louise Marie; od druhého l ve jméně se však později upustilo. Jméno Gisela vybrala císařská rodina podle princezny Gisely Bavorské, která se roku 955 provdala za pozdějšího prvního křesťanského uherského krále Štěpána I. z rodu Arpádovců.
Kmotrou malé arcivévodkyně byla její bavorská babička Ludovika, která ovšem stejně jako při narození první vnučky Sophie nepřicestovala do Vídně. Ochotně ji však zastoupila císařova matka Sophie a úlohu kmotry převzala, stejně jako tomu bylo u první dcery císařských manželů.
O zdravotním stavu matky a dítěte informoval čtenáře listu Wiener Zeitung osobní císařský lékař Seeburger a prof. dr. Bartsch: "Její Veličenstvo císařovna většinu noci klidně spala a s ohledem na okolnosti se cítí přiměřeně dobře. Narozená arcivévodkyně je zdravá a silná."


Italská cesta - dlouhé odloučení Gisely od rodičů

Roku 1856 se císařský pár rozhodl absolvovat cestu do Itálie, kde chtěli pobývat čtyři měsíce v Miláně a Benátkách. Císařovna s sebou na cestu vzala ještě ani ne dvouletou Sophii, zatímco Gisela musela zůstat ve Vídni, jelikož byla na tak dlouhou a namáhavou cestu ještě příliš malá.
Mladým rodičům se po mladší dcerušce moc stýskalo a velmi je proto potěšil malý Giselin portrét, který jim poslala císařova matka 2. prosince 1856 do Benátek. Císař nadšeně poděkoval matce za "šarmantní portrét" a dodal: "Jakpak tu milou maličkou natrefíme změněnou a vyrostlou po tak dlouhém odloučení..." O malé Gisele přicházely stále dobré zprávy a tak se císařský pár velmi těšil na shledání ve Vídni, které se uskutečnilo 12. března 1857.

Uherská cesta - smrt sestry

Na jaře 1857 se císařský pár opět chystal na cestu, tentokrát do Uher a císařovna na ni chtěla vzít obě dcerky, i přes naléhání arcivévodkyně Sophie, aby z důvodu bezpečnosti nechali obě dcery ve Vídni.
Po příjezdu do Budína 4. května 1857 však Gisela onemocněla, dostala průjem a vysoké horečky, ale naštěstí se poměrně brzy zotavila. Dvouletá Sophie onemocněla stejně, nechtěla jíst a vypadala velmi nemocně. Když se její stav lehce zlepšil rozhodli se císařští manželé vydat na ohlášenou cestu po Uhrách. Po příjezdu do Debrecínu však přišel telegram od dr. Seeburgra o zhoršení stavu starší dcery a rodiče se ihned vrátili zpět do Budína. Jedenáct hodin po jejich příjezdu, 29. května 1857 malá Sophie zemřela.
Zdrcená Alžběta se zcela uzavřela do sebe, neustále plakala, nikoho k sobě nepouštěla a její psychické rozpoložení se každým dnem zhoršovalo.
Brigitte Hamann v biografii císařovny Alžběty napsala: "Po tomto neštěstí, na němž se necítila být bez viny, vzdala boj o druhé dítě, malou Giselu. Vypadalo to, jako by nechtěla existenci tohoto dítěte brát na vědomí. Nestarala se o ni a přenechala pole zcela babičce Sophii."
Na začátku září psal císař z Laxenburgu, že se Sisi a Gisele daří velmi dobře a malá opět pokročila ve vývoji, pěkně chodí v dětské ohrádce, ale zuby jí ještě moc nerostou.


O tom, že císařský pár ani po půl roce stále nepřekonal smrt svého prvního dítěte se můžeme přesvědčit v dopise, který poslal císař své matce do Monzy 3. listopadu 1857: "Gisela hodně vyrostla, trochu zhubla, ale vypadá dobře a svěže, je stále velmi živá a pohyblivá, ale díkybohu už nikoli nervózní. Chodí již hezky a velmi ráda a stále více se hlavně pohyby podobá milovanému a nezapomenutelnému prvnímu děťátku. Sisi dojímají všechny vzpomínky, jež na ni tady všude doléhají, je hluboce dojatá a hodně pláče. Včera seděla Gisela u Sisi v malém červeném křesílku naší nebohé maličké, který stojí v pracovně, a oba jsme se rozplakali. Gisela se však radostí z nového, čestného místa upřímně smála..."
Tak jako se předtím soustředila téměř veškerá láska na malou Sophii, stala se po její smrti středem pozornosti dorůstající Gisela. Pro její babičku Sophii byla záhy stejně jedinečná jako její zesnulá sestra. Z dopisu Karlu Ludwigovi z 23. července 1857: "Odjela jsem po 9. hodině na Laxenburg, kde jsem v tom vedru seděla asi hodinu na zahradě s naším milým malým jedináčkem, byla tak roztomilá a veselá. Od jisté doby se začala duševně velice prudce vyvíjet, už si hraje jako nějaké starší dítě; jako nedávno o jejích narozeninách, kdy jsme jí, papá a já, přinesli stříbrný servis na kávu a ona bez ukazování hned napodobovala, jako by jedla cukr z cukřenky a dávala nám všem, nejdříve Maximu, napít z konvičky..."
O tom, že se babička Sophie se ve vnučce skutečně viděla, svědčí spousta dopisů, které jsou plné zmínek o milované vnučce: "Naše milovaná malá Gisela se rozvíjí naprosto zdárně. Nikdy jsem neviděla tak milé, veselé a poslušné dítě." (2. února 1858 v dopise Ferdinandu Maximilianovi) nebo "Gisela bývá hodně dlouho a často na čerstvém vzduchu a vypadá velice zdravě, je tak veselá a opravdu milá a radostná. Papá ji jednou, protože tolik ztloustla, nazval tlustou nudlí, a když se jí ptali, jak jí říká dědeček, tak řekla 'tustá nudle' a 'tustá myš' tak jemným a něžným tónem..." (26. dubna 1858 v dopise Karlu Ludwigovi).


Konečně bratříček!

Do nekonečného zármutku kvůli zemřelé dcerce přece jen do císařské rodiny vstoupilo v prosinci roku 1857 radostné očekávání v podobě dalšího dítěte. 21. srpna 1858 dostala dvouletá Gisela konečně vytouženého bratříčka. Z obou dětí, korunního prince Rudolfa a o dva roky starší arcivévodkyně Gisely se záhy stali nerozluční sourozenci, kteří měli svou vlastní společnou "dětskou komoru," jak bylo tehdy obvyklé.
Výchovu císařských dětí řídili najaté opatrovnice a učitelé, chůva Leopoldina Nischer a vychovatelka Charlotte Welden, které děti láskyplně přezdívali "Wowo." Až do Rudolfových šestých narozenin, kdy dostal svůj vlastní dvůr s výhradně mužskými vychovateli, trávily císařské děti čas spolu. Pobývaly v Laxenburgu, Ischlu i jinde; v letních měsících jezdily do Reichenau an der Rax, kde Rudolf ke třetím narozeninám dostal malý, obyvatelný domeček ve kterém si císařské děti rády hrály.

Válečný rok 1859

V září roku 1858 sděloval císař matce že "Gisela je neuvěřitelně živá, stále veselá a vždy při dobré chuti." Na začátku roku 1859 se dramaticky vyostřila situace v Itálii. Hnutí za sjednocení nezadržitelně postupovalo a habsburské provincie v horní Itálii, Lombardie a Benátsko byly ohroženy. 4. června 1859 utrpělo Rakousko těžkou porážku v bitvě u Magenty a za této situace císař považoval za svou povinnost vydat se osobně do polního hlavního stanu.
Rozloučení s milovaným papá se odehrávalo velmi srdceryvně. Sotva tříletá Gisela s malým bratříčkem přijeli na nádraží, aby mohli tatínkovi zamávat.
Jednoho dne přistihla chůva malou Giselu jak sedí tiše v koutě s tvářemi mokrými od slzí. Na otázku, co se jí stalo, odpověděla, že taky musí plakat pro ubohého tatínka. Krvavá bitva u Solferina 24. června 1859 znamenala pro Rakousko drastickou prohru. Válka skončila 10. listopadu 1859, Rakousko ztratilo Lombardii, císaři prudce klesla obliba ve všech koutech monarchie a rovněž na manželském nebi se počala stahovat první bouřková mračna.


V červenci 1860 odjela Alžběta s malou Giselou k rodičům do Bavorska. Z dopisu arcivévodkyně Sophie: "Chystají se odjet na Possenhofen v sobotu 14. a Gisela se tak moc těší, že už v pátek chodila všude s taškou, ve které měla sbalené věci na cestu, což nám s velikým potěšením ukazovala. Zítra má narozeniny, ke kterým jsme jí dali pár věcí na cestu: malý deštník, cestovní příbor, malou sklenku v etuji, peněženku, maličké album, aby si tam mohla sušit květiny, malý vějíř, kabát, malou elegantní krabičku plnou tvrdých piškotů a malou knížečku s tužkou na kreslení. Chudáku Rudolfovi bude sestřička hodně scházet, děti se navzájem velice milují, ještě včera večer si spolu tak něžně hrály..."
Zpět se vrátily teprve na císařovy narozeniny, které se slavily 18. srpna v Ischlu. Odtamtud císařská rodina odcestovala do Schönbrunnu, kde pobýval Rudolf. V dopise ze 30. srpna 1860 popisoval císař setkání obou dětí: "Děti měly opravdu velkou, na jejich věk neuvěřitelnou radost. Objímaly se a líbaly bez ustání. V prvních dnech se však Rudolf přece jen trochu víc zlobil, když si Gisela hrála s jeho hračkami. Teď si ale zase znamenitě rozumějí."

Výchova a vzdělávání císařských dětí

Co se hraček císařských dětí týče, tak korunní princ Rudolf předurčený samozřejmě pro vojenskou dráhu dostával především vojenské hry a výzbroj, zbraně, uniformy atd., naopak Gisela zase s ohledem na svou budoucí úlohu manželky a matky dostávala především panenky, předměty pro domácnost a šperky.
Jako tříletá dostala od babičky a dědečka malý sporáček na vaření s celým vybavením, kastrůlky, utěrkami a skříňkou se zásobami. V šesti letech dostala zlatý náramek s malým safírem a diamantky, hnědý župan, vyšívané batistové rukavičky a psací náčiní v dřevěné kazetce.
Také ve vzdělávání obou dětí bychom našli určité rozdíly: zatímco Rudolfa bral jeho otec už coby malého chlapce na vojenská cvičení a přehlídky a ve čtyřech letech měl základní vyučování a učil se ještě česky a maďarsky, Gisela se učila číst, psát, počítat a francouzštinu.


Dětství bez matky

Na podzim 1860 trpěla císařovna Alžběta stále častěji záchvaty kašle a i její psychický stav se velmi zhoršoval. Na radu lékaře Skody odcestavala na ostrov Madeira, kde mírné podnebí působilo dobře na její podlomené zdraví.
Gisele odtud napsala: "Přivezu Ti roztomilé, malé ptáčky v hezké kleci, také Ti něco zahraji a přivezu Ti malou kytaru na hraní."
Když se po šesti měsících pobytu na Madeiře vrátila císařovna do Vídně, těšila se skvělému zdraví. Již po několika dnech se ale její stav opět zhoršil a znovu odcestovala, tentokrát na ostrov Korfu, kde pobývala až do října 1861.


Pobyt v Benátkách 1861/62

Pobyt ve Vídni ovšem ještě zásadně odmítala a tak si prosadila delší pobyt v Benátkách. Tam za ní 3. listopadu 1861 zvláštním vlakem odcestovaly i obě děti, které provázel jejich lékař Franz Mayr, oblíbená "Wowo," Leopoldina Nischer, chůvy Anna von Csaby a Maria Legrenzi, učitelka francouzštiny Giraude, dvorní kaplan Haspel řada dalších služebných.
Jaké pocity asi měli pětiletá Gisela a tříletý Rudolf při setkání s matkou, kterou v uplynulém roce s výjimkou několika málo dní prakticky neviděly? Těžko říci, ale spontánní přivítání to z jejich strany určitě nebylo, neboť se záhy ukázalo, že děti se Sisi skutečně odcizily.


Trvalo trochu déle, než si v neznámém prostředí zvykly, proto s nadšením přijaly v lednu 1862 návštěvu oblíbeného strýčka Ludwiga Viktora. Ten na setkání s císařskými dětmi vzpomíná v dopise matce: "Od císařovny jsem šel za dětmi, které mě přijaly s velkým jásotem, vypadají dobře a vyrostly. Nazývaly mě svým milým andělem. Když císařovna chtěla, abych s ní pojedl, loučení s nimi nebralo konce..."
Dětem se ale přece jen dařilo v Benátkách dobře, těšily se skvělému zdraví a hodně se pohybovaly na čerstvém vzduchu. Podnikaly vyjížďky na gondolách a malé výlety, na pláži Lido sbíraly mušle, účastnily se nejrůznějších zábavných akcí a rovněž také psaly dopisy pro papá, jenž dlel ve Vídni ve svém úřadu.


Nerozluční císařští sourozenci

V Benátkách zůstala císařovna s dětmi do května 1862. Poté odjela na doléčení do lázní Kissingen a děti odcestovaly zpět do Vídně, kde společně vyrůstaly a spokojit se musely pouze s matčinými dopisy, které jim posílala z nejrůznějších koutů monarchie.
Je možné, že častá matčina nepřítomnost posílila mezi nimi emocionální svazek a ještě víc je sblížila - byly jedna duše a jedno tělo a i v dospělém věku spolu udržovaly intenzivní osobní i písemný kontakt.


Rudolf a Gisela si spolu často hráli nebo podnikali společné projížďky v malém kočáře taženém poníky nebo osly. Každé léto od roku 1859 až do roku 1865 pobývali v horské vsi Reichenau nebo později i v oblíbeném císařském lázeňském městě Ischlu. Právě z milovaného Ischlu napsala devítiletá Gisela své babičce: "Milá babičko, měla jsi úplnou pravdu, Ischl je malý ráj! Cítím se tu velice šťastná, často vídám svou milou maminku i papá, každé ráno si spolu hrajeme..."


Bolestné odloučení císařských dětí

Na podzim roku 1864 nastala v oblasti výchovy císařských dětí závažná změna. Společná dětská komora byla rozpuštěna a korunní princ dostal svůj vlastní mužský dvůr a Giselu od té doby vychovávala francouzská guvernantka a její doprovod.
Pro obě děti bylo toto rozloučení mimořádně bolestné, jak napsal císař v dopise matce: "Dnes se u dětí odehrávaly velké změny. V půl jedné odjela Welden a Rudolf se hned odstěhoval k pánům. Dosud se chová opravdu statečně. Gisela poplakává a při rozloučení to asi bude ještě horší." Sourozenci se tedy od té doby nevídali tak často, pokud oba pobývali ve Vídni tak se potkávali u jídla a občas strávili pohromadě několik týdnů na různých místech.


Pobyty v Uhersku a korunovace rodičů

V osudném roce 1866, kdy Rakousko utrpělo u Hradce Králové zdrcující porážku v bitvě s Prusy, odcestovali na několik měsíců za císařovnou do Uherska a jejich milovaná babička si hned v dopise sestře postěžovala, že "Milé, velké děti po sobě zanechali prázdné místo, když odjeli za matkou do Uherska."
Desetiletá Gisela tam bratra, jehož láskyplně nazývala "věčným světýlkem," denně vyučovala francouzštinu. "Rozhodně to vyučování nebrala jako hru," psala v dopise císařská babička do Mnichova vévodkyni Ludovice, když se o tom dozvěděla. "Se svědomitou vážností, důsledným smyslem pro povinnost a velkou vytrvalostí mu zadávala úkoly, musel číst, rozebírat text, překládat, a to milé, hodné dítě ji poslouchalo..."


Gisela a Rudolf se v roce 1867 rovněž zúčastnili korunovace rodičů na uherský královský pár, která se konala v Matyášově chrámu v Budě. Gisela, jak předepisovala tradice, pomáhala matce při spravování poškozeného korunovačního oděvu a rovněž zašít děravé korunovační punčochy.


Narození sestry a léta dospívání bez matčiny pozornosti

Deset měsíců po korunovaci, 22. dubna 1868, dostali Gisela a Rudolf malou sestřičku, "uherské dítě" Marii Valerii. Ta se stala výlučným, ústředním bodem života císařovny a o vývoj dvou starších dětí se teď už téměř nestarala.
První návštěva dětí v divadle, slavnost Giselina prvního přijímání a celá spousta dalších více či méně důležitých událostí v životě dvou starších dětí se tak odehrávala před očima vychovatelek, dvorních dam, prarodičů nebo někdy otce, ale ne matky.
Ta dnem i nocí myslela jen na malou Marii Valerii, což pochopitelně vyvolalo u obou starších dětí nepochopení a žárlivost. Velký věkový odstup od obou starších dětí i skutečnost, že matka svou nejmladší dceru zcela zahltila svou mateřskou láskou jsou pravděpodobně příčinou, proč se mezi Marií Valerií a staršími císařskými dětmi nikdy nerozvinul bližší vztah, i když Gisela a Marie Valerie si v dospělosti přece jenom dobře rozuměly.


V létě roku 1869 směli třináctiletá Gisela a jedenáctiletý Rudolf v Ischlu poprvé jíst u rodinného stolu, což u obou vyvolalo trochu emocí. Poté odcestovali za matkou do Gödöllő. Zimu 1870/71 strávila Gisela s matkou a Marií Valerií v Meranu a Rudolf musel zůstat ve Vídni stejně jako císař.
Císař za nimi celkem čtyřikrát přijel, ale ani jednou s sebou nevzal Rudolfa, z čehož byla Gisela velmi smutná a hned mu psala: "Jsem zoufalá, protože teď, od té doby, co je papá tady, na Tebe myslím víc než kdokoli dříve. Bylo hrozné, když jsem viděla, jak přichází bez Tebe, a když jsem se dozvěděla, že Tě neuvidím v březnu, ale až v dubnu, byla jsem velmi nešťastná..."


I z dalších Giseliných dopisů je zřejmé, jak velmi bratra milovala a jak ho postrádala. Ještě ve čtrnácti letech mu napsala: "Jak moc na Tebe myslím, to Ti ani slovy nedokážu popsat, čas bez Tebe plyne tak pomalu!" A v jiném dopise zase: "Milý Rudolfe! Posílám Ti několik slov z Ischlu, abych Ti pověděla, jak často na Tebe vzpomínám a jak moc mi všude chybíš."


V červnu roku 1871 odcestovala Gisela s bratrem do Bavorska, aby strávili léto u prarodičů v Possenhofenu. Po návratu byly obě děti poslány do Salzburgu, protože ve Vídni propukla epidemie spály a hrozilo nebezpečí nákazy. Tam musely zůstat i přes Vánoce, protože ke spále se přidaly ještě neštovice.
Císařská babička s dědečkem jim poslali krásný, bohatě zdobený vánoční strom a spoustu dárků. Císař za dětmi přijel teprve 7. ledna 1872 a následujícího dne se objevila i císařovna s opožděnou vánoční nadílkou, ale už o den později opět odcestovali. Arcivévodkyně Sophie o tom napsala: "Ubohé děti hořce plakaly, když je rodiče 8. ledna opouštěli, ale nestěžovaly si a ochotně jako vždy se podřídily osudu."

Císařovniny plány na brzké provdání Gisely

Císařovna Alžběta si ke své starší dceři nikdy nevytvořila vřelý vztah. Možná to bylo způsobeno i tím, že Gisela se své krásné matce ani v nejmenším nepodobala. Mnohem více se povahově podobala otci, měla klidnou, radostnou povahu, byla prostá, trpělivá a nekomplikovaná a ne příliš hezká.
Těžko říci, proč císařovna, jež si sama několikrát stěžovala na svůj osud, že byla provdána tak velmi mladá, začala hledat vhodného kandidáta na manžela pro teprve patnáctiletou Giselu. Evropské královské katolické rody neměly navíc v té době žádné vhodné adepty a tak se Alžběta začala porozhlížet po rodném Bavorsku a volba padla na prince Leopolda, druhého syna pozdějšího prince regenta Luitpolda.


Leopold, jež byl o deset let starší než Gisela, byl poloviční Habsburk, jeho matkou byla arcivévodkyně Augusta Ferdinanda, dcera velkovévody Leopolda II. Rakousko-Toskánského. Nastal ale menší problém, i s tím si císařovna poradila. Leopold už totiž nebyl volný, delší dobu již probíhala jednání o jeho sňatku s princeznou Amálií von Coburg.
Císařovna přesto zahájila jednání, a kromě císaře, Leopoldova otce a budoucího ženicha o úmyslu provdat Giselu za bezvýznamného bavorského prince nikdo nevěděl. Sám budoucí ženich byl tomuto potěšitelnému rodinnému spojení nakloněn a proč by také neměl být, vždyť šance na sňatek s dcerou rakouského císaře se přece nenabízí každý den.


Princ Giselu vůbec neznal, poprvé ji viděl v Benátkách coby pětileté dítě a později ještě velmi letmo ve vlaku, to ale nic neměnilo na tom, že byla velmi dobrou partií o jaké se mu ani nesnilo. Aby vše působilo co nejméně nápadně, pozvala ho "jeho stará teta," jak sama sebe císařovna označila v dopise, oficiálně do Uher na lov sluk. Za tímto pozváním se ale samozřejmě skrýval její nanejvýš soukromý záměr - seznámit bavorského prince se svou dcerou.

Zásnuby císařské dcery

Na začátku dubna 1872 přijel Leopold vlakem do Budína, kde ho na nádraží uvítal generální pobočník císaře, hrabě August Bellegarde a doprovodil ho na hrad. Tam ho srdečně přijal císař v bavorské uniformě a následně byl princ ubytován v malém paláci vedle hradu.
Následujícího dne, 4. dubna 1872 se dostavil ve slavnostní uniformě na snídani, které se zúčastnila nejen obě Veličenstva, ale i obě císařské děti a Leopold tak poprvé spatřil objekt svého zájmu.
Na toto setkání vzpomínal později ve svých pamětech: "Brzy vstoupily také císařské děti, ani ne šestnáctiletá arcivévodkyně Gisela, líbezná dívka s milým, sympatickým výrazem v obličeji, která právě vyrostla z dětských střevíčků a měnila se v půvabnou mladou ženu a dospívající jinoch, třináctiletý korunní princ Rudolf, v každém ohledu slibný mladík..."


Následujíci dny strávil princ ve společnosti císařské rodiny, snídaně i oběd byly společné a na programu byl i výlet na Markétin ostrov. Ve svých vzpomínkách Leopold poznamenal, že mladá arcivévodkyně se mu líbí čím dál víc.
6. dubna 1872 byl uspořádán velký diner a právě při této příležitosti došlo k zásadnímu rozhodnutí.
"V poledne byl velký diner," píše princ ve svých pamětech, "k němuž si arcivévodkyně Gisela poprvé oblékla dlouhé šaty, které jí velmi slušely. Po cerclu mě Veličenstva vzala s sebou do císařovnina apartmá, jehož salony byly podle jejího přání celé potaženy hedvábím. Císařovna bez předchozí zmínky zařídila, že jsem s arcivévodkyní zůstal ve vedlejším saloně sám. Byla to rozhodující chvíle. Poprosil jsem ji o růži, kterou měla za pasem, a protože mi ji dala, pronesl jsem osudovou otázku, zda by se mnou chtěla sdílet život. Půvabným dětským způsobem mi řekla své ano, políbila mě na tvář a velmi nesměle se otázala, zda o tom ví mamá. Na Raabově miniatuře, kterou mi později dala a jež stojí na mém psacím stole, je v šatech, které tenkrát měla na sobě, s růží za pasem. Když vstoupila Veličenstva, běžela arcivévodkyně ke své krásné matce, která ji dojatě objala a poté se obrátila k otci. Mladý korunní princ byl překvapený... nic netušil."


Ještě téhož večera telegrafoval princ Leopold svému otci do Mnichova, aby požádal krále Ludwiga II. o povolení sňatku. Poté se zpráva o chystané svatbě císařské dcery rozletěla do všech koutů říše i za hranice monarchie.
Pro všechny byla velkým překvapením, neboť asi nikdo nečekal, že rakouský císař provdá svou mladičkou dceru za nemajetného, druhorozeného prince, který navíc nemá prakticky žádnou naději, že by jednou mohl usednout na panovnický trůn.
7. dubna 1872 napsal císař matce do Vídně dopis, jenž byl jakýmsi ospravedlněním brzkého zasnoubení dcery: "Ve středu pozdě večer přijel Leopold. Ve čtvrtek poprvé uviděl Giselu při snídani, pak u jídla a večer v divadle, a brzy jsme se mohli přesvědčit, že v sobě našli zalíbení. Gisela byla opravdu velmi milá. Včera mě Leopold požádal, zda si se mnou smí promluvit, a po dineru, zatímco jsme já, Sisi, Rudolf a ještě Lili Walterskirchen zůstali společně v Alžbětině pokoji, konaly se ve vedlejším pokoji námluvy. Zdá se, že byl brzy vyslyšen, načež následovala objetí, slzy a nekonečně užaslý obličej našeho Rudolfa, který si kupodivu do té chvíle ničeho nevšiml. Celé to bylo patriarchální, ačkoliv ani Sisi, ani já ještě nejsme žádní patriarchové. Rudolf vyslovil naléhavou potřebu stát se strýčkem a je s Giselinou volbou spokojen. Jsme velmi šťastni, že můžeme naši dceru dát tak hodnému, ušlechtilému muži a vědět, že bude v této rodině."
Mimořádně časné sjednání manželství dcery pak zdůvodnil takto: "Proč jsme tak brzy mysleli na Giseliny vdavky, vyplývá z faktu, že nyní je k dispozici velmi málo katolických princů a my se musíme snažit zajistit si jednoho z nich, jemuž bychom mohli Giselu s klidnou myslí svěřit."


Reakce vídeňského dvora na zasnoubení Gisely

Rozhodnutí císařského páru provdat Giselu za bavorského prince, který nedisponoval naprosto žádným politickým vlivem bylo i ve dvorních kruzích komentováno velmi kriticky. Např. Leopoldina Nischer, bývalá Giselina chůva, jež se o chystané svatbě dozvěděla od arcivévodkyně Sophie si poznamenala: "Princ je králův bratranec. Není prý hezký, ale nekonečně laskavý a dobrý. Na svůj stav je považován za chudého, protože má roční příjem jen patnáct tisíc zlatých. To bude muset císař sáhnout hluboko do kapsy."
Rovněž Alžbětina dvorní dáma, hraběnka Marie Festetics si neodpustila kritickou poznámku: "Je šťastná, jak může být šťastné dítě - ale hezký pár snoubenců to není."
Babička budoucí nevěsty si do svého deníku napsala: "Domácí štěstí naší malé a hodného Leopolda mi připadá téměř jisté, ale jako partii ten sňatek hodnotit nelze."
Svůj spíše zamítavý postoj k překotnému zasnoubení milované vnučky dala arcivévodkyně Sophie najevo i v dopise sestře Ludovice, v němž 15. dubna 1872 mimo jiné napsala: "Toto příliš časné zasnoubení Gisely má v mém srdci alespoň jeden světlý bod, totiž radost z toho, že to milé dítě přitese štěstí do Tvého života plného starostí a smutku, že je povoláno k tomu, aby napravilo mnohé, co Tě potkalo... Je nadšená, že se tak brzy dostane pod čepec, vždyť je to ještě mládě, ale má po otci vrozený rozum a smysl pro povinnost... Také mne těší císařova radost z této skromné svatby - tak skromné, jak je skromný i on sám - a snažím se vyrovnat s rychlostí a stinnými stránkami tohoto zasnoubení... Nejvíc je mi líto Rudolfa, ale ten především je spokojen s tímto sňatkem, jak mi můj drahý nejstarší vnuk po zasnoubení sdělil v dlouhém, obsáhlém a dojemném dopise s komickým dodatkem, že velmi touží stát se strýčkem, což u mého milého hannoverského krále vyvolalo salvu smíchu, když jsem mu to vyprávěla, a tím mi připomněl svého bratrance, našeho dobrého švagra z Pruska."


Po zásnubách, které vyvolaly úžas nejen na vídeňském císařském dvoře, začaly přicházet blahopřejné telegramy a snoubenecký pár se zúčastňoval nejrůznějších soirée, dinerů a dalších společenských akcí, které byly na jejich počest pořádány. Ve společnosti císařského páru se snoubenci vydali rovněž do nádherné, nové pešťské opery a právě tam navlékl Leopold své budoucí nevěstě zásnubní prsten. Gisela mu při této příležitosti darovala medailon ve tvaru srdce, který nosil u sebe do konce života.
18. dubna 1872 odcestoval císařský dvůr zpět do Vídně a usadil se na zámku Schönbrunn, v jehož jednom apartmánu se ubytoval i Leopold. V císařském městě strávil několik týdnů, absolvoval přijetí u císařových rodičů, procházel se s Giselou schönbrunnským parkem nebo s ní vyjížděl do Prátru. Rovněž s korunním princem si velmi dobře rozuměl a na pozvání císaře se zúčastnil lovu tetřevů ve Štýrsku a Reichenau. Poté se vrátil zpět do Mnichova, neboť termín svatby byl z důvodu přílišného mládí Gisely stanoven až na duben příštího roku.

Přípravy na svatbu

Mezitím se shromažďovala velkolepá nevěstina výbava, kterou si mohl prohlédnout i lid. Patřila k ní řada cenných rodinných předmětů, šperky, dary císařské rodiny, příbuzných i jednotlivých zemí a měst monarchie.
Od bratra dostala Gisela masivní sříbrný čajový servis, který později v Mnichově ráda používala při nejrůznějších slavnostních příležitostech.
Od rodičů dostala císařská nevěsta věnem 220 000 zlatých a velkorysí prarodiče věnovali dokonce půl milionu zlatých. Arcivévodkyně Sophie se bohužel svatby své milované vnučky nedočkala, zemřela pár týdnů po zásnubách 28. května 1872 a její smrt Giselu opravdu velmi zasáhla, neboť k babičce ji poutal velmi těsný vztah.


15. dubna 1873 se vydala bavorská společnost na cestu do metropole na Dunaji. S nimi přicestovala i budoucí dvorní dáma Gisely, baronka Limpöck. Z nejbližšího okruhu císařovny byli vybráni hrabě a hraběnka Königsegg-Aulendorf do funkcí nejvyššího hofmistra a hofmistryně Gisely.
Ve dnech před svatbou se konala spousta oslav, přijetí a společenských událostí. Největšími vrcholy mezi mnoha oslavnými akcemi bylo slavnostní představení v c. k. Dvorní opeře, v hofburském divadle byl na programu Sen noci svatojanské a slavnostní diner v Obřadním sále v Hofburgu s hudebním programem, který obsahoval operetní melodie od Johanna a Josefa Straussových a Schubertovy písně.
Den před sňatkem se konala renunciace, kdy Gisela složila slavnostní přísahu, že se pro sebe a své potomky vzdává práva na následnictví trůnu.

Svatba císařské dcery

Giselin sňatek s bavorským princem Leopoldem se konal na Bílou sobotu, dne 20. dubna 1873.
Císařská svatba samozřejmě obsadila titulní strany veškerých vídeňských deníků, Wiener Zeitung napsal: "Krásná a pro svůj význam hluboce prociťovaná událost dnes dojímá všechny rakouské národy. Životní svazek dvou mladých duší bude požehnán církevní svátostí... Položí se základy nejvznešenějšího, co lidské bytí dokáže nabídnout, tichého štěstí rodinném životě naplněném láskou, jež budiž dopřáno dceři našeho císaře, půvabnému obrazu vznešené paní, kterou laskavá prozřetelnost uvedla do našeho středu a pozvedla na vládkyni naší země..."


Podle tradice se obřad konal v augustiniánském kostele a v rámci slavnostní bohoslužby si bavorský princ a habsburská arcivévodkyně vyměnili prsteny. Při výměně prstenů rakouská družina císařské dcery odstoupila stranou a její místo zaujala nová svita bavorské princezny, jíž se tímto sňatkem stala. Jak později vzpomínal Leopold ve svých memoárech Gisela vše statečně zvládla a během obřadu mu potají láskyplně tiskla ruku.
Druhý den o slavnostním obřadu podávaly podrobnou zprávu Neue Freie Presse: "Mohutné sloupy byly až do výše jedné třetiny potaženy damaškem, kolem každého byl obtočen věnec svící, stropní světla zdobil břečtan, stěny pokrývaly gobelíny, lavice před tribunami byly vyloženy koberci. Na oltáři, jehož postranní díly a pozadí byly vyzdobeny lesem květin, zářily tisíce světel a vůbec celý kostel byl velkoryse osvětlený; přesto tisíce a tisíce malých, mihotavých plaménků nedokázaly napodobit denní světlo; naopak, čím déle hořely, tím hustší byl těžký, lehce třpitivý opar..." Giselu popsal stejný list slovy: "Šaty vyšívané stříbrem a stříbrem protkávaný závoj zdálky zářily a obklopovaly arcivévodkyni jako tkanina z měsíčních paprsků a květin. Jako lilie ozářená stříbrným světlem - tak kráčela mladá nevěsta k oltáři."
Největší pozornost však vzbudila nikoli mladá nevěsta, nýbrž její čtyřiatřicetiletá matka, která si k příležitosti svatby své dcery oblékla překrásné, brilianty pošité fialové šaty a vlasy si ozdobila třpytivou diamantovou čelenkou. Po svatebním obřadu následovala velká rodinná hostina v Alexandrově apartmá v Hofburgu.


Rozloučení s Vídní

Podle původního plánu měli novomanželé prožít svatební noc v Hofburgu a nasledujícího dne ráno se ještě zúčastnit s celou císařskou rodinou bohoslužby, ale protože císařovna chtěla svou dceru této ceremonie ušetřit bylo rozhodnuto jinak. Ještě odpoledne odcestoval mladý pár dvorním vlakem do Salzburgu.
O srdceryvném loučení mladé novomanželky s císařskou rodinou na Západním nádraží opět referovaly Neue Freie Presse: "Celá císařská rodina dávala najevo hluboké pohnutí, dokonce i na nehybné císařově tváři byly patrné stopy vážného dojetí; nejrozrušenější však byla mladá princezna, loučící se s Vídní."
Také Neues Wiener Tagblatt líčily smutné loučení: "Nejdojemnější pohled nabízel korunní princ Rudolf. Bez ustání plakal a nedokázal potlačit ani slzy, ani vzlykání, i když se viditelně snažil ovládnout."
Půl hodiny před půlnocí dorazil novomanželský pár do Salzburgu, který byl při té příležitosti slavnostně vyzdoben. V Salzburgu strávili týden pobytu v apatrmá císařské rezidence.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 10. dubna 2014 v 17:25 | Reagovat

Veľmi pekný článok aj obrázky! Niektoré z nich som videla poprvé. Je škoda, že sa Gizela vydavala tak skoro a neodložili tú svadbu aspoň o ďalšie 2-3 roky...

2 Jana K, autorka blogu Jana K, autorka blogu | E-mail | Web | 17. dubna 2014 v 11:42 | Reagovat

[1]: Díky, jsem ráda, že se článek líbí včetně obrazové přílohy. Na té jsem si dala obzvlášť záležet, abych vybrala opravdu ty nejhezčí obrázky s Giselou a to nebylo při množství fotek co mám v počítači nic jednoduchého:-)
O životních osudech Gisely v Bavorsku chystám pokračování tohoto článku s názvem Gisela - Bavorská princezna, který připravuji na neděli 20. dubna 2014 - 141. výročí Giseliny svatby.

3 historička historička | E-mail | 25. dubna 2014 v 16:34 | Reagovat

Chcem upozorniť na chybu. 20. dubna/apríla 1873 nebola Biela Sobota ale prvá nedeľa po Veľkej noci, podľa súčasného liturgického kalendára 2. veľkonočná nedeľa. Zaujalo ma to hlavne preto, lebo sa mi nezdal fakt, že by sa dcéra katolíckeho cisára vydávala počas pôstneho dňa, čo de fakto Biela Sobota ešte je.
Pozdravujem autorku a prajem všetko dobré.

4 Jana K, autorka blogu Jana K, autorka blogu | E-mail | Web | 8. května 2014 v 12:50 | Reagovat

[3]: Díky za zajímavé upozornění. Bohužel si teď nemůžu uvědomit, ze které knihy mám tuto informaci.

5 Lko Lko | 8. ledna 2015 v 14:43 | Reagovat

Tyto stranky se mi moc libi :)

6 Jana Jana | E-mail | 1. května 2016 v 21:10 | Reagovat

Habsburgovci su moja srdcovka, dakujem za super stranku
Opravte, prosim v stati "Narození sestry a léta dospívání bez matčiny pozornosti" letopocet - ...Zimu 1970/71 strávila Gisela s matkou... na 1870--

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.