Duben 2014

Gisela - II. část - Bavorská princezna

20. dubna 2014 v 12:00 | Jana K |  Životopis Gisely

Příjezd do Mnichova

28. dubna 1873 se konal slavnostní příjezd do vyzdobeného hlavního města Bavorska. Na nádraží v Mnichově přívítal svého syna s manželkou princ Luitpold s veškerým příbuzenstvem, dvorními hodnostáři a vojenskou kapelou. Dvojice pak odjela nádherným kočárem krále Ludwiga II. taženým šestispřežím ke slavnostnímu přijetí členy magistrátu na Karlovo náměstí. Odtud se za hustého sněžení vydali k Rezidenci, kde Giselu očekával král Ludwig II., královna-matka Marie a celá královská rodina. Po tomto královském uvítání pokračoval průvod dále po Ludwigstrasse a Vítězným obloukem k Leopoldovu paláci v tehdejší Schwabinger Landstrasse č. 6. Ta byla později přejmenována na Leopoldstrasse a rovněž jedna z postranních ulic byla na počest císařské dcery nazvána Giselinou.
V té době byl však Leopoldův palác v přestavbě a zatím nebylo možné se do něj nastěhovat, proto dvojice mladých novomanželů využila prozatím pohostinnosti Leopoldova otce.

Velkolepé přijetí nové bavorské princezny

V dalším týdnu následovala řada slavností na počest mladého manželského páru. Na oficiálním banketu ve slavnostním sále královské rezidence zazněla na počest nové bavorské princezny při jejím vstupu do sálu rakouská hymna. Král připil na zdraví novomanželů a představil Gisele celý diplomatický sbor, během slavnosti pak zazněly svatební pochody z Lohengrina a Snu noci svatojánské. Slavnosti končily velkolepým plesem, na který přijel ze Salzburgu i nejmladší císařův bratr Ludwig Viktor.
Malou slavnost uspořádal král i ve své nové zimní zahradě, jež byla nádherně osvětlená a kde se Gisela projela na loďce po malém jezírku s uměle vytvářenými vlnami.
Takové velkolepé uvítání dcery rakouského císaře dokonce málem způsobilo i diplomatické problémy. Pruský velvyslanec v něm totiž spatřoval projev přílišných sympatií bavorského krále vůči rakouskému císařskému domu. Bavorská vláda tedy musela do Berlína odeslat sdělení, že Jeho Veličenstvo v žádném případě nechtělo někoho upřednostňovat, ale že šlo jen o vyjádření zvláštní pocty princezně z habsburského rodu.

Nová vlast

V rodné vlasti své matky si Gisela bez problémů zvykla, i když Mnichov v 70. letech 19. století působil na rozdíl od Vídně poněkud maloměstsky a prostě, ale i přesto se tam císařská dcera brzy cítila opravdu spokojeně. Velkou měrou k tomu přispěl i Leopold, který s ní podnikal nejrůznější výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí, aby poznala svou novou vlast.
Navštívili Dachau, zámky Nymphenburg a Schleissheim nebo údolí Isaru. Taktéž samozřejmě navštěvovali četné příbuzenstvo, jako např. královnu-matku Marii na jejím vdovském sídle v zámku Hohenschwangau nebo Giseliny prarodiče v Possenhofenu. Právě tam ji jednoho dne čekalo velké překvapení - čtyři týdny po svatbě ji tam očekával její milovaný bratr Rudolf, jenž právě pobýval u Starnberského jezera.

Nová bavorská rodina

Velmi rychle se Gisela sblížila i s novou bavorskou rodinou, velkou přítelkyni získala ve své švagrové princezně Terezii. Další princeznou, se kterou Gisela navázala velmi přátelské vztahy byla Maria de la Paz, manželka Leopoldova bratrance Ludwiga Ferdinanda.
Na Giselu ve svých memoárech vzpomíná syn Marie de la Paz, princ Adalbert, který se v roce 1919 oženil s Augustou, dcerou princezny Elisabeth - Giselinou vnučkou: "Na rozdíl od přísného vojáckého prince musela Gisela po matce zdědit smysl pro lidské stránky života. Protože přišla od vídeňského dvora a moje matka od španělského, nemohl ani na jednu z nich udělat ten bavorský velký dojem. Tím úctyhodnější byl postoj obou dam za revoluce a po ní. Obě si po revoluci přiznaly, že se při všem monarchistickém postoji cítí být bez dvorského ceremoniálu svobodnější."

Nový domov v Leopoldově paláci

Ve druhé polovině června se mladý pár nastěhoval do svého nového domova na Schwabinger Landstrasse č. 6. Krásnou vilu v italském stylu s obrovskou zahradou dal vybudovat Leopoldův dědeček, král Ludwig I. a darem ji od něj dostala jeho žena, královna Therese. Po její smrti prošla vila různýma rukama až ji nakonec krátce po svých zásnubách získal Leopold, který přikoupil ještě vedlejší pozemky a budovu rozšířil dalšími přístavbami. Jelikož měl Leopold vzhledem ke svému společenskému postavení jen omezené prostředky, tak trvalo ještě pár let, než byla vila zcela zařízena.
Pro Giselu byly určeny komnaty v prvním patře, Leopold se zařídil v přízemí. Postupem let se z vily stalo velmi pěkné šlechtické sídlo, ve kterém se Gisela cítila dobře. Po nástupu nacismu byla budova vyvlastněna a za druhé světové války ji zničily při náletu bomby.
Rovněž dvůr prince Leopolda a jeho choti byl skromný, místo v něm měl dvorní maršálek, hofmistr, dvorní dáma, sklepmistr, který zároveň i obsluhoval u stolu, dále několik lokajů, kočí, stájoví pacholci, portýr, zahradník a několik žen personálu domácnosti.

Gisela matkou

Brzy po svatbě se mladému manželskému páru ohlásila nastávající radostná událost. V dopise z 5. srpna 1873 napsala Gisela svému manželovi z Bad Ischlu: "Dnes ráno jsem byla na mši v tom hezkém farním kostele; jak vroucně jsem se modlila za Tebe, můj drahý Leopolde, a za děťátko, které nám Bůh daruje, Ti nemusím snad ani říkat. Jen ať Tě vždy mohu dělat šťastným!" Své rostoucí bříško vesele označovala jako "rodinný hrb."
Porod byl očekáván 20. ledna 1874 a do Mnichova se chystala za dcerou přijet i císařovna Alžběta. Dítě však bylo nedočkavé a tak se již 8. ledna 1874 narodila Gisele dceruška. Malá princeznička dostala jméno Elisabeth a za kmotru jí samozřejmě byla šestatřicetiletá císařská babička, po které dostala jméno.
Za rok a necelé čtyři měsíce, dne 28. dubna 1875 spatřila světlo světa druhá Giselina dcera. Za kmotru jí tentokrát byla bavorská královna-matka Marie a novorozená princezna dostala jméno Augusta.
Na začátku osmdesátých let se bavorská rodina rozrostla o dva pokračovatele rodu. První syn se Gisele narodil 2. dubna 1880 a dostal jméno Georg. Na křtiny svého prvního vnuka se chystal přijet i císař, ale bohužel obě Giseliny dcery dostaly spálu a tak musel svou účast odříct. Jako druhý a zároveň poslední Giselin potomek přišel na svět dne 22. listopadu 1883 syn Konrad.

Skromný mnichovský život

V Mnichově se Gisela velmi rychle zabydlela a se svou rodinou vedla příjemný život. Leopoldův palác se stal malým centrem společenského života, kde se scházeli dámy i pánové z mnichovské společnosti, důstojníci i rodinní příslušníci.
V létě chodili na partii kuželek, na soupée na terasu nebo do stylově osvětlené zahrady, v době masopustu pak domácí paní pořádala malé slavnosti, plesy a rauty.
K prominentním hostům patřili mezi jinými malíř Franz von Defregger, architekt Gabriel von Seidl, lékař Max von Pettenkofer nebo historik Theodor von Heigel. Na návštěvu také ráda přicházela Giselina bývalá "náhradní matka" Charlotte Welden, která měla v Mnichově příbuzné a s princeznou rády vzpomínaly na staré dobré časy ve Vídni.
V letních měsících Gisela ráda pobývala s dětmi několik týdnů v Ischlu, rovněž také zajížděla s celou rodinou do Gödöllő. Jelikož princ Leopold patřil stejně jako císař k vášnivým lovcům tak svého tchána často doprovázel na lov - zatímco v Solné komoře si urození pánové brali na mušku kamzíky, tak do Gödöllő se jezdilo na lišky.

Blízký vztah k bratrovi

Gisela samozřejmě zůstávala nadále v kontaktu se svým bratrem Rudolfem, který za ní přijížděl do Mnichova a jako vzorný strýček nikdy nezapomněl přivézt dětem nějaké dárky. "K nám jsi vždy zván a kdykoliv u nás vítán. Čím častěji přijedeš, tím lépe," psala Gisela bratrovi, neboť císařští sourozenci si také pilně dopisovali.
Není tedy divu, že Giselu někdy přemohl stesk a vzpomínky na dětství. Dva roky po svatbě, 6. června 1876 mu napsala: "Jistě bydlíš s drahým papá v Schönbrunnu; park a obora musí teď být nádherné. V Tyrolské zahradě už jistě kvetou konvalinky. Minulou neděli při našem velkém dineru jsem měla ve vlasech a na šatech čerstvé konvalinky a jejich vůně mi neustále připomínala Schönbrunn a dětství. Žijí ještě mí králíčci?"
Korunní princ se také velmi přátelil se svým švagrem Leopoldem a několikrát ho vzal s sebou na své vědeckovýzkumné cesty.
Zprávu o bratrově zasnoubení s princeznou Stephanií v Bruselu přijala Gisela s velkou radostí. "Rudolf je ještě velmi mladý," psala bývalému vychovateli korunního prince, hraběti Latourovi, "ale při své poslední návštěvě mi připadal mnohem mužnější, klidnější a moudřejší než krátce předtím. Přestože jsem tušila, jak to dopadne, brečela jsem jako malá, když přišla telegrafická zpráva o zasnoubení, a můj muž se mi kvůli tomu velmi vysmál..."
10. května 1881 se samozřejmě zúčastnila Rudolfovy svatby ve Vídni, ale při oslavách narození dcery Erzsi v září roku 1883 chyběla, neboť byla v jiném stavu a nemohla se vydat na tak náročnou cestu. Gisela Rudolfovi pravidelně posílala zprávy od mnichovského dvora, blahopřání k svátku a narozeninám a se zájmem sledovala jeho vzdělávání. Velmi také oceňovala jeho spisovatelský talent. "Píšeš tak zábavně a hezky, závidím Ti Tvůj talent."


Bratrova dobrovolná smrt v Mayerlingu Giselu velmi zasáhla a nikdy se s ní úplně nevyrovnala. Své milované sestře Rudolf nezanechal ani dopis na rozloučenou, pouze ji nechal pozdravovat prostřednictvím své ženy, zatímco Marii Valerii, k níž neměl tak vřelý vztah napsal dopis, který ovšem není znám v plném rozsahu.
Princ Leopold na švagrovu smrt 30. ledna 1889 vzpomíná ve svých memoárech: "Bylo těžké zachovat rozvahu a neinformovat manželku o té smutné skutečnosti příliš bezprostředně. Téměř ztuhla starostí, ale dokázala ještě večer odcestovat do Vídně. Ráno 31. ledna očekával císař dceru na nádraží. Bylo to otřesné shledání. Teprve tady jsme se dověděli, jak můj milý švagr zemřel."
Dva týdny zůstali Gisela a Leopold u zarmoucených císařských rodičů a koncem dubna jela Gisela znovu do Schönbrunnu.

Vztah k sestře

Marie Valerie, Giselina o dvanáct let mladší sestra také přijížděla občas na návštěvu do Bavorska, kde se sestry setkávaly např. při pobytu ve Feldafingu nebo Possenhofenu. Už jako šestnáctiletá obdivovala sestru pro její píli a rozvahu a zároveň si kladla otázku, zda někdy bude také takovou vzornou ženou a matkou jako ona.
21. září 1885 si do svého deníku napsala: "Téte à téte s Giselou. I když se tak zásadně lišíme vkusem, názory a city, přece jen je tu teď velmi útulno a ona je skoro ve všem můj ideál ženy a matky. Ale ona dělá všechno tak instinktivně a z povinnosti, bez nadšení, a dokonce aniž by si uvědomovala, že to dělá."
6. května následujícího roku si po návštěvě sesry ve Vídni zapsala: "Moc mi chybí, protože dokáže papá a mamá rozveselit, jelikož nezná poměry tak dobře jako já a zahladí každý rušivý tón, možná proto, že ho vůbec nepostřehne. Pokaždé, když jsem s Giselou delší dobu, mám ji ještě raději a vzhlížím k ní s větší úctou... Každý ji považuje za tichou vodu, která se vůbec nedokáže rozbouřit, a nikdo netuší, že i ona zná (samozřejmě svůj způsob) divoké touhy a ví, co je odpor, avšak potlačuje to tak, aby to nikdo nepoznal. A přitom ta její skromnost a opravdová pokora... Jestlipak je Gisela šťastná, tak šťastná, jak si zaslouží? Vždyť pro to dělá všechno, co je v jejích silách. Mamá si myslí, že Leopold bývá často tyranský..." Co chtěla Marie Valerie říci poslední větou není jasné, nicméně jde o první informaci, že by si snad Gisela s Leopoldem přestávali rozumět. Tou druhou je rovněž zápis v deníku Marie Valerie, tentokrát s datem 18. listopadu 1889: "Když jsem řekla, že mamá v přítomnosti papá pociťuje spíš trpkost než útěchu, protože jsou tak velmi různí, Gisela mi svěřila, že ona je na tom s Leopoldem stejně."


8. června 1890 byla Marie Valerie poprvé ubytovaná v sestřině domě v Mnichově, kde se zúčastnila biřmování jejích dcer.
V Leopoldově paláci se ale příliš dobře necítila, neboť jak si opět zaznamenala v deníku, vadila jí tam "zvláštní atmosféra strojové uspořádanosti a neodbytné konvence, pro niž se nikdy nedokázala nadchnout."
V polovině osmdesátých let dokonce Gisela spřádala plány na provdání své mladší sestry také do Bavorska. "Už dávno je Giseliným vroucím přáním seznámit mě s Alfonsem, aby mě jednou měla nablízku," sdělila Marie Valerie svému deníku. Tento plán však ztroskotal, ale i poté, co se Marie Valerie provdala za rakouského arcivévodu Franze Salvatora, spolu sestry kontakt nepřerušily. Často se setkávaly v Ischlu, kde trávily čas mnohahodinovými rozhovory, navzájem si pomáhaly a jedním z Giseliných přání bylo, aby se Ella, prvorozená dcera Marie Valerie provdala za jejího synovce Heinricha, jediného syna bavorského prince Arnulfa. Když se v listopadu 1900 Marii Valerii narodila dcera Gertrud, byla jí Gisela ve Wallsee za kmotru.

Návštěvy císařského otce

Císař, jakmile mu to čas jen trochu dovolil, rád navštěvoval svou dceru v Mnichově, většinou jen v doprovodu jednoho pobočníka. Vždy strávil pár milých dnů ve společnosti svých vnoučat a roli dědečka si opravdu užíval. S vnučkami Elisabeth i Augustou a později i s oběma vnuky podnikal vyjížďky na koni do Anglické zahrady, do lesů podél Isaru a dokonce navštívil s celou rodinou cirkus.
U dcery Gisely nacházel příjemnou atmosféru, jež po celý svůj život po boku císařovny Alžběty postrádal. Ta naopak Giselin způsob života považovala za poněkud maloměšťácký, Mnichovu se spíše vyhýbala a pokud přece jenom přijela, raději se ubytovala v nedalekém hotelu "U čtyř ročních období."
Život císařské dcery v Mnichově plynul skromně a prostě a čím dál tím víc se podobal střídmému životu jejího císařského otce. Rozhodně si nepotrpěla na vnější nádheru, přepych a okázalost. Oblékala se velmi střídmě a jednoduše a před použitím dvorského kočáru dávala přednost vlastním nohám.

Charitativní a reprezentační činnost

Velmi neokázale se Gisela věnovala i charitativní činnosti a různým reprezentačním povinnostem. To pro ni nebylo nic nového, neboť na veřejné vystupování byla zvyklá od útlého mládí na vídeňském dvoře. Již ve třinácti letech se totiž v roce 1869 stala s císařským svolením patronkou pojišťovacího spolku Gisela. Ten přetrval až do roku 1981 pod názvem Gisela Allgemeine Lebens und Aussteuerversicherungs-AG a dnes nese název ARAG Versicherung.
V roce 1871 byl po císařské dceři rovněž pokřtěn kolesový parník, který dodnes brázdí vody Traunsee. Po Gisele byla pojmenována i celá jedna rakouská železniční trať: Giselabahn ze stanice Salzburg Hauptbahnhof do stanice Wörgl Hauptbahnhof přes Bischofshofen, Zell am See a Kitzbühel. Giselabahn tvoří součást Trati císařovny Alžběty a její trasa vede z Vídně přes Linec do Pasova a také přes Wels, Salzburg a Zell am See do Wörglu, jež tvoří druhou část rakouského Západního koridoru.


Gisela se taktéž stala patronkou mnichovského gymnázia, které dodnes nese její jméno.V Mnichově dále založila rakousko-uherský pomocný spolek, Giselin spolek, spolky Prázdninové osady, útulek pro nemocné a pro dívky a ve Vídni ústav pro slepce a hluchoněmé. Nejenže převzala záštitu nad těmito zařízeními, ale také v nich sama pracovala. Aby jeden z výborů získal co nejvíce dárců na výstavbu sanatoria pro tuberkulózní pacienty v Bavorském lese, bylo uspořádáno charitativní cirkusové představení.


Jedním z předvedených čísel byla i čtverylka pánů a dam v uniformách z roku 1813 a další, kterou předvedli pouze důstojníci v uniformách z roku 1870. První čtverylky se zúčastnila také princezna Gisela s Leopoldem, kteří měli pro tento účel dva krásné ryzáky. Sociální angažovanosti se Gisela věnovala velmi nenápadně, nejraději mimo zraky veřejnosti. Pomáhala chudým a nemocným a nezřídka se stávalo, že bez ohlášení překvapivě navštívila chudé rodiny, aby je obdarovala potravinami a penězi. Mnozí obyvatelé Mnichova proto říkali zbožné a lidové císařské dceři "dobrý anděl z Vídně."

Gisela na cestách

Během svého života podnikla princezna také několik cest, buď v doprovodu svého manžela, nebo své zcestovalé švagrové Terezie. Roku 1875 to byla cesta do Itálie, roku 1876 navštívila Španělsko, Portugalsko, Alžír a v roce 1877 Sicílii.
Bavorští manželé navštívili rovněž Prahu v době, kdy si tam odbýval vojenskou službu korunní princ.


V březnu 1884 se Gisela s Leopoldem vydali vlakem na cestu do Říma, jelikož Gisela si už dlouho přála setkat se tam se Svatým otcem. V Římě však od roku 1870 byli dva navzájem si konkurující vládci, Svatý otec a král nově vzniklého italského království a proto se na takové cestě musely dodržet zvláštní diplomatické a protokolární zvyklosti. Bavorský ministr zahraničí baron Crailsheim stejně jako apoštolský nuncius v Mnichově a král Ludwig II. se však shodli, že je možné složit hold jak italskému královskému páru, tak i Svatému otci.
S bavorskými manželi do Říma přicestovali v doprovodu baronka Limpöck a baron Gebsattel a společnost se inkognito ubytovala v hotelu Quirinal. Gisele se v Římě velmi líbilo, ve vile Ludovici ji nadchla květinová výzdoba a elegantní dámy velkého světa na ni rovněž udělaly nezapomenutelný dojem. Když se vrátila z korza, navzdory přísnému inkognitu ji navštívila italská královna Margarete. Tím ovšem odpadla možnost audience u papeže, což byl, jak si zaznamenal Leopold, pravděpodobně účel této královniny návštěvy.


Kdekoliv, kam princezna Gisela s manželem přijeli, byli slavnostně uvítáni jako příslušníci královského domu. Často se také účastnili nejrůznějších reprezentačních povinností, jimiž je pověřoval princ regent Luitpold. V roce 1890 tak například cestovali do Edenkobenu ve Falci na slavnostní odhalení pomníku Leopoldova královského dědečka Ludwiga I.
Na tuto velikou slavnost s nimi přicestovala opět baronka Limpöck a baron Perfall a po odhalení pomníku následovalo pozvání do vily Ludwigshöhe, kterou dal král Ludwig I. postavit jako malou letní rezidenci.
Na jaře 1894 pozvali německý císař Wilhelm II. s císařovnou Augustou Leopolda a Giselu na několik dní do Nového paláce v Berlíně, kde je velmi mile přijali.
Na jaře 1895, na Bílou sobotu přijela Gisela s Leopoldem za svou matkou na Korfu. Císařovna Alžběta tam pobývala ve vile Achilleion zařízené v řecko-italském stylu, která oba manžele nadchla.


K velké zálibě bavorských manželů patřila rovněž jízda na koni. Často vyjížděli na koni do Anglické zahrady, později i v doprovodu obou dcer, jež si jízdu na koni také velmi oblíbily (více o tom zde). V Mnichově princezna Gisela oživila i svou starou, ještě z Schönbrunnu dovezenou zálibu - jízdu na dětských sáňkách, která se brzy stala oblíbenou po celém Mnichově. Stále populárnější byla rovněž i jízda na kole a Gisela s dětmi velmi ráda podnikala projížďky po okolí.

Rodinné skandály v Bavorsku

V roce 1886 došlo v Bavorském království k událostem, které hluboce zasáhly do života celé Giseliny rodiny.
Král Ludwig II. se stále více vyhýbal svým vládním povinnostem, státní pokladnu vyčerpával stavbami svých velkolepých zámků a vypadalo to, že se u něj plně rozvinula duševní choroba, kterou byl postižen i jeho mladší bratr Otto. V této nanejvýš obtížné situaci se bavorské ministerium obrátilo na Leopoldova otce, prince Luitpolda s prosbou, aby manifestem oslovil bavorský lid, prohlásil krále za zbaveného svéprávnosti a ujal se vlády. Luitpold se k tomuto kroku odhodlal "po těžkých duševních bojích," jak si napsal jeho syn, ale královskou korunu nikdy nepřijal.
Právě v těchto neklidných časech pobývala císařovna Alžběta s Marií Valerií ve Feldafingu, když za nimi 14. června toho roku přijela Gisela se smutnou zprávou. Sezazený král Ludwig II., internovaný na zámku Berg utonul předchozího večera za záhadných okolností ve Starnberském jezeře.


V Bavorsku se zvedla vlna pobouření a Luitpold, pověřený regentstvím, byl označován za královraha. Císařovna složila velmi roztrpčenou báseň o svém tchánovi a prohlásila, že už se v Bavorsku neukáže. Tuto svou hrozbu sice nesplnila, ale s princem Luitpoldem se už nikdy nesetkala.
V té době byli Luitpoldovi nepostradatelnou oporou právě jeho syn s manželkou. Luitpold sice královskou hodnost nepřijal, zůstal princem regentem, ale i přesto tento vývoj událostí Giselinu rodinu vystavil zvýšenému zájmu veřejnosti. Leopold se tak přiblížil k trůnu, získal větší vážnost a vliv a spolu s Giselou museli plnit i řadu reprezentačních povinností.


Další velký skandál vypukl v prosinci roku 1893 a tentokrát se týkal přímo nejužší rodiny Gisely. Její nejstarší dcera Elisabeth se zamilovala do barona Otty von Seefried auf Buttenheim, evangelického šlechtice, jenž jí nebyl roven rodem. Samozřejmě nemohla očekávat povolení sňatku a tak celou situaci vyřešila značně svérázně. Se svým vyvoleným uprchla do Itálie a v Janově uzavřeli sňatek. Gisela se rozjela za nimi a celou situaci posuzovala o dost schovívavěji než Leopold, který byl dceřiným jednáním velmi rozezlen.
Mladý pár ale našel velkého přímluvce v císařském dědečkovi, který dodatečně udělil souhlas k sňatku. Barona Ottu pak jmenoval poručíkem c. a k. pěšího pluku v Opavě a v roce 1904 ho povýšil do hraběcího stavu. Giselina první vnučka přišla na svět 4. ledna 1895 v Opavě a byla pokřtěna po své babičce jménem Gisela, ale po několika dnech bohužel zemřela.

Smrt matky

19. dubna 1898 se v Mnichově slavila stříbrná svatba Gisely a Leopolda, o níž si Marie Valerie napsala: "Nejsuchopárnější oslava stříbrné svatby, jakou si lze představit..."


O pár měsíců později zasáhla Giselu další těžká rána, když byla její matka 10. září 1898 zavražděna. O matčině smrti se dozvěděla z telegramu, který dorazil do Mnichova a Leopolda strašlivá zpráva zastihla v Berlíně, proto se ihned vydal na cestu domů. Na Leopoldově paláci byl vyvěšen smuteční prapor a s Giselou se zúčastnili tiché bohoslužby v domácí kapli.
V paláci rovněž vyložili kondolenční listiny a pak odcestovali do Vídně.
Bývalému vychovateli korunního prince Latourovi odtud napsala: "Je to tak hrozné, tak příšerné, pořád ještě to nemůžeme pochopit! A všechno je to jako zlý sen, jako něco, co člověka strašně drtí a co by si přál ze sebe setřást, aby se zase mohl nadechnout. Pomyšlení, že mamá už nikdy neuvidíme, ani mrtvou ne, je úplně nepochopitelné! Přesto jsme my, kteří jsme ji tak dobře znali, přesvědčení, že jí to tak vyhovuje, jinou smrt by si ani nepřála, a teď se spokojeně sešla s Rudolfem a zná tajemství, jež je pro nás ostatní záhadou. Papá je klidný, zřejmě mu Bůh dodává sílu, já se obávám, aby se nezhroutil, až všechno pomine. Georg včera přijel z Bavorska a je zdrcen; viděl mamá jako poslední z nás, když projížděla Mnichovem. Žijte blaze, milý Latoure, Vás i Vaši milou ženu srdečně zdraví Vaše vděčná Gisela."
Císařovna své starší dceři odkázala téměř 5 milionů zlatých a vilu Achilleion na Korfu, kterou později prodala německému císaři Wilhelmovi II.

Život za války

V roce 1914 vypukla 1. světová válka a do zbraně byli povoláni i oba synové princezny Gisely, ale pro osmašedesátiletého prince Leopolda, jenž před rokem ukončil aktivní službu už nebylo v bavorské armádě místo.
Gisela své švagrové Terezii 1. srpna 1914 napsala: "Leopold je nešťastný, touží po činnosti..."


Již brzy po začátku války začaly z bojišť příjíždět stále větší transporty raněných. Gisela proto dala k dispozici řadu nevyužívaných místností svého paláce zraněným důstojníkům, sama se starala o zásobování vojáků, navštěvovala četné mnichovské lazarety a všemožně pomáhala zmírnit válečné utrpení. Pokaždé, když na frontu odjížděl další transport vojáků, kteří měli doplnit Leopoldův někdejší jezdecký pluk, loučili se s nimi Leopold i Gisela.
O prvních válečných Vánocích si Gisela spolu se svou švagrovou Terezií přály vidět své syny, ale příjezd dam na obsazené území jen kvůli návštěvě nebyl dovolen. Nakonec Leopold vymohl zvláštní povolení a na dobu mezi Vánocemi a Novým rokem odcestoval s oběma ženami do Bruselu, kde se setkali s Georgem, Konradem a synem princezny Terezie Heinrichem. Gisela tam pro všechny uspořádala malou vánoční oslavu.


V polovině dubna 1915 se Leopold konečně dočkal, německý císař jej jmenoval vrchním velitelem 9. armády a po dobytí polského hlavního města byl oslavován jako "dobyvatel Varšavy." Později byl povýšen do hodnosti pruského generála polního maršála a 29. srpna 1916 se stal Hindenburgovým nástupcem jako vrchní velitel východní fronty. Gisela svého manžela viděla pouze během jeho dovolené v Mnichově v době od 30. března do 13. dubna 1917.
Uprostřed války, 21. listopadu 1916 zemřel v Schönbrunnu císař a Gisela odcestovala do Vídně. V závěti rozdělil svůj majetek stejným dílem mezi obě své dcery a vnučku Erzsi, Gisele zanechal přibližně 14 milionů rakouských korun a další soukromý majetek sestávající z nemovitostí, pozemků, cenných papírů a klenotů.
Gisela napsala o otcově smrti své švagrové Terezii v dopise z 11. prosince 1916: "Tato nakonec přece jen nečekaná otcova smrt byla pro nás všechny těžkou ranou; často už se z podobných potíží dostal, takže jsme i nyní doufali v to nejlepší, protože až do konce žil svým obvyklým způsobem. Při všem zármutku musíme však Bohu děkovat za krásnou klidnou smrt, kterou mu daroval, to byla skutečně zvláštní milost nebes. Také musíme být vděční za mladý císařský pár, jsou tak laskaví, plní pozornosti k nám starým, a přitom jsou velmi ušlechtilí a vědomí si povinností..."


Leopold přijel do Mnichova i 20. února 1918 na skromnou oslavu zlaté svatby svého bratra, krále Ludwiga III.
Spolu s Giselou se zúčastnili i slavnostního představení ve dvorním divadle, kde se hrála Preciózka od P. A. Wolffa s hudbou Carla Marii von Webera.
Konec války, který přinesl porážku Německé říše, Giselu i Leopolda těžce zasáhl. Zestárlý královský pár uprchl na zámek Wildenwart na Chiemsee a z Bavorského království se stala republika. Gisela ale zůstala v Mnichově, chovala se nenápadně a byla přesvědčená, že se nemá čeho obávat, neboť po celá léta prokazovala obyvatelům Mnichova jen dobro.
Leopold se oficiálně vzdal vrchního velení až v polovině ledna 1919 a vlakem se vrátil do Mnichova a bez újmy se do rodného města vrátili i oba synové Gisely.


19. ledna 1919 se konaly volby do Národního shromáždění, jichž se poprvé mohly účastnit také ženy. Gisela se tak zcela v souladu se svou skromnou povahou bez reptání podřídila osudu, jenž ji náhle odebral postavení i jméno.
Manželovi v dopise napsala: "Můj milý maličký! Dnes jsem musela splnit svou občanskou povinnost a jít volit. Všechno proběhlo velice dobře a klidně. Abych nebyla nápadná, šla jsem v co nejjednodušších tmavých šatech do Giselina dvora v Giselastrasse. Ačkoli jsme přišli velmi brzy, museli jsme dost dlouho čekat. Viděla jsem mnoho známých vysokých důstojníků, samozřejmě v civilu s jejich dámami, vůbec solidní publikum. Za volební místnost sloužilo někdejší loutkové divadlo. Tvá věrná domácí puťka."
22. ledna 1919 se oba manželé i se synem Georgem rozhodli navštívit královský pár ve Wildenwartu. Cestovali vlakem s lidmi ve druhé a třetí třídě a z nádraží v Prienu je odvezli na saních do zasněženého Wildenwartu. Po návratu do Mnichova bylo stále zřejmější, že Giselina rodina už nepatří mezi oficiální osobnosti. Socialistická vláda dala jejich dům přísně střežit. Služebnictvo nosilo livreje pouze v paláci, z koňských postrojů a kočárů museli nechat sejmout královské erby, jestliže chtěli bez povšimnutí absolvovat nějakou cestu.
Bavorští manželé žili nyní zcela v ústraní, nepořádaly se ani hostiny, ani velké návštěvy - v neposlední řadě i z finančních důvodů. Leopoldovi byla pozastavena apanáž, jež mu byla podle ústavy vyplácena a rovněž plat vrchního velitele už nedostával. Inflace meziválečného období pozřela většinu jejich majetku, který do té doby jen narůstal.

Útěk z Mnichova

V polovině února opustili hlavní město země a ubytovali se v hotelu Seehof v Tutzingu na Starnberském jezeře. Revolucionáři táhnoucí po celé zemi usilovali o to, aby všechna moc byla předaná proleteriátu a proto Gisele a její rodině hrozilo nebezpečí.
24. února tak poslechli rady přátel o odjeli ze země. Několik veslic je dopravilo do Seeshauptu a odtud jeli kočárem do blízkého Hohenbergu k baronu Beckovi.
Následujícího dne je kočí i s doprovodem odvezl do zámečku Egling na jezeře Riedsee. Přijmout uprchlíky nebylo pro majitele panství Poschingera bez nebezpečí. Dozvěděli se totiž, že krátce po jejich odjezdu z Hohenbergu tam dorazilo auto plné "rudých," kteří je sledovali. Rytmistr baron Hirschberg proto hned v noci odjel na koni z Hohenbergu k hraběti Quadtovi, aby ho přiměl odvézt Giselu a Leopolda svým autem z Eglingu dál. Protože nebylo možné jet do Innsbrucku vlakem, bylo rozhodnuto, že hrabě Quadt dopraví manžele nejprve do kláštera Ettal. Na ettalském kopci praskly na voze tři pneumatiky, ale nakonec přece jen v pořádku dorazili na místo, kde uprchlíky přivítal místní opat.


Do Ettalu také dorazil vedoucí krajského úřadu baron Stengel z Garmische, který měl pomoci při přechodu hranic. Ten ale před cestou do Innsbrucku varoval a navrhoval jet do Reutte. V šest hodin ráno následujícího dne vyrazili několika vozy směrem na Linderhof. Celou cestu až do Reutte jel před nimi na koni jeden kněz a celý konvoj řídil hrabě Quadt.
První pohraniční hlídku minuli bez potíží, ale pak se u jednoho z vozů utrhlo kolo. To bylo osudové, neboť během opravy měl celník dostatek času řádně prozkoumat doklady vystavené na falešná jména a prohlásit je za neplatné.
Chtěl celou skupinu zadržet, než dostane z Garmische patřičné instrukce. Hraběti Quadtovi se ale naštěstí s velkým úsilím a diplomatickou obratností podařilo celou věc urovnat. Když z Linderhofu dorazily potřebné saně, mohla cesta pokračovat a všichni si oddechli teprve poté, když měli tyrolské hraniční kameny za sebou.
11. července 1919 napsala Gisela o svém pobytu v Ischlu své švagrové Terezii: "Dělnická a vojenská rada v Ischlu by nás chtěla mít pryč, už o to žádala na dvou schůzích okresního hejtmana, dobře smýšlejícího hraběte Pachtu, a když nepřistoupil na naše vypovězení ze země, snaží se nás nyní vyhladovět a téměř nám znemožnit zásobování. My i naše služebnictvo jsme přísně střeženi a obyvatelům hrozí, že nám nesmí nic dodávat."
Gisela s Leopoldem zůstali v Tyrolsku tři měsíce a teprve koncem července, když se život postupně znormalizoval, se vrátili zpět do Mnichova.

Poklidná léta stáří v ústraní

V dubnu 1923 slavili Gisela s Leopoldem v širokém rodinném kruhu zlatou svatbu. Z Rakouska přicestovala i Marie Valerie a bylo to jedno z posledních šťastných setkání císařských sester, neboť už za pár měsíců, dne 6. září 1924 Giselina mladší sestra zemřela.


Při oslavách padesátého výročí Bavorského válečného svazu 1. června 1924 se Gisela po dlouhé době objevila na veřejnosti.
28. září 1930 po sedmapadesátiletém manželství s císařskou dcerou zemřel v Mnichově princ Leopold. Gisela se po jeho skonu zcela stáhla do soukromí, nadále však přijímala nejrůznější návštěvy.

Smrt

V květnu posledního roku jejího života postihla Giselu mozková mrtvice a v červenci se její zdravotní stav výrazně zhoršil. Necelé dva roky po manželově smrti, dne 27. července 1932 zemřela jako poslední z císařských sourozenců. U úmrtního lože stála její milovaná vnučka Auguste s manželem Adalbertem a syn Georg, jež působil jako kněz ve Vatikánu.


Pohřeb Gisely, rakouské arcivévodkyně a bavorské princezny se konal za účasti četných příslušníků mezinárodní vysoké šlechty a nejvyšších představitelů státu a církve v kostele svatého Michala v Mnichově, kde našla místo posledního odpočinku po manželově boku.


Den po jejím pohřbu se v Německu konaly volby do Říšského sněmu. Onoho 31. července 1932 dobyli nacionální socialisté ohromné volební vítězství a na politickém horizontu se ohlašovala nová éra, jež měla se světem z něhož Gisela pocházela pramálo společného. To už je ale jiný příběh a toho byla naštěstí císařská dcera z Vídně ušetřena...

Gisela - I. část - Rakouská arcivévodkyně

6. dubna 2014 v 12:00 | Jana K |  Životopis Gisely

Zase arcivévodkyně!

Na konci roku 1855 byla císařovna Alžběta opět v naději a celá monarchie i císařská rodina doufala, že tentokrát po malé arcivévodkyni Sophii, narozené v březnu toho roku přijde na svět konečně následník trůnu. V tomto smyslu tak proudily ze všech koutů říše četné rady pro nastávající matku, co má dělat, aby přivedla na svět syna.
Když se přiblížil termín porodu vyzval víděňský arcibiskup k modlitbám a linecký biskup kromě toho k zvláštní sbírce.
V novinách vyšla 1. července zpráva, že židovská synoda v Jeruzalémě uspořádala slavnostní bohoslužbu, aby Její Veličenstvo šťastně porodilo.
Druhé dítě císařských manželů přišlo na svět 12. července 1856 pět minut po půl sedmé ráno na zámku Laxenburg. Zklamání, že se zase nenarodil dědic trůnu bylo velké - i u prostého lidu především proto, že očekával při příležitosti narození korunního prince zvlášť velkolepé milodary.
Císařovna Alžběta byla velmi smutná, když jí císař na úzkostlivou otázku odpověděl, že i tentokrát je to holčička a ne vytoužený následník trůnu; v dobrém rozmaru ale hned dodal, že je to jistě proto, že neuposlechli dobře míněných rad rabína z Pešti, aby před porodem připevnili na dveře hebrejskou báseň.


Den po narození ve dvě hodiny odpoledne byla druhá císařská dcera pokřtěna jmény Gisella Louise Marie; od druhého l ve jméně se však později upustilo. Jméno Gisela vybrala císařská rodina podle princezny Gisely Bavorské, která se roku 955 provdala za pozdějšího prvního křesťanského uherského krále Štěpána I. z rodu Arpádovců.
Kmotrou malé arcivévodkyně byla její bavorská babička Ludovika, která ovšem stejně jako při narození první vnučky Sophie nepřicestovala do Vídně. Ochotně ji však zastoupila císařova matka Sophie a úlohu kmotry převzala, stejně jako tomu bylo u první dcery císařských manželů.
O zdravotním stavu matky a dítěte informoval čtenáře listu Wiener Zeitung osobní císařský lékař Seeburger a prof. dr. Bartsch: "Její Veličenstvo císařovna většinu noci klidně spala a s ohledem na okolnosti se cítí přiměřeně dobře. Narozená arcivévodkyně je zdravá a silná."


Italská cesta - dlouhé odloučení Gisely od rodičů

Roku 1856 se císařský pár rozhodl absolvovat cestu do Itálie, kde chtěli pobývat čtyři měsíce v Miláně a Benátkách. Císařovna s sebou na cestu vzala ještě ani ne dvouletou Sophii, zatímco Gisela musela zůstat ve Vídni, jelikož byla na tak dlouhou a namáhavou cestu ještě příliš malá.
Mladým rodičům se po mladší dcerušce moc stýskalo a velmi je proto potěšil malý Giselin portrét, který jim poslala císařova matka 2. prosince 1856 do Benátek. Císař nadšeně poděkoval matce za "šarmantní portrét" a dodal: "Jakpak tu milou maličkou natrefíme změněnou a vyrostlou po tak dlouhém odloučení..." O malé Gisele přicházely stále dobré zprávy a tak se císařský pár velmi těšil na shledání ve Vídni, které se uskutečnilo 12. března 1857.

Uherská cesta - smrt sestry

Na jaře 1857 se císařský pár opět chystal na cestu, tentokrát do Uher a císařovna na ni chtěla vzít obě dcerky, i přes naléhání arcivévodkyně Sophie, aby z důvodu bezpečnosti nechali obě dcery ve Vídni.
Po příjezdu do Budína 4. května 1857 však Gisela onemocněla, dostala průjem a vysoké horečky, ale naštěstí se poměrně brzy zotavila. Dvouletá Sophie onemocněla stejně, nechtěla jíst a vypadala velmi nemocně. Když se její stav lehce zlepšil rozhodli se císařští manželé vydat na ohlášenou cestu po Uhrách. Po příjezdu do Debrecínu však přišel telegram od dr. Seeburgra o zhoršení stavu starší dcery a rodiče se ihned vrátili zpět do Budína. Jedenáct hodin po jejich příjezdu, 29. května 1857 malá Sophie zemřela.
Zdrcená Alžběta se zcela uzavřela do sebe, neustále plakala, nikoho k sobě nepouštěla a její psychické rozpoložení se každým dnem zhoršovalo.
Brigitte Hamann v biografii císařovny Alžběty napsala: "Po tomto neštěstí, na němž se necítila být bez viny, vzdala boj o druhé dítě, malou Giselu. Vypadalo to, jako by nechtěla existenci tohoto dítěte brát na vědomí. Nestarala se o ni a přenechala pole zcela babičce Sophii."
Na začátku září psal císař z Laxenburgu, že se Sisi a Gisele daří velmi dobře a malá opět pokročila ve vývoji, pěkně chodí v dětské ohrádce, ale zuby jí ještě moc nerostou.


O tom, že císařský pár ani po půl roce stále nepřekonal smrt svého prvního dítěte se můžeme přesvědčit v dopise, který poslal císař své matce do Monzy 3. listopadu 1857: "Gisela hodně vyrostla, trochu zhubla, ale vypadá dobře a svěže, je stále velmi živá a pohyblivá, ale díkybohu už nikoli nervózní. Chodí již hezky a velmi ráda a stále více se hlavně pohyby podobá milovanému a nezapomenutelnému prvnímu děťátku. Sisi dojímají všechny vzpomínky, jež na ni tady všude doléhají, je hluboce dojatá a hodně pláče. Včera seděla Gisela u Sisi v malém červeném křesílku naší nebohé maličké, který stojí v pracovně, a oba jsme se rozplakali. Gisela se však radostí z nového, čestného místa upřímně smála..."
Tak jako se předtím soustředila téměř veškerá láska na malou Sophii, stala se po její smrti středem pozornosti dorůstající Gisela. Pro její babičku Sophii byla záhy stejně jedinečná jako její zesnulá sestra. Z dopisu Karlu Ludwigovi z 23. července 1857: "Odjela jsem po 9. hodině na Laxenburg, kde jsem v tom vedru seděla asi hodinu na zahradě s naším milým malým jedináčkem, byla tak roztomilá a veselá. Od jisté doby se začala duševně velice prudce vyvíjet, už si hraje jako nějaké starší dítě; jako nedávno o jejích narozeninách, kdy jsme jí, papá a já, přinesli stříbrný servis na kávu a ona bez ukazování hned napodobovala, jako by jedla cukr z cukřenky a dávala nám všem, nejdříve Maximu, napít z konvičky..."
O tom, že se babička Sophie se ve vnučce skutečně viděla, svědčí spousta dopisů, které jsou plné zmínek o milované vnučce: "Naše milovaná malá Gisela se rozvíjí naprosto zdárně. Nikdy jsem neviděla tak milé, veselé a poslušné dítě." (2. února 1858 v dopise Ferdinandu Maximilianovi) nebo "Gisela bývá hodně dlouho a často na čerstvém vzduchu a vypadá velice zdravě, je tak veselá a opravdu milá a radostná. Papá ji jednou, protože tolik ztloustla, nazval tlustou nudlí, a když se jí ptali, jak jí říká dědeček, tak řekla 'tustá nudle' a 'tustá myš' tak jemným a něžným tónem..." (26. dubna 1858 v dopise Karlu Ludwigovi).


Konečně bratříček!

Do nekonečného zármutku kvůli zemřelé dcerce přece jen do císařské rodiny vstoupilo v prosinci roku 1857 radostné očekávání v podobě dalšího dítěte. 21. srpna 1858 dostala dvouletá Gisela konečně vytouženého bratříčka. Z obou dětí, korunního prince Rudolfa a o dva roky starší arcivévodkyně Gisely se záhy stali nerozluční sourozenci, kteří měli svou vlastní společnou "dětskou komoru," jak bylo tehdy obvyklé.
Výchovu císařských dětí řídili najaté opatrovnice a učitelé, chůva Leopoldina Nischer a vychovatelka Charlotte Welden, které děti láskyplně přezdívali "Wowo." Až do Rudolfových šestých narozenin, kdy dostal svůj vlastní dvůr s výhradně mužskými vychovateli, trávily císařské děti čas spolu. Pobývaly v Laxenburgu, Ischlu i jinde; v letních měsících jezdily do Reichenau an der Rax, kde Rudolf ke třetím narozeninám dostal malý, obyvatelný domeček ve kterém si císařské děti rády hrály.

Válečný rok 1859

V září roku 1858 sděloval císař matce že "Gisela je neuvěřitelně živá, stále veselá a vždy při dobré chuti." Na začátku roku 1859 se dramaticky vyostřila situace v Itálii. Hnutí za sjednocení nezadržitelně postupovalo a habsburské provincie v horní Itálii, Lombardie a Benátsko byly ohroženy. 4. června 1859 utrpělo Rakousko těžkou porážku v bitvě u Magenty a za této situace císař považoval za svou povinnost vydat se osobně do polního hlavního stanu.
Rozloučení s milovaným papá se odehrávalo velmi srdceryvně. Sotva tříletá Gisela s malým bratříčkem přijeli na nádraží, aby mohli tatínkovi zamávat.
Jednoho dne přistihla chůva malou Giselu jak sedí tiše v koutě s tvářemi mokrými od slzí. Na otázku, co se jí stalo, odpověděla, že taky musí plakat pro ubohého tatínka. Krvavá bitva u Solferina 24. června 1859 znamenala pro Rakousko drastickou prohru. Válka skončila 10. listopadu 1859, Rakousko ztratilo Lombardii, císaři prudce klesla obliba ve všech koutech monarchie a rovněž na manželském nebi se počala stahovat první bouřková mračna.


V červenci 1860 odjela Alžběta s malou Giselou k rodičům do Bavorska. Z dopisu arcivévodkyně Sophie: "Chystají se odjet na Possenhofen v sobotu 14. a Gisela se tak moc těší, že už v pátek chodila všude s taškou, ve které měla sbalené věci na cestu, což nám s velikým potěšením ukazovala. Zítra má narozeniny, ke kterým jsme jí dali pár věcí na cestu: malý deštník, cestovní příbor, malou sklenku v etuji, peněženku, maličké album, aby si tam mohla sušit květiny, malý vějíř, kabát, malou elegantní krabičku plnou tvrdých piškotů a malou knížečku s tužkou na kreslení. Chudáku Rudolfovi bude sestřička hodně scházet, děti se navzájem velice milují, ještě včera večer si spolu tak něžně hrály..."
Zpět se vrátily teprve na císařovy narozeniny, které se slavily 18. srpna v Ischlu. Odtamtud císařská rodina odcestovala do Schönbrunnu, kde pobýval Rudolf. V dopise ze 30. srpna 1860 popisoval císař setkání obou dětí: "Děti měly opravdu velkou, na jejich věk neuvěřitelnou radost. Objímaly se a líbaly bez ustání. V prvních dnech se však Rudolf přece jen trochu víc zlobil, když si Gisela hrála s jeho hračkami. Teď si ale zase znamenitě rozumějí."

Výchova a vzdělávání císařských dětí

Co se hraček císařských dětí týče, tak korunní princ Rudolf předurčený samozřejmě pro vojenskou dráhu dostával především vojenské hry a výzbroj, zbraně, uniformy atd., naopak Gisela zase s ohledem na svou budoucí úlohu manželky a matky dostávala především panenky, předměty pro domácnost a šperky.
Jako tříletá dostala od babičky a dědečka malý sporáček na vaření s celým vybavením, kastrůlky, utěrkami a skříňkou se zásobami. V šesti letech dostala zlatý náramek s malým safírem a diamantky, hnědý župan, vyšívané batistové rukavičky a psací náčiní v dřevěné kazetce.
Také ve vzdělávání obou dětí bychom našli určité rozdíly: zatímco Rudolfa bral jeho otec už coby malého chlapce na vojenská cvičení a přehlídky a ve čtyřech letech měl základní vyučování a učil se ještě česky a maďarsky, Gisela se učila číst, psát, počítat a francouzštinu.


Dětství bez matky

Na podzim 1860 trpěla císařovna Alžběta stále častěji záchvaty kašle a i její psychický stav se velmi zhoršoval. Na radu lékaře Skody odcestavala na ostrov Madeira, kde mírné podnebí působilo dobře na její podlomené zdraví.
Gisele odtud napsala: "Přivezu Ti roztomilé, malé ptáčky v hezké kleci, také Ti něco zahraji a přivezu Ti malou kytaru na hraní."
Když se po šesti měsících pobytu na Madeiře vrátila císařovna do Vídně, těšila se skvělému zdraví. Již po několika dnech se ale její stav opět zhoršil a znovu odcestovala, tentokrát na ostrov Korfu, kde pobývala až do října 1861.


Pobyt v Benátkách 1861/62

Pobyt ve Vídni ovšem ještě zásadně odmítala a tak si prosadila delší pobyt v Benátkách. Tam za ní 3. listopadu 1861 zvláštním vlakem odcestovaly i obě děti, které provázel jejich lékař Franz Mayr, oblíbená "Wowo," Leopoldina Nischer, chůvy Anna von Csaby a Maria Legrenzi, učitelka francouzštiny Giraude, dvorní kaplan Haspel řada dalších služebných.
Jaké pocity asi měli pětiletá Gisela a tříletý Rudolf při setkání s matkou, kterou v uplynulém roce s výjimkou několika málo dní prakticky neviděly? Těžko říci, ale spontánní přivítání to z jejich strany určitě nebylo, neboť se záhy ukázalo, že děti se Sisi skutečně odcizily.


Trvalo trochu déle, než si v neznámém prostředí zvykly, proto s nadšením přijaly v lednu 1862 návštěvu oblíbeného strýčka Ludwiga Viktora. Ten na setkání s císařskými dětmi vzpomíná v dopise matce: "Od císařovny jsem šel za dětmi, které mě přijaly s velkým jásotem, vypadají dobře a vyrostly. Nazývaly mě svým milým andělem. Když císařovna chtěla, abych s ní pojedl, loučení s nimi nebralo konce..."
Dětem se ale přece jen dařilo v Benátkách dobře, těšily se skvělému zdraví a hodně se pohybovaly na čerstvém vzduchu. Podnikaly vyjížďky na gondolách a malé výlety, na pláži Lido sbíraly mušle, účastnily se nejrůznějších zábavných akcí a rovněž také psaly dopisy pro papá, jenž dlel ve Vídni ve svém úřadu.


Nerozluční císařští sourozenci

V Benátkách zůstala císařovna s dětmi do května 1862. Poté odjela na doléčení do lázní Kissingen a děti odcestovaly zpět do Vídně, kde společně vyrůstaly a spokojit se musely pouze s matčinými dopisy, které jim posílala z nejrůznějších koutů monarchie.
Je možné, že častá matčina nepřítomnost posílila mezi nimi emocionální svazek a ještě víc je sblížila - byly jedna duše a jedno tělo a i v dospělém věku spolu udržovaly intenzivní osobní i písemný kontakt.


Rudolf a Gisela si spolu často hráli nebo podnikali společné projížďky v malém kočáře taženém poníky nebo osly. Každé léto od roku 1859 až do roku 1865 pobývali v horské vsi Reichenau nebo později i v oblíbeném císařském lázeňském městě Ischlu. Právě z milovaného Ischlu napsala devítiletá Gisela své babičce: "Milá babičko, měla jsi úplnou pravdu, Ischl je malý ráj! Cítím se tu velice šťastná, často vídám svou milou maminku i papá, každé ráno si spolu hrajeme..."


Bolestné odloučení císařských dětí

Na podzim roku 1864 nastala v oblasti výchovy císařských dětí závažná změna. Společná dětská komora byla rozpuštěna a korunní princ dostal svůj vlastní mužský dvůr a Giselu od té doby vychovávala francouzská guvernantka a její doprovod.
Pro obě děti bylo toto rozloučení mimořádně bolestné, jak napsal císař v dopise matce: "Dnes se u dětí odehrávaly velké změny. V půl jedné odjela Welden a Rudolf se hned odstěhoval k pánům. Dosud se chová opravdu statečně. Gisela poplakává a při rozloučení to asi bude ještě horší." Sourozenci se tedy od té doby nevídali tak často, pokud oba pobývali ve Vídni tak se potkávali u jídla a občas strávili pohromadě několik týdnů na různých místech.


Pobyty v Uhersku a korunovace rodičů

V osudném roce 1866, kdy Rakousko utrpělo u Hradce Králové zdrcující porážku v bitvě s Prusy, odcestovali na několik měsíců za císařovnou do Uherska a jejich milovaná babička si hned v dopise sestře postěžovala, že "Milé, velké děti po sobě zanechali prázdné místo, když odjeli za matkou do Uherska."
Desetiletá Gisela tam bratra, jehož láskyplně nazývala "věčným světýlkem," denně vyučovala francouzštinu. "Rozhodně to vyučování nebrala jako hru," psala v dopise císařská babička do Mnichova vévodkyni Ludovice, když se o tom dozvěděla. "Se svědomitou vážností, důsledným smyslem pro povinnost a velkou vytrvalostí mu zadávala úkoly, musel číst, rozebírat text, překládat, a to milé, hodné dítě ji poslouchalo..."


Gisela a Rudolf se v roce 1867 rovněž zúčastnili korunovace rodičů na uherský královský pár, která se konala v Matyášově chrámu v Budě. Gisela, jak předepisovala tradice, pomáhala matce při spravování poškozeného korunovačního oděvu a rovněž zašít děravé korunovační punčochy.


Narození sestry a léta dospívání bez matčiny pozornosti

Deset měsíců po korunovaci, 22. dubna 1868, dostali Gisela a Rudolf malou sestřičku, "uherské dítě" Marii Valerii. Ta se stala výlučným, ústředním bodem života císařovny a o vývoj dvou starších dětí se teď už téměř nestarala.
První návštěva dětí v divadle, slavnost Giselina prvního přijímání a celá spousta dalších více či méně důležitých událostí v životě dvou starších dětí se tak odehrávala před očima vychovatelek, dvorních dam, prarodičů nebo někdy otce, ale ne matky.
Ta dnem i nocí myslela jen na malou Marii Valerii, což pochopitelně vyvolalo u obou starších dětí nepochopení a žárlivost. Velký věkový odstup od obou starších dětí i skutečnost, že matka svou nejmladší dceru zcela zahltila svou mateřskou láskou jsou pravděpodobně příčinou, proč se mezi Marií Valerií a staršími císařskými dětmi nikdy nerozvinul bližší vztah, i když Gisela a Marie Valerie si v dospělosti přece jenom dobře rozuměly.


V létě roku 1869 směli třináctiletá Gisela a jedenáctiletý Rudolf v Ischlu poprvé jíst u rodinného stolu, což u obou vyvolalo trochu emocí. Poté odcestovali za matkou do Gödöllő. Zimu 1970/71 strávila Gisela s matkou a Marií Valerií v Meranu a Rudolf musel zůstat ve Vídni stejně jako císař.
Císař za nimi celkem čtyřikrát přijel, ale ani jednou s sebou nevzal Rudolfa, z čehož byla Gisela velmi smutná a hned mu psala: "Jsem zoufalá, protože teď, od té doby, co je papá tady, na Tebe myslím víc než kdokoli dříve. Bylo hrozné, když jsem viděla, jak přichází bez Tebe, a když jsem se dozvěděla, že Tě neuvidím v březnu, ale až v dubnu, byla jsem velmi nešťastná..."


I z dalších Giseliných dopisů je zřejmé, jak velmi bratra milovala a jak ho postrádala. Ještě ve čtrnácti letech mu napsala: "Jak moc na Tebe myslím, to Ti ani slovy nedokážu popsat, čas bez Tebe plyne tak pomalu!" A v jiném dopise zase: "Milý Rudolfe! Posílám Ti několik slov z Ischlu, abych Ti pověděla, jak často na Tebe vzpomínám a jak moc mi všude chybíš."


V červnu roku 1871 odcestovala Gisela s bratrem do Bavorska, aby strávili léto u prarodičů v Possenhofenu. Po návratu byly obě děti poslány do Salzburgu, protože ve Vídni propukla epidemie spály a hrozilo nebezpečí nákazy. Tam musely zůstat i přes Vánoce, protože ke spále se přidaly ještě neštovice.
Císařská babička s dědečkem jim poslali krásný, bohatě zdobený vánoční strom a spoustu dárků. Císař za dětmi přijel teprve 7. ledna 1872 a následujícího dne se objevila i císařovna s opožděnou vánoční nadílkou, ale už o den později opět odcestovali. Arcivévodkyně Sophie o tom napsala: "Ubohé děti hořce plakaly, když je rodiče 8. ledna opouštěli, ale nestěžovaly si a ochotně jako vždy se podřídily osudu."

Císařovniny plány na brzké provdání Gisely

Císařovna Alžběta si ke své starší dceři nikdy nevytvořila vřelý vztah. Možná to bylo způsobeno i tím, že Gisela se své krásné matce ani v nejmenším nepodobala. Mnohem více se povahově podobala otci, měla klidnou, radostnou povahu, byla prostá, trpělivá a nekomplikovaná a ne příliš hezká.
Těžko říci, proč císařovna, jež si sama několikrát stěžovala na svůj osud, že byla provdána tak velmi mladá, začala hledat vhodného kandidáta na manžela pro teprve patnáctiletou Giselu. Evropské královské katolické rody neměly navíc v té době žádné vhodné adepty a tak se Alžběta začala porozhlížet po rodném Bavorsku a volba padla na prince Leopolda, druhého syna pozdějšího prince regenta Luitpolda.


Leopold, jež byl o deset let starší než Gisela, byl poloviční Habsburk, jeho matkou byla arcivévodkyně Augusta Ferdinanda, dcera velkovévody Leopolda II. Rakousko-Toskánského. Nastal ale menší problém, i s tím si císařovna poradila. Leopold už totiž nebyl volný, delší dobu již probíhala jednání o jeho sňatku s princeznou Amálií von Coburg.
Císařovna přesto zahájila jednání, a kromě císaře, Leopoldova otce a budoucího ženicha o úmyslu provdat Giselu za bezvýznamného bavorského prince nikdo nevěděl. Sám budoucí ženich byl tomuto potěšitelnému rodinnému spojení nakloněn a proč by také neměl být, vždyť šance na sňatek s dcerou rakouského císaře se přece nenabízí každý den.


Princ Giselu vůbec neznal, poprvé ji viděl v Benátkách coby pětileté dítě a později ještě velmi letmo ve vlaku, to ale nic neměnilo na tom, že byla velmi dobrou partií o jaké se mu ani nesnilo. Aby vše působilo co nejméně nápadně, pozvala ho "jeho stará teta," jak sama sebe císařovna označila v dopise, oficiálně do Uher na lov sluk. Za tímto pozváním se ale samozřejmě skrýval její nanejvýš soukromý záměr - seznámit bavorského prince se svou dcerou.

Zásnuby císařské dcery

Na začátku dubna 1872 přijel Leopold vlakem do Budína, kde ho na nádraží uvítal generální pobočník císaře, hrabě August Bellegarde a doprovodil ho na hrad. Tam ho srdečně přijal císař v bavorské uniformě a následně byl princ ubytován v malém paláci vedle hradu.
Následujícího dne, 4. dubna 1872 se dostavil ve slavnostní uniformě na snídani, které se zúčastnila nejen obě Veličenstva, ale i obě císařské děti a Leopold tak poprvé spatřil objekt svého zájmu.
Na toto setkání vzpomínal později ve svých pamětech: "Brzy vstoupily také císařské děti, ani ne šestnáctiletá arcivévodkyně Gisela, líbezná dívka s milým, sympatickým výrazem v obličeji, která právě vyrostla z dětských střevíčků a měnila se v půvabnou mladou ženu a dospívající jinoch, třináctiletý korunní princ Rudolf, v každém ohledu slibný mladík..."


Následujíci dny strávil princ ve společnosti císařské rodiny, snídaně i oběd byly společné a na programu byl i výlet na Markétin ostrov. Ve svých vzpomínkách Leopold poznamenal, že mladá arcivévodkyně se mu líbí čím dál víc.
6. dubna 1872 byl uspořádán velký diner a právě při této příležitosti došlo k zásadnímu rozhodnutí.
"V poledne byl velký diner," píše princ ve svých pamětech, "k němuž si arcivévodkyně Gisela poprvé oblékla dlouhé šaty, které jí velmi slušely. Po cerclu mě Veličenstva vzala s sebou do císařovnina apartmá, jehož salony byly podle jejího přání celé potaženy hedvábím. Císařovna bez předchozí zmínky zařídila, že jsem s arcivévodkyní zůstal ve vedlejším saloně sám. Byla to rozhodující chvíle. Poprosil jsem ji o růži, kterou měla za pasem, a protože mi ji dala, pronesl jsem osudovou otázku, zda by se mnou chtěla sdílet život. Půvabným dětským způsobem mi řekla své ano, políbila mě na tvář a velmi nesměle se otázala, zda o tom ví mamá. Na Raabově miniatuře, kterou mi později dala a jež stojí na mém psacím stole, je v šatech, které tenkrát měla na sobě, s růží za pasem. Když vstoupila Veličenstva, běžela arcivévodkyně ke své krásné matce, která ji dojatě objala a poté se obrátila k otci. Mladý korunní princ byl překvapený... nic netušil."


Ještě téhož večera telegrafoval princ Leopold svému otci do Mnichova, aby požádal krále Ludwiga II. o povolení sňatku. Poté se zpráva o chystané svatbě císařské dcery rozletěla do všech koutů říše i za hranice monarchie.
Pro všechny byla velkým překvapením, neboť asi nikdo nečekal, že rakouský císař provdá svou mladičkou dceru za nemajetného, druhorozeného prince, který navíc nemá prakticky žádnou naději, že by jednou mohl usednout na panovnický trůn.
7. dubna 1872 napsal císař matce do Vídně dopis, jenž byl jakýmsi ospravedlněním brzkého zasnoubení dcery: "Ve středu pozdě večer přijel Leopold. Ve čtvrtek poprvé uviděl Giselu při snídani, pak u jídla a večer v divadle, a brzy jsme se mohli přesvědčit, že v sobě našli zalíbení. Gisela byla opravdu velmi milá. Včera mě Leopold požádal, zda si se mnou smí promluvit, a po dineru, zatímco jsme já, Sisi, Rudolf a ještě Lili Walterskirchen zůstali společně v Alžbětině pokoji, konaly se ve vedlejším pokoji námluvy. Zdá se, že byl brzy vyslyšen, načež následovala objetí, slzy a nekonečně užaslý obličej našeho Rudolfa, který si kupodivu do té chvíle ničeho nevšiml. Celé to bylo patriarchální, ačkoliv ani Sisi, ani já ještě nejsme žádní patriarchové. Rudolf vyslovil naléhavou potřebu stát se strýčkem a je s Giselinou volbou spokojen. Jsme velmi šťastni, že můžeme naši dceru dát tak hodnému, ušlechtilému muži a vědět, že bude v této rodině."
Mimořádně časné sjednání manželství dcery pak zdůvodnil takto: "Proč jsme tak brzy mysleli na Giseliny vdavky, vyplývá z faktu, že nyní je k dispozici velmi málo katolických princů a my se musíme snažit zajistit si jednoho z nich, jemuž bychom mohli Giselu s klidnou myslí svěřit."


Reakce vídeňského dvora na zasnoubení Gisely

Rozhodnutí císařského páru provdat Giselu za bavorského prince, který nedisponoval naprosto žádným politickým vlivem bylo i ve dvorních kruzích komentováno velmi kriticky. Např. Leopoldina Nischer, bývalá Giselina chůva, jež se o chystané svatbě dozvěděla od arcivévodkyně Sophie si poznamenala: "Princ je králův bratranec. Není prý hezký, ale nekonečně laskavý a dobrý. Na svůj stav je považován za chudého, protože má roční příjem jen patnáct tisíc zlatých. To bude muset císař sáhnout hluboko do kapsy."
Rovněž Alžbětina dvorní dáma, hraběnka Marie Festetics si neodpustila kritickou poznámku: "Je šťastná, jak může být šťastné dítě - ale hezký pár snoubenců to není."
Babička budoucí nevěsty si do svého deníku napsala: "Domácí štěstí naší malé a hodného Leopolda mi připadá téměř jisté, ale jako partii ten sňatek hodnotit nelze."
Svůj spíše zamítavý postoj k překotnému zasnoubení milované vnučky dala arcivévodkyně Sophie najevo i v dopise sestře Ludovice, v němž 15. dubna 1872 mimo jiné napsala: "Toto příliš časné zasnoubení Gisely má v mém srdci alespoň jeden světlý bod, totiž radost z toho, že to milé dítě přitese štěstí do Tvého života plného starostí a smutku, že je povoláno k tomu, aby napravilo mnohé, co Tě potkalo... Je nadšená, že se tak brzy dostane pod čepec, vždyť je to ještě mládě, ale má po otci vrozený rozum a smysl pro povinnost... Také mne těší císařova radost z této skromné svatby - tak skromné, jak je skromný i on sám - a snažím se vyrovnat s rychlostí a stinnými stránkami tohoto zasnoubení... Nejvíc je mi líto Rudolfa, ale ten především je spokojen s tímto sňatkem, jak mi můj drahý nejstarší vnuk po zasnoubení sdělil v dlouhém, obsáhlém a dojemném dopise s komickým dodatkem, že velmi touží stát se strýčkem, což u mého milého hannoverského krále vyvolalo salvu smíchu, když jsem mu to vyprávěla, a tím mi připomněl svého bratrance, našeho dobrého švagra z Pruska."


Po zásnubách, které vyvolaly úžas nejen na vídeňském císařském dvoře, začaly přicházet blahopřejné telegramy a snoubenecký pár se zúčastňoval nejrůznějších soirée, dinerů a dalších společenských akcí, které byly na jejich počest pořádány. Ve společnosti císařského páru se snoubenci vydali rovněž do nádherné, nové pešťské opery a právě tam navlékl Leopold své budoucí nevěstě zásnubní prsten. Gisela mu při této příležitosti darovala medailon ve tvaru srdce, který nosil u sebe do konce života.
18. dubna 1872 odcestoval císařský dvůr zpět do Vídně a usadil se na zámku Schönbrunn, v jehož jednom apartmánu se ubytoval i Leopold. V císařském městě strávil několik týdnů, absolvoval přijetí u císařových rodičů, procházel se s Giselou schönbrunnským parkem nebo s ní vyjížděl do Prátru. Rovněž s korunním princem si velmi dobře rozuměl a na pozvání císaře se zúčastnil lovu tetřevů ve Štýrsku a Reichenau. Poté se vrátil zpět do Mnichova, neboť termín svatby byl z důvodu přílišného mládí Gisely stanoven až na duben příštího roku.

Přípravy na svatbu

Mezitím se shromažďovala velkolepá nevěstina výbava, kterou si mohl prohlédnout i lid. Patřila k ní řada cenných rodinných předmětů, šperky, dary císařské rodiny, příbuzných i jednotlivých zemí a měst monarchie.
Od bratra dostala Gisela masivní sříbrný čajový servis, který později v Mnichově ráda používala při nejrůznějších slavnostních příležitostech.
Od rodičů dostala císařská nevěsta věnem 220 000 zlatých a velkorysí prarodiče věnovali dokonce půl milionu zlatých. Arcivévodkyně Sophie se bohužel svatby své milované vnučky nedočkala, zemřela pár týdnů po zásnubách 28. května 1872 a její smrt Giselu opravdu velmi zasáhla, neboť k babičce ji poutal velmi těsný vztah.


15. dubna 1873 se vydala bavorská společnost na cestu do metropole na Dunaji. S nimi přicestovala i budoucí dvorní dáma Gisely, baronka Limpöck. Z nejbližšího okruhu císařovny byli vybráni hrabě a hraběnka Königsegg-Aulendorf do funkcí nejvyššího hofmistra a hofmistryně Gisely.
Ve dnech před svatbou se konala spousta oslav, přijetí a společenských událostí. Největšími vrcholy mezi mnoha oslavnými akcemi bylo slavnostní představení v c. k. Dvorní opeře, v hofburském divadle byl na programu Sen noci svatojanské a slavnostní diner v Obřadním sále v Hofburgu s hudebním programem, který obsahoval operetní melodie od Johanna a Josefa Straussových a Schubertovy písně.
Den před sňatkem se konala renunciace, kdy Gisela složila slavnostní přísahu, že se pro sebe a své potomky vzdává práva na následnictví trůnu.

Svatba císařské dcery

Giselin sňatek s bavorským princem Leopoldem se konal na Bílou sobotu, dne 20. dubna 1873.
Císařská svatba samozřejmě obsadila titulní strany veškerých vídeňských deníků, Wiener Zeitung napsal: "Krásná a pro svůj význam hluboce prociťovaná událost dnes dojímá všechny rakouské národy. Životní svazek dvou mladých duší bude požehnán církevní svátostí... Položí se základy nejvznešenějšího, co lidské bytí dokáže nabídnout, tichého štěstí rodinném životě naplněném láskou, jež budiž dopřáno dceři našeho císaře, půvabnému obrazu vznešené paní, kterou laskavá prozřetelnost uvedla do našeho středu a pozvedla na vládkyni naší země..."


Podle tradice se obřad konal v augustiniánském kostele a v rámci slavnostní bohoslužby si bavorský princ a habsburská arcivévodkyně vyměnili prsteny. Při výměně prstenů rakouská družina císařské dcery odstoupila stranou a její místo zaujala nová svita bavorské princezny, jíž se tímto sňatkem stala. Jak později vzpomínal Leopold ve svých memoárech Gisela vše statečně zvládla a během obřadu mu potají láskyplně tiskla ruku.
Druhý den o slavnostním obřadu podávaly podrobnou zprávu Neue Freie Presse: "Mohutné sloupy byly až do výše jedné třetiny potaženy damaškem, kolem každého byl obtočen věnec svící, stropní světla zdobil břečtan, stěny pokrývaly gobelíny, lavice před tribunami byly vyloženy koberci. Na oltáři, jehož postranní díly a pozadí byly vyzdobeny lesem květin, zářily tisíce světel a vůbec celý kostel byl velkoryse osvětlený; přesto tisíce a tisíce malých, mihotavých plaménků nedokázaly napodobit denní světlo; naopak, čím déle hořely, tím hustší byl těžký, lehce třpitivý opar..." Giselu popsal stejný list slovy: "Šaty vyšívané stříbrem a stříbrem protkávaný závoj zdálky zářily a obklopovaly arcivévodkyni jako tkanina z měsíčních paprsků a květin. Jako lilie ozářená stříbrným světlem - tak kráčela mladá nevěsta k oltáři."
Největší pozornost však vzbudila nikoli mladá nevěsta, nýbrž její čtyřiatřicetiletá matka, která si k příležitosti svatby své dcery oblékla překrásné, brilianty pošité fialové šaty a vlasy si ozdobila třpytivou diamantovou čelenkou. Po svatebním obřadu následovala velká rodinná hostina v Alexandrově apartmá v Hofburgu.


Rozloučení s Vídní

Podle původního plánu měli novomanželé prožít svatební noc v Hofburgu a nasledujícího dne ráno se ještě zúčastnit s celou císařskou rodinou bohoslužby, ale protože císařovna chtěla svou dceru této ceremonie ušetřit bylo rozhodnuto jinak. Ještě odpoledne odcestoval mladý pár dvorním vlakem do Salzburgu.
O srdceryvném loučení mladé novomanželky s císařskou rodinou na Západním nádraží opět referovaly Neue Freie Presse: "Celá císařská rodina dávala najevo hluboké pohnutí, dokonce i na nehybné císařově tváři byly patrné stopy vážného dojetí; nejrozrušenější však byla mladá princezna, loučící se s Vídní."
Také Neues Wiener Tagblatt líčily smutné loučení: "Nejdojemnější pohled nabízel korunní princ Rudolf. Bez ustání plakal a nedokázal potlačit ani slzy, ani vzlykání, i když se viditelně snažil ovládnout."
Půl hodiny před půlnocí dorazil novomanželský pár do Salzburgu, který byl při té příležitosti slavnostně vyzdoben. V Salzburgu strávili týden pobytu v apatrmá císařské rezidence.


Gisela v roce 1916

4. dubna 2014 v 23:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Gisely
Tako fotografie vznikla uprostřed 1. světové války. Gisela je na ní zachycena v roce 1916, kdy jí bylo šedesát let. Fotografie byla pořízena v mnichovském atelieru Elvira.




***