Říjen 2013

Z arcivévody hokynářem

28. října 2013 v 15:00 | Jana K |  Knihy o Habsburcích
Podtitul: Paměti habsburského arcivévody Leopolda Toskánského
Autor: Leopold Wölfling
Nakladatelství: Papyrus, Jeva
Rok vydání: 1996
Počet stran: 232 + 16 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 8/10

Z anglického originálu "My life story from archduke to grocer by Leopold Wölfling (Ex-archduke Leopold of Tuscany)" přeložil Jiří Gojda.


Anotace:
Habsburská říše je nenávratnou historií, a přesto dodnes není jen věcí historiků. Potvrzuje to zájem čtenářů, znásobený ještě tím, že naše nakladatelství byla v minulých desetiletích nucena knižní produkci s touto tematikou citelně omezovat. K několika titulům, které vyšly v posledních letech, přistupují nyní vzpomínky Leopolda Toskánského alias Wölflinga, arcivévody jedné větve habsburské dynastie.
Spíše než o Dějinách s velkým D se v této knize dočteme o každodennosti císařského dvora ve Vídni, zejména však o autorově vlastním osudu, poznamenaném tím, že se dávno před první světovou válkou a rozpadem monarchie z vlastního rozhodnutí zřekl svého privilegovaného postavení. Dospěl k tomu po dlouholetém nelítostném boji s císařem Františkem Josefem a arcivévodou Františkem Ferdinandem ďEste za své duchovní a občanské osvobození; první ho připravil o jedinou a skutečnou lásku, druhý zničil jeho životní dráhu námořníka a vojáka. Takříkajíc v nedbalkách tu vystupuje v četných epizodách rakouský císař František Josef, následník trůnu František Ferdinand, císařovna Alžběta, korunní princ Rudolf, německý císař Vilém II. a jiní. S autorem jako námořním důstojníkem cestujeme na Dálný východ, nahlížíme do poměrů v rakouské armádě - ale i v blázinci, kam ho císař poslal, aby se ho dočasně zbavil. Prožijeme s ním dvojí nevydařené manželství. Když do jeho života vpadne Velká válka a skončí rozpadem monarchie, ocitne se na mizině. Sledujeme jeho anabázi při hledání práce, v níž je jako padesátiletý člověk bez praxe v beznadějné nevýhodě vůči mladším. Vystřídá řadu příležitostných zaměstnání: píše adresy na obálky, je pomocníkem lichváře, genealogem válečného zbohatlíka, pouličním prodavačem párků, pojišťovacím a reklamním agentem, hercem, neúspěšným hokynářem... Jeho břemeno mu činí lehčím nezištná mladá přítelkyně Claire. "Mohu sice být občas na dně," končí svou upřímnou, lidsky působivou a v jistém směru stále živou zpověď, "ale jen zřídkakdy jsem skleslý na duchu." Není mnoho knih, o kterých bychom mohli říci: Je dobrá pro chvíle pohody - ale i nepohody. Takže nemůže zklamat nikoho.

Ukázka z knihy:
Byla nádherná bezměsíčná noc a vanula velmi lehká bríza, která jako by přinášela vůni koření a květů. Panovalo božské ticho, jen vzdáleně ke mně doléhaly zvuky obvyklého hýření Františka Ferdinanda a některých členů jeho doprovodu, kteří popíjeli dole v jídelně. Přecházel jsem v pravidelných intervalech z jednoho konce můstku na druhý a pečlivě studoval mapu; jestliže jsme se totiž měli vyhnout zrádným proudům a útesům, mezi nimiž vedla naše trasa, museli jsme nepřetržitě kontrolovat rychlost plavby.
Měl jsem, jako vždy při své práci, pocit uspokojení, dokud jsem nezjistil, že tlumený zvuk opilých hlasů zlověstně sílí, což znamená, že se společnost z jídelny vzdálila a vystupuje na horní palubu. Pohlédl jsem dolů a spatřil F.F., jak v značně opilém stavu leze po žebříku vzhůru. Zamrazilo mě, když jsem uslyšel, jak chraptivým hlasem volá: "Než zalehnu, sáhnu si na kormidlo."
Chvěl jsem se strachem, k čemu by mohlo dojít, kdyby se v těchto zrádných vodách o něco takového v opilosti pokusil, nicméně když se vypotácel na horní můstek, šel jsem mu vstříc a podal mu hlášení, jak to jeho hodnost vyžadovala. I když jsme spolu už nějaký čas nemluvili, oslovil jsem ho podle předpisu "Vaše Výsosti." Místo odpovědi něco zamručel, a než jsem mu v tom mohl zabránit, se zaklením odstrčil kormidelníka a zmocnil se kormidelního kola. "A teď zírejte, jak tu loď otočím," křikl na své společníky.
Vrhl jsem se k němu a podařilo se mi ho od kormidla dostat, než se loď uchýlila od svého kurzu. "Naléhavě Vaši Výsost žádám, aby sestoupila, nechce-li, abychom ztroskotali," prosil jsem, a on mě ovšem odměnil přívalem kleteb.
"Okamžitě opusť ten můstek, drzoune. Na téhle lodi rozkazuji všem já. Já tě naučím!" zařval a pokusil se mě tvrdou ranou do žeber srazit na zem. Mezitím se kormidelník znovu chopil kormidelního kola, a když to F.F. viděl, chytil ho zezadu a mrštil s ním na podlahu můstku. Teď bylo na mě, abych se kola zmocnil, a dokázal jsem je udržet ve správné poloze, přestože se mě od něho F.F. soptě vztekem snažil odtrhnout. Pak jsem znenadání ucítil strašné kopnutí do holení, které mě donutilo sevření rukou povolit, a F.F. mi kolo vzal.
Téměř v tutéž chvíli se ozvalo zvolání: "Člun na předním pravoboku," a jak jsem stál vedle F.F., uviděl jsem malé plavidlo matně osvětlené mihotavým odleskem vln rozrážejících se o příď. Na poslední chvíli jsem F.F. vší silou odstrčil, znovu jsem se chopil kola, a protože už nebyl čas dát do strojovny pokyn zpomalit, vymanévroval jsem loď sám. Minuli jsme tu starou kocábku tak těsně, že se její zchátralá plachta otírala o náš můstek.
Ani to však nepřivedlo F.F. k rozumu. Přesunul se k okraji můstku a fakticky na tu rachotinu plivl, přičemž zaraženou malajskou posádku počastoval přívalem vybraných jezdeckých kleteb. Potom se ke mně s pěnou u úst zase vrátil a zřejmě se do mě chtěl ještě pustit. Ale já už jsem byl vzteky bez sebe. Bez dalších okolků jsem ho udeřil do obličeje. Omráčen usedl na můstek a silně krvácel z nosu. Potom se mu udělalo moc špatně a v opilecké ztrnulosti nahlas zténal.
Celý ten ostudný výjev se odehrál v čase značně kratším, než zabere jeho popsání, a můj vztek polevil, ještě než se na můstku objevil kapitán, kterého probudil vyděšený námořní kadet. Už dávno poznal, co je F.F. zač, takže potají se mnou plně sympatizoval. S pomocí několika námořníků diskrétně dopravil rakouského následníka trůnu do jeho přepychové kabiny. Byla to žalostná podívaná na tuto význačnou osobnost - držel si svůj vznešený nos oběma rukama, krev mu protékala mezi prsty a stahoval tvář pláčem jako rozmazlené děcko. Člověk, který na svých loveckých výpravách, jak tomu říkal, s krutým potěšením mordoval ve velkém zvěř jen pro to mordování, omdléval teď hrůzou z pohledu na svou vlastní krev!
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Pokud vím, žádné jiné sesazené velké královské zvíře kromě mne však dosud nebylo hokynářem. Proč? Prostě proto, že většina královských osobností je schopna uvědomit si své meze. Aby byl člověk úspěšným hokynářem, musí být inteligentní; nechci příliš zevšeobecňovat, mohu mluvit jen o tom, co jsem na vlastní oči viděl, a tvrdím, že se inteligencí může pochlubit jen málo královských osobností. Sám se mezi ně nepočítám, a nikdy jsem si tento nedostatek neuvědomil za tak trapných okolností jako nedávno, kdy jsem se téměř po roční dřině jako vídeňský hokynář ocitl v situaci, že se na mne vrhli mí věřitelé a já jsem musel krám zavřít.
Rozumí se, že neznám obvyklé obchodnické triky, jako je přidávání vody do másla, přisypávání písku do cukru a krájení slaniny "šunkovým" nožem. To všechno jsem se naučil příliš pozdě. Ale i tak jsem dobrovolně zanechal obchodničení s hlubokou úctou ke každému, kdo v něm uspěl. Spousta podrobností týkajících se prodávaného zboží, které jsem měl podle předpokladu nosit v hlavě, byla vskutku úděsná.
Objednávání tolika různých druhů zboží bylo samo o sobě snadné; přišel jsem totiž na to, že mě obchodní cestující umluvili, abych objednal mnoho věcí, které nechtěl žádný zákazník koupit. Mým hlavním problémem však bylo to či ono zboží najít, ačkoli jsem je v krámě všechno sám pečlivě rozmístil. Když vstoupili dva nebo tři zákazníci a já jsem nějaké věci prodal, ani jsem se nestačil otočit, a už bylo všechno vzhůru nohama a já jsem to až do konce dne nebyl schopen srovnat.
"Prosil bych zápalky!" zašveholilo na mne malé děcko s nosem sotva na úrovni pultu, právě když jsem obsluhoval mnohem výnosnějšího zákazníka a nosil mu vejce, párky, máslo nebo mléko. Doufaje, že se znervózňujícího nezbedy rychle zbavím, hmatám po zápalkách - a zjišťuji, že se ocitly někde jinde. Ve snaze je najít nechtěně způsobím nepořádek ve všem, načež začnou zmatky.
Rozbijí se vejce, párky spadnou na podlahu a někdo na ně šlápne, mléko se rozlije a z másla, protože s ním nešikovně zacházím, před mýma - a co je nejhorší, i zákazníkovýma - očima prýští voda. Každý obchodník ví, že se s máslem musí zacházet stejně opatrně jako s kojencem. Jenže já jsem byl právě ten jediný obchodník, který to zřejmě nevěděl.
Můj obchůdek byl v jednom z obecních domů, které byly ve Vídni postaveny krátce po válce, a moji zákazníci, kterých se brzy sešla asi stovka - většinou dělníků -, věděli, že jsem bývalý arcivévoda. Fakt, že se z arcivévody stal hokynář, byl pro ně zřejmě zdrojem obveselení, a pokaždé mě oslovovali mým titulem, každý po svém. Dosud mi zní v uších, jak si přes pult objednávají: "Císařská Jasnosti, dejte mi litr mléka," nebo "Arcivévodo, dejte mi stranou máslo, ale ať je čerstvé," nebo "Vaše Výsosti, můžete mě představit slušnému párku?"
Pořád jsem si pletl ceny různého zboží a potíže mi dělalo i rychlé vyndávání peněz z pokladní zásuvky. Někdy jsem omylem špatně vrátil zpátky. Lidé, kteří dostali zpátky příliš mnoho, nebo kteří dostali víc zboží, než zaplatili, se víckrát neukázali.
Z klidu mě vyváděl také příchod místního policajta, který chodil kontrolovat mé váhy a měřidla. Jednou tento všetečný lump, nedbaje mého zapřísahání, že jsem neměl špatné úmysly, předstíral, že na nich našel tak vážné závady, až jsem si říkal, že mě odvede do vězení. Ale ani přísní policajti nejsou bez srdce, nebo alespoň bez žaludku. Když jsem ho počastoval slušným kouskem másla a hromádkou vajec, prohlásil, že mám váhy a měřidla v dokonalém pořádku.

Moje hodnocení:
Velmi zajímavá a čtivá autobiografická kniha nás seznámí s životními peripetiemi tohoto "vyděděnce" habsburského domu.