Události po smrti císařovny Alžběty

10. září 2013 v 18:00 | Jana K |  Zajímavosti o císařovně Alžbětě
Dnes je tomu přesně 115 let co v ženevském hotelu Beau Rivage zesnula rakouská císařovna Alžběta. Připravila jsem proto vzpomínkový článek, který volně navazuje na můj starší článek Smrt císařovny Alžběty uveřejněný před třemi lety. Tektokrát jsem se zaměřila na události, které bezprostředně následovaly po její smrti, reakce Vídně i císařovniných nejbližších na tuto strašlivou událost.

Sobota, 10. září 1898

Vídeň, Schönbrunn, dopoledne:
Tohoto dne osmašedesátiletý císař Franz Josef stejně jako kterýkoli jiný den vstal o půl páté ráno, kdy ho jeho osobní komorník Eugen Ketterl vzbudil větou "Kladu se k nohám Vašeho Veličenstva, dobré jitro!" Od snídaně do oběda, který mu byl přinesen na psací stůl pak císař obvykle pracoval. Během dne se zabýval vyřizováním úředních spisů a rovněž přípravami k odjezdu na manévry, na které se chystal odcestovat toho dne večer do slovenské Levoče.


Tuto sobotu ale skončil o trochu dříve než jindy aby napsal dopis své milované ženě, která byla, jak už si bohužel musel zvyknout v posledních letech neustále mimo sídelní město Vídeň na zahraničních cestách. V září tohoto roku se zrovna zdržovala ve Švýcarsku, v zemi, před kterou ji několikrát varoval. V dopise ji oslovil v její milované maďarštině "Moje sladká, milovaná duše."

Édes szeretett lelkem,
protože dnes zůstávám v Schönbrunnu, a mám tedy víc volného času, chci Ti přece jen napsat pár řádek, abych Ti co nejsrdečněji poděkoval za dopis (Valerii) ze 4., který byl určen i pro mne. Valerie mi současně poslala krátké psaní hraběnky Sztáray, rovněž ze 4., s příznivou zprávou o Tvém dobrém zdraví. Velice mě potěšila lepší nálada, která je z Tvého dopisu patrná, a Tvá spokojenost s dobrým počasím, vzduchem a bytem s terasou s nádhernou vyhlídkou na hory a jezero. Dojalo mě, že přesto pociťuješ jistý stesk po naší milé vile Hermes. Včera odpoledne jsem tam zase byl a procházel se v její blízkosti. Večer byl podzimní, ale velice krásný, celý včerejší den byl jasný; také dnes je pěkně chladno, ale barometr klesá, což ve mně vzbuzuje strach o Tatry...
Od přítelkyně jsem včera v 6 hodin 10 minut odpoledne obdržel telegram z Ferleitenu. Dospěla tam z Glockneru a chtěla ještě včera odjet do Zell am See, a jistě tam dorazila pozdě. Není mi jasné, proč svou horskou túru podnikla v takovém spěchu a s tak velkým denním nasazením.
Včera jsem jel v 8 hodin do města, kde jsem zůstal do půl třetí. Ve 3 hodiny jsem pak sám poobědval a večer jsem se radoval z dobrého mléka ze statku. Dnes zůstanu zde a v půl deváté večer odcestuji ze státního nádraží na manévry.
Isten veled szeretett angyalom. (Sbohem milovaný anděli.)

Z celého srdce Tě objímající,
Tvůj Maličký


Jakmile císař dopis dopsal, zazvonil na křídelního pobočníka a poprosil ho, aby ho neprodleně odeslal císařovně do Švýcarska. Svou adresátku už ale bohužel nedostihl...

Ženeva, hotel Beau Rivage, 14:40 hod.:
Právě v tuto dobu zesnula v ženevském hotelu Beau Rivage rakouská císařovna Alžběta. Její srdce se zastavilo poté, co ji italský anarchista Luigi Lucheni zasadil smrtelnou ránu pilníkem. Svědkem jejího skonu byla hraběnka Irma Sztáray, která právě teď, ochromená bolestí a se slzami v očích pomyslela na císaře. Kolik utrpení musel už za své takřka padesátileté panování absolvovat! A teď osud předčí všechny dosavadní rány tou nejstrašnější. Hraběnku rychle napadlo, že se strašlivá zvěst k císaři může dostat oklikou a to samozřejmě nemohla v žádném případě dopustit. Napsala tedy stručnou depeši, kterou neprodleně odeslala adjutantovi císaře, hraběti Eduardu Paarovi.


Mezitím se jí ohlásil rakousko-uherský konzul, kterému vylíčila podrobnosti neštěstí a požádala ho, aby o neštěstí informoval ministra zahraničí. Poté se vrátila zpět k císařovně a sedla si k posteli, na níž mrtvá císařovna spočívala. Její tvář zářila oslňující bledostí nebeského míru. Hraběnka pomyslela na slova, jež císařovna pronesla při cestě z Pregny do Ženevy. ačkoli po ní často toužím, ale chvěji se před tím přechodem, před tou nejistotou, a zejména před tím strašným bojem, který člověk musí svést, než se tam dostane." Ten strašný přechod, jehož se bála, byl krátký a divoký jako ranní sen, z něhož se probudila, jen aby viděla, jak ji ozařují ranní červánky nebeské blaženosti. V císařovně se už nepohnul ani nerv. Život připomínal už jen k nebi obrácený a zlomený pohled zpoza napůl otevřených víček a milý náznak úsměvu. Hraběnka udělala nad císařovnou znamení kříže a zatlačila jí oči. Poté jí kolem prstů ovinula svůj růženec a obě ruce, složené jako k motlitbě jí položila na hruď.


Na stole vedle císařovny ležely předměty, které nosila vždy u sebe a měla je tedy i na své poslední cestě. Vypadaly nezvykle opuštěné, jako by se ptaly, co se stalo s jejich paní a co nyní bude s nimi: byl to malý jednoduchý zlatý řetízek se snubním prstenem, jejž Alžběta nikdy nenosila na ruce, ale vždycky na krku pod šaty, dále nezbytný prostý kožený vějíř, hodinky z čínského stříbra, na nichž bylo vpředu vyryto slovo "Achilleus" s obnošeným malým koženým řemínkem a třmínkem, náramek s nesčetnými, většinou mystickými přívěsky, lebkou, znakem slunce se třemi nožkami, zlatá ručička s nataženým ukazováčkem, mariánské medailonky a zlaté byzantské mince, dále dva medailony, jeden s vlasy korunního prince a druhý s jednadvacátým žalmem z bible.


S pomocí pokojské upravila hraběnka Sztáray úmrtní pokoj. Na stolek vedle postele postavila krucifix a kolem něj čtyři hořící svíce a ze salonu přinesla bílé astry. Právě ty astry, jež se tolik líbily hraběnce Sztáray a o kterých císařovna toho dne dopoledne prohlásila: "Jsou krásné, viďte? Ale nemám je ráda. Připomínají mi podzim, zimu a všechno pomíjivé." Poté hraběnka odeslala další telegram adresovaný hraběti Paarovi, tentokrát už s informací o císařovnině smrti. Chvíli poté se dostavila policie, aby provedla výslech hraběnky Sztáray. Vyšetřující soudce Charles Léchet začal otázkou: "Prohlašujete, že mrtvá, kterou jsme právě viděli, je císařovna Alžběta?" "Ano," odpověděla hraběnka. "Jak to," ptal se Léchet dále, "že naše úřady o přítomnosti tak vysoce postaveného návštěvníka města nic nevěděly?" "Její Veličenstvo cestovalo inkognito." "Pod jakým jménem?" zajímal se Léchet dále. "Jako hraběnka z Hohenembsu."


Pak musela hraběnka Sztáray do protokolu nadiktovat běžné údaje týkající se císařovny, jako její plné jméno, hodnosti, datum narození a další. Poté musela až do nejmenších podrobností vylíčit okolnosti vraždy. Když byli s výslechem hotovi, požádali ji, aby u vídeňského dvora podnikla příslušné kroky nutné k povolení pitvy. Ta tento požadavek nejprve odmítla. Léchet jí ale vysvětloval, že pokud má být pachatel obžalován z vraždy, je pitva podle ženevských zákonů nezbytná. Zvláště za tak podivných okolností, jak byly hraběnkou vylíčeny, musí být předložen z lékařského hlediska nepopiratelný důkaz o příččině smrti, aby byla vyvrácena případná teorie o srdeční mrtvici. Byli povoláni tři významní lékaři ze ženevské univerzity, kteří samozřejmě s ohledem na císařskou rodinu jsou ochotni považovat za dostatečnou částečnou autopsii v okolí rány a srdce.


Jakmile pánové od policie odešli, volali hraběnku k telefonu. Z Territetu mluvil Berzeviczy, císařovnin komoří, který samou nervozitou odcestoval z Caux do Territetu, aby se dříve setkal s vracející se císařovnou. Právě Berzewiczy vyjádřil nejednou své obavy před výletem císařovny do Ženevy jen s minimálním doprovodem. Jeho obavy se tak tím nejstrašnějším způsobem potvrdily. Pak se dostavilo katolické duchovenstvo v čele s biskupem z Freiburgu a po něm řádové sestry, aby se modlily u císařovnina mrtvého těla. Večer v osm hodin přijel vlakem Berzeviczy a personál a také hrabě Kuefstein, rakousko-uherský vyslanec. V 10 hodin byla císařovna uložena do provizorní rakve. Ještě předním jí hraběnka sundala medaily Matky Boží, kterou jí pověsila na krk na začátku její agonie. Tu pak chtěla předat císaři. Pak až do půlnoci hraběnka Sztáray spolu s Berzeviczym a Kuefsteinem bděli u císařovniny rakve.


Vídeň, Hofburg, 17:00 hod.:
Generálnímu adjutantovi císaře Franze Josefa, hraběti Paarovi byl kolem páté hodiny odpolední doručen telegram následujícího znění: "Její Veličenstvo císařovna byla těžce zraněna. Prosím šetrně sdělit Jeho Veličenstvu císaři." Hrabě Paar tedy neprodleně odjel z Hofburgu do Schönbrunnu a naléhavě se nechal ohlásit u císaře. Jakmile vstoupil, obrátil se na něj císař od psacího stolu: "Copak se děje, milý Paare?" "Veličenstvo," odpověděl hrabě Paar, "Veličenstvo dnes večer nebude moci odcestovat. Dostal jsem bohužel velmi špatnou zprávu." Císař s hrůzou vyskočil od stolu. "Ze Ženevy!" zvolal a rychle vzal hraběti depeši z ruky. Otřeseně zavrávoral. "Nyní přece musí přijít druhá zpráva! Hleďte se dozvědět něco bližšího!" Další pobočník už ale přinášel další telegram ze Ženevy: "Její Veličenstvo císařovna zesnula." Franz Josef s pláčem klesl na židli u psacího stolu a složil si hlavu na ruce. "Na tomto světě nezůstanu ušetřen vůbec ničeho." Před hrabětem Paarem rovněž prohlásil: "Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval."


O průběhu 10. září na zámku Schönbrunn psaly i vídeňské noviny Neue Freie Presse:
"Z panovníkova okolí jsou potvrzovány zprávy o hrdinském sebeovládání, které císař projevil po zrávě o úmrtí. Prý celé minuty držel hlavu v dlaních a seděl zcela ponořen do sebe. Pak císař vyslovil stručnou větu: "Na tomto světě nejsem ničeho ušetřen." Poté povstal a řekl: "Manévry nebudou odvolány. Ať je řídí Beck (šéf generálního štábu)." (Toto opatření bylo později odvoláno.) Panovník se poté vzdálil. Ponechán sám sobě, propukl prý v křečovitý pláč, vzlykal a opakovaně s bolestí volal císařovnino jméno."


Wallsee, sobota 10. září večer:
Zpráva o zavraždění císařovny se samozřejmě ihned telegrafovala císařovniným dcerám, Gisele do Mnichova a Marii Valerii do Wallsee a ty se neprodleně vydaly za otcem do Vídně aby mu byly v těchto těžkých hodinách oporou. Marie Valerie na tuo hrůznou událost vzpomíná ve svém deníku:
"7. 9. jsem se za nádherného počasí vrátila s dětmi do Wallsee. František jel po císařských manévrech v Buziu k Josefu Augustovi do Marmaru. Svátek - od mamá různé dárky - hned odpoledne jsem jí napsala děkovný dopis - už se jí nedostal do rukou... Po lázeňské léčbě, která ji tak obtěžovala, odjela posílena do Caux u Ženevského jezera - celé léto ji to už neodolatelně táhlo do Švýcarska, chtěla si ještě užít své milé hory, teplo a slunce a také je užívala s pocitem zlepšeného zdraví. A pak to přišlo, tak, jak si vždycky přála, rychle, bezbolestně, bez lékařských rad, bez dlouhých, stísňujících dní pro blízké... "A až jednou budu muset zemřít, uložte mě u moře," napsala kdysi do básně. Nebylo to moře, ale modré Ženevské jezero. "Je to úplně barva moře, úplně jako moře," opakovala ještě v pátek několikrát Irmě Sztáray.
10. září večer v půl sedmé jsem se s Marií vrátila z obchůzky po našich chudých, pak souper... Se třemi nejstaršími jsem poté šla do kaple na večerní modlitbu. Maria přišla za námi, moc jsem se na ni nedívala, nevšimla jsem si, jak je rozrušená. Nebyla jsem pobožnější než jindy... Když jsme vyšly na chodbu, děti běžely do svého pokoje a Maria mě požádala, abychom šly do mé pracovny, že mi musí něco povědět. Pořád jsem si ještě myslela, že jde o nějakou domácí záležitost, avšak když jsem se na ni podívala, srdce se mi zastavilo.
"Arcivévoda?" - "Ne - Její Veličenstvo."
Nevím, jestli jsem položila další otázky, nebo mi rovnou splynulo ze rtů slovo "mrtvá?", jestli mi ještě na chodbě, nebo až v pracovně řekla: "Zavraždil ji italský anarchista - zemřela v hotelu v Ženevě." Nevím to. Ještě se mi třese ruka, když si na tu hodinu vzpomenu...


Lítost, že jsem tak špatně opětovala její velkou lásku, a nade vším stále větší, nevýslovný soucit s ním, ubohým, starým otcem shrbeným pod břemenem starostí a zármutku, a zřejmě i poněkud troufalá otázka, zda to není příliš mnoho na jedno ubohé lidské srdce. Klečely jsme na kolenou, Maria a já - v místnosti a kapli. Potom jsem dala telegrafovat Františkovi. A papá: "Přijedu k tobě zítra ráno v půl šesté." Osobně napsal Marii, aby mi to "šetrně sdělila."
Šla jsem k dětem. Ella ještě neležela v posteli... Sotva jsem věděla, co dělám, políbila jsem j a zašeptala: "Vědí, naše milá babička umřela." Tiše se rozplakala, jako by všechno pochopila. Bůh žehnej tomuto hodnému dítěti! Chlapci už leželi. A Hedwig spala. Šla jsem z jedné místnosti do druhé, potom s Marií ven do tiché, hvězdné noci. - Také jsem si šla lehnout, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. V půl jedné jsme odjížděly, Maria a já...

Vídeň, 18:00 hod.:
O tom, jak se zpráva o smrti císařovny šířila ve Vídni, hlásil dopisovatel jednoho z bernských listů:
"Mohutné rozčilení a pohnutí dnes ve večerních hodinách zasáhlo obyvatele Vídně. Bylo asi kolem šesté hodiny, když zpráva začala tu a tam pronikat do města. Zpočátku se ještě střetávala s nedůvěrou. Zvěst se ale dále šířila, letěla ze středu města do nejvzdálenějších předměstí a všude alarmovala občany k úsilí získat o strašné události jistotu. Když pa vyšla první zvláštní vydání novin, rozpoutal se o výtisky v ulicích doslova boj. Kdo se nějakého zmocnil, předčítal nahlas ostatním. Ženy a děti plakaly. Všichni měli na rtech jediné slovo: Zavražděna! Naše císařovna byla zavražděna! Kolem osmé hodiny večer se na Štěpánském náměstí a v okolních ulicích shromáždily tisíce a tisíce lidí. Doprava se zastavila. Lidé stáli plni zoufalství. Mnozí plakali. V této hodině hluboký, bolestný soucit spojoval obrovské množství lidu se starým panovníkem, jemuž osud znavu nasadil trnovou korunu."


Vídeň, Hofburg, večer:
V průběhu večera začaly do Hofburgu docházet první soustrastné telegramy:

"Po návratu z manévrů se dovídám strašnou zprávu o tomto nejhanebnějším ze všech činů. Hluboce otřesen a ještě zcela bez sebe sotva nacházím slov, abych Ti řekl, jak s tebou cítím a sdílím tuto těžkou ztrátu. Je to zkouška od Pána, kterou my lidé nemůžeme pochopit a která nyní leží na nás jako strašlivá tíha. Ale pro nás, uohé lidi, je jedinou útěchou, že to bylo určeno shora.
Berlín, 10. září 1898
Wilhelm"

"Chybějí mi slova, jimiž bych vyslovila svou nejniternější soustrast a vyjádřila své zděšení. Je to tak děsivé, tak kruté. Nechť Tě Bůh ochraňuje a stojí při Tobě!
Balmoral, 10. září 1898
Viktorie R.I."

"Naplněn zděšením na zprávou o tomto nenávist si zasluhujícím atentátu, jehož obětí se stalo Její Veličenstvo císařovna a královna, považuji za důležité ujistit Vaše Veličenstvo o svém upřímném žalu, kterým jsem naplněn, a o účasti, s níž z celého srdce sdílím Vaši bolest, a prosím, abyste věřil mé upřímné a hluboké sympatii.
Rambouillet, 10. září 1898
Felix Faure" (prezident Francouzské republiky)

Poslední telegram toho dne, který do Hofburgu dorazil pozdě večer, byl od amerického prezidenta McKinleyho, jenž se za tři roky sám stal obětí anarchistického atentátu:
"S hlubokou lítostí jsem se dověděl o zavraždění Jejího Veličenstva rakouské císařovny a vyslovuji Vašemu Veličenstvu hluboké sympatie vlády a lidu Spojených států.
Washington, 10. září 1898
William McKinley"

Neděle, 11. září 1898

Vídeň, Schönbrunn, 5:30 hod.:
V neděli ráno dorazili do Vídně Gisela s Marií Valerií. O setkání s otcem po smrti císařovny píše Marie Valerie opět ve svém deníku:
"Ráno v půl šesté jsme byly v Penzingu. Nad Vídeňským lesem, který tak milovala, se rozednívalo, rozechvíval mě nevýslovný strach před setkáním s papá, člověk žasne, že takové hodiny vůbec přežil.
Papá stál na úpatí velkého schodiště v Schönbrunnu a padli jsme si do náruče. V tu chvíli teprve mohl plakat, jak se mi později svěřil. Ale stále ještě nic nechápal, až po chvíli začal být tak klidný jako po Rudolfově smrti. Šli jsme spolu na nedělní mši, a tento první den jsem s ním mohla strávit skoro celý, seděla jsem vedle jeho psacího stolu a on pracoval jako jindy, četla jsem zároveň s ním podrobnější zprávy, které docházely ze Ženevy, pomáhala jsem mu přijímat kondolenční návštěvy členů rodiny... Ministerský předseda Thun plakal jako dítě - je dobrý pocit vědět, že papá má kolem sebe takové sluhy. Nešťastník, jenž musel papá přivézt první zprávu z Vídně do Schönbrunnu, byl generální pobočník hrabě Paar. Papá zřejmě okamžitě pomyslel na atentát, třebaže několikrát opakoval: "Jak může někdo zavraždit ženu, která nikdy nikomu neublížila?"


Když se přítelkyně císařského páru Kateřina Schratt dověděla o smrti císařovny, pobývala právě v Salzburgu. Urychleně odjela do Vídně, kam dorazila 11. září ráno. Císař byl o jejím příjezdu informován a hned jí napsal:
"Schönbrunn 11. září 1898
Nejdražší přítelkyně,
je od Vás pěkné, že jste přijela. S kým jiným mohu lépe promluvit o zesnulé než s Vámi. Očekávám Vás v 11 hodin a prosím, abyste nepřišla zahradou, ale přes můj pokoj.
Na schledanou
Váš Franz Josef"

Vídeň, Hofburg, odpoledne:
Během celé neděle docházely do Hofburgu z celého světa další a další telegramy s projevy soustrasti:
"Spěcháme, abychom Vašemu Veličenstvu vyjádřili naši nejhlubší bolest a naše největší rozhořčení nad hanebným a barbarským atentátem na císařovnu. Modlíme se za ušlechtilou duši vznešené oběti a co nejvroucněji prosíme Boha, aby on, v jehož moci to spočívá, posílil Vaše Veličenstvo v tomto krutém neštěstí a v této trpké, nejsvětější city postihující zkoušce, a proto Vašemu Veličenstvu a celé císařské a královské rodině udělujeme z hloubi našeho zasaženého otcovského srdce naše mimořádné požehnání.
Řím, 11. září 1898
Lev P.P. XIII."

Ruský carský pár, který byl i se svými dětmi 16. července 1918 v Jekatěrinburgu zastřelen bolševiky do Vídně napsal:
"Jsme zděšeni nad tak strašnou a neblahou zprávou. V této strašlivé zkoušce Ti vyslovujeme naši nejupřímnější bolest a starost. Kéž Ti Bůh dodá sílu a schopnost unést tuto nenahraditelnou ztrátu.
Livadia, 11. září 1898
Alexandra, Nikolaj"

Italský král Umberto napsal:
"Neočekávané a kruté neštěstí, které Tě postihlo, nás naplňuje děsem a rozhořčením. Přál bych si být s Tebou, abych Ti mohl svou láskou prokázat účast na Tvé bolesti. Ale i když jsme vzdáleni, připojujeme se, Margarethe i já, z celého srdce ke Tvým slzám ke Tvým mdlitbám tím, že prosíme Boha, aby Ti dodal útěchu, jak to dokáže jen on sám. Objímám Tě.
Torrino Reggio, 11. září 1898
Umberto"

Právě na italského krále Umberta I. chtěl původně spáchat atentát Luigi Lucheni a jen z důvodu nedostatku peněz neodcestoval do Itálie svůj záměr splnit. Kdyby měl Lucheni pouhých 50 franků, které potřeboval k této cestě, jak uvedl při výslechu na policejní stanici, možná mohlo být všechno jinak...
Za necelé dva roky, 29. července 1900, se ale osud italského krále přece jen naplnil. Umberto I. podlehl následkům atentátu italského anarchisty Gaetana Bresci, který ho zastřelil čtyřmi ranami z pistole v Monze.

Další projevy soustrasti do Hofburgu zaslali:
španělská královna - regentka Maria Christina, dánský král Christian, bavorský princ - regent Luitpold, saský královský pár Albert a Carola, württemberský král Wilhelm, nizozemská královna Wilhelmina, rumunský král Carol, srbský král Alexandr, portugalský král Carlos, švédský královský pár Oskar a Sophia, belgický král Leopold, řecký král Georg (také se stal obětí anarchistického atentátu) a siamský král.

V průběhu neděle telegrafovali dále:
velkovévodové Ernst Ludwig Hessenský, Friedrich Bádenský, Karel Alexandr Výmarský, Petr Oldenburský, velkovévoda Meklenburska-Strelitzu a meklenburský vévoda Jan Albrecht, vévodové sasko-meiningenský, sasko-altenburský a koburský, knížata Bulharska, Černé Hory, Schwarzburgu-Sonderhausenu, kníže ze Schaumburgu-Lippe a hrabě - regent Ernst von Lippe. Dále také zanzibarský sultán, egyptský místokrál a prezidenti republik Chile, Peru a Uruguaye.


Ženeva, hotel Beau Rivage, 9:00 hod.:
V devět hodin ráno se v ženevském hotelu Beau Rivage shromáždili lékaři, kteří měli provést pitvu zesnulé rakouské císařovny. Byli to profesoři Gosse a Reverdin a docent Mégevand, všichni z lékařské fakulty ženevské univerzity. O asistenci požádali profesora Mayora a dr. Golaye, kteří byli předchozího dne povoláni k umírající císařovně. V hotelu se rovněž v tuto dobu objevil vyšetřující soudce Léchet a hraběnka Sztáray v doprovodu staršího muže, který se Léchetovi a lékařům představil jako Adam von Berzeviczy, c. a k. tajný rada, komoří a zástupce vrchního hofmistra Jejího Veličenstva císařovny a královny Alžběty. Berzeviczy byl nejvýše postavený člen dvora, který doprovázel císařovnu na její poslední cestě. Zvláštním vlakem do Ženevy rovněž přicestoval z Bernu rakousko-uherský vyslanec hrabě Kuefstein. Ten se stejně jako Berzeviczy ubytoval v Beau Rivage a vyšetřujícímu soudci oznámil, že povolení k pitvě zatím z Vídně nedorazilo a je tedy nutné ještě počkat.


Souhlas s pitvou nakonec z Vídně dorazil až kolem jedné hodiny odpolední. Ta trvala 55 minut a kromě lékařů byla přítomna řada oficiálních osobností.
S hrůzou museli hraběnka Sztáray, hrabě Kuefstein a generál von Berzeviczy přihlížet jako svědkové pitvě císařovny. Její štíhlé tělo tu leželo před jejich zraky zcela nahé, přikryté jen lehkým prostěradlem. Bledou a žlutou tvář obklopovaly dlouhé nádherné vlasy, víčka šedomodrých očí byla zavřená. Lékaři prohlédli tělo, změřili jeho délku a naměřili metr a dvaasedmdesát centimetrů. Pak přikročili k bližšímu ohledání rány. Čtrnáct centimetrů pod levou klíční kostí a čtyři centimetry nad levou prsní bradavkou nalezli ránu ve tvaru písmene V. Poté odkryli srdce a zkonstatovali jeho lehké rozšíření. Vražedný nástroj pronikl do srdce pětaosmdesát milimetrů hluboko, zlomil čtvrté žebro, poranil plíci a provrtal levou srdeční komoru. Pitva tedy vyvrátila každou domněnku, že by císařovna zemřela na srdeční mrtvici.


Jak ale bylo možné, že smrtelně zraněná císařovna sama vstala a dokázala ujít ještě zhruba sto metrů k lodi?
Na tuto otázku dal přítomným odpověď profesor Reverdin: "Protože všechny tři hrany zbraně byly neobyčejně ostré, bylo krvácení zpočátku jen velice slabé. Tak se stalo, že kapky krve unikaly ze srdce jen pomalu do osrdečníku. Dokud ten není krví naplněn tak, že to omezuje pohyb srdečního svalu a znemožňuje činnost srdce, může zraněná osoba žít. V této době došla císařovna z místa atentátu na loď. S probodnutým srdcem. Výron krve do osrdečníku byl stále silnější a smrt nakonec nastala v důsledku toho, že nahromaděná krev stále více omezovala a nakonec zcela ukončila činnost srdce. Tento jen pomalu probíhající proces je fyziologickým vysvětlením toho, že císařovna se po útoku mohla zvednout a bez cizí pomoci jít pěšky dál. Přesto k tomu byla zapotřebí neobyčejně silná vůle a obdivuhodné sebeovládání spočívající ve vnitřní síle, jakou má jen málo lidí."


Profesor Gosse pořídil na přání státního zastupitelství během pitvy řadu fotografických snímků rány, tyto snímky však byly po soudním projednání neprodleně zničeny. Poté mrtvé tělo lékaři balzamovali. I k tomu došlo za přítomnosti výše zmíněných svědků. "Chtěla bych zmizet z tohoto světa jako pták, který vzlétne a zmizí v éteru, nebo jako stoupající kouř, který je před našima očima modrý a v nejbližším okamžiku už není." Právě na tuto větu císařovny Alžběty si v tu chvíli vzpomněla hraběnka Sztáray. Na ten vzdech poetické duše, jež prosí o poetický konec a o lehké zmizení.

Výsledky pitvy byly zveřejněny. Ve zprávě profesora Louise J.A. Mégevanda se uvádí:
"Když jsme přišli do hotelu Beau Rivage, šli jsme do pokoje číslo 34, který je v prvním poschodí a má vyhlídku na nábřeží. V tomto pokoji leželo na posteli tělo ženy, o níž nám hraběnka Sztáray řekla, že je to Její Veličenstvo Alžběta Amalie Eugenie, císařovna rakouská a královna uherská. Tělo bylo úplně nahé a přikryté prostěradlem. Nyní přistupujeme k ohledání mrtvoly. Jedná se o asi šedesátiletou ženu a toto je její popis:
Navenek působí klidně, zdá se, že nedošlo ke svalovým křečím. Pokožka je ochablá, mrtvolná ztuhlost ještě nenastala. Barva kůže nažloutle bledá. Vlasy tmavohnědé. Oči šedomodré. Chrup v dobrém stavu. (Tady se lékaři zmýlili, protože Alžběta měla zubní protézu.) Podkožní tkáň málo vyvinutá. Tělesná výška 1m 72 cm. Na břiše strie. Na některých místech už lze pozorovat počínající mrtvolné skvrny. Výtok z nosu nebo úst jsme nezjistili. S ohledem na shora uvedená zjištění lze s jistotou usuzovat, že popsaná zranění byla způsobena dlouhým nástrojem trojúhelníkového tvaru s více či méně tupými okraji. Tento nástroj pronikl hrudníkem, způsobil frakturu jednoho žebra a totálně perforoval levou srdeční komoru. Rána byla vedena mírně shora dolů a zvnějšku dovnitř. Smrt byla nepochybně způsobena pomalu postupujícím krvácením, které komprimovalo srdce a zastavilo jeho činnost. Neklamným důkazem toho je zjištění objemné krevní sraženiny vyplňující perikard."

V krátkém, později ve Vídni vydaném prohlášení stálo:
"Při vyšetření mrtvého těla Jejího Veličenstva císařovny a královny Alžběty, jež proběhlo za přítomnosti c. a k. vyslance hraběte Kuefsteina, polního podmaršálka von Berzeviczyho, dvorní dámy hraběnky Sztáray, generálního prokurátora, jakož i vašetřujícího soudce, byla zjištěna asi osm a půl centimetru dlouhá bodná rána, která pronikla u čtvrtého žebra hrudníkem, plícemi a celým srdcem a vyvolala silné vnitřní krvácení, jež způsobilo pozvolnou a bezbolestnou smrt."

Dochoval se rovněž i dopis, který adresoval dr. Golay do Bad Kissingen doktoru Sotierovi, který císařovnu svého času jako lázeňský lékař ošetřoval:

"Docteur Golay,
3, Quai du Mont Blanc
Ženeva

Panu dr. Sotierovi
Bad Kissingen

Velevážený pane kolego!

Z důvodu strašlivého atentátu, jehož obětí se stalo Její Veličenstvo císařovna rakouská, jste se telegraficky dotázal, jaké anatomické a patologické poškození lze po ohledání v krajině srdeční prokázat.
Musím Vám sdělit, že lékaři přizvaní k této prohlídce nebyli oprávněni provést úplnou autopsii; museli se omezit na prokázání dráhy, kterou dýka prošla, a v jistém smyslu objasnit, zda poranění způsobená dýkou byla natolik závažná, aby přivodila smrt. Uvidíte, že v tomto smyslu není nejmenších pochybností a že rozruch vyvolaný nečekaným útokem, nehrál při této strašlivé události žádnou roli. Nalezený nástroj, který odporný vrah identifikoval jako zbraň, již použil, je trojhranný pilník o délce jedenácti centimetrů, velice špičatý a nedbale upevněný v držadle ze smrkového dřeva na způsob nože, jak ukazuje přiložený nákres.
Rána byla vedena s mimořádnou prudkostí, neboť vražedný nástroj pronikl do hrudi v hloubce 8,5 centimetru. V horní části levého prsu je malá trojúhelníková rána, z níž vytekly asi jen tři až čtyři kapky krve.
Nástroj zlomil čtvrté žebro a poté pronikl čtvrtým mezižeberním prostorem do hrudi; prorazil dolní okraj horního plicního laloku (ten zakryl srdce) a zasáhl přední část levé srdeční komory ve vzdálenosti jednoho centimetru od sestupné větve věnčité tepny. Srdeční komora je zcela proražená, neboť i zadní přepážka již zmíněné levé srdeční komory vykazuje trojúhelníkový otvor o průměru přibližně čtyř milimetrů.
V osrdečníku byl zjištěn velký výron sražené krve.
Pokud se týká poškození srdce, jež mohlo existovat už před tímto zákeřným přepadením, nemůžeme se k tomu vyjádřit, neboť jsme nebyli oprávněni srdce otevřít, abychom zjistili stav chlopní a otvorů. Orgán se navenek jevil jako normální s výjimkou lehkého ztučnění.
(Na tomto místě v dopise je připojena rukou psaná poznámka dr. Sotiera: O rozšíření levé poloviny srdce, zjištěném v Nauheimu, nemůže tedy být řeči, neboť za pět týdnů lázeňské léčby se rozšíření srdce neodstraní, jak tvrdí profesor Schott z Nauheimu v listu Berliner Tageblatt.)
Považoval jsem toto vysvětlení pro telegram za příliš dlouhé a také jsem usoudil, že je vhodnější Vám napsat a ujistit Vás svým hlubokým znechucením vůči tomuto zločinu, jenž tak náhle ukončil život Vaší urozené pacientky.
přijměte, velevážený pane kolego, ujištění o mé dokonalé úctě k Vám.

Dr. Golay"


Pouze velmi malému okruhu lidí bylo dovoleno spatřit císařovnino mrtvé tělo. Jedním z těch, který se takto mohl rozloučit s císařovnou byl její anglický předčitatel Frederic Barker, jež byl od roku 1892 až do císařovniny smrti v jejích službách. Právě od něj pochází popis mrtvé Alžběty:
"Vypadá jako třicetiletá žena. Smrtí uhlazená pleť je bílá jako mramor a tváře pokrývá lehká červeň; kolem rtů jí pohrává úsměv, tak něžný a tak půvabný, jaký býval za živa. Musel jsem při tomto pohledu myslet na sochu Sapfó, jíž měla císařovna v Lainzu, a kterou tolik milovala. Vypadá stejně jako Sapfó."

Alžběta měla klidný konec, neboť po smrtelném zranění, jež jí Lucheni způsobil, odešla na onen svět téměř nepozorovaně a aniž by při tom pocítila bolesti. Z hlediska dnešní medicíny by ji snad bylo možné ještě zachránit, kdyby jí byla ihned poskytnuta odborná pomoc. Podrobnější lékařské vysvětlení k tomu podává známý vídeňský patolog Hans Bankl:
"Jestliže je jedním bodnutím poškozena srdeční svalovina, pak z rány při každém tepu srdce vystřikuje krev a postupně plní osrdečník. Dojde k tzv. tamponádě srdce, to je zastavení pohybů srdce krví nahromaděnou v osrdečníku. Doba, která uběhne mezi poraněním srdce a jeho zástavou, může být různá; při obyčejné bodné ráně činí dvacet až třicet minut. V tomto časovém rozmezí by měl ránu na srdci zašít chirurg. Pokud ztráta krve není příliš velká, krevní oběh se obnoví a smrtelně poraněný pacient je zachráněn. První takovou operaci provedl ve Frankfurtu nad Mohanem 9. září 1896 chirurg Ludwig Rehn. Operoval zahradníka, který byl bodnut do srdce při hospodské rvačce. Císařovna Alžběta tedy zemřela na tamponádu srdce, způsobenou bodným zraněním. Mezi atentátem a smrtí uplynulo asi dvacet minut. Necítila žádné velké bolesti, nýbrž rostoucí slabost a nakonec ztratila vědomí."

Už tehdy však byla šance zachránit jí život, kdyby se všas dostala do povolaných rukou. Osud to však chtěl jinak a Alžběta zemřela tak daleko od Vídně a tak osaměle, jak si to vždy přála...
Čtyři měsíce před svou smrtí se císařovna zmínila Marii Valerii, jak často si přeje smrt: "Nebojím se jí, protože se mi nechce věřit, že existuje moc, která by byla tak krutá, že by jí nestačilo utrpení v životě, nýbrž by ještě z těla vyrvala duši, aby ji nadále trýznila."


Zdroj:
vlastní článek, citace pocházejí z následujících knih:
Maria Matrayová, Answald Krüger: "Das Attentat"
Sigrid-Maria Grössingová: "Mord im Hause Habsburg"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Denisa Denisa | 11. září 2013 v 21:00 | Reagovat

Skvělý článek! Mnohokrát děkuji. Dozvěděla jsem se vše, co mě zajímalo! :)

2 Monika Monika | 9. října 2013 v 21:52 | Reagovat

veľmi dobrý článok, rada čítam tvoje články, dozvedela som sa veľa nového

3 Rose Rose | 30. prosince 2014 v 11:01 | Reagovat

Děkuju ti, strašně jsi mi pomohla s mou seminární prací, nebýt tebe, umřela bych u toho.. :)

4 Jana K, autorka blogu Jana K, autorka blogu | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 11:14 | Reagovat

[3]: Tak to jsem moc ráda a mám radost, že je můj blog užitečný i tímto směrem :-) Docela bych byla na tvoji seminárku zvědavá, nechtěla bys mi ji poslat k přečtení???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.