Příhody ze života našeho mocnáře

1. září 2013 v 14:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Autor: Leszek Mazan
Nakladatelství: Radix
Rok vydání: 2004
Počet stran: 256, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 8/10

Z polského originálu vydaného nakladatelstvím Anabasis, Kraków v roce 1996 přeložila Anna Obermannová.


Anotace:
Humorně laděné historky ze života habsburského panovnického domu a zejména pak císaře Františka Josefa I. jistě potěší každého Čecha, který má rád humor, bez ohledu na to, zda je republikánem, či monarchistou. Polský autor Leszek Mazan, velký obdivovatel Jaroslava Haška a Švejka, byl inspirován svým dědečkem a jeho vyprávěním veselých příhod o stařičkém mocnáři. Na mnoha historkách je zřejmá autorova fabulace. Krátké humorné historky ze života rakouského mocnáře jsou bohatě ilustrované, doplněny též dobovými fotografiemi.

Bella gerant alii, tu felix Austria nube. Habsburkové věděli, jak dělat dobré obchody. Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, uzavírej sňatky. Je jasné, že i nejvelkolepější svatební veselice je levnější než nejskromnější bitva. Takže zatímco jiní vyráželi do bitev v bojových šicích, podpisovali krví zbrocené smlouvy, hasili požáry ve zničených městech, ve Vídni se snažili dosahovat vysokých cílů bez nabíjení kanonů. Zato se tu velmi podrobně studovaly rodokmeny evropských panovnických dynastií. Cožpak se císařské dcerunky málo přičiňovaly, aby pro svou vlast získávaly v manželských ložnicích větší lesk a slávu, než to dokázali ti nejodvážnější vůdcové na bitevních polích?
Takže František Josef I., uzavírající svou dynastii, byl nejen rakouským císařem. Byl také králem Uher a Čech, Lombardie a Benátska, Dalmácie, Chorvatska, Slavonie, Ilýrie, Haliče, Vladiměřska a Jeruzaléma. Byl to také velkovévoda Toskánska, Krakova a velkokníže Sedmihradska. Vévoda Štýrska, Korutanska, Krajiny, Bukoviny, Parmy, Modeny, Piacenzy, Těšína, Zátorska, Osvětimi, Horního a Dolního Slezska. Markrabě moravský i knížecí hrabě Tyrolska a Koburgu.
Četnost titulů však vůbec neubírala vrásek z čela Nejmilostivějšího Pána. Obchody šly čím dál hůř. K posilování vládnoucího rodu již nestačila znalost aritmetiky manželských kariérních postupů. Habsburkové pomalu, ale nezvratně odcházeli z historické scény. Hlavní herec tohoto představení hrál svou roli skvěle. Vstával denně ve 3.30 ráno, příkladně pil kravské mléko, vytrvale pracoval za psacím stolem prvního úředníka, systematicky vyjížděl na inspekční cesty do nejodlehlejších končin svého impéria, aby tam dohlédl na místní hospodaření, pravidelně pracovně navštěvoval své korunované, čím dál sebejistější bratrance, s nadšením execíroval své vojsko, pozorně naslouchal hlasům z různých stavů a všech jemu podléhajících národů.
A přesto rakouská hvězda hasla. U konce svého zářného období stačila však ještě Vídeň dát světu originální plody civilizace a kultury, které snad nemohly nikde jinde vzniknout než právě zde: kouzelné valčíky a psychoanalýzu, dámské orchestry a nejslavnější dorty, květnatou secesi a majestátní fiakry, nové hudební směry a praktické kanalizační mříže, pečená kuřata a líbání dámských rukou. Všechno, čím zářila podunajská metropole, se dělo s vědomím a souhlasem Jeho Veličenstva. Pod povzbudivým pohledem tohoto mocnáře se sobě navzájem čím dál víc podobaly Lvov a Budapešť, Stanislavov a Linec, Přemyšl a Terst, Nowy Sącz a Štýrský Hradec, Tarnov a Záhřeb, Krakov a Praha.
František Josef zemřel roku 1916. Kdykoli si na něj vzpomeneme, začneme být trochu sentimentální. Snad proto, že díky němu se devatenácté století prodloužilo o šestnáct let. (Z předmluvy Mieczysława Czumy)

O autorovi:
Před lety zaklepal na redakční dveře týdeníku Svět v obrazech polský novinář Leszek Mazan (1942) z Krakova. Pochválil secesní místnost s výhledem na Staroměstské náměstí a na Pařížskou ulici a také časopis, který se mu svým obsahem velmi zamlouval. Poznamenal, že každý správný týdeník musí mít vždycky místo pro nekrofilní příběh a pro město, ve kterém žijeme. S Leszkem Mazanem jsme si padli rázem do oka. Sotva se objevil, zasvítilo na mne jeho velké lesklé čelo a kulatá tvář. Měl a má podnes velký smysl pro humor a obdivuhodné znalosti o vynikajícím českém a světovém spisovateli Jaroslavu Haškovi i o jeho hlavním hrdinovi Josefu Švejkovi.
Sám natrvalo zdědil po svém dědečkovi Janu Wedrychowském sympatie k nebožtíkovi - rakousko-uherskému mocnářství a k osobě Františka Josefa I. Dědeček jako frajtr na manévrech pod Jaslem vytáhl z bláta kočár arcivévody Karla. Nakazil svého vnuka nadšením pro českého Švejka, stejně jako svými veselými a nesčetnými příhodami o stařičkém mocnáři i o následníkovi trůnu. Vtiskl mu zájem o monarchii. Leszku Mazanovi to zůstalo na celý život.
Po studiích na Jagellonské univerzitě v Krakově působil v polských denících, v týdeníku Przekrój, v televizi, v polském rozhlasu, v Praze poznal řemeslo agenturního zpravodaje Polské tiskové kanceláře.
Je po desetiletí všeobecně známou polskou osobností s hýřícími tvůrčími nápady, spisovatelem, publicistou, vypravěčem, autorem více než deseti knih o Krakovu i o Praze a televizních pořadů. Je zakladatelem a čelným představitelem Polské strany plešatých.
Spolu se svou ženou Barbarou a s třemi dcerami, jejich nakladatelstvím Anabasis, tvoří klan velkých přátel České republiky. Šíří její dobrou pověst po celém širém světě. (Z doslovu Zdeňka Hrabici)

Ukázka z knihy:
Lov na kamzíky
"Tančíte s půvabem alpské kamzičí slečny," zašeptal osmnáctiletý arcivévoda František Josef do ouška berlínské hraběnky Alžběty, rozené von Rochow-Briestové, už čtyři roky provdané za hraběte Josefa von Ugarta.
"Jak rád bych si na vás políčil," šeptal dál své o sedm let starší partnerce na masopustním plese v paláci Kinských, když už se rej blížil ke své polovině. "Ale já toho ještě tak málo vím o kamzících!"
"Začneme tedy s výukou od nasazování parohů," zaštěbetala koketně hraběnka a zmizela s Františkem Josefem v horoucích peklech palácových hlubin.
Nazítří byla přes protesty budoucího císaře hraběnka Alžběta Ungarte, rozená von Rochow-Briestová zbavena hodnosti dvorní dámy a ihned odeslána do Berlína za svým manželem. O mladého arcivévodu se ještě tentýž den postarala v alpském městečku Bad Ischl jeho vševědoucí matinka, dbající o zdárný rozvoj synovy kariéry. František Josef zde mohl po libosti honit v lesích kamzíky.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Výsledky dobrého vychování
Bývalý císař Ferdinand Dobrotivý se po své abdikaci roku 1848 ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. usadil v Praze, ale čas od času projevoval zájem o politiku. Dvacet let po své rezignaci na trůn se při večeři obrátil na vysokého dvorního úředníka, který příjel z Vídně.
"Tak si trochu zakleveťme. Jak vypadá naše situace v Itálii?"
"Ale, Sire, vždyť jsme Itálii ztratili!"
"A naše situace v Německu?"
"Sire, Německo jsme také ztratili."
"Pak opravdu nevím, proč jsem se zřekl trůnu. Vždyť když jsme měli ztrácet jednu zemi za druhou, tak to jsem to mohl dělat stejně dobře jako můj synovec."
František Josef, který získal v mládí velmi dobrou výchovu, nikdy ani veřejně ani v kruhu rodiny nepopřel starcova slova.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Zničená kariéra
Celý vídeňský dvůr se závistí okukoval krásnou šedivou klisnu, kterou si císař osobně vybral z mnoha jiných a na níž se rozhodl vyjet si na projížďku do Prateru.
Ale někdo asi chvilku přestal dávat pozor nebo byl úmyslně nepozorný, a v tom ze strany vyskočil ratlík. Klisna se splašila, ze štěrkové aleje skočila na asfalt, kde sklouzla a klopýtla.
Když Jeho Výsost vstala ze země, plná zlosti a vzteku si dala ihned zavolat ministra financí a bez servítku se zeptala na svůj osobní čistý příjem.
"648 216 korun a 51 haléř," vykoktal ministr.
"Je to dost na to, abych měl koně, který se neplaší a neklopýtá při pohledu na ratlíka?"
Ministrova kladná odpověď s konečnou platností rozhodla: báječně se rýsující dvorní kariéra šedivé irské klisny skončila.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Setkání v Alpách
Prázdniny roku 1890 trávil císař jako obvykle v Bad Ischlu v Alpách. Jednoho dne se vypravil spolu se saským králem Albertem a velkovévodou toskánským na hon. Chrabří lovci se neohroženě pustili příliš daleko za zvěří do hor, až zabloudili. Naštěstí se tam přímo zázrakem objevil selský povoz, který ztracené mocnáře vyvezl na známou cestu. Císař, jako vždy laskavý, chtěl udělat sedlákovi radost, a proto se zeptal:
"Víte vy vůbec, koho jste vezl? Já jsem rakouský císař, tohle je saský král a tohle toskánský velkovévoda."
"Cha, cha," rozesmál se vozka, "v tom případě i já vám prozradím tajemství. Já jsem čínský císař."
Všichni tři lovci po návratu domů dlouze a zevrubně probírali svou příhodu.
"Nemáš ani ponětí, moje milá," vyprávěl Alžbětě císař zcela zaujatý dobrodružstvím, "koho můžeš dnes potkat v horách."

Moje hodnocení:
Úsměvná knížka malého formátu obsahuje spoustu veselých historek, které je ale nutno brát s rezervou. Knížka se velmi dobře čte, je to takové příjemné odreagování, i když některé z historek jsou velmi dobře známy i z pamětí Eugena Ketterla. Plusem knihy je ale velmi bohatá a pěkná obrazová příloha.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 4. září 2013 v 21:41 | Reagovat

humoru a neovereným historkám viac bodov ako literatúre faktu? Hmm

2 Jana K, autorka blogu Jana K, autorka blogu | E-mail | Web | 6. září 2013 v 20:18 | Reagovat

[1]: Knihy hodnotím vždy v rámci daného žánru a tato se mi opravdu velmi líbila, proto ten vysoký počet bodů; tuto knihu samozřejmě nelze srovnávat s literaturou faktu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.