Září 2013

Irma Sztáray

17. září 2013 v 12:00 | Jana K |  Osoby z okolí císařovny Alžběty
Narozena : 10. 7. 1864, Staré
Zemřela: 3. 9. 1940, Sobrance
Kdo to byl: dvorní dáma císařovny Alžběty v letech 1894 - 1898, přímá svědkyně atentátu na císařovnu

Hraběnka Irma Sztáray von Sztára und Nagy-Mihály byla dcerou hraběte Viktora Sztáray (1823-1879) a jeho ženy Marie, roz. Török (1835-1916), kteří svou svatbu oslavili 11. září 1854, tedy ve stejném roce jako císařský pár. Irma přišla na svět jako páté dítě hraběcího páru o necelých deset let později, 10. července 1864 v zemplínské obci Staré v okrese Michalovce. Právě Staré, bývalé středověké městečko dalo jméno významnému štechtickému rodu Sztáray. Ten je v historických písemnostech poprvé zmíněn už v 15. století, první zmínka o obci Staré pak byla v historických pramenech zaznamenána ještě o dvě stě let dříve.


V renesančně-barokním zámečku, který si rodina Sztáray postavila začátkem 17. století se narodili mnozí významní představitelé rodu, mezi nimi i Irma, budoucí dvorní dáma císařovny Alžběty. Právě Irmě vděčíme za nevšední a určitě nejautentičtější svědectví tragické události, jež se odehrála na břehu ženevského jezera 10. září 1898.
Irma nebyla první ženou, jíž se v rodině Sztáray dostalo prestižního vyznamenání stát se dvorní dámou některé významné členky panovnického domu. Anna Brown, rozená Sztáray byla dvorní dámou arcivévodkyně Marie Kristiny, jedné z dcer rakouské císařovny Marie Terezie. V roce 1766 dostala oblíbená dvorní dáma Anna Brown darem od Marie Kristiny hedvábné kněžské roucho vyšívané pozlacenými nitěmi, které vyšila arcivévodkyně Alžběta, sestra Marie Kristiny. Tento ornát je v současné době bezpečně uložen v depozitáři Zemplínského muzea.
Mladé hraběnce Irmě se samozřejmě dostalo patřičné výchovy a vzdělání, jak bývalo v předních šlechtických rodinách zvykem. Vyrůstala v kruhu svých čtyř starších sourozenců - bratrů Ödöna (1855-1904), Istvána (1858-1896), Sándora (1862-1948) a sestry Sárolty (1860-1941). V roce 1873 se ještě narodila mladší sestra Elza. Učila se etiketě, historii, literatuře a dalším dovednostem, které musela každá mladá dáma ze šlechtických kruhů v tehdejší době ovládat. Také studovala jazyky, kromě rodné maďarštiny hovořila rovněž německy a francouzsky.


Na podzim roku 1894 došlo v životě třicetileté, dosud neprovdané hraběnky k důležité události, která výrazně ovlivnila celý její další život.
Obdržela pozvání do oblíbeného lázeňského městečka Bad Ischl, kde právě pobývala rakouská císařovna Alžběta. Ta hledala vhodnou společnici na nadcházející zimní cestu a právě Irmu si zvolila coby prozatímní dvorní dámu, která ji bude doprovázet. Být dvorní dámou u císařovny Alžběty v posledním desetiletí jejího života bylo všechno jiné nežli jednoduché. Po Rudolfově sebevraždě křižovala černě oděná Alžběta bez ustání inkognito Evropou jako tažný pták a jen na málokterém místě se zdržela delší dobu. Ani její někdejší oblíbené sídlo Achileion na ostrově Korfu ji už nedokázalo k sobě připoutat na delší dobu a tak stále putovala od hotelu k hotelu či po nejrůznějších lázních. Její velkou zálibou se v těchto letech staly mnohdy každodenní, několikahodinové pochody, které podnikala takřka za každého pošasí a v rychlém tempu. Nová dvorní dáma tak musela být schopná udržet s velmi aktivní císařovnou krok a k jejímu hlavnímu vybavení rozhodně nepatřily nádherné elegantní róby, ale naopak oblečení do deště a pevné boty. Také co se stravování týká musela být velmi skromná - Alžběta s ohledem na svou postavu takřka nejedla a pokud ano, tak jen velmi málo - nezřídka se spokojila pouze s malým občerstvením v cukrárně, kde si dávala svou oblíbenou fialkovou zmrzlinu.
Jedním z důvodů, proč si Alžběta vybrala právě Irmu, bylo nejenom to, že takřka o polovinu mladší hraběnka byla fyzicky zdatná, ale určitě i to, že pocházela z císařovnina milovaného Uherska. V okolí Alžběty se už od jejích raných let na císařském dvoře nacházelo vždy několik Maďarek, kterými se ráda obklopovala, Jednou z prvních Alžbětiných maďarských společnic byla o rok starší Lily Hunyady, která se později provdala za hraběte Ottu Walterskirchena. První Alžbětinou hofmistryní se stala rovněž dáma pocházející ze staré uherské šlechty, hraběnka Sophie Esterházy. K nejznámnějším císařovniným společnicím pocházejícím z Uherska ale určitě bezesporu patřila její dlouholetá předčitatelka Ida Ferenczy a dvorní dáma Marie Festetics, která byla v císařovniných službách od roku 1871. Koncem osmdesátých let doprovázela Alžbětu na četných cestách další uherská hraběnka, Sárolta Mailáth von Szekhely, od roku 1890 provdaná za prince Clodwiga zu Hohenlohe-Waldenburg-Schillingfürst.
Tyto Alžbětiny staré maďarské společnice však už dávno náročným požadavkům nestačily - ať už to byla jedna z jejích nejlepších přítelkyň Ida Ferenczy, nebo Marie Festetics, která službu u císařovny vzdala po dlouhých dcaceti letech v roce 1891. Právě její následnice, mladá hraběnka Janka Mikes, představila v roce 1894, když se chtěla provdat, císařovně hraběnku Irmu Sztáray.
Na první setkání s císařovnou vzpomíná Irma ve své knize:
"Velký okamžik nastal. S tlukoucím srdcem jsem se svou společnicí stála na rohu vily a hned jsem spatřila Její Veličenstvo, jak se prochází. Pod velkým bílým slunečníkem se světlo rozlévalo na její volně spadající rozpuštěné vlasy, které oblévaly její královskou postavu jako ochranná schránka. Pak se obrátila, přiblížily jsme se a já byla představena. Měla ve svém zjevu něco fascinujícího. Zatímco na mně poprvé spočinul její smutně planoucí zrak, stála jsem tam jako omámená. Nevím, zda si to uvědomila, ale sama mi vyšla vstříc okouzlujícím úsměvem, který uvolňoval a osvobozoval. Byla to naprosto jedinečná a nezapomenutelná audience. Pomocí otázek, jež mi dávala, a odpovědí na mé otázky se mne vznešená paní snažila poznat. Byla rozkošně bezprostřední a přívětivá. Má rozechvělost mizela jako mlha v slunečním svitu. Cítila jsem blízkost velké a dobré duše, jež mne povzbuzovala i pozvedávala. Cítila jsem, že nikdy nedosáhnu jejích výšin, ale přesto mi připadalo, jako by mne svou dobrotou povznášela. Na rozloučenou mne císařovna políbila. Byla jsem přešťastná!"


1. prosince se Irma s císařovnou vydala na první velkou cestu. Ta vedla na císařské jachtě "Miramare" do Marseille, ale z důvodu nepříznivého počasí byla tato plavba přerušena v Pule, odkud cestovaly vlakem. Z Marseille pokračovaly lodí do Alžíru, kde absolvovaly delší pobyt v hotelu Splendide. Z Afriky vedla cesta na francouzskou Riviéru, kde císařovna ráda pobývala na Cap Martin a kde za ní na pár dní přicestoval i císař. Po pobytu na Cap Martin následoval přesun na Korsiku, dále navštívily Neapol a odtud už zamířily do císařovnina oblíbeného útočiště Achilleion na Korfu, kde byl naplánován delší pobyt. Cesta zpět vedla přes Split, kde se císařovna setkala s Marií Valerií, několik dní strávily v Benátkách a cesta byla zakončena na stejném místě odkud vyplouvaly, na zámku Miramare.
Po pěti měsících stanuly 1. května 1895 na hetzendorfském nádraží, kde se Irma s císařovnou rozloučila a odjela domů. Při pobytu na Korfu si císařovna vyžádala hraběnčin obrázek, z čehož Irma usoudila, že císařovna ji k sobě povolala pouze pro tuto jedinou cestu a s císařovnou se tak loučí navždy.
Letní měsíce strávila Irma doma s matkou a sourozenci, kde se ráda věnovala své oblíbené činnosti - zabývala se zahradnictvím. V srpnu ke své velké radosti obdržela pozvání z Ischlu, zda by mohla doprovázet císařovnu k několikatýdennímu lázeňskému pobytu do Francie. Měsíc před tímto pozváním pobývala císařovna dokonce na hraběnčině rodném východním Slovensku - tři týdny strávila v Bardějovských Kúpeľoch ale při tomto pobytu ji Irma nedoprovázela.
Za několik dní po obdrženém pozvání odcestovala Irma do Ischlu a odtud s císařovnou odjely rychlíkem do lázeňského městečka Aix-les-Bains. Po tomto francouzském lázeňském pobytu vedla další cesta do Ženevy, Territetu, lodí do Lausanne a dále vlakem do Curychu. Na této cestě obdržela Irma pozvání od císařovniny švagrové Marie Therese, zda by nechtěla strávit na podzim pár týdnů u ní v Tapolcsány. I císařovna se o tomto pobytu vyjádřila příznivě a radila Irmě, aby k arcivévodkyni jela. Pobyt se ale nakonec neuskutečnil protože arcivévoda Karel Ludwig onemocněl a rodina přesídlila do Vídně, kde ještě navíc dostaly jeho dcery spalničky.


17. listopadu 1895 přijela Irma do Vídně, kde se jí dostalo další pocty - císařovna ji jmenovala svou oficiální dvorní dámou.
V Hofburgu jí nejvyšší komoří předal jmenovací dekret a následující den ráno ji císařovna přijala ve svém toaletním pokoji. "Mimořádně mne těší, že teď už náležíte jenom mně," přívítala ji císařovna a sdělila jí plány na další zimní cestu, které se měla účastnit. 26. listopadu 1895 tak odcestovala Irma spolu s císařovnou opět na Cap Martin. Ve službě u císařovny se střídala s řeckým předčitatelem a byla velmi ráda že si postupem času získala císařovninu důvěru. "Dříve mne oslovovala téměř výlučně "hraběnko," teď už mi říká jen "Irmo," napsala k tomuto pobytu ve své knize. Čas na Cap Martin trávily podobně jako minulý rok - opět proběhla krátká návštěva císaře, který si dokonce udělal výlet do Monte Carla, aby navštívil tamní kasino a rozptýlil se pozorováním hráčů. Císařovnu při tomto pobytu také navštívila její sestra Mathilde a za Irmou na několik dní přijeli čerství novomanželé - bratr István se svou chotí Ilonou Horváth, jimž se během jejich pobytu s císařovniným svolením věnovala. Z Cap Martin přesídlily dámy opět na Korfu, ale v této době už ani Achilleion nedokázal císařovnu uspokojit. Koncem dubna se přesunuly do Budapešti, kde se císařovna naposledy objevila v reprezentační roli při oslavě tisícileté existence Uher.
V létě roku 1896, když Irma trávila dovolenou v rodinném sídle ve Starém, postihla celou rodinu obrovská tragédie. Její bratr István byl 12. července 1896 zákeřně zavražděn. Někdo ho zastřelil přes okno rodinného zámečku. Tento hrůzný čin zůstával několik desetiletí neobjasněn, navzdory tomu, že do vyšetřování vraždy zasahovaly i nejvyšší kruhy monarchie. Na celém případu se vystřídalo několik vyšetřovatelů, vraha se jim však usvědčit nepodařilo. Rodina Sztáray po tomto neštěstí obec Staré opustila.


Na tuto tragickou událost reagovala císařovna Alžběta v telegramu, který poslala Irmě krátce po události: "Právě jsem obdržela otřesnou zprávu. Přijměte mou nejupřímnější účast. Tlumočte ji své matce a švagrové. Vaše dovolená přirozeně prodloužena. Alžběta." O pár dní později Irma písemně obdržela několikaměsíční dovolenou a s císařovnou se setkala až v listopadu ve Vídni. Na tuto audienci vzpomíná Irma ve své knize: "Smutná audience v zahradě v Schönbrunnu byla dojemná. Nejdříve se mne císařovna vyptávala jen na matku, a když jsem jí vylíčila, s jakou křesťanskou odevzdaností nese svůj úděl, řekla mi: V tom spočívá boží požehnání. Stokrát nešťastnější je a stokrát víc trpí ten, kdo se mu vzpírá."
Vrah se nakonec ke svému skutku přiznal sám až na smrtelné posteli. V přítomnosti faráře a několika svědků prohlásil hajný rodiny Sztáray, že hraběte Istvána zastřelil právě on proto, že mu chodil za ženou...
Na jaře roku 1897 doprovázela Irma císařovnu do Bad Kissingen, která zde absolvovala čtyřtýdenní lázeňskou léčbu. Následovaly pobyty v Langenschwalbachu, Bad Ischlu, Lago di Carezza a začátkem září přijely do Merana. Při tomto meranském pobytu chtěla Irma ve službě nahradit i řeckého předčitatele Barkera, který dostal dovolenou, ale to jí nebylo umožněno. "To je těžká služba a pro vás se nehodí," odvětila císařovna na hraběnčinu nabídku, že by jí stejně jako Barker předčítala i během procházek. Císařovna ale Irmu velice často pověřovala psaním dopisů, protože jak je známo, ona sama psala dopisy velmi nerada. Nezřídka se tedy stávalo, že Irma korespondovala nejenom s císařem, ale i s arcivévodkyní Marií Valerií a v dopisech jim líčila zážitky a výlety, které s císařovnou absolvovaly. Právě Marii Valerii obě dámy navštívily hned po opuštění Merana. 29. září 1897 přilely do Wallsee, nového sídla Marie Valerie a strávily tam několik přjemných dnů.


Po pětitýdenní dovolené, kterou Irma opět strávila doma u matky, odcestovala spolu s císařovnou 25. listopadu 1897 Orient expresem do Biarritzu. Odtud se 18. prosince přesunuly do Paříže, kde chtěla císařovna absolvovat masážní kúru u proslulého Metzgera. 28. prosince odjely do Marseille, kde se nalodily na "Miramare" a zamířily do San Rema, kde císařovna dokonce uvažovala o koupi vily, neboť Achilleion se jí už dávno odcizil. Od tohoto úmyslu ji ale Irma odradila argumentem, že by to pro císařovnu znamenalo další pouto navíc, a ta jí dala za pravdu. Během tohoto pobytu dostala také Irma radostnou zprávu z domova o zasnoubení svého bratra Sándora s baronesou Paulinou Vécsey, na které císařovna hned reagovala slovy: "Napište matce, že se raduji s ní; Paulina je vzácné, milé stvoření, jež mi Valerie nemohla dost vynachválit." Paulina Vécsey totiž strávila půl roku ve službách Marie Valerie.
Další cesta vedla do Turína, kde dámy podnikly několik výletů po okolí a navštívily mimo jiné i baziliku di Superga, kde se nachází mauzoleum savojského rodu. V Turíně byla hraběnka Sztáray pověřena nákupem dvou umělecky provedených váz na květiny pro císařovninu sbírku z nichž jednu dostala Irma od císařovny darem na památku. Podle cestovního plánu, který se musel vždy za každou cenu dodržovat cestovaly dále do Territetu, kde ale celé okolí pokrýval sníh, přesto dámy podnikaly větší i menší procházky a několikrát si zajely do Caux.


Pro nepřízeň počasí ale Švýcarsko opustily dříve a devět dnů před stanoveným termínem přilely do Bad Kissingen. Tam císařovna opět zahájila lázeňskou léčbu a na týdenní pobyt za ní 25. dubna přijel i císař. Právě při tomto pobytu vznikla poslední společná fotografie císařského páru. 9. května do Kissingenu dorazila i arcivévodkyně Marie Valerie a při společných procházkách se s ní lépe seznámila i Irma, která se neubránila srovnávání povah matky a dcery.
Z Kissingenu přesídlily dámy k dodatečné kúře do Brückenau. Císařovna se při tomto pobytu obrátila na hraběnku z otázkou: "Řekněte mi Irmo, jste po mém boku upřímně spokojená?" "Vaše Veličenstvo ví, že jsem," odpověděla Irma a pokračovala: "Snažím se však i tady žít a chápat svou současnou situaci tak, aby mé srdce až budu odcházet, nebažilo bolestně po statcích, jež teď díky milosti Vašeho Veličensva požívám." "To není snadné," řekla po krátkém zamyšlení císařovna, "ale vám se podaří i to."
Císařovna se také velmi zajímala o hraběnčinu matku Marii, chtěla dokonce vidět i její fotografii. Velmi ji zajímal její osud, neustále se k ní v rozhovoru s Irmou vracela a podrobně se na ni vyptávala. Nemohla jí uniknout podobnost krutých ran osudu, které musela prožít i ona - stejně jako Marie Sztáray i ona tragicky přišla o svého syna. Z Brückenau odcestovaly 12. června a jejich cesty se na měsíc rozešly, zatímco císařovna zamířila do Lainzu za císařem, Irma odcestovala domů na svatbu bratra Sándora.
Po měsíční dovolené přijela Irma 12. července do Bad Ischlu opět nastoupit službu. Hned po příjezdu Irmy císař žertem poznamenal, že jí dovolená velmi prospěla, protože přibrala. Na to císařovna namítla: "Ale no tak, tohle Irmě neříkej, vždyť to je téměř urážka." Moc dobře naladěná ale císařovna nebyla, právě naopak. Lékaři ji poslali na léčebný pobyt do Bad Nauheimu v Hesensku, jelikož u ní zjistili srdeční slabost.


15. července tedy odcestovaly vlakem nejprve do Mnichova, kde se ubytovaly v hotelu Continental. Císařovnu zde navštívila její sestra, hraběnka Trani a bratr Carl Theodor s dcerami. V Mnichově si dámy udělaly větší vycházku, kde jejich kroky vedly mimo jiné i před palác, kde se císařovna narodila a strávila své dětství. V Bad Nauheimu císařovna brala artéské koupele a přijala tam i několik vzácných návštěv: velkovévodský pár z Hesenska, německou excísařovnu Viktorii a německého císaře Viléma II. s chotí Augustou. Pro potěchu císařovny dal Vilém do svého kočáru zapřáhnout dva nádherné koně uherské rasy a upozornil ji na to, že i jeho kočí je Maďar a do Bad Nauheimu ho vzal s sebou proto, aby se potěšil pohledem na svou královnu.


Po pětitýdenním pobytu v Bad Nauheimu odcestovaly dámy do Homburgu, kde se ubytovaly v hotelu du Parc, pak pokračovaly do Frankfurtu a 30. srpna dorazily do Caux. Císařovna naplánovala výlety, které se měly konat obden: Bex-les-Bains, Rochers de Naye, Evian, Ženeva a Pregny, kde chtěly navštívit baronku Julii Rothschild. 3. září navštívily Territet, kde vznikla vůbec poslední fotografie císařovny Alžběty. 9. září zamířily do Pregny a Ženevy, odkud se už císařovna nevrátila...
Podrobné události posledních dvou dnů císařovny (9. září Pregny a 10. září Ženeva) jsou vylíčeny v mém starším článku Smrt císařovny Alžběty.


"Vykrvácela dovnitř; bolesti neměla a přestoupila práh věčnosti, aniž by tušila smrt," napsala později Irma, která prostřednictvím hraběte Paara informovala císaře o Alžbětině smrti. Císař jí do Ženevy vzkázal: "Vyřiďte hraběnce Sztáray mé pozdravy; řekněte jí, že se v té strašné situaci zachovala velice důstojně." K tomu si hraběnka poznamenala: "Cítila jsem, že Jeho Veličenstvo ani na okamžik nezapochybovalo, že bych byla blaženě a s radostí umřela, kdybych byla mohla onu ránu dýkou od císařovny odvrátit a přijmout ji místo ní." 11. září byla Irma přítomna částečné pitvě, která musela být provedena a 12. září ráno své císařovně prokázala poslední službu - oblékla jí šaty z černého hedvábí, které měla na sobě v den atentátu.


S císařem se hraběnka poprvé od tragické události setkala v hradní kapli. "Děkuji vám za všechno, co jste pro ni udělala," řekl jí císař, políbil jí ruku a pozval ji na příští den do Schönbrunnu, aby si s ní promluvil o císařovně. Při této smutné audienci Irma císaři vylíčila podrobnosti tragédie a předala mu Alžbětiny stříbrné hodinky s přívěskem, medaili mariánské kongregace, kterou měla ve smrtelné hodině císařovna na srdci a orchideje, které taktéž ležely na císařovnině srdci. "Odstřihla jste něco z jejích vlasů?" zeptal se posléze císař. "Ne, Veličenstvo," odpověděla mu Irma, "nedokázala jsem to, protože jsem věděla, jak moc jí na vlasech záleželo." Na to císař jen odvětil: "Máte pravdu, udělala jste dobře."


17. září 1898, v den Alžbětina pohřbu založil císař na památku své zesnulé manželky Alžbětin řád a jeho první nositelkou se stala právě Irma Sztáray, která od císaře obdržela nejvyšší třídu tohoto nového řádu - velkokříž.
Po císařovnině smrti se hraběnka Irma Sztáray zcela stáhla ze společenského života. Žila v ústraní i se svou už ovdovělou matkou Marií v zemplínských rodinných sídlech. Starala se o hospodářství a rovněž věrně opatrovala císařovninu zakrvácenou blůzku, která se nyní nachází v budapešťském muzeu.


Později, když už jí bylo 45 let napsala o císařovně Alžbětě vzpomínkovou knihu s názvem "Aus den letzten Jahren der Kaiserin Elisabeth," která vyšla i česky pod názvem Poslední léta císařovny Alžběty. Tato kniha byla vydána poprvé ve Vídni v roce 1909, jedenáct let po Alžbětině smrti a dočkala se mnohých vydání v několika jazycích. Jako podklad pro napsání knihy posloužily Irmě dopisy, které psala své matce z cest a v nichž jí líčila zážitky a příhody ze života s císařovnou. Celá tato kniha je pochopitelně nekritickou ódou na císařovnu, kterou velmi idealizuje, ale přesto poskytne velmi pěkný obraz o tom, jak strávila císařovna své poslední roky života.


Hraběnka Irma Sztáray zemřela neprovdána 3. září 1940 ve věku 76 let v Sobranciach, kde měla sídlo rodina Török, ze které pocházela její matka. V Sobranciach, okresním městě na jihovýchodě Slovenska nacházejícím se pouze 12 kilometrů od hranic s Ukrajinou najdeme rovněž hrobku rodiny Sztáray, kde byla Irma tři dny po své smrti uložena k věčnému spánku.


Zdroj:
vlastní článek, citace z knihy Irma Sztáray: "Aus den letzten Jahren der Kaiserin Elisabeth"
další informace čerpány z článků

Události po smrti císařovny Alžběty

10. září 2013 v 18:00 | Jana K |  Zajímavosti o císařovně Alžbětě
Dnes je tomu přesně 115 let co v ženevském hotelu Beau Rivage zesnula rakouská císařovna Alžběta. Připravila jsem proto vzpomínkový článek, který volně navazuje na můj starší článek Smrt císařovny Alžběty uveřejněný před třemi lety. Tektokrát jsem se zaměřila na události, které bezprostředně následovaly po její smrti, reakce Vídně i císařovniných nejbližších na tuto strašlivou událost.

Sobota, 10. září 1898

Vídeň, Schönbrunn, dopoledne:
Tohoto dne osmašedesátiletý císař Franz Josef stejně jako kterýkoli jiný den vstal o půl páté ráno, kdy ho jeho osobní komorník Eugen Ketterl vzbudil větou "Kladu se k nohám Vašeho Veličenstva, dobré jitro!" Od snídaně do oběda, který mu byl přinesen na psací stůl pak císař obvykle pracoval. Během dne se zabýval vyřizováním úředních spisů a rovněž přípravami k odjezdu na manévry, na které se chystal odcestovat toho dne večer do slovenské Levoče.


Tuto sobotu ale skončil o trochu dříve než jindy aby napsal dopis své milované ženě, která byla, jak už si bohužel musel zvyknout v posledních letech neustále mimo sídelní město Vídeň na zahraničních cestách. V září tohoto roku se zrovna zdržovala ve Švýcarsku, v zemi, před kterou ji několikrát varoval. V dopise ji oslovil v její milované maďarštině "Moje sladká, milovaná duše."

Édes szeretett lelkem,
protože dnes zůstávám v Schönbrunnu, a mám tedy víc volného času, chci Ti přece jen napsat pár řádek, abych Ti co nejsrdečněji poděkoval za dopis (Valerii) ze 4., který byl určen i pro mne. Valerie mi současně poslala krátké psaní hraběnky Sztáray, rovněž ze 4., s příznivou zprávou o Tvém dobrém zdraví. Velice mě potěšila lepší nálada, která je z Tvého dopisu patrná, a Tvá spokojenost s dobrým počasím, vzduchem a bytem s terasou s nádhernou vyhlídkou na hory a jezero. Dojalo mě, že přesto pociťuješ jistý stesk po naší milé vile Hermes. Včera odpoledne jsem tam zase byl a procházel se v její blízkosti. Večer byl podzimní, ale velice krásný, celý včerejší den byl jasný; také dnes je pěkně chladno, ale barometr klesá, což ve mně vzbuzuje strach o Tatry...
Od přítelkyně jsem včera v 6 hodin 10 minut odpoledne obdržel telegram z Ferleitenu. Dospěla tam z Glockneru a chtěla ještě včera odjet do Zell am See, a jistě tam dorazila pozdě. Není mi jasné, proč svou horskou túru podnikla v takovém spěchu a s tak velkým denním nasazením.
Včera jsem jel v 8 hodin do města, kde jsem zůstal do půl třetí. Ve 3 hodiny jsem pak sám poobědval a večer jsem se radoval z dobrého mléka ze statku. Dnes zůstanu zde a v půl deváté večer odcestuji ze státního nádraží na manévry.
Isten veled szeretett angyalom. (Sbohem milovaný anděli.)

Z celého srdce Tě objímající,
Tvůj Maličký


Jakmile císař dopis dopsal, zazvonil na křídelního pobočníka a poprosil ho, aby ho neprodleně odeslal císařovně do Švýcarska. Svou adresátku už ale bohužel nedostihl...

Ženeva, hotel Beau Rivage, 14:40 hod.:
Právě v tuto dobu zesnula v ženevském hotelu Beau Rivage rakouská císařovna Alžběta. Její srdce se zastavilo poté, co ji italský anarchista Luigi Lucheni zasadil smrtelnou ránu pilníkem. Svědkem jejího skonu byla hraběnka Irma Sztáray, která právě teď, ochromená bolestí a se slzami v očích pomyslela na císaře. Kolik utrpení musel už za své takřka padesátileté panování absolvovat! A teď osud předčí všechny dosavadní rány tou nejstrašnější. Hraběnku rychle napadlo, že se strašlivá zvěst k císaři může dostat oklikou a to samozřejmě nemohla v žádném případě dopustit. Napsala tedy stručnou depeši, kterou neprodleně odeslala adjutantovi císaře, hraběti Eduardu Paarovi.


Mezitím se jí ohlásil rakousko-uherský konzul, kterému vylíčila podrobnosti neštěstí a požádala ho, aby o neštěstí informoval ministra zahraničí. Poté se vrátila zpět k císařovně a sedla si k posteli, na níž mrtvá císařovna spočívala. Její tvář zářila oslňující bledostí nebeského míru. Hraběnka pomyslela na slova, jež císařovna pronesla při cestě z Pregny do Ženevy. ačkoli po ní často toužím, ale chvěji se před tím přechodem, před tou nejistotou, a zejména před tím strašným bojem, který člověk musí svést, než se tam dostane." Ten strašný přechod, jehož se bála, byl krátký a divoký jako ranní sen, z něhož se probudila, jen aby viděla, jak ji ozařují ranní červánky nebeské blaženosti. V císařovně se už nepohnul ani nerv. Život připomínal už jen k nebi obrácený a zlomený pohled zpoza napůl otevřených víček a milý náznak úsměvu. Hraběnka udělala nad císařovnou znamení kříže a zatlačila jí oči. Poté jí kolem prstů ovinula svůj růženec a obě ruce, složené jako k motlitbě jí položila na hruď.


Na stole vedle císařovny ležely předměty, které nosila vždy u sebe a měla je tedy i na své poslední cestě. Vypadaly nezvykle opuštěné, jako by se ptaly, co se stalo s jejich paní a co nyní bude s nimi: byl to malý jednoduchý zlatý řetízek se snubním prstenem, jejž Alžběta nikdy nenosila na ruce, ale vždycky na krku pod šaty, dále nezbytný prostý kožený vějíř, hodinky z čínského stříbra, na nichž bylo vpředu vyryto slovo "Achilleus" s obnošeným malým koženým řemínkem a třmínkem, náramek s nesčetnými, většinou mystickými přívěsky, lebkou, znakem slunce se třemi nožkami, zlatá ručička s nataženým ukazováčkem, mariánské medailonky a zlaté byzantské mince, dále dva medailony, jeden s vlasy korunního prince a druhý s jednadvacátým žalmem z bible.


S pomocí pokojské upravila hraběnka Sztáray úmrtní pokoj. Na stolek vedle postele postavila krucifix a kolem něj čtyři hořící svíce a ze salonu přinesla bílé astry. Právě ty astry, jež se tolik líbily hraběnce Sztáray a o kterých císařovna toho dne dopoledne prohlásila: "Jsou krásné, viďte? Ale nemám je ráda. Připomínají mi podzim, zimu a všechno pomíjivé." Poté hraběnka odeslala další telegram adresovaný hraběti Paarovi, tentokrát už s informací o císařovnině smrti. Chvíli poté se dostavila policie, aby provedla výslech hraběnky Sztáray. Vyšetřující soudce Charles Léchet začal otázkou: "Prohlašujete, že mrtvá, kterou jsme právě viděli, je císařovna Alžběta?" "Ano," odpověděla hraběnka. "Jak to," ptal se Léchet dále, "že naše úřady o přítomnosti tak vysoce postaveného návštěvníka města nic nevěděly?" "Její Veličenstvo cestovalo inkognito." "Pod jakým jménem?" zajímal se Léchet dále. "Jako hraběnka z Hohenembsu."


Pak musela hraběnka Sztáray do protokolu nadiktovat běžné údaje týkající se císařovny, jako její plné jméno, hodnosti, datum narození a další. Poté musela až do nejmenších podrobností vylíčit okolnosti vraždy. Když byli s výslechem hotovi, požádali ji, aby u vídeňského dvora podnikla příslušné kroky nutné k povolení pitvy. Ta tento požadavek nejprve odmítla. Léchet jí ale vysvětloval, že pokud má být pachatel obžalován z vraždy, je pitva podle ženevských zákonů nezbytná. Zvláště za tak podivných okolností, jak byly hraběnkou vylíčeny, musí být předložen z lékařského hlediska nepopiratelný důkaz o příččině smrti, aby byla vyvrácena případná teorie o srdeční mrtvici. Byli povoláni tři významní lékaři ze ženevské univerzity, kteří samozřejmě s ohledem na císařskou rodinu jsou ochotni považovat za dostatečnou částečnou autopsii v okolí rány a srdce.


Jakmile pánové od policie odešli, volali hraběnku k telefonu. Z Territetu mluvil Berzeviczy, císařovnin komoří, který samou nervozitou odcestoval z Caux do Territetu, aby se dříve setkal s vracející se císařovnou. Právě Berzewiczy vyjádřil nejednou své obavy před výletem císařovny do Ženevy jen s minimálním doprovodem. Jeho obavy se tak tím nejstrašnějším způsobem potvrdily. Pak se dostavilo katolické duchovenstvo v čele s biskupem z Freiburgu a po něm řádové sestry, aby se modlily u císařovnina mrtvého těla. Večer v osm hodin přijel vlakem Berzeviczy a personál a také hrabě Kuefstein, rakousko-uherský vyslanec. V 10 hodin byla císařovna uložena do provizorní rakve. Ještě předním jí hraběnka sundala medaily Matky Boží, kterou jí pověsila na krk na začátku její agonie. Tu pak chtěla předat císaři. Pak až do půlnoci hraběnka Sztáray spolu s Berzeviczym a Kuefsteinem bděli u císařovniny rakve.


Vídeň, Hofburg, 17:00 hod.:
Generálnímu adjutantovi císaře Franze Josefa, hraběti Paarovi byl kolem páté hodiny odpolední doručen telegram následujícího znění: "Její Veličenstvo císařovna byla těžce zraněna. Prosím šetrně sdělit Jeho Veličenstvu císaři." Hrabě Paar tedy neprodleně odjel z Hofburgu do Schönbrunnu a naléhavě se nechal ohlásit u císaře. Jakmile vstoupil, obrátil se na něj císař od psacího stolu: "Copak se děje, milý Paare?" "Veličenstvo," odpověděl hrabě Paar, "Veličenstvo dnes večer nebude moci odcestovat. Dostal jsem bohužel velmi špatnou zprávu." Císař s hrůzou vyskočil od stolu. "Ze Ženevy!" zvolal a rychle vzal hraběti depeši z ruky. Otřeseně zavrávoral. "Nyní přece musí přijít druhá zpráva! Hleďte se dozvědět něco bližšího!" Další pobočník už ale přinášel další telegram ze Ženevy: "Její Veličenstvo císařovna zesnula." Franz Josef s pláčem klesl na židli u psacího stolu a složil si hlavu na ruce. "Na tomto světě nezůstanu ušetřen vůbec ničeho." Před hrabětem Paarem rovněž prohlásil: "Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval."


O průběhu 10. září na zámku Schönbrunn psaly i vídeňské noviny Neue Freie Presse:
"Z panovníkova okolí jsou potvrzovány zprávy o hrdinském sebeovládání, které císař projevil po zrávě o úmrtí. Prý celé minuty držel hlavu v dlaních a seděl zcela ponořen do sebe. Pak císař vyslovil stručnou větu: "Na tomto světě nejsem ničeho ušetřen." Poté povstal a řekl: "Manévry nebudou odvolány. Ať je řídí Beck (šéf generálního štábu)." (Toto opatření bylo později odvoláno.) Panovník se poté vzdálil. Ponechán sám sobě, propukl prý v křečovitý pláč, vzlykal a opakovaně s bolestí volal císařovnino jméno."


Wallsee, sobota 10. září večer:
Zpráva o zavraždění císařovny se samozřejmě ihned telegrafovala císařovniným dcerám, Gisele do Mnichova a Marii Valerii do Wallsee a ty se neprodleně vydaly za otcem do Vídně aby mu byly v těchto těžkých hodinách oporou. Marie Valerie na tuo hrůznou událost vzpomíná ve svém deníku:
"7. 9. jsem se za nádherného počasí vrátila s dětmi do Wallsee. František jel po císařských manévrech v Buziu k Josefu Augustovi do Marmaru. Svátek - od mamá různé dárky - hned odpoledne jsem jí napsala děkovný dopis - už se jí nedostal do rukou... Po lázeňské léčbě, která ji tak obtěžovala, odjela posílena do Caux u Ženevského jezera - celé léto ji to už neodolatelně táhlo do Švýcarska, chtěla si ještě užít své milé hory, teplo a slunce a také je užívala s pocitem zlepšeného zdraví. A pak to přišlo, tak, jak si vždycky přála, rychle, bezbolestně, bez lékařských rad, bez dlouhých, stísňujících dní pro blízké... "A až jednou budu muset zemřít, uložte mě u moře," napsala kdysi do básně. Nebylo to moře, ale modré Ženevské jezero. "Je to úplně barva moře, úplně jako moře," opakovala ještě v pátek několikrát Irmě Sztáray.
10. září večer v půl sedmé jsem se s Marií vrátila z obchůzky po našich chudých, pak souper... Se třemi nejstaršími jsem poté šla do kaple na večerní modlitbu. Maria přišla za námi, moc jsem se na ni nedívala, nevšimla jsem si, jak je rozrušená. Nebyla jsem pobožnější než jindy... Když jsme vyšly na chodbu, děti běžely do svého pokoje a Maria mě požádala, abychom šly do mé pracovny, že mi musí něco povědět. Pořád jsem si ještě myslela, že jde o nějakou domácí záležitost, avšak když jsem se na ni podívala, srdce se mi zastavilo.
"Arcivévoda?" - "Ne - Její Veličenstvo."
Nevím, jestli jsem položila další otázky, nebo mi rovnou splynulo ze rtů slovo "mrtvá?", jestli mi ještě na chodbě, nebo až v pracovně řekla: "Zavraždil ji italský anarchista - zemřela v hotelu v Ženevě." Nevím to. Ještě se mi třese ruka, když si na tu hodinu vzpomenu...


Lítost, že jsem tak špatně opětovala její velkou lásku, a nade vším stále větší, nevýslovný soucit s ním, ubohým, starým otcem shrbeným pod břemenem starostí a zármutku, a zřejmě i poněkud troufalá otázka, zda to není příliš mnoho na jedno ubohé lidské srdce. Klečely jsme na kolenou, Maria a já - v místnosti a kapli. Potom jsem dala telegrafovat Františkovi. A papá: "Přijedu k tobě zítra ráno v půl šesté." Osobně napsal Marii, aby mi to "šetrně sdělila."
Šla jsem k dětem. Ella ještě neležela v posteli... Sotva jsem věděla, co dělám, políbila jsem j a zašeptala: "Vědí, naše milá babička umřela." Tiše se rozplakala, jako by všechno pochopila. Bůh žehnej tomuto hodnému dítěti! Chlapci už leželi. A Hedwig spala. Šla jsem z jedné místnosti do druhé, potom s Marií ven do tiché, hvězdné noci. - Také jsem si šla lehnout, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. V půl jedné jsme odjížděly, Maria a já...

Vídeň, 18:00 hod.:
O tom, jak se zpráva o smrti císařovny šířila ve Vídni, hlásil dopisovatel jednoho z bernských listů:
"Mohutné rozčilení a pohnutí dnes ve večerních hodinách zasáhlo obyvatele Vídně. Bylo asi kolem šesté hodiny, když zpráva začala tu a tam pronikat do města. Zpočátku se ještě střetávala s nedůvěrou. Zvěst se ale dále šířila, letěla ze středu města do nejvzdálenějších předměstí a všude alarmovala občany k úsilí získat o strašné události jistotu. Když pa vyšla první zvláštní vydání novin, rozpoutal se o výtisky v ulicích doslova boj. Kdo se nějakého zmocnil, předčítal nahlas ostatním. Ženy a děti plakaly. Všichni měli na rtech jediné slovo: Zavražděna! Naše císařovna byla zavražděna! Kolem osmé hodiny večer se na Štěpánském náměstí a v okolních ulicích shromáždily tisíce a tisíce lidí. Doprava se zastavila. Lidé stáli plni zoufalství. Mnozí plakali. V této hodině hluboký, bolestný soucit spojoval obrovské množství lidu se starým panovníkem, jemuž osud znavu nasadil trnovou korunu."


Vídeň, Hofburg, večer:
V průběhu večera začaly do Hofburgu docházet první soustrastné telegramy:

"Po návratu z manévrů se dovídám strašnou zprávu o tomto nejhanebnějším ze všech činů. Hluboce otřesen a ještě zcela bez sebe sotva nacházím slov, abych Ti řekl, jak s tebou cítím a sdílím tuto těžkou ztrátu. Je to zkouška od Pána, kterou my lidé nemůžeme pochopit a která nyní leží na nás jako strašlivá tíha. Ale pro nás, uohé lidi, je jedinou útěchou, že to bylo určeno shora.
Berlín, 10. září 1898
Wilhelm"

"Chybějí mi slova, jimiž bych vyslovila svou nejniternější soustrast a vyjádřila své zděšení. Je to tak děsivé, tak kruté. Nechť Tě Bůh ochraňuje a stojí při Tobě!
Balmoral, 10. září 1898
Viktorie R.I."

"Naplněn zděšením na zprávou o tomto nenávist si zasluhujícím atentátu, jehož obětí se stalo Její Veličenstvo císařovna a královna, považuji za důležité ujistit Vaše Veličenstvo o svém upřímném žalu, kterým jsem naplněn, a o účasti, s níž z celého srdce sdílím Vaši bolest, a prosím, abyste věřil mé upřímné a hluboké sympatii.
Rambouillet, 10. září 1898
Felix Faure" (prezident Francouzské republiky)

Poslední telegram toho dne, který do Hofburgu dorazil pozdě večer, byl od amerického prezidenta McKinleyho, jenž se za tři roky sám stal obětí anarchistického atentátu:
"S hlubokou lítostí jsem se dověděl o zavraždění Jejího Veličenstva rakouské císařovny a vyslovuji Vašemu Veličenstvu hluboké sympatie vlády a lidu Spojených států.
Washington, 10. září 1898
William McKinley"

Neděle, 11. září 1898

Vídeň, Schönbrunn, 5:30 hod.:
V neděli ráno dorazili do Vídně Gisela s Marií Valerií. O setkání s otcem po smrti císařovny píše Marie Valerie opět ve svém deníku:
"Ráno v půl šesté jsme byly v Penzingu. Nad Vídeňským lesem, který tak milovala, se rozednívalo, rozechvíval mě nevýslovný strach před setkáním s papá, člověk žasne, že takové hodiny vůbec přežil.
Papá stál na úpatí velkého schodiště v Schönbrunnu a padli jsme si do náruče. V tu chvíli teprve mohl plakat, jak se mi později svěřil. Ale stále ještě nic nechápal, až po chvíli začal být tak klidný jako po Rudolfově smrti. Šli jsme spolu na nedělní mši, a tento první den jsem s ním mohla strávit skoro celý, seděla jsem vedle jeho psacího stolu a on pracoval jako jindy, četla jsem zároveň s ním podrobnější zprávy, které docházely ze Ženevy, pomáhala jsem mu přijímat kondolenční návštěvy členů rodiny... Ministerský předseda Thun plakal jako dítě - je dobrý pocit vědět, že papá má kolem sebe takové sluhy. Nešťastník, jenž musel papá přivézt první zprávu z Vídně do Schönbrunnu, byl generální pobočník hrabě Paar. Papá zřejmě okamžitě pomyslel na atentát, třebaže několikrát opakoval: "Jak může někdo zavraždit ženu, která nikdy nikomu neublížila?"


Když se přítelkyně císařského páru Kateřina Schratt dověděla o smrti císařovny, pobývala právě v Salzburgu. Urychleně odjela do Vídně, kam dorazila 11. září ráno. Císař byl o jejím příjezdu informován a hned jí napsal:
"Schönbrunn 11. září 1898
Nejdražší přítelkyně,
je od Vás pěkné, že jste přijela. S kým jiným mohu lépe promluvit o zesnulé než s Vámi. Očekávám Vás v 11 hodin a prosím, abyste nepřišla zahradou, ale přes můj pokoj.
Na schledanou
Váš Franz Josef"

Vídeň, Hofburg, odpoledne:
Během celé neděle docházely do Hofburgu z celého světa další a další telegramy s projevy soustrasti:
"Spěcháme, abychom Vašemu Veličenstvu vyjádřili naši nejhlubší bolest a naše největší rozhořčení nad hanebným a barbarským atentátem na císařovnu. Modlíme se za ušlechtilou duši vznešené oběti a co nejvroucněji prosíme Boha, aby on, v jehož moci to spočívá, posílil Vaše Veličenstvo v tomto krutém neštěstí a v této trpké, nejsvětější city postihující zkoušce, a proto Vašemu Veličenstvu a celé císařské a královské rodině udělujeme z hloubi našeho zasaženého otcovského srdce naše mimořádné požehnání.
Řím, 11. září 1898
Lev P.P. XIII."

Ruský carský pár, který byl i se svými dětmi 16. července 1918 v Jekatěrinburgu zastřelen bolševiky do Vídně napsal:
"Jsme zděšeni nad tak strašnou a neblahou zprávou. V této strašlivé zkoušce Ti vyslovujeme naši nejupřímnější bolest a starost. Kéž Ti Bůh dodá sílu a schopnost unést tuto nenahraditelnou ztrátu.
Livadia, 11. září 1898
Alexandra, Nikolaj"

Italský král Umberto napsal:
"Neočekávané a kruté neštěstí, které Tě postihlo, nás naplňuje děsem a rozhořčením. Přál bych si být s Tebou, abych Ti mohl svou láskou prokázat účast na Tvé bolesti. Ale i když jsme vzdáleni, připojujeme se, Margarethe i já, z celého srdce ke Tvým slzám ke Tvým mdlitbám tím, že prosíme Boha, aby Ti dodal útěchu, jak to dokáže jen on sám. Objímám Tě.
Torrino Reggio, 11. září 1898
Umberto"

Právě na italského krále Umberta I. chtěl původně spáchat atentát Luigi Lucheni a jen z důvodu nedostatku peněz neodcestoval do Itálie svůj záměr splnit. Kdyby měl Lucheni pouhých 50 franků, které potřeboval k této cestě, jak uvedl při výslechu na policejní stanici, možná mohlo být všechno jinak...
Za necelé dva roky, 29. července 1900, se ale osud italského krále přece jen naplnil. Umberto I. podlehl následkům atentátu italského anarchisty Gaetana Bresci, který ho zastřelil čtyřmi ranami z pistole v Monze.

Další projevy soustrasti do Hofburgu zaslali:
španělská královna - regentka Maria Christina, dánský král Christian, bavorský princ - regent Luitpold, saský královský pár Albert a Carola, württemberský král Wilhelm, nizozemská královna Wilhelmina, rumunský král Carol, srbský král Alexandr, portugalský král Carlos, švédský královský pár Oskar a Sophia, belgický král Leopold, řecký král Georg (také se stal obětí anarchistického atentátu) a siamský král.

V průběhu neděle telegrafovali dále:
velkovévodové Ernst Ludwig Hessenský, Friedrich Bádenský, Karel Alexandr Výmarský, Petr Oldenburský, velkovévoda Meklenburska-Strelitzu a meklenburský vévoda Jan Albrecht, vévodové sasko-meiningenský, sasko-altenburský a koburský, knížata Bulharska, Černé Hory, Schwarzburgu-Sonderhausenu, kníže ze Schaumburgu-Lippe a hrabě - regent Ernst von Lippe. Dále také zanzibarský sultán, egyptský místokrál a prezidenti republik Chile, Peru a Uruguaye.


Ženeva, hotel Beau Rivage, 9:00 hod.:
V devět hodin ráno se v ženevském hotelu Beau Rivage shromáždili lékaři, kteří měli provést pitvu zesnulé rakouské císařovny. Byli to profesoři Gosse a Reverdin a docent Mégevand, všichni z lékařské fakulty ženevské univerzity. O asistenci požádali profesora Mayora a dr. Golaye, kteří byli předchozího dne povoláni k umírající císařovně. V hotelu se rovněž v tuto dobu objevil vyšetřující soudce Léchet a hraběnka Sztáray v doprovodu staršího muže, který se Léchetovi a lékařům představil jako Adam von Berzeviczy, c. a k. tajný rada, komoří a zástupce vrchního hofmistra Jejího Veličenstva císařovny a královny Alžběty. Berzeviczy byl nejvýše postavený člen dvora, který doprovázel císařovnu na její poslední cestě. Zvláštním vlakem do Ženevy rovněž přicestoval z Bernu rakousko-uherský vyslanec hrabě Kuefstein. Ten se stejně jako Berzeviczy ubytoval v Beau Rivage a vyšetřujícímu soudci oznámil, že povolení k pitvě zatím z Vídně nedorazilo a je tedy nutné ještě počkat.


Souhlas s pitvou nakonec z Vídně dorazil až kolem jedné hodiny odpolední. Ta trvala 55 minut a kromě lékařů byla přítomna řada oficiálních osobností.
S hrůzou museli hraběnka Sztáray, hrabě Kuefstein a generál von Berzeviczy přihlížet jako svědkové pitvě císařovny. Její štíhlé tělo tu leželo před jejich zraky zcela nahé, přikryté jen lehkým prostěradlem. Bledou a žlutou tvář obklopovaly dlouhé nádherné vlasy, víčka šedomodrých očí byla zavřená. Lékaři prohlédli tělo, změřili jeho délku a naměřili metr a dvaasedmdesát centimetrů. Pak přikročili k bližšímu ohledání rány. Čtrnáct centimetrů pod levou klíční kostí a čtyři centimetry nad levou prsní bradavkou nalezli ránu ve tvaru písmene V. Poté odkryli srdce a zkonstatovali jeho lehké rozšíření. Vražedný nástroj pronikl do srdce pětaosmdesát milimetrů hluboko, zlomil čtvrté žebro, poranil plíci a provrtal levou srdeční komoru. Pitva tedy vyvrátila každou domněnku, že by císařovna zemřela na srdeční mrtvici.


Jak ale bylo možné, že smrtelně zraněná císařovna sama vstala a dokázala ujít ještě zhruba sto metrů k lodi?
Na tuto otázku dal přítomným odpověď profesor Reverdin: "Protože všechny tři hrany zbraně byly neobyčejně ostré, bylo krvácení zpočátku jen velice slabé. Tak se stalo, že kapky krve unikaly ze srdce jen pomalu do osrdečníku. Dokud ten není krví naplněn tak, že to omezuje pohyb srdečního svalu a znemožňuje činnost srdce, může zraněná osoba žít. V této době došla císařovna z místa atentátu na loď. S probodnutým srdcem. Výron krve do osrdečníku byl stále silnější a smrt nakonec nastala v důsledku toho, že nahromaděná krev stále více omezovala a nakonec zcela ukončila činnost srdce. Tento jen pomalu probíhající proces je fyziologickým vysvětlením toho, že císařovna se po útoku mohla zvednout a bez cizí pomoci jít pěšky dál. Přesto k tomu byla zapotřebí neobyčejně silná vůle a obdivuhodné sebeovládání spočívající ve vnitřní síle, jakou má jen málo lidí."


Profesor Gosse pořídil na přání státního zastupitelství během pitvy řadu fotografických snímků rány, tyto snímky však byly po soudním projednání neprodleně zničeny. Poté mrtvé tělo lékaři balzamovali. I k tomu došlo za přítomnosti výše zmíněných svědků. "Chtěla bych zmizet z tohoto světa jako pták, který vzlétne a zmizí v éteru, nebo jako stoupající kouř, který je před našima očima modrý a v nejbližším okamžiku už není." Právě na tuto větu císařovny Alžběty si v tu chvíli vzpomněla hraběnka Sztáray. Na ten vzdech poetické duše, jež prosí o poetický konec a o lehké zmizení.

Výsledky pitvy byly zveřejněny. Ve zprávě profesora Louise J.A. Mégevanda se uvádí:
"Když jsme přišli do hotelu Beau Rivage, šli jsme do pokoje číslo 34, který je v prvním poschodí a má vyhlídku na nábřeží. V tomto pokoji leželo na posteli tělo ženy, o níž nám hraběnka Sztáray řekla, že je to Její Veličenstvo Alžběta Amalie Eugenie, císařovna rakouská a královna uherská. Tělo bylo úplně nahé a přikryté prostěradlem. Nyní přistupujeme k ohledání mrtvoly. Jedná se o asi šedesátiletou ženu a toto je její popis:
Navenek působí klidně, zdá se, že nedošlo ke svalovým křečím. Pokožka je ochablá, mrtvolná ztuhlost ještě nenastala. Barva kůže nažloutle bledá. Vlasy tmavohnědé. Oči šedomodré. Chrup v dobrém stavu. (Tady se lékaři zmýlili, protože Alžběta měla zubní protézu.) Podkožní tkáň málo vyvinutá. Tělesná výška 1m 72 cm. Na břiše strie. Na některých místech už lze pozorovat počínající mrtvolné skvrny. Výtok z nosu nebo úst jsme nezjistili. S ohledem na shora uvedená zjištění lze s jistotou usuzovat, že popsaná zranění byla způsobena dlouhým nástrojem trojúhelníkového tvaru s více či méně tupými okraji. Tento nástroj pronikl hrudníkem, způsobil frakturu jednoho žebra a totálně perforoval levou srdeční komoru. Rána byla vedena mírně shora dolů a zvnějšku dovnitř. Smrt byla nepochybně způsobena pomalu postupujícím krvácením, které komprimovalo srdce a zastavilo jeho činnost. Neklamným důkazem toho je zjištění objemné krevní sraženiny vyplňující perikard."

V krátkém, později ve Vídni vydaném prohlášení stálo:
"Při vyšetření mrtvého těla Jejího Veličenstva císařovny a královny Alžběty, jež proběhlo za přítomnosti c. a k. vyslance hraběte Kuefsteina, polního podmaršálka von Berzeviczyho, dvorní dámy hraběnky Sztáray, generálního prokurátora, jakož i vašetřujícího soudce, byla zjištěna asi osm a půl centimetru dlouhá bodná rána, která pronikla u čtvrtého žebra hrudníkem, plícemi a celým srdcem a vyvolala silné vnitřní krvácení, jež způsobilo pozvolnou a bezbolestnou smrt."

Dochoval se rovněž i dopis, který adresoval dr. Golay do Bad Kissingen doktoru Sotierovi, který císařovnu svého času jako lázeňský lékař ošetřoval:

"Docteur Golay,
3, Quai du Mont Blanc
Ženeva

Panu dr. Sotierovi
Bad Kissingen

Velevážený pane kolego!

Z důvodu strašlivého atentátu, jehož obětí se stalo Její Veličenstvo císařovna rakouská, jste se telegraficky dotázal, jaké anatomické a patologické poškození lze po ohledání v krajině srdeční prokázat.
Musím Vám sdělit, že lékaři přizvaní k této prohlídce nebyli oprávněni provést úplnou autopsii; museli se omezit na prokázání dráhy, kterou dýka prošla, a v jistém smyslu objasnit, zda poranění způsobená dýkou byla natolik závažná, aby přivodila smrt. Uvidíte, že v tomto smyslu není nejmenších pochybností a že rozruch vyvolaný nečekaným útokem, nehrál při této strašlivé události žádnou roli. Nalezený nástroj, který odporný vrah identifikoval jako zbraň, již použil, je trojhranný pilník o délce jedenácti centimetrů, velice špičatý a nedbale upevněný v držadle ze smrkového dřeva na způsob nože, jak ukazuje přiložený nákres.
Rána byla vedena s mimořádnou prudkostí, neboť vražedný nástroj pronikl do hrudi v hloubce 8,5 centimetru. V horní části levého prsu je malá trojúhelníková rána, z níž vytekly asi jen tři až čtyři kapky krve.
Nástroj zlomil čtvrté žebro a poté pronikl čtvrtým mezižeberním prostorem do hrudi; prorazil dolní okraj horního plicního laloku (ten zakryl srdce) a zasáhl přední část levé srdeční komory ve vzdálenosti jednoho centimetru od sestupné větve věnčité tepny. Srdeční komora je zcela proražená, neboť i zadní přepážka již zmíněné levé srdeční komory vykazuje trojúhelníkový otvor o průměru přibližně čtyř milimetrů.
V osrdečníku byl zjištěn velký výron sražené krve.
Pokud se týká poškození srdce, jež mohlo existovat už před tímto zákeřným přepadením, nemůžeme se k tomu vyjádřit, neboť jsme nebyli oprávněni srdce otevřít, abychom zjistili stav chlopní a otvorů. Orgán se navenek jevil jako normální s výjimkou lehkého ztučnění.
(Na tomto místě v dopise je připojena rukou psaná poznámka dr. Sotiera: O rozšíření levé poloviny srdce, zjištěném v Nauheimu, nemůže tedy být řeči, neboť za pět týdnů lázeňské léčby se rozšíření srdce neodstraní, jak tvrdí profesor Schott z Nauheimu v listu Berliner Tageblatt.)
Považoval jsem toto vysvětlení pro telegram za příliš dlouhé a také jsem usoudil, že je vhodnější Vám napsat a ujistit Vás svým hlubokým znechucením vůči tomuto zločinu, jenž tak náhle ukončil život Vaší urozené pacientky.
přijměte, velevážený pane kolego, ujištění o mé dokonalé úctě k Vám.

Dr. Golay"


Pouze velmi malému okruhu lidí bylo dovoleno spatřit císařovnino mrtvé tělo. Jedním z těch, který se takto mohl rozloučit s císařovnou byl její anglický předčitatel Frederic Barker, jež byl od roku 1892 až do císařovniny smrti v jejích službách. Právě od něj pochází popis mrtvé Alžběty:
"Vypadá jako třicetiletá žena. Smrtí uhlazená pleť je bílá jako mramor a tváře pokrývá lehká červeň; kolem rtů jí pohrává úsměv, tak něžný a tak půvabný, jaký býval za živa. Musel jsem při tomto pohledu myslet na sochu Sapfó, jíž měla císařovna v Lainzu, a kterou tolik milovala. Vypadá stejně jako Sapfó."

Alžběta měla klidný konec, neboť po smrtelném zranění, jež jí Lucheni způsobil, odešla na onen svět téměř nepozorovaně a aniž by při tom pocítila bolesti. Z hlediska dnešní medicíny by ji snad bylo možné ještě zachránit, kdyby jí byla ihned poskytnuta odborná pomoc. Podrobnější lékařské vysvětlení k tomu podává známý vídeňský patolog Hans Bankl:
"Jestliže je jedním bodnutím poškozena srdeční svalovina, pak z rány při každém tepu srdce vystřikuje krev a postupně plní osrdečník. Dojde k tzv. tamponádě srdce, to je zastavení pohybů srdce krví nahromaděnou v osrdečníku. Doba, která uběhne mezi poraněním srdce a jeho zástavou, může být různá; při obyčejné bodné ráně činí dvacet až třicet minut. V tomto časovém rozmezí by měl ránu na srdci zašít chirurg. Pokud ztráta krve není příliš velká, krevní oběh se obnoví a smrtelně poraněný pacient je zachráněn. První takovou operaci provedl ve Frankfurtu nad Mohanem 9. září 1896 chirurg Ludwig Rehn. Operoval zahradníka, který byl bodnut do srdce při hospodské rvačce. Císařovna Alžběta tedy zemřela na tamponádu srdce, způsobenou bodným zraněním. Mezi atentátem a smrtí uplynulo asi dvacet minut. Necítila žádné velké bolesti, nýbrž rostoucí slabost a nakonec ztratila vědomí."

Už tehdy však byla šance zachránit jí život, kdyby se všas dostala do povolaných rukou. Osud to však chtěl jinak a Alžběta zemřela tak daleko od Vídně a tak osaměle, jak si to vždy přála...
Čtyři měsíce před svou smrtí se císařovna zmínila Marii Valerii, jak často si přeje smrt: "Nebojím se jí, protože se mi nechce věřit, že existuje moc, která by byla tak krutá, že by jí nestačilo utrpení v životě, nýbrž by ještě z těla vyrvala duši, aby ji nadále trýznila."


Zdroj:
vlastní článek, citace pocházejí z následujících knih:
Maria Matrayová, Answald Krüger: "Das Attentat"
Sigrid-Maria Grössingová: "Mord im Hause Habsburg"

Příhody ze života našeho mocnáře

1. září 2013 v 14:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Autor: Leszek Mazan
Nakladatelství: Radix
Rok vydání: 2004
Počet stran: 256, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 8/10

Z polského originálu vydaného nakladatelstvím Anabasis, Kraków v roce 1996 přeložila Anna Obermannová.


Anotace:
Humorně laděné historky ze života habsburského panovnického domu a zejména pak císaře Františka Josefa I. jistě potěší každého Čecha, který má rád humor, bez ohledu na to, zda je republikánem, či monarchistou. Polský autor Leszek Mazan, velký obdivovatel Jaroslava Haška a Švejka, byl inspirován svým dědečkem a jeho vyprávěním veselých příhod o stařičkém mocnáři. Na mnoha historkách je zřejmá autorova fabulace. Krátké humorné historky ze života rakouského mocnáře jsou bohatě ilustrované, doplněny též dobovými fotografiemi.

Bella gerant alii, tu felix Austria nube. Habsburkové věděli, jak dělat dobré obchody. Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, uzavírej sňatky. Je jasné, že i nejvelkolepější svatební veselice je levnější než nejskromnější bitva. Takže zatímco jiní vyráželi do bitev v bojových šicích, podpisovali krví zbrocené smlouvy, hasili požáry ve zničených městech, ve Vídni se snažili dosahovat vysokých cílů bez nabíjení kanonů. Zato se tu velmi podrobně studovaly rodokmeny evropských panovnických dynastií. Cožpak se císařské dcerunky málo přičiňovaly, aby pro svou vlast získávaly v manželských ložnicích větší lesk a slávu, než to dokázali ti nejodvážnější vůdcové na bitevních polích?
Takže František Josef I., uzavírající svou dynastii, byl nejen rakouským císařem. Byl také králem Uher a Čech, Lombardie a Benátska, Dalmácie, Chorvatska, Slavonie, Ilýrie, Haliče, Vladiměřska a Jeruzaléma. Byl to také velkovévoda Toskánska, Krakova a velkokníže Sedmihradska. Vévoda Štýrska, Korutanska, Krajiny, Bukoviny, Parmy, Modeny, Piacenzy, Těšína, Zátorska, Osvětimi, Horního a Dolního Slezska. Markrabě moravský i knížecí hrabě Tyrolska a Koburgu.
Četnost titulů však vůbec neubírala vrásek z čela Nejmilostivějšího Pána. Obchody šly čím dál hůř. K posilování vládnoucího rodu již nestačila znalost aritmetiky manželských kariérních postupů. Habsburkové pomalu, ale nezvratně odcházeli z historické scény. Hlavní herec tohoto představení hrál svou roli skvěle. Vstával denně ve 3.30 ráno, příkladně pil kravské mléko, vytrvale pracoval za psacím stolem prvního úředníka, systematicky vyjížděl na inspekční cesty do nejodlehlejších končin svého impéria, aby tam dohlédl na místní hospodaření, pravidelně pracovně navštěvoval své korunované, čím dál sebejistější bratrance, s nadšením execíroval své vojsko, pozorně naslouchal hlasům z různých stavů a všech jemu podléhajících národů.
A přesto rakouská hvězda hasla. U konce svého zářného období stačila však ještě Vídeň dát světu originální plody civilizace a kultury, které snad nemohly nikde jinde vzniknout než právě zde: kouzelné valčíky a psychoanalýzu, dámské orchestry a nejslavnější dorty, květnatou secesi a majestátní fiakry, nové hudební směry a praktické kanalizační mříže, pečená kuřata a líbání dámských rukou. Všechno, čím zářila podunajská metropole, se dělo s vědomím a souhlasem Jeho Veličenstva. Pod povzbudivým pohledem tohoto mocnáře se sobě navzájem čím dál víc podobaly Lvov a Budapešť, Stanislavov a Linec, Přemyšl a Terst, Nowy Sącz a Štýrský Hradec, Tarnov a Záhřeb, Krakov a Praha.
František Josef zemřel roku 1916. Kdykoli si na něj vzpomeneme, začneme být trochu sentimentální. Snad proto, že díky němu se devatenácté století prodloužilo o šestnáct let. (Z předmluvy Mieczysława Czumy)

O autorovi:
Před lety zaklepal na redakční dveře týdeníku Svět v obrazech polský novinář Leszek Mazan (1942) z Krakova. Pochválil secesní místnost s výhledem na Staroměstské náměstí a na Pařížskou ulici a také časopis, který se mu svým obsahem velmi zamlouval. Poznamenal, že každý správný týdeník musí mít vždycky místo pro nekrofilní příběh a pro město, ve kterém žijeme. S Leszkem Mazanem jsme si padli rázem do oka. Sotva se objevil, zasvítilo na mne jeho velké lesklé čelo a kulatá tvář. Měl a má podnes velký smysl pro humor a obdivuhodné znalosti o vynikajícím českém a světovém spisovateli Jaroslavu Haškovi i o jeho hlavním hrdinovi Josefu Švejkovi.
Sám natrvalo zdědil po svém dědečkovi Janu Wedrychowském sympatie k nebožtíkovi - rakousko-uherskému mocnářství a k osobě Františka Josefa I. Dědeček jako frajtr na manévrech pod Jaslem vytáhl z bláta kočár arcivévody Karla. Nakazil svého vnuka nadšením pro českého Švejka, stejně jako svými veselými a nesčetnými příhodami o stařičkém mocnáři i o následníkovi trůnu. Vtiskl mu zájem o monarchii. Leszku Mazanovi to zůstalo na celý život.
Po studiích na Jagellonské univerzitě v Krakově působil v polských denících, v týdeníku Przekrój, v televizi, v polském rozhlasu, v Praze poznal řemeslo agenturního zpravodaje Polské tiskové kanceláře.
Je po desetiletí všeobecně známou polskou osobností s hýřícími tvůrčími nápady, spisovatelem, publicistou, vypravěčem, autorem více než deseti knih o Krakovu i o Praze a televizních pořadů. Je zakladatelem a čelným představitelem Polské strany plešatých.
Spolu se svou ženou Barbarou a s třemi dcerami, jejich nakladatelstvím Anabasis, tvoří klan velkých přátel České republiky. Šíří její dobrou pověst po celém širém světě. (Z doslovu Zdeňka Hrabici)

Ukázka z knihy:
Lov na kamzíky
"Tančíte s půvabem alpské kamzičí slečny," zašeptal osmnáctiletý arcivévoda František Josef do ouška berlínské hraběnky Alžběty, rozené von Rochow-Briestové, už čtyři roky provdané za hraběte Josefa von Ugarta.
"Jak rád bych si na vás políčil," šeptal dál své o sedm let starší partnerce na masopustním plese v paláci Kinských, když už se rej blížil ke své polovině. "Ale já toho ještě tak málo vím o kamzících!"
"Začneme tedy s výukou od nasazování parohů," zaštěbetala koketně hraběnka a zmizela s Františkem Josefem v horoucích peklech palácových hlubin.
Nazítří byla přes protesty budoucího císaře hraběnka Alžběta Ungarte, rozená von Rochow-Briestová zbavena hodnosti dvorní dámy a ihned odeslána do Berlína za svým manželem. O mladého arcivévodu se ještě tentýž den postarala v alpském městečku Bad Ischl jeho vševědoucí matinka, dbající o zdárný rozvoj synovy kariéry. František Josef zde mohl po libosti honit v lesích kamzíky.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Výsledky dobrého vychování
Bývalý císař Ferdinand Dobrotivý se po své abdikaci roku 1848 ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. usadil v Praze, ale čas od času projevoval zájem o politiku. Dvacet let po své rezignaci na trůn se při večeři obrátil na vysokého dvorního úředníka, který příjel z Vídně.
"Tak si trochu zakleveťme. Jak vypadá naše situace v Itálii?"
"Ale, Sire, vždyť jsme Itálii ztratili!"
"A naše situace v Německu?"
"Sire, Německo jsme také ztratili."
"Pak opravdu nevím, proč jsem se zřekl trůnu. Vždyť když jsme měli ztrácet jednu zemi za druhou, tak to jsem to mohl dělat stejně dobře jako můj synovec."
František Josef, který získal v mládí velmi dobrou výchovu, nikdy ani veřejně ani v kruhu rodiny nepopřel starcova slova.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Zničená kariéra
Celý vídeňský dvůr se závistí okukoval krásnou šedivou klisnu, kterou si císař osobně vybral z mnoha jiných a na níž se rozhodl vyjet si na projížďku do Prateru.
Ale někdo asi chvilku přestal dávat pozor nebo byl úmyslně nepozorný, a v tom ze strany vyskočil ratlík. Klisna se splašila, ze štěrkové aleje skočila na asfalt, kde sklouzla a klopýtla.
Když Jeho Výsost vstala ze země, plná zlosti a vzteku si dala ihned zavolat ministra financí a bez servítku se zeptala na svůj osobní čistý příjem.
"648 216 korun a 51 haléř," vykoktal ministr.
"Je to dost na to, abych měl koně, který se neplaší a neklopýtá při pohledu na ratlíka?"
Ministrova kladná odpověď s konečnou platností rozhodla: báječně se rýsující dvorní kariéra šedivé irské klisny skončila.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Setkání v Alpách
Prázdniny roku 1890 trávil císař jako obvykle v Bad Ischlu v Alpách. Jednoho dne se vypravil spolu se saským králem Albertem a velkovévodou toskánským na hon. Chrabří lovci se neohroženě pustili příliš daleko za zvěří do hor, až zabloudili. Naštěstí se tam přímo zázrakem objevil selský povoz, který ztracené mocnáře vyvezl na známou cestu. Císař, jako vždy laskavý, chtěl udělat sedlákovi radost, a proto se zeptal:
"Víte vy vůbec, koho jste vezl? Já jsem rakouský císař, tohle je saský král a tohle toskánský velkovévoda."
"Cha, cha," rozesmál se vozka, "v tom případě i já vám prozradím tajemství. Já jsem čínský císař."
Všichni tři lovci po návratu domů dlouze a zevrubně probírali svou příhodu.
"Nemáš ani ponětí, moje milá," vyprávěl Alžbětě císař zcela zaujatý dobrodružstvím, "koho můžeš dnes potkat v horách."

Moje hodnocení:
Úsměvná knížka malého formátu obsahuje spoustu veselých historek, které je ale nutno brát s rezervou. Knížka se velmi dobře čte, je to takové příjemné odreagování, i když některé z historek jsou velmi dobře známy i z pamětí Eugena Ketterla. Plusem knihy je ale velmi bohatá a pěkná obrazová příloha.