Květen 2013

Dcera Marie Valerie Elisabeth "Ella"

31. května 2013 v 12:00 | Jana K |  Elisabeth "Ella"

Elisabeth Franziska Marie Karoline Ignatia von Österreich-Toskana

Narozena: 27. 1. 1892 ve Vídni
Zemřela: 29. 1. 1930 na zámku Syrgenstein

19. 9. 1912 ∞ ve Wallsee

Georg von Waldburg zu Zeil und Hohenems

Narozen: 7. 1. 1878 v Hohenems
Zemřel: 26. 10. 1955 na zámku Syrgenstein

Potomci:
Marie Valerie (* 28. 6. 1913) ∞ Georg von Österreich (1905 - 1952)
Clementine Maria (5. 10. 1914 - 21. 9. 1941)
Elisabeth Hedwig (23. 2. 1917 - 18. 6. 1979)
Franz Josef (* 7. 3. 1927) ∞ Priscilla von Schönborn-Wiesentheid (*1934)

První dítě arcivévodkyně Marie Valerie se narodilo 27. ledna 1892 ve Vídni. Malá arcivévodkyně dostala jméno Elisabeth po své babičce - která také byla její kmotrou - a přišla na svět za poměrně dramatických okolností. Počátkem ledna 1892 totiž v císařské rodině vypukla epidemie těžké chřipky a celá rodina byla proto napjatá, když se u arcivévodkyně Marie Valerie dostavily porodní bolesti už čtyři týdny před termínem. Její manžel byl tou dobou těžce nemocný, proto ho probudili až když bylo dítě na světě. Arcivévoda byl velmi rozrušen a všem rozčíleně vyčítal, že ho včas nezavolali, aby mohl být u porodu.

Mladý arcivévodský pár s prvorozenou dcerou.

Do svého deníku si Marie Valerie k této události zapsala: "Pevně jsem objímala mamá a žádala, aby zavolali Františka... Když bylo dítě tady, chtěla jsem svého muže. Mamá osobně ho šla vzbudit a oznámila mu: "Máš dceru." Papá radostí plakal, když za mnou několik minut po porodu přišel. Tatínkova radost z tohoto nejmladšího vnoučete je nepopsatelně dojemná. Denně ji několikrát navštěvoval a mluvil o ní jako o zázraku krásy, a dokonce rozumu!"

Obraz zachycující císařovnu Alžbětu
se svou oblíbenou vnučkou Ellou.

Při křtu dítěte nebyl přítomen nikdo z rodičů. Marii Valerii nejprve zamlčeli zhoršení zdravotního stavu jejího manžela, ale nakonec to před ní přece jen nedokázali utajit. A aby toho nebylo na mladou arcivévodkyni málo, tak ke všemu trápení onemocněly i její nejbližší důvěrnice Cumlová (hraběnka Marie Kornisová) a Maria (Marie Vécsey-Hajnacskeövá, dlouholetá dvorní dáma Marie Valerie), takže Marie Valerie zůstala úplně opuštěná.

Marie Valerie s malou Ellou.

Mladí manželé tak žili celých pět týdnů odděleně, protože Franz Salvator onemocněl po chřipce ještě zánětem pohrudnice a Marie Valerie dostala v šestinedělí zápal plic a malou dcerku nesměla tři týdny vidět. Franze Salvatora, jemuž ještě po nemoci zůstal zánět žil, dovezli k Marii Valerii na pojízdném křesle.

Milovaný "dědínek," jak láskyplně nazývala Marie Valerie císaře,
na fotografii s Ellou, Franzem a Hubertem v roce 1894.
(více o této fotografii tady)

19. dubna pak mladý pár odcestoval na zotavenou do Mentonu na Cap Martin, kde ve stejném hotelu pobývala zcela v ústraní bývalá francouzská císařovna Eugenie, ke které byli také pozváni.
Císař o maličké Elisabeth (které se začalo říkat "Ella") napsal: "Maličké, která je ve Vídni, se daří výborně a je to velice hezké a silné dítě, z čehož mám velkou radost."
První dítě nejmladší dcery Marie Valerie se zkrátka stalo absolutním císařovým miláčkem. Dokonce i sama císařovna našla v malé Elle velké zalíbení, narozdíl od bavorských dětí své starší dcery Gisely. Právě ta o své neteři v září roku 1893, zřejmě nikoli bez závisti napsala: "Ella má všechny nectnosti oslavované a rozmazlované krásky, které leží všichni u nohou. Dokonce maminka se od ní nechá tyranizovat."

Ella s mladšími sourozenci Franzem, Hedwigou a Hubertem na fotografii z roku 1900.

Ella s o rok mladším bratrem Franzem Salvatorem.

O tom, jak neuvěřitelně si malá Ella omotala císařské prarodiče kolem prstu svědčí četné zápisy v deníku Marie Valerie, kde jsou o malé arcivévodkyni časté zmínky:
30. 5. 1892: "Mamá se překvapivě hodně zajímala o malou a vyprávěla mi, jak papá vnučku velmi miluje a obdivuje."
28. 7. 1892: "Papá má radost z naší maličké, mamá ji obdivuje."
21. 9. 1892: "Včera se tu (v Lichteneggu) mamá zdržela při cestě do Gödöllő od jedenácti do osmi hodin a už dlouho jsem s ní nezažila tak příjemný a ničím nezkalený den. Diner jsme jedly v zahradě, hodně jsme byly s Elli, kterou se mamá neuvěřitelně zabývá."
24. 11. 1892: "Ella byla ke své babičce neuvěřitelně milá a přítulná, a mamá se jí opravdu věnuje."
4. 12. 1892: "Papá nás včera ráno konečně opět přijel navštívit a zůstal do dnešního večera. Jeho radost z vnučky je vážně dojemná - nosil ji na ruce tak šikovně, jako by to měl nacvičené, a ona k němu byla milá a vstřícná."

Ella se svou o čtyři roky mladší sestrou Hedwig.

16. 4. 1893: "Včera a předevčírem jsme se radovali z tatínkovy návštěvy, která dopadla obzvlášť dobře. Papá přijel v pátek v poledne, strávil u mě skoro celé dopoledne a zabýval se Ellou. Tentokrát byla téměř vtíravě přítulná, stále znovu vyžadovala, aby s ní dělal "hopla," maličkou měchačkou míchala kaši a podávala mu ji, aby předstíral, že jí, bez ostychu ho komandovala, chtěla hned to, hned ono. Myslím však, že se mu to docela líbilo."
8. 6. 1893: "Dva velmi šťastné dny jsem prožila s mamá, jež u nás byla od včerejšího poledne do dnešního odpoledne. Ella se k ní chovala velmi důvěrně, takže mamá z ní měla velkou radost a věnovala se jí víc, než bych považovala za možné. Přivezla jí dva živé králíčky, ze kterých je Ella velmi šťastná."
12. 7. 1893: "Očekávala jsem papá na novém nádraží. Ella se chovala velmi přítulně, byla s ním při dineru v jeho pracovně a radovala se z hraček, které jí přivezl."
22. 11. 1893: "Mamá měla dobrou náladu. Dojemnou lásku, jakou chová k Elle, které se velmi věnuje, považuji za velmi dobré znamení."
25. 12. 1893: "Když papá nepracuje, tráví skoro celý den s dětmi a dělá všechno, co chce Ella, která mu přikazuje: Dědo tohle, dědo tamto."
19.-21. 2. 1894: "Tatínkova návštěva... Děti jsou jeho největší radostí - dokonce se povaloval po zemi, protože to po něm Ella chtěla."
Z těchto poznámek, které jsem zde citovala z deníku Marie Valerie si můžeme udělat velmi dobrý obrázek o tom, jak moc si císař i císařovna malou Ellu oblíbili.

Arcivévodkyně Ella na fotografii v roce 1905.

V roce 1904 začala dvanáctiletá Ella navštěvovat Skotské gymnázium v prvním vídeňském obvodě. Její učitelkou (i vychovatelkou jejích mladších sourozenců) byla Elsa Köhler, známá pedagožka, která výrazně přispěla k reformě výuky cizích jazyků a vývojové psychologie.
Osmnáctiletou Ellu nazval dvorní kněz ve Wallsee "dobrým andělem z Wallsee" a její matka si přála: "Nechť její život naplní nejhlubší a nejlepší obsah, který mně zůstal odepřen." V lednu roku 1911 absolvovala Ella svůj první dvorský ples a při této příležitosti se její podobenka objevila na titulu společenského magazínu Sport & Salon (viz. na konci článku).
Od té doby ji její matka brala stále častěji na velké slavnosti u dvora. Marie Valerie si ale stěžovala, že její dcera, která už má věk na vdávání, při takových příležitostech nikdy nepotkává mimořádné lidi.


V dubnu roku 1909 začala Marie Valerie hledat vychovatele a průvodce pro své dva nejstarší syny Franze a Huberta. Byl jí představen hrabě Georg von Waldburg zu Zeil a Marie Valerie o něm usoudila: "Ale za skutečně cenný nález ho nepovažuji." To se však mělo rychle změnit.

Ella na portrétním snímku z roku 1911.

Hrabě Waldburg zu Zeil nastoupil službu 1. srpna 1909 a komentář Marie Valerie zněl: "Je spíše lepší, než jsem čekala...", ale také jí nemohlo uniknout, že její nejstarší dceři, tehdy sedmnáctileté, byl ihned sympatický. Teta Gisela v Mnichově si zase ze srdce přála, aby se Ella provdala za jejího synovce, bavorského prince Heinricha (1884 - 1916), syna bavorského prince Arnulfa, který byl bratrem jejího manžela Leopolda.

Ella se sestrou Hedwig v roce 1912.

V červnu roku 1911 se Marii Valerii narodila dcera Agnes, která bohužel žila jen osm hodin a právě v té době se do Wallsee vrátili její už téměř dospělí synové - osmnáctiletý Franz a sedmnáctiletý Hubert - v doprovodu hraběte Waldburga zu Zeila. Hned první den po jejich příjezdu přišel k arcivévodkyni Marii Valerii páter Engelbert a svěřil se jí, že z Ellina zářícího pohledu poznal, že miluje hraběte Georga.


Arcivévodkyně byla toho názoru, že takový sňatek není sice příliš žádoucí, ale nakonec ne úplně nemožný. Svobodná volba někoho bezúhonného, a to Waldburg je. I Ella se matce přiznala, že už před rokem věděla, že Georga miluje.

Arcivévodkyně Elisabeth s překrásným účesem.

Hrabě Georg, celým jménem Georg Julius Kaspar Konrad byl synem hraběte Klemense von Waldburg zu Zeil und Hohenems (1842 - 1904) a princezny Klementine von Oettingen (1844 - 1894). Její o rok mladší sestra, princezna Camilla von Oetingen měla syna Ottu zu Windisch-Graetze, který byl od roku 1902 ženatý s Erzsi, dcerou korunního prince Rudolfa.
Hrabě Georg von Waldburg zu Zeil měl ještě staršího bratra Maximiliana (1870 - 1930), který se roku 1907 v Praze oženil s hraběnkou Karoline von Wolkenstein.


Mladí manželé Elisabeth a Georg.

Do otázky sňatku arcivévodkyně Elly se také ještě jednou vložila teta Gisela z Mnichova. Ta psala, že Ella při své mnichovské návštěvě zcela okouzlila jednoho bavorského prince, a to Franze, syna prince Ludwiga, pozdějšího bavorského krále Ludwiga III., a princezny Marie Terezie, který nyní prosí o svolení, aby směl přijet do Wallsee. Princ Franz von Bayern přijel do Ischlu, ale ihned se dozvěděl, že nemá žádné šance. Arcivévodkyně Ella nicméně bavorského prince upozornila na mladou princeznu Isabellu von Croy, která v té době dlela na návštěvě u tety v Halbthurnu a bavorský princ se s ní nakonec oženil. Jeden z jejích synů, bavorský princ Rasso, si pak později přece jen vzal jednu z habsburských dívek z rodiny Marie Valerie, a to Theresii, dceru Theodora Salvatora, mladšího bratra Elly.


Ella své pocity vyprávěla své matce a ta si zapsala: "S úžasem a dojetím jsem viděla své milované dítě tak cílevědomě, jistě a samostatně jednat ve velkých otázkách... Jak vysoko stojí nad mým někdejším Já!"
6. září 1911 se do Wallse vrátil z manévrů Franz Salvator i s několika hosty. Všichni napjatě očekávali, jak se celá věc se sňatkem nejstarší dcery bude vyvíjet dál. Franz Salvator k Waldburgovi přátelsky přistoupil a podal mu srdečně ruku. Po jídle se společnost v náladě manévrů bavila zpěvem vojenských písní a mladý Waldburg vypadal velmi šťastně. Následující den Marie Valerie s manželem celou věc důkladně probírali. "Můj dobrý manžel byl v povolném rozpoložení, plný lásky a pochopení. Právě v lásce k dětem, ve starostech o jejich blaho, si nejlépe rozumíme. Pokud je láska těch dvou opravdu tak veliká a Waldburgův charakter skutečně v pořádku... mohl by se ke spojení dát souhlas."


Poté odjely Marie Valerie a Ella do Bolzana a večer seděla matka dlouho u Elliny postele a všechno spolu znovu důkladně probíraly. Franz Salvator jel mezitím do Vídně za císařem, který se také samozřejmě velmi zajímal o srdeční záležitost své oblíbené vnučky. "V celé rodině není žádná taková jako ona," prohlásil. Ella napsala svému dědečkovi dopis, ma který císař odpověděl telegramem. Celou záležitost zároveň usnadnila skutečnost, že Georg von Waldburg byl císaři osobně sympatický. Marie Valerie se s celou záležitostí pochopitelně svěřila své sestře Gisele, která projevila vřelé porozumění.
V říjnu 1911 si arcivévodkyně zapsala své mínění o budoucím zeti: "Také v duchovním ohledu se Waldburg zdá být velmi vysoko nad mým dřívějším úsudkem."

Ella v roce 1914.
Fotografie Elly z roku 1918.

Zásnuby Elly se konaly o Velikonocích roku 1912 a svatba téhož roku v září na zámku Wallsee. Císař byl dojat k slzám, když se "radost jeho stáří" vdávala za hraběte Georga Waldburga.
Císařovou rukou napsaný zasedací pořádek při zásnubách jeho milované vnučky Elly.

Roku 1913 koupil hrabě Georg od své tety Sophie zámek Syrgenstein ve Švábsku, který se stal novým domovem mladého páru. Na zámku Syrgenstein pobývala arcivévodkyně Ella celý svůj život a ráda se tam také zabývala malováním. Ellino manželství bylo opravdu šťastné, stala se matkou čtyř dětí, tří dcer a jednoho syna.

Elisabeth v roce 1916 s dcerami Marií Valerií a Clementinou Marií.



Bohužel císařova milovaná vnučka zemřela mladá, 28. ledna roku 1930 ve věku 38 let a je pohřbena na hřbitově v Maria Thann v Allgäu, kde místo posledního odpočinku nalezly i její dvě neprovdané dcery Clementine a Elisabeth.



Elisabeth v roce 1913 na fotografii Carla Pietznera.

Za necelé dva roky, 29. prosince 1931 se její manžel znovu oženil. Jeho druhou ženou se v Bad Ischlu stala o devět let mladší sestra Elly, arcivévodkyně Gertrud, s níž měl ještě další dvě děti, dceru Sophii a syna Josepha. I se svou druhou rodinou žil Georg na zámku Syrgenstein a po jeho smrti v roce 1955 přešlo vlastnictví zámku na jeho syna Josefa, jehož rodina ho vlastní dodnes.

Zámek Syrgenstein, sídlo Elisabeth a Georga:




Hřbitov v Maria Thann, kde jsou pochováni manželé Waldburg-Zeil:






Arcivévodkyně Ella na titulních stranách společenského magazínu Sport & Salon:

Zdroj:
vlastní článek, použity následující prameny:
fotografie Maria Thann z http://www.royaltyguide.nl

Šlechtictví zavazuje

20. května 2013 v 12:00 | Jana K |  Další knihy s historickou tematikou
Podtitul: Osudy žen v c. k. monarchii
Autor: Martina Winkelhoferová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 8/2012
Počet stran: 248, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 5/10

Z německého originálu "Adel verpflichtet. Frauenschicksale in der k. u. k. Monarchie," vydaného nakladatelstvím Amalthea Signum Verlag, Wien v roce 2009 přeložili Ingeborg a Milan Churaňovi.


Anotace:
Aristokratky - stály na vrcholu společnosti posledního období podunajské monarchie. Jejich život se odehrával v nádherných venkovských zámcích, vídeňských palácích a na císařském dvoře na dvorních plesech, pompézních slavnostech a v rámci salonní kultury.
Kdo směl navštívit jejich vznešené salony, dostal se na společenský Olymp. Šlechtičny za c. k. monarchie byly významnými mecenáškami, přísnými strážkyněmi starobylého společenského uspořádání i zakladatelkami moderní charitativní činnosti. Za touto oslňující fasádou však najdeme svět plný odříkání, přísnosti a disciplíny.
Deníky, korespondence a vzpomínky mnohých šlechtičen nám umožňují znovu spatřit honosné, nádherné stránky monarchie, ale odhalují současně život žen odehrávající se ve střetu mezi konvencemi, závazky, společenským očekáváním a individuálními lidskými osudy.

Když si představujeme život šlechtických dam v dobách c. k. monarchie, vybaví se nám rozlehlé paláce, nádherné róby, drahocenné šperky a překrásné dvorské slavnosti. Ale co všechno se skrývalo za touto vnější nádherou? Jak vypadal všední, každodenní život aristokratek?
Historické prameny mluví o přísné výchově, sňatcích z rozumu, ale i o sňatcích z lásky, společenských povinnostech, nemocech, zklamáních a depresích.
Abychom našli odpověď na otázku, k čemu vlastně šlechtictví zavazuje, musíme v jasném světle popsat život šlechtičen odpovídající stavu a společenskému postavení v dobách císaře Františka Josefa.
V rakouském historickém bádání vyvolávala šlechtická společnost a zvláště role a postavení žen dosud jen malou pozornost. Až Martina Winkelhoferová dává čtenáři po prostudování četných dopisů, archivů a deníků blíže nahlédnout do tohoto neznámého světa mezi bytím a zdáním.

O autorce:
Martina Winkelhoferová, historička a kunsthistorička, působí na vídeňské univerzitě a je specialistkou na historii vídeňského dvora a na dějiny šlechty a společnosti doby Františka Josefa. Přednáší na univerzitě ve Vídni i na Karlově univerzitě v Praze. Provádí vědecké zkoumání dokumentů k dějinám tohoto období ve státních i soukromých archivech. Je autorkou četných odborných statí o císařském dvoře a jeho politice, o šlechtě a sociálních dějinách 19. století.

Euromedia Group vydala její knihu Viribus Unitis. Císař a jeho dvůr.

Ukázka z knihy:
V době císaře Františka Josefa se na dvoře pořádaly plesy pro adolescenty jen zřídka. Protože je mohla pořádat jen nejvýše postavená dáma dvora a císařovna Alžběta společenské aktivity nesnášela, plesy dětí a adolescentů se za ní nekonaly. Císařovna matka arcivévodkyně Žofie pořádala ještě četné dětské slavnosti a plesy pro své syny a četné synovce a neteře. Naopak Sisi udělala v tomto směru jen jedinou výjimku, když uspořádala ples pro svou nejmladší dceru Marii Valerii a pozvala na něj několik dcer a synů z řad šlechty.
Aristokracie měla dvorní plesy pro adolescenty v oblibě. V Hofburgu se konaly v malém rozsahu, zvalo se nanejvýš dvacet dívek a chlapců, a k císaři a císařovně se účastníci dostávali mnohem blíž než na velkém dvorním plese.
Plesy pro adolescenty u dvora se velmi podobaly opravdovým dvorním plesům. Císař a císařovna hovořili s mladými lidmi a ti se chovali přesně podle předepsané etikety. Tyto dvorní plesy v malém měly mladé lidi připravit na pozdější vystoupení u dvora. Pozvané dívky musely být velice způsobné a mít dokonalé chování. Na otázky dospělých musely odpovídat vždy zdvořile. Kromě toho musely již vědět, s jakou úctou mají odpovídat, pokud jim císař nebo císařovna prokážou milost a osloví je.
Ale některé dívky byly přece jen příliš mladé, než aby se dokázaly chovat přesně podle přísné dvorské etikety. Jedna z dvorních dam císařovny Alžběty zmiňuje ve svém deníku půvabnou historku: Na ples adolescentů pozvali také teprve desetiletou princeznu Dorotheu Hohenlohe-Schillingsfürstovou, které doma říkali Do. Slavnost začala ve čtyři hodiny odpoledne a v devět hodin večer seděla malá Do už ospalá v křesle. Císařovna k ní přistoupila a zeptala se mile: "Do, nechtěla bys něco sníst?" Holčička, které doma přesně řekli, jak má podle etikety odpovídat císaři nebo císařovně, to zvládla perfektně: "Děkuji, Vaše Veličenstvo, tisíckrát, ne." Císařovna se děvčátka zeptala znovu: "Nechtěla bys zmrzlinu, kompot, čaj, limonádu nebo nějaký zákusek?" Malá Do přesně podle etikety opět s díky odmítla. Když se jí pak císařovna přátelsky zeptala: "Řekni mi, co bys tedy chtěla?" Malá princezna ztratila trpělivost a rozzlobeně řekla: "Chtěla bych mít klid a jít spát!" To císařovnu pobavilo a se smíchem řekla: "Ty jsi chytrá malá osůbka - tohle bych já mnohdy chtěla také."


Moje hodnocení:
Po knize Viribus Unitis, která se zabývala životem u dvora císaře Františka Josefa přichází autorka s knihou věnující se podobné tematice. Tentokrát se zaměřila obecně na život aristokracie, a to konkrétně na život šlechtičen v posledních letech před pádem monarchie. Kniha nám odhalí, že ten nebyl jen samé pozlátko, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale právě naopak - život aristokratky na přelomu 19. a 20. století byl všechno možné jenom ne jednoduchý. Kniha popisuje všechny etapy a úskalí přiměřeného života šlechtických žen od dětství a mládí, vstup do společnosti, zásnuby, stavovsky přiměřený sňatek, manželství, rodinný život, společenské postavení, případné vdovství až po stáří a smrt aristokratky. To je určitě velmi zajímavé téma, které stojí za pozornost a nabízí nepřebernou spoustu možností, jak jej zajímavě a atraktivně podat. Nejsem ale přesvědčená o tom, že se to autorce v této knize tak úplně podařilo. V prvé řadě mi velmi vadí neustálé a několikanásobné opakování určitých informací, které už byly podány na předešlých stranách či dokonce řádcích. Kniha se tak stává dost těžkopádnou, čtení opakovaného obtěžuje, místy začíná nudit a kniha se tak stává nezáživnou. V úvodu knihy autorka píše, že před napsáním knihy věnovala mnoho let zkoumání a zpracovávání nejrůznějších dopisů, deníků a jiných dochovaných písemných záznamů z pozůstalosti šlechtičen. Proč tedy nezařadila do knihy více citací a úryvků z těchto archivních materiálů? Kniha sice obsahuje spoustu citací vždy k tomu danému tématu, o němž je právě řeč, ale většinou se jedná pouze o kratinké úryvky vytržené z kontextu kdy mnohdy ani není přesně uvedeno, o kom je řeč, či kdo přesně je autorem daného úryvku. Klidně bych v knize namísto několikerého opakovaní informací raději uvítala citaci zajímavého dopisu, či malou ukázku z deníku nějaké aristokratky, které si velmi pečlivě vedly - jistě by se něco zajímavého našlo. Pro ilustraci a doplnění knihy by bylo jistě velmi přínosné a zajímavé vybrat nějaké konkrétní odlišné životní osudy dvou či tří zajímavých aristokratek (jistě by se nějaké našly) a srovnat je - jak těžký byl například osud ženy, která se provdala pod svůj stav, jak na tom byla lépe ta, která takzvaně "udělala dobrou partii" či jak svůj život naplnila a strávila naopak ta, která zůstala neprovdána. Co lze ale na knize pochválit je určitě velmi zajímavá obrazová příloha pocházející z Moravského zemského archivu v Brně. V knize najdeme spoustu nádherných fotek ze soukromí šlechty, například fotky ze soukromých divadelních představení nebo z takzvaných tableaux vivants - živých obrazů, jež byly na konci 19. století velkou módou na aristokratických slavnostech.

Podivné konce Habsburků a jejich příbuzných

18. května 2013 v 23:00 | Jana K |  Knihy o Habsburcích
Autor: Jan Bauer
Nakladatelství: Akcent
Rok vydání: první vyd. 2003, druhé vyd. 2008
Počet stran: 216, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 8/10

Anotace:
Kniha známého autora knih s naučně historickou tematikou představuje čtenáři slavné i neslavné osudy mnoha významných osobností rodu Habsburků, který Českým zemím vládl více než tři století. Kniha obsahuje i kapitolu věnovanou osobě posledního rakouského císaře a také českého krále, byť nekorunovaného, Karla I. A to nejen proto, že jeho předčasná smrt ve vyhnanství na ostrově Madeira vyvolala ve své době mnoho dohadů a spekulací. Tento Habsburk si totiž zaslouží pozornost také z toho důvodu, že byl 3. října 2004 jako první ze svého rodu vůbec prohlášen papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného. Jeho blahořečení se setkalo s velmi rozpornými reakcemi jak v samotném Rakousku, kde je otázka Habsburků stále ještě velmi citlivá, tak i u nás.

O autorovi:
Jan Bauer (nar. 11. dubna 1945 v Jihlavě) je spisovatel a publicista. V letech 1968 - 2002 pracoval s kratšími přestávkami jako novinář. od roku 1978 vydal přes osmdesát knih převážně žánru literatury faktu, v nichž se zaměřoval především na českou historii. Ve vydavatelství Akcent mu vyšly např. Podivné konce českých panovníků, Podivné konce českých panovnic, Podivné konce české šlechty, Tajnosti českých hradů a zámků I. - III., Tajnosti moravských hradů a zámků I. a II., Sex v dějinách, Kdo je největší Čech?, Tajnosti královských trůnů aneb milenky, levobočci a nevěry, Tajnosti královských trůnů aneb vraždy, popravy a spiknutí, Tajnosti královských trůnů aneb děsivé záhady, dvojníci a podvody. V poslední době píše také historické romány.
Za svou tvorbu obdržel několik literárních cen, např. cenu vydavatelství Akcent za nejvíce prodaných knih v letech 2003 a 2004. Je spolupracovníkem časopisů History revue a Epocha a dlouholetým členem Obce spisovatelů. V současné době žije na samotě v jižních Čechách.

Moje hodnocení:
Pěkná kniha mapující nejrůznější konce známých představitelů habsburského rodu. Více mě samozřejmě zaujala druhá polovina knihy, která pojednává o Habsburcích, o něž se zajímám nejvíce - jako je Orlík, vévoda zákupský, mexický císař Maxmilián I., korunní princ Rudolf, císařovna Alžběta, František Ferdinand ď Este a poslední císař Karel. Nutno ale podotknout, že kniha nic moc nového nepřináší, veškeré informace, které jsem si v knize přečetla jsou dobře známé. Nicméně i přesto je kniha napsána lehkou, čtivou formou a mohu ji doporučit.