Březen 2013

Prodej knih

26. března 2013 v 23:00 | Jana K |  Knihy
Byla jsem oslovena, abych prostřednictvím svého blogu nabídla k prodeji tyto knihy:

Wellmanová Jutta: Tajemství císařovniny krásy (prodáno!)

Matrayová Maria, Krüger Answald: Atentát - Smrt císařovny Alžběty (prodáno!)

Sirotková Soňa: Říkali mi Sisi

Montjouvent Philippe de: Sissi - Nesmrtelná císařovna


Pernes Jiří: Maxmilián I.

V případě zájmu pište na: JitkaBre@seznam.cz


Dcera Marie Valerie Mathilde

25. března 2013 v 12:00 | Jana K |  Mathilde

Mathilde Maria Antonia Ignatia von Österreich-Toskana

Narozena: 9. 8. 1906 v Bad Ischlu
Zemřela: 18. 10. 1991 v Salzburgu

9. 4. 1947 ∞ v Hall in Tirol

Ernst Hefel

Narozen: 25. 11. 1888 ve Schruns, Vorarberg
Zemřel: 21. 3. 1974 v Salzburgu

Deváté dítě arcivévodkyně Marie Valerie se narodilo 9. srpna 1906 v oblíbených císařských lázních Bad Ischl. Pátá dcera dostala jméno Mathilde a u jejího narození chyběl její otec, arcivévoda Franz Salvator, který musel v noci odjet na manévry.


Arcivévodkyně se provdala 9. dubna 1947, ve svých 41 letech. Jejím manželem se stal doktor filozofie a rakouský politik Ernst Hefel, syn Ferdinanda Hefela a Elisabeth Amann. Ernst Hefel se ženil podruhé, jeho první žena Marthe Schnürer zemřela 19. června 1945. V prvním poválečném období prozatímní vlády zastával funkci státního podtajemníka a sekčního šéfa spolkového ministerstva školství.


Mathilde zůstala bezdětná, ale u svých četných neteří a synovců byla velmi oblíbená a tak se její dům v Salzburgu často stával vyhledávaným místem rodinných setkání.


Mathilde s bratrem Theodorem Salvatorem a pravděpodobně Marií Valerií, dcerou Elly.

Mathilde zemřela 18. října 1991 v požehnaném věku 85 let jako poslední z potomků Marie Valerie a je pohřbena na nonnberském hřbitově v Salzburgu.


Zdroj:
článek napsán zčásti podle "Kaiserin Elisabeth und ihre Töchter"

Syn Marie Valerie Clemens Salvator

15. března 2013 v 12:00 | Jana K |  Clemens Salvator

Clemens Salvator Leopold Benedikt Antonius Maria Joseph Ignatius von Österreich-Toskana

Narozen: 6. 10. 1904 na zámku Wallsee, Dolní Rakousy
Zemřel: 20. 8. 1974 v Salzburgu

20. 2. 1930 ∞ ve Vídni

Elizabeth Rességuier de Miremont

Narozena: 28. 10. 1906 v Niszko, Galicia
Zemřela: 9. 7. 2000 v Salzburgu

Potomci:
Marie Valerie (* 16. 1. 1931) ∞ Mario Heinrich von Ledebur-Wicheln (* 1931)
Clemens Maria (* 8. 2. 1932) ∞ Laurence Costa de Beauregard (* 1942)
Georg Adam (* 23. 9. 1933) ∞ Maria Roswitha Wickl (*1941 v Praze)
Peter Friedrich (* 18. 9. 1935 - 12/2008) ∞ Juliane von Waldstein-Forni (* 1940)
Christoph Theodor (* 28. 4. 1937 - 11. 8. 2008) ∞ Kirsty Mackay (* 1946)
Elisabeth Christiane (* 11. 12. 1938)
Franz Josef (* 15. 3. 1941) ∞ Christa von Härdtl (* 1945)
Nikolaus Gottfried (* 22. 5. 1942) ∞ 1. Suzanne Robinow (* 1946), ∞ 2. Brigitte von Waechter (* 1956)
Johannes Maria (* 21. 1. 1949) ∞ Eugenie Fundulus (* 1953)

Dne 6. října 1904 se ve Wallsee narodilo osmé dítě Marie Valerie. Tento čtvrtý syn arcivévodkyně dostal jméno Clemens Salvator a Marie Valerie mu vždy láskyplně říkala "moje sluníčko."

Osmiletý Clemens Salvator na fotografii z roku 1912.

Když v létě roku 1905 odcestovala spolu s většími dětmi do přímořských lázní Lapanne, nechala malého Clemense u císařského dědečka. Franz Josef se o tom zmínil v jednom z dopisů adresovaných Kateřině Schratt: "Ten chlapec bude napříště mou jedinou společností." Císař se o nejmladšího vnuka staral přímo dojemně. Stále ho nosil v náručí, protože malý chlapec se k němu neustále natahoval.

Fotografie Clemense Salvatora...

... a jeho manželky Elizabeth Rességuier de Miremont

Stejně jako jeho starší bratři Franz Salvator a Hubert Salvator studoval i Clemens na Stella Matutina ve Feldkirchu. Arvivévoda Clemens Salvator se v roce 1930 oženil s hraběnkou Elizabeth Rességuier de Miremont, dcerou hraběte Friedricha Bernarda Rességuier de Miremont a hraběnky Christiane von Wolkenstein-Trostburg.

Clemens von Altenburg na rodinném snímku z druhé poloviny šedesátých let.

V roce 1931 bylo jeho rodinné jméno se souhlasem dolnorakouské zemské vlády změněno z Habsburg-Lothringen na Altenburg. Hrabě Clemens von Altenburg zemřel 20. srpna 1974 v Salzburgu ve věku nedožitých 70 let a je pohřben na hřbitově v Salzburgu-Aigenu.

Zdroj:
článek napsán zčásti podle "Kaiserin Elisabeth und ihre Töchter"

František Ferdinand

10. března 2013 v 19:00 | Jana K |  Knihy o Franzi Ferdinandovi ďEste
Podtitul: Krůček od trůnu
Autor: Friedrich Weissensteiner
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 1/2013
Počet stran: 224, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 7/10

Z německého originálu "Franz Ferdinand. Der verhinderte Herrscher," vydaného nakladatelstvím Kremayr & Scheriau, Wien v roce 2007 přeložil Jiří Vodvárko.


Anotace:
Život FRANTIŠKA FERDINANDA má všechny prvky scénáře k dramatickému filmu z hollywoodské produkce - rozporuplná osobnost, smrtelné onemocnění, nerovný sňatek, tragický závěr. Obětí výstřelů v Sarajevu nebyl jen arcivévoda František, v konečném důsledku se jí stala i celá habsburská monarchie.

Po prvním vydání v roce 1983 označila Sophie Nostitz-Rienecková, dcera Františka Ferdinanda, v dopise autorovi tuto knihu za "... mistrovské dílo!"

Pro nové vydání autor text důkladně přepracoval, opatřil novými fotografiemi a rozšířil o kapitolu, v níž nastínil další osudy dětí zavražděného následníka trůnu.

V biografii Františka Ferdinanda se autorovi podařilo vynikajícím způsobem představit životní osudy nástupce císaře Františka Josefa I., bohaté na dramatické události.

František Ferdinand byl aktivní, po činech prahnoucí člověk, který však byl nucen celý život čekat. Rakouský nástupce trůnu rychle chápal, bystře uvažoval a docházel k závěrům, v nichž se nedal zviklat. Měl vznětlivou a výbušnou povahu, kdy nad sebou občas ztrácel kontrolu. Jako mladý muž vážně onemocněl, silou vůle však nebezpečnou chorobu překonal.

Vztah mezi ním a císařem Františkem Josefem I. byl velmi napjatý. A od chvíle, kdy si František Ferdinand na císaři vymohl souhlas k sňatku s hraběnkou Žofií Chotkovou, kterou nadevše miloval, jež mu však nebyla svým stavem rovná, takže jejich svazek znamenal hrubé porušení pravidel habsburského domu, stala se propast mezi oběma muži nepřeklenutelná. Následnický pár se stal ze strany vídeňského dvora terčem neustálého ponižování všemi možnými způsoby; na jejich vzorné manželské soužití to však nemělo sebemenší vliv. Žofie a František Ferdinand byli jedno srdce jedna duše. Nástupce trůnu svou choť hluboce miloval a ctil a z jejich manželství vzešly tři děti.

Ve svých politických názorech byl František Ferdinand konzervativní, měl však rozhled a bystrého ducha. Vražedné výstřely, jejichž obětí se stal následník trůnu v roce 1914 v Sarajevu, zasáhly i stářím zesláblé srdce habsburské monarchie.

O autorovi:
Dvorní rada Prof. Dr. Friedrich Weissensteiner se narodil 25. listopadu 1927 v Großpertholzu (Dolní Rakousy). Vystudoval dějiny a anglistiku. Naposled působil jako ředitel gymnázia ve Vídni. Proslavil se jako autor a vydavatel řady publikací, především historických a literárních portrétů, a zejména pak jako vynikající životopisec Habsburků. Jeho renomé daleko přesahuje hranice německy mluvících zemí.

Euromedia Group vydala jeho knihy: Dcery Marie Terezie, Synové Marie Terezie, Ženy na habsburském trůnu, Dcery Habsburků na cizích trůnech, Velcí panovníci rodu habsburského, Lásky v cizích postelích, Slavní sebevrazi a Rakouští císařové.


Moje hodnocení:
V anotaci ke knize se dočteme, že dcera Franze Ferdinanda Sophie označila tuto knihu za "mistrovské dílo," to nám ostatně autor neopomene oznámit a pochlubit se i v předmluvě. Já tento názor ovšem nesdílím, čímž ale nechci hned tvrdit, že kniha je špatná. O následníkovi rakouského trůnu jsem ale četla zajímavější knihy, třeba biografii od Jiřího Pernese O trůn a lásku bych určitě upřednostnila. Kniha začíná - poněkud nestandartně - kapitolou o atentátu, která mohla být podle mého názoru obsáhlejší, například o pozadí atentátu se mnoho nedozvíme. Dále kniha standartně mapuje následníkův život, jednotlivé kapitoly se věnují dětství a výchově, těžké nemoci se kterou Franz Ferdinand několik let bojoval, morganatickému vztahu s hraběnkou Žofií Chotkovou, permanentnímu napětí mezi ním a stárnoucím císařem, další kapitoly líčí politiku a ideologii následníka a jeho vztah k armádě. Závěr knihy tvoří "Pokus o psychogram" Franze Ferdinanda, kde si mimo jiné můžeme přečíst dobové posudky několika (konkrétně šesti) blízkých spolupracovníků následníka, např. pobočníka Alexandra Brosche von Aarenau, předsedy jeho vojenské kanceláře Carla Bardolffa nebo šéfa generálního štábu rakousko-uherské armády Conrada von Hötzendorfa.
Tyto posudky mě zaujaly, jsou určitě zajímavým zpestřením knihy, co mě ale zaulalo méně nebo spíš vůbec ne, je grafologický posudek Antona Neubera, grafologa z povolání. Nevím, proč není v knize přetištěna alespoň malá ukázka z dopisu následníka podplukovníkovi Broschovi, který posloužil grafologovi coby zkoumaný materiál k napsání posudku. Celá obrazová příloha knihy je velmi slabá, na konci knihy je rodokomen, který mohl být podrobnější a navíc je v něm chyba v roku narození Aloise, syna Sophie Nostitz-Rieneck. Největším plusem knihy je poslední kapitola, která se věnuje pohnutým osudům následníkových dětí. O nich jsem se v jiných knihách o Franzi Ferdinandovi nedočetla, a tady jsou v plné nahotě popsány hrůznosti, které museli oba synové, Max i Ernst absolvovat v Dachau a Ernst posléze i v dalších koncentračních táborech Flossenbürg a Sachsenhausen-Oranienburg, kde strávil pět dlouhých let. Zajímavou přílohou knihy je určitě závěrečný soupis míst spjatých s arcivévodou Franzem Ferdinandem (zámek Artstetten, lovecký zámeček Eckartsau, zámek Konopiště a vídeňská muzea, která vlastní expozici či sbírky týkající se následníka trůnu), včetně polohy, dosažitelnosti, kontaktů a otevírací doby.

Růže bez trnů

3. března 2013 v 13:00 | Jana K |  Knihy o anglickém královském dvoře
Autor: Jean Plaidy
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2004
Počet stran: 272

Kolik dávám bodů: 7/10

Z anglického originálu "The Rose without a Thorn," vydaného nakladatelstvím Three Rivers Press, New York v roce 2003 přeložila Šárka Zdobnická.


Anotace:
Další část volného románového cyklu o královnách Anglie líčí dramatický život Kateřiny Howardové formou jejího vlastního vyprávění. Krásná Kateřina ze starobylého ale zchudlého rodu Howardů je vytržena z rodného domu aby své mládí strávila u babičky, vévodkyně z Norfolku. Tam brzy zjišťuje, že puritánství její ochránkyně není sdíleno jejími volnomyšlenkářskými přítelkyněmi s nimiž je vychovávána a tak prožívá své první lásky již před šestnáctými narozeninami netušíc, že se jí takto získaná pověst stane osudnou. Podobně jako její sestřenice Anna Boleynová odchází z domu a stává se dvorní dámou na dvoře Jindřicha VIII. Život na královském dvoře je pro venkovskou dívku vzrušující a její povinnosti jí umožňují pohybovat se v blízkosti její dlouholeté lásky, krásného bratrance Thomase Culpeppera. Pak ale Kateřina padne do oka stárnoucímu a nešťastně ženatému králi, je nucena vzdát se svých snů o životě s Thomasem a vdát se za krále Jindřicha. Trůn a obdiv královského manžela jí vše nakrátko zdánlivě vynahradí. Její štěstí však trvá jen krátkou chvíli, stíny minulosti ji dostihnou a její život postihne neblahý zvrat.

Ukázka z knihy:
Šla jsem za ním do jednoho z malých pokojů, kde čekal král. Stál u okna s rukama založenýma za zády. Ve svém vycpaném kabátě vypadal ještě větší než kdy předtím; na krku mu visel veliký rubín.
"Má neteř, slečna Kateřina Howardová, Vaše Veličenstvo," pronesl strýc a strkal mě dopředu.
Král se usmíval a jeho malá očka zářila. Přivítal mě se zalíbením. Chtěla jsem pokleknout, ale uchopil mě za ramena a přitáhl si mě k sobě.
"Teď nás nechte, Norfolku," řekl strýci, který se okamžitě uklonil a uposlechl.
"Ty se nebojíš svého krále, Kateřino," pravil. "Myslím, že tebe nezajímá pocta, kterou tě chci vyznamenat tolik, jako by zajímala některou jinou. Myslím, že si ceníš víc mé osoby než té pocty. Řekni, mám pravdu?"
"Ano, Vaše Veličenstvo."
"Moc se mi líbíš, Kateřino. Líbíš se mi vlastně tolik, že tě chci učinit svou královnou."
Myslela jsem, že očekává, že v návalu radosti padnu na kolena a budu mu děkovat. Bylo by to pro mě obtížné udělat a také jsem měla na paměti příkazy, že mám být sama sebou, tak jsem zamumlala: "Vaše Veličenstvo nemůže..."
"Kateřino, je toho jen velmi málo, co král nemůže, pokud si to přeje. A toto ti říkám. Věc, pro kterou jsem přišel, je, abych mluvil o svém přání a nikomu nedovolím, aby mě zastavil. Kateřino, velice se mi líbíš a chci tě učinit svou královnou."
"Ale Vaše Veličenstvo..." Navzdory babiččině varování jsem mu chtěla říct o svých zásnubách s Thomasem, ale zastavil mě.
"Žádná ale," pravil. "Žádná nebudou... dokonce ani od tebe ne, sladká Kateřino. Vím, ohromilo tě to. Nemyslela sis, že by to tak mohlo být. Řekni, myslela?"
"Ne, Vaše Veličenstvo. Já..."
Smál se a něžně řekl: "Jsi příliš skromná... tak jak má panna být. Nemůžeš svému šťastnému osudu uvěřit. To se mi líbí. Ale něco ti povím: bude to tak."
V jeho chování bylo něco, co mi říkalo, že by se hrozně rozzuřil, kdybych mu přiznala své city a zásnuby s Thomasem, a že jeho vztek by se neotočil jen proti mně, ale také proti Thomasovi.
"Má nejdražší malá Kateřino," říkal, "jen na to pomysli. Vyzdvihnu tě tak nahoru, že se staneš mou královnou."
Nevěděla jsem, co říci. Měla jsem tak smíšené pocity. Já... budu královnou! Uctívaná celým dvorem! Byla to tak nádherná vyhlídka, že mě úplně oslepovala. Všichni ti, kteří mnou opovrhovali, teď budou přede mnou padat na kolena a oslovovat mě Veličenstvo. Chtělo se mi smát. Zdálo se mi, že to byla hysterie. A Thomas? Ó Thomas, myslím ,že bychom byli v Hollingbournu velice šťastni. Bylo mi jasné, že nemám jinou možnost. Tento zářící a mocný král rozhodl o mém osudu. A můj strýc také. Dohodli si to spolu. Pochopila jsem, že si Thomase nikdy nevezmu.
Král se na mě mile usmíval. Musí být velmi dobrosrdečný, nikdy se ke mně nechoval jinak. Uvědomovala jsem si, jakou má v sobě obrovskou sílu. Z nějakého pozoruhodného důvodu si po důstojné Kateřině, zářící Anně, roztomilé Janě a nechtěné Anně z Cleves vybral mě, abych se stala jeho pátou královnou.

Moje hodnocení:
Podle obálky knihy by se mohlo zdát, že se dočteme o osudech první ženy Jindřicha VIII., Kateřiny Aragonské, jejíž velmi známý portrét vidíme na přední straně. Tak tomu ovšem není, jedná se o knihu pojednávající o Kateřině Howardové a tak nevím, jak se na titul přebalu dostala právě Kateřina Aragonská. Co napsat k samotné knize - vypráví o strastiplném osudu Kateřiny Howardové, od dětství až po život po boku anglického krále, kde se ale dlouho neohřála - už po necelých dvou letech manželství ji král, stejně jako její sestřenici a jednu z jejích předchůdkyň poslal na popraviště. Nabízí se srovnání s předchozí knihou od téže autorky, kterou jsem přečetla - Dáma v Toweru a musím říci, že ta mě zaujala o něco více než tato kniha.