Březen 2012

Báseň "Budoucím duším"

28. března 2012 v 17:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Tato báseň vznikla v osmdesátých letech, kdy se císařovna nacházela ve vážné krizi. Blížila se k padesátce, měla ischias a těžké nervové poruchy. Cítila se izolovaná a neuspokojená v každém směru a proto začala s mimořádnou intenzitou psát básně. Už se vzdala naděje, že někdy najde pochopení u svých současníků a proto se věnovala spiritismu a stýkala se víc než kdy dřív s duchy nebožtíků. Všechnu svou naději vkládala v "duše budouctnosti", pro které psala.
Své básně z osmdesátých let určila, na rozdíl od básní z mládí, ke zveřejnění. Jako termín zveřejnění si představovala rok 1950 - tedy dobu, kdy už nebude žít nikdo z jejích současníků ani ona sama.
Tato a další podobné básně z této doby (např. báseň "Opuštěná" z roku 1886) vznilaly často podle Heinova vzoru.
Několikrát se Alžběta ve svých básních obrátila dokonce k lidem 20. století (viz. tato báseň "Budoucím duším") a alespoň v budoucím světě chtěla docílit toho, co jí současníci upírali - ospravedlnění a zejména porozumění.

"Já osamělý život poustevníka
žiji, jenž dávno odvyk radostem.
Má duše nemá v žití souputníka,
spřízněnou duši nenalezla jsem.

Snad kdysi v mládí blouznivě jsem pletla
věnce kol čela mnohých krásných hlav;
jak bezduché jsou teď, když léta smetla
vavříny, obnažujíce pravý stav.

Ač příbuzných vždy kol mne bývá,
jen těla týká se ten svazek pokrevný.
Mé nitro desaterá pečeť skrývá,
má duše svazek zamčený.

Kdys po zemi jsem divoce se hnala,
i písek puzsty se mi těsným stal.
Tu s koňmi pyšnými jsem moře přeplavala,
na břehu Erinu se dala v cval.

Divže jsem přitom duši neztratila,
sem tam mne štval můj neklid panický.
Však duši mou si jiná vyvolila
a pevně obemkla ji navždycky.

Kůň - pozemský ten klenot mojí duše,
byl náhle vyšší mocí proměněn
a místo něj pode mnou Pegas kluše,
můj duch se vznesl na něm omámen.

Já prchám před světem a jeho slastmi
a dnešní lidé jsou mi vzdáleni.
Mně cizí jejich štěstí je i strasti,
zde na jiné jsem hvězdě, zdá se mi.

Co mě dřív blolelo, teď drahé mi je,
rájem se stalo osamění mé;
můj duch dnes křídly svobodněji bije
a cizí jsou mu duše pozemské!...

Tu duše moje náhle překypuje
a nestačí jí němé hloubání.
Vše, co jí hýbe, v písně převtěluje,
jež rukou mou jsou v knihu zapsány.

A kniha uchová je pro věk lidský
před dušemi, jež dnes je nechápou.
Než přejde staletí, mnohý zvrat historický
se přežene - pak znovu rozkvetou.

Ó, kéž by Mistrův * cíl pak vyplnily!
Být útěchou vám, jež se rmoutíte
pro ty, kteří se za svobudu bili,
jimž čela zdobí věnce trnité!

Vy drahé duše oněch příštích roků,
k vám dneska moje duše hovoří:
chce průvodkyní býti vašich kroků,
nechť díky vám se z básně vynoří."

* Mistrem je samozřejmě míněn Alžbětin oblíbený básník Heinrich Heine