Březen 2011

Viribus Unitis

31. března 2011 v 16:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Podtitul: Císař a jeho dvůr - Nový pohled na Františka Josefa
Autor: Martina Winkelhoferová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2011
Počet stran: 240, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 8/10

Z německého originálu "Viribus Unitis. Der Kaiser und sein Hof. Ein neues Franz-Joseph Bild," vydaného nakladatelstvím Amalthea Signum Verlag, Wien v roce 2008 přeložili Ingeborg a Milan Churaňovi.
Anotace:
NOVÝ POHLED NA FRANTIŠKA JOSEFA,
NEJDÉLE VLÁDNOUCÍHO RAKOUSKÉHO CÍSAŘE

Dvůr císaře Františka Josefa byl nejvznešenější a nejstarší v Evropě. Byl to však také obrovský hospodářský komplex, domov a pracoviště téměř 2000 lidí. Císařská rodina, aristokracie, dvorští úředníci, důstojníci a služebnictvo - ti všichni byli součástí tohoto mikrokosmu, reprezentačního a společenského střediska podunajské monarchie.
Císař František Josef provedl svůj dvůr bezpečně všemi krizemi v období své dlouhé vlády a dokázal ze staré, před bankrotem stojící instituce, již převzal po svých předchůdcích, vytvořit vysoce efektivní a moderní podnik.
Kniha vypráví rovněž o lidech, kteří tvořili součást císařského dvora: vysoce postavených správcích a reformátorech, úplatných úřednících, nedbalých sloužících, tajných špiclech a sociálně slabých, kteří se na svého pána mohli vždy spolehnout. Osmašedesát let držel císař na tímto společenstvím ochrannou ruku a ve svém úsilí přizpůsobit dvůr nové době byl obdivuhodně moderní.

Pro tuto knihu byly poprvé od konce monarchie zpracovány a vyhodnoceny úřední spisy císařského dvora.

Více než sto let od smrti císaře Františka Josefa byly poprvé vědecky vyhodnoceny spisy dvorního archivu. Výsledkem je publikace, která nanejvýš zajímavě zobrazuje dvůr císaře Františka Josefa, na němž žilo a pracovalo 1500 až 2000 osob. Přibližuje nám lesk a nádheru jednoho z nejstarších a nejvznešenějších dvorů Evropy, který přitahoval pozornost až do konce trvání monarchie, jeho elitní dvorskou společnost, aristokracii, dvorní plesy a slavnosti. Poprvé uvádí dosud neznámé aspekty ze života císařského dvora. Jak ten obrovský aparát vlastně fungoval? Kdo byli lidé, kteří se starali o to, aby řádně probíhala jeho správa a organizace, a jaký byl každodenní chod tohoto největšího hospodářského komplexu sídelního a hlavního města země? Kolik stál provoz dvora a kdo jej financoval? Jak se řešil problém špatné pracovní morálky nebo případné korupce? Autorka ve své knize koriguje některá klišé z obrazu císaře Františka Josefa. Jeho písemná nařízení, která přežila tolik let v sejfech dvorního archivu, totiž představují císaře jako mimořádně moderně uvažujícího člověka. Jeden z někdejších odsouzených revolucionářů se stal nejvýznamnějším ředitelem Hofburgu. Císařova kulturní a sběratelská politika byla mnohem odvážnější, než se kdy soudilo. Dvůr zaváděl rozsáhlé a moderní sociální plány sloužící ku prospěchu zaměstnanců. Existovala dokonce bezplatná mateřská školka s celodenním provozem pro děti sociálně nejslabších zaměstnanců dvora.

O autorce:
Martina Winkelhoferová, historička a kunsthistorička, působí na vídeňské univerzitě a je specialistkou na historii vídeňského dvora a na dějiny šlechty a společnosti doby Františka Josefa. Přednáší na univerzitě ve Vídni i na Karlově univerzitě v Praze. Provádí vědecké zkoumání dokumentů k dějinám tohoto období ve státních i soukromých archivech. Je autorkou četných odborných statí o císařském dvoře a jeho politice, o šlechtě a sociálních dějinách 19. století.


Moje hodnocení:
Zajímavá kniha, která se snaží vyvrátit spoustu už zažitých tezí o císaři Františku Josefovi. Například jeho absolutní nezájem o kulturu veškerého druhu, kromě divadla vysvětluje kniha následovně: Jeho zdrženlivost v této oblasti nepocházela z nedostatečného zájmu, ale z vědomí, že jakákoli osobní angažovanost by nebyla ve shodě s jeho politikou - snahou podporovat všechny směry stejně a žádný nepreferovat.
Kniha nás nechá nahlédnout do zákulisí císařského dvora, seznámíme se se čtyřmi nejvyššími hofmistry, kteří se během vlády Františka Josefa na dvoře vystřídali a dozvíme se spoustu informací, o kterých si v jiných knihách nepřečteme. Knihu mohu rozhodně doporučit, obsahuje i velmi zajímavou neokoukanou obrazovou přílohu.

Vysoký pán konopišťský

7. března 2011 v 15:00 | Jana K |  Knihy o Franzi Ferdinandovi ďEste
Podtitul: Nelichotivý portrét následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este
Autor: Vilém Němec
Nakladatelství: Madagaskar
Rok vydání: první vyd. 1996, druhé vyd. 2007
Počet stran: 134, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 10/10
Anotace:
Když v červnu roku 1914 vyhasl v Sarajevu předčasně život následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda ď Este, nikdo netušil jakou lavinu událostí uvede jeho smrt do pohybu. Ta lavina zasypala celou Evropu a teprve na jejím povrchu se začaly stavět novodobé dějiny.
Historikové sarajevský atentát už rozebrali do posledních detailů a stejně tak život oběti této tragédie, která poslala vzápětí na smrt miliony nevinných lidí všech možných národností. Strávili při tom stovky hodin v archivech a studovnách, aniž by přitom došli k jednoznačnému názoru na osobnost tak rozporuplnou.
Tato kniha si neklade za úkol doplnit jejich bádání o nová fakta a už vůbec není jejím účelem posuzovat charakter následníka rakousko-uherského trůnu. Je to pouze portrét člověka, který se právem cítil neomezeným vládcem. Bohudík jenom konopišťského panství. Kdyby ale zemřel císař František Josef, usedl by po něm na trůn právě arcivévoda František Ferdinand a byl by mocen vládnout padesátimilionovému mnohonárodnostnímu státu, který svým vlivem hýbal politikou tehdejší Evropy.
Ale i následník trůnu žil svůj soukromá život a jeho podstatnou část strávil právě na Konopišti, které zakoupil za ne zcela vyjasněných okolností. Především zde se s ním nejčastěji setkával autor této knihy, český cestovatel Vilém Němec. Na rozdíl od historiků se znal s vládcem Konopiště osobně a k napsání své knihy nemusel navštěvovat archivy ani vědecké knihovny. Z jeho osobních vzpomínek vznikla tato kniha, jejíž obsah se může zdát mnohým čtenářům humorný. Ovšem jenom do té chvíle, než se hlouběji zamyslí nad tím, že těch pár stran veselého vyprávění bylo vykoupeno mnoha lidskými tragédiemi. A právě lidem, kteří na arcivévodův pobyt na Konopišti více či méně doplatili, je věnována tato knížka.

O autorovi:
PhMr. Vilém Němec
1857 - 1942
Český cestovatel, vůdce loveckých výprav do Súdánu, Somálska, Habeše, Eritrey, na Sinaj, do Sýrie a Palestiny, lovec, obchodník s přírodninami a živými africkými zvířaty, lékarník v Jaroměři, Sofii, Srbsku, Palestině, Ledči nad Sázavou, Čáslavi, Hradci Králové i Káhiře, vojenský lékarník v ruské armádě generála Gurka, preparátor, ředitel pštrosí farmy, ředitel pozorovací zoologické stanice na Sinaji, projektant prvního plicního sanatoria v Asuánu, lovec lebek, balzamátor nebožtíků, průkopník chovu poštovních holubů v Africe, úředník v paláci egyptského panovníka, projektant zoologické zahrady v Káhiře a Praze - Tróji, zvěrolékař, etnograf, autor čtrnácti velice úspěšných knih a stovek odborných článků, autor úspěšného projektu na zalesnění Sahary a jiných afrických pouští, majitel soukromé zoologické zahrady, dobrodruh a dobrý člověk.

Ukázka z knihy:
Od té doby, co s arcivévodou vyšplouchl chytrý ředitel lomů, nechával si Vysoký pán veškeré smlouvy vyhotovovat advokátem Dr. Tondrem z Prahy. Tondr se časem stal centrálním ředitelem a byl to právě on, který tahal za drátky loutek, tančících podle velkopanských choutek Františka Ferdinanda ď Este.
Jak postupem času narůstal vliv Dr. Tondra, nikoho ani ve snu nenapadlo, že i on jednoho krásného dne dostane výpověď. Přesto se tak stalo, navíc za velice kuriózních okolností. Stalo se to tehdy asi takto. Dr. Tondr se vydal na zámek, aby Vysokého pána konopišťského seznámil s jistou velice naléhavou záležitostí, která nesnesla odkladu. Tondr arcivévodu hledal marně již hodnou dobu a prolezl přitom spoustu nejrůznějších komnat zámku. Až byl posléze upozorněn kýmsi ze služebnictva, že Vysoký pán se nachází s největší pravděpodobností v části zámku, sloužící k bydlení a hrám jeho dětí. Tondr, maje na paměti, že podle vyjádření arcivévody k němu může přijít kdykoliv a kamkoliv, neváhal vstoupit i do těchto komnat.
Opatrně klepal a bojácně nastrkoval hlavu do první místnosti, ale v ní nikoho nenalezl. Ale přesto byl zjevně na správné stopě, protože se odkudsi zdálky ozýval dětský smích a jakési velice věrné napodobení koňského řehtání. Tondr si dodal odvahy a váhavě přistoupil ke dveřím. Zaklepal a jakmile byl vyzván, vstoupil do místnosti a naskytl se mu veselý obrázek.
Na zemi po čtyřech lezl arcivévoda. Na zádech měl připnutou rudou čabraku ze sametu a na hlavě ohlávku z červených stužek pošitou rolničkami. Vypadalo to, že má ohlávku ušitou na míru. Na arcivévodových zádech seděl jeho syn, jásající a vydávající svému otci - koni rozkazy. Princezna hopsala okolo nich. Dr. Tondr zcela zkoprněl a stále nemohl uvěřit tomu co vidí a vůbec už nevěděl, jak se má tvářit. V té chvíli ho spatřil arcivévoda. Jediným pohybem shodil svého synka ze zad, vytrhnul překvapené princezničce z rukou šňůru a aniž by si sundal ohlávku s rolničkami, hnal se zuřivě na Dr. Tondra. Ten se právě chystal otevřít ústa k omluvě, ale k té už nebyl připuštěn. V rukou arcivévodových se v té chvíli již objevil bičík, jehož svištivý zvuk se záhy začal rozléhat místností. Tondr se po chvíli přece jenom vzpamatoval z šoku a dal se před rozzuřeným vládcem Konopiště na útěk.
Služebnictvu, potulujícímu se po chodbách zámku se naskytl jedinečný pohled. Dr. Tondr běžící seč mu síly stačí a jemu v patách rozzuřený arcivévoda, na jehož hlavě cinkají rolničky. Každý se koukal ukrýt kde se dalo i nedalo a oddychl si, když se svištivé zvuky arcivévodova bičíku vzdalovaly. Myslím, že nakonec ani samotný Tondr nevěděl, jak se ocitl ve svém kočáru a opustil překotně zámek.
Byl z toho, jak jinak soudní proces, v němž Dr. Tondr vyhrál. Nebylo mu to však moc platné, protože jeho služeb už arcivévoda od té chvíle nevyužíval.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Občas měl arcivévoda i dobrou náladu. Nebývalo to příliš často, ale když už se tak stalo, snesl i poznámky značně jízlivé. Kdysi se k němu dostavila delegace benešovského městského zastupitelstva. Bylo to ku příležitosti převedení benešovského gymnázia do státní správy. Arcivévoda s audiencí souhlasil, jenom si kladl podmínku, že delegaci nepovede starosta Benešova Stark, kterého neměl rád, podobně jako jeho předchůdce Pánka.
Co dělat? Starosta byl uražený a audience byla odložena na dobu, kdy měl Stark dovolenou a vedení delegace se ujal místostarosta Dr. Feršmann. Arcicévoda byl v báječné náladě a v rozhovoru se členy delegace navrhl přítomným, aby ti, kteří neumí německy, hovořili s ním klidně česky. Po nějaké chvíli zpozoroval Dr. Feršmann, že rozhovor jaksi vázne, což bylo způsobeno tím, že arcivévoda zcela nerozuměl některým českým výrazům. Místostarosta se projevil jako diplomat a tlumočník v jedné osobě a zažehnal hrozící nebezpečí výbuchu. Arcivévoda Dr. Feršmanna chvíli pozoroval a bylo patrné, že v něm hlodá zvědavost: "Jak to, že vy mluvíte tak dobře německy?" vyrazil, "kde jste studoval?"
" V Praze, na české univerzitě. My jsme nuceni učit se německy, protože v německém jazyce máme předepsané zkoušky!" odvětil místostarosta.
"Ach tak!" prohodil bodře arcivévoda a dodal: "Bylo by opravdu záhodno, aby všichni obyvatelé království českého mluvili oběma zemskými jazyky."
"Ovšem," odvětil pohotově Dr. Feršmann, "ale na nás Češích vina neleží, my se německy učíme, ale najděte člověka, který by přinutil Němce, aby se učili česky!"
Arcivévoda na okamžik zkoprněl, ale vzápětí se začal smát, přičemž vykřikoval: "Velmi vtipně řečeno, velmi vtipně..."

Moje hodnocení:
Moc povedená kniha, kterou mohu rozhodně doporučit. Obsahuje spoustu nejrůznějších historek a vyprávění ze soukromí Františka Ferdinanda ď Este.