Syn "Erzsi" Rudolf

30. srpna 2010 v 12:00 | Jana K |  Rudolf

Rudolf Johann Maria Otto Joseph Anton Andrej zu Windisch-Graetz

Narozen: 4. 2. 1907 na zámku Ploskovice
Zemřel: 9. 6. 1939 ve Vídni

Svého třetího syna pojmenovala Elisabeth po svém otci Rudolfovi. Ale jak se později ukázalo, tento dědeček nebyl příliš dobrý patron, protože osud malého Rudolfa byl skromný a skončil tragicky.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Rudolf velmi trpěl hádkami rodičů a následným rozvodovým řízením, které probíhalo pro Rudolfa v néjméně vhodném věku. Zejména on se svou mladší sestrou Stephanií velmi trpěli všemi těmi nikdy nekončícími hádkami, byli nervově labilní a vyčerpaní. Na přelomu let 1920/21 byli všichni podráždění a nervózní a vše, co se kolem nich odehrávalo je stále více rozrušovalo. Ve hře byla dokonce možnost, že obě starší děti budou ponechány matce a Rudolf se Stephanií zůstanou u otce. To samozřejmě vyvolalo ostrý protest, i ze strany dětí, které nechtěly být rozděleny. Elisabeth začala svým dětem otce ošklivit a nesla velkou vinu na tom, že ho děti odmítaly, aniž by ho vlastně pořádně znaly. Protože Rudolf se svými sourozenci nebyl zdravotně v pořádku, soudce doporučil lékařské vyšetření a to potvrdilo, že výslechy, jimž se děti před soudem musí podrobovat, znamenají především pro obě mladší děti velkou zátěž a že děti jsou při nich vždy nervózní a vystrašené. Soudce poznamenal, že odpovídají rychle a automaticky, a vše, co řeknou, mají zjevně naučené nazpaměť. Na zdravotní stav dětí byl tázán i vládní rada dr. Lazar. V dopise z 11. března 1921 píše: "Paní Elisabeth Windisch-Graetz mi osobně sdělila, že její děti Rudolf a Stephanie jsou na 15. 3. tohoto roku pozvány k soudu v záležitosti svého otce. Znám obě děti už několik let a vím, že zvláště Rudolf je velice nervní a reaguje zvlášť citlivě na jakékoliv podráždění. Lze předpokládat, že i u druhého dítěte bude rozrušení stejné, což může působit jen škodlivě. Z tohoto důvodu musím z lékařského hlediska doporučit, aby děti byly zásadně ušetřeny těchto trapných výslechů."
Rudolf a Stephanie zu Windisch-Graetz
Po mnoha a mnoha peripetiích zůstaly děti v matčině péči, jak si můžeme přečíst v podmínkách rozvodu: "Všechny čtyři děti zůstanou pod dohledem a autoritou matky, dokud nedospějí; matka se zavazuje starat se o jejich výchovu a vzdělání, otec má právo navštěvovat děti v Schönau; pokud si to děti budou přát, mohou u něj strávit část prázdnin." Důležitým svědectvím ve prospěch Elisabeth se stal dopis prezidenta Vídeňské pedagogické společnosti Aloise Kunzfelda, jenž byl po dlouhá léta učitelem jejích dětí a staral se o jejich uměleckou výchovu. V dopise z 25. března 1921 mimo jiné uvádí, že měl možnost sledovat, s jakou péčí se Elisabeth starala jak o tělesný, tak o duševní rozvoj svých dětí. Dodává, že by bylo nevýslovně surové chtít děti odloučit od matky, vždyť byly v Schönau všechny čtyři tak šťastné, Schönau byl pro ně ráj, kde se mohly ve všech směrech zcela svobodně rozvíjet. Dále píše, že by byl obrovský hřích chtít oddělit od matky obě mladší děti, neboť jsou právě ve věku, kdy nejvíce potřebují lásku a porozumění, což jim může dát pouze matka. Děti jsou podle něho v nejlepších rukou a v ideálním prostředí...
Jeden z důvodů, proč si Elisabeth chtěla děti bezpodmínečně ponechat, uvedla v jednom interview pro tisk: "Tento těžký boj jsem vedla především proto, abych mohla děti vychovávat podle svých představ." Na začátku Elisabeth své děti vychovávala, jakoby stále ještě žily v nádheře dětských pokojů u dvora. Později je obklopovali vychovatelé domácí učitelé a služebnictvo. Tento luxus byl vyrovnáván přísnou disciplinou, týkající se chování a vystupování. Vyžadovala se přesnost, poslušnost, uctivost a zdvořilost. Elisabeth si velice cenila toho, že děti dosahovaly dobrých studijních výsledků. Když se ztotožnila s ideálem socialismu, chtěla uplatňovat princip rovnosti. Chtěla ukázat jak si ona - arcivévodkyně - váží dělnické třídy a to tak, že se jeden z jejích synů stane prostým dělníkem.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Jelikož Rudolfovi starší bratři Franz Josef a Ernst se už matkou nenechali ovlivňovat, zvolila Elisabeth právě Rudolfa. Rudolf, nejmladší syn, byl svým založením slabý a poslušný, hodně nervózní a z matky měl strach a proto se bez diskusí podřídil. O Rudolfovi se říkalo, že býval zaostalé dítě. Nikdo to ale nemohl potvrdit, kdo ho tehdy znal, tvrdil spíše opak. Kromě toho by se nějaká zmínka musela potvrdit ve zprávách domácích lékařů. Jediné, na co poukazovali, byla nervová labilita. Hlavní příčinou tehdejší Rudolfovy nervozity byly hádky mezi rodiči. Byl tehdy ve věku, kdy jsou chlapci i dívky velmi vnímaví a citově labilní.
Když bylo Rudolfovi patnáct let, vzala ho Elisabeth z gymnázia a poslala ho na technickou školu.
1. října 1924 za něho - ještě nezletilého - podepsala první pracovní smlouvu. Platila tři roky, Rudolf podle ní nastoupil jako učeň do vídeňské firmy "Fiaker - Automobil" a měl se vyučit autozámečníkem a soustružníkem. Byla podepsaná i majitelem firmy a zástupcem vedení družstva. Jsou na ní uvedeny tehdejší dvě adresy Elisabeth, které tenkrát byly současně i adresami Rudolfa - zámek Schönau a Marxergasse ve Vídni.
Tak se tedy pro sedmnáctiletého Rudolfa začal život odvíjet směrem, který by vzhledem k jeho rodinému původu nikdo nepředpokládal. Rozhodně už nemohlo být řeči o slabých nervech a chabém zdraví, Rudolf musel vést tvrdý život továrního dělníka. Posléze samozřejmě s dělníky sdílel i problémy, které přinesla budouctnost: propouštění, nezaměstnanost a chudobu.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Smlouva, dle níž se měl patnáctiletý Rudi vyučit autozámečníkem a soustružníkem ve firmě "Fiaker - Automobil."

V roce 1926 byla továrna "Fiaker - Automobil" zrušena. 1. dubna Elisabeth podepsala novou pracovní smlouvu. Rudolf nastoupil do opravárenských dílen akciové společnosti "Steyer - Werke" ve Vídni. Měl se dále učit zámečníkem a mechanikem, doba učení byla tři roky. Z obou firem Rudolf dostal vynikající hodnocení. Ve druhé smlouvě se už neobjebuje jako bydliště Schönau, jediná Rudolfova adresa je Marxergasse ve Vídni. Dále se tady uvádí, že náklady na jídlo a ubytování hradí matka. Rudolf dostával jen minimální mzdu. Každý den musel Rudolf časně ráno vstát a pospíšit si do práce - tramvaje jezdily pomalu a továrna byla daleko. V té době už fungovaly některé sociální reformy, přesto byla práce učňů velice tvrdá. Rudolf se ale vyučil, aniž by někdy něco zanedbal. Nadřízení potvrzovali jeho kvality, hezký vztah měl i k ostatním. Volných dnů měl málo, člověk by mohl mít obyvy o jeho zdraví, byl na svých sto devadesát šest centimetrů velice hubený. Ale Rudolf všechno vydržel a stal se z něj odolný a vyrovnaný mladý muž.
V červnu 1929 koupila Elisabeth na okraji Vídně malý zámek Hütteldorf a dovolila Rudolfovi bydlet v tomto domě. On jako jediný byl i jako dospělý matce velmi oddán a respektoval ji, narozdíl od svého nejstaršího bratra, který se s matkou několikrát nepohodl mimo jiné tehdy, když Elisabeth pojala plán prodat zámek Schönau. Rudolf byl za nabídku bydlet s matkou v Hütteldorfu vděčný, neboť byl velmi chudý. 31. prosince 1929 totiž obdržel od firmy "Steyer - Werke A.G.", u níž pracoval, vynikající, leč propouštěcí rozsudek. Tai i Rudolf poznal tehdejší hrůzy nezaměstnanosti. Společně se svými kamarády stál před úřady fronty na podporu. Toho roku bylo v Rakousku více než tři sta tisíc nezaměstnaných. Mnozí lidé, včetně Rudolfa ztratili důvěru ve vládu a sociálně demokratickou stranu, jejímiž členy mnozí byli. Nakonec někteří z nich začali vidět novou naději v Národně socialistické německé dělnické straně (NSDAP). Není známo, kdy se Rudolf stal jejím členem, ale určitě do ní vstoupil v jejích začátcích.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Tak tohle už je hodně vzdálené dobám největší císařské slávy - i císařův pravnuk může dostat výpověď.

Po dlouhém čekání nalezl Rudolf opět zaměstnání. Od 3. listopadu 1930 pracoval u jedné benzinové pumpy "Vacuum Oil Company" ve Vídni. Ale 15. ledna 1934 ztratil i toto zaměstnání. Potom se pokoušel dělat průvodčího autobusu na lince Vídeň - Krems. Se svými sto devadesáti šesti centimetry se ale musel stále hrbit, aby nenarážel na strop, a tak i tuto práci brzy vzdal.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Rudolf u benzinové pumpy společnosti "Vacuum Oil Company" v níž pracoval.

Během let se u Rudolfa vyvinula obrovská vášeň pro motocykly. Jeho jedinou ctižádostí bylo jezdit závody a soutěže a stát se v tomto nebezpečném sportu profesionálem. Určitě měl před očima příklad svého otce, který ještě v dobách, kdy profesionální sportovec byl neznámý pojem, se už jako jezdec z povolání zúčastňoval závodů na koních. Rudolf už delší dobu nebydlel u matky, měl ve městě skromný pokoj. Jeho dopis akciové společnosti Victoria Werke v Norimberku z 8. srpna 1938 se týká koupě motocyklu, model AeroKR 250 ccm. Píše, že NSKK (motorizovaná jednotka nacionálních socialistů) by si přála, aby motocykl byl použitelný v každém terénu a na všech soutěžích Východní marky. Rudolf dostal kladnou odpověď, požadovaný motocykl byl dodán. Tehdy už Rudolf byl členem NSKK.
4. března 1939 dostal od Mezinárodního motocyklového klubu řidičský průkaz. Rodina nebyla koupí motocyklu nadšena a měla k tomu skutečně velmi dobré důvody. Každý věděl, že Rudolf nezná strach a pojem nebezpečí pro něj neexistuje. Rád jezdil velmi rychle a už tak způsobil několik nehod. V roce 1828 si při jednom pádu zlomil čelist.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Rudolf (vpravo) na motocyklu.

Dne 9. června 1939 se na okraji Vídně, na silnici, která v serpentinách stoupá na Kobenzl a Kahlenberg, konaly závody na motocklech, kterých se Rudolf zúčastnil. V plné rychlosti dostal v jedné zatáčce smyk, byl odhozen na okraj silnice, ztratil helmu a obličejem narazil na kámen. Zlomenina spodiny lebeční znamenala okamžitou smrt. Rudolfovi bylo tehdy dvaatřicet let.
První se o tragické události dověděl jeho nejstarší bratr Franz Josef. Když přecházel náměstí opery, jeden policista ho poznal, zavolal na něj a pověděl mu, co se s Rudolfem stalo. Pro Elisabeth byla smrt jejího nejmladšího syna, toho poslušného dítěte, otřesnou ranou. Snad až nyní pochopila, jak tvrdý byl Rudolfův život a že v touze vymanit se z této bídné existence soustředil Rudolf veškeré své ambice a zbylou energii na sport a doufal, že se tady stane oslavovaným hrdinou. Jeho dráha však byla krátká, nestačil své sny uskutečnit. Ale muž, který vedl tak skromný život, měl alespoň okázalý pohřeb. Při smutečním obřadu se v krásném kostele sv. Karla ve Vídni sešlo obrovské množství lidí. Rudolf měl mnoho přátel, u portálu kostela stálo v řadě deset motocyklů a na nich seděli šlenové skupiny NS, k níž patřil i Rudolf. Motocykly doprovázely pohřební vůz i na hřbitov. Na fotografiích z pohřbu je vidět i Elisabeth (pouze zezadu vsedě s hustým černým závojem) společně s Leopoldem Petznekem. Před ní stojí jezdci s motocykly a několik vysoce postavených osobností ze světa sportu a z NSDAP. Jeden z přítomných drží vlajku s hákovým křížem, na které čteme: "Německo, probuď se!"
Rudolf zu Windisch-Graetz
Rudolfův pohřeb, vpravo dole v černém klobouku se závojem Elisabeth.

Už nelze zjistit, jestli Elisabeth věděla, že její syn je členem nějaké organizované skupiny nacionálních socialistů. V každém případě na ni divadlo, které při pohřbu zažila, muselo silně zapůsobit. Snad si vzpomněla, s jakým fanatismem se ona sama kdysi upsala novému ideálu sociální demokracie. Ze stejných důvodů a stejným způsobem nalezl Rudolf svůj ideál v nacismu.
V tisku byl Rudolf oslavován jako sportovní hrdina, jehož smrt je velkou ztrátou.
Kdyby se dožil 3. září 1939, dne, kdy Francie a Anglie vyhlásila Německu válku, byl by poslán na frontu a smrt by ho možná zastihla tam. A tak se ke vší bolesti vkrádá myšlenka, že pro Rudolfa bylo lepší opustit tento svět s opojným pocitem štěstí v sedle milované motorky a nemuset poznávat, jak stašlivá válka pustoší Evropu...

Zdroj:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.