Srpen 2010

Syn "Erzsi" Rudolf

30. srpna 2010 v 12:00 | Jana K |  Rudolf

Rudolf Johann Maria Otto Joseph Anton Andrej zu Windisch-Graetz

Narozen: 4. 2. 1907 na zámku Ploskovice
Zemřel: 9. 6. 1939 ve Vídni

Svého třetího syna pojmenovala Elisabeth po svém otci Rudolfovi. Ale jak se později ukázalo, tento dědeček nebyl příliš dobrý patron, protože osud malého Rudolfa byl skromný a skončil tragicky.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Rudolf velmi trpěl hádkami rodičů a následným rozvodovým řízením, které probíhalo pro Rudolfa v néjméně vhodném věku. Zejména on se svou mladší sestrou Stephanií velmi trpěli všemi těmi nikdy nekončícími hádkami, byli nervově labilní a vyčerpaní. Na přelomu let 1920/21 byli všichni podráždění a nervózní a vše, co se kolem nich odehrávalo je stále více rozrušovalo. Ve hře byla dokonce možnost, že obě starší děti budou ponechány matce a Rudolf se Stephanií zůstanou u otce. To samozřejmě vyvolalo ostrý protest, i ze strany dětí, které nechtěly být rozděleny. Elisabeth začala svým dětem otce ošklivit a nesla velkou vinu na tom, že ho děti odmítaly, aniž by ho vlastně pořádně znaly. Protože Rudolf se svými sourozenci nebyl zdravotně v pořádku, soudce doporučil lékařské vyšetření a to potvrdilo, že výslechy, jimž se děti před soudem musí podrobovat, znamenají především pro obě mladší děti velkou zátěž a že děti jsou při nich vždy nervózní a vystrašené. Soudce poznamenal, že odpovídají rychle a automaticky, a vše, co řeknou, mají zjevně naučené nazpaměť. Na zdravotní stav dětí byl tázán i vládní rada dr. Lazar. V dopise z 11. března 1921 píše: "Paní Elisabeth Windisch-Graetz mi osobně sdělila, že její děti Rudolf a Stephanie jsou na 15. 3. tohoto roku pozvány k soudu v záležitosti svého otce. Znám obě děti už několik let a vím, že zvláště Rudolf je velice nervní a reaguje zvlášť citlivě na jakékoliv podráždění. Lze předpokládat, že i u druhého dítěte bude rozrušení stejné, což může působit jen škodlivě. Z tohoto důvodu musím z lékařského hlediska doporučit, aby děti byly zásadně ušetřeny těchto trapných výslechů."
Rudolf a Stephanie zu Windisch-Graetz
Po mnoha a mnoha peripetiích zůstaly děti v matčině péči, jak si můžeme přečíst v podmínkách rozvodu: "Všechny čtyři děti zůstanou pod dohledem a autoritou matky, dokud nedospějí; matka se zavazuje starat se o jejich výchovu a vzdělání, otec má právo navštěvovat děti v Schönau; pokud si to děti budou přát, mohou u něj strávit část prázdnin." Důležitým svědectvím ve prospěch Elisabeth se stal dopis prezidenta Vídeňské pedagogické společnosti Aloise Kunzfelda, jenž byl po dlouhá léta učitelem jejích dětí a staral se o jejich uměleckou výchovu. V dopise z 25. března 1921 mimo jiné uvádí, že měl možnost sledovat, s jakou péčí se Elisabeth starala jak o tělesný, tak o duševní rozvoj svých dětí. Dodává, že by bylo nevýslovně surové chtít děti odloučit od matky, vždyť byly v Schönau všechny čtyři tak šťastné, Schönau byl pro ně ráj, kde se mohly ve všech směrech zcela svobodně rozvíjet. Dále píše, že by byl obrovský hřích chtít oddělit od matky obě mladší děti, neboť jsou právě ve věku, kdy nejvíce potřebují lásku a porozumění, což jim může dát pouze matka. Děti jsou podle něho v nejlepších rukou a v ideálním prostředí...
Jeden z důvodů, proč si Elisabeth chtěla děti bezpodmínečně ponechat, uvedla v jednom interview pro tisk: "Tento těžký boj jsem vedla především proto, abych mohla děti vychovávat podle svých představ." Na začátku Elisabeth své děti vychovávala, jakoby stále ještě žily v nádheře dětských pokojů u dvora. Později je obklopovali vychovatelé domácí učitelé a služebnictvo. Tento luxus byl vyrovnáván přísnou disciplinou, týkající se chování a vystupování. Vyžadovala se přesnost, poslušnost, uctivost a zdvořilost. Elisabeth si velice cenila toho, že děti dosahovaly dobrých studijních výsledků. Když se ztotožnila s ideálem socialismu, chtěla uplatňovat princip rovnosti. Chtěla ukázat jak si ona - arcivévodkyně - váží dělnické třídy a to tak, že se jeden z jejích synů stane prostým dělníkem.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Jelikož Rudolfovi starší bratři Franz Josef a Ernst se už matkou nenechali ovlivňovat, zvolila Elisabeth právě Rudolfa. Rudolf, nejmladší syn, byl svým založením slabý a poslušný, hodně nervózní a z matky měl strach a proto se bez diskusí podřídil. O Rudolfovi se říkalo, že býval zaostalé dítě. Nikdo to ale nemohl potvrdit, kdo ho tehdy znal, tvrdil spíše opak. Kromě toho by se nějaká zmínka musela potvrdit ve zprávách domácích lékařů. Jediné, na co poukazovali, byla nervová labilita. Hlavní příčinou tehdejší Rudolfovy nervozity byly hádky mezi rodiči. Byl tehdy ve věku, kdy jsou chlapci i dívky velmi vnímaví a citově labilní.
Když bylo Rudolfovi patnáct let, vzala ho Elisabeth z gymnázia a poslala ho na technickou školu.
1. října 1924 za něho - ještě nezletilého - podepsala první pracovní smlouvu. Platila tři roky, Rudolf podle ní nastoupil jako učeň do vídeňské firmy "Fiaker - Automobil" a měl se vyučit autozámečníkem a soustružníkem. Byla podepsaná i majitelem firmy a zástupcem vedení družstva. Jsou na ní uvedeny tehdejší dvě adresy Elisabeth, které tenkrát byly současně i adresami Rudolfa - zámek Schönau a Marxergasse ve Vídni.
Tak se tedy pro sedmnáctiletého Rudolfa začal život odvíjet směrem, který by vzhledem k jeho rodinému původu nikdo nepředpokládal. Rozhodně už nemohlo být řeči o slabých nervech a chabém zdraví, Rudolf musel vést tvrdý život továrního dělníka. Posléze samozřejmě s dělníky sdílel i problémy, které přinesla budouctnost: propouštění, nezaměstnanost a chudobu.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Smlouva, dle níž se měl patnáctiletý Rudi vyučit autozámečníkem a soustružníkem ve firmě "Fiaker - Automobil."

V roce 1926 byla továrna "Fiaker - Automobil" zrušena. 1. dubna Elisabeth podepsala novou pracovní smlouvu. Rudolf nastoupil do opravárenských dílen akciové společnosti "Steyer - Werke" ve Vídni. Měl se dále učit zámečníkem a mechanikem, doba učení byla tři roky. Z obou firem Rudolf dostal vynikající hodnocení. Ve druhé smlouvě se už neobjebuje jako bydliště Schönau, jediná Rudolfova adresa je Marxergasse ve Vídni. Dále se tady uvádí, že náklady na jídlo a ubytování hradí matka. Rudolf dostával jen minimální mzdu. Každý den musel Rudolf časně ráno vstát a pospíšit si do práce - tramvaje jezdily pomalu a továrna byla daleko. V té době už fungovaly některé sociální reformy, přesto byla práce učňů velice tvrdá. Rudolf se ale vyučil, aniž by někdy něco zanedbal. Nadřízení potvrzovali jeho kvality, hezký vztah měl i k ostatním. Volných dnů měl málo, člověk by mohl mít obyvy o jeho zdraví, byl na svých sto devadesát šest centimetrů velice hubený. Ale Rudolf všechno vydržel a stal se z něj odolný a vyrovnaný mladý muž.
V červnu 1929 koupila Elisabeth na okraji Vídně malý zámek Hütteldorf a dovolila Rudolfovi bydlet v tomto domě. On jako jediný byl i jako dospělý matce velmi oddán a respektoval ji, narozdíl od svého nejstaršího bratra, který se s matkou několikrát nepohodl mimo jiné tehdy, když Elisabeth pojala plán prodat zámek Schönau. Rudolf byl za nabídku bydlet s matkou v Hütteldorfu vděčný, neboť byl velmi chudý. 31. prosince 1929 totiž obdržel od firmy "Steyer - Werke A.G.", u níž pracoval, vynikající, leč propouštěcí rozsudek. Tai i Rudolf poznal tehdejší hrůzy nezaměstnanosti. Společně se svými kamarády stál před úřady fronty na podporu. Toho roku bylo v Rakousku více než tři sta tisíc nezaměstnaných. Mnozí lidé, včetně Rudolfa ztratili důvěru ve vládu a sociálně demokratickou stranu, jejímiž členy mnozí byli. Nakonec někteří z nich začali vidět novou naději v Národně socialistické německé dělnické straně (NSDAP). Není známo, kdy se Rudolf stal jejím členem, ale určitě do ní vstoupil v jejích začátcích.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Tak tohle už je hodně vzdálené dobám největší císařské slávy - i císařův pravnuk může dostat výpověď.

Po dlouhém čekání nalezl Rudolf opět zaměstnání. Od 3. listopadu 1930 pracoval u jedné benzinové pumpy "Vacuum Oil Company" ve Vídni. Ale 15. ledna 1934 ztratil i toto zaměstnání. Potom se pokoušel dělat průvodčího autobusu na lince Vídeň - Krems. Se svými sto devadesáti šesti centimetry se ale musel stále hrbit, aby nenarážel na strop, a tak i tuto práci brzy vzdal.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Rudolf u benzinové pumpy společnosti "Vacuum Oil Company" v níž pracoval.

Během let se u Rudolfa vyvinula obrovská vášeň pro motocykly. Jeho jedinou ctižádostí bylo jezdit závody a soutěže a stát se v tomto nebezpečném sportu profesionálem. Určitě měl před očima příklad svého otce, který ještě v dobách, kdy profesionální sportovec byl neznámý pojem, se už jako jezdec z povolání zúčastňoval závodů na koních. Rudolf už delší dobu nebydlel u matky, měl ve městě skromný pokoj. Jeho dopis akciové společnosti Victoria Werke v Norimberku z 8. srpna 1938 se týká koupě motocyklu, model AeroKR 250 ccm. Píše, že NSKK (motorizovaná jednotka nacionálních socialistů) by si přála, aby motocykl byl použitelný v každém terénu a na všech soutěžích Východní marky. Rudolf dostal kladnou odpověď, požadovaný motocykl byl dodán. Tehdy už Rudolf byl členem NSKK.
4. března 1939 dostal od Mezinárodního motocyklového klubu řidičský průkaz. Rodina nebyla koupí motocyklu nadšena a měla k tomu skutečně velmi dobré důvody. Každý věděl, že Rudolf nezná strach a pojem nebezpečí pro něj neexistuje. Rád jezdil velmi rychle a už tak způsobil několik nehod. V roce 1828 si při jednom pádu zlomil čelist.
Rudolf zu Windisch-Graetz
Rudolf (vpravo) na motocyklu.

Dne 9. června 1939 se na okraji Vídně, na silnici, která v serpentinách stoupá na Kobenzl a Kahlenberg, konaly závody na motocklech, kterých se Rudolf zúčastnil. V plné rychlosti dostal v jedné zatáčce smyk, byl odhozen na okraj silnice, ztratil helmu a obličejem narazil na kámen. Zlomenina spodiny lebeční znamenala okamžitou smrt. Rudolfovi bylo tehdy dvaatřicet let.
První se o tragické události dověděl jeho nejstarší bratr Franz Josef. Když přecházel náměstí opery, jeden policista ho poznal, zavolal na něj a pověděl mu, co se s Rudolfem stalo. Pro Elisabeth byla smrt jejího nejmladšího syna, toho poslušného dítěte, otřesnou ranou. Snad až nyní pochopila, jak tvrdý byl Rudolfův život a že v touze vymanit se z této bídné existence soustředil Rudolf veškeré své ambice a zbylou energii na sport a doufal, že se tady stane oslavovaným hrdinou. Jeho dráha však byla krátká, nestačil své sny uskutečnit. Ale muž, který vedl tak skromný život, měl alespoň okázalý pohřeb. Při smutečním obřadu se v krásném kostele sv. Karla ve Vídni sešlo obrovské množství lidí. Rudolf měl mnoho přátel, u portálu kostela stálo v řadě deset motocyklů a na nich seděli šlenové skupiny NS, k níž patřil i Rudolf. Motocykly doprovázely pohřební vůz i na hřbitov. Na fotografiích z pohřbu je vidět i Elisabeth (pouze zezadu vsedě s hustým černým závojem) společně s Leopoldem Petznekem. Před ní stojí jezdci s motocykly a několik vysoce postavených osobností ze světa sportu a z NSDAP. Jeden z přítomných drží vlajku s hákovým křížem, na které čteme: "Německo, probuď se!"
Rudolf zu Windisch-Graetz
Rudolfův pohřeb, vpravo dole v černém klobouku se závojem Elisabeth.

Už nelze zjistit, jestli Elisabeth věděla, že její syn je členem nějaké organizované skupiny nacionálních socialistů. V každém případě na ni divadlo, které při pohřbu zažila, muselo silně zapůsobit. Snad si vzpomněla, s jakým fanatismem se ona sama kdysi upsala novému ideálu sociální demokracie. Ze stejných důvodů a stejným způsobem nalezl Rudolf svůj ideál v nacismu.
V tisku byl Rudolf oslavován jako sportovní hrdina, jehož smrt je velkou ztrátou.
Kdyby se dožil 3. září 1939, dne, kdy Francie a Anglie vyhlásila Německu válku, byl by poslán na frontu a smrt by ho možná zastihla tam. A tak se ke vší bolesti vkrádá myšlenka, že pro Rudolfa bylo lepší opustit tento svět s opojným pocitem štěstí v sedle milované motorky a nemuset poznávat, jak stašlivá válka pustoší Evropu...

Zdroj:

Maxmilián I.

29. srpna 2010 v 10:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Podtitul: Mexický císař z rodu Habsburků
Autor: Jiří Pernes
Nakladatelství: Brána
Rok vydání: 1997
Počet stran: 232 + 8 bar. příl.

Kolik dávám bodů: 8/10
Jiří Pernes - Maxmilián I.
Anotace:
Nevšední životní osud bratra císaře Františka Josefa I., arcivévody Ferdinanda Maxmiliána, v souvislostech habsburské a světové politiky. Hnán svou ctižádostí, přijal nejistý mexický trůn, ale toto dobrodružství netrvalo dlouho, jeho armáda byla poražena vojsky republikánů a mexický císař z rodu Habsburků ukončil spolu se svými generály život na popravišti.

O autorovi:
Doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D., narozen 4. 7. 1948 ve Svitavách je moravský historik a politik.
Vystudoval v letech 1966 - 1972 český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně a v letech 1978 - 1980 na téže škole postgraduální studium muzeologie.
Od roku 1977 pracoval v několika muzeích (mj. v muzeu ve Slavkově u Brna, kde byl i ředitelem), v letech 1990 - 1992 byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně. Od roku 1994 je zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Je též externím vyučujícím na Masarykově univerzitě.
Jako historik se zaměřuje zejména na české a československé dějiny 19. a 20. století.

Moje hodnocení:
Doplním.

Císař Franz Josef na fotografiích Ludwiga Angerera

18. srpna 2010 v 16:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy císaře Franze Josefa I.
Dnes, konkrétně v 9:30 dopoledne, uplynulo přesně 180 let od narození císaře Franze Josefa I. Narodil se v Schönbrunnu rakouské arcivévodkyni Sophii a císařem se stal 2. prosince 1848, kdy mu bylo pouhých osmnáct let. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že se stane jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě. Jeho vláda trvala celých 68 let a s největší pravděpodobností se dožil i nejvyššího věku ze všech habsburských panovníků. Zemřel jako šestaosmdesátiletý uprostřed první světové války 21. listopadu 1916 a habsburskou monarchii si s sebou vzal do hrobu.
Císař Franz Josef I.
Při tomto výročí jsem si tak vzpomněla, že jsem v poslední době hodně zanedbala rubriku s jeho obrazy a fotografiemi.
Tak tady je alespoň pár fotografií císaře od známého vídeňského fotografa Ludwiga Angerera a nakonec článku přidávám ještě portrétový obrázek "Jak šel čas":
Císař Franz Josef I.
Fotografie z roku 1859.
Císař Franz Josef I.
Portrétní snímek císaře od Angerera.
Císař Franz Josef I.
Císař Franz Josef I.
V uniformě.
Císař Franz Josef I.
Rok 1864.

******
Jak šel čas...
Císař Franz Josef I.

Druhý rok erzsebet-kiralyne blogu

6. srpna 2010 v 17:00 | Jana K |  O blogu
Rok se s rokem sešel a můj blog právě dnes slaví své druhé narozeniny. Doufám, že se Vám i nadále líbí, i když je pravda, že články již nepřibývají takovou rychlostí, jako tomu bylo v jeho počátcích. Je to způsobeno jednak mým nedostatkem času na blog a jednak tím, že v počátcích tu byla jakási snaha "postavit" blog co nejrychleji, aby na něm vůbec něco bylo ke koukání.
Budu se ale snažit, aby na mém blogu přibyly alespoň jeden či dva články za měsíc.

Vyplatí se ale zabrousit do některých starších článků, kam občas doplňuji k jednotlivým příspěvkům nové fotografie, které objevím někde zapadlé v mém úžasném nepořádku v počítači, nebo při brouzdání netem. Také časem chystám rozšíření a dokončení některých starších článků.

Ke druhým narozeninám mého blogu jsem tedy alespoň připravila novou podrubriku k Císařovně Alžbětě a to osoby z jejího okolí, kde budu přidávat nejen různé zajímavé osobnosti z jejího bezprostředního okolí, ale i její různé přítelkyně, nebo osoby se kterými se pouze setkala. Nahradí podrubriku videa s císařovnou, kterou jsem se rozhodla zrušit. A začala jsem nikoli Alžbětinou přítelkyní, ale naopak její úhlavní nepřítelkyní, a tou nebyl nikdo jiný, než ctižádostivá kněžna Pauline von Metternich.

Pauline von Metternich

6. srpna 2010 v 0:00 | Jana K |  Osoby z okolí císařovny Alžběty
Svou celoživotní sokyni měla císařovna Alžběta asi v kněžně Metternichové, která byla jednou z jejích nejtvrdších a nejhlasitějších krittiček. Byla o necelé dva roky starší než císařovna, ale mnohem činorodější, energičtější a především nabroušenějšího jazyka, proto se jí také ve vídeňských kruzích přezdívalo Mauline Petternich, což může znamenat něco jako hubatá, sama slovní hříčka je nepřeložitelná.
Po průmyslovém plesu roku 1885 na němž vystupovala jako patronka spolu s kněžnou Paulinou Metternich císařovna napsala následující báseň:

"Dámy jak včely se k ní slétly,
i ona patronkou je dnes.
Zalita plynovými světly
hlasitě řídí celý ples.

Hlavu má samé diamanty
a pyšné peří vroubí čelo;
a ze zámoří drahé šaty
halí až příliš bujné tělo.

Její tvář, to je veledílo -
jako by opic stádo celé
se pomstychtivě vyřádilo
na tváři svého nepřítele.

Podklad je vyvedený bíle
a zpod černidla na obočí
dívá se na mne, ne zvlášť mile,
dvojice zlomyslných očí.

Jak vylíčit však její rety?
Zda epiteton vymyslím?
Červené třešně, růží květy -
pryč s přirovnáním banálním!

Tak purpurově rudým květem
se žádná kytka nepyšní,
ten lesk se - co svět stojí světem -
nevyskytuje u višní.

Kouzelné rtíky na dva couly
jsou pokryty tím mazáním...
Ať sám si na ni oči poulí,
kdo myslí, že snad přeháním."

A kdo vlastně byla tato velká Alžbětina sokyně a v čem byla jiná než samotná císařovna???
Pauline von Metternich

Pauline Clementine Marie Waldburga von Metternich

Narozena: 25. 2. 1836 ve Vídni
Zemřela: 28. 9. 1921 tamtéž

Pauline von Metternich, rozená hraběnka Sándor ze Slawnitze se narodila 25. 2. 1836 ve Vídni. Její otec Moritz Sándor byl jako proslulý milovník koní v celém rakouském císařství přezdíván "bláznivý jezdec" a matka Leontina byla dcerou rakouského kancléře Klemense Metternicha u kterého strávila velkou část svého dětství.
Roku 1856 se provdala za knížete Richarda Metternicha, syna kancléře Metternicha (byli tak nejen manželé, ale i strýc a neteř). Z manželství vzešly tři dcery - Sophie, Pascalina a Clementina.
Pauline von Metternich s manželem
Svého manžela, jež byl rakouským vyslancem doprovázena na jeho pobyty nejprve na saský královský dvůr v Drážďanech a později na císařský dvůr do Paříže, kde strávili jedenáct let (1859 - 1870). V Paříži se kněžna spřátelila s francouzskou císařovnou Eugenií a stala se její nejbližší důvěrnicí a dokonce ji doprovázela na její cestě do exilu ve Velké Británii.
Pauline von Metternich
Po převratu ve Francii v letech 1870/71 bydlela kněžna Metternich opět ve Vídni a stala se první dámou rakouské společnosti, a také nijak neskrývala, že se tak cítí, protože císařovnu Alžbětu pokládala za neschopnou. Stále častěji zahanbovala císařovnu tím, že prostě přebírala její úkoly - jako organizátorka velkých dobročinných akcí a sbírek na sociální účely, ale také jako mecenáška umění. Navíc byla vůdčí osobností vídeňské módy. Určovala normy pro sezonní byrvy, pro druhy a vzory látek, pro tvary klobouků. Vedla velký boj proti krinolíně, která byla velmi nepohodlná. Vídeňská společnost přímo slepě poslouchala kněžnu Metternich v otázkách módy.
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Alžběta měla hluboký odpor k neustále nadmíru aktivní kněžně. Paulininy módní výstřelky komentovala s nejvyšším výsměchem. Posmívala se všem lesklým cetkám a šminkám, jimiž se Paulina přebohatě zdobila. Alžbětin styl byl naopak i v módě zdrženlivý, nikdy se neoblékala nápadně, ale vždy vybraně a vkusně. Na rozdíl od kněžny Metternich především odmítala parfém a líčidla. I to náleželo k Alžbětinu kultu krásy: pro ni bylo krásné především štíhlé, zdravé a půvabné tělo, světlá pleť a nádherné vlasy.
Alžběta se kněžně Metternich vyhýbala, jak jen mohla. Při veřejných podnicích docházelo velmi zřídka k osobní konfrontaci. Obě dámy dokonce předstíraly vzájemnou náklonnost. Později komentovala Alžběta tato setkání právě výše citovanými výsměšnými verši.
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Konflikt mezi oběma dámami daleko přesáhl osobní vztahy. Šlo o zásadní protiklad. Pauline von Metternich zřetelně plnila tradiční úlohu, kterou Alžběta odmítala: byla první reprezentační osobou, první dámou veřejného života, dobře politicky a sociálně informovanou a aktivní, především ale měla, na rozdíl od císařovny Alžběty společenské ambice. Její nejmilejší společností byla sice vysoká aristokracie, nicméně Pauline dobře vycítila, co vyžaduje doba, a otevřela svůj salon vybraným členům "nižší" společnosti. Kupříkladu uvedla mezi vysokou aristokracii ve Vídni rodinu Rothschildovu. S podporou této finančně silné vrstvy organizovala kněžna obrovské akce pro potřebné. Byla ve všech dobročiných organizacích, i v tehdy ještě mladém Červeném kříži, předsedala jim a organizovala je bez oddechu a touto cestou získávala velké finanční obnosy.
Naopak císařovna Alžběta se všem těmto povinnostem vyhýbala. Projevovala-li dobročinnost, pak jen jako soukromá osoba. Pomáhala neorganizovaně a nenápadně.
Není divu, že mezi těmito dvěma ženami nebylo možné žádné porozumění.
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich představovala moc, kterou nebylo možno podceňovat: měla za sebou rakouskou šlechtu a stále víc i veřejné mínění. Proti tomu nic nezmohl ani humoristický list Kikeriki, který jednou veršovanou formou bránil císařovnu Alžbětu proti kněžně Metternich:

"Pohleďte, dámo dobročinná,
jak tiše činí dobro jiná.
Nejen při hudbě v plném lesku -
i v nemocnici bez potlesku.
Osouší slzy, kde smrt vládne,
to jiné dámy nenepadne.
Tak ušlechtilá a tak skromná
je jenom naše císařovna."
Pauline von Metternich
Karikatura kněžny Metternich.

Jak už bylo řečeno tak v Paříži i ve Vídni určovala kněžna módní trendy a vkus, to ale zdaleka není všechno, kromě módy byla Pauline velkou příznivkyní a mecenáškou kultury. Přátelila se se skladateli Richardem Wagnerem a Ferencem Lisztem a finančně je podporovala. V roce 1861 prosadila v Paříži premiérové uvedení Wagnerovy opery Tannhäuser, které skončilo obrovským fiaskem a vstoupilo do dějin opery jako jeden z největších hudebních skandálů 19. století. Mezi její oblíbené skladatele patřil i Bedřich Smetana, v 90. letech 19. století marně usilovala o uvedení jeho Prodané nevěsty v Paříži.
Pauline von Metternich
Kněžna Metternich na fotografii v roce 1880.

K dalším zajímavostem patří její propagace kouření dýmek a doutníků v čistě dámské společnosti, což bylo na tehdejší dobu neslýchané. Do Paříže a později i do Čech (často se zdržovala na zámku Plasy u Plzně) přinesla tehdy téměř neznámý sport - bruslení.
Napsala dvě knihy pamětí, německy knihu Gesehenes, geschehenes, erlebtes o svém dětství a o svém dědečkovi, kancléři Metternichovi a francouzsky Éclairs du passé, ve které vzpomíná na francouzský císařský dvůr. Obě vyšly až po její smrti na začátku 20. let. 20. století.
Kněžna Pauline von Metternich, jež byla svědkem slávy i pádu francouzského i rakouského císařství a která se v prvních letech po první světové válce stala živoucím symbolem těchto dvou ztracených světů zemřela 28. 9. 1921 ve Vídni.
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich se svou dcerou Clementine při odjezdu z paláce Metternich-Sándor na květinové korzo v Prateru v roce 1900.
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Pauline von Metternich
Kněžna Metternich v roce 1915.
Pauline von Metternich
Pauline Metternich z profilu.
Pauline von Metternich
Pauline, hraběnka von Sándor. Daguerrotypie německého fotografa Hermanna Kroneho
z 31. prosince 1854.
Pauline von Metternich
Kněžna Metternichová na obraze Franze Xavera Winterhaltera z roku 1860.
Pauline von Metternich
Kněžna Metternich na obraze z roku 1865, jehož autorem je francouzský impresionistický malíř Edgar Degas.
Dílo se dnes nachází v National Gallery v Londýně.
Pauline von Metternich
Další obraz kněžny Metternich, který namaloval francouzský impresionista Eugène Boudin. Pauline Metternich je na něm zachycena na pláži.
Pauline von Metternich
Pauline na obraze jako starší dáma.

Zdroj:
vlastní znalosti,
článek o kněžně Metternich na stránkách rozhlas.cz,