Červenec 2010

Báseň "Mému dítěti"

31. července 2010 v 16:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Přesně před 120 lety, 31. 7. 1890 se v Bad Ischlu konala jedna císařská svatba. Císařovna Alžběta zde s velkým pohnutím vdávala svou "Jedinou" dceru Marii Valerii. Ta si brala arcivévodu Franze Salvatora, jehož poprvé spatřila na dvorním plese v lednu roku 1886. Od prvního setkání mladého páru až do svatby tedy uplynuly celé čtyři roky, které byly pro Marii Valerii nekonečnou historií lásky, proměnou citů a nekonečným přemítáním a uvažováním, zda vzájemná náklonnost postačuje pro šťastné manželství.
Myšlenky císařovny daleko předbíhaly dobu. Už v jedné básni v létě roku 1886 v Ishlu naříkala nad blížící se ztrátou dcery:

"Ta, jež byla duší mého těla,
sluncem a životem mým,
dávno na mne zapomněla,
dřív, než rok se změnil v dým."
Představa, že by se Marie Valerie měla zasnoubit s Franzem Salvatorem vyvolala v císařské rodině rozpory, pochybnosti císaře se týkaly především úzkých příbuzenských vztahů a korunnímu princi Rudolfovi se nezdálo, že mladý arcivévoda zaujímal nižší postavení než Marie Valerie.
Všem těmto námitkám ale učinila konec císařovna Alžběta, která pro svou "Jedinou" byla ochotná udělat cokoli - proto také dceři řekla, že si může vzít třeba kominíka, bude-li ho mít ráda. Milovanou dceru, svou "Jedinou", sice občas téměř dusila svou láskou, ale nakonec se jí stejně musela vzdát.
Marie Valerie si do svého deníku zapsala: "Maminka říkala, že až se jednou vdám, už se nikdy nebude radovat, že mě vidí, že je jako mnohá zvířata, která opustí svá mláďata, jakmile se jich někdo dotkne."
A ke svému budoucímu zeti císařovna poznamenala: "Nemusíš věřit, jako mnozí, že chci Valerii provdat za tebe, aby zůstala v mé blízkosti. Když se vdá, je mi lhostejné, zda odejde do Číny, nebo zůstane v Rakousku - pro mne bude ztracená. Ale já důvěřuji tobě, tvému charakteru, tvé lásce k ní, a když dnes zemřu, mohu být klidná, že zanechávám Valerii tobě."
Ale ve svých básních byla Alžběta mnohem chladnější a kritičtější, než se navenek zdálo, posuďte sami:
(hodně se mi líbí pasáž o dvanáctero dětech, v tom se císařovna moc nespletla, Valerie zůstala u "pouhých" deseti)

Mému dítěti

"Zamilovaná, bláhová!
Já věru lituji tě.
Mé srdce ledacos už zná,
láska mě děsí, dítě.

Tvé ucho nedbá věrných rad,
jako by neslyšelo;
co v srdci hnalo do poupat,
teď rašit, kvést by chtělo.

Co platno, že já, matka tvá,
jsem pro tě oželela
svět, v němž jak víla divoká
jsem dřív se proháněla?

Přetáhl mi tě docela
tvůj chlapec bledolící.
Já bych ho ale nechtěla,
musím ti čestně říci.

Ty už si v duchu kolébáš
svých dvanáctero dětí.
Ty usmrkánky radši máš
než tu, jež matkou je ti.

Láska je hloupá, slepá je!
Tak psáno v knize žití,
i ty se musíš, dítě mé,
té kletbě pokořiti.

Já ale smutně prostírám
široká křídla bílá.
V království víl se ubírám,
žádná mě nevrátí síla."

==========

Jiný překlad stejné básně:

"Láska, láska! A pak hloupost,
já mohu tě jen litovat.
Na zemi už viděla jsem dost,
láska hrozí vždy jak kat...

Mým radám stavíš hluché uši
a sluchu nyní dáváš půst
a co v srdci tvém teď pučí,
to rozkvétat chce a růst.

Co naplat je, že matkou jsem
a kvůli tobě já se vzdala
života, jímž jak víla jen
jsem divoce se světem hnala?

Pryč táhne tě to ode mně,
k chlapci tomu chceš jít,
přesto ti povím upřímně,
já bych ho nechtěla mít.

Teď již se kojíš nadějí
zřít kol sebe dítka malá,
dvanáct usmrkánků budeš raději
mít než mne, jež ti život dala.

Jak je ta láska hloupá, slepá!
Avšak z knih osudu zvíš,
že i ty, má dcero lepá,
té klatby tíhu pocítíš.

Já ale smutně rozepnu
peruti bělostnou šíř
a v říši vil pak odlétnu
a nevrátím se již."

(Buda, únor 1888)
"Vidím téci tvoje slzy,
vím též kterak hořké jsou;
dítě mé, co tebe mrzí,
tím víc bolí duši mou.

Proč i ty, ač ještě mladá,
už teď trpce snášet máš
všechno zlo, jímž srdce strádá
a jež nutí nám stav náš!

Nedej na útěchu venku!
Strdce před jinými střež!
Nalijí ti jednu sklenku,
běsní jak divá zvěř.

Nevěř těm, co haní, chválí,
poslouchej svůj vnitřní hlas!
Tam, kde nejhůř pomlouvali,
často poklad vidělas.

Štěstí tvé by chtěli zmařit,
vlastní prospěch je jim vším,
jejich cíl když má se zdařit,
necouvají před ničím.

Vypudili by tě rádi
z místa, jež je právem tvé.
Proto úskočně tě svádí
do ciziny vzdálené.

Někdo z nich pak zaujal by
tvoje postavení rád.
Tenkým pláštěm jejich šalby
nedáš se však oklamat.

Ale že tvůj bratr milý
chladný výsměch znát ti dal -
vím, proč pláčeš v tuto chvíli,
jak hluboký je tvůj žal."

==========

Jiný překlad stejné básně:

"Tvé slzy vidím nyní téci,
vím, jak jsou hořké, lituji tě,
neboť co bolí tě tak v srdci,
mě bolí ještě víc, mé dítě.

Ač dosud jsi ještě tak mladá
už nyní velkou bolest máš,
už nyní víš, co je to zrada,
které je zasvěcen stav náš!

Nehledej útěchu na chvilenku,
zavři své srdce před druhými,
ošklivě řádí ti tam venku
a otravují skutky svými.

Nenaslouchej teď jejich řečem,
řiď se svým dobrým rozumem!
Tam, kde prý jenom bahno teče,
se často skrývá dobrá zem.

Jak rádi by jen zničili ti
štěstí života celého.
Pro sebe všechno chtějí míti,
nelekají se zhola ničeho.

Jak rádi by tě vytlačili
z místa, jež náleží jen tobě,
a ten osud ti připravili
žít někde v cizině jak v hrobě.

A lidmi svými by pak chtěli
tvé vlastní místo zaplnit.
Jenomže závoj, jímž to halí,
nám to nedokáže skrýt.

Zemi nic dobrého nepřinese
ten rod, když usadil se na ní,
tam, kde zní jeho jméno dnes,
najdeš jen pomluvy a štvaní.

Vždycky, když chladný výsměch čteme
a v oku bratra svého vidíme,
ano, dítě, to je ten smutek,
který tak bolestně cítíme."

Zdroj:
básně citovány z:

Ojedinělé fotografie císařovny z 90. let

23. července 2010 v 17:00 | Jana K |  Fotografie císařovny Alžběty
Pokusila jsem se najít pár fotografií císařovny z posledních let jejího života, i když všichni jistě velmi dobře víme, že císařovna se od roku 1869 už nedávala fotografovat.
Jen jednou jedinkrát tuto svou zásadu málem porušila. Stalo se tak den před její smrtí, 9. září 1898. To byla se svou průvodkyní, hraběnkou Irmou Sztárayovou na návštěvě v Pregny, ve vile u baronky Rothshildové, která císařovnu požádala, zda by se nedala vyfotografovat s překrásnými orchidejemi, jež se císařovně velmi líbily. Ta už málem souhlasila, ale nakonec si to zřejmě rozmyslela a při zpáteční cestě do Ženevy poznamenala k hraběnce Sztárayové: "Je mi skoro líto, že jsem nesplnila barončinu prosbu a nedala se vyfotografovat. Ale už třicet let jsem si nesedla před žádný aparát a jsem pro to, že člověk, pokud má zásady, které jsou ale často jen ochranným valem vůči vlastní slabosti, je má také dodržovat."
Tím pádem existuje pouze velmi málo fotografií z posledního desetiletí císařovnina života a ty se bohužel omezují zřejmě jen na nejrůznější snímky tehdejších paparazziů a z těch mnoho nepoznáme - na většině najdeme císařovnu skrytou pod slunečníkem a vějířem, bez těchto nezbytností se už na veřejnosti vůbec neobjevovala, stejně jako se neúčastnila oficiálních podniků a reprezentace. Úzkostlivě se skrývala před zraky lidí, cestovala neklidně z místa na místo a ubytovávala se po hotelích. Už ani její vila Achilleion, kterou si s velkou pompou vystavěla, ji nedokázala udržet na jednom místě, chtěla být neustále v pohybu. V úplně posledních letech si oblíbila francouzskou riviéru a městečko Cap Martin, kde obyčejně trávila zimu a kam za ní na občasné návštěvy přijížděl císař (viz obraz + fotografie s bývalou francouzskou císařovnou Eugenií níže).
Jen jednou se císařovna v těchto posledních letech života ukázala veřejně v reprezentační roli: při tisícileté oslavě jejího milovaného Uherska roku 1896. Ale ani při této příležitosti nevznikla žádná císařovnina fotografie, jako obvykle ukrývala svůj obličej za černým závojem a vějířem. K dispozici byl pouze Alžbětin portrét, nebo její staré retušované fotografie.
Oficiální Alžbětin portrét k uherskému miléniu.
Císařovna Alžběta s císařem při pobytu v Cap Martin, obraz Wilhelma Gause.
Tohle mě pobavilo, kouzlo nechtěného - císařovnina cenzurovaná tvář na Österreichische Nationalbibliothek.

Nejznámnější jsou asi tři fotografie císařovny z posledních let:

Společná fotografie císaře a císařovny od Johanna Kolba, jež byla pořízena na přelomu dubna a května roku 1898 v bavorských lázních Bad Kissingen:

Fotografie císařovny a hraběnky Sztárayové, která vznikla v září 1898 ve švýcarském Territetu:

- a konečně ona záhadná fotografie údajné císařovny ve společnosti Idy Ferenczyové, kterou dávám nakonec tohoto článku.

Tak a tady už je těch několik málo fotografií "černé dámy" se slunečníkem:
Alžběta před hotelem Deák v Bardějovských Kúpeľoch roku 1895.
Fotografie z roku 1896. Císařský pár v otevřeném kočáře.
Obraz podle fotografie.
Císařovna v německých lázních Bad Nauheim krátce před smrtí, 21. srpna 1898.
Z Bad Nauheimu odjela císařovna rovnou do Švýcarska, odkud už se nevrátila...
Alžběta s francouzskou excísařovnou Eugenií při pobytu na francouzské riviéře v městečku Cap Martin v roce 1895.
Císařovna Alžběta s nezbytným bílým slunečníkem, Eugenie a zřejmě ještě nějaká dáma z doprovodu při procházce ve Švýcarsku.
Opět císařovna skrývající svou tvář za nezbytným vějířem a slunečníkem. Docela by mě zajímalo, kdy tato fotografie vznikla a hlavně kdo Alžbětu doprovází? Že by to byl Alžbětin předčitatel Frederic Barker, který s ní byl i na její poslední cestě ve Švýcarsku?
A na závěr fotografie, která se objevuje v hodně knihách o císařovně, ale nevím proč, já jsem nikdy neuvěřila že je na ní císařovna Alžběta.
V knihách, kde se tato fotografie objevila se dočteme, že je na ní císařovna Alžběta (sedící vpravo) se svou společnicí Idou Ferenczy.

Obraz císařovny Alžběty od Russe

21. července 2010 v 23:00 | Jana K |  Obrazy císařovny Alžběty
Obraz císařovny Alžběty od Ruße
Císařovna Alžběta v šatech napodobujících alpský kroj. Obraz vytvořil rakouský alegorický a portrétní malíř Franz Russ (1844 - 1906).
Franz Russ byl synem známého vídeňského portrétisty Franze Russe staršího a bratrem slavného impresionisty Roberta Russe. Studoval na vídeňské akademii podle Christiana Rubena, pracoval ve Vídni a Paříži. Jeho díla najdeme v muzeu dějin umění ve Vídni, v rakouské národní galerii Belvedere a v dalších významných muzeích.
Přesnou dataci vzniku obrazu se mi nepodařilo zjistit, tipovala bych to tak na polovinu šedesátých let.
Obraz císařovny Alžběty od Ruße
Obraz císařovny Alžběty od Ruße
Obraz císařovny Alžběty od Ruße
V příštím článku v této rubrice si od tohoto malíře představíme dva celkem známé obrazy císařovny a císaře.

Syn Marie Valerie Franz Karl Salvator

5. července 2010 v 12:00 | Jana K |  Franz Karl Salvator

Franz Karl Salvator Marie Joseph Ignaz von Österreich-Toskana

Narozen: 17. 2. 1893 na zámku Lichtenegg, Horní Rakousy
Zemřel: 10. 12. 1918 na zámku Wallsee, Dolní Rakousy
Dynastie: Habsbursko-Lotrinská
Za rok a necelý měsíc po dceři Elisabeth přivedla Marie Valerie v Lichteneggu na svět svého pvního syna.
"17. 2. se po krátkých porodních bolestech narodil synáček.", zapsala si Marie Valerie do svého deníku a dále pokračuje: "Mamá dostala tu překvapivou zprávu v Turíně, když už se začala blížit k severu. Papá okamžitě telegrafoval: "Jsem blažený." S telegramem oznamujícím narození dítěte vyběhl do předsíně a zavolal na pobočníka: "Valérie má kluka." Potom jsme hned jeli ke tchyni, abychom jí radostnou zprávu sdělili osobně.
Město Wels dalo při příležitosti narození malého arcivévody vypálit mnoho dělových ran, uspořádalo pochodňový průvod, zahrálo dostaveníčko a bylo slavnostně osvětlené."

Křtiny se konaly 21. února a kmotrem samozřejmě nebyl nikdo jiný než pyšný císařský dědeček.
Marie Valerie ve svém deníku vzpomíná: "21. února. Křest, na který přijeli papá a tchyně. Papá byl za kmotra: Franz Karl Salvator. Papá prý byl (na déjeuner) rozzářeně šťastný a veselý. Bohužel se už téhož večera vrátil do Vídně, ještě však seděl chvíli u mě a jako dárek ke křtinám mi dal nádherný perlový šperk."
Franz Karl Salvator s bratrem Hubertem.

Už v roce 1903 Marie Valerie uvažovala, že pošle Franze a své další syny do nějaké veřejné školy.
V prosinci roku 1902 přišel do Wallsee jezuita von Schorlemer, bývalý pruský důstojník, který se účastnil prusko-francouzské války z let 1870-71 a obléhání Paříže. Marie Valerie se snažila jeho prostřednictvím získat kontakty na jezuitskou kolej ve Feldkirchu, aby tam mohla poslat syny na studia. K tomu později také došlo. Schorlemer byl se syny Marie Valerie velice spokojen.
"Z chlapců by si nejraději vzal do každé kapsy jednoho. Neboť takové děti můžeme potřebovat."

Franz Karl Salvator maturoval v koleji Stella Matutina ve Feldkirchu, pak vstoupil do vojenské akademie ve Vídeňském Novém městě a své vzdělání doplnil na vojenské technické akademii v Hainburgu nad Dunajem. Odtud vyšel v roce 1915 jako ženijní poručík. Bojoval v Rusku, Černé Hoře a v Rumunsku. Účastnil se stavby mostu v Bělehradě a stal se hejtmanem ženijního vojska.
Zemřel velmi mladý, ve věku pouhých dvaceti pěti let na španělskou chřipku při epidemii, která tehdy postihla v Rakousku mnoho lidí.
Franz Karl Salvator se svým otcem a bratrem Hubertem Salvatorem.

Zdroj: