Únor 2010

Dcera bavorského krále Maximiliana I. Auguste Amalia

26. února 2010 v 17:00 | Jana K |  Auguste Amalia

Auguste Amalia Ludovika von Bayern

Narozena: 21. 6. 1788 ve Straßburgu
Zemřela: 13. 5. 1851 v Mnichově
Dynastie: Wittelsbachové

14. 1. 1806 ∞ v Mnichově

Eugène de Beauharnais

Narozen: 3. 9. 1781 v Paříži
Zemřel: 21. 1. 1824 v Mnichově
Dynastie: Beauharnais

Potomci:
Joséphine Maximilienne Eugénie Napoléone (1807 - 1876)
Eugénie Hortense Auguste Napoléone (1808 - 1847)
August Charles Eugène Napoléon (1810 - 1835)
Amelie Auguste Eugénie Napoléone (1812 - 1837)
Theodelinde Louise Eugénie Auguste Napoléone (1814 - 1857)
Carolina (*/† 1816)
Maximilian Josèphe Eugène Auguste Napoléon (1817 - 1852)

Černé ovce mezi Habsburky

20. února 2010 v 23:00 | Jana K |  Knihy o Habsburcích
Podtitul: Vyvrženci a prostopášníci slavného panovnického rodu
Autor: Christian Dickinger
Nakladatelství: Brána
Rok vydání: 2001
Počet stran: 160, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu "Habsburgs schwarze Schafe - Über Wüstlinge, Schwachköpfe, Rebellen und andere Prinzen", vydaného nakladatelstvím Carl Ueberreuter, Vídeň v roce 2000 přeložila Ivana Vízdalová.
Anotace:
Z rodu Habsburků nevzešli jen silní a velcí panovníci, ale i knížata, která mu dělala hanbu. K černým ovcím rodiny patřil například slabomyslný císař Ferdinand; otec posledního císaře Karla prostopášný arcivévoda Otto, jenž zemřel na syfilidu; bisexuální bratr Františka Josefa I. Ludvík Viktor, zvaný Luzivuzi, který se rád převlékal do ženských šatů. Autor líčí styl života arcivévodů a ironizuje jejich aristokratickou aroganci a víru ve vlastní nedotknutelnost.

Ukázka z knihy:
Císařovna, arcivévodkyně Žofie, Windisgraetz a jeho švagr, kníže Felix Schwarzenberg, jenž byl 21. listopadu 1848 jmenován ministerským předsedou, dospěli v tomto měsíci k přesvědčení, že čas dozrál ke změně na trůnu, že "Nandl" musí pryč. Vlastně bylo také jasné, že František Karel po bratrovi nenastoupí, avšak k Žofiinu zděšení si arcivévoda náhle postavil hlavu. Trval na tom, že v žádném případě nechce prohřešit na bohumilém principu legitimity a na poslední vůli svého otce. Vypadalo to, že situace je ve slepé uličce, když pokyn z nebes rozhodl o dalším osudu monarchie. Synovi se zjevil dobrý císař František: "Když byl jednoho dne ponořen do modlitby, měl pocit, že vidí zesnulého otce, jak klade žehnající ruku na mladičkou hlavu svého vnuka, a od toho okamžiku byl rozhodnut." Ještě o mnoho let později, v roce 1866, František Karel tohoto rozhodnutí zřejmě litoval. U následující "události" nelze přesně určit letopočet, neboť se jedná zřejmě o anekdotu, i když míněnou v dobrém. Odehrála se prý na lázeňské kolonádě v Ischlu, kde starého arcivévodu oslovil dobře situovaný řemeslnický mistr. Ten nepoznal, že má před sebou císařova otce, a vyprávěl o své velké rodině. Nakonec se neznámého zeptal, jestli má také syny. "Ano," odpověděl František Karel, "dokonce čtyři!" - "A čím je váš nejstarší?" zeptal se nic netušící řemeslník. "Můj nejstarší je císař!" odpověděl stařičký arcivévoda zcela samozřejmě, načež poněkud jednoduchý lázeňský host otevřel údivem ústa. "A váš druhorozený?" vyptával se. "Ten je taky císař!" přiznal František Karel po pravdě. Řemeslník už dost vyvedený z míry se ptal dál: "A copak byl váš otec?" - "No jo, taky císař." Teď už ten dobrý muž nedal pokoj: "A váš dědeček? A bratr vašeho dědečka? A váš bratr?" - "Císařové," odpověděl dobromyslně František Karel, "samí císařové!" Lázeňský známý se už zmohl jen na poslední otázku: "No a vy jste tedy taky císař?" Arcivévoda se smutně usmál: "Ne, já jsem jediný z nich, kdo není císař. Ale málem jsem se jím stal!"

Naše milá Sisi

12. února 2010 v 14:00 | Jana K |  Knihy o císařovně Alžbětě
Podtitul: Pravda o arcivévodkyni Žofii a císařovně Alžbětě na základě dosud nezveřejněných dopisů
Autor: Gabriele Praschl-Bichlerová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2/2010
Počet stran: 224 +16 čb. příl.

Kolik dávám bodů: zatím jsem nečetla

Z německého originálu "Unsere liebe Sisi", vydaného nakladatelstvím Amalthea Signum Verlag ve Vídni v roce 2008 přeložila Pavla Lutovská.
Anotace:
Tato kniha přináší zcela nový, dosud neznámý obraz císařovny Alžběty. Sami Habsburkové, především arcivévodkyně Žofie, její děti a snachy, jsou totiž vypravěči příběhů, které se čtenář dozví z jejich dosud nezveřejněných dopisů.

Arcivévodkyně Žofie byla milujícím srdcem rodiny. Svou lásku předávala s intenzitou sobě vlastní dětem, snachám i vnoučatům. Byla nadšenou pisatelkou dopisů, které si pravidelně vyměňovala s četnými sourozenci, se svými dospělými syny i jejich manželkami. Tato rodinná korespondence však neinformuje jen o všedních událostech císařské rodiny, ale dotýká se i některých aktuálních historických událostí.

Je nanejvýš pravděpodobné, že na základě publikování těchto dopisů historie přepíše mnohé kapitoly ze života císařovny Alžběty a arcivévodkyně Žofie.

Kdo si myslí, že už přečetl dost knih týkajících se habsburské rodiny a ví tedy vše o císařovně Alžbětě a jejím podivném poměru ke tchyni, arcivévodkyni Žofii, ten se mýlí. Tato kniha totiž přináší dosud nezveřejněné soukromé dopisy rakouské císařské rodiny a v řadě významných bodů opravuje dosud známá fakta. Především se dočteme, jak tato údajně "zlá tchyně" svou snachu ve skutečnosti milovala a vážila si jí.

Stovky zatím neznámých dopisů vyprávějí veselé, dojemné i smutné rodinné historky a přinášejí řadu nových poznatků. Jedním z nejkrásnějších zjištění je fakt, že arcivévodkyně Žofie a císařovna Alžběta měly (navzdory filmovým příběhům) pokojný a harmonický vztah, že manželský život císařského páru byl vřelejší a láskyplnější, než se dosud běžně soudilo, a že jejich děti byly veselé a originální osobnosti. Především korunní princ Rudolf, dosud líčený jako přecitlivělé a tvrdou výchovou trpící dítě, vystupuje z dopisů jako kurážný chlapík, který se rád předváděl.

O autorce:
Gabrielle Praschl-Bichlerová, dr. phil., se narodila roku 1958 ve Vídni, vystudovala literaturu a dějiny umění a je autorkou četných knih o dějinách Habsburků a jejich životě. Pořádá také kulturně-historické výstavy. Kromě toho se zabývá dekorativní malbou, navrhuje nábytek podle historických předloh a kopie nástěnných maleb od středověku po baroko.


Moje hodnocení:
Knihu se chystám koupit během příštího týdne a hned začít číst, takže hned jak dočtu hodnocení bude tu:-)

Císařovna Alžběta v Kapucínské hrobce po smrti syna

9. února 2010 v 21:00 | Jana K |  Zajímavosti o císařovně Alžbětě
Že se císařovna Alžběta nezúčastnila státního pohřbu svého syna Rudolfa, který se konal 5. února 1889 jistě všichni víme. A že se o čtyři dny později, 9. února vypravila úplně sama na vlastní pěst do Kapucínské hrobky k Rudolfově rakvi, vědí mnozí určitě také, je to dle mě dost známá příhoda, ale pojďme si připomenout, kam se císařovna přesně před 121 lety touto dobou vypravila.

9. února večer se císařovna jako obvykle připravila ke spaní. Svlékla a umyla se a poslala služebnictvo, svou společnici Idu Ferenczyovou a dceru Marii Valerii pryč s tím, že už si chce jít lehnout. Kolem deváte hodiny tajně vstala, oblékla se, opustila postranním vchodem Hofburg a zahalena k nepoznání do černého závoje si najala fiakr a dala se co nejrychleji odvézt ke kapucínské hrobce na Neumarkt, kde už byl Rudolf uložen k věčnému spánku. Chladná hrobka byla Alžbětě nesympatická a nikdy neměla chuť sejít dolů. Ale tentokrát jako by ji volal vnitřní hlas a ona doufala, že by se jí mohl Rudolf zjevit a říci jí, poč odešel ze života do smrti.
Dáma v hlubokém smutku zazvonila u vrat klášterní budovy. Když jí otevřeli, požádala, aby ji dovedli k otci guardiánovi. Teprve tam odkryla závoj, pozdravila a řekla: "Jsem císařovna, prosím, zaveďte mě dolů k mému synovi." Hrobku hned osvětlili několika pochodněmi u Rudolfovy rakve a pak ji chtěl pater dovést dolů. Nechala ho s ní jít až k železným dveřím, pak mu poděkovala za další doprovod. Když chtěl něco uctivě namítnout, prohlásila: "Chci být se svým synem sama. Klidně pak sešla po schodech dolů do temné, jen několika pochodněmi strašidelně osvětlené haly. Šla přímo k Rudolfově rakvi. Hlasitě jednou, dvakrát zvolala: "Rudolfe!" Její hlas se strašidelně rozléhal prostorem, ale nikdo se neobjevil, nikdo neodpověděl.
Kapucínská hrobka ve Vídni, místo posledního odpočinku Habsburků.

Marie Valerie se o této zvláštní výpravě zmiňuje ve svém deníku:

10. února:
"Dnes mi mamá vyprávěla, že včera večer, když už se předtím úplně převlékla ke spaní, umyla se a poslala nás pryč - byla mezi osmou a devátou hodinou úplně sama v Kapucínské hrobce. Hrobka je jí nesympatická a neměla vůbec chuť tam sejít, ale měla pocit, jako kdyby ji volal vnitřní hlas, a učinila to v naději, že by se jí mohl zjevit Rudolf a povědět jí, zda tam ještě chce být pohřbený. Proto také poslala pátera, jenž jí otevřel, pryč, zavřela železné dveře hrobky osvětlené jen několika pochodněmi u Rudolfovy rakve a poklekla vedle ní. Vítr sténal a květiny, které vypadly z uvadajících věnců, šelestily jako tiché kroky, takže se často ohlížela - avšak nepřišlo nic. "Smějí přijít, jen když jim to dovolí velký Jehova." Ale přesto pro ni byla návštěva útěchou a uklidněním. Když jsme Gisela a já prohlásily, že bychom to nikdy nedokázaly, mamá pravila, že když má člověk někoho rád, měl by přece takový strach překonat a být přešťastný, že může milované bytosti pomoci, když se mu zjeví..."
Císařovna v černém; po smrti svého syna
všechny své barevné šaty rozdala
a oblékala se jen do černého.

Zdroj:
Egon Caesar Conte Corti: "Elisabeth, Die Seltsame Frau"

Mrtvý korunní princ

1. února 2010 v 21:00 | Jana K |  Mayerling
Císař Franz Josef s Alžbětou a klečící Stephanií u Rudolfova úmrtního lože v Hofburgu.
Podobný obraz, tentokrát i s dcerou korunního páru, v době tragédie teprve pětiletou Erzsi.

Marie Valerie ve svém deníku vzpomíná na setkání s mrtvým bratrem:

"...Jak jsem byla vděčná, že mám u sebe Františka... Byla jsem stísněná, když jsme šli tou samou cestou, jakou jsme procházeli na Štědrý večer, abychom Rudolfovi pověděli o svém štěstí (o svém zasnoubení), a teď jsme tudy museli jít, abychom tam viděli ležet mrtvého bratra. Nikdy jsem neviděla mrtvého... Ležel ve své soukromé ložnici, v bývalém bytě císařovny Karoliny Augusty. Ve vedlejším pokoji se modlil kněz.
Okna ložnice nebyla zastřená, ale v nohách postele stála španělská stěna a vedle ní hořely svíce vpravo a vlevo před krucifixem. A tam ležel Rudolf - poslední naděje Habsburků, jediný syn našich ubohých rodičů, můj vlastní bratr, ten zlobivý "Náci" z mého dětství, a byl mrtvý - mrtvý. Byl tak krásný a ležel tak pokojně, bílé prostěradlo přitažené k bradě a kolem dokola pokryté květinami. Menší obvaz na hlavě ho nehyzdil - ještě měl tváře a uši narudlé zdravou červenou barvou mládí - neklidný, často trpce výsměšný výraz, jejž v životě míval tak často, ustoupil mírnému úsměvu -
ještě nikdy mi nepřipadal tak krásný - zdálo se, že spí, že je klidný a šťastný. A přesto mě zaplavila taková hrůza, to mlčení smrti... Položila jsem mu na postel květiny a udělala křížek na čele..."
Korunní princ vystavený ve svém pokoji v Hofburgu 31. ledna 1889.