Paměti komorníka císaře Františka Josefa I.

2. ledna 2010 v 22:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Podtitul: Císař v nedbalkách
Autor: Eugen Ketterl
Nakladatelství: Petrklíč
Rok vydání: 1993
Počet stran: 342 + 10 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 9/10
Anotace:
Komorník Eugen Ketterl byl synem vídeňské rodiny, jejíž příslušníci byli osvědčenými sluhy ve šlechtických domácnostech. Po smrti svého otce a krátké službě u venkovského statkáře se stal Eugen Ketterl pánem nad císařovými uniformami, kalhotami a kabáty, nad jeho ranní toaletou a nočním spánkem. Komorník Ketterl podrobně popisuje císařovy jídelní zvyklosti, z nich vychází mocnář jako mimořádné střídmý a osobně skromný muž. Ostatně Ketterl se dostal do císařské služby až v letech panovníkova stáří, kdy se osobní vlastnosti měnily ve vlastní karikaturu. Obdivný a láskyplný vztah mladého komorníka ke starému mocnáři některé bizarní detaily nechtěně zvětšuje, ale hlavně poskytuje intimní a místy až dojemný osobní portrét císaře, s nímž odešla celá jedna epocha.

Ukázka z knihy:
Již na cestě na Rivieru jsem zjistil, že o císaře nebylo tak pečováno, jak toho bylo zapotřebí. Civilní garderoba císařova nacházela se přímo v žalostném stavu. Dřívější osobní komorník Hornung, osmdesátiletý stařec, staral se pouze o to, co bylo nejnutněji zapotřebí a nechával vše po léta beze změny, což konečně zavinilo jeho odchod. V jakém stavu se nacházela císařská garderoba, osvětlí následující případ: Hledal jsem právě cosi v jedné ze skříní císařské šatnice, když císař požádal mne o jisté kalhoty k uniformě. Okamžitě prohledal jsem veškeré skříně, avšak kalhoty jako začarovány nebyly nikde. Uplynulo asi čtvrt hodiny a když jsem ku své největší rozpačitosti musel zjistiti, že kalhoty skutečně nikde nejsou, chtěl jsem se odebrati k císaři a prositi jej za odpuštění, že nepřináším to, oč žádal. Dříve však svolal jsem všecky lokaje na radu a usnesli jsme se, že řeknu, že kalhoty byly sežrány moly. Tak se také stalo a když jsem rozpačitě skončil své hlášení, potřásl císař hlavou a mínil: "To je hrozné, a ti moli nezanechali ani knoflíky?" Vrátil jsem se z císařových komnat s přesvědčením, že naše výmluva nebyla příliš šťastně volena.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Císařské komnaty postrádaly také klosetu a císař musel, cítil-li potřebu, jíti několik minut, aby dosáhl útočiště. Ale i v tom zařídil jsem energický pořádek. Nejdříve zařídil jsem kloset mezi dvojitými dveřmi ložnice, později byl zařízen moderní splachovací kloset v komůrce, oddělené od mých služebních místností. Když pak byl zařizován ve dvorním hradě první telefon, nebylo pro něj zvláštní náhodou nalezeno jiné místo, než právě v této komoře, v bezprostřední blízkosti nejintimnějšího nábytku císařova. Se zařízením telefonu mělo to ostatně svoji potíž, jelikož císař byl principielně proti všem novotám a pak - nehodilo se to také k španělské etiketě... Císař byl rozhodně proti tomu, aby tato "módní novinka" jak telefon nazýval, byla upevněna na jeho pracovním stole a trvalo to dlouho, než se okolí císařovu podařilo přiměti jej k telefonickému rozhovoru. Podnět k tomuto dala svatba ovdovělé korunní princezny Štěpánky s uherským hrabětem Lónyayem v roce 1900 v Miramare u Terstu, ku kteréžto svatbě císař telefonicky grfatuloval. To bylo první seznámení se císařovo s telefonem.
Jednou udála se ve spojitosti s telefonem zábavná cesta. Císař dlel právě na klosetu, když se řinčivým pronikavým zvukem ozval telefon. "Co bude nyní dělat", pomyslil jsem si, "bude snad mluvit přímo z .....?" Ale to císaři nenapadlo. "Počkat", vykřikl do zvonění aparátu, jakoby osoba spojená na druhém konci mohla jej slyšet. "Počkat", vykřikl poznovu, když zvonění neustávalo. Pak snad nahlédl marnost svého počínání a zavolal na mne: "Prosím vás, Ketterl, pojďte sem a podívejte se kdo to tady zvoní jako blázen." Chtě nechtě musel jsem tedy k císaři do jeho privatisima zeptati se, kdo že to volá. Byl to dvorní kočí, který sděloval, že vůz je připraven.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
V souvislosti s císařovou tabulí vzpomínám si na tragikomickou episodu, která se udála krátce po nastoupení mé služby. Můj předchůdce Hornung, 80letý stařec, byl na mne velmi žárlivý a nenechal si ujíti předkládati císaři tác s obědem. Starému pánovi třásly se však ruce a tak se jednou stalo, že hovězí maso, polévka a příkrm ocitly se místo na psacím stole císařově, u jeho nohou na podlaze. "Prosím tisíckrát za odpuštění, kladu se Veličenstvu k nohám," zvolal Hornung chvějícím se hlasem, vida spoustu, jakou učinil na kobercích a císařových kalhotech. "No to by ještě scházelo," prohodil císař, "když u mých nohou leží celý oběd."
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Jak již řečeno, nečinil František Josef rozdílu mezi dovolenou a pracovní dobou a předpokládal jako samozřejmou věc, že je tak tomu i u jiných jej obklopujících osobností. Jako na př.: Když se odebral císař do Išlu na letní pobyt, měl také ředitel císařského kabinetu Schiessl dovolenou. Jednou dostal Schiessl nešťastný nápad jeti na dovolenou do Išlu. Tam se setkal na procházce s císařem. "Co tady děláte?" tázal se jej císař. Když nešťastný ředitel kabinetu odpověděl, že je zde na dovolené, řekl císař: "To můžete bydleti ve vile u mne a tam se také stravovati." Což se také k největší Schiesslově nespokojenosti stalo. Pozvání císařovo neznamenalo totiž nic jiného, než pracovati tak jako ve Vídni. František Josef představoval si, že pouhý pobyt v Išlu znamená pro ředitele jeho kabinetu dovolenou.

Moje hodnocení:
Velmi povedená, úsměvná kniha ve které na císaře vzpomíná člověk, který byl jeho stínem celých dvaadvacet let. Slovák Eugen Ketterl se k císaři dostal v roce 1894 a v knize nám úsměvným lidovým vyprávěním ukazuje císaře a jeho soukromý život. Dozvíme se různé klepy a klípky od dvora, ale i z vysoké politiky, ba i z ložnice a koupelny Jeho Výsosti, včetně bystrých postřehů a charakteristik dalších aktérů tehdejší doby. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány císařovým šatům, jeho cestám, jeho účasti na honech a manévrech, audiencím a reprezentačním událostem. Rovněž císařovně Alžbětě je věnována kapitola, stejně tak jako následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi a poslednímu císaři Karlovi. Nechybí ani portréty cizích panovníků, například německého císaře Viléma II. nebo prezidenta Roosevelta. Knize je ponechán pravopis, sloh i čeština podle původní předlohy.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Igor Igor | E-mail | 14. listopadu 2015 v 17:01 | Reagovat

Rok vydania 1993?
Ja mám knihu vydanú roku 1929 nakladatelství světová literatura
v Praze XIII.-Vršovice 545

2 Jana K, autorka blogu Jana K, autorka blogu | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 20:00 | Reagovat

[1]: Ano, kniha vyšla ve dvou vydáních - ve Vámi zmíněném starém vydání z roku 1929 a v novějším z roku 1993, které vlastním já.
Ještě jiná verze je z roku 1970 od Milana Hodíka - o té jsem zatím na svém blogu nepsala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.