Měla jsem být císařovnou

24. listopadu 2009 v 0:00 | Jana K |  Knihy o Mayerlingu a potomcích císařovny Alžběty
Autor: Štěpánka Belgická
Nakladatelství: Ot. Štorch-Marien, Praha / Knihovna Plutarchos, svazek osmý
Rok vydání: 1936
Počet stran: 224 + 14 čb. přílohy

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu "Ich sollte Kaiserin werden - Lebenserinnerungen der letzten Kronprinzessin von Österreich-Ungarn", vydaného nakladatelstvím Koehler - Verlag, Leipzig v roce 1935 přeložil O. T. Kunstovný.
Štěpánka Belgická - Měla jsem být císařovnou
Anotace:
Vzpomínky poslední rakousko-uherské korunní princezny.

O autorce:
Štěpánka, princezna belgická, vévodkyně saská, princezna ze Sachsen-Coburgu a Gothy, později kněžna z Lónyayů.
Více o korunní princezně zde.

Ukázka z knihy:
Dne 27. října (roku 1881), nádherného to dne podzimního, přivítal císař s korunním princem, obklopeni veškerými arcivévody, italské královské manžely na jižním nádraží. Císařovna Alžběta, já a všechny arcivévodkyně jsme je očekávaly v dvorním hradě. Pozdravení bylo velmi srdečné. Téhož dne se konalo galadiner, slavnostní představení a osvětlení.
Druhého dne si mě dala k velkému mému úžasu císařovna Alžběta zavolati. Pověděla mi poněkud zdrženlivým způsobem, že jsem si již získala srdce všech a že je šťastna, má-li snachu, která ji může důstojně zastupovati. Na to navázala přání, abych v budoucnosti převzala za ni oficielní vystupování, jež prý jí je tak obtížné.
Císařovna Alžběta nenáviděla etiketu a ráda se utíkala do samoty, daleko od mravů a zvyků císařského dvora. Zamýšlela neukazovati se více a vzdalovati se slavností a obřadností. Toto otročení, toto mučení, jak nazývala povinnosti svého postavení, se jí prý z duše protiví. Jako mladé děvče nebyla vychována pro vysoké určení, k němuž byla později povolána. Byla toho názoru, že svoboda je právem každého člověka. Její představa o životě se rovnala krásnému pohádkovému snu o světě bez hoře a nátlaku.
Poznala jsem, jak těžká odpovědnost se vkládá na má bedra, a nikterak jsem nepodceňovala obtíže tohoto úkolu. Musila jsem se však podvoliti přání císařovninu a jen jsem ji prosila, aby mně teprve sedmnáctileté, neodpírala své podpory.
Připadala mi tedy nesnadná úloha doprovázeti všude italskou královnu, ukazovati jí Vídeň a její pamětihodnosti, ačkoliv jsem tu sama byla ještě téměř cizinkou. Tato podivuhodná paní, královna celou bytostí, byla velmi vzdělána, dobře obeznámena s literaturou a dějinami umění, a kladla mi tudíž velmi důkladné otázky. Když jsme navštívily jeden ze starých kostelů, přišla jsem z míry a upadla do rozpaků - neznala jsem totiž ani jeho dějin ani doby jeho výstavby. Tu uchopila královna mou ruku a pravila mi přátelsky: "Milé dítě, dovolte, abych vám něco poradila; studujte důkladně všecko, co se týče vaší země! Na těchto vědomostech spočívá velikost panovnice. Zájem o všecko a o každého vzbuzuje sympatii a lásku." Dobrá rada královnina mě naplnila vděčností. Velmi brzo jsem hleděla vyplniti tyto mezery ve svém vědění.
Večer toho dne se mi na rozkaz císařovnin dostalo cti připevniti královně Margheritě na rámě řád hvězdového kříže...
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Bylo ráno 30. ledna - pochmurný zimní den, nebe bylo zatažené, jednotlivé vločky sněhu poletovaly před okny. Měla jsem s paní profesorkou Niklas-Kempnerovou hodinu zpěvu; konala se obyčejně v 10 hodin. Zpívala jsem ráda. Bylo mi, jako by v prostých verších lidových písniček byly vyjádřeny mé vlastní starosti, bída mého vlastního srdce. Tak byla jedna píseň o královské dceři, jak ji zpívala ústa lidu, o zrazené ženě, jejíž srdce touží po míru otčiny. Má otčina byla daleko, země mého dětství zašla navždy. Zpívala jsem - pokoušela jsem se zaplašiti úzkost, která mě již tolik dní tísnila. Nenalézala jsem však ulehčení, naopak, mého strachu přibývalo. Když jsem se krátce předtím vrátila z jihu, byla mi opět nápadná změna s korunním princem - tentokráte hroznější než kdy jindy. Zřídka býval střízliv; teprve za ranního šera se vracel do hradu. V jeho společnosti bylo vídati nejpochybnější živly. Jeho neklid a nervosnost se ještě vystupňovaly. Pronášel hrozivé a strašné řeči, s krutým cynismem si pohrával s revolverem, jejž nosil stále u sebe. Sotva jsem se již odvažovala býti s ním sama v pokoji. Ale vynakládajíc veškeru svou duševní sílu, snažila jsem se ještě stále zatajiti navenek zhroucení našeho manželství.
Vstup mé nejvyšší hofmistryně přerušil vyučování zpěvu i mé myšlenky. Její vzezření bylo neobyčejně vážné a uzavřené, když mě prosila, abych s ní šla, že mi musí pověděti něco důležitého.
Šla jsem s ní do sousedního salonu, podívala se na ni, a zatím co ona mluvila šetrně o špatných zprávách z Mayerlingu, pochopila jsem již, že jistě nadešla dávno obávaná katastrofa.
"Je mrtev!" zvolala jsem. V nesmírném pohnutí přikývla. Byl mrtev, uskutečnil své strašlivé výhrůžky. Skončil sám svůj zničený život. Všecko, co jsem vytrpěla, viděla a slyšela za poslední týdny, splývalo nyní v tuto děsnou událost. Třásla jsem se rozčilením a hrůzou po celém těle. Nejvyšší hofmistryně se pokoušela domlouvati mi. Naléhala jsem na ni, abych se dověděla bližších okolností toho neštěstí, ale ona jich dosud sama nevěděla.
Brzo poté jsem byla zavolána k císaři a císařovně. Šla jsem tam v průvodu nejvyšší hofmistryně a vstoupila jsem do soukromých komnat císařských. Císař seděl uprostřed místnosti, císařovna, tmavě oblečená, bílá jako sníh a ztrnulá v obličeji, byla vedle něho. Ve své zdrcenosti jsem se domnívala, že na mne hledí jako na zločince. Snesl se na mne křížový oheň otázek, na něž jsem jednak odpověděti nemohla, jednak nesměla. Konečně se císařovna rozhodla, že mi poví všechno...

Moje hodnocení:
To jsem zas měla jednou štěstí a v jednom internetovém antiku se mi podařilo koupit tuto velmi zajímavou knihu, kterou mohu rozhodně jen a jen doporučit. Osobnost korunní princezny Stephanie mě vždy velmi přitahovala a přiznám se - dosud jsem si na ni nevytvořila názor. Byla opravdu tato "chladná blondýna" nesrdečná a chladná a měla vinu na tragédii v Mayerlingu, jak se domnívala sama císařovna Alžběta? Zvážím-li všechna pro a proti tak jsem ji skoro vždy litovala, krásy mnoho nepobrala a chování císařovny Alžběty k ní bylo velmi nepěkné. Četla jsem o ní už knihu Stefanie od Irmgard Schielové, která je také velmi povedená, ale není nad autentické vzpomínky. Ve své knize, která je rozdělena do sedmi kapitol, nás tak korunní princezna provede svým velmi přísným dětstvím, brzkou svatbou ve Vídni, napíše také o svých povinnostech, jež jako rakousko-uherská korunní princezna měla, zajímavá kapitola je věnována politickým cestám, které podnikla společně s korunním princem např. roku 1884 líčí cestu do orientu, kde navštívili sultána Abdul Hamida. Konec knihy je vyplněn líčením nekliduplného života korunního prince Rudolfa a samozřejmě na závěr knihy vzpomíná Stephanie na katastrofu v Mayerlingu. V poslední kapitole je ocitován velmi hezký dopis rumunské královny Elisabeth (Carmen Sylvy), který napsala princezně Stephanii několik měsíců po tragédii v Mayerlingu. V knize jsou též citovány mnohé dopisy, jež psal korunní princ své choti, podepisujíc se roztomilou přezdívkou Coco; z nich si můžeme udělat vlastní úsudek, jak otřesným způsobem žil korunní princ v posledních letech svého života. Co jediné lze knize vytknout je to, že poměry na habsburském dvoře a různé detaily svého života s korunním princem vyličuje bohužel ne dosti otevřeně, takže svůj smutný život v císařské rodině a po boku následníka trůnu nepodává tak, aby byly její paměti zcela věrným obrazem jejího nepříliš šťastného života. Rovněž o mayerlingské tragédii vypovídá korunní princezna jen kusé pravdy. Úplné vylíčení 30. ledna princezna světu neposkytuje; další, co mne velmi překvapilo je, že omlouvá dokonce vztah korunního prince k poslední milence Mary Vetserové. Škoda, že se korunní princezna nechopila svého úkolu důkladněji a nevyložila nejen život, ale i banální princův konec na základě všech svých znalostí a zkušeností. Je také dost možné, že útlocitná Stephanie chtěla sice světu podat autentické svědectví o svém životě na vídeňském dvoře, ale chtěla zároveň šetřit diskrétnost nejvyšší bývalé společnosti a city své dcery Elisabeth, kněžny Windisgraetz, která v době vydání knihy žila se sociálnědemokratickým politikem Leopoldem Petznekem a ke své matce se již několik let chovala naprosto odmítavě. I přes tuto zdrženlivost a neúplnou otevřenost vedlo vydání knihy v Rakousku ke skandálu, kniha však našla hojně čtenářů a byla přeložena do mnoha jazyků.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 madla madla | 11. února 2010 v 21:35 | Reagovat

nevím tu knihu jsem četla myslím z toho roku nezáživná jak zákon káže myslela jsem si že si víc vzpomene na Mayerling a ani ten nedala řešit a kupodivu měla u starého císaře tim myslím Franze Josefa větší zastání a odpuštění proto ta kniha byla nudná a nezáživná větší zastání měla proto nebot měla problémy se svým manželem a snažila se s ním vyjít byt za pomoci císaře- právě u něho měla privilegia nebot i po jejim snatku s Hrabětem Leonym zustal s ní ve styku a nerovnodenný snatky hned tak neodpouštěl.

2 rada rada | 14. září 2010 v 18:56 | Reagovat

Nesmíme zapomínat, že je to vlastní životopis, takže autor se udělá pochopitelně lepším, než ve skutečnosti je, neupozorní na své chyby, které asi ani nikdo na sobě nevidí a spíše kritizuje druhé. Knihu jsem četla, je to rozhodně zajímavé čtení, ale Štěpánka mi k srdci až tak moc nepřirostla, myslím že byla opravdu dost chladná, ctižádostivá a to, že se nestala císařovnou, pociťovala stále jako křivdu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.