Listopad 2009

Vila Quinta Vigia na Madeiře

27. listopadu 2009 v 16:00 | Jana K |  Místa spjatá s císařovnou Alžbětou
Jestlipak víte, na jakém místě se zdržovala císařovna Alžběta touto dobou takřka před stopadesáti lety?
17. listopadu 1860 odjela z Vídně na kouzelný ostrov Madeira, aby zde léčila své podlomené zdraví. Pojďme si tedy něco povědět nejen o vile Quinta Vigia, jež se nachází na kopcích nad hlavním městem Madeiry Funchalem, kterou císařovna obývala, ale i o jejím pobytě na Madeiře.
Madeira, tento portugalský ostrov ležící v Atlantickém oceánu 965 kilometrů jihozápadně od Lisabonu, bývá často nazýván "zahradou oceánu" či "ostrovem věčného jara".
O výrazné zviditelnění jména ostrova se postarala začátkem 19. století portugalská královská rodina a šlechta, která na Madeiře začala pravidelně trávit zimní měsíce a ostrov se tak stal módním místem.
Na Madeiře Quinta označuje vilu v rozsáhlých zahradách s dalšími stavbami. Původní Quinta Vigia stála od 16. století nedaleko od současné. Původně se nazývala Quinta das Angústias podle kapličky Nossa Senhora das Angústias, k níž byla přistavěna. Právě v této původní quintě, kromě jiných známých osobností, přebývala Sisi, při již zmíněném léčebném pobytu v letech 1860 - 1861.
Vila na obraze z doby, kdy v ní přebývala císařovna Alžběta.
Vila Quinta Vigia na aktuální fotografii.

Původní quinta ustoupila v sedmdesátých letech hotelu Pestana Casino Park. Připomíná ji jen socha Sisi v tomto místě. Ostatní budovy se zahradami byly zcela přestavěny. Část zahrady v okolí dnešní Quinty Vigia a sousedící s parkem svaté Kateřiny byla změněna na malou botanickou zahradu a je částečně přístupná veřejnosti. Jsou zde i voliéry s exotickými ptáky. Ze zahrady je pěkný výhled na funchalský záliv s přístavem.

Článek bude mít pokračování - povíme si něco přímo o pobytu císařovny Alžběty na Madeiře.
Císařovna Alžběta na fotografii před odjezdem na ostrov Madeira.

Zdroj:
vlastní poznatky,
Brigitte Hamann: "Elisabeth, Kaiserin wider Willen"

Měla jsem být císařovnou

24. listopadu 2009 v 0:00 | Jana K |  Knihy o Mayerlingu a potomcích císařovny Alžběty
Autor: Štěpánka Belgická
Nakladatelství: Ot. Štorch-Marien, Praha / Knihovna Plutarchos, svazek osmý
Rok vydání: 1936
Počet stran: 224 + 14 čb. přílohy

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu "Ich sollte Kaiserin werden - Lebenserinnerungen der letzten Kronprinzessin von Österreich-Ungarn", vydaného nakladatelstvím Koehler - Verlag, Leipzig v roce 1935 přeložil O. T. Kunstovný.
Štěpánka Belgická - Měla jsem být císařovnou
Anotace:
Vzpomínky poslední rakousko-uherské korunní princezny.

O autorce:
Štěpánka, princezna belgická, vévodkyně saská, princezna ze Sachsen-Coburgu a Gothy, později kněžna z Lónyayů.
Více o korunní princezně zde.

Ukázka z knihy:
Dne 27. října (roku 1881), nádherného to dne podzimního, přivítal císař s korunním princem, obklopeni veškerými arcivévody, italské královské manžely na jižním nádraží. Císařovna Alžběta, já a všechny arcivévodkyně jsme je očekávaly v dvorním hradě. Pozdravení bylo velmi srdečné. Téhož dne se konalo galadiner, slavnostní představení a osvětlení.
Druhého dne si mě dala k velkému mému úžasu císařovna Alžběta zavolati. Pověděla mi poněkud zdrženlivým způsobem, že jsem si již získala srdce všech a že je šťastna, má-li snachu, která ji může důstojně zastupovati. Na to navázala přání, abych v budoucnosti převzala za ni oficielní vystupování, jež prý jí je tak obtížné.
Císařovna Alžběta nenáviděla etiketu a ráda se utíkala do samoty, daleko od mravů a zvyků císařského dvora. Zamýšlela neukazovati se více a vzdalovati se slavností a obřadností. Toto otročení, toto mučení, jak nazývala povinnosti svého postavení, se jí prý z duše protiví. Jako mladé děvče nebyla vychována pro vysoké určení, k němuž byla později povolána. Byla toho názoru, že svoboda je právem každého člověka. Její představa o životě se rovnala krásnému pohádkovému snu o světě bez hoře a nátlaku.
Poznala jsem, jak těžká odpovědnost se vkládá na má bedra, a nikterak jsem nepodceňovala obtíže tohoto úkolu. Musila jsem se však podvoliti přání císařovninu a jen jsem ji prosila, aby mně teprve sedmnáctileté, neodpírala své podpory.
Připadala mi tedy nesnadná úloha doprovázeti všude italskou královnu, ukazovati jí Vídeň a její pamětihodnosti, ačkoliv jsem tu sama byla ještě téměř cizinkou. Tato podivuhodná paní, královna celou bytostí, byla velmi vzdělána, dobře obeznámena s literaturou a dějinami umění, a kladla mi tudíž velmi důkladné otázky. Když jsme navštívily jeden ze starých kostelů, přišla jsem z míry a upadla do rozpaků - neznala jsem totiž ani jeho dějin ani doby jeho výstavby. Tu uchopila královna mou ruku a pravila mi přátelsky: "Milé dítě, dovolte, abych vám něco poradila; studujte důkladně všecko, co se týče vaší země! Na těchto vědomostech spočívá velikost panovnice. Zájem o všecko a o každého vzbuzuje sympatii a lásku." Dobrá rada královnina mě naplnila vděčností. Velmi brzo jsem hleděla vyplniti tyto mezery ve svém vědění.
Večer toho dne se mi na rozkaz císařovnin dostalo cti připevniti královně Margheritě na rámě řád hvězdového kříže...
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Bylo ráno 30. ledna - pochmurný zimní den, nebe bylo zatažené, jednotlivé vločky sněhu poletovaly před okny. Měla jsem s paní profesorkou Niklas-Kempnerovou hodinu zpěvu; konala se obyčejně v 10 hodin. Zpívala jsem ráda. Bylo mi, jako by v prostých verších lidových písniček byly vyjádřeny mé vlastní starosti, bída mého vlastního srdce. Tak byla jedna píseň o královské dceři, jak ji zpívala ústa lidu, o zrazené ženě, jejíž srdce touží po míru otčiny. Má otčina byla daleko, země mého dětství zašla navždy. Zpívala jsem - pokoušela jsem se zaplašiti úzkost, která mě již tolik dní tísnila. Nenalézala jsem však ulehčení, naopak, mého strachu přibývalo. Když jsem se krátce předtím vrátila z jihu, byla mi opět nápadná změna s korunním princem - tentokráte hroznější než kdy jindy. Zřídka býval střízliv; teprve za ranního šera se vracel do hradu. V jeho společnosti bylo vídati nejpochybnější živly. Jeho neklid a nervosnost se ještě vystupňovaly. Pronášel hrozivé a strašné řeči, s krutým cynismem si pohrával s revolverem, jejž nosil stále u sebe. Sotva jsem se již odvažovala býti s ním sama v pokoji. Ale vynakládajíc veškeru svou duševní sílu, snažila jsem se ještě stále zatajiti navenek zhroucení našeho manželství.
Vstup mé nejvyšší hofmistryně přerušil vyučování zpěvu i mé myšlenky. Její vzezření bylo neobyčejně vážné a uzavřené, když mě prosila, abych s ní šla, že mi musí pověděti něco důležitého.
Šla jsem s ní do sousedního salonu, podívala se na ni, a zatím co ona mluvila šetrně o špatných zprávách z Mayerlingu, pochopila jsem již, že jistě nadešla dávno obávaná katastrofa.
"Je mrtev!" zvolala jsem. V nesmírném pohnutí přikývla. Byl mrtev, uskutečnil své strašlivé výhrůžky. Skončil sám svůj zničený život. Všecko, co jsem vytrpěla, viděla a slyšela za poslední týdny, splývalo nyní v tuto děsnou událost. Třásla jsem se rozčilením a hrůzou po celém těle. Nejvyšší hofmistryně se pokoušela domlouvati mi. Naléhala jsem na ni, abych se dověděla bližších okolností toho neštěstí, ale ona jich dosud sama nevěděla.
Brzo poté jsem byla zavolána k císaři a císařovně. Šla jsem tam v průvodu nejvyšší hofmistryně a vstoupila jsem do soukromých komnat císařských. Císař seděl uprostřed místnosti, císařovna, tmavě oblečená, bílá jako sníh a ztrnulá v obličeji, byla vedle něho. Ve své zdrcenosti jsem se domnívala, že na mne hledí jako na zločince. Snesl se na mne křížový oheň otázek, na něž jsem jednak odpověděti nemohla, jednak nesměla. Konečně se císařovna rozhodla, že mi poví všechno...

Moje hodnocení:
To jsem zas měla jednou štěstí a v jednom internetovém antiku se mi podařilo koupit tuto velmi zajímavou knihu, kterou mohu rozhodně jen a jen doporučit. Osobnost korunní princezny Stephanie mě vždy velmi přitahovala a přiznám se - dosud jsem si na ni nevytvořila názor. Byla opravdu tato "chladná blondýna" nesrdečná a chladná a měla vinu na tragédii v Mayerlingu, jak se domnívala sama císařovna Alžběta? Zvážím-li všechna pro a proti tak jsem ji skoro vždy litovala, krásy mnoho nepobrala a chování císařovny Alžběty k ní bylo velmi nepěkné. Četla jsem o ní už knihu Stefanie od Irmgard Schielové, která je také velmi povedená, ale není nad autentické vzpomínky. Ve své knize, která je rozdělena do sedmi kapitol, nás tak korunní princezna provede svým velmi přísným dětstvím, brzkou svatbou ve Vídni, napíše také o svých povinnostech, jež jako rakousko-uherská korunní princezna měla, zajímavá kapitola je věnována politickým cestám, které podnikla společně s korunním princem např. roku 1884 líčí cestu do orientu, kde navštívili sultána Abdul Hamida. Konec knihy je vyplněn líčením nekliduplného života korunního prince Rudolfa a samozřejmě na závěr knihy vzpomíná Stephanie na katastrofu v Mayerlingu. V poslední kapitole je ocitován velmi hezký dopis rumunské královny Elisabeth (Carmen Sylvy), který napsala princezně Stephanii několik měsíců po tragédii v Mayerlingu. V knize jsou též citovány mnohé dopisy, jež psal korunní princ své choti, podepisujíc se roztomilou přezdívkou Coco; z nich si můžeme udělat vlastní úsudek, jak otřesným způsobem žil korunní princ v posledních letech svého života. Co jediné lze knize vytknout je to, že poměry na habsburském dvoře a různé detaily svého života s korunním princem vyličuje bohužel ne dosti otevřeně, takže svůj smutný život v císařské rodině a po boku následníka trůnu nepodává tak, aby byly její paměti zcela věrným obrazem jejího nepříliš šťastného života. Rovněž o mayerlingské tragédii vypovídá korunní princezna jen kusé pravdy. Úplné vylíčení 30. ledna princezna světu neposkytuje; další, co mne velmi překvapilo je, že omlouvá dokonce vztah korunního prince k poslední milence Mary Vetserové. Škoda, že se korunní princezna nechopila svého úkolu důkladněji a nevyložila nejen život, ale i banální princův konec na základě všech svých znalostí a zkušeností. Je také dost možné, že útlocitná Stephanie chtěla sice světu podat autentické svědectví o svém životě na vídeňském dvoře, ale chtěla zároveň šetřit diskrétnost nejvyšší bývalé společnosti a city své dcery Elisabeth, kněžny Windisgraetz, která v době vydání knihy žila se sociálnědemokratickým politikem Leopoldem Petznekem a ke své matce se již několik let chovala naprosto odmítavě. I přes tuto zdrženlivost a neúplnou otevřenost vedlo vydání knihy v Rakousku ke skandálu, kniha však našla hojně čtenářů a byla přeložena do mnoha jazyků.


Báseň o anglické královně Victorii

18. listopadu 2009 v 16:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Je známo, že císařovna Alžběta cestovala nejraději inkognito, aby se vyhnula všem oficiálním akcím a přijetím. Také když v sedmdesátých letech cestovala za svou oblíbenou zábavou - parforsními hony - do Anglie, jen nerada vykonala během těchto cest několik "povinných" návštěv u britské královny Victorie a prince waleského.
Také o tom trpce napsala své matce: "Mám bohužel na zpáteční cestě navštívit královnu ve Windsoru, to mě strašně nudí. Jedna z předností Irska je ta, že nemá žádné panovníky."
Alžběta královnu Victorii neměla rozhodně v oblibě; také vnější vzhled obou panovnic sotva mohl být protikladnější. Alžběta měla tmavomodré, kožešinou lemované sametové šaty, výtvor z Rue de la Paix. Její klobouk byl mistrovským dílem s jemně lesklými duhovými péry. Královna Victorie byla obtloustlá a podsaditá. Měla nabírané černé hedvábné šaty, které byly zčásti zakryty nevkusným indickým šálem. Na její hlavě trůnil obrovský bílý vdovský čepec.

Z dvorní kroniky královny Titanie

"... To bude zase k nepřečkání!
Je mi to všechno proti srsti.
Jen na Oberonovo přání
navštívit jedu (bez radosti)
Ostrovní říše vládkyni.

Jak nebylo by nudy dosti
při našem dvoře ve Vídni.
Závodit s racky, kdo výš létá,
když bouře hřmí - to blaho je.
Zde však strnulá etiketa
jen Titanii sužuje.

Hle, královský kočí
z kozlíku skočí,
uvítá hosty.
Ach, jsou jenom k zlosti
ty návštěvy věčné.
Jak neužitečné
jsou ty jejich mravy!
Vtom kočár už staví.

Nás osoba vítá
pod čepcem skrytá,
tlustá a malá,
pýcha z ní sálá;
vznešeně hledí,
vždyť na trůně sedí
už padesát let
poznám ji hned -
to královna je.

Na špičky stoupá, blahosklonně
mi dá sesterské políbení.
Uvítani mne ve svém domě
jí zjevně činí potěšení.

Dělá jí dobře, když sem k ní
poutníci přicházejí denně
a jak indické bohyni
jí hold vzdávají poníženě.

Ty fráze jsou mi dávno známy,
tak mluví u všech dvorů dámy:
'Co váš choť drahý, je-li zdráv?'
'Ó, dává pěkné poručení,' -
(poslal mě sem jak na mučení!) -
Odpovím, jak si žádá mrav.

Královna Victorie

Také na ostatních členech anglické královské rodiny nenechala Alžběta nit suchou, báseň má pokračování:

"A všichni úctyhodně na lunch kráčí.
Též nuda přispěchala na trachtaci
a na stole si trůní vznešeně.
Mlčky se podávají ryby, raci,
bez hlesu dranžírují pečeně.

Při jídle čtvero Indů obsluhuje
vznešenou panovnici Indie.
Zřasené sárí umně zahaluje
postavy vhodné do komedie.

V opascích dýky, temné oči svítí,
pleť mají hnědou, žádné obutí.
Královna vykládá, že boty vzíti
se neodváží z velké úcty k ní.

'Plazit by se měli radši,'
míním, ale už je čas
po tom roztomilém "lanči"
zdvořile se ztratit zas...

Titanie se vrací na svou jachtu,
jež zasněně se houpá u břehu.
Zdvižena kotva, vítr vzdouvá plachtu
a loď se hbitě dává do běhu.

Naposled ještě slyší v hloubce treska:
'Tvou královnu jsem navštívila dneska!'
A Titanie, plujíc v širém moři,
do psaní svojí kroniky se noří."

(Zimní písně)
(tato návštěva u královny se dle zápisků v deníku Marie Festetics odehrála 6. března 1882)

Královna Victorie

Královna Victorie (1819 - 1901) byla nejdéle vládnoucím panovníkem na britském trůnu.
Její vláda trvala 63 let a 7 měsíců.

Zdroj:
báseň citována z:

Lásky trůnu habsburského

18. listopadu 2009 v 14:00 | Jana K |  Knihy o Habsburcích
Autor: Sigrid-Maria Grössingová
Nakladatelství: Melantrich
Rok vydání: 1992
Počet stran: 320 + 16 čb. příl.

Kolik dávám bodů:

Z německého originálu "Amor im Hause Habsburg", vydaného nakladatelstvím Verlag Kremayr & Scheriau, Wien v roce 1990 přeložili Jitka a Rudolf Tomanovi.
Anotace:
Třináct kapitol o lásce Habsburků zachycuje vybrané postavy od Maxmiliána I. a Marie Burgundské po posledního císaře Karla a jeho ženu Zitu. Ne ve všech kapitolách jde o opravdovou lásku, někdy má hlavní roli dynastická politika (a přesto např. vztah Marie Terezie a Františka Lotrinského přerostl v opravdovou lásku). Jindy zvítězila láska před postavením (jako u arcivévody Ferdinanda a měštky Filipy Welserové, či následníka trůnu Františka Ferdinanda a kněžny Chotkové).

Moje hodnocení:
Doplním.

Anna Nahowská a císař František Josef

16. listopadu 2009 v 19:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Podtitul: Zápisky
Autor: Anna Nahowská; s komentářem Friedricha Saathena
Nakladatelství: Akropolis
Rok vydání: 1994
Počet stran: 134 včetně čb. příl.

Kolik dávám bodů: 8/10

Z německého originálu "Anna Nahowski und Kaiser Franz Joseph" přeložila dr. Ivana Vízdalová.
Anotace:
O Anně Nahowské neměl do poloviny 80. let 20. století nikdo ani tušení. Tento intimní vztah mezi zralým císařem Františkem Josefem a mladou kupeckou dcerkou a později ženou železničního úředníka vyšel najevo až když byl nalezen a v roce 1986 vydán Tajný deník Anny Nahowské. Obsahuje podrobné zápisky o setkáních Anny s císařem v letech 1875-1888, kdy ji habsburský panovník poznal jako sličné patnáctileté děvče, zakoupil jí krásný dům poblíž Schönbrunnu, kde potom býval takřka pravidelně ranním nebo večerním hostem. Černá káva s mlékem, rohlík, silné viržinko a pak prudké vzplanutí tvořily rituály, které se odehrávaly za tajné spoluúčasti policejních úředníků. Kniha, doplněná řadou unikátních fotografií, vychází z původního rakouského vydání s komentářem Friedricha Saathena.

Ukázka z knihy:
Seděla jsem s Lini na kamenné lavičce v lese, po cestě šel císař a sedl si na vedlejší lavičku. Po několika minutách vstal a zamířil ke mně. Srdce mi nahlas bušilo. Zastavil se přede mnou, zasalutoval a řekl: "Vy ale chodíte pilně na procházky." Vstala jsem z lavičky a po tváři se mi rozlívala červeň. Ano, Veličenstvo, je to tak hezké, řekla jsem ve zmatku. "Jistě bydlíte na venkově, někde tady nablízku?" vyptával se dál.
Ne, ve Vídni, řekla jsem. Cože? tak daleko, ptal se, to ale musíte hrozně brzy vstávat? Ve 4 hodiny, jsem tak zvyklá, vždycky chodím na procházky hodně brzy. Kde bydlíte? zeptal se. V Neubau, odpověděla jsem. Budete tady každý den? Ano, každý den, když bude pěkně. Pokýval hlavou, zasalutoval a šel. Teď jsem si dobře prohlédla Jeho modré oči a líbějí se mi! Jak bych byla hloupá, kdybych do Něj nebyla zamilovaná, ne líbí se mi prostě, protože je císař. Lichotí mi, že se Mu líbím já. 25. jsem s Ním také mluvila déle a prosil mě, abych druhý den přišla.
26. červen. Je ošklivě, prší. Ve 4 hodiny vycházím na svou pouť do Schönbrunnu. U lázní jde v hustém dešti proti mně císař. Radoval se, že jsem přišla i když prší. Mluvili jsme o spoustě věcí. Najednou ke mně natáhl ruku, nevěděla jsem, co chce, jestli mám podat svoji nebo ne. Hned nato mě objal kolem pasu, rychle jsem se vysmekla a podala Mu ruku, kterou upřímně stiskl a s obdivem řekl. Jaká krásná ruka! Chtěla jsem ji stáhnout, ale držel mě pevně...

Moje hodnocení:
Mám v oblibě jakékoli knihy, jež obsahují nějaké autentické vyprávění. Tohle je jedna z nich. Kniha formou deníku mapuje vztah mezi stárnoucím císařem Františkem Josefem a mladou ženou, s níž udržoval vztah v letech 1875 - 1888. Anna Nahowská byla jednoduchá, měšťanská žena 19. století, proto i její zápisky v deníku jsou vetšinou velmi jednoduché, bližší spíše mluvenému projevu. Proto se kniha čte velmi dobře, a velmi dobře nás přenese zpět do Schönbrunnu předminulého století, kde císař randil s mladou Annou.

Rodina Baltazzi

13. listopadu 2009 v 16:00 | Jana K |  Rodina Mary
Baltazziovi byli v druhé polovině 19. století jednou z nejmocnějších rodin Vídně, u císařského dvora však nikdy nebyli zcela akceptováni - jednak jako "přivandrovalci" z jihu a jednak jako obchodníci bez šlechtického erbu. Ze čtyř bratrů Baltazziů se všichni věnovali nějakým způsobem dostihovému sportu - Hektor byl úspěšným panským jezdcem a trojnásobným vítězem Velké pardubické, Heinrich sloužil v armádě u jezdectva a rovněž jezdil dostihy, Alexander byl chovatelem ve svém hřebčíně Alpin Stud Farm a Aristide se proslavil především jako dostihový funkcionář a zakladatel hřebčína Napajedla.
Slibně se rozvíjející společenské kariéry bratrů poznamenala tragédie v loveckém zámečku Mayerling, kde za dodnes nevyjasněných okolností spáchali sebevraždu korunní princ Rudolf a neteř Baltazziů, mladá baronka Mary Vetsera. Podle některých hypotéz dnešních historiků byla tragická smrt obou milenců ve skutečnosti důmyslnou konspirací a údajným vrahem měl být Heinrich Baltazzi, který údajně nakonec při souboji s Rudolfem zahynul.

Rodina Baltazziů pocházela buď ze Smyrny nebo z Benátek, lze ji vysledovat až do roku 1450. Tvořily ji tři hlavní rodové linie, řecká, rakouská a anglická. Nás bude samozřejmě zajímat rakouská linie, kterou založil Evangheli Baltazzi (1749 - 1809). Ten se objevil v roce 1826 ve Smyrně, oženil se s Řekyní a vedle rejdařství se prosadil také v bankovnictví. Měl pět synů, druhorozený Theodor Baltazzi (1788 - 1860) byl poslán na studium do Paříže, kde zbohatl v roli bankéře a po úspěšné etapě v Londýně převzal bankovní dům svého otce v Konstantinopoli. Velké příjmy mu plynuly také z mýtného na mostě ze Stambulu do Galaty. Až do své smrti patřil k blízkým poradcům sultána a štědré mecenáše rakousko-uherských škol a institucí na tureckém území. Theodor Baltazzi byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Despina Vukovich, s níž měl dvě dcery:

Helene (1847 - 1925)
Elisabeth (1849 - 1899)

Podruhé se oženil s Angličankou Elizou Sarell, s níž měl dalších sedm potomků:

Alexander (1850 - 1914)
Aristides (1853 - 1914)
Hector (1854 - 1916)
Eveline (1855 - 1901)
Charlotte (1856 - 1875)
Virginie (1857 - 1929)
Heinrich (1858 - 1929)

Po jeho předčasné smrti se poručníkem jeho synů stal diplomat Albin Vetsera, manžel jeho nejstarší dcery Helene. Vetsera svým vlivem určil budoucí životní cesty bratrů Baltazziových. Jeho přičiněním se rodina přestěhovala do Vídně a na jeho naléhání odjela čtveřice bratří do Anglie. Tam přišli na chuť nejen britskému způsobu života, ale zejména tomu co je po celé monarchii proslavilo - jízdě na koni a dostihům. Když se vrátili zpět do Vídně, postupně se stali hvězdami vídeňské společnosti. K tomu, že pro mnohé současníky představovali Baltazziovi určité ztělesnění exotiky, přispívala vedle jejich jižanského zjevu také řeč - vzhledem ke dlouhému pobytu na ostrovech se bratři nikdy nenaučili zcela stoprocentně německy a v jejich projevech byla často cítit stopa angličtiny. Bratři Baltazziové ale v každém případě patřili mezi první rakouské věrozvěsty dostihového sportu podle anglických tradic. Byli mezi prvními stálými členy rakouského Jockey Clubu a po jeho založení v bratislavském hostinci "U zeleného stromu" 28. 12. 1866.
Heinrich Baltazzi
Baltazziovi se čile zúčastňovali společenského života sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, ale pro vídeňský dvůr však nebyli přijatelní. Stará vídeňská šlechta je považovala za zbohatlíky a dívala se na ně spatra. Hraběnka Marie Festetics, dvorní dáma císařovny Alžběty, se o nich zmiňuje opovržlivě, a dokonce i císař měl k Baltazziovým výhrady. Svou přítelkyni Kateřinu Schratt požádal, aby s Hectorem Baltazzim pravidelně nepodnikala vyjížďky na koních. A pod pečetí mlčenlivosti jí svěřil: "Hector Baltazzi, třebaže s ním občas také promluvím a i císařovna se s ním a jeho ženou dříve stýkala, nemá dobrou a zcela korektní pověst v záležitostech dostihů a financí... Přesně ty poměry neznám a nerad bych mu ubližoval, proto vás naléhavě prosím, abyste tuto moji poznámku nikde nerozšiřovala..."
Ale jak vidno, soustavné úsilí pozvolna dokázalo získat rodině přístup do vznešené společnosti, na její slavnosti a oslavy. Zejména Aristides a Hector udržovali vřelé styky s vídeňským dvorem, v sedmdesátých letech 19. století patřili k honební společnosti kolem císařovny Alžběty. Zúčastňovali se nejen četných honů na Alžbětině oblíbeném zámečku Gödöllő v Uhrách, ale také soukromých dostihů této společnosti, které se pořádaly pro obveselení Alžběty a jejích loveckých přátel. Císařovna velmi obdivovala zejména Hectorovo jezdecké umění, ale podle vzpomínek současníků se opakovaně vyjádřila pochvalně také o dostihových a chovatelských aktivitách Aristidese.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Alexander Baltazzi
Alexander Baltazzi
Alexander Baltazzi v mládí vyhrával v rovinových dostizích a později se mu dařilo i v roli majitele - jeho malý hřebčín Alpine Stud Farm byl postaven na klisnách importovaných z Anglie.
Největšího dostihové úspěchu beze sporu dosáhli bratři Alexander a Aristides, když v roce 1874 koupili na dražbě ročků maďarského hřebčína Kisbér hřebce po plemeníkovi Buccaneer z klisny Mineral. Stál je 5160 zlatých a v lednu roku 1875 jej poslali koně, jehož později pojmenovali Kisbér do Anglie k trenérovi Josephu Hayhoeovi s jediným cílem - připravit koně do epsomského Derby Stakes - a pokud možno vyhrát. Snaha uspět v dostizích na britských ostrovech byla pro bratry Baltazziovy přirozeným cílem, neboť měli k Anglii pevná pouta. Jejich matka byla Angličanka a na ostrovech žila také jejich starší sestra Elisabeth.
Alexander Baltazzi
Baltazziovi na Kisbérovo vítězství v Epsomu uzavřeli obrovské sázky. Epsom Derby v roce 1876 mělo bouřlivou předehru. Příprava stále lepšího vytrvalce Kisbéra probíhala bez nejmenších problémů, bookmakeři na něj přesto nabírali bez obav sázky ve vysokém kurzu, neboť se proslýchalo, že hřebec nenastoupí na start. Bratři Baltazziové měli finanční problémy a jejich věřitelé hrozili, že zabaví Kisbéra a zabrání mu startovat. Nepříjemná situace byla zažehnána jistým Samem Lewisem, který uhradil dluh a ještě poskytl bratrům peníze na sázky. Tím odpadly trenérovi Hayhoeovi poslední starosti. V předvečer dostihu řekl svému kolegovi Cremornovi: "Bille, zítra vyhraju Derby. Nemůže o tom být nejmenších pochyb..." Trenér se nemýlil, kůň uherského chovu a v rakouském majetku, tedy cizinec, opanoval Epsom Derby lehce o pět délek. Baltazziové si na dotacích a sázkových výhrách připsali více než 100 tisíc liber, hlavně ale prestiž. Neboť derby bylo v těch časech sportovní událostí číslo jedna nejen v Anglii, ale také na kontinentu, o jeho výsledek se zajímala společenská smetánka i dělníci v továrnách. O to větší senzací bylo, když se na tradiční slavnostní večeři s královnou Victorií dostavili dva mladíci - majitelům Kisbéra v té době ještě nebylo třicet let.
Kisbér

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Aristides Baltazzi
Aristides Baltazzi
8. srpna 1884 přilákala z letních sídel velkou část vídeňské aristokracie svatba Aristidea Baltazziho s hraběnkou Marií Terezií Stockau, dcerou majitele rozsáhlých pozemků v Napajedlích, Friedricha Stockau. Svatby se osobně účastnili a blahopřáli příslušníci rodu Auerspergů, Thurn-Taxisů, Liechtensteinů, Esterházyů, Ugartů, Kinských a mnoha a mnoha dalších z aristokratické smetánky. Aristides tak po své desetileté činnosti v Jockey Clubu odstoupil ze všech funkcí a začal v Napajedlích budovat hřebčín, kde jeho tchán vlastnil obrovské pozemky. "Pan Aristides Baltazzi se chce po své svatbě stáhnout z aktivního sportovního provozu a rozprodat svou dostihovou stáj. Tento gentlemanrider a sportsman, jehož barvy byli tolikrát vítězné doma i v zahraničí, by byl pro rakouský dostihový provoz obrovskou ztrátou," spekuloval na jaře 1884 list Allgemeine Sportzeitung. Dostihová stáj v jeho očích ustoupila jeho celoživotnímu snu: vybudovat kvalitní hřebčín. O Aristidově koňařském nadšení se údajně opakovaně pochvalně vyjádřila samotná císařovna Alžběta.
Aristides Baltazzi
Dnes se udává, že hřebčín Napajedla byl založen roku 1886, ale je nutno dodat, že Aristides začal své odvážné plány realizovat okamžitě po svatbě. Už na vídeňské mezinárodní výstavě koní v roce 1886 tak byli nabízeni k prodeji roční hřebci z napajedelského chovu. Baltazziho intenzivní snažení v chovu tak katapultovalo hřebčín Napajedla během necelých deseti let mezi nejúspěšnější chovy regionu. Čas věnovaný napajedelskému hřebčínu odvedl Aristia Baltazziho do značné míry mimo vídeňskou společnost, neboť se pohyboval daleko od vídeňského dvora a jeho intrik a tím pádem vyšel ze společenské aféry okolo smrti korunního prince a své neteře poměrně s čistým štítem. V posledních letech života měl podlomené zdraví a zhoubné nemoci nakonec několik měsíců po vypuknutí první světové války podlehl.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hector Baltazzi
Hector Baltazzi
Z bratrů Baltazziových dosáhl největší slávy nesporně Hector, který měl za ženu hraběnku Annu Ungarte. Byl považován za nejlepšího dostihového jezdce v Rakousku-Uhersku. Už jako dvanáctiletý vyhrál dostih poníků v Anglii a v šestnácti letech se poprvé představil na bratislavském závodišti v regulérním dostihu. Následujících šestadvacet let intenzivně vyhrával po celé monarchii, z 568 startů proměnil 184 ve vítězství. Doboví statistici dokonce spočítali, že Hector Baltazzi jezdil a vítězil ve čtyřech různých zemí na sedmapadesáti závodištích. Mnohonásobný šampion panských jezdců, jak se tehdy říkalo dostihovým amatérům, byl jako doma i na závodišti v Pardubicích a stal se trojnásobným vítězem Velké pardubické. Nezapomenutelné bylo jeho vítězství ve Velké pardubické v roce 1881 s výbornou klisnou Viktorií vídeňského obchodníka Jacquese Schawella. Když publikum bouřlivě vítalo Baltazziho v cíli, postřehli mnozí bolestivou grimasu v jeho tváři. Vítězný jezdec měl zlomenou klíční kost - Victorie zhruba v polovině dostihu trhla hlavou a obnovila tak Baltazzimu starou zlomeninu. Přesto dovedl klisnu vítězně do cíle. Tato dvojice se radovala z vítězství ve slavném dostihu i o dva roky později. V roce 1887 ještě Baltazzi triumfoval se svým oblíbeným koněm Woodmanem. "Žádný kůň pro něj nebyl neovladatelný, pod Hectorem šli koně většinou jako stroje. Z nás bratrů měl zcela jistě nejlepší ruku," vzpomínal s odstupem let Heinrich Baltazzi. S ohromnými dluhy odjel - pravděpodobně utíkal před svými věřiteli - do Paříže, aby v tamních dostihových stájích zahájil novou kariéru, jeho plán však nevyšel. Zcela bez prostředků se musel krátce před první světovou válkou vrátit do Vídně. Roku 1916 se zastřelil v mondénním Yockey Clubu ve Vídni, což vzbudilo značnou pozornost.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Heinrich Baltazzi
Heinrich Baltazzi (1885)
Heinrich Baltazzi, nejmladší z bratrů, žil nenápadně jako důstojník v aktivní službě a na závodištích byl k vidění více méně jako úspěšný armádní jezdec. Heinrich byl považován za "největšího elegána monarchie". Později dokonce získal zámek Leesdorf v Badenu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Eveline Baltazzi
Eveline Baltazzi s manželem
Sestra bratrů Baltazziů Eveline, byla provdána za hraběte Georga Stockau, jež také sehrál v kauze Mayerling svou neblahou roli. Spolu se svým švagrem Alexanderem Baltazzi byli pověřeni, aby "zařídili vše potřebné". To znamenalo ve vší tichosti a naprostém utajení zařídit převoz své mrtvé neteře Mary z Mayerlingu a zařídit tajný pohřeb.
Georg Stockau
Jak bylo již zmíněno výše - po Mayerlingu se téměř veškeré společenské kontakty přetrhaly a z bratrů Baltazziů se stali vyděděnci společnosti. Podle všeho k tomu přispěl i fakt, že se brzy vynořily četné konspirační teorie a fámy o "skutečném" průběhu událostí v Mayerlingu, v nichž figurovali Baltazziovi jako hlavní hrdinové. Ta nejslavnější z nich označuje za princova vraha Heinricha Baltazziho. Ten měl hájit čest své neteře a zabít Rudolfa lahví od šampaňského za podpory svého bratra Aristidese. Na kolování podobných zkazek nic nezměnila ani skutečnost, že žádný z Baltazziů se v inkriminované době nenacházel v Mayerlingu. Když se jistý zvědavý novinář zeptal Alexandra Baltazziho, co je pravdivého na teorii o baltazziovském podílu na Rudolfově smrti, obdržel popuzenou odpověď: "Kdybychom věděli, co té ubohé dívce udělá, tak bychom ho možná doopravdy zabili."
Alexander Baltazzi
Alexander Baltazzi na plese.

Zdroj:
vlastní znalosti;
Martin Cáp - Ve stínu Mayerlingu: Historie rodu Baltazziů - časopis Paddock Revue (říjen a prosinec 2007)
Camillo Schaefer - "Mayerling";
webové stránky hřebčína Napajedla

Sisi - Moderní žena

1. listopadu 2009 v 11:00 | Jana K |  Knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Sigrid-Maria Grössingová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 10/2009
Počet stran: 200

Kolik dávám bodů: 5/10

Z německého originálu "Sisi - Eine moderne Frau", vydaného nakladatelstvím Molden Verlag, Vídeň v roce 2007 přeložila Ingeborg Churaňová.
Anotace:
Byla krásná, tajemná a manžel ji po celý život zbožňoval. Alžběta (1837 - 1898) se už svým postavením rakouské císařovny stala středem pozornosti. Do své doby se však vůbec nehodila, byla ženou zítřka ve světě včerejška. Její skvělé sportovní výkony, diety, liberální politické názory i básnické schopnosti byly prozkoumány a doceněny až o celé generace později. Autorka ve své nové knize přistupuje citlivě a s pochopením k obrazu této tak často zobrazované, nešťastné a přitom výjimečné a zvláštní ženy. Dospívá k odlišným závěrům a vidí císařovnu jinýma očima než její současníci.

O autorce:
Sigrid-Maria Grössingová se narodila v roce 1939 v bavorském Sulzbach-Rosenbergu. Vystudovala germanistiku a historii ve Vídni a Salcburku. Řadu let působila jako středoškolská učitelka v Rakousku a Německu. V roce 1993 získala na univerzitě v Salcburku doktorát filozofie. Spisovatelské činnosti se věnuje od roku 1986. Zabývá se hlavně historií habsburského rodu. Všechny její knihy se setkaly s nebývalým úspěchem. V roce 2000 dostala solnohradský záslužný kříž. Euromedia Group vydala její historické biografie Císařovna Alžběta a její muži; Silné ženy, slabí muži; Ženy kolem Karla V.; Dvě nevěsty pro císaře; Korunní princ Rudolf; Vraždy v rodě habsburském; Maxmilián I.; Napoleonovy lásky; Sisi a její rodina a Tragédie v habsburském domě.


Moje hodnocení:
Minulý měsíc vyšla další z četných publikací o císařovně Alžbětě. Tentokrát z pera známé autorky Grössingové, která už má za sebou nejednu knihu o Habsburcích i o samotné Sisi. Tím pádem jsem na tuto knihu velmi zvědavá a zajímá mně s čím novým ještě dokáže autorka přijít. Knihu si teprve chystám koupit, takže jakmile ji přečtu přidám sem hodnocení.