111 let starý tisk referuje o smrti císařovny Alžběty

10. září 2009 v 15:00 | Jana K |  Zajímavosti o císařovně Alžbětě
111 let již uplynulo od strašné události, jež byla spáchána na císařovně Alžbětě. Stejně jako je tomu dnes při takovýchto činech, zaplavily noviny ve všech koutech monarchie podobizny a články o tragicky zesnulé císařovně. Pojďme tedy nahlédnout do dvou českých časopisů, jež také samozřejmě nemohly nechat smrt císařovny bez odezvy, a srovnat dva různé články, které si lidé před 111 lety mohli přečíst. Přelouskání těchto dvou článků dá sice trošku zabrat, neb v této staročešnině, jimiž jsou články napsány, nečteme každý den, že :-) a některá slova mnohdy i celé věty nám budou znít značně podivně, ale myslím si že je zajímavé nahlédnout trošku zpátky a porovnat, jak takovou událost pojali novináři tenkrát a představit si, jakým stylem by informovali dnes.

Zlatá Praha

Hrozná událost, jaké snad nebylo ještě v dějinách rodů panovnických - aspoň za těch okolností a tak naprosto bez důvodů, jako tentokráte - stala se v sobotu dne 10. září na luzných březích jezera ženevského. Zákeřně byvši přepadena, nic nezavinivši, nikomu nepřekážejíc - jen proto, že osud vtiskl na její skráně čelenku císařskou - vykrvácela tam císařovna Alžběta, choť mocnáře rakouského, dáma dle obecného soudu vlastností ušlechtilých, ba nejušlechtilejších, pravá královna nejen rodem, ale i duchem, a přitom žena těžce životem zkoušená, vydrážděná krutými ranami osudu až k trvalé, nevyléčitelné chorobě. Cokoli bylo známo veřejnosti o císařovně Alžbětě, všechno nabádalo buď k úctě, buď k nelíčenému soucitu, a nebylo snad vlastnosti v povaze vznešené té dámy, jež by sváděla k jakékoli nelibosti, natož aby byla byť jen částečným podnětem k činu tak hroznému, nikdy a ničím neomluvitelnému, k činu tak zvrhlému a vší lidskosti se příčícímu, jako je vražda úkladná, ať spáchaná na komkoliv a za jakýchkoliv okolností. A všechny okolnosti, za nichž násilnou smrtí zhynula císařovna Alžběta, zvyšují tragičnost jejího osudu. V mládí svém básníky slavená kráska, v rozkvětu svého života duchaplná příznivkyně všeho, co žilo uměním a krásou - a na konec oběť vrahova! A při tom dcera rodu, jejž na výši panovnického lesku stíhaly rány nejkrutější - choť mocnáře, jemuž nepopřál život klidu ani v šedinách - matka králevice, jehož mladý život skončil rovněž smrtí násilnou. Mimoděk vynořují se v mysli vzpomínky na posledních třicet let v rodinném životě císařských manželů rakouských - a vzpomínky ty vyprávějí neméně než o pěti násilných koncích života. R. 1867 zastřelen byl bratr mocnáře rakouského, nešťastný Maximilián mexický, r. 1886 zahynul ve vlnách jezera starnberského bratr císařovny Alžběty, bavorský král Ludvík II., r. 1889 udála se tragedie mayerlingská, v níž vzal za své prvorozenec její, králevic Rudolf, r. 1897 uhořela při požáru dobročinného bazaru v Paříži sestra její, Žofie vévodkyně z Alençonu - a nešťastná císařovna, jíž vpletl osud tolik trní do koruny, hyne teď rukou vrahovou sama, zrovna v roce tom, kdy jejímu choti naplňuje se padesátý rok panování jeho a kdy se myslilo, že aspoň pozdní věk společného jejich života ozářen bude tichou, klidnou září zapadajícího slunce. Kdokoli jen trochu cítit dovede, nemůže se nezachvěti lítostí nad bolestí sestárlého mocnáře, jejž nejkrutější ztráty rodinné stíhají tak často a tak náhle, jako málokterého člověka na světě. A právě tento ryze lidský moment , při němž mizí jakákoli různost nazírání politického i sociálního, je příčinou všeobecného a nelíčeného rozechvění, způsobeného zvěstí o zavraždění císařovny Alžběty...

Císařovna Alžběta Amalie Eugenie pocházela z rodu bavorského, jsouc dcerou vévody Maxmiliána Josefa. Narodila se dne 24. prosince 1837 v Mnichově. Matka její, královská princezna bavorská Ludovika Vilemína, byla vlastní sestra matky císařovy, arcikněžny Žofie - a císař František Josef I. pojal tedy dne 24. dubna 1854 za choť vlastní svou sestřenici. Z manželství toho pošly tři dcery, z nichž nejstarší zemřela u věku dvou let, a syn Rudolf, zahynuvší dne 30. ledna 1889 na zámečku Mayerling nedaleko Vídně.
Smrt jeho byla největší ranou pro neduživou beztoho císařovnu, jež už po léta churavěla a nemajíc klidu, hledala tělesné i duševní zotavení na různých místech ciziny. Doma bývala císařovna Alžběta takořka jen hostem: tělesné útrapy i duševní sklíčenost pudily ji s místa na místo, od osamělých ostrovů v moři jonickém ke sněžné kráse alpských velikánů, od břehů Malé Asie k divokým pláním Normandie. Pravá to sestra blouznivého, nešťastného bavorského krále Ludvíka II., jenž neshledávaje upokojení ve formách a svazcích dvorního života prchal v samotu a minulost, opájeje se leskem středověku, poesií Artušova stolokruhu, vidinami umění Wagnerova a velkolepostí horských jezer bavorských. Nad jejich zrcadly budoval nejskvělejší své zámky - a v jednom z kouzelných jezer těch i zahynul. Mnoho příbuzného bylo v povaze sestry jeho, rakouské císařovny Alžběty - a čím byl její život tajemnější zrakům všedního pozorovatele, jenž sleduje osudy korunovaných hlav jen dle ponížených a střízlivých zpráv novinářských, tím vniterněji bohatším zdál se býti všem těm, kdož nezapomínali, že císařovna Alžběta je rodnou sestrou Ludvíka II. a že oběma dostalo se již do prvních let dětských plno zájmů pro umění, pro veliké sny básníků, pro nádheru samot přírodních.
Životní osudy dolehly však na císařovnu Alžbětu mnohem tíže, než na krále Ludvíka II., jenž cele dovedl se vzdáti svým zamilovaným vidinám a v nich aspoň na krátko byl šťasten. Císařovna Alžběta spasila se docela v samotu svých snů až tehdy, kdy nelítostný osud již příliš zlomil její tělesné síly. Pak ovšem dovedla docela se zbavit svých representačních povinností a vzdát se životu, v nějž ji do daleka volaly polou vrozená náklonnost a polou touha po vyléčení těla i duše. Nejkrásnějším pomníkem jejích uměleckých snů je zámek Achilleion na ostrově Korfu v moři jonickém. Tam pod zářnou oblohou Hellady, v bělostných chodbách a síních svého paláce, oddána jen sobě a dojmům básnickým, prožila císařovna mnoho dní za let posledních. Tam zbudován je tajé pomník Heineův, zamilovaného toho básníka císařovnina, jenž prý jedinou svou písní dovedl nadšení urozené samotářky povždy upoutat.
V domácích dějinách rakouského soustátí zbývá po zesnulé málo stop. Jen její zájem o národ maďarský, jenž vděčí císařovně Alžbětě značnou měrou nynější svou samostatnost, trvale se zapsal v annály národů, spojených politicky pod moc habsburskou.
Legenda, jež opřádá každý život, unikající zrakům slídivého množství, opředla již za živa, mnohými zvěstmi bytost císařovny Alžběty. Mnoho se bájilo - ale mnoho se pro nešťastnou císařovnu i cítilo. Kruté rány životní sbližovaly ji mimoděk s tím zvědavým množstvím, a ve sbližování tom bylo někdy mnohem více pravého cítění, než bývá v devotní neodbytnosti davu za jiných okolností.
A dnes, nad její rakví, zmizely teprve všechny rozdíly a jen společný, nejlidštější pocit účasti diktuje všeobecné rozechvění a slova: "Byla to žena nešťastná!" A věru, trpčí pravda, než může pochopiti královským leskem oslněné množství, je v povzdechu jiné panovnice, že na šat královen skane mnohem více slz, než na zástěru selky...

**************************************************************************************

Světozor

Strašná zvěst rozlétla se v sobotu dne 10. září t. r. v hodinách odpoledních z luzné Ženevy a zachvěla celým civilisovaným světem: císařovna rakouská Alžběta zavražděna dýkou zákeřnickou! Z počátku nenalézalo hrozné to poselství víry, avšak úřední potvrzení jeho zaplašilo pohříchu všecky pochybnosti, smrt císařovny zjištěna v celé tragice své. Vznešená paní stala se obětí atentátu, jejž na ní spáchal přívrženec šílené náuky, že celá nynější společnost vyvrátiti se musí z kořene, a blaho lidstva že spočívá v bezvládí. "Ni dieu, ni maitre!" - ("Ni Bůh, ni pán!") - jest heslem jejím, a smrtící nástroje všeho druhu jejími prostředky. Oni netvorové v lidské podobě, kteří se propůjčili za vykonavatele vůle nezvěstných zlosynů, řídících toto ďábelské dílo spousty a vraždy, Rusakov, jenž dynamitem se světa sprovodil cara Alexandra II., Caserio, kterýž dýkou svou proklál srdce Carnotovo, Hödel, Nobiling, Passanante, a jak se všichni ti zbabělci jmenují, obdrželi nového druha, jehož krvavý zločin volá k nebi o pomstu. A Luigi Luccheni - tak zove se vrah ženevský - jest nejzvrhlejším ze zlotřilých agentů "propagandy činu". Onino vraždili držitele státní moci a hlavní representanty těch řádů, jimž anarchie vypověděla nesmiřitelný boj, boj do zničení, tento vrhl se na bezbrannou, chorou paní, která nikdy nezasáhla v záležitosti veřejné, která žila toliko svým ideálům a která v přílišné důvěře v lidstvo neobklopovala se veřejnými a tajnými strážci své osobní bezpečnosti!
Těžce spočinula ruka Páně opětně na králi našem. Když v osudný den 30. ledna 1889 stihla jej zdrcující zvěst o tragickém skonu jeho jediného syna a dědice trůnu, tu mohlo se za to míti, že dovršena jest míra jeho utrpení, a že bez pohrom dalších budou plynouti dnové jeho. Nedopil však kalich utrpení ještě na dno, usouzen mu ještě jeden nezměrný bol. Kdyby vznešená družka jeho života byla zemřela smrtí přirozenou, byla by to bývala těžká rána osudu, avšak nevyzpytatelným zákonům života a smrti jsme podrobeni všichni bez rozdílu stavu a věku, a nikdo z nás neví dne ani hodiny, kdy přervána bude nit života jeho. Ale císařovnin život se skončil způsobem tak tragickým, že vražedná dýka zarazila tep srdce jejího, a to byla rána nezměrně krutá pro vznešeného trpitele na trůně.
"Já nezůstanu přec ničeho na světě ušetřen!" - ta slova nevýslovného bolu vydrala se z prsou jeho, když zpraven byl o hrozném zločinu ženevském. Národ český sdílí s nejvřelejším účastenstvím bol svého krále a vládce, jemuž oddán jest věrností nezdolnou, a nemá vroucnějšího přání, než aby panovník překonal i tuto zkoušku přetěžkou a věnoval se z nezlomenou silou ducha svého péči o blaho svých národů.
Bude míti zločin ženevský následky politické, a jaké? Ty a jiné otázky tanou dnes na mysli všem. Těžká jest na ně odpověď. Že strážcové veřejných řádů nyní s úsilím zvětšeným snažiti se budou, aby řádění stoupenců "propagandy činu", této smečce bídných vrahů a teroristů nejráznějšími prostředky byla učiněna přítrž, lze očekávati, jest si však přáti, aby dálo se tak bez obmezení občanských svobod, již beztoho nevalnou měrou jest nám uděleno.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Děsná událost sběhla se, pokud zjištěno bylo do toho okamžiku, co tyto řádky píšeme, takto:
Císařovna Alžběta meškala od několika dní v Caux ve Švýcarsku. V pátek dne 9. září přijela na zapřenou, provázena malou družinou, do Ženevy, a usídlila se v hotelu "Beau Rivage". V sobotu chtěla se vrátiti po parníku do Caux, a odeslala svou družinu napřed drahou ponechavši u sebe toliko dvorní dámu hraběnku Sztarayovou a jednoho lokaje. Parník měl odjeti o druhé hodině odpolední. Císařovna opustila s dvorní dámou hotel o půl druhé odpoledne, a kráčela k přístavišti. Co dále se stalo, vypravovala hr. Sztárayová dopisovateli jistého vídeňského listu: "Kráčely jsme po chodníku klidně, berouce se k jezeru. Tu pozorovala jsem, jak se nám od tohoto blíží mladý muž. Minuv strom přistoupil k císařovně - až před ni. Myslila jsem, že vrávorá. Hnul rukou. Měla jsem dojem, že chce udržeti rovnováhu. Potom běžel dál. Císařovna klesla k zemi. Zachytila jsem ji do svého náručí. "Je snad Vašemu Veličenstvu nanic?" tázala jsem se. Císařovna odvětila: "Nemohu nic říci. Myslím však, že v prsou cítím něco bolet." - "To je snad z leknutí," pravila jsem a dodala: "Račiž Vaše Veličenstvo přijmouti mé rámě!" Pravila: "Nikoli - děkuji!" Nicméně jsem ji podepřela. Nebylo toho však třeba. Vstoupily jsme na loď. Tam se mne ještě císařovna ptala: "Jsem bledá?" - "Ano, Vaše Veličenstvo - rozčilením." V tu chvíli sklesna na novo. Pozbyla vědomí. Já i několik dam na lodi jaly jsme se ji křísiti. Pokládala jsem její mdlobu za pomíjivý nervový choc. Na atentát nikdo nemyslil. Nemohl také ani tušiti, že by se byl stal. Setkání na chodníku nábřežním bylo jen okamžité. Neslédla jsem v rukách mužových zbraně. Když rozepjali jsme šaty Jejího Veličenstva, by mohla nabyti dechu, nebylo žádné stopy po krvi. Vzpamatovši se, císařovna se vzchopila a pravila jasným hlasem: "Co pak se vlastně stalo?" To byla její poslední slova - sklesla na zad - smrtelná bledost pokryla její líce - oddychovala stěží - potom počala chroptěti. Parník odplul. Prosila jsem kapitána, aby se vrátil do přístavu. Stalo se. Císařovna byla úplně bez vědomí dopravena do hotelu. V několika minutách byla mrtvolou. Zesnula, nezvěděvši, žese stala obětí atentátu."
S jiné strany se sděluje, že kapitán lodi rozříznuv císařovně korset, spatřil ránu. Lékařská pomoc byla ihned po ruce, ale bylo marno, císařovna vypustila o třetí hodině ducha. Lékařským ohledáním zjistilo se, že vražda způsobena byla trojhranným, do špičky přibroušeným pilníkem; vražedná zbraň vnikla do hloubky 8 ½ centimentru.
Když byl útočník čin svůj provedl, chtěl se spasiti útěkem, avšak dva kočové, kteří viděli, jak se na cizí dámu vrhl, pustili se za ním, lapili jej a odevzdali četníkům. Vrah šel bez odporu, prospěvoval si chvílemi a pravil cynicky: "Rána byla jistě dobrá, myslím, že jsem ji zabil."
Při výslechu zjistilo se, že jmenuje se Luigi Luccheni, že se narodil roku 1873 a že jest příslušný do Parmy. Roku 1893 prchl od vojska, pak se dostavil sám úřadům, byl odsouzen a obdržel později milost. Roku 1896 odebral se do Švýcar a stal se anarchistou. Vyslýchajícímu jej komisaři udal, že původně zamýšlel zavražditi prince Orleanského, avšak princ zatím opustil Ženevu. Luccheni se dověděl z novin, že v Ženevě mešká císařovna Alžběta, i umínil si ihned, ji zavražditi. Znal císařovnu, neboť ji viděl jednou v Pešti. Úmysl svůj chtěl provésti již v pátek, ale nenaskytla se mu vhodná příležitost. V sobotu číhal od časného rána nedaleko hotelu "Beau Rivage". V hodinách odpoledních provedl svůj vražedný úmysl. Při výslechu choval se drze a vyslovil se, že ví, že tento ojedinělý skutek anarchii nepomůže, ale dal prý alespoň příklad ostatním...
Mrtvola císařovnina převezena byla do Vídně, kde se bude zítra konati pohřeb dle obřadu španělského.

Z životopisných dat zesnulé císařovny vyjímáme:

Císařovna Alžběta Amalie Eugenie narodila se 24. prosince 1837 v Mnichově jako dcera bavorského prince Maxmiliana. Dne 24. dubna slavila svůj sňatek s císařem Františkem Josefem I. Po sňatku vykonala s chotěm svým cestu po všech zemích mocnářství. Na cestě té navštívila také Prahu. Podruhé meškala v Praze v listopadu 1858, a po třetí a naposled roku 1876, ale jen dvě hodiny návštěvou.
Dne 5. března narodila se arcikněžna Žofie, která však již r. 1857 zemřela. Dne 12. července roku 1856 narodila se arcikněžna Gisela, a to v Laxenburce. Arcikněžna Gisela provdala se roku 1873 za bavoeského prince Leopolda.
Dne 21. srpna 1858 narodil se rovněž v Laxenburku císařský princ korunní a na křtu obdržel jméno Rufolf. Zemřel tragickou smrtí 30. ledna 1889.
Dne 22. dubna 1868 narodila se císařským manželům v Budíně arcikněžna Marie Valerie. Dne 31. července r. 1890 provdala se za arcivévodu Františka Salvatora.
Císařovna Alžběta po drahná léta již byla chora a hledala zotavení a uzdravení na cestách a pobytem hlavně na jihu. Meškala na Madéře a zejména oblíbila si ostrov Korfu, kde vystavěla si nádherné sídlo Achilleion nazvané. Otřesené její zdraví nesmírně utrpělo tragickou smrtí korunního prince Rudolfa. Od té doby meškala stále na cestách.
Ještě pak zastihla ji strašlivá rána osudu. Při dobročinném bazaru v Paříži, při němž vypukl požár a na 150 lidí o život přišlo, strašlivou smrtí uhořením zahynula také sestra naší císařovny Žofie Karolina vévodkyně Alençonská, narozená 22. února 1847 v Mnichově.
**************************************************************************************
Taktéž ve Vídni vycházely u příležitosti smrti císařovny celé novinové přílohy,
např. Wiener Bilder z 18. září 1898:
Wiener Bilder z 19. září 1898:
Zdroj:
Digitalizovaný archiv časopisů: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php
Australian Newspapers Online: http://anno.onb.ac.at
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ally Ally | Web | 10. září 2009 v 17:24 | Reagovat

Zatím jeden z nejlepších článků! Stejně to musel být hrozný šok.... pro všechny.

2 Margita Margita | Web | 11. září 2009 v 18:30 | Reagovat

Opravdu to musela být velmi bolestná událost. Na ukázách z novin je ovšem vidět, že tehdy měly úroven. Uctivý ton, kterým mluví o králi a královně, odsouzení nejen atentátu, ale  celé ideologie, jež ho způsobila. Také oceňuji styl jakým mluví o životě císařovny Alžběty. Dnes by se všechny noviny předháněly ve vynášení špíny na císařovnu nebo ze všeho obvinili císaře Františka Josefa I.

3 Ally Ally | Web | 12. září 2009 v 14:55 | Reagovat

No, tehdy možná taky, ale lidé ještě nebyly takové hyeny a taky existovalo cosi jménem cenzura....

4 Lucka Lucka | 20. března 2010 v 19:49 | Reagovat

Odkud máš ty obrázky novin?

5 Sirka Sirka | E-mail | Web | 19. června 2012 v 15:47 | Reagovat

To se dalo čekat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.