Září 2009

Aféry a skandály Habsburků

30. září 2009 v 17:00 | Jana K |  Knihy o Habsburcích
Podtitul: Z tajných archivů publikovaných v roce 1930 - Kokoty - vladaři - šlechta
Autor: kolektiv autorů
Nakladatelství: Erika
Rok vydání: 1999
Počet stran: 224

Kolik dávám bodů:

Text, vydaný v roce 1930, stylisticky a jazykově upravili Věra a Karel Houbovi roku 1999.
Anotace:
Aféry a skandály Habsburků, kniha, jejíž první vydání vyšlo v roce 1930, byla sepsaná na podkladě materiálů z tajných archivů a přináší dosud neznámá fakta o erotických, sexuálních a homosexuálních aférách rakousko-německé šlechty na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Rodinné, politické i senzační události na rakouském, bavorském a pruském dvoře umožňují čtenáři seznámit se důvěrněji se životem příslušníků šlechty, dvora a vysokého důstojnictva v jeho pravé, báchorkami či falešnými "loyálními" pověstmi neopředené podobě.
Tak se čtenář dočte o vztahu Františka Josefa k císařovně Alžbětě, známé "Sisi", o milostné avantýře arcivévody Evžena, či arcivévody Ludvíka Viktora, o tragédii arcivévodkyně Marie Annunziaty, o vlivu herečky Schrattové na císaře Františka Josefa, o milostném poměru prince Leopolda Koburského a Kamily Rybičkové, o tom, proč princezna Žofie Sasko-Výmarská spáchala sebevraždu, o vyděračské aféře prince Ludvíka Bavorského a o desítkách dalších skandálů a afér.

Marie Gabrielle s dětmi

30. září 2009 v 16:00 | Jana K |  Potomci Marie Gabrielle
Marie Gabrielle s malou princeznou Irmingard, která bohužel zemřela jako sedmiměsíční.
Marie Gabrielle s novorozenou princeznou Irmingard a starším synem Luitpoldem.
Marie Gabrielle s Irmingard, Luitpoldem a manželem Rupprechtem.
Marie Gabrielle s prvorozeným synem Luitpoldem a mladším Albrechtem.
Společné fotografie Marie Gabrielle s manželem Rupprechtem a syny.
Marie Gabrielle s malým princem Albrechtem, narozeným v roce 1905.
Marie Gabrielle se svým druhým synem Albrechtem.
Marie Gabrielle se syny Luitpoldem, Rudolfem a Albrechtem.
Marie Gabrielle s manželem a syny.

Tudorovci

20. září 2009 v 22:00 | Jana K |  Knihy o anglickém královském dvoře
Podtitul: Král, královna a milenka
Autor: Anne Gracie (podle scénáře Michaela Hirsta)
Nakladatelství: Brána
Rok vydání: 2009
Počet stran: 256

Kolik dávám bodů: 8/10

Z anglického originálu "The Tudors, The King, the Queen, and the Mistress", vydaného nakladatelstvím Simon Spotlight Entertainment, New York v roce 2007 přeložila Hana Vališová.
Anne Gracie - Tudorovci
Anotace:
Král mezi dvěma ženami může přivést království do záhuby.

V době, kdy se anglické království zmítá náboženskou nestabilitou a neustále mění spojence, mladý král Jindřich VIII. usiluje o rozvod s královnou Kateřinou Aragonskou. Je to záležitost pro něho nadmíru důležitá, protože touží po dědici trůnu a právě se setkal se svou osudovou ženou - lady Annou Boleynovou, osmnáctiletou dívkou v rozpuku mládí. Nešlo však jen o náhodné setkání, Annin otec a strýc, vévoda z Norfolku, chtějí získat vliv na krále a posílit postavení svého rodu.
Jak nová romance rozkvétá, působí bolest královně Kateřině a problémy královu kancléři kardinálu Wolseymu, který nejdříve organizoval diplomatické rozhovory v zájmu království a později se snažil získat souhlas církve s královým rozvodem.
Poutavý příběh lásky, touhy a politických intrik, který je beletristickým zpracováním první řady seriálu Tudorovci (vysílá TV Nova), nám představuje mladého a silného krále jednoho z nejmocnějších národů světa a krásnou a ambiciózní ženu, která ho přiměje změnit běh historických událostí.

O autorce:
Anne Gracie je autorkou romantických historických románů. Vyrůstala v Austrálii, Skotsku, Řecku a Malajsii, protože její rodiče se často stěhovali. Žila v domě bez televize, ale se spoustou knih a zvířat. Četba historických románů ovlivnila její zájem o historii už v dětství.
Vystudovala anglickou literaturu, historickou geografii a později lingvistiku na univerzitě v Melbourne. Jako mladá hodně cestovala a stále vzpomíná, jak seděla v autobusu do Skotska, když začalo sněžit. V úžasu sledovala, jak se obyčejné zelené louky proměnily ve středověké pruhy polí se starobylými hranicemi vyrytými ve sněhu.
Anne učila řadu let na středních školách a školách třetího stupně, dokud se u ní po ročním cestování s rancem na zádech neprojevila láska k psaní románů.
V současné době se Anne věnuje spisovatelské činnosti na plný úvazek, pěstuje včely a cestuje, jakmile je to možné.
Její webové stránky jsou www.annegracie.com

Moje hodnocení:
Tak tohle je velká odbočka od císařovny Alžběty a Habsburků, řeknete si asi právem. No a máte pravdu - k téhle knížce jsem se dostala náhodou. Seriál Tudorovci jsem sice sledovala a musím říct, že mě docela zaujal (i když pravda, většinu dílů jsem více či méně pro pokročilou hodinu vysílání prospala), ale přečíst si, jak je seriál zpracován knižně mě nějak nenapadlo. Jednou se ale mamka vrátila z knihovny a přinesla mi z oddělení novinek Tudorovce. Zpočátku se mi do čtení moc nechtělo, ale jakmile jsem se do knihy začetla, docela mě chytla, že jsem ji za víkend měla přečtenou.

Atentát - Smrt císařovny Alžběty

20. září 2009 v 21:00 | Jana K |  Knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Maria Matrayová, Answald Krüger
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2001
Počet stran: 288 + 16 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 7/10

Z německého originálu "Das Attentat", vydaného nakladatelstvím F. A. Herbig Verlagsbuchhandlung GmbH, München, přeložila Ingeborg Churaňová.
Anotace:
"Cesta k revoluci vede královskou hrudí."

Pozadí historického zločinu - drama vzrušené doby na přelomu století.
Autoři prostudovali a zrekapitulovali okolnosti, které vedly k atentátu a následnému soudnímu procesu.
Vyprávění se pohybuje ve třech rovinách. Věnuje pozornost kriminálnímu vyšetřování, zlomkovitě životu císařovny ve vzpomínkách těch, kteří ji znali a stáli jí nablízku, a historii anarchismu, jeho teorii, teoretikům a propagandě činem, jakož i představiteli tohoto hnutí Luigi Luchenimu.

Ačkoli rakouská císařovna přicestovala k ženevskému jezeru inkognito, místní tisk oznámil, že se Alžběta ubytovala v hotelu Beau Rivage. Tato zpráva posléze rozhodla o jejím nešťastném osudu, protože italský anarchista Luigi Lucheni měl v plánu "velký čin". Chtěl připravit o život prince Jindřicha Orleánského, uchazeče o francouzský trůn, který měl zavítat do Ženevy. Když však princ svůj příjezd nečekaně odvolal, vybral si Lucheni za oběť Alžbětu, neboť i ona byla aristokratka, a navíc natolik vysoce postavená, že jeho skutek musel vyvolat obrovskou pozornost.
Šedesátiletá císařovna navštívila 9. září 1898 baronku Rothschildovou na jejím zámku nedaleko Ženevy. Následující den se měla vrátit lodí do Caux. Se svou dvorní dámou kráčela po Quai du Mont-Blanc, kde čekal parník a Lucheni. Jak věděl, že nenápadně oděná dáma je zrovna císařovna, byla hádanka, kterou se pokoušelo rozluštit předběžné vyšetřování. Lucheni bleskurychle bodl nabroušeným pilníkem.
Lucheni, tento "malý muž" mezi anarchisty, si přál rozsudek smrti ne z lítosti nad svým činem, ale coby anarchistická oběť. Mnoho set stránek obsahující spis o předběžném vyšetřování, uložený v archivu prokuratury ženevského kantonu, autoři poprvé vyhodnotili vyčerpávajícím způsobem. Vykreslili zdrcující obraz viníka bez naděje, který si svým činem chtěl vynutit pozornost a osobní identitu, a uvedl tak do pohybu nejen rozsáhlé pátrání s cílem dokázat existenci spiknutí, ale také lavinu zájmu o anarchismus - hnutí, které od krotkých úvah o sociální reformě dospělo k takzvané propagandě činnem, jejímž důsledkem byla smrt řady korunovaných hlav.

Moje hodnocení:
Doplním.

111 let starý tisk referuje o smrti císařovny Alžběty

10. září 2009 v 15:00 | Jana K |  Zajímavosti o císařovně Alžbětě
111 let již uplynulo od strašné události, jež byla spáchána na císařovně Alžbětě. Stejně jako je tomu dnes při takovýchto činech, zaplavily noviny ve všech koutech monarchie podobizny a články o tragicky zesnulé císařovně. Pojďme tedy nahlédnout do dvou českých časopisů, jež také samozřejmě nemohly nechat smrt císařovny bez odezvy, a srovnat dva různé články, které si lidé před 111 lety mohli přečíst. Přelouskání těchto dvou článků dá sice trošku zabrat, neb v této staročešnině, jimiž jsou články napsány, nečteme každý den, že :-) a některá slova mnohdy i celé věty nám budou znít značně podivně, ale myslím si že je zajímavé nahlédnout trošku zpátky a porovnat, jak takovou událost pojali novináři tenkrát a představit si, jakým stylem by informovali dnes.

Zlatá Praha

Hrozná událost, jaké snad nebylo ještě v dějinách rodů panovnických - aspoň za těch okolností a tak naprosto bez důvodů, jako tentokráte - stala se v sobotu dne 10. září na luzných březích jezera ženevského. Zákeřně byvši přepadena, nic nezavinivši, nikomu nepřekážejíc - jen proto, že osud vtiskl na její skráně čelenku císařskou - vykrvácela tam císařovna Alžběta, choť mocnáře rakouského, dáma dle obecného soudu vlastností ušlechtilých, ba nejušlechtilejších, pravá královna nejen rodem, ale i duchem, a přitom žena těžce životem zkoušená, vydrážděná krutými ranami osudu až k trvalé, nevyléčitelné chorobě. Cokoli bylo známo veřejnosti o císařovně Alžbětě, všechno nabádalo buď k úctě, buď k nelíčenému soucitu, a nebylo snad vlastnosti v povaze vznešené té dámy, jež by sváděla k jakékoli nelibosti, natož aby byla byť jen částečným podnětem k činu tak hroznému, nikdy a ničím neomluvitelnému, k činu tak zvrhlému a vší lidskosti se příčícímu, jako je vražda úkladná, ať spáchaná na komkoliv a za jakýchkoliv okolností. A všechny okolnosti, za nichž násilnou smrtí zhynula císařovna Alžběta, zvyšují tragičnost jejího osudu. V mládí svém básníky slavená kráska, v rozkvětu svého života duchaplná příznivkyně všeho, co žilo uměním a krásou - a na konec oběť vrahova! A při tom dcera rodu, jejž na výši panovnického lesku stíhaly rány nejkrutější - choť mocnáře, jemuž nepopřál život klidu ani v šedinách - matka králevice, jehož mladý život skončil rovněž smrtí násilnou. Mimoděk vynořují se v mysli vzpomínky na posledních třicet let v rodinném životě císařských manželů rakouských - a vzpomínky ty vyprávějí neméně než o pěti násilných koncích života. R. 1867 zastřelen byl bratr mocnáře rakouského, nešťastný Maximilián mexický, r. 1886 zahynul ve vlnách jezera starnberského bratr císařovny Alžběty, bavorský král Ludvík II., r. 1889 udála se tragedie mayerlingská, v níž vzal za své prvorozenec její, králevic Rudolf, r. 1897 uhořela při požáru dobročinného bazaru v Paříži sestra její, Žofie vévodkyně z Alençonu - a nešťastná císařovna, jíž vpletl osud tolik trní do koruny, hyne teď rukou vrahovou sama, zrovna v roce tom, kdy jejímu choti naplňuje se padesátý rok panování jeho a kdy se myslilo, že aspoň pozdní věk společného jejich života ozářen bude tichou, klidnou září zapadajícího slunce. Kdokoli jen trochu cítit dovede, nemůže se nezachvěti lítostí nad bolestí sestárlého mocnáře, jejž nejkrutější ztráty rodinné stíhají tak často a tak náhle, jako málokterého člověka na světě. A právě tento ryze lidský moment , při němž mizí jakákoli různost nazírání politického i sociálního, je příčinou všeobecného a nelíčeného rozechvění, způsobeného zvěstí o zavraždění císařovny Alžběty...

Císařovna Alžběta Amalie Eugenie pocházela z rodu bavorského, jsouc dcerou vévody Maxmiliána Josefa. Narodila se dne 24. prosince 1837 v Mnichově. Matka její, královská princezna bavorská Ludovika Vilemína, byla vlastní sestra matky císařovy, arcikněžny Žofie - a císař František Josef I. pojal tedy dne 24. dubna 1854 za choť vlastní svou sestřenici. Z manželství toho pošly tři dcery, z nichž nejstarší zemřela u věku dvou let, a syn Rudolf, zahynuvší dne 30. ledna 1889 na zámečku Mayerling nedaleko Vídně.
Smrt jeho byla největší ranou pro neduživou beztoho císařovnu, jež už po léta churavěla a nemajíc klidu, hledala tělesné i duševní zotavení na různých místech ciziny. Doma bývala císařovna Alžběta takořka jen hostem: tělesné útrapy i duševní sklíčenost pudily ji s místa na místo, od osamělých ostrovů v moři jonickém ke sněžné kráse alpských velikánů, od břehů Malé Asie k divokým pláním Normandie. Pravá to sestra blouznivého, nešťastného bavorského krále Ludvíka II., jenž neshledávaje upokojení ve formách a svazcích dvorního života prchal v samotu a minulost, opájeje se leskem středověku, poesií Artušova stolokruhu, vidinami umění Wagnerova a velkolepostí horských jezer bavorských. Nad jejich zrcadly budoval nejskvělejší své zámky - a v jednom z kouzelných jezer těch i zahynul. Mnoho příbuzného bylo v povaze sestry jeho, rakouské císařovny Alžběty - a čím byl její život tajemnější zrakům všedního pozorovatele, jenž sleduje osudy korunovaných hlav jen dle ponížených a střízlivých zpráv novinářských, tím vniterněji bohatším zdál se býti všem těm, kdož nezapomínali, že císařovna Alžběta je rodnou sestrou Ludvíka II. a že oběma dostalo se již do prvních let dětských plno zájmů pro umění, pro veliké sny básníků, pro nádheru samot přírodních.
Životní osudy dolehly však na císařovnu Alžbětu mnohem tíže, než na krále Ludvíka II., jenž cele dovedl se vzdáti svým zamilovaným vidinám a v nich aspoň na krátko byl šťasten. Císařovna Alžběta spasila se docela v samotu svých snů až tehdy, kdy nelítostný osud již příliš zlomil její tělesné síly. Pak ovšem dovedla docela se zbavit svých representačních povinností a vzdát se životu, v nějž ji do daleka volaly polou vrozená náklonnost a polou touha po vyléčení těla i duše. Nejkrásnějším pomníkem jejích uměleckých snů je zámek Achilleion na ostrově Korfu v moři jonickém. Tam pod zářnou oblohou Hellady, v bělostných chodbách a síních svého paláce, oddána jen sobě a dojmům básnickým, prožila císařovna mnoho dní za let posledních. Tam zbudován je tajé pomník Heineův, zamilovaného toho básníka císařovnina, jenž prý jedinou svou písní dovedl nadšení urozené samotářky povždy upoutat.
V domácích dějinách rakouského soustátí zbývá po zesnulé málo stop. Jen její zájem o národ maďarský, jenž vděčí císařovně Alžbětě značnou měrou nynější svou samostatnost, trvale se zapsal v annály národů, spojených politicky pod moc habsburskou.
Legenda, jež opřádá každý život, unikající zrakům slídivého množství, opředla již za živa, mnohými zvěstmi bytost císařovny Alžběty. Mnoho se bájilo - ale mnoho se pro nešťastnou císařovnu i cítilo. Kruté rány životní sbližovaly ji mimoděk s tím zvědavým množstvím, a ve sbližování tom bylo někdy mnohem více pravého cítění, než bývá v devotní neodbytnosti davu za jiných okolností.
A dnes, nad její rakví, zmizely teprve všechny rozdíly a jen společný, nejlidštější pocit účasti diktuje všeobecné rozechvění a slova: "Byla to žena nešťastná!" A věru, trpčí pravda, než může pochopiti královským leskem oslněné množství, je v povzdechu jiné panovnice, že na šat královen skane mnohem více slz, než na zástěru selky...

**************************************************************************************

Světozor

Strašná zvěst rozlétla se v sobotu dne 10. září t. r. v hodinách odpoledních z luzné Ženevy a zachvěla celým civilisovaným světem: císařovna rakouská Alžběta zavražděna dýkou zákeřnickou! Z počátku nenalézalo hrozné to poselství víry, avšak úřední potvrzení jeho zaplašilo pohříchu všecky pochybnosti, smrt císařovny zjištěna v celé tragice své. Vznešená paní stala se obětí atentátu, jejž na ní spáchal přívrženec šílené náuky, že celá nynější společnost vyvrátiti se musí z kořene, a blaho lidstva že spočívá v bezvládí. "Ni dieu, ni maitre!" - ("Ni Bůh, ni pán!") - jest heslem jejím, a smrtící nástroje všeho druhu jejími prostředky. Oni netvorové v lidské podobě, kteří se propůjčili za vykonavatele vůle nezvěstných zlosynů, řídících toto ďábelské dílo spousty a vraždy, Rusakov, jenž dynamitem se světa sprovodil cara Alexandra II., Caserio, kterýž dýkou svou proklál srdce Carnotovo, Hödel, Nobiling, Passanante, a jak se všichni ti zbabělci jmenují, obdrželi nového druha, jehož krvavý zločin volá k nebi o pomstu. A Luigi Luccheni - tak zove se vrah ženevský - jest nejzvrhlejším ze zlotřilých agentů "propagandy činu". Onino vraždili držitele státní moci a hlavní representanty těch řádů, jimž anarchie vypověděla nesmiřitelný boj, boj do zničení, tento vrhl se na bezbrannou, chorou paní, která nikdy nezasáhla v záležitosti veřejné, která žila toliko svým ideálům a která v přílišné důvěře v lidstvo neobklopovala se veřejnými a tajnými strážci své osobní bezpečnosti!
Těžce spočinula ruka Páně opětně na králi našem. Když v osudný den 30. ledna 1889 stihla jej zdrcující zvěst o tragickém skonu jeho jediného syna a dědice trůnu, tu mohlo se za to míti, že dovršena jest míra jeho utrpení, a že bez pohrom dalších budou plynouti dnové jeho. Nedopil však kalich utrpení ještě na dno, usouzen mu ještě jeden nezměrný bol. Kdyby vznešená družka jeho života byla zemřela smrtí přirozenou, byla by to bývala těžká rána osudu, avšak nevyzpytatelným zákonům života a smrti jsme podrobeni všichni bez rozdílu stavu a věku, a nikdo z nás neví dne ani hodiny, kdy přervána bude nit života jeho. Ale císařovnin život se skončil způsobem tak tragickým, že vražedná dýka zarazila tep srdce jejího, a to byla rána nezměrně krutá pro vznešeného trpitele na trůně.
"Já nezůstanu přec ničeho na světě ušetřen!" - ta slova nevýslovného bolu vydrala se z prsou jeho, když zpraven byl o hrozném zločinu ženevském. Národ český sdílí s nejvřelejším účastenstvím bol svého krále a vládce, jemuž oddán jest věrností nezdolnou, a nemá vroucnějšího přání, než aby panovník překonal i tuto zkoušku přetěžkou a věnoval se z nezlomenou silou ducha svého péči o blaho svých národů.
Bude míti zločin ženevský následky politické, a jaké? Ty a jiné otázky tanou dnes na mysli všem. Těžká jest na ně odpověď. Že strážcové veřejných řádů nyní s úsilím zvětšeným snažiti se budou, aby řádění stoupenců "propagandy činu", této smečce bídných vrahů a teroristů nejráznějšími prostředky byla učiněna přítrž, lze očekávati, jest si však přáti, aby dálo se tak bez obmezení občanských svobod, již beztoho nevalnou měrou jest nám uděleno.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Děsná událost sběhla se, pokud zjištěno bylo do toho okamžiku, co tyto řádky píšeme, takto:
Císařovna Alžběta meškala od několika dní v Caux ve Švýcarsku. V pátek dne 9. září přijela na zapřenou, provázena malou družinou, do Ženevy, a usídlila se v hotelu "Beau Rivage". V sobotu chtěla se vrátiti po parníku do Caux, a odeslala svou družinu napřed drahou ponechavši u sebe toliko dvorní dámu hraběnku Sztarayovou a jednoho lokaje. Parník měl odjeti o druhé hodině odpolední. Císařovna opustila s dvorní dámou hotel o půl druhé odpoledne, a kráčela k přístavišti. Co dále se stalo, vypravovala hr. Sztárayová dopisovateli jistého vídeňského listu: "Kráčely jsme po chodníku klidně, berouce se k jezeru. Tu pozorovala jsem, jak se nám od tohoto blíží mladý muž. Minuv strom přistoupil k císařovně - až před ni. Myslila jsem, že vrávorá. Hnul rukou. Měla jsem dojem, že chce udržeti rovnováhu. Potom běžel dál. Císařovna klesla k zemi. Zachytila jsem ji do svého náručí. "Je snad Vašemu Veličenstvu nanic?" tázala jsem se. Císařovna odvětila: "Nemohu nic říci. Myslím však, že v prsou cítím něco bolet." - "To je snad z leknutí," pravila jsem a dodala: "Račiž Vaše Veličenstvo přijmouti mé rámě!" Pravila: "Nikoli - děkuji!" Nicméně jsem ji podepřela. Nebylo toho však třeba. Vstoupily jsme na loď. Tam se mne ještě císařovna ptala: "Jsem bledá?" - "Ano, Vaše Veličenstvo - rozčilením." V tu chvíli sklesna na novo. Pozbyla vědomí. Já i několik dam na lodi jaly jsme se ji křísiti. Pokládala jsem její mdlobu za pomíjivý nervový choc. Na atentát nikdo nemyslil. Nemohl také ani tušiti, že by se byl stal. Setkání na chodníku nábřežním bylo jen okamžité. Neslédla jsem v rukách mužových zbraně. Když rozepjali jsme šaty Jejího Veličenstva, by mohla nabyti dechu, nebylo žádné stopy po krvi. Vzpamatovši se, císařovna se vzchopila a pravila jasným hlasem: "Co pak se vlastně stalo?" To byla její poslední slova - sklesla na zad - smrtelná bledost pokryla její líce - oddychovala stěží - potom počala chroptěti. Parník odplul. Prosila jsem kapitána, aby se vrátil do přístavu. Stalo se. Císařovna byla úplně bez vědomí dopravena do hotelu. V několika minutách byla mrtvolou. Zesnula, nezvěděvši, žese stala obětí atentátu."
S jiné strany se sděluje, že kapitán lodi rozříznuv císařovně korset, spatřil ránu. Lékařská pomoc byla ihned po ruce, ale bylo marno, císařovna vypustila o třetí hodině ducha. Lékařským ohledáním zjistilo se, že vražda způsobena byla trojhranným, do špičky přibroušeným pilníkem; vražedná zbraň vnikla do hloubky 8 ½ centimentru.
Když byl útočník čin svůj provedl, chtěl se spasiti útěkem, avšak dva kočové, kteří viděli, jak se na cizí dámu vrhl, pustili se za ním, lapili jej a odevzdali četníkům. Vrah šel bez odporu, prospěvoval si chvílemi a pravil cynicky: "Rána byla jistě dobrá, myslím, že jsem ji zabil."
Při výslechu zjistilo se, že jmenuje se Luigi Luccheni, že se narodil roku 1873 a že jest příslušný do Parmy. Roku 1893 prchl od vojska, pak se dostavil sám úřadům, byl odsouzen a obdržel později milost. Roku 1896 odebral se do Švýcar a stal se anarchistou. Vyslýchajícímu jej komisaři udal, že původně zamýšlel zavražditi prince Orleanského, avšak princ zatím opustil Ženevu. Luccheni se dověděl z novin, že v Ženevě mešká císařovna Alžběta, i umínil si ihned, ji zavražditi. Znal císařovnu, neboť ji viděl jednou v Pešti. Úmysl svůj chtěl provésti již v pátek, ale nenaskytla se mu vhodná příležitost. V sobotu číhal od časného rána nedaleko hotelu "Beau Rivage". V hodinách odpoledních provedl svůj vražedný úmysl. Při výslechu choval se drze a vyslovil se, že ví, že tento ojedinělý skutek anarchii nepomůže, ale dal prý alespoň příklad ostatním...
Mrtvola císařovnina převezena byla do Vídně, kde se bude zítra konati pohřeb dle obřadu španělského.

Z životopisných dat zesnulé císařovny vyjímáme:

Císařovna Alžběta Amalie Eugenie narodila se 24. prosince 1837 v Mnichově jako dcera bavorského prince Maxmiliana. Dne 24. dubna slavila svůj sňatek s císařem Františkem Josefem I. Po sňatku vykonala s chotěm svým cestu po všech zemích mocnářství. Na cestě té navštívila také Prahu. Podruhé meškala v Praze v listopadu 1858, a po třetí a naposled roku 1876, ale jen dvě hodiny návštěvou.
Dne 5. března narodila se arcikněžna Žofie, která však již r. 1857 zemřela. Dne 12. července roku 1856 narodila se arcikněžna Gisela, a to v Laxenburce. Arcikněžna Gisela provdala se roku 1873 za bavoeského prince Leopolda.
Dne 21. srpna 1858 narodil se rovněž v Laxenburku císařský princ korunní a na křtu obdržel jméno Rufolf. Zemřel tragickou smrtí 30. ledna 1889.
Dne 22. dubna 1868 narodila se císařským manželům v Budíně arcikněžna Marie Valerie. Dne 31. července r. 1890 provdala se za arcivévodu Františka Salvatora.
Císařovna Alžběta po drahná léta již byla chora a hledala zotavení a uzdravení na cestách a pobytem hlavně na jihu. Meškala na Madéře a zejména oblíbila si ostrov Korfu, kde vystavěla si nádherné sídlo Achilleion nazvané. Otřesené její zdraví nesmírně utrpělo tragickou smrtí korunního prince Rudolfa. Od té doby meškala stále na cestách.
Ještě pak zastihla ji strašlivá rána osudu. Při dobročinném bazaru v Paříži, při němž vypukl požár a na 150 lidí o život přišlo, strašlivou smrtí uhořením zahynula také sestra naší císařovny Žofie Karolina vévodkyně Alençonská, narozená 22. února 1847 v Mnichově.
**************************************************************************************
Taktéž ve Vídni vycházely u příležitosti smrti císařovny celé novinové přílohy,
např. Wiener Bilder z 18. září 1898:
Wiener Bilder z 19. září 1898:
Zdroj:
Digitalizovaný archiv časopisů: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php
Australian Newspapers Online: http://anno.onb.ac.at

Obrazy zachycující atentát na císařovnu

10. září 2009 v 14:00 | Jana K |  Obrazy císařovny Alžběty
Ve fantaziích malířů vznikly četné obrazy, na kterých najdeme různá vyobrazení atentátu na císařovnu Alžbětu, některé jsou celkem povedené a opravdové, jiné méně, některé jsou podle mě dosti nepovedené až strašné (viz předposlední obrázek). No posuďte sami:
Vyobrazení atentátu na titulním listu časopisu Lion républican z 25. 9. 1898.

Takto zachytil atentát na císařovnu magazín
"L'illustrazione Italiana" 18. 9. 1898.

Básně o Alžbětině touze po smrti

9. září 2009 v 9:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Od poloviny osmdesátých let hovořila císařovna opakovaně o sebevraždě. Především voda Starnberského jezera na ni působila zvláštní přitažlivostí, jak je vidět z následující básně:

Pokušení

"Tak dlouho seděla jsem na břehu,
šumění vody šálivě mi znělo.
Rusalek slova mámila můj sluch,
z vln pokušení ke mně přicházelo.

A každá vlna tiše vábí mě:
Nech znavené své tělo spočinouti,
dopřej mu klid na zeleném dně
a duši volnost dej na její pouti.

Mně zdá se, že i samo slunce zve:
Sejdeš-li nyní dolů odhodlaně,
ozáří hrob tvůj zlaté světlo mé,
jasnější svit však tvému duchu vzplane.

Hodina pokušení minula,
jak psisko zbaběle jsem domů šla."

Že Alžběta skutečně toužila po smrti, jež by jí přinesla osvobození, dokládá i následující - až strašidelná báseň:

"Mé tělo leží dole,
až u mořského dna,
a o útesy holé
můj trup se rozdírá.

Pavouk v mých copech nové
si našel bydlení
a slizcí polypové
lnou k mému rameni.

Po srdci plazí se mi
půl úhoř a půl had,
a paty humr němý
přišel si očichat.

Medúzy usazují
se kolem paží mých
a z dálky ke mně plují
hejna ryb zvědavých.

Krví mých prstů živí
se klubko pijavic
a treska mlčky civí
do prázdných zřítelnic.

V mých zubech perlorodka
nalezla sobě skrýš.
Snad jednou moji slzu
co perlu vylovíš?"

Nejmladší dceři Marii Valerii se císařovna dokonce svěřila že "..... je utrpením žít," a naznačila jí, že by se chtěla zabít.

Stefanie

7. září 2009 v 19:00 | Jana K |  Knihy o Mayerlingu a potomcích císařovny Alžběty
Podtitul: Životní osudy vdovy po následníkovi rakouského trůnu
Autor: Irmgard Schielová
Nakladatelství: Brána
Rok vydání: 2002
Počet stran: 280 + 16 čb. přílohy

Kolik dávám bodů: 10/10

Z německého originálu "Stephanie - Kronprinzessin im Schatten von Mayerling", vydaného nakladatelstvím Deutsche Verlag-Anstalt, Sttuttgart v roce 1978 přeložil Rudolf Řežábek.
Anotace:
Nové zpracování životních osudů belgické princezny Stefanie od jejího neradostného dětství, přes nepříliš šťastné manželství s rakouským korunním princem Rudolfem, synem Františka Josefa I. a Alžběty, až po konec nadějím na císařskou korunu po tragické Rudolfově smrti. Kniha líčí Stefaniino postavení v císařské rodině a na vídeňském dvoře, vztah k dceři Alžbětě a novou lásku a nerovný sňatek s uherským hrabětem Lónyayem. Biografie dává autorce prostor přiblížit dějiny tohoto období, s nimiž jsou osudy princezny úzce spjaty.

Ukázka z knihy:
Princezna seděla zpříma v posteli s pohledem strnule upřeným na dveře své ložnice. Každou chvíli sem museli vrazit.
Bylo 2. května 1945. Válka doznívala. 6. března začala šestá tanková armáda SS poslední německou ofenzivu u Plattensee. Po dvanáctidenním boji ji rudá armáda donutila k ústupu. Dnem i nocí míjely zástupy uprchlíků zámek. Pro Lónyayovy už bylo pozdě na útěk. Stefanii bylo osmdesát let. Sužovaly ji nemoci stáří i věčné nervové vypětí. Útěk odmítla v době, kdy snad na něj byl ještě čas. Už jednou s Elemérem prchali. To bylo roku 1919, když Béla Kun vyhlásil v Maďarsku komunistickou republiku. Tehdy Lónyayovi úprkem emigrovali do Švýcarska. Synovec Karel jim pohlídal majetek a zámek. Tentokrát tu zůstali. "Rusové jsou taky lidi," podotkla kněžna.
Přikrývka se vysoko vzdouvala nad hubeným tělem. Na poslední chvíli uprchly z vesnice dvě mladé dívky a uchýlily se na zámek. Churavá Stefanie je bez rozmýšlení schovala pod přikrývku. Kníže seděl se zralým klidem starého muže vedle postele své manželky, v pozadí stál mladý dvorní kaplan.
A pak najednou byli Rusové v zámku. Všichni je slyšeli lomozit dole v hale. Vykřikovali rozkazy a ohlušivě se smáli. Pak zadupaly jejich holínky na schodišti. Vojáci zabouchali na dveře a prudce je rozrazili. První vpadl do ložnice s namířeným samopalem. Ostatní se tlačili za ním.
To, co spatřili, je ohromilo. Stará princezna seděla v posteli, hleděla na ně a naprosto klidně se pokřižovala... A pak znovu... Jako by do ložnice vstoupil sám Spasitel.
První voják se zarazil a upřeně zíral na princeznu. Ostatní rovněž tiše stanuli za ním. Nikdo nepronesl ani slovo. Všichni pozorovali starou ženu se zapřísahavě zdviženýma rukama.
Jeden voják přistoupil k posteli a zvedl nápadně se vzdouvající přikrývku. Když spatřil dívky, zase ji spustil. Potom se otočil a vykročil ke dveřím. Ostatní ho následovali...

Moje hodnocení:
Velmi povedená knížka mapující mnohdy velmi pohnuté osudy rakouské korunní princezny.

Mary na fotografii se sestrou Hannou

2. září 2009 v 12:00 | Jana K |  Fotografie Mary
Mary se svou o tři roky starší sestrou Hannou.

Rudolf v loveckém oblečení

1. září 2009 v 16:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Rudolfa
Jak je velmi dobře známo, Habsburkové patřili k náruživým lovcům a vyjímkou nebyl ani korunní princ Rudolf.
Fotografie Rudolfa z roku 1872.
Rudolf v loveckém roku 1876.
S uloveným medvědem v roce 1879.

Už jako malý doprovázel Rudolf svého císařského otce v horách na lov: