Tajná láska korunní princezny Stephanie

4. července 2009 v 12:00 | Jana K |  Životopis a zajímavosti o Stephanii
Nebylo žádným tajemstvím, že korunní princ Rudolf byl své manželce nevěrný. Stephanie pro to měla, ve Vídni končícího 19. století jen velmi málo pochopení. Ženatí muži byli totiž většinou - pokud si to mohli finančně dovolit - nevěrní. Ve společnosti se to tolerovalo, ale pouze u pánů. U dam byla nevěra v prudérním 19. století naprosto nepřípustná. Rudolf se v dobách, kdy začal svou přízeň věnovat pochybným ženštinám z okraje společnosti setkával s nanejvýš prudkou žárlivostí Stephanie, která nevynechala jedinou příležitost, aby svého chotě veřejně ztrapnila a posléze mu odepírala určitá práva, což v korunním princi vyvolalo zahořklost a svedlo jej na scestí.
Avšak i ona měla tajnou lásku, o níž zřejmě nevěděl nikdo jiný, než její sestra Louise, jíž se svěřovala a podrobnosti dodnes zůstaly zahaleny tajemstvím. Ale život Stephanii krátce po uplynutí smutečního roku za korunního prince uchystal další ránu osudu. Ale hezky od začátku. Ještě za života korunního prince se Stephanie nepochybně zamilovala do muže, jehož nazývala "Hamlet". 25. března 1888 se jméno "Hamlet" poprvé objevilo v dopisech Louise: "Hamlet n'est pas oublié." (Hamlet není zapomenut.) "Hamlet" vyvolával u "Ofélie" bušení srdce, kdokoli se k ní přiblížil. Jen Louise směla vědět o Stephaniině náklonnosti k tomuto muži. Korunní princezna se odvažovala naznačit jeho jméno jen pomocí několika písmen. Z Vídně nebo Laxenburgu a v Rudolfově nepřítomnosti psala sestře: "Už nedokáži ovládnout svůj neklid, když vím o přítomnosti Ar..t.. ve Vídni. Ofélie ho musí vidět, ale jak to navléci? R. a Fritz jsou v Abbazii. Hamlet se zdrží ve Vídni jen dva dny. Hned mi odpověz, co se dá zjistit. Myslela jsem už na snídani nebo oběd u Vás? Potřebuji dobrou radu!... Snaž se něco zařídit."
"Hamlet"

Tato láska Stephanie ale vzala, jak už jsem zmínila výše, velmi rychlý konec. Citace z dalšího nedatovaného dopisu: "Zasluhovala bych jiný osud, dokázala bych totiž být nesmírně šťastná s člověkem, kterého miluji nebo jímž bych byla milována." V září ji ale v Zandvoortu, kde se tou dobou zdržovala zastihly špatné zprávy. Hamlet byl smrtelně nemocný a nevýslovně zarmoucený. "Nevýslovně po něm toužím. Nesmírně ho miluji. Víš o tom jenom ty a nikdy bych nemohla mít spolehlivějšího strážce tajemství mého srdce, které se občas div nerozskočí, když na něj pomyslím.", psala Stephanie sestře Louise. Na dalším dopise ze 14. září 1889 je uvedeno: "Spal tento dopis." Nespolehlivá Louise toto přání Stephanii nesplnila a dopis se tudíž dochoval: "Vynasnaž se ještě před svým odjezdem do Pohorelly (panství Louisina manžela Philippa Coburga) dovědět podrobnosti o nešťastném Hamletovi, s nímž se to chýlí ke konci. Srdce mi krvácí. Pravděpodobně ho znovu operovali, což ho připravilo o řeč. Sice píše, ale ach, to, co píše, nedává žádný smysl, jsou to jenom vzájemně nesouvisející slova. Pobývá u Edera, kde byl i na jaře. Musíš se něco konkrétního dovědět. Ihned mi napiš, abys zmírnila mé nesmírné rozčilení. Kdybych tak mohla u něj být, pečovat o něj a vidět ho! Nemohu Ti už nic napsat, prostě toho nejsem schopna. Celou mou bytost ovládá jediná myšlenka. Pokud ten chudák tak strašlivě trpí, bylo by štěstí, kdyby byl ze svého utrpení vykoupen. Jestli ho navštívíš, řekni mu, že na něj často myslím, že se za něj modlím a že bych mu to chtěla usnadnit. Promiň mi mé pohnutí. Chápeš je lépe než kdokoli jiný. Modli se za něho a svou sestru."
"Ofélie"

V dubnu 1890 se dostavil milosrdný konec. Nyní už napsala i Hamletovo křestní jméno: "Bůh mě vystavil těžké zkoušce. Arthur zemřel.", psala 23. dubna 1890 z Meranu Louise. "Byla jsem na to připravena, ale nedokázala jsem se s tím v duchu smířit a stále jsem doufala, že se uzdraví. Nadarmo. Ztratila jsem svého nejlepšího přítele,... muže, kterého jsem si nesmírně vážila a nevýslovně milovala. Ta ztráta mě strašlivě bolí. Nikdo to neví tak dobře jako Ty, protože jsi byla do tohoto přátelství zasvěcena a znala jsi... mé city. Je vykoupen z hmotného těla, které mu přivodilo tolik utrpení, a určitě je v nebi. Ztratila jsem na tomto světě velikého přítele, ale tam nahoře jsem získala přímluvce..." Když v srpnu roku 1890 prožila Stephanie nebezpečný pád z koně a ve zdraví ho přestála, byla přesvědčena, "že to byl Arthur, který mě uchránil před tím, abych si nezlámala vaz."

A kdo vlastně byl onen tajuplný přítel, pravděpodobně Stephaniina první velká láska?
Arthur Potocki (1850 - 1890)

"Hamlet" pocházel z prastarého rodu Potockých, jenž byl rozšířen v Rakousku, Haliči, Polsku, Slezsku a jižním Rusku. Z jejich středu vzešlo třicet vojvodů, dva kardinálové, sedmnáct biskupů a četní generálové a státní hodnostáři. Jejich praotec Alexander Potocki byl kolem roku 1300 komorníkem královny Alžběty Uherské,... Dominik Potocki padl roku 1683 jako generál při tureckém obléhání Vídně, Andreas Potocki se oženil se sestrou krále Stanislava Polského. Hrabě Alfréd Potocki byl v letech 1870 - 1871 ministerským předsedou císaře Franze Josefa.
Arthur hrabě Potocki se narodil 14. června 1850 a bylo mu tedy necelých čtyřicet let, když zemřel. V roce 1877 si vzal princeznu Rosu Lubomirskou, která však po čtyřletém manželství v pouhých jedenadvaceti letech zemřela. V době seznámení s korunní princeznou Stephanií byl tedy vdovec, otec dvou dcer, jimž bylo jedenáct a dvanáct let. Hrabě byl c. a k. komoří a celoživotní příslušník panské sněmovny rakouské říšské rady. Pocházel z druhé linie rodu Potockých. Jeho dědeček, jenž se rovněž jmenoval Arthur, si vysloužil ostruhy jako pobočník Napoleona I., jeho otec Adam, c. a k. komoří a tajný rada, se vehementně zasazoval za konstituční formu vlády, což mu vyneslo několikaměsíční žalář. Ženy z rodu Potockých působily většinou jako dvorní dámy, Arturova matka byla nositelkou Řádu hvězdného kříže.
Rodina Potockých se odedávna těšila všeobecné úctě, důkazem budiž citace z novin, které také sledovaly zdravotní stav hraběte Potockého. Tak se např. ve "Fremdenblattu" ze 7. května 1889 dočteme malou poznámku: "Hrabě Arthur Potocki, jenž se musel, jak známo, podrobit velice těžké operaci, se zase, jak nám bylo sděleno, zcela uzdravil. Hrabě Potocki přijal v posledních dnech četné návštěvy. Dostavili se všichni haličští hodnostáři, zemský maršálek pro Halič Zaleski a mnohé další politické osobnosti, aby projevili ctěnému krajanovi své sympatie." 8. května oznámily "Neue Freie Presse", že den předtím arcivévoda Friedrich navštívil v sanatoriu Eder hraběte Arthura Potockého. O tři dny později byly ohlášeny další pokroky při uzdravování a 16. května "Fremdenblatt" oznámil, že hrabě Arthur Potocki včera odcestoval do Krzeszowice (Halič). Četní přátelé vyprovodili hraběte na nádraží. Novinová kronika pokračuje až 12. zářím 1889: "Hrabě Arthur Potocki se v těchto dnech znovu musel podrobit operaci. Provedl ji profesor Weinlechner, který trval na odstranění části jazyka. Slavný chirurg byl výsledkem operace podle všeho naprosto spokojen. Hrabě Arthur Potocki se nyní nachází v péči dr. Edera.", napsaly "Neue Freie Presse". 27. března 1890 listy ohlásily smrt hraběte. "Krakov, 26. března," bylo uvedeno ve "Wiener Zeitung", "hrabě Arthur Potocki dnes v půl druhé odpoledne zemřel v Krzeszowicích. Z pověření Jeho Výsosti poslal císařův hlavní pobočník, polní podmaršálek hrabě Paar, kondolenční depeši matce zesnulého, hraběnce Kateřině Potocké. Korunní princezna vdova Stephanie vyjádřila soustrast bratrovi zesnulého, hraběti Andreasi Potockému a poslala nádherný věnec z bílých růží a rudých kamélií". 29. března se konal v haličské obci Krzeszowice pohřeb hraběte Arthura Potockého. "Velkolepé smuteční oznámení o předčasně zesnulém, jenž se velice zasloužil o Haličsko," mohli jste se dočíst ve "Wiener Zeitung", "bylo výmluvným svědectvím o všeobecné úctě a opravdových sympatiích, jimž se hraběcí rodina Potockých odedávna a bez výjimky těšila ve všech místních společenských kruzích." Bylo položeno téměř sto věnců. Pohřbu se účastnili ministři, hodnostáři a vybraná šlechtická společnost.
Stephanie s korunním princem Rudolfem přibližně v době, kdy poznala hraběte Potockého.

Ještě jedna podstatně důležitá informace nám tady chybí a to, jak se vlastně korunní princezna Stephanie s hrabětem Potockým seznámila?
Má se za to, že s největší pravděpodobností to bylo u příležitosti cesty korunního prince a princezny do Haliče koncem června 1887. Rudolf a Stephanie si tehdy prohlédli zámek Krzeszowice hraběte Arthura Potockého, kde povečeřeli. Ubytovali se ve slavném starém paláci Potockých v Krakově, zvaném "Pod Baranami". Jak se hrabě Arthur dostal k přezdívce Hamlet, zůstává zahaleno tajemstvím, stejně tak jako informace, nakolik se tomuto milostnému vztahu dařilo. Předčasný a tragický konec vztahu mezi belgickou princeznou a polským šlechticem přivodila těžká choroba, zřejmě rakovina jazyka.
Hrou osudu se však právě v těchto, pro Stephanii tak těžkých dnech, vynořilo z anonymní temnoty jiné jméno. 27. března 1890, když noviny oznámily smrt hraběte Potockého, se v témže "Fremdenblattu" objevila nenápadná poznámka, a to: "Jeho Výsost císař propůjčil svému atašé v Bruselu, Eleméru Lónyayovi von Nagy-Lónya a Vasaros-Nameny... hodnost komořího." Korunní princezna si této drobné, nepatrné poznámky ani nepovšimla. Nemohla tušit, že tento muž se takřka na den přesně o deset let později stane jejím druhým manželem...
Deset let po "Hamletově" smrti, 22. března 1900 se Stephanie provdala za uherského hraběte Eleméra Lónyaye.

Zdroj: vlastní skromné znalosti, citace z novin a z dopisů Stephanie z Irmgard Schiel: Stephanie - Kronprinzessin im Schatten von Mayerling
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Comtesse Klara Comtesse Klara | Web | 6. července 2009 v 9:51 | Reagovat

Ahoj,moc se mi líbí tvůj blog,nechtěla bys spřátelit??

2 Jana K Jana K | E-mail | Web | 7. července 2009 v 18:15 | Reagovat

[1]: Díky, moc ráda :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.