Maryina matka Helene von Vetsera

10. července 2009 v 0:00 | Jana K |  Rodina Mary
Helene von Vetsera
roz. Baltazzi
(1847 - 1925)

Baronka Helene von Vetsera se narodila roku 1847 v Marseille. Pocházela z bohaté a také početné bankéřské rodiny (měla devět sourozenců, o jejích bratrech bude řeč v některém z příštích článků), která obchodovala v Orientě. Její otec Theodor Baltazzi vydělal ohromné jmění na mýtném z mostu Stanbul-Galata a byl také sultánovým finančním poradcem.
V dubnu roku 1864, když bylo Helene šestnáct let se v katolickém chrámu v Konstantinopoli-Pera provdala za Albina Vetseru. Ten byl původně přítelem jejích rodičů a po jejich předčasné smrti se stal poručníkem všech deseti Baltazziových dětí. Nebyl to žádný sňatek z lásky, na to byl věkový rozdíl dvacetidvou let mezi manžely příliš velký a jejich temperament, sklony a zájmy se příliš lišily. Helene však byla víceméně "skvělou partií" a sňatek z jednou z nejbohatších dívek v Konstantinopoli se zřejmě i příznivě projevil v kariéře Albina Vetsery: brzy to dotáhl na vyslance a zplnomocněného ministra v Sankt-Petěrburgu, Lisabonu a na hessenském dvoře.
Roku 1865 porodila Helene v Paříži syna Ladislause a roku 1868 přišla na svět první dcera Johanna. Téhož roku odcestoval baron Albin Vetsera jako zmocněnec do Sankt-Petěrburgu a jeho žena se usadila ve Vídni. 19. března 1871 porodila další dceru, jež dostala jméno Marie Alexandrine, kterou ale rodina zkráceně nazývala "Mary".
Rodina zpočátku bydlela nejprve ve vile na břehu Dunaje ve vídeňském druhém obvodě v ulici Am Schüttel číslo 11. Tam se Helene roku 1872 narodil i čtvrtý a poslední potomek Franz Albin, jemuž v rodině říkali "Fery", jak bylo zvykem v Uhrách. Elegantní rodinný palác v Selesianergasse 11 získali teprve později, zůstal v jejich majetku do roku 1897, pak se ho museli vzdát.
Elegantní vídeňský palác v Selesianergasse, kde bydlela rodina Vetserových.

Helene von Vetsera byla drobná, křehká osůbka, velmi půvabné stvoření s tmavými vlasy a jemně modelovaným obličejem, ve kterém na sebe téměř magicky přitahoval pozornost pár nesmírně živých, modrošedých očí. Zatímco její manžel býval velmi často v zahraničí, rozesílala rozverná baronka bezpočet různých pozvání do svého salonu. Ambiciózní a krásná Helene se tak horlivě snažila získat pro sebe a svou rodinu přístup do nejvyšších společenských kruhů o jejichž uznání očividně usilovala. Její snahy byly korunovány úspěchem. Byla i s chotěm a dcerami zvána na dinery, reduty, plesy a soaré. Dokonce i v listu "Wiener Salonblatt" bylo možno se dočíst že Helene von Vetsera "projevuje značný zájem o veřejný život dvora, tudíž jen velmi zřídka chybí při nějaké slavnosti." Byla to pravda - podnikavá a živá baronka se často objevovala i na dostizích a jezdeckých představeních, kde s několika ctiteli temperamentně flirtovala. Zúčastňovala se také každoročních dvorských lovů v Megyeeru a Gödöllő v Uhrách, často k velké nelibosti mnohých dvorních dam, které nad baronkou tak divokou a otevřeně dávající najevo své city ohrnovaly nos. Dvorní dáma císařovny Alžběty, hraběnka Marie Festetics si do deníku zapsala: "Mezi jinými tu vidím i madame Vetserovou, nezdá se to nějak nebezpečné, protože ona opravdu není půvabná, ale je mazaná a ráda využívá všechny lidi, chce se dostat ke dvoru, uplatnit sebe a svou rodinu. Její dcery budou po ní, samozřejmě teprve pomalu dorůstají, ale vždyť se staví od základů!"
Baronka, která se brzy ve dvorských kruzích cítila jako ryba ve vodě začala samozřejmě, stejně jako spousty jiných dam obletovat korunního prince Rudolfa. Sám císař, kterého ženy nikdy neobletovaly poznamenal 3. prosince 1879 u stolu: "Je neuvěřitelné, co ta žena s Rudolfem provádí. Při vyjížďkách na koni se od něho nehne na krok. Dnes mu dokonce něco darovala." Pak se obrátil k hraběnce Festetics: "Zdá se mi, že vy k ní máte určitý odpor, ne, hraběnko?" "Ano, Vaše Veličenstvo," odpověděla Marie Festetics. Dárkem, který vzbudil takovou pozornost, bylo cigaretové pouzdro, jak později opět zaznamenala hraběnka Festetics: "Těšil se z toho dárku jako malé dítě, každému jej ukazoval, dokonce i císaři, kterého ona sama upozornila na to, že baronka von Vetsera dala pouzdro ozdobit jménem Helene. To je přece hrozné, to se na dámu nesluší," řekl císař hraběnce. O Rudolfově reakci dále hraběnka píše: "Pak vyndal cigaretu, hledal zápalku a zjistil, že v pouzdře jsou nejen zápalky, nýbrž i fidibus. Řekl, že to je velmi milá pozornost a chtěl fidibus zapálit, všiml si však, že je na něm něco napsáno. Rozložil jej tedy a uhladil a pak přečetl: Zítra v půl dvanácté v mém bytě! To pozvání jej rozčílilo, chování oné dámy považoval za velmi nevhodné, v čemž jej hraběnka utvrdila."
Netrvalo dlouho a dvorskými kruhy už se nesl nejnovější klep o údajné aféře korunního prince s o jedenáct let starší baronkou, která byla navíc vdaná a matka čtyř dětí. Zda byly tyto klevety pravdivé či nikoli už se dnes těžko dozvíme - "aféra" není prokázaná ani prokazatelná. Helene von Vetsera se také snažila dostat se k dámám z okolí císařovny Alžběty, k velmi důvěřivé Idě von Ferenczy a k už zmíněné velmi skeptické hraběnce Festetics. Jenže ta se jí vyhýbala a proto ji měl oblomit korunní princ Rudolf. Jednou večer náhle korunní princ hraběnce řekl: "Zítra večer k vám s vaším svolením přijde baronka von Vetsera." Hraběnka Festetics mu na to odpověděla: "Oh, ne císařská Výsosti, to nedovolím. Ať si dá císařská Výsost schůzku jinde než v mém salonu. Já si její společnost nepřeji. Dosud jsem si ji držela od těla a přitom zůstanu."
8. prosince roku 1881 postihla Helene první z řady rodinných katastrof, které budou následovat. Toho večera se její nejstarší syn Ladislaus zúčastnil představení "Hoffmannových povídek" ve vídeňském Ringtheateru. V té době šestnáctiletý žák Vojenské školy majora Friesse se stal i s několika kamarády obětí strašlivého požáru Ringtheateru, při němž zahynulo celkem 386 lidí. Ladislaus byl se všemi ostatními oběťmi pochován v hromadném hrobě na Ústředním hřbitově.
14. listopadu 1887 umírá Helenin manžel Albin ve věku dvaašedesáti let; zemřel v Káhiře na následky mrtvice.
Hraběnka se se svými dětmi také často zdržovala v Pardubicích u svého bratra Alexandra Baltazziho, který sloužil v tamní vojenské posádce. V Pardubicích se baronka seznámila s hraběnkou Marií Larisch, císařovninou neteří, jíž byla kladena vina za neblahé události v Mayerlingu. Právě na ni svalovala baronka veškerou odpovědnost za smrt Mary v Mayerlingu. "Nikdy by nedošlo k tajným stykům s korunním princem, spojeným s celým tím děsivým neštěstím, kdyby se hraběnka Larisch-Wallersee nedopustila onoho zlořečeného činu a neumožnila za mými zády setkání dcery s korunním princem," napsala baronka ve svém spise o němž ještě bude řeč. Krátce poté, co byla o událostech informována císařovna, přijela do Hofburgu také nic netušící baronka von Vetsera. Hledala svou nezvěstnou dceru a žádala o audienci u císařovny. Alžbětina dvorní dáma, hraběnka Ida von Ferenczy, která už o neštěstí byla taktéž informována ji ale nechtěla ohlásit, baronka se ale nenechala odbýt: "Musím mluvit s jejím Veličenstvem císařovnou. Ztratila jsem své dítě, jen ona mi je může vrátit." Předtím již byla u policejního prezidenta a u ministerského předsedy Taaffeho a ti, protože byl do věci zapleten korunní princ ji poslali k císařovně. A pak císařovna skutečně přišla k té malé, vyděšené dámě, kterou znala z lepších časů, z dostihů v Uhrách, Čechách i Anglii, z povrchní společenské konverzace. "Baronko," oslovila ji císařovna, "seberte veškerou odvahu. Vaše dcera je mrtvá!" Helene začala v tu chvíli hlasitě naříkat: "Mé dítě, mé krásné, milé dítě!" "Ale víte," pokračovala Alžběta, "že i můj Rudolf je mrtev?" Baronka se zapotácela, padla před císařovnou na kolena: "Mé ubohé dítě, co to jen provedla?" Poté císařovna opustila baronku se slovy: "A nyní si pamatujte, že Rudolf zemřel na selhání srdce!" V rozhovoru s hrabětem Taaffem, který ji žádal o zachování naprostého mlčení o tragických událostech, Helene prohlásila: "Ti, kteří dávno věděli víc než já, už budou pravděpodobně informováni, jiným jsem nic nesdělila." Dvůr po tragédii trval na tom, aby baronka okamžitě odjela z Vídně. Požadoval to sám císař. Baronka se tomuto přání podvolila a i přes "nejvyšší zoufalství", jak uvedla, se vydala na cestu do Benátek. Tam ale nedojela. V Reiflingu ji postihl nával slabosti a ona opustila vlak, aby se navzdory císařskému nařízení vrátila domů do Vídně. Tam bylo ale baronce velmi nechutným způsobem spíláno a dáváno najevo, že není žádoucí. V deníku barona Alexandra von Helferta se můžeme dočíst: "V aristokratických kruzích se o staré Vetserové mluví jako o kanálové kryse, protože je malá, černá a - špinavá; prý je na kordy s vodou a mýdlem."
Všeobecně se z rodin Vetserů a Baltazziů po tragédii v Mayerlingu stali vyděděnci společnosti. Bylo to nepřímé vytváření nálady proti baronce Vetserové, spojené s dlouhé měsíce trvajícím sledováním a nejrůznějšími druhy ponižování. Ve Vídni střežili policejní agenti každý barončin krok. "Baronka von Vetsera odjela dnes odpoledne ve tři hodiny v doprovodu své dcery a Baltazziho Jižní drahou do Mödlingu, kde si najala fiakr a zamířila pravděpodobně do Heiligenkreuzu." Tak z ní jedno z pozorování, baronka zjevně často navštěvovala Maryin hrob: "Baronka spolu s baronesou přicházejí ke hrobu vždy jednou za pět neděl, většinou uprostřed týdne, pouze tentokrát výjimečně v sobotu kolem třetí hodiny a pokaždé položí na hrob 4 až 5 bílých kamélií, které jsou na místě i dnes," zaznamenal policejní agent. Helene se chtěla bránit memorandem, které sepsala v červnu 1889 a v němž popsala mayerlingské události ze svého pohledu. Spisek však byl na policejní příkaz skartován. Několik zbylých exemplářů se ale dochovalo v četných rukopisných kopiích. Zajímavý je i pozdější dodatek k memorandu, který byl publikován teprve roku 1891 a v němž baronka obviňuje hraběnku Larisch z vydírání své dcery.
Po zbytek života už neštěstí baronku provázet nepřestalo. Druhá dcera Johanna, nazývaná "Hanna" zemřela 20. února 1902 jako čtyřiatřicetiletá na tyfus v Římě.
Nejmladší barončin syn "Fery" padl 22. října 1915 jako rytmistr husarského pluku č. 9 u Kukli na Styru ve Volyňsku. Baronka se poté úplně vzdálila z vídeňské společnosti a koupila si "Mlýnský dvůr" v Kübu u Payerbachu.
Zemřela 1. února roku 1925 ve čtvrtém vídeňském obvodě, v Prinz-Eugen Strasse č. 10. Stejně jako její syn "Fery" je pochována na tamním hřbitově. Osud jí určil, že musela přežít všechny své děti...

Zdroj: mé skromné znalosti, citováno z následujících pramenů: Corti - Elisabeth, Die Seltsame Frau, Camillo Schaefer - Mayerling, Friedrich Weissensteiner - Frauen um Kronprinz Rudolf
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MUDr. Lumir Havrland MUDr. Lumir Havrland | E-mail | 1. prosince 2010 v 16:39 | Reagovat

Sehr interessant meine Uhrgroßmutter
war gräfin Johanna Larisch und ich möchte mehr über Sie erfahren.Danke

2 stillstand stillstand | Web | 9. září 2016 v 11:57 | Reagovat

pujcky od soukromych investoru 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.