Láska a krev

3. července 2009 v 23:00 | Jana K |  Knihy o Mayerlingu a potomcích císařovny Alžběty
Podtitul: Skandál kolem Mayerlingu
Autor: Maria svobodná paní z Wallersee
Nakladatelství: Grafoprint-Neubert
Rok vydání: 1993
Počet stran: 160, obsahuje čb. obraz. přílohu

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu přeložil Ivan Starý.
Anotace:
Málokterý skandál vzrušil občany rakousko-uherské monarchie tak jako svého času mayerlingská tragédie. Jejím vykonavatelem byl korunní princ Rudolf, jenž po honu v Mayerlingu zastřelil svou milenku Mary Vetserovou, a poté sám sebe. Do tragédie byla zapletena i hraběnka Marie Larischová, oblíbená neteř císařovny Alžběty (Sissi), po události obviněná císařovnou ze spoluviny na Rudolfově smrti.
Pro toto obvinění se zastřelil syn Marie Larischové, která po jeho smrti napsala na svoji obhajobu tuto knihu. Císař František Josef však dal r. 1907 celý náklad knihy zničit.
Jde o vynikající dokument, obsahující málo známé podrobnosti ze života vídeňského dvora, jak je viděla a popsala korunní svědkyně mayerlingské tragédie. Svou napínavostí se tato četba vyrovná současným "chladnokrevným" thrillerům.

O autorce:
Marie Louise, hraběnka Larisch-Wallersee byla dcerou Ludvíka Bavorského a jeho ženy Henriette Mendel, povýšené roku 1859 do šlechtického stavu - od této chvíle byla nositelkou titulu svobodná paní z Wallersee. Ve dvorské společnosti trpěla, stejně jako její matka, častými ústrky pro svůj původ. Zřejmě právě proto si ji oblíbila její teta, rakouská císařovna Alžběta, která ráda pohoršovala vídeňský dvůr svými výstřelky - a protěžování této neteře, kterou dvorská kamarila nazývala obyčejným "bastardem" bylo jedním z nich. Stala se tedy císařovninou důvěrnicí a také byla častou společnicí císařovniny nejmladší dcery Marie Valerie. Vše se ale změnilo po mayerlingské tragédii, Marie Louise se stala silně nežádoucí a byla nucena opustit císařský dvůr ve Vídni. U císařovny upadla v naprostou nemilost a Alžběta ji už nikdy nepřijala. V roce 1913 vydala Marie Louise svoje paměti (Meine Vergangenheit) a v roce 1935 ještě knihu svých vzpomínek na císařovnu Alžbětu (Kaiserin Elisabeth und ich).

Ukázka z knihy:
Příštího rána mě císařovna k sobě povolala. Chvěla jsem se netrpělivostí, kdy budu moci před ni předstoupit. Zmocnila se mého srdce, hned jak jsem ji spatřila. Alžběta seděla u snídaně a frizérka ji dočesávala. Byla opravdu čarovně krásná, krásná jako z pohádek, alespoň mně tak připadala. A císařovna vskutku byla v rozkvětu své ženské krásy, byl to okouzlující zjev. Matiné z drahocenných krajek splývalo po štíhlé postavě a podivuhodné vlasy, které jsem spatřila poprvé, spadaly k nohám v těžkých kaštanových vlnách. Její hluboké oči se leskly jako zlaté jantary a denní světlo proudící dovnitř odhalovalo její zářivou, neposkvrněnou krásu. Alžběta se mi zdála být dcerou slunce a ohně, jak tu seděla ve zlatavém ránu, které ještě zvyšovalo její líbeznost a cizost jejího nadpřirozeného zjevu.
Brzo jsem se dozvěděla, proč mě zavolala. Mám prý si odpoledne hrát s Valerií. Potom "teta Sissi" pravila, že si vyjede, a byla jsem propuštěna. Minulo tolik očekávané setkání a já se vracela spoutána jejím půvabem a krásou. Nebyla jsem schopna jít domů. Toužila jsem po samotě. Bloudila jsem parkem, lovila raky. Jindy mě to neunavovalo. Dnes ano, a brzy. Vylezla jsem tedy na strom, svlékla promáčené punčochy, zavěsila je na větev a snila s otevřenýma očima o své císařovně.
Vzpomínala jsem na vše, co jsem kdy o ní slýchala. Byla jsem ještě maličká, když nám papá řekl, že "Sissi" není právě šťastná. To není možné, není možné, aby byla nešťastná, říkala jsem si a představila si opět ranní scénu. Rakouská císařovna svým leskem a nádherou zapůsobila na mou duši velice silně.
Najednou jsem zaslechla blížící se kroky. Vyhlédla jsem ze svého zeleného úkrytu a byla bych málem spadla, když jsem spatřila císařovnu, která si to rozmyslela a místo vyjížďky sama přicházela. Ačkoli sluneční světlo zvýrazňovalo její krásu, obávala se ho a nosívala vždy hezký modrý slunečník, aby se uchránila před opálením a pihami. I večer proto zakrývala svou tvář vějířem.
Alžběta šla zvolna k mému stromu, pod nímž byla kamenná lavička. Posadila se, zalomila zoufale rukama a tiše se rozplakala. Poznala jsem velikost jejího žalu. Její tvář, plná beznaděje, se občas zachvěla bolestným vzlykem. Bzo se křečovitě rozplakala a já přemýšlela, mohu-li se odvážit potěšit ji. Sklonila jsem se, a jak zašelestilo listí, císařovna vzhlédla a spatřila mě. Rychle se vzpamatovala a zeptala se mne sladkým hlasem "Co na tom stromě tropíš, Marie?"
"Suším si punčochy, teto Sissi," odpovídám zahanbeně.
"A cos dělala?"
"Chytala raky. A jsem zablácená."
"Slez ze stromu, Marie," poroučí teta. "Chci si s tebou promluvit..."
Neodvažovala jsem se vzdorovat. Ač nerada, slezla jsem a teď stojím s bosýma nohama, zašpiněnýma od mechu, před tetou. Mokré punčochy, plné písku, držím v ruce. Ó, proč nejsem hezké děvčátko, myslím si s bolestí. Proč stojím před císařovnou v takovém ošklivém úboru! Včera mě nazvala slonbidlem, a jak vypadám dnes! V bezradných rozpacích přešlapuji a čekám, až mě osloví. "Marie," praví a pohlíží na mne lesknoucíma se zaslzenýma očima, "odpověz, ale hned, vidělas, že pláču?"
"Ano, teto Sissi."
"Proč myslíš, že jsem plakala?"
"Nevím," pravím po pravdě, neboť jsem si nemohla srovnat v mysli, co by mohlo císařovnu dojmout k slzám. Nevěděla jsem tehdy, že její císařská koruna je obtížena bolestmi a že démanty v jejím diadému jsou ostré jako trny. Netušila jsem, že se ta ušlechtilá bytost již za prvních dnů svého manželství svíjela bolestí a že v ní narostlo mnoho hořkosti a chladu, které se staly zkázou pro všechny ty, jež si podmanila.
"Povím ti příčinu mého zármutku. Posaď se vedle mne - zde." Posadila jsem se bojácně a snažia se ukrýt své hrozné nohy.
"Neboj se," pravila laskavě, "Valerii nebylo dnes v noci dobře. Mám starosti, a proto pláču." Napadlo mě, že teta dnes ráno při snídani žádné starosti o zdraví mé sestřenky neměla. I odpověděla jsem jí jen: "Ach, Valerie se brzo uzdraví, teto Sissi."
"Jak to víš? A proč to povídáš?"
"Proto," odvětila jsem věříc ve správnost svého tvrzení, "protože dostane prášky, které vždy pomohou."
Císařovna neodpověděla. Zdálo se, že je zabrána do vážných myšlenek. Několikrát se na mne po očku podívala a usmála se zvláštním způsobem. Potom mě vzala za špinavou horkou ruku a řekla: "Nu, Marie, poseděly jsme si tu dost dlouho. Pojďme do zámku." A stále mě držela za ruku. Mlčky jsme šly po zelených cestách...
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Jednou z nejzajímavějších událostí v době mé mladosti bylo první setkání s Richardem Wagnerem, který, jak známo, vděčil za pozdější uznání svého génia dobrotě a přízni Ludvíka II. Král, jenž miloval mého otce, se ho jednou zeptal, je-li možné, aby se jeho nevěsta Žofie Bavorská setkala v našem domě s Wagnerem. Papá samozřejmě souhlasil a schůzka byla ujednána. Ale z bůhvíjakých neblahých příčin se stalo, že jsem byla přítomna pouze já, když velký muž vešel. Využila jsem předtím své samoty k tomu, že jsem prohrabala matčiny skříně a přestrojila se. Vybrala jsem si její širokou krinolínu, její hedvábné šaty a klobouk, zelený slunečník se stříbrnými třásněmi a zhlížela se zálibně ve velkém zrcadle.
Najednou se ozval zvonek, a já v domnění, že je to vychovatelka, jsem spěchala ke dveřím a otevřela. A tam stál Wagner. Ovšem, tehdy jsem nevěděla, kdo to je. Vzpomínám si dobře, byl to malý muž s velkým nosem a zdvořile se ptal rozvláčným saským dialektem: "Bydlí zde vévoda bavorský?" Uklonila jsem se a odvětila směle: "Prosím, račte vstoupit."
Wagner byl jaksi nervózní. A nebylo divu! Vyjímala jsem se podivně v obrovské krinolíně a v šatech, které mi byly příliš velké. Ale snad se domníval, ježto naše rodina byla pověstná svými výstřednostmi, že se setkal s jedním takovým "podivínem", a vešel za mnou do salónu. Já jsem odběhla.
Asi za hodinu se vrátila domů má vychovatelka a já jí oznámila, že otcův krejčí sedí v salóně. Ona odpověděla: "Jen ať si počká," a jala se mě plísnit, že jsem tak oblečená a že je třeba dopsat úlohy.
V salóně, kde netrpělivě seděl Wagner, bylo ticho. Když se vrátila matka a já jí sdělila, že "otcův krejčí sedí v salóně", ihned se tam odebrala a málem padla do mdlob, když poznala Richarda Wagnera. Mamá byla nesmírně zarmoucena, že se mu dostalo tak ponižujícího přijetí, a rozplývala se samými omluvami. Ale Wagner se usmál: "Řeklo se mi, abych čekal, a jak vidíte, čekal jsem."
Za chvilku dorazila teta se svou dvorní dámou a myslím, že se rozproudila dobrá zábava.
Nesměla jsem ovšem ve své známosti s Wagnerem pokračovat, a tak jsem ve své zšeřelé učebně trucovala, že mi to matka nedovoluje. Mám však nepatrné podezření, že matku pozlobilo hlavně mé oblečení a že Wagnerovo dlouhé čekání bylo maličkostí proti tomu, že byl znesvěcen její šat a pomačkána její krinolína.

Moje hodnocení:
Nevím jak vám, ale mě se vždycky Marie Louise jevila jako hodně rozporuplná osobnost. Když jsem si přečetla tuhle její knihu, ve které se očividně snaží očistit ze sebe špínu, která na ní ulpěla po mayerlingské tragédii, zůstala jsem na rozpacích. Na jednu stranu mě hrozně bavily drobné příhody z jejího mládí (viz dvě ukázky výše), na druhou stranu se mi nechce zas úplně všemu věřit. Vždyť o Mayerlingu byla napsána taková spousta materiálu a co nám tady předkládá hraběnka Larisch-Wallersee je úplně v rozporu se vším, co jsem kdy o mayerlingských událostech četla. Prostě to vypadá, jakoby Marie Louise od všeho dala ruce pryč, jakoby v kauze Mayerling v podstatě žádnou roli nehrála a jen měla smůlu, že právě ji si Mary vybrala jako svou průvodkyni a ona jí přání jednoduše splnila, aby jí vyhověla. Přesto dávám knize vysoké hodnocení, neboť útlá knížka se čte velmi dobře a rychle, i když ji asi ocení spíše ti, co pasou po nejrůznějších senzacích. A ještě jedna věc by mě docela zajímala. A to, jaký byl vlastně vztah mezi hraběnkou a korunním princem Rudolfem. Četla jsem různé věci, od toho, že Marie Louise a Rudolf byli dobrými přáteli, hraběnka se stala Rudolfovou důvěrnicí a ten ji za nejrůznější služby zásoboval penězi, jichž neměla nikdy dost (o tom samozřejmě v knize není ani zmínka) až po to, že na něj pomýšlela jako na svého budoucího manžela a ráda by se za něj provdala. V knize ale hraběnka líčí svůj vztah k Rudolfovi úplně jinak - jako by ho moc nemusela, nebo dokonce přímo neměla v přílišné oblibě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Já | Web | 6. července 2009 v 19:16 | Reagovat

V té knize je myslím někde, že Sisi Marii říkala, že dvorní dáma F. ráda pomlouvá. Zajímalo by mě, která to měla být. Ale Marie si něco takové spíš vymyslela, co? Stejně jako tu pohádku o duchovi z jezera.

2 Jana K Jana K | E-mail | Web | 7. července 2009 v 18:14 | Reagovat

[1]: Hm, těžko říct, zda si to vymyslela či ne. Taky jsem o tom přemýšlela... možná by to mohla být hraběnka Marie Festeticsová, ta byla podle mě hodně otevřená a i z jejího deníku bývá často citováno.

3 monika monika | E-mail | 31. ledna 2011 v 21:34 | Reagovat

Ahoj máš krásnu stránku o Alžbete a jej rodine, nevedela by si mi poradit kde by som mohla zohnať knihy o korunnom princovi Rudolfovi? píšem o ňom bakalársku prácu a na slovensku toho nemôžem veľa zohnať, ďakujem

4 Jana K, autor blogu Jana K, autor blogu | E-mail | Web | 1. února 2011 v 23:40 | Reagovat

[3]: Díky za pochvalu. Tak já jsem knihy o korunním princi Rudolfovi sehnala převážně po nejrůznějších internetových anticích. Taky na aukru se občas objeví kniha o něm nebo o Mayerlingu. Chce to zkoušet, hledat, hledat a zase hledat... :-)

5 monika monika | 2. února 2011 v 19:18 | Reagovat

Ďakujem za radu potriem sa na to akro :) na Slovnesku su všetky knihy vypredane tak asi ich budem hľadať len v ČR ale aj tak ďakujem :)

6 Jura Jura | E-mail | Web | 14. října 2011 v 19:54 | Reagovat

Super, tenhle blog je celkem zajímavej. Jdu ještě něco počíst....

7 Sisssi Sisssi | Web | 22. listopadu 2015 v 9:09 | Reagovat

"V knize ale hraběnka líčí svůj vztah k Rudolfovi úplně jinak - jako by ho moc nemusela, nebo dokonce přímo neměla v přílišné oblibě." - beru to jako součást její snahy ospravedlnit se :-).

8 Denisa Denisa | 17. února 2016 v 16:44 | Reagovat

Prave som precitala v nemeckom originale Meine Vergangenheit.Neviem, ci tato kniha je preklad tejto, podla ukazok ano. Mna najviac bavili detaily spred Mayerlingu.Pride mi to, akoby vlastne ona za nic nemohla a vsetko sa jej len tak prihodilo. Za vsetko moze vlastne Sisi, ze ju stvorila na svoj obraz. Vobec nespomina, ze mala dve deti s pribuznym Mary, jej ujom:) Na wiki su odkazy na to, ze Rudolf jej peniaze daval, na konci knihy ale presne toto popiera. Pribeh so skatulou velmi zajimavy. Nieco na tom pravdy bude. Inac novinka z konca roka 2015, ako sa nasli v depozite banky original listy Mary, ktovie, co vsetko sa este vynori na svetlo bozie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.