Červenec 2009

Láska a krev

3. července 2009 v 23:00 | Jana K |  Knihy o Mayerlingu a potomcích císařovny Alžběty
Podtitul: Skandál kolem Mayerlingu
Autor: Maria svobodná paní z Wallersee
Nakladatelství: Grafoprint-Neubert
Rok vydání: 1993
Počet stran: 160, obsahuje čb. obraz. přílohu

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu přeložil Ivan Starý.
Anotace:
Málokterý skandál vzrušil občany rakousko-uherské monarchie tak jako svého času mayerlingská tragédie. Jejím vykonavatelem byl korunní princ Rudolf, jenž po honu v Mayerlingu zastřelil svou milenku Mary Vetserovou, a poté sám sebe. Do tragédie byla zapletena i hraběnka Marie Larischová, oblíbená neteř císařovny Alžběty (Sissi), po události obviněná císařovnou ze spoluviny na Rudolfově smrti.
Pro toto obvinění se zastřelil syn Marie Larischové, která po jeho smrti napsala na svoji obhajobu tuto knihu. Císař František Josef však dal r. 1907 celý náklad knihy zničit.
Jde o vynikající dokument, obsahující málo známé podrobnosti ze života vídeňského dvora, jak je viděla a popsala korunní svědkyně mayerlingské tragédie. Svou napínavostí se tato četba vyrovná současným "chladnokrevným" thrillerům.

O autorce:
Marie Louise, hraběnka Larisch-Wallersee byla dcerou Ludvíka Bavorského a jeho ženy Henriette Mendel, povýšené roku 1859 do šlechtického stavu - od této chvíle byla nositelkou titulu svobodná paní z Wallersee. Ve dvorské společnosti trpěla, stejně jako její matka, častými ústrky pro svůj původ. Zřejmě právě proto si ji oblíbila její teta, rakouská císařovna Alžběta, která ráda pohoršovala vídeňský dvůr svými výstřelky - a protěžování této neteře, kterou dvorská kamarila nazývala obyčejným "bastardem" bylo jedním z nich. Stala se tedy císařovninou důvěrnicí a také byla častou společnicí císařovniny nejmladší dcery Marie Valerie. Vše se ale změnilo po mayerlingské tragédii, Marie Louise se stala silně nežádoucí a byla nucena opustit císařský dvůr ve Vídni. U císařovny upadla v naprostou nemilost a Alžběta ji už nikdy nepřijala. V roce 1913 vydala Marie Louise svoje paměti (Meine Vergangenheit) a v roce 1935 ještě knihu svých vzpomínek na císařovnu Alžbětu (Kaiserin Elisabeth und ich).

Ukázka z knihy:
Příštího rána mě císařovna k sobě povolala. Chvěla jsem se netrpělivostí, kdy budu moci před ni předstoupit. Zmocnila se mého srdce, hned jak jsem ji spatřila. Alžběta seděla u snídaně a frizérka ji dočesávala. Byla opravdu čarovně krásná, krásná jako z pohádek, alespoň mně tak připadala. A císařovna vskutku byla v rozkvětu své ženské krásy, byl to okouzlující zjev. Matiné z drahocenných krajek splývalo po štíhlé postavě a podivuhodné vlasy, které jsem spatřila poprvé, spadaly k nohám v těžkých kaštanových vlnách. Její hluboké oči se leskly jako zlaté jantary a denní světlo proudící dovnitř odhalovalo její zářivou, neposkvrněnou krásu. Alžběta se mi zdála být dcerou slunce a ohně, jak tu seděla ve zlatavém ránu, které ještě zvyšovalo její líbeznost a cizost jejího nadpřirozeného zjevu.
Brzo jsem se dozvěděla, proč mě zavolala. Mám prý si odpoledne hrát s Valerií. Potom "teta Sissi" pravila, že si vyjede, a byla jsem propuštěna. Minulo tolik očekávané setkání a já se vracela spoutána jejím půvabem a krásou. Nebyla jsem schopna jít domů. Toužila jsem po samotě. Bloudila jsem parkem, lovila raky. Jindy mě to neunavovalo. Dnes ano, a brzy. Vylezla jsem tedy na strom, svlékla promáčené punčochy, zavěsila je na větev a snila s otevřenýma očima o své císařovně.
Vzpomínala jsem na vše, co jsem kdy o ní slýchala. Byla jsem ještě maličká, když nám papá řekl, že "Sissi" není právě šťastná. To není možné, není možné, aby byla nešťastná, říkala jsem si a představila si opět ranní scénu. Rakouská císařovna svým leskem a nádherou zapůsobila na mou duši velice silně.
Najednou jsem zaslechla blížící se kroky. Vyhlédla jsem ze svého zeleného úkrytu a byla bych málem spadla, když jsem spatřila císařovnu, která si to rozmyslela a místo vyjížďky sama přicházela. Ačkoli sluneční světlo zvýrazňovalo její krásu, obávala se ho a nosívala vždy hezký modrý slunečník, aby se uchránila před opálením a pihami. I večer proto zakrývala svou tvář vějířem.
Alžběta šla zvolna k mému stromu, pod nímž byla kamenná lavička. Posadila se, zalomila zoufale rukama a tiše se rozplakala. Poznala jsem velikost jejího žalu. Její tvář, plná beznaděje, se občas zachvěla bolestným vzlykem. Bzo se křečovitě rozplakala a já přemýšlela, mohu-li se odvážit potěšit ji. Sklonila jsem se, a jak zašelestilo listí, císařovna vzhlédla a spatřila mě. Rychle se vzpamatovala a zeptala se mne sladkým hlasem "Co na tom stromě tropíš, Marie?"
"Suším si punčochy, teto Sissi," odpovídám zahanbeně.
"A cos dělala?"
"Chytala raky. A jsem zablácená."
"Slez ze stromu, Marie," poroučí teta. "Chci si s tebou promluvit..."
Neodvažovala jsem se vzdorovat. Ač nerada, slezla jsem a teď stojím s bosýma nohama, zašpiněnýma od mechu, před tetou. Mokré punčochy, plné písku, držím v ruce. Ó, proč nejsem hezké děvčátko, myslím si s bolestí. Proč stojím před císařovnou v takovém ošklivém úboru! Včera mě nazvala slonbidlem, a jak vypadám dnes! V bezradných rozpacích přešlapuji a čekám, až mě osloví. "Marie," praví a pohlíží na mne lesknoucíma se zaslzenýma očima, "odpověz, ale hned, vidělas, že pláču?"
"Ano, teto Sissi."
"Proč myslíš, že jsem plakala?"
"Nevím," pravím po pravdě, neboť jsem si nemohla srovnat v mysli, co by mohlo císařovnu dojmout k slzám. Nevěděla jsem tehdy, že její císařská koruna je obtížena bolestmi a že démanty v jejím diadému jsou ostré jako trny. Netušila jsem, že se ta ušlechtilá bytost již za prvních dnů svého manželství svíjela bolestí a že v ní narostlo mnoho hořkosti a chladu, které se staly zkázou pro všechny ty, jež si podmanila.
"Povím ti příčinu mého zármutku. Posaď se vedle mne - zde." Posadila jsem se bojácně a snažia se ukrýt své hrozné nohy.
"Neboj se," pravila laskavě, "Valerii nebylo dnes v noci dobře. Mám starosti, a proto pláču." Napadlo mě, že teta dnes ráno při snídani žádné starosti o zdraví mé sestřenky neměla. I odpověděla jsem jí jen: "Ach, Valerie se brzo uzdraví, teto Sissi."
"Jak to víš? A proč to povídáš?"
"Proto," odvětila jsem věříc ve správnost svého tvrzení, "protože dostane prášky, které vždy pomohou."
Císařovna neodpověděla. Zdálo se, že je zabrána do vážných myšlenek. Několikrát se na mne po očku podívala a usmála se zvláštním způsobem. Potom mě vzala za špinavou horkou ruku a řekla: "Nu, Marie, poseděly jsme si tu dost dlouho. Pojďme do zámku." A stále mě držela za ruku. Mlčky jsme šly po zelených cestách...
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Jednou z nejzajímavějších událostí v době mé mladosti bylo první setkání s Richardem Wagnerem, který, jak známo, vděčil za pozdější uznání svého génia dobrotě a přízni Ludvíka II. Král, jenž miloval mého otce, se ho jednou zeptal, je-li možné, aby se jeho nevěsta Žofie Bavorská setkala v našem domě s Wagnerem. Papá samozřejmě souhlasil a schůzka byla ujednána. Ale z bůhvíjakých neblahých příčin se stalo, že jsem byla přítomna pouze já, když velký muž vešel. Využila jsem předtím své samoty k tomu, že jsem prohrabala matčiny skříně a přestrojila se. Vybrala jsem si její širokou krinolínu, její hedvábné šaty a klobouk, zelený slunečník se stříbrnými třásněmi a zhlížela se zálibně ve velkém zrcadle.
Najednou se ozval zvonek, a já v domnění, že je to vychovatelka, jsem spěchala ke dveřím a otevřela. A tam stál Wagner. Ovšem, tehdy jsem nevěděla, kdo to je. Vzpomínám si dobře, byl to malý muž s velkým nosem a zdvořile se ptal rozvláčným saským dialektem: "Bydlí zde vévoda bavorský?" Uklonila jsem se a odvětila směle: "Prosím, račte vstoupit."
Wagner byl jaksi nervózní. A nebylo divu! Vyjímala jsem se podivně v obrovské krinolíně a v šatech, které mi byly příliš velké. Ale snad se domníval, ježto naše rodina byla pověstná svými výstřednostmi, že se setkal s jedním takovým "podivínem", a vešel za mnou do salónu. Já jsem odběhla.
Asi za hodinu se vrátila domů má vychovatelka a já jí oznámila, že otcův krejčí sedí v salóně. Ona odpověděla: "Jen ať si počká," a jala se mě plísnit, že jsem tak oblečená a že je třeba dopsat úlohy.
V salóně, kde netrpělivě seděl Wagner, bylo ticho. Když se vrátila matka a já jí sdělila, že "otcův krejčí sedí v salóně", ihned se tam odebrala a málem padla do mdlob, když poznala Richarda Wagnera. Mamá byla nesmírně zarmoucena, že se mu dostalo tak ponižujícího přijetí, a rozplývala se samými omluvami. Ale Wagner se usmál: "Řeklo se mi, abych čekal, a jak vidíte, čekal jsem."
Za chvilku dorazila teta se svou dvorní dámou a myslím, že se rozproudila dobrá zábava.
Nesměla jsem ovšem ve své známosti s Wagnerem pokračovat, a tak jsem ve své zšeřelé učebně trucovala, že mi to matka nedovoluje. Mám však nepatrné podezření, že matku pozlobilo hlavně mé oblečení a že Wagnerovo dlouhé čekání bylo maličkostí proti tomu, že byl znesvěcen její šat a pomačkána její krinolína.

Moje hodnocení:
Nevím jak vám, ale mě se vždycky Marie Louise jevila jako hodně rozporuplná osobnost. Když jsem si přečetla tuhle její knihu, ve které se očividně snaží očistit ze sebe špínu, která na ní ulpěla po mayerlingské tragédii, zůstala jsem na rozpacích. Na jednu stranu mě hrozně bavily drobné příhody z jejího mládí (viz dvě ukázky výše), na druhou stranu se mi nechce zas úplně všemu věřit. Vždyť o Mayerlingu byla napsána taková spousta materiálu a co nám tady předkládá hraběnka Larisch-Wallersee je úplně v rozporu se vším, co jsem kdy o mayerlingských událostech četla. Prostě to vypadá, jakoby Marie Louise od všeho dala ruce pryč, jakoby v kauze Mayerling v podstatě žádnou roli nehrála a jen měla smůlu, že právě ji si Mary vybrala jako svou průvodkyni a ona jí přání jednoduše splnila, aby jí vyhověla. Přesto dávám knize vysoké hodnocení, neboť útlá knížka se čte velmi dobře a rychle, i když ji asi ocení spíše ti, co pasou po nejrůznějších senzacích. A ještě jedna věc by mě docela zajímala. A to, jaký byl vlastně vztah mezi hraběnkou a korunním princem Rudolfem. Četla jsem různé věci, od toho, že Marie Louise a Rudolf byli dobrými přáteli, hraběnka se stala Rudolfovou důvěrnicí a ten ji za nejrůznější služby zásoboval penězi, jichž neměla nikdy dost (o tom samozřejmě v knize není ani zmínka) až po to, že na něj pomýšlela jako na svého budoucího manžela a ráda by se za něj provdala. V knize ale hraběnka líčí svůj vztah k Rudolfovi úplně jinak - jako by ho moc nemusela, nebo dokonce přímo neměla v přílišné oblibě.

Bavorský král Ludwig II. v oděvu rytířů Řádu sv. Jiří

3. července 2009 v 18:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Ludwiga II.
Bavorský král Ludwig II. jako velmistr Řádu sv. Jiří v roce 1867 na fotografii mnichovského fotografa Josepha Alberta.
Portrátní snímek, opět v oděvu velmistra Řádu sv. Jiří.
V barvě.
Obraz bavorského krále, bohužel nevím autora.
Pastelová kresba Ludwiga II. z roku 1885, oblečeného jako velmistr rytířů Řádu sv. Jiří.
Obraz Wilhelma Hechta z roku 1883.
Obraz německého malíře Gabriela Schachingera, který byl dokončen v roce 1887.

Dvě nevěsty pro císaře

2. července 2009 v 12:00 | Jana K |  Knihy o císařovně Alžbětě
Podtitul: Sissi a její sestra Nené
Autor: Sigrid-Maria Grössingová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2002
Počet stran: 224

Kolik dávám bodů:

Z německého originálu "Zwei Bräute für einen Kaiser", přeložila Věra Houbová.
Anotace:
Tragický příběh bavorských princezen Alžběty-Sissi, pozdější rakouské císařovny, a její sestry Heleny-Nené, jíž historické biografie doposud nevěnovaly příliš pozornosti, ačkoli její život nebyl o nic méně zajímavý než notoricky známý osud Alžběty. Autorka mnoha úspěšných historických biografií na základě nových pramenů zachycuje a uvádí do souvislostí osudy dvou prominentních žen ve vzrušené atmosféře poloviny 19. století.

Helenu, dceru bavorského vévody Maxmiliána, čekalo ve věku devatenácti let překvapení - byla vybrána jako nevěsta pro rakouského císaře. Plán nicméně selhal, neboť František Josef se při setkání v lázních Ischl bezhlavě zamiloval do její teprve patnáctileté sestry Alžběty a proti matčině vůli se s dívkou, která vešla do dějin jako Sissi, oženil. Postavení císařovny však Alžbětě nepřineslo štěstí a ani Nené, jak doma přezdívali Heleně, nedosáhla v krátkém manželství s korunním princem Thurn-Taxisem trvalého naplnění. Sestry, vychované v uvolněné atmosféře na zámku Possenhofen, nikdy nepřestaly narážet na svazující pouta dvorské etikety. Každá z nich se pokoušela nalézt východisko a útěchu po svém - Sissi v umění a nekonečných cestách, Nené v náboženství a svědomité péči o rodinný majetek.
Nevšední biografie paralelně líčí a konfrtontuje osudy dvojice žen, které sdílely tragický úděl těch, jejichž životy neřídí soukromé představy a přání, ale společenské role a konvence.

O autorce:
Dr. Sigrid-Maria Grössingová se narodila 5. 6. 1939 v bavorském Sulzbach-Rosenbergu. Studovala ve Vídni a Salcburku germanistiku a historii. Řadu let působila jako středoškolská učitelka v Rakousku a Německu. Od roku 1986 se věnuje výhradně spisovatelské kariéře. Všechny knihy se setkaly s nebývalým úspěchem. Euromedia Group vydala její historické biografie Císařovna Alžběta a její muži; Silné ženy, slabí muži a Ženy kolem Karla V.

Moje hodnocení:
Nečetla jsem.

Velcí panovníci rodu habsburského

2. července 2009 v 0:00 | Jana K |  Knihy o Habsburcích
Podtitul: 700 let evropské historie
Autor: Friedrich Weissensteiner
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: první vyd. 1996, druhé vyd. 3/2013
Počet stran: 312 + 16 obr. příl.

Kolik dávám bodů: 5/10

Z německého originálu "Grosse Herrscher des Hauses Habsburg", vydaného nakladatelstvím R. Piper GmbH & Co. KG, München v roce 1995 přeložil Milan Churaň.
Anotace:
RUDOLF HABSBURSKÝ - VÉVODA RUDOLF IV. - FRIEDRICH III. - MAXMILIÁN I. - KAREL V. - RUDOLF II. - LEOPOLD I. - KAREL VI. - MARIE TEREZIE - FRANTIŠEK I. - FRANTIŠEK JOSEF I. - KAREL I.

Žádná jiná dynastie neovlivnila evropské dějiny tak jako Habsburkové. Friedrich Weissensteiner představuje dvanáct nejvýznamnějších habsburských panovníků v živě napsaných zajímavých životopisných portrétech a zároveň vytváří barvitý obraz kulturních a politických dějin Evropy.

Čím by byly evropské dějiny bez "posledního rytíře" Maxmiliána I., císaře Karla V., nad jehož říší slunce nezapadalo, Marie Terezie, velké soupeřky pruského krále, nebo Františka Josefa, který panoval takřka sedmdesát let? Všichni pocházeli z rodu, jenž po sedm století rozhodoval o osudech Evropy víc než kdokoliv jiný - z rodu Habsburků. Ve své nové knize Friedrich Weissensteiner, znalec rakouských dějin, přestavuje dvanáct nejoslnivějších osobností habsburské dynastie. Jako perly na šňůrku řadí vedle sebe portréty panovníků, kteří významně zasáhli do dějin, a vede tak čtenáře od pozdního středověku až do 20. století. Začíná prvním habsburským římsko-německým císařem, rudolfem I., a končí posledním císařem, Karlem I., který musel po rozpadu monarchie odejít do exilu. Autor se nezabývá pouze politickou kariérou jednotlivých vládců, ale zajímají ho především jako lidské osobnosti. Vypráví i o jejích soukromých osudech a barvitě líčí dvorské poměry té které doby. Podařilo se mu tak vytvořit plastický obraz téměř 700 let trvajících kulturních a politických dějin Evropy.

O autorovi:
PhDr. Friedrich Weissensteiner se narodil v roce 1927 v Großpertholzu. Dlouhá léta působil jako ředitel gymnázia ve Vídni. Jeho knihy o rakouských dějinách a zvláště o Habsburcích ho proslavily i za hranicemi Rakouska. Nakladatelství Ikar vydalo jeho bestseller Dcery Marie Terezie.


Moje hodnocení:
Hodně obsáhlá spíše náročnější kniha. Určitě se jí nedá upřít zajímavost - dozvíme se mnohé, ale je z ní cítit nezáživnost a jakási "učebnicovost", která některými místy až začíná nudit. Mě spíše nezaujala, neb se jedná, jak je už zmíněno v anotaci o výběr habsburkých panovníků z celé, takřka sedm set let trvající vlády a mé zaměření je poněkud užší.

Mary v dětském věku

1. července 2009 v 0:00 | Jana K |  Fotografie Mary
Mary jako půvabné malé děvčátko. Byla tím, čemu se ve Vídni říkalo "správná císařská směska". Předkové z otcovy strany byli Slované a Němci, předkové Maryiny matky byli Italové, Angličané a Řekové.