Červenec 2009


Napoleonovy lásky

30. července 2009 v 0:00 | Jana K |  Knihy o francouzském královském dvoře
Autor: Sigrid-Maria Grössingová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2005
Počet stran: 256

Kolik dávám bodů: 6/10

Z německého originálu "Die Liebschaften Napoleons", vydaného nakladatelstvím Verlag Carl Ueberreuter, Wien v roce 2003 přeložila Jarmila Doubravová.
Anotace:
Osobnost Napoleona nás dodnes přitahuje a fascinuje. Pro někoho to byl velký stratég a vojevůdce, pro jiného muž, který hodně lidí přivedl na smrt. Jeho veřejný život a činy zkoumali mnozí historikové, ale o jeho soukromí toho víme méně. A přitom Napoleonův milostný život byl poznamenán mnoha aférami - krátkými a bouřlivými, ale i intenzivními a dlouhotrvajícími.
V této knize autorka osvětluje mnohá Napoleonova milostná dobrodružství, detailně nám přibližuje vztahy k jeho četným milenkám, mezi nimiž byly mj. herečky, nejznámější operní pěvkyně tehdejší doby, mladá polská šlechtična, i vztah k jeho dvěma ženám -- Joséphine Beauharnaisové, kterou neučinil jen svou milenkou, nýbrž i zákonitou manželkou, a Marii Luise, jíž obětoval své životní štěstí.

Ukázka z knihy:
Napoleon vlastně přijel do Egypta proto, aby zemi dobyl, ale kromě toho se mu podařilo zde rozbít i jedno mladé manželství. Čerstvě ženatý poddůstojník Foures totiž s sebou do Egypta tajně vzal svou krásnou manželku Paulinu-Bellilote, převlečenou za muže. Netrvalo dlouho a velký polní vojevůdce na mladé půvabné ženě se zalíbením spočinul pohledem. Jeho poradci zorganizovali schůzku ve dvou, a tak propukla nová Napoleonova bouřlivá milostná aféra. Manžel Pauliny ovšem stále překážel, bylo třeba ho nějak odstranit z cesty. Napoleon ho tedy poslal na obtížnou misi v naději, že ho Angličané zajmou…

O autorce:
Dr. Sigrid-Maria Grössingová se narodila v roce 1939 v Sulzbach-Rosenbergu v Bavorsku. Studovala ve Vídni a Salzburku germanistiku a historii. Řadu let působila jako středoškolská učitelka v Rakousku a Německu. Od roku 1986 se věnuje výhradně spisovatelské činnosti. Všechny její knihy se setkaly s nebývalým úspěchem.
Euromedia Group vydala její historické biografie Císařovna Alžběta a její muži; Silné ženy, slabí muži; Ženy kolem Karla V.; Dvě nevěsty pro císaře; Korunní princ Rudolf; Vraždy v rodě habsburském a Maxmilián I.

Moje hodnocení:
Ač Napoleon není zrovna můj šálek čaje, s chutí jsem si tuhle knihu přečetla hlavně kvůli autorce, která napsala již mnoho knih, které se mi líbily. V knize jsou celkem zajímavě postupně vylíčeny různé ženy, které prošly Napoleonovým životem. Kniha je to oddechová a čte se velmi dobře.

Mnoho žen prošlo Napoleonovým životem, tady jsou některé z nich:
Désirée Clary, dcera obyčejného obchodníka s hedvábím z Marseille, která prožila s Napoleonem krátký vztah a po sňatku s generálem Jeanem-Baptistem Bernadotte se stala královnou Švédska a Norska.
Joséphine de Beauharnais, první Napoleonova žena, se kterou se rozvedl, protože mu nedokázala dát dědice.
Italka Giuseppina Grassini, královna operního světa, která si Napoleona vyhlédla ve slavné La Scale.
Polská hraběnka Maria Walewska.
Napoleonova druhá manželka Marie Luisa se synem Napoleonem II., zvaným též "Orlík".





Otto I. von Bayern - rubriky

27. července 2009 v 21:00 | Jana K |  Otto I.

Životopis Otty I.

Fotografie Otty I.

"Ano, celých čtyřicet let se nechával svazovat v posteli, to je úkol - i pro bavorského prince a krále."

Georg Lohmeier




Obraz Rudolfa od Canona

24. července 2009 v 0:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Rudolfa
Mladý korunní princ Rudolf na obraze rakouského malíře Hanse Canona (1829 - 1885).
Obraz pochází z doby, kdy koruuní princ pobýval v Praze jako c. k. plukovník 36. pěšího pluku, z let 1878 - 1879.


Kateřina Schrattová

22. července 2009 v 12:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Podtitul: Císařova tajná žena
Autor: Georg Markus
Nakladatelství: Ivo Železný
Rok vydání: 1997
Počet stran: 210 + 24 čb. příl.

Kolik dávám bodů: zatím jsem nečetla

Z německého originálu "Katharina Schratt, Die heimliche Frau des Kaisers", vydaného nakladatelstvím Amalthea-Verlag, Wien v roce 1982 přeložila Zuzana Soukupová.
Anotace:
Kateřina Schrattová - byla milenkou, nebo právoplatnou manželkou rakouského císaře? - Rozhodně byla jednou z nejpopulárnějších hereček a nejpozoruhodnějších žen své doby, a třicet let trvající vztah císaře Františka Josefa I. a herečky Dvorního divadla se stal bezmála legendou. Georg Markus dokázal metodou téměř detektivní objevit a dešifrovat nečitelné koncepty dopisů Schrattové císaři, čerpal z archivů, vedl rozhovory s praneteří Schrattové i s dalšími pamětníky. Shromáždil i svědecké výpovědi stvrzující, že po smrti císařovny Alžběty, milované a nešťastné Sissi, i manžela léta formálně provdané herečky tato společensky nerovná a tak svorná dvojice uzavřela tajný církevní sňatek, takzvaný "sňatek svědomí". Kniha je nejen portrétem pozoruhodné ženy, obdivované i panovníkem německým a bulharským, jedinečné herečky a vášnivé hazardní hráčky, ale současně svědectvím o posledních létech uhasínající slávy habsburské říše, novým pohledem na osud panovníka u nás často i vysmívaného, i připomínaného s jistou nostalgií. Dýchne na nás atmosféra staré Vídně, ožívá před námi každodenní skutečnost vztahu dvou lidí, známých už jen ze zašlých podobizen...

Moje hodnocení:
Doplním.

Obrazy Charlotte od Winterhaltera

21. července 2009 v 19:00 | Jana K |  Charlotte von Belgien
Portrét budoucí císařovny mexické od Franze Xavera Winterhaltera.
Charlotte jako malá belgická princezna na obraze Franze Xavera Winterhaltera.

Max a jeho manželka Charlotte

21. července 2009 v 18:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Ferdinanda Maximiliana
Max a Charlotte jako snoubenci v roce 1857.
Tento snímek ukazuje budoucí císařský pár krátce před osudným odjezdem do Mexika. Fotografie vznikla roku 1864 ve vídeňském fotoateliéru Ludwiga Angerera.
Max a Charlotte na vyobrazení jako císařský pár Mexika.

Elisabeth a Otto na koních

21. července 2009 v 16:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy "Erzsi"
Elisabeth a Otto na projížďce v okolí zámku Laxenburg.
Elisabeth a Otto zu Windisch-Graetz
Elisabeth a Otto na svém zámku v Ploskovicích.

Marie Gabrielle se synem Luitpoldem

20. července 2009 v 21:00 | Jana K |  Potomci Marie Gabrielle
Marie Gabrielle s manželem a prvorozeným synem Luitpoldem na fotografii v roce 1901.
Marie Gabrielle s princem Luitpoldem.
Vánoce roku 1901 - Marie Gabrielle s malým Luitpoldem a Rupprecht.
Marie Gabrielle s manželem Rupprechtem a se synem Luitpoldem ve společnosti Rupprechtova děda, prince regenta Luitpolda.
Marie Gabrielle s malým korunním princem Luitpoldem, který bohužel zemřel ve třinácti letech, v roce 1914.
Marie Gabrielle a princ Luitpold.

Na závěr ještě pár malých snímků Marie Gabrielle a Luitpolda:
Marie Gabrielle s nejstarším synem v roce 1904.

Marie Louise v dětství

14. července 2009 v 12:00 | Jana K |  Fotografie Marie Louise
Marie Louise jako malé děvčátko.
Marie Louise se svou matkou Henriette Mendel.
Marie Louise s oběma rodiči - vévodou Ludwigem in Bayern a herečkou Henriette Mendel.

Maryina matka Helene von Vetsera

10. července 2009 v 0:00 | Jana K |  Rodina Mary
Helene von Vetsera
roz. Baltazzi
(1847 - 1925)

Baronka Helene von Vetsera se narodila roku 1847 v Marseille. Pocházela z bohaté a také početné bankéřské rodiny (měla devět sourozenců, o jejích bratrech bude řeč v některém z příštích článků), která obchodovala v Orientě. Její otec Theodor Baltazzi vydělal ohromné jmění na mýtném z mostu Stanbul-Galata a byl také sultánovým finančním poradcem.
V dubnu roku 1864, když bylo Helene šestnáct let se v katolickém chrámu v Konstantinopoli-Pera provdala za Albina Vetseru. Ten byl původně přítelem jejích rodičů a po jejich předčasné smrti se stal poručníkem všech deseti Baltazziových dětí. Nebyl to žádný sňatek z lásky, na to byl věkový rozdíl dvacetidvou let mezi manžely příliš velký a jejich temperament, sklony a zájmy se příliš lišily. Helene však byla víceméně "skvělou partií" a sňatek z jednou z nejbohatších dívek v Konstantinopoli se zřejmě i příznivě projevil v kariéře Albina Vetsery: brzy to dotáhl na vyslance a zplnomocněného ministra v Sankt-Petěrburgu, Lisabonu a na hessenském dvoře.
Roku 1865 porodila Helene v Paříži syna Ladislause a roku 1868 přišla na svět první dcera Johanna. Téhož roku odcestoval baron Albin Vetsera jako zmocněnec do Sankt-Petěrburgu a jeho žena se usadila ve Vídni. 19. března 1871 porodila další dceru, jež dostala jméno Marie Alexandrine, kterou ale rodina zkráceně nazývala "Mary".
Rodina zpočátku bydlela nejprve ve vile na břehu Dunaje ve vídeňském druhém obvodě v ulici Am Schüttel číslo 11. Tam se Helene roku 1872 narodil i čtvrtý a poslední potomek Franz Albin, jemuž v rodině říkali "Fery", jak bylo zvykem v Uhrách. Elegantní rodinný palác v Selesianergasse 11 získali teprve později, zůstal v jejich majetku do roku 1897, pak se ho museli vzdát.
Elegantní vídeňský palác v Selesianergasse, kde bydlela rodina Vetserových.

Helene von Vetsera byla drobná, křehká osůbka, velmi půvabné stvoření s tmavými vlasy a jemně modelovaným obličejem, ve kterém na sebe téměř magicky přitahoval pozornost pár nesmírně živých, modrošedých očí. Zatímco její manžel býval velmi často v zahraničí, rozesílala rozverná baronka bezpočet různých pozvání do svého salonu. Ambiciózní a krásná Helene se tak horlivě snažila získat pro sebe a svou rodinu přístup do nejvyšších společenských kruhů o jejichž uznání očividně usilovala. Její snahy byly korunovány úspěchem. Byla i s chotěm a dcerami zvána na dinery, reduty, plesy a soaré. Dokonce i v listu "Wiener Salonblatt" bylo možno se dočíst že Helene von Vetsera "projevuje značný zájem o veřejný život dvora, tudíž jen velmi zřídka chybí při nějaké slavnosti." Byla to pravda - podnikavá a živá baronka se často objevovala i na dostizích a jezdeckých představeních, kde s několika ctiteli temperamentně flirtovala. Zúčastňovala se také každoročních dvorských lovů v Megyeeru a Gödöllő v Uhrách, často k velké nelibosti mnohých dvorních dam, které nad baronkou tak divokou a otevřeně dávající najevo své city ohrnovaly nos. Dvorní dáma císařovny Alžběty, hraběnka Marie Festetics si do deníku zapsala: "Mezi jinými tu vidím i madame Vetserovou, nezdá se to nějak nebezpečné, protože ona opravdu není půvabná, ale je mazaná a ráda využívá všechny lidi, chce se dostat ke dvoru, uplatnit sebe a svou rodinu. Její dcery budou po ní, samozřejmě teprve pomalu dorůstají, ale vždyť se staví od základů!"
Baronka, která se brzy ve dvorských kruzích cítila jako ryba ve vodě začala samozřejmě, stejně jako spousty jiných dam obletovat korunního prince Rudolfa. Sám císař, kterého ženy nikdy neobletovaly poznamenal 3. prosince 1879 u stolu: "Je neuvěřitelné, co ta žena s Rudolfem provádí. Při vyjížďkách na koni se od něho nehne na krok. Dnes mu dokonce něco darovala." Pak se obrátil k hraběnce Festetics: "Zdá se mi, že vy k ní máte určitý odpor, ne, hraběnko?" "Ano, Vaše Veličenstvo," odpověděla Marie Festetics. Dárkem, který vzbudil takovou pozornost, bylo cigaretové pouzdro, jak později opět zaznamenala hraběnka Festetics: "Těšil se z toho dárku jako malé dítě, každému jej ukazoval, dokonce i císaři, kterého ona sama upozornila na to, že baronka von Vetsera dala pouzdro ozdobit jménem Helene. To je přece hrozné, to se na dámu nesluší," řekl císař hraběnce. O Rudolfově reakci dále hraběnka píše: "Pak vyndal cigaretu, hledal zápalku a zjistil, že v pouzdře jsou nejen zápalky, nýbrž i fidibus. Řekl, že to je velmi milá pozornost a chtěl fidibus zapálit, všiml si však, že je na něm něco napsáno. Rozložil jej tedy a uhladil a pak přečetl: Zítra v půl dvanácté v mém bytě! To pozvání jej rozčílilo, chování oné dámy považoval za velmi nevhodné, v čemž jej hraběnka utvrdila."
Netrvalo dlouho a dvorskými kruhy už se nesl nejnovější klep o údajné aféře korunního prince s o jedenáct let starší baronkou, která byla navíc vdaná a matka čtyř dětí. Zda byly tyto klevety pravdivé či nikoli už se dnes těžko dozvíme - "aféra" není prokázaná ani prokazatelná. Helene von Vetsera se také snažila dostat se k dámám z okolí císařovny Alžběty, k velmi důvěřivé Idě von Ferenczy a k už zmíněné velmi skeptické hraběnce Festetics. Jenže ta se jí vyhýbala a proto ji měl oblomit korunní princ Rudolf. Jednou večer náhle korunní princ hraběnce řekl: "Zítra večer k vám s vaším svolením přijde baronka von Vetsera." Hraběnka Festetics mu na to odpověděla: "Oh, ne císařská Výsosti, to nedovolím. Ať si dá císařská Výsost schůzku jinde než v mém salonu. Já si její společnost nepřeji. Dosud jsem si ji držela od těla a přitom zůstanu."
8. prosince roku 1881 postihla Helene první z řady rodinných katastrof, které budou následovat. Toho večera se její nejstarší syn Ladislaus zúčastnil představení "Hoffmannových povídek" ve vídeňském Ringtheateru. V té době šestnáctiletý žák Vojenské školy majora Friesse se stal i s několika kamarády obětí strašlivého požáru Ringtheateru, při němž zahynulo celkem 386 lidí. Ladislaus byl se všemi ostatními oběťmi pochován v hromadném hrobě na Ústředním hřbitově.
14. listopadu 1887 umírá Helenin manžel Albin ve věku dvaašedesáti let; zemřel v Káhiře na následky mrtvice.
Hraběnka se se svými dětmi také často zdržovala v Pardubicích u svého bratra Alexandra Baltazziho, který sloužil v tamní vojenské posádce. V Pardubicích se baronka seznámila s hraběnkou Marií Larisch, císařovninou neteří, jíž byla kladena vina za neblahé události v Mayerlingu. Právě na ni svalovala baronka veškerou odpovědnost za smrt Mary v Mayerlingu. "Nikdy by nedošlo k tajným stykům s korunním princem, spojeným s celým tím děsivým neštěstím, kdyby se hraběnka Larisch-Wallersee nedopustila onoho zlořečeného činu a neumožnila za mými zády setkání dcery s korunním princem," napsala baronka ve svém spise o němž ještě bude řeč. Krátce poté, co byla o událostech informována císařovna, přijela do Hofburgu také nic netušící baronka von Vetsera. Hledala svou nezvěstnou dceru a žádala o audienci u císařovny. Alžbětina dvorní dáma, hraběnka Ida von Ferenczy, která už o neštěstí byla taktéž informována ji ale nechtěla ohlásit, baronka se ale nenechala odbýt: "Musím mluvit s jejím Veličenstvem císařovnou. Ztratila jsem své dítě, jen ona mi je může vrátit." Předtím již byla u policejního prezidenta a u ministerského předsedy Taaffeho a ti, protože byl do věci zapleten korunní princ ji poslali k císařovně. A pak císařovna skutečně přišla k té malé, vyděšené dámě, kterou znala z lepších časů, z dostihů v Uhrách, Čechách i Anglii, z povrchní společenské konverzace. "Baronko," oslovila ji císařovna, "seberte veškerou odvahu. Vaše dcera je mrtvá!" Helene začala v tu chvíli hlasitě naříkat: "Mé dítě, mé krásné, milé dítě!" "Ale víte," pokračovala Alžběta, "že i můj Rudolf je mrtev?" Baronka se zapotácela, padla před císařovnou na kolena: "Mé ubohé dítě, co to jen provedla?" Poté císařovna opustila baronku se slovy: "A nyní si pamatujte, že Rudolf zemřel na selhání srdce!" V rozhovoru s hrabětem Taaffem, který ji žádal o zachování naprostého mlčení o tragických událostech, Helene prohlásila: "Ti, kteří dávno věděli víc než já, už budou pravděpodobně informováni, jiným jsem nic nesdělila." Dvůr po tragédii trval na tom, aby baronka okamžitě odjela z Vídně. Požadoval to sám císař. Baronka se tomuto přání podvolila a i přes "nejvyšší zoufalství", jak uvedla, se vydala na cestu do Benátek. Tam ale nedojela. V Reiflingu ji postihl nával slabosti a ona opustila vlak, aby se navzdory císařskému nařízení vrátila domů do Vídně. Tam bylo ale baronce velmi nechutným způsobem spíláno a dáváno najevo, že není žádoucí. V deníku barona Alexandra von Helferta se můžeme dočíst: "V aristokratických kruzích se o staré Vetserové mluví jako o kanálové kryse, protože je malá, černá a - špinavá; prý je na kordy s vodou a mýdlem."
Všeobecně se z rodin Vetserů a Baltazziů po tragédii v Mayerlingu stali vyděděnci společnosti. Bylo to nepřímé vytváření nálady proti baronce Vetserové, spojené s dlouhé měsíce trvajícím sledováním a nejrůznějšími druhy ponižování. Ve Vídni střežili policejní agenti každý barončin krok. "Baronka von Vetsera odjela dnes odpoledne ve tři hodiny v doprovodu své dcery a Baltazziho Jižní drahou do Mödlingu, kde si najala fiakr a zamířila pravděpodobně do Heiligenkreuzu." Tak z ní jedno z pozorování, baronka zjevně často navštěvovala Maryin hrob: "Baronka spolu s baronesou přicházejí ke hrobu vždy jednou za pět neděl, většinou uprostřed týdne, pouze tentokrát výjimečně v sobotu kolem třetí hodiny a pokaždé položí na hrob 4 až 5 bílých kamélií, které jsou na místě i dnes," zaznamenal policejní agent. Helene se chtěla bránit memorandem, které sepsala v červnu 1889 a v němž popsala mayerlingské události ze svého pohledu. Spisek však byl na policejní příkaz skartován. Několik zbylých exemplářů se ale dochovalo v četných rukopisných kopiích. Zajímavý je i pozdější dodatek k memorandu, který byl publikován teprve roku 1891 a v němž baronka obviňuje hraběnku Larisch z vydírání své dcery.
Po zbytek života už neštěstí baronku provázet nepřestalo. Druhá dcera Johanna, nazývaná "Hanna" zemřela 20. února 1902 jako čtyřiatřicetiletá na tyfus v Římě.
Nejmladší barončin syn "Fery" padl 22. října 1915 jako rytmistr husarského pluku č. 9 u Kukli na Styru ve Volyňsku. Baronka se poté úplně vzdálila z vídeňské společnosti a koupila si "Mlýnský dvůr" v Kübu u Payerbachu.
Zemřela 1. února roku 1925 ve čtvrtém vídeňském obvodě, v Prinz-Eugen Strasse č. 10. Stejně jako její syn "Fery" je pochována na tamním hřbitově. Osud jí určil, že musela přežít všechny své děti...

Zdroj: mé skromné znalosti, citováno z následujících pramenů: Corti - Elisabeth, Die Seltsame Frau, Camillo Schaefer - Mayerling, Friedrich Weissensteiner - Frauen um Kronprinz Rudolf

Tajná láska korunní princezny Stephanie

4. července 2009 v 12:00 | Jana K |  Životopis a zajímavosti o Stephanii
Nebylo žádným tajemstvím, že korunní princ Rudolf byl své manželce nevěrný. Stephanie pro to měla, ve Vídni končícího 19. století jen velmi málo pochopení. Ženatí muži byli totiž většinou - pokud si to mohli finančně dovolit - nevěrní. Ve společnosti se to tolerovalo, ale pouze u pánů. U dam byla nevěra v prudérním 19. století naprosto nepřípustná. Rudolf se v dobách, kdy začal svou přízeň věnovat pochybným ženštinám z okraje společnosti setkával s nanejvýš prudkou žárlivostí Stephanie, která nevynechala jedinou příležitost, aby svého chotě veřejně ztrapnila a posléze mu odepírala určitá práva, což v korunním princi vyvolalo zahořklost a svedlo jej na scestí.
Avšak i ona měla tajnou lásku, o níž zřejmě nevěděl nikdo jiný, než její sestra Louise, jíž se svěřovala a podrobnosti dodnes zůstaly zahaleny tajemstvím. Ale život Stephanii krátce po uplynutí smutečního roku za korunního prince uchystal další ránu osudu. Ale hezky od začátku. Ještě za života korunního prince se Stephanie nepochybně zamilovala do muže, jehož nazývala "Hamlet". 25. března 1888 se jméno "Hamlet" poprvé objevilo v dopisech Louise: "Hamlet n'est pas oublié." (Hamlet není zapomenut.) "Hamlet" vyvolával u "Ofélie" bušení srdce, kdokoli se k ní přiblížil. Jen Louise směla vědět o Stephaniině náklonnosti k tomuto muži. Korunní princezna se odvažovala naznačit jeho jméno jen pomocí několika písmen. Z Vídně nebo Laxenburgu a v Rudolfově nepřítomnosti psala sestře: "Už nedokáži ovládnout svůj neklid, když vím o přítomnosti Ar..t.. ve Vídni. Ofélie ho musí vidět, ale jak to navléci? R. a Fritz jsou v Abbazii. Hamlet se zdrží ve Vídni jen dva dny. Hned mi odpověz, co se dá zjistit. Myslela jsem už na snídani nebo oběd u Vás? Potřebuji dobrou radu!... Snaž se něco zařídit."
"Hamlet"

Tato láska Stephanie ale vzala, jak už jsem zmínila výše, velmi rychlý konec. Citace z dalšího nedatovaného dopisu: "Zasluhovala bych jiný osud, dokázala bych totiž být nesmírně šťastná s člověkem, kterého miluji nebo jímž bych byla milována." V září ji ale v Zandvoortu, kde se tou dobou zdržovala zastihly špatné zprávy. Hamlet byl smrtelně nemocný a nevýslovně zarmoucený. "Nevýslovně po něm toužím. Nesmírně ho miluji. Víš o tom jenom ty a nikdy bych nemohla mít spolehlivějšího strážce tajemství mého srdce, které se občas div nerozskočí, když na něj pomyslím.", psala Stephanie sestře Louise. Na dalším dopise ze 14. září 1889 je uvedeno: "Spal tento dopis." Nespolehlivá Louise toto přání Stephanii nesplnila a dopis se tudíž dochoval: "Vynasnaž se ještě před svým odjezdem do Pohorelly (panství Louisina manžela Philippa Coburga) dovědět podrobnosti o nešťastném Hamletovi, s nímž se to chýlí ke konci. Srdce mi krvácí. Pravděpodobně ho znovu operovali, což ho připravilo o řeč. Sice píše, ale ach, to, co píše, nedává žádný smysl, jsou to jenom vzájemně nesouvisející slova. Pobývá u Edera, kde byl i na jaře. Musíš se něco konkrétního dovědět. Ihned mi napiš, abys zmírnila mé nesmírné rozčilení. Kdybych tak mohla u něj být, pečovat o něj a vidět ho! Nemohu Ti už nic napsat, prostě toho nejsem schopna. Celou mou bytost ovládá jediná myšlenka. Pokud ten chudák tak strašlivě trpí, bylo by štěstí, kdyby byl ze svého utrpení vykoupen. Jestli ho navštívíš, řekni mu, že na něj často myslím, že se za něj modlím a že bych mu to chtěla usnadnit. Promiň mi mé pohnutí. Chápeš je lépe než kdokoli jiný. Modli se za něho a svou sestru."
"Ofélie"

V dubnu 1890 se dostavil milosrdný konec. Nyní už napsala i Hamletovo křestní jméno: "Bůh mě vystavil těžké zkoušce. Arthur zemřel.", psala 23. dubna 1890 z Meranu Louise. "Byla jsem na to připravena, ale nedokázala jsem se s tím v duchu smířit a stále jsem doufala, že se uzdraví. Nadarmo. Ztratila jsem svého nejlepšího přítele,... muže, kterého jsem si nesmírně vážila a nevýslovně milovala. Ta ztráta mě strašlivě bolí. Nikdo to neví tak dobře jako Ty, protože jsi byla do tohoto přátelství zasvěcena a znala jsi... mé city. Je vykoupen z hmotného těla, které mu přivodilo tolik utrpení, a určitě je v nebi. Ztratila jsem na tomto světě velikého přítele, ale tam nahoře jsem získala přímluvce..." Když v srpnu roku 1890 prožila Stephanie nebezpečný pád z koně a ve zdraví ho přestála, byla přesvědčena, "že to byl Arthur, který mě uchránil před tím, abych si nezlámala vaz."

A kdo vlastně byl onen tajuplný přítel, pravděpodobně Stephaniina první velká láska?
Arthur Potocki (1850 - 1890)

"Hamlet" pocházel z prastarého rodu Potockých, jenž byl rozšířen v Rakousku, Haliči, Polsku, Slezsku a jižním Rusku. Z jejich středu vzešlo třicet vojvodů, dva kardinálové, sedmnáct biskupů a četní generálové a státní hodnostáři. Jejich praotec Alexander Potocki byl kolem roku 1300 komorníkem královny Alžběty Uherské,... Dominik Potocki padl roku 1683 jako generál při tureckém obléhání Vídně, Andreas Potocki se oženil se sestrou krále Stanislava Polského. Hrabě Alfréd Potocki byl v letech 1870 - 1871 ministerským předsedou císaře Franze Josefa.
Arthur hrabě Potocki se narodil 14. června 1850 a bylo mu tedy necelých čtyřicet let, když zemřel. V roce 1877 si vzal princeznu Rosu Lubomirskou, která však po čtyřletém manželství v pouhých jedenadvaceti letech zemřela. V době seznámení s korunní princeznou Stephanií byl tedy vdovec, otec dvou dcer, jimž bylo jedenáct a dvanáct let. Hrabě byl c. a k. komoří a celoživotní příslušník panské sněmovny rakouské říšské rady. Pocházel z druhé linie rodu Potockých. Jeho dědeček, jenž se rovněž jmenoval Arthur, si vysloužil ostruhy jako pobočník Napoleona I., jeho otec Adam, c. a k. komoří a tajný rada, se vehementně zasazoval za konstituční formu vlády, což mu vyneslo několikaměsíční žalář. Ženy z rodu Potockých působily většinou jako dvorní dámy, Arturova matka byla nositelkou Řádu hvězdného kříže.
Rodina Potockých se odedávna těšila všeobecné úctě, důkazem budiž citace z novin, které také sledovaly zdravotní stav hraběte Potockého. Tak se např. ve "Fremdenblattu" ze 7. května 1889 dočteme malou poznámku: "Hrabě Arthur Potocki, jenž se musel, jak známo, podrobit velice těžké operaci, se zase, jak nám bylo sděleno, zcela uzdravil. Hrabě Potocki přijal v posledních dnech četné návštěvy. Dostavili se všichni haličští hodnostáři, zemský maršálek pro Halič Zaleski a mnohé další politické osobnosti, aby projevili ctěnému krajanovi své sympatie." 8. května oznámily "Neue Freie Presse", že den předtím arcivévoda Friedrich navštívil v sanatoriu Eder hraběte Arthura Potockého. O tři dny později byly ohlášeny další pokroky při uzdravování a 16. května "Fremdenblatt" oznámil, že hrabě Arthur Potocki včera odcestoval do Krzeszowice (Halič). Četní přátelé vyprovodili hraběte na nádraží. Novinová kronika pokračuje až 12. zářím 1889: "Hrabě Arthur Potocki se v těchto dnech znovu musel podrobit operaci. Provedl ji profesor Weinlechner, který trval na odstranění části jazyka. Slavný chirurg byl výsledkem operace podle všeho naprosto spokojen. Hrabě Arthur Potocki se nyní nachází v péči dr. Edera.", napsaly "Neue Freie Presse". 27. března 1890 listy ohlásily smrt hraběte. "Krakov, 26. března," bylo uvedeno ve "Wiener Zeitung", "hrabě Arthur Potocki dnes v půl druhé odpoledne zemřel v Krzeszowicích. Z pověření Jeho Výsosti poslal císařův hlavní pobočník, polní podmaršálek hrabě Paar, kondolenční depeši matce zesnulého, hraběnce Kateřině Potocké. Korunní princezna vdova Stephanie vyjádřila soustrast bratrovi zesnulého, hraběti Andreasi Potockému a poslala nádherný věnec z bílých růží a rudých kamélií". 29. března se konal v haličské obci Krzeszowice pohřeb hraběte Arthura Potockého. "Velkolepé smuteční oznámení o předčasně zesnulém, jenž se velice zasloužil o Haličsko," mohli jste se dočíst ve "Wiener Zeitung", "bylo výmluvným svědectvím o všeobecné úctě a opravdových sympatiích, jimž se hraběcí rodina Potockých odedávna a bez výjimky těšila ve všech místních společenských kruzích." Bylo položeno téměř sto věnců. Pohřbu se účastnili ministři, hodnostáři a vybraná šlechtická společnost.
Stephanie s korunním princem Rudolfem přibližně v době, kdy poznala hraběte Potockého.

Ještě jedna podstatně důležitá informace nám tady chybí a to, jak se vlastně korunní princezna Stephanie s hrabětem Potockým seznámila?
Má se za to, že s největší pravděpodobností to bylo u příležitosti cesty korunního prince a princezny do Haliče koncem června 1887. Rudolf a Stephanie si tehdy prohlédli zámek Krzeszowice hraběte Arthura Potockého, kde povečeřeli. Ubytovali se ve slavném starém paláci Potockých v Krakově, zvaném "Pod Baranami". Jak se hrabě Arthur dostal k přezdívce Hamlet, zůstává zahaleno tajemstvím, stejně tak jako informace, nakolik se tomuto milostnému vztahu dařilo. Předčasný a tragický konec vztahu mezi belgickou princeznou a polským šlechticem přivodila těžká choroba, zřejmě rakovina jazyka.
Hrou osudu se však právě v těchto, pro Stephanii tak těžkých dnech, vynořilo z anonymní temnoty jiné jméno. 27. března 1890, když noviny oznámily smrt hraběte Potockého, se v témže "Fremdenblattu" objevila nenápadná poznámka, a to: "Jeho Výsost císař propůjčil svému atašé v Bruselu, Eleméru Lónyayovi von Nagy-Lónya a Vasaros-Nameny... hodnost komořího." Korunní princezna si této drobné, nepatrné poznámky ani nepovšimla. Nemohla tušit, že tento muž se takřka na den přesně o deset let později stane jejím druhým manželem...
Deset let po "Hamletově" smrti, 22. března 1900 se Stephanie provdala za uherského hraběte Eleméra Lónyaye.

Zdroj: vlastní skromné znalosti, citace z novin a z dopisů Stephanie z Irmgard Schiel: Stephanie - Kronprinzessin im Schatten von Mayerling