Životopis korunního prince Rudolfa

8. září 2008 v 19:00 | Jana K |  Životopis Rudolfa

Narození

Když se 24. dubna 1854 císař František Josef I. oženil s mladičkou, teprve šestnáctiletou wittelsbašskou princeznou Alžbětou, všeobecně se očekávalo, že mladá císařovna porodí po předlouhých desetiletích korunního prince. Naposledy se totiž lid mohl radovat z narození korunního prince v minulém století, to když se narodil Ferdinand "Dobrotivý" (I když v roce 1830 při narození Františka Josefa se dalo předpokládat, že právě on též jednou usedne na trůn.) Po předchozích dvou těhotenstvích, kdy se narodily dcery, 21. 8. 1858 přišel na svět vytoužený korunní princ, Rudolf František Josef Karel. Lid se radoval - dvacet děl tuto radostnou událost oznámilo 101 výstřely, v celé monarchii se úřední budovy, školy, kasárna rozzářily světly a byly vyvěšeny vlajky, konaly se slavnostní bohoslužby, šťastný otec založil ve Vídni nemocnici - Rudolfův špitál - a jmenoval synka od prvního dne jeho života plukovníkem a majitelem 19. pěšího pluku a též nositelem řádu Zlatého rouna. František Josef chtěl mít ze syna především skvělého vojáka, i když jak se později ukázalo, Rudolf měl dispozice spíše k vědě a technickému pokroku, navíc byl velmi citlivým dítětem. Podle toho byla pro dítě vybrána i chůva - Karolina von Welden, vdova po Ludwigu von Welden, který se proslavil v roku 1848 při potlačení uherského povstání. Tato chůva si prý musela nechat poradit, jak se vůbec dítě drží v náručí.

Od dětství vojákem

To, že se hned při svém narození stal Rudolf plukovníkem, svědčí o císařově opravdové lásce k armádě, neboť takovéto pocty nebyly u Habsburků (a ani jiných vládnoucích rodů) zvykem. Již ve dvou letech přijal korunní princ v Hofburgu delegaci svého pluku, a když mu kapitán řekl, že by bylo vhodné, aby jako velitel jel na koni, malý Rudolf neváhal a přerušil jej s tím, že má koně, ale jenom dřevěného, a tak rozradostněný princ spolu s oním kapitánem dopravili koně z vedlejších místností před delegaci a korunní princ velel jasným hlasem ze sedla. Císař byl potěšen tím, že Rudolf je velmi bystrý a nadaný hoch, ale raději než pokrok v jazycích, počtech, psaní a náboženství, které měl hoch od třetího roku života, by viděl pokroky v tělesném cvičení, jízdě na koni a střelbě, v čemž korunní princ právě nevynikal, ba naopak. Rudolf byl velmi citlivý a bojácný a měl nepevné zdraví - z toho důvodu císař nazýval svého synka láskyplně a žertovně "můj kriplíčku". Předčasná synova duševní zralost v císaři nevyvolávala uspokojení, snad v předtuše budoucích vzájemných konfliktů a odcizení.

Vojenská výchova

V šesti letech Rudolf dostal vlastní dvůr a nejvyššího hofmistra, jenž byl zároveň i vychovatelem, necitlivého generálmajora hraběte Gondrecourta. Rudolf byl odloučen od své sestry Gisely čímž se narušilo silné citové pouto k jedinému členu rodiny, s kterým si rozuměl. Otec byl příliš ponořen do svých státnických i vojenských povinností a matku vídal zřídkakdy. Alžběta totiž rezignovala na neustálé spory se svou tchyní Sophií a tak velmi často cestovala a o děti se téměř nestarala. Až když viděla a přímo se zhrozila, jak na Rudolfa působí tvrdý Gondercourtův vojenský drill - např. když ho v noci budil výstřelem z pistole, poléval ho studenou vodou či ho zavřel do obory a pak křičel, že se na něj řítí divočák a Rudolf pak z toho byl roztřesený, pobledlý, bojácný a nemocný - Alžběta rázně zakročila a zasadila se o nahrazení Gondrecourta hrabětem Latourem, který měl k chlapci citlivější přístup. Přesto však byl Rudolf následky Gondrecourtovy výchovy poznamenán vlastně po celý život. Pro Rudolfa matka znamenala spíše krásnou tajemnou ženu, již miloval, než matku. Jako malé dítě asi těžko chápal, proč jej matka po hádce s babičkou Žofií náladově k sobě přitiskla a za chvíli zas odstrčila a nevšímala si ho. Rudolfova citlivost nepolevila ani v pubertě, ba naopak, blouznivost ještě více zesílila s prvním zájmem o ženy - nejprve o nějakou dívku z ulice, pak o Rudolfovu o tři roky starší krásnou tetu Marii Terezii Braganzu, manželku císařova bratra Karla Ludvíka a nevlastní matku arcivévodů Františka Ferdinanda (d'Este) a Otty (Krásného).
Korunní princ Rudolf
Korunní princ Rudolf ve věku devatenácti let.

Výuka

Jako osmiletý měl Rudolf plno reprezentačních povinností - např. navštěvoval sirotčince a školy, v kterých zkoušel stejně staré žáky. Aby stíhal velké nápory učiva, často vstával o čtvrté hodině ranní. Velmi ho zajímal dějepis včetně dějin 18./19. století (revoluce 1793 a 1848). Rudolfův učitel Menger se v něm snažil prohloubit úctu ke vzdělaným lidem, vychoval ho k odmítání předsudků a k toleranci k menšinám, k podporování demokracie a odmítání absolutismu. V Rudolfových sešitech je proto patrný odpor ke šlechtě i duchovenstvu, které stavěl do protikladu k vědě, vzdělání a občanství. Protivila se mu francouzština, řeč šlechty. Rudolfův učitel dějepisu Josef Zhisman ho nadchnul pro myšlenku krále ne z Boží milosti, nýbrž zvoleného. Rudolf viděl vzor takového panovníka v Josefovi II., čímž se dostal do rozporu se svým strýcem, polním maršálkem arcivévodou Albrechtem, čehož následkem bylo, že si spolu vyměňovali eseje na toto téma, v kterých oba prezentovali své názory. O to více u něj vzbuzoval jeho učitel přírodovědy Moravan Josef Krist zájem o přírodopis přímo v praxi - navštěvovali muzea, chodili na různé vycházky do přírody a dělali různé pokusy, přičemž vedl svého žáka k tomu, aby o svých pozorováních vedl písemné záznamy. V praxi vysvětlil Krist třináctiletému Rudolfovi i základy rozmnožování - při pobytu v Salcburku navštívili ústav pro umělý odchov ryb. Rudolf prý výklad sledoval se zaujetím. Poté plynule přešel k rozmnožování koní. Moderní duch 19. stol. tkvěl pro mladého Rudolfa jen v přírodních vědách, dějinách a politice, ostatní - umění, literatura, hudba, matematika, jazyky (latina, francouzština, maďarština, čeština, polština), sport i divadlo absolvoval bez zájmu. Postupem doby si Rudolf upevňoval (prostřednictvím svých učitelů) názor na politické a sociální dění. Zatímco strýc arcivévoda Albrecht se ho snažil odklonit od příliš liberálních názorů, František Josef synovy spisy postupem doby, ač mu nedělaly dvakrát dobře, už jen odbýval slovy "Rudolf zase žvaní".

Na cestách

24. 7. 1877 zakončil Rudolf studia a jeho novým nejvyšším hofmistrem se stal Karel hrabě Bombelles, věrný služebník Habsburků, kandidát arcivévody Karla Ludvíka (a potažmo i arcivévody Albrechta). Latour předložil vyúčtování výdajů za výchovu a přidružené výdaje komory korunního prince od listopadu 1864 do konce roku 1877 - celkem 388 546 zlatých 55 krejcarů. Rudolfa mnoho mrzelo, že nemohl dál studovat, jak by si to přál (a jak bylo dopřáno jeho protivníku v Berlíně, princi Vilémovi, budoucímu císaři Fridrichovi III.) a že se z něj měl stát voják. I přesto, že Bombelles ho neustále lákal od knih ven do přírody či za milostnými dobrodružstvími, knihy Rudolf neodbýval. Velmi želel odchodu svého hofmistra Latoura, "milého starouška", jak mu Rudolf říkal, a tak jako malou náplast na Rudolfovo psychické povzbuzení povolil císař svému synovi vykonat po ukončení studijní doby několik cest s jedním z Rudolfových nejmilejších učitelů Mengerem. Rudolf se měl seznámit s průmyslem ve Švýcarsku a Anglii. V Anglii se Rudolf snažil (potají, aby o tom ve Vídni nevěděli) setkat s Ch. Darwinem, leč k jeho zklamání se mu to nepodařilo. Seznámil se tam s novým systémem samovazby pro těžké zločince, který se mu zamlouval (Rudolf byl odpůrcem trestu smrti a chtěl, aby se humánněji zacházelo s vězni). Tou dobou byla v Anglii i Rudolfova matka Alžběta, která tam utekla ze stísněného císařského dvora. Bavila se jízdou na koních (na dostizích) a dokonce si od Rudolfa vyžádala slib, aby on na koni nejezdil. Že jejich vztah byl velmi chladný, dokládá i to, že Alžběta rozzuřena nad chováním svého syna předčasně opustila Anglii - Rudolf totiž byl víc než nezdvořilý k Alžbětinu anglickému průvodci Bayi Middletonovi, který byl do Alžběty zamilován a Rudolf toto nemohl přenést přes srdce. V Anglii Rudolf napsal spis s kritickým postojem vůči rakouské šlechtě, která na rozdíl od anglické mezi sebe odmítala přijmout ambiciózní měšťanskou vrstvu, kritizoval její rozmařilý způsob života, jakým žila kupříkladu i jeho matka.
Korunní princ Rudolf
Korunní princ Rudolf v roce 1880.

Rudolf a ženy

Na zpáteční cestě navštívili berlínský dvůr, kde s Vilémem Rudolf navštívil několik plesů. Jedna z princezen ho charakterizovala jako nepříliš hezkého, ale přece přitažlivého. Vážný obličej z něj dělal staršího, narudlé řídké vlasy byly přímo ošklivé. Mluvil překotně, byl sice zdvořilý, ale chladný, až pohrdavý. Rudolf si na základě toho, že se o jeho osobu jakožto korunního prince zajímaly tucty žen, vytvořil svůj obraz o ženě jako takové - pohrdal jí. Staly se mu pouze nástrojem na uspokojení svých fyzických požadavků. Žádná z nich na něj, na intelektuálně velmi nadaného prince, nemohla mít vliv, ať už se jednalo o jeho "první lásku" dvorní herečku Johannu Buskaovou, či Helenu Vetserovou, matku Mary, jíž v době Rudolfova flirtu s Helenou bylo šest let, či jeho manželku Stefanii, která si stěžovala, že ženu jako takovou podceňoval a nepovažoval ji za rovnocennou bytost. Rudolfovým ideálem krásy byla malá, černovlasá, něžná žena, taková, jaká byla jeho uctívaná teta, manželka Karla Ludvíka, arcivévodkyně Marie Terezie, Mizzi Casparová i poslední Mary Vetserová.
Co se týče vztahů k mužům, diskutovaným byl vztah k Ludvíku II., bavorskému králi, jeho pokrevnímu bratranci. Lze říci, že ze strany Rudolfa šlo opravdu pouze o čistě přátelský vztah, a to poměrně silný.

Ornitologie

Rudolfovým obrovským koníčkem byla odmalička zoologie, zvláště pak ornitologie. Již jako dvanáctiletý sepsal pojednání Lovy na orly. V patnácti letech se osobně seznámil na vídeňské Světové výstavě s nejslavnějším ornitologem té doby Alfredem Brehmem, který se stal Rudolfovým častým hostem v jeho rezidenci na Hradčanech. Spolu vedli různé diskuse a účastnili se různých výprav a lovů, např. do Uher, do Španělska, Středomoří atd. Přátelství dokonce pokročilo tak daleko, že v 1877 Brehm věnoval oba svazky o ptácích v 2. vydání svého Života zvířat korunnímu princi, z čehož měl Rudolf obrovskou radost. Vznětlivé a obhroublé chování k nelibosti dvořanů Brehmovi Rudolf promíjel. Antipatie k Brehmovi umocňovalo i to, že byl protestant, darwinista a svobodný zednář. Díky tomu se snažili Rudolfovi překazit přátelství s Brehmem. I když částečně jejich styky ochladly, skutečně jej zničila až o 31 let staršího Brehmova smrt v 1884, již Rudolf upřímně oplakával. Ornitologii Rudolf zůstal věrný až do své smrti. Rudolf byl dokonce 1879 jmenován čestným členem Císařské akademie věd ve Vídni a budapešťská univerzita ho jmenovala svým čestným doktorem, i když sám Rudolf si uvědomoval, že je to díky jeho původu a postavení než za zásluhy v oblasti vědy.

Pražská aféra

Do Prahy Rudolf přijel v 1878, kdy sem narukoval jako c. k. plukovník pěšího pluku č. 36. Bydlel na Hradčanech. Češi si od pobytu proslovanského korunního prince slibovali porozumění mezi Prahou a Vídní. Rudolf se v Praze nevěnoval jenom vojenským povinnostem a psaní politických spisů. I přes všechnu práci užíval své relativní volnosti. Účastnil se různých zábav, pitek a dobývání ženských srdcí, což mělo za následek i různé aférky. Když se Rudolf zamiloval do jedné chudé židovky, její rodiče ji poslali na venkov, aby na Rudolfa zapomněla. Dívka tam však zemřela na nervovou horečku, přičemž blouznila jen o korunním princi. Rudolf se samozřejmě nemohl jejího pohřbu zúčastnit, a tak noc co noc navštěvoval její hrob a trávil tam hodiny v žalu a nářku, až jej jednou přistihli hřbitovní hlídači - jaké bylo jejich překvapení, když ho poznali. Zde je patrná paralela s císařem Josefem II. - Rudolf měl v oblibě navštěvovat inkognito chudinské čtvrti. Z této více či méně přikrášlené pražské epizodky však vyplývá na povrch Rudolfova vlastnost trápit se výčitkami a jen s obtížemi je překonávat.

Svatba

Jestli o této aféře věděl císařský dvůr ve Vídni, není známo, jisté ale je, že pro Rudolfa hledali nevěstu. Jelikož rovnorodých vládnoucích katolických rodů bylo jako šafránu, dostal se rakousko-uherský vyslanec hrabě Chotek v 1879 i na bruselský dvůr, kde žila v úvahu připadající patnáctiletá princezna Stefanie. Rudolf se tak v březnu 1880 vydal tam, kam byl nasměrován - do Bruselu. Námluvy byly velmi chladné, bledá a nepříliš vzhledná Stefanie se mnoho Rudolfovi nezamlouvala, přesto bylo budoucímu svazku králem Leopoldem II. požehnáno. Rudolf se tak podřídil zákonitostem Arcidomu, ba učinil ještě více - snažil se, aby vypadal jako šťastný ženich. K tomu mu zajisté dopomáhala i metresa, kterou si vzal s sebou do Bruselu, o čemž se dozvěděla Stefaniina matka Marie Henrietta. Ta však nechala tento skandál pod pokličkou, aby se mladý pár nedostal do rozepří hned v počátcích společného života. Svatba se přes odklady (kvůli Stefaniimu zdraví a "pomalému dospívání") konala v květnu 1881. Rakouský lid ji přivítal s nadšením a Stefanie byla též nadšena. Jízda 62 dvorských ekvipáží v čele s obojími rodiči a mladými manžely musela být v Prátru přerušena, neboť lidský dav znemožnil další jízdu. V Schönbrunnu se konala lidová slavnost, kde pohádkový ohňostroj zaléval celé okolí světlem a na noční obloze zářily iniciály R a S.

První roky manželství

Rudolf se i přes pozdější Stefaniiny výčitky snažil v prvních letech manželství o to, aby před okolním světem vypadal jejich vztah jako dobrý, což vyplývá z mnoha dopisů přátelům. Stefaniino postavení v rodině přesto bylo podivné. Na rakouském dvoře ze Stefanie moc nadšeni nebyli - císaři byli Coburgové sami o sobě protivní. Císařovna Stefanií, tou "ošklivou nemotorou" či "morální zátěží" opovrhovala, Marie Valérie ji též odmítala, později se od společného soužití se Stefanií odklonil i Rudolf, takže se korunní princezna cítila na císařském dvoře osamělá a opuštěná, bez nějakých přátel. Přesto zdání rodinné harmonie vyvrcholilo počátkem roku 1883, kdy bylo nepochybné, že Stefanie je v jiném stavu. Toto období očekávání potomka i sama Stefanie uznala za opravdu šťastné. Mladý pár očekávaného dědice trůnu nazýval Václav, čímž vyjádřil svou sounáležitost s Čechami. Mužský potomek se však korunnímu páru nenarodil, 2. 9. 1883 přišla na svět dcerka, již pokřtili Alžběta a něžně ji oslovovali Erszi.
Korunní princ Rudolf s manželkou Stephanií
Fotografie Rudolfa a jeho manželky Stephanie.

Novinář

Jak známo, Rudolf psal vedle vědeckých prací i politické články, v nichž kritizoval otcovu politiku. Tyto články vycházely v deníku Neues Weiner Tagblatt, samozřejmě anonymně. Vydavatel Moriz Szeps, s nímž se Rudolf spřátelil, dokonce pro zachování Rudolfovy anonymity jeho rukopisy přepisoval a teprve přepisy putovaly dále k tisku, zatímco originál směřoval zpět k Rudolfovi. Názory Szepsovy i Rudolfovy byly tak podobné, že odlišit autorství článků je mnohdy obtížné. Snad jen styl pomáhá určit, zda článek psal Szeps - ten rád používal květnatá slova a různé citáty - či korunní princ - ten pro změnu psal přímočaře až sarkasticky. Rudolfovou snahou bylo i smíření a odstranění předpojatostí mezi Židy a křesťany, odstranit sociální, hospodářské i vzdělanostní rozdíly a vychovat dobré rakouské vlastence. Rudolfovým vzorem úspěšného státu byla Francie, republika, pro niž měl hluboké sympatie jakožto zdroji liberálních myšlenek. Naopak v Německu viděl nepřítele nejen Rakouska, ale i Evropy. Rudolf se ocitl mezi mlýnskými kameny: na jedné straně nenávist šlechty, antisemitů a nacionalistů, na druhé straně obdiv liberálů, buržoazní inteligence, nekatolíků a Židů.

Osobnost

Přestože Rudolf byl považován za významnou a vlivnou osobnost, on sám musel při každé příležitosti zdůrazňovat, že tomu tak není, že je jak v politice, tak i ve vědě jen neinformovaným diletantem, byť plným zájmu. Na druhé straně ale to, že se stýkal s různými vědci, politiky a spisovateli, ho nutilo k tomu, aby se dál vzdělával. Rudolf zahajoval Elektrickou výstavu v 1883 ve Vídni, účastnil se v 1884 Mezinárodního ornitologického kongresu, zasadil se o pořádání Živnostenské výstavy v Antverpách, zahájil v 1887 Výstavu hygieny, kde všechny liberály nadchl větou "Nejcennějším kapitálem států a společnosti je člověk", angažoval se pro Rudolfinský spolek (ten měl za cíl školit ve vlastní nemocnici - Rudolfinském domě, dodnes stojícím - ošetřovatelky pro případ války), z popudu katastrofy při požáru Ringtheatru v 1881, kde uhořelo 300 lidí, byl spoluzakladatelem Dobrovolné vídeňské záchranné společnosti.

Encyklopedie

Rudolf plánoval napsat monumentální lidovou encyklopedii o Rakousku-Uhersku, na níž měla pod jeho záštitou pracovat duchovní elita země, čímž chtěl podpořit u všech národností lásku k vlasti. Toto dílo, Rakousko-uherská monarchie slovem i obrazem, zkráceně nazývané Dílo korunního prince, k němuž sezval plno odborníků, mělo 24 svazků a bylo dokončeno hluboko po Rudolfově smrti, v 1902. První plány na toto dílo pravděpodobně vyšly od arcivévody Jana (Ortha). Vyvstávaly obtíže, především finančního rázu, proto se vydávání díla tak táhlo a Rudolf, který byl jinak nestálý a těkavý, prokázal ohledně tohoto díla svou výdrž. Další překážkou brzdící vydání Díla byli Maďaři, kteří si vynutili kromě německé verze i maďarskou, čímž Rudolfovi zmařili vizi jednotně vedené říše. Když v prosinci 1885 vyšel první svazek, uspořádal císař pro spolupracovníky přijetí. Rudolf v pokoře políbil císaři uctivě ruku, ten mu dal na přednesenou procítěnou řeč povzbuzující odpověď, vyjádřil spokojenost a nabádal jej k vytrvalosti, ale naprostým nepochopením osoby svého syna byl císařův dotaz na jednoho ze spolupracovníků, zda opravdu úvodní slovo Díla napsal sám Rudolf.
Korunní princ Rudolf
Portrét třicetiletého korunního prince Rudolfa.

Vojenská kariéra

Rudolfa tížilo, že za svůj vojenský postup nevděčí svým schopnostem, nýbrž tomu, že byl tím, kým byl. Proto se aspoň snažil být dobrým vojákem. Jeho vojenská kariéra byla následující: od 1. dne života plukovník a majitel 19. pěšího pluku, 1878 plukovník 36. pěšího pluku v Praze, 1879 i velitelem 36. pluku, 1880 generálmajor, 1881 velitel 18. pěší brigády v Praze, 1882 polní podmaršálek, 1883 velitel 25. divize pěších vojsk ve Vídni, 1888 generální inspektor pěšího vojska - tedy kariéra, na níž jiní potřebovali okolo půlstoletí služby a mimořádných vojenských výkonů. Rudolf se za pobytu v Praze u 36. pěšího pluku snažil ve vojenské oblasti vyhranit. Náruživě studoval průběhy bitev, staré plány pochodů, zabýval se novým vývojem válečné techniky založené na elektřině, vlivům nově budovaných železnic i sociálním poměrům uvnitř oddílu. Počáteční snahu a píli postupně otupily neustálé konflikty se strýcem Albrechtem, ale i neustálé brzdění v každém samostatném úsudku ze strany otce, což také vedlo k tomu, že ke konci života již nebyl disciplinovaný, chodil pozdě na inspekce, dělal je velmi povrchně a lajdácky - ukazoval okolí, jemuž chtíval být vzorem, jak ho to vše již nudí; rezignoval. Jezdil jen křížem krážem po rakouských zemích, opravdovou moc neměl, k vojenským konferencím předsedajícím císařem byl zván jen tehdy, když se nejednalo o ničem závažném. Rudolfův vliv byl znemožněn a namáhavé cesty očividně zdravotně i nervově zesláblého prince vyčerpávaly.

Názory na politiku Rakouska-Uherska

Co se týče sympatií a politiky vůči národům, Rudolf si oblíbil Uhry, naopak nepřátelil se s Bismarckovou politikou a na Balkáně uvažoval o sjednocení Slovanů pod Rakouskou říši (ovšem ne z toho důvodu, aby se Rakousko rozrostlo, nýbrž proto, že tyto chudé země podle něj potřebovaly k svému rozvoji ochranu a pomoc silného státu, čili Rakouska). Rudolf byl důkladně sledován a informace o jeho osobě putovaly kupř. i k Bismarckovi. O Rudolfovi podávaly informace i osoby, které by Rudolf podezíral až naposledy (Maďar Ladislav von Szögyenyi, sekční šéf v ministerstvu zahraničí). Oficiální politické agenty se zručností a rafinovaností "vodil za nos", ale proti Bismarckovým špehům byl vlastně bezbranný, protože ani nevěděl, kdo jimi je. Proto byly na místě Rudolfovy zašifrované dopisy i noční schůzky v Hofburgu.
Když na počátku roku 1888 zemřel probismarckovsky orientovaný německý císař Vilém I. a jeho liberální syn Fridrich III. trpěl těžkou chorobou a dalo se očekávat, že do několika měsíců nastoupí na trůn opět probismarckovsky orientovaný Fridrichův syn Vilém (II.), Rudolfovi se rozplynul sen o demokratické Evropě. Ve spojenectví Rakousko-Uherska s Pruskem (Dvojspolek) a později i Itálií (Trojspolek) viděl krok, který směřoval k zániku Rakouska. Nemohl pochopit, že císař nejde ve stopách Marie Terezie, pro kterou bylo Prusko zavilým nepřítelem, a nespojí se s Francií a Ruskem. V tomto období zániku všech nadějí lze spatřovat definitivní Rudolfovy deprese, které vyústily v mayerlingskou noc. Rudolf psal různé spisy a otevřené dopisy, v nichž vyjadřoval názory na politickou situaci a naděje Rakousko-Uherska pod německým - potažmo Bismarckovým - vedením, ale tyto anonymní články se pravděpodobně nikdy k císařovým rukám nedostaly. Když pak v červnu 1888 nastoupil na německý trůn císař Vilém II., postupem doby Rudolfův vztah vůči Prusku dosáhl až hranice nenávisti, poukazoval, že Rakousko-Uhersko se stalo pruskou provincií. K tomu ještě napomohl osobní spor, kdy Vilém II. přijel na inspekci rakouské armády. Její stav shledal jako velmi nepříznivý, zvláště pak ostré kritice vystavil pěchotu, jejímž generálním inspektorem byl právě Rudolf. Vilém II. řekl Františku Josefovi i Alžbětě otevřeně svůj názor, za což Alžběta kategoricky odmítla, velmi rozhořčena, dále setrvat ve Vilémově společnosti, až se musel Vilém omluvit. Nicméně po návratu do Berlína napsal Františku Josefovi, že má právo upozornit svého spojence na nepořádek v jeho armádě a požadoval zbavit Rudolfa místa generálního inspektora, čehož důsledkem byl ostrý výstup mezi Rudolfem a Františkem Josefem; další krok k Mayerlingu. Zájem císařských rodičů o korunního prince byl již od dětství (s několika výjimkami) nepatrný. Alžběta byla stále na cestách a psala mu zřídka, a to ještě většinou o tom, jak se daří malé Valérii. Otec se s ním sice vídal častěji, ale zajímal se prakticky jen o to, co např. Rudolf zastřelil na různých honech. Rudolf otce bázlivě miloval, ale především se ho obával - nikdy se neodvážil např. ve svých článcích přímo napadnout osobu císaře (jak činil předchozí následník trůnu Ferdinand Maxmilián), ale vždy jen okolí císaře. A přece se Rudolf otcovým přáním neprotivil, vždy se snažil otcovy požadavky co nejlépe splnit.

Zdravotní problémy

Korunní princ mezitím utrpěl i zdravotní katastrofu - oficiálně se hovořilo pouze o revmatismu, bronchitidě, zánětu kloubů a měchýře. Na jaře 1886 se Rudolf po prudkém propuknutí nemoci - s největší pravděpodobností kapavky, tehdy nevyléčitelné - a úplném vyčerpání odjel zotavit na středozemský ostrov Lacroma, kde nakazil i svou manželku. Tato nemoc byla počátkem jeho konce, což si Rudolf velmi dobře uvědomoval, a oslabovala tak jeho vůli. Navíc strach z otce požádat ho o shovívavost byl příliš velký, a tak se Rudolf přepínal a pracoval do úmoru. V březnu 1887 na cestě do Berlína si vzal poprvé na radu lékaře morfium, aby nerušil neustálými nápory kašle. Pak bral morfium již proto, že musel. To spolu s alkoholem a ženami v časech depresí a melancholie, aby unikl tíživé skutečnosti, zlo jen zhoršovalo. Bolesti kloubů byly čím dál trýznivější. Hubnul, byl bledý a předčasně zestárnul. Vystupňovala se agresivita, nervozita, ztrácel vládu sám nad sebou. Ve svém zoufalství a rezignaci byl Rudolf sám sobě největším nepřítelem, za vším hledal svoji vinu, což by ho dříve ani nenapadlo. K tomu všemu ho neustále dráždilo srovnávání s německým "bratrem" Vilémem II. Ten ve svých 29 letech dosedl na císařský trůn a měl 4 mužské potomky, zatímco on byl jen neustálým čekatelem na císařský titul a neměl ani syna.

Nepochopený, touha po smrti

Na konci roku 1888 již bylo hodně patrno, že Rudolf nemůže počítat ani s prakticky žádnou podporou obyvatelstva monarchie. Jedny si znepřátelil svým prožidovským postojem i přáteli z řad Židů (útoky v novinách byly takřka na denním pořádku), druhé pak tím, že byl Habsburk. Antisemitský postoj v monarchii byl v té době velmi výrazný. Nechtíc do něj byla zatažena i císařovna Alžběta, vášnivá obdivovatelka židovského básníka Heineho, když se rozhodla věnovat na stavbu Heinova památníku v Düsseldorfu nemalý obnos. Rudolf nad počinem této krásné paní, s níž si vlastně nerozuměl, pociťoval obrovskou pýchu i radost, hrdost, úctu i synovskou lásku. Svého židovského přítele novináře Morize Szepse v prosinci 1888 poslal do Paříže, aby tam od Heinových příbuzných zakoupil autografy tohoto básníka. Těžko říct, zda císařovna 11 Heinových dopisů jako Rudolfův dárek ocenila, zda pocítila, jak na ní Rudolf lpí synovskou láskou. Zřejmě asi ne, Alžběta byla příliš zaměstnána zásnubami svého jedináčka Marie Valérie s Františkem Salvátorem a její odloučení od milované dcery ji tížilo daleko více. Nepostřehla tedy, že když se Rudolf o Štědrém večeru zhroutil, že je životem znavený, nemocný a zoufalý a že nemůže dál. (Na Štědrý večer Alžběta dovedla syna k Valérii jakožto nevěstě a řekla mu, že doufá, že až budou rodiče jednou mrtvi, že bude o sestru vždy vřele pečovat. Vtom ji Rudolf popadl kolem krku a propukl v hluboký, zoufalý pláč. Císařovna i císař propukli v slzy. Rudolfovým výrokům, že se to s ním blíží ke konci, nikdo nepřikládal ten význam, kterého o pět týdnů později dosáhl.) Jelikož u své rodiny již Rudolf nemohl najít pochopení, nejbližšími a věrnými přáteli pro něj zůstali ti, jimž se veřejnost vysmívala - židovští novináři Szeps, Futtaki, Frischauer, dárce peněz Moritz Hirsch. Ti ho také na Nový rok 1889 vyzývali, aby z titulu korunního prince a šťastné budoucnosti vytrval. Židovský anatom Emil Zuckerkandl s ním vedl rozhovory o smrti, Rudolfovy obavy ze smrti se snažil rozptýlit, "smrt není žádným neštěstím, nýbrž nutným, obdivuhodným naplněním života." Tato slova Rudolfa patrně překvapila a pravil: "… ano, je nutno pohlédnout myšlence na smrt beze strachu do očí." Na požádání mu Zuckerkandl poslal vypreparovanou lebku, již měl spolu s revolverem na svém psacím stole, kterou si několik týdnů před smrtí prohlížela i Mary Vetserová.
Korunní princ na fotografii rok před svou smrtí
Následník trůnu Rudolf na fotografii v roce 1888.

Nešťastné manželství

K tomu všemu přispívaly i manželské neshody. I když zpočátku bylo manželství se Stefanií když ne šťastné, tak alespoň bezkonfliktní, postupem doby se Stefaniin názor vyhraňoval a neschvalovala Rudolfův styl života, jeho známé i intelektuální ambice. Rudolf se alespoň snažil, aby navenek vše vypadalo dobře. Co ale nedovedl, bylo být manželce věrný. A Stefaniiny žárlivé výstupy byly téměř chorobné a nerozpakovala se jich ani na veřejnosti. Prý mu za "odměnu" odmítala "jistá manželská práva", což Rudolfa definitivně zavedlo na cestu, z níž nebylo úniku. Jak Stefanie, tak i Rudolf byli panovační, nesmiřitelní, prchliví, a tak odcizení brzy zapustilo hluboké kořeny. Oba se zraňovali až k neodpustitelnosti - jak se vyjádřila Stefaniina sestra Louisa, byla přímo zděšena chladem, když stála u rakve svého mrtvého manžela. Rudolf uvažoval i o rozvodu a se svou žádostí se obrátil na papeže.

Přípravy na smrt

Rudolf hodně pracoval, a jelikož byl lačný i požitků, každá minutka mu byla drahá, neustále spěchal. Večer či v noci, když přišel pozdě domů, po dlouhé hodiny pracoval, a aby se udržel vzhůru, pil ledově vychlazené šampaňské smíchané s koňakem, chodil spát ve 2 nebo 3 ráno a za 3 hodiny znovu vstával. Takto to šlo každý den. Navíc byl neustále vysílán na namáhavé služební cesty po celé říši, měl i různé reprezentační povinnosti. Hektický Rudolfův život posledních let měl jediný uklidňující bod - Mizzi Casparovou, ženu, k níž se vždy rád vracel a jíž opravdu miloval. Jméno, které ještě po desetiletích vyvolávalo u Stefanie pocity nenávisti. Pravděpodobně se Rudolf začal s Mizzi stýkat roku 1886, a čím se stával nešťastnější, neúspěšnější a nemocnější, tím více Rudolf hledal útěchu v ošumělých výčepech na pokraji Vídně, u skleničky vína s Mizzi a hospodským zpěvákem Bratfischem, jehož si najal jako fiakristu, aby nebyl odkázán na služby dvorských kočárů, a následně pak v jejím domě, jenž si pořídila za 60 000 zlatých (pravděpodobně Rudolfova půjčka od barona Hirsche). S Mizzi poprvé, v létě 1888, hovořil o společné sebevraždě zastřelením v Husarském chrámu u Mödlingu (což se mělo stát jakousi demonstrací - tento chrám je totiž památník za padlé u Aspern a Wagramu, přičemž na hřebenu střechy je nápis "Za císaře a za vlast. Věnováno vynikajícím národům rakouské monarchie.") - Mizzi se tomu jen smála. Toto popírá teorii o nešťastné lásce k Mary Vetserové, kvůli níž si údajně Rudolf sáhl na život; ta se stala pouhou Rudolfovou společnicí na onen svět. Rudolfovo hledání východiska v smrti spíše poukazuje na souvislost se změnou evropské politiky nástupem Viléma II. Se sedmnáctiletou Mary Vetserovou, dcerou Heleny Vetserové, která s ním před 10 lety koketovala, se Rudolf pravděpodobně seznámil prostřednictvím hraběnky Marie Larischové, neteří císařovny Alžběty, která Larischové spoluvinu na synově smrti až do své násilné smrti nedokázala odpustit. Vše započalo asi počátkem r. 1888, ale vztah se zřejmě rozvinul až na podzim 1888, kdy snad i došlo k tomu, že Mary otěhotněla (v době smrti byla ve 4. - 5. měsíci těhotenství). Mary se začala nápadně zajímat o střelné zbraně, koncem roku 1888 pak uvažovala nad možností pozřít jed. O vánocích 1888 poslala Mary hraběnce Larischové svou fotografii s věnováním "Věrná až do smrti". I Rudolfovy dary byly jednoznačné - železný snubní prsten s vyrytými písmeny I.L.V.B.I.D.T. (In Liebe vereint bis in den Tod - V lásce spojeni až do smrti), medailónek s kouskem plátna s kapkou krve. 13. ledna 1889 padlo konečné rozhodnutí. Mary opět navštívila tajně korunního prince, domů přijela velmi rozrušená a komorné řekla, že by bývalo lepší, kdyby tam dnes nešla. A ještě se potom vyjádřila, že teď musí učinit vše, co od ní žádá, neboť teď už patří jen jemu samotnému. O dva dny později dala vyrýt na pouzdro na cigarety pro korunního prince "13. leden. Díky osudu." Dle Maryiny matky, která tak chtěla ze sebe setřást spoluvinu na tragédii na co nejmenší míru, k nim toho dne došlo k prvnímu pohlavnímu styku, čímž chtěla vyvrátit i Maryino těhotenství. Ale co je nejblíže pravdě, je to, že tohoto dne došlo k úmluvě o společné smrti - i proto, že pět dní nato, 18. ledna, Mary, sedmnáctiletá dívka plná života, sepsala svou poslední vůli.

Životní ztroskotání

Císařští rodiče neměli ponětí o tom, že Rudolf uvažuje o sebevraždě, ačkoli o tom Rudolf často mluvil a dával to najevo. (Např. jednou za přítomnosti hraběnky Festeticsové, Alžbětiny dvorní dámy, nechal zapálit všechny lustry v sále. Když z toho hraběnku začaly bolet oči a upozornila na to Rudolfa, ten jen odvětil: "Nechte mi tu radost, až budu ležet v hrobě, bude temna dost!"). Jediný z blízkých, kdo si něčeho všiml, byla Rudolfova manželka. Přímo se zhrozila nad manželovým vzezřením, když se v lednu 1889 vrátila z cesty po Středozemním moři. V předtuše nejhoršího se dala u císaře ohlásit komorníkem k okamžité audienci, ačkoliv jinak nebylo povoleno u císaře objevit se bez souhlasu. Ten ji milostivě přijal, na Stefaniiny obavy o tom, že Rudolf je velmi nemocný, že jeho vzhled i chování ji činí velké starosti, aby nařídil synovi odpočinkovou cestu kolem světa, jen v klidu odpověděl: "To je jen tvoje představa. Rudolfovi nic nechybí. Je jen pobledlý, je mnoho na cestách, bere si příliš velké úkoly. Měl by se víc zdržovat u tebe, neměj strach!" Načež Stefanii propustil a tím dal i císařskou pečeť na osud svého syna. Poslední zoufalý pokus o jeho záchranu zůstal nevyslyšen. Sebevraždě předcházelo politické a lidské ztroskotání. Soukromé neštěstí se jenom nabalilo na zřejmě rozhodující příčinu skonu - řada státníků se vyjádřila, že politicky se Rudolf zcela znemožnil, stal se zdrojem obtíží pro svou vlast a dokonce i ohrožením, pokud by pokračoval v cestě stanoviska k tehdejší politice Rakouska i císaře Viléma II.
Jedna z posledních fotografií korunního prince Rudolfa
Rudolf na fotografii v roce 1889.

Mayerling

V posledních dnech života Rudolf vystupoval naprosto stejně jako dřív, žádná změna v jeho chování nebyla patrná. V sobotu 26. ledna 1889 v ranních hodinách byl Rudolf na audienci u svého otce - o čem tam spolu hovořili, se již nikdy nedozvíme, každopádně tam údajně padla slova z úst císařových "Nejsi hoden stát se mým nástupcem." V domě Vetserových též toho dne došlo ke skandálu, když Maryina matka dala otevřít objevenou dceřinu skříňku se závětí a výše zmiňovanými předměty.
Rudolfovo odhodlání skoncovat se životem bylo 27. ledna již pevné a nezvratné. Vše dělal s velkým překotem, hon v Mayerlingu přesunul již na 29. a 30. leden. Dělal si pořádek ve svých papírech, kompromitující písemnosti zničil nebo je dával do úschovy přátelům. Na večerním soiré na německém velvyslanectví ve Vídni na počest narozenin Viléma II. si přítomní všimli, jak se Rudolf změnil, jeho stav byl přímo odstrašující - vypadal sklíčeně, smutně, s námahou zadržoval slzy. Naproti tomu baronesa Mary Vetserová tam přímo zářila, byla tou svůdnicí, jež se nebojí žádné sokyně, její krása tam vítězně zářila stejně jako její černé oči, jejichž pohled si byl vědom své moci i pocty, že smí vyprovodit korunního prince na jeho poslední cestě. Navíc při závěru tohoto večera došlo ještě k hádce mezi Rudolfem a Stefanií, když Rudolf nedokázal obrátit oči od stojící Mary. Poté strávil noc u Mizzi Casparové, kde vypil velmi mnoho šampaňského. Když ve 3 hodiny ráno odcházel, proti svým zvyklostem jí udělal na čelo křížek. Naposledy ji požádal o společnou smrt v Husarském chrámu. Mizzi se tomu jen smála a nevěřila mu, když jí řekl, že se v Mayerlingu zastřelí.
V pondělí 28. ledna Rudolf opět pilně pracoval. Službu konajícímu adjutantovi byl nápadný povrchní způsob, jímž Rudolf vyřizoval vojenské záležitosti. Rudolf se omluvil na prudké bolesti hlavy a požadoval co nejdříve odjet do Mayerlingu, neboť prý venkovský vzduch by mu mohl prospět. Tehdy ještě pravděpodobně Rudolf sepsal dodatek k závěti a čtyři dopisy na rozloučenou (Valérii, "mé paní", baronu Hirschovi, Mizzi Casparové). Okolo 11. hodiny se Rudolf rozloučil se Stefanií, když chtěl ještě vidět naposledy dcerku, chůva ho nepustila dovnitř - "Tak hloupé," řekl trochu pohněván, "chůva mě nepustila dovnitř, protože Erszi sedí na trůně." Poté opustil Vídeň v jednospřežném voze, který sám řídil, ale v doprovodu kočího. V půli cesty do Mayerlingu poslal kočího zpět do Vídně a dál šel pěšky do blízké výletní restaurace, kde na něj již čekala Mary a Bratfisch. Do Mayerlingu dorazili, když se stmívalo. Rudolf šel sám pěšky, Bratfisch s Mary přijel o hodinu později. O Maryině přítomnosti v Mayerlingu věděli snad jen Bratfisch a Loschek, Rudolfův věrný komorník. Bezpečnostní opatření Rudolf činil až s přehnanou pečlivostí - nedal upozornit telegrafickou službu v zámečku, jak bývalo zvykem, četnické stanici zakázal informovat o své přítomnosti, sám zavřel okenice na ulici. 29. ledna svým společníkům, hraběti Hoyosovi a princi Coburgovi, při snídani řekl, že se včerejšího dne nachladil a že bude proto lepší, když se plánovaného honu v Glashütte nezúčastní. Snídaně proběhla ve veselém tónu a na její závěr popřál Rudolf svým společníkům Lovu zdar!
Jak Rudolf strávil poslední den svého života, není známo. Hraběti Hoyosovi po návratu řekl, že mnoho psal a nevyšel před dveře. K večeru měl Philip Coburg s Rudolfem odjet do Vídně na rodinnou večeři, ale Rudolf poslal Stefanii omluvný telegram pro zdravotní indispozici, proto jel Coburg sám. Při odjezdu Coburga nechal Rudolf po chvíli rozpaků a váhaní poslat otci mnoho rukypolíbení. Rudolf povečeřel s Hoyosem, srdečně podebatovali a okolo 21. hodiny si spolu naposledy potřásli rukou. Po Hoyosově odchodu oba milence navštívil Bratfisch a naposledy jim zazpíval a zapískal jejich oblíbené písně. Mary i Rudolf napsali poslední dopisy na rozloučenou. Rudolf především dlouhý dopis své matce (otci se neodvážil, což Františka Josefa moc mrzelo, že syn se s ním nedokázal rozloučit ani písemně), jehož originální znění se nedochovalo (po smrti Alžběty byl dopis zničen); jsou známy jen některé pasáže z vyprávění Idy Ferenczyové či z citací v deníku Rudolfovy dcery Alžběty. Celou noc Rudolf a Mary vedli vážný rozhovor. 30. ledna v 6:10 Rudolf nařídil Loschekovi, který spal ve vedlejším pokoji, aby šel zapřáhnout. Ještě Loschek nestačil dojít na dvůr a uslyšel dvě rány. Běžel hned zpět, dveře k Rudolfovu pokoji zamčeny, proto přivedl Hoyose (ovšem až po osmé hodině, až když se dostavil ranním vlakem princ Coburg z Vídně, patrně na příkaz Rudolfův), spolu vyrazili výplň dveří, odemkli a spatřili ležet 2 mrtvá těla v tratolišti krve, položená na posteli.

Pohřeb

Okolo posledních hodin života korunního prince se vyskytla řada nejasností - neboť dvůr z pochopitelných důvodů neměl zájem na tom vypustit do světa pravou příčinu skonu prince - různých podvrhů o zaručeně pravých příčinách Rudolfova skonu, různá mnohdy až fantastická svědectví, jedno je ale jisté: Rudolfovi nebylo vyhověno v jeho posledním přání, aby byl pohřben po boku Vetserové v kostele v Heiligenkreuzu. Spočinul v hrobce svých předků, v Kapucínské kryptě jako 113. Habsburk 5. února 1889 poté, co byl prohlášen lékařským dobrozdáním na nátlak dvora za duševně chorého (jinak by nemohl mít církevní pohřeb) - naděje Evropy, které nebylo přáno prokázat své schopnosti.

Zdroj:
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ceburaska1 ceburaska1 | E-mail | 8. dubna 2015 v 17:24 | Reagovat

Tyhle stránky máš fakt moc hezky udělané ale tahle je kompletně celá zkopírovaná z wikipedie. Jestli si cheš udělat blog tak si sežeň vlastní informace a nekopíruj cizí práci.

2 Jana K, autorka blogu Jana K, autorka blogu | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 23:25 | Reagovat

[1]: Děkuji. Ano, tento životopis pochází z Wikipedie. Jak sis ale možná všimla (anebo možná nevšimla), pod článkem je uveden zdroj odkud životopis pochází. Možná sis také všimla, že můj blog už funguje léta a že naprostá většina článků je mých vlastních a s patřičně uvedenými zdroji odkud jsem dané informace čerpala. Kromě tohoto Rudolfova životopisu, který jsem použila z už zmíněné Wikipedie, se jedná třeba i o životopis Alžběty, kteréhož také nejsem autorkou, ale opět je zdroj řádně uveden.
Důvod, proč se nejedná o mé vlastní články je prostý - na webu se to jen hemží nejrůznějšími životopisy jak Alžběty tak Rudolfa a tak mi připadalo spisování dalších prostě nošením dříví do lesa. Mám je tady tudíž jen pro úplnost a zaměřuji se na jiná, tolik nezprofanovaná témata a zajímavosti, nebo na životopisy lidí, které jen tak snadno nenajdeme např. můj životopis Gisely, Irmy Sztáray aj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.