Životopis - 4. část - 80. a 90. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Poslední cesta na Britské ostrovy:

Nová irská cesta nebyla už politicky únosná. Alžběta se musela smířit s tím, že svou jezdeckou cestu absolvuje do Anglie. Rakouští řemeslníci byli vysláni, aby přestavěli dům, tak jako před ostatními cestami císařovny. Především musela být vestavěna kaple a tělocvična a všude v domě musely být zavedeny elektrické zvonky. Na malém nádraží ve Wrenbury byla vybudována další čekárna, protože lovecká společnost zde nastupovala do zvláštních vlaků, které ji dopravovaly na závody. Nová seřaďovací kolej byla nutná pro vozy na dopravu koní. Tyto a podobné úpravy byly obdobné jako předtím v Easton Nestonu a Cottesbrooku. Protože se Alžběta nevzdávala naděje, že přece jen ještě bude moci cestovat do Irska, uskutečnily se současně i v irském Summerhillu nákladné přípravy. Nakonec zůstala v Anglii a proto tam svezli všechny koně: z Vídně, Gödöllő i z Irska. Císařovna využila z 28 možných loveckých dnů 22. Middleton byl stále po jejím boku. Byla mimořádně dobře vytrénovaná, ale namáhavé hony po boku o deset let mladšího Baye ji vyčerpávaly mnohem víc než dřív.
Naposledy lovila Alžběta v Anglii v roce 1882. Ale Middleton už nebyl po jejím boku a s nikým jiným ji lov už vůbec nebavil. Náhle se vzdala této své vášně a nechala všechny koně ze své anglické stáje prodat. Jeden úsek jejího života skončil.
V 80. letech zajela Alžběta sice ještě několikrát do Anglie, ale jen aby se tam mohla koupat v moři. Bay Middleton se oženil koncem roku 1882. Zřejmě udržoval s císařovnou dál tajnou korespondenci. Oba se také ještě několikrát setkali.

Záliba v chůzi:

Konec jezdeckých honů a denního jezdeckého tréninku znamenaly pro císařovnu náhlé vakuum. Teď, když to vše dosti náhle skončilo, mohlo si její tělo jen těžko navyknout na klidný císařský život. Svoji mimořádnou touhu po pohybu uspokojovala teď jiným způsobem: každodenní, celé hodiny trvající chůzí ve velmi rychlém tempu. "Chůze je pro mne takovým požitkem, že ztrácím pojem o čase. Jdu a mé tělo je neunavitelné," řekla. Aby nepřepínala málo trénované dvorní dámy, jel za nimi často kočár, do něhož dámy mohly nastoupit, když už dál nemohly. Císařovna ovšem vydržela celé hodiny. Ani lijáky a sněžení jí nemohly zabránit v chůzi. Nosila pevné turistické boty, tmavou hrubou sukni z pevné látky a kazajku. Proti slunci a proti zvědavým pohledům se chránila velkými, velmi nemotornými deštníky z kůže. Samozřejmě dělala všechno možné, aby si zachovala svou anonymitu. Když zašla do některého venkovského hostince, volila vždy místo v nejzazším koutě. Nic ji netěšilo víc, než když mohla nepoznána vypít své mléko a zase odejít. Císař přijímal i tento vrtoch své paní s trpělivostí a ohleduplným humorem - i když Alžběta stále častěji překládala své vycházky na noc, protože se cítila méně obtěžována zvědavci. V létě 1885 se např. vydala v Zell am See v jednu hodinu v noci na cestu na Schmittenhöhe, doprovázena jednou dvorní dámou a několika horskými vůdci, kteří nesli svítilny.
Jiným prostředkem, jak naplnit touhu po pohybu, bylo šermování, které ovšem také brzy vyústilo v namáhavou práci. Zatím brala Alžběta denně dvě šermířské hodiny, k tomu navíc patřila obvyklá cvičení a gymnastika.

Veřejná vystoupení:

V 1882 se císařovna podvolila prosbám armády, aby se objevila na koni při jedné vojenské přehlídce vedle císaře a korunního páru. Alžbětin kritický postoj k vojsku byl ve Vídni známý. Císařovna se dokonce při oficiálních cercles na císařském dvoře vyhýbala vysokým důstojníkům a nepoctila je nikdy oslovením. Veřejné vystoupení na vojenské přehlídce stálo císařovnu tedy jisté přemáhání. Ještě jednou projevila císařovna v tomto roce dobrou vůli: doprovázela císaře v září 1882 na oficiální cestě do Terstu na oslavu 500. výročí příslušnosti Terstu k Rakousku.
Doprovod na Alžbětiných cestách byl pokaždé značný: nejvyšší hofmistr, dvorní dámy, komorné, tajemníci, kadeřníci, lazebnice, kuchařky, cukrář, kočí, stájový personál a "chlapci ke psům." Většinou cestovala i malá Valerie a s ní její vychovatelé a učitelé. Téměř vždy také jeli lékař a kněz. Všichni výše postavení měli přirozeně vlastní služebnictvo (komorné a sluhy). Doprovod císařovny tak většinou čítal 50 - 60 osob, které byly vždy ubytovány ve stejném domě nebo v bezprostřední blízkosti.

Vztah manželů:

Alžběta ve vztahu k mužům neučinila nikdy nic nesprávného. Dodávala ovšem bohatou potravu klepům svým nezvyklým způsobem života. Její plachost před lidmi a s tím spojená opatření (častá nepřítomnost ve Vídni, zamřížované průchody v zahradě, proslulý závoj, zahalující vějíře a deštníky), vzbuzovala nedůvěru. Že nebylo císařské manželství harmonické, se nedalo za těchto okolností utajit. Smíření kolem uherské královské korunovace a narození Valerie zůstalo pouhou epizodou. Stále znovu docházelo ke sporům. Většinou končily diskuse tím, že Alžběta odcestovala. Každý na dvoře také věděl, jak silný je vliv Alžběty na jejího muže, jak velmi ho ovládá - a jak pokorně přímo žebronil o její přízeň. Ona byla zbožňovaná, jejím náladám se podroboval - a ona se svými důkazy přízně byla velmi skoupá.
Vzájemný vztah manželů podtrhuje dlouholetá císařova svéráznost: od 60. let podepisoval své dopisy Alžbětě jako "Tvůj ubohý maličký," "Tvůj osamělý mužíček," "Tvůj chlapeček". Císařovna ho oslovovala "Můj maličký." Žárlivost Františka Josefa ji vždy znovu podněcovala ke škádlení. Na druhé straně nenechala nikoho na pochybách, že je dobře zpravena o slabosti Františka Josefa pro ženské pokolení. Alžbětino pochopení šlo později tak daleko, že zprostředkovala přátelství Františka Josefa s Kateřinou Schratt a účinně je podporovala. Bylo to také jedním ze znaků toho, že Alžbětina láska z prvních manželských let nenávratně pominula.
Alžběta své pocity viny vůči choti vyjadřovala ve svých básních. Žalovala v nich na soužití v prázdnu a na neporozumění, ale nezmenšovala svůj podíl na tomto vývoji. Viděla velmi zřetelně, že svého muže učinila nešťastným. Přesto i ona měla svou tajnou lásku, Guylu Andrássyho. I tento nejhlubší vztah byl platonický. Alžběta byla zralá, třicetiletá žena na vrcholu své krásy. Porodila tři děti, ale byla neuspokojená a toužila po svobodě. Její manželství bylo plné problémů. Alžbětina láska ke krásnému hraběti nepřekročila fyzický kontakt, neboť té Alžběta po celý svůj život nemohla přijít na chuť. Nikdy nebyli milenci, ale přesto ho milovala. Plakávala, když odcházel, žárlila na jeho milostné výboje. Nic víc.

Poezie:

Čím byla Alžběta starší a čím víc se ostýchala lidí, tím víc se zaplétala do svých fantazií a do svého pohádkového světa. Téměř po celé desetiletí se Alžběta soustřeďovala na své básně. V této době se z císařovny Alžběty rakouské, královny uherské a české stala královna víl Titanie. Ve svých básních se právě tak většinou viděla. Neúspěšní ctitelé byli zobrazeni jako oslové. Básnila také o dávno zemřelých a o legendárních postavách, jako o Heinrichu Heinovi a svém oblíbeném hrdinovi Achillovi. Z básní je patrná i touha po smrti, kterou lze rozpoznat i z Alžbětiných spiritistických zálib. Mezi žijícími už nenalézala nikoho, kdo by jí rozuměl. V mnoha Alžbětiných výrocích a básních se projevuje přímo křečovitý postoj k sexualitě. Ani když se její oblíbená dcera Marie Valerie vdala a otěhotněla, nemohla Alžběta zatajit svůj negativní postoj. Nastávající matce nedovedla říci nic jiného, než že vzdychá po těch dobrých starých časech, kdy byla ještě nevinnou pannou, ba někdy řekla při pohledu na dceřinu změněnou postavu, že se za ni stydí. Alžběta byla svým sněním o královně víl Titanii a různých zamilovaných oslech natolik zaujata, že nepostřehla blížící se neštěstí svého jediného syna, ačkoliv ji několikrát velmi ostýchavě a opatrně prosil o pomoc.
Alžbětiny básně z 80. let (po Rudolfově smrti s básněním náhle přestala), mají rozsah asi 600 tiskových stran. Je to jeden velký hymnus na blouznivě uctívaného "Mistra" Heinricha Heina. Císařovna znala dlouhé pasáže z Heina nazpaměť a zabývala se také intenzivně básníkovým životem. S ním, zemřelým v roce 1856 v Paříži, se cítila Alžběta úzce spjatá, považovala se za jeho učednici, ba mínila dokonce, že jí Mistr diktuje verše do pera. Alžbětin únik do snů dospěl tak daleko, že byla pevně přesvědčena o tom, že udržuje s mrtvým Mistrem spiritistické styky. Císařovna sbírala různá vydání Heina i jeho portréty, obklopovala se Heinovými bustami. Navštívila v Hamburku Heinovu sestru Charlottu von Embden i Heinův hrob v Paříži. Alžběta dokonce sdílela i Heinovy záliby. Zajímala se kupř. o hebrejského básníka Jehudu ben Halevy, jehož Heine chválil. Alžbětina pověst znalkyně Heina byla tak velká, že se na ni obrátil i jeden berlínský literární historik s třemi dosud nepublikovanými Heinovými básněmi a prosil o její úsudek. Alžběta odpověděla dlouhým vlastnoručním dopisem, prohlásila jednu ze tří básní za nepravou (v čemž měla skutečně pravdu) a obhajovala edici dalších dvou básní. Téměř ve všech básních Alžběta pohrdá lidmi. Mnohými básněmi se Alžběta vysmívala svému okolí, ráda si brala na paškál slabosti skutečných nebo domnělých nepřátel, čímž se chtěla ospravedlnit před "dušemi budoucnosti". Císařovnino poetické dílo však neprokazuje od začátku básnické tvorby až do jejího konce sebemenší umělecký růst.
Alžbětino uctívání Heina ovšem nevylučovalo zájem o jiné básníky. Teď jako dřív četla s nadšením Shakespearova dramata, uměla téměř nazpaměť svůj oblíbený Sen noci svatojánské. Četla Goethova Fausta. Vedle Heina Alžběta zbožňovala Achilla a Odyssea. V Odysseovi zejména odvážného hrdinu, s Achillem ji spojoval užší, mystičtější vztah. Jeho jméno vyryté do kapesních hodinek měla neustále při sobě. Koncem 80. let začala studovat starou řečtinu, aby mohla číst Homéra v originále. Později se ale soustředila na novořečtinu. Alžběta nedokázala už od dětství v klidu posedět, a proto ani jako dospělá neměla v pokojích svého apartmá téměř žádné židle - stejně si nikdy nesedala, učila se vestoje. Alžběta trpěla mánií pohybu, a proto se lekce odbývaly v chůzi: v zimě při otevřených oknech v jejích soukromých prostorách v Hofburgu, jindy při mnohahodinových procházkách. K procvičení přeložila kupř. Shakespearova Hamleta z originálu do novořečtiny. Na procházkách ji doprovázel řecký student, který s ní musel nejen konverzovat, ale i při chůzi předčítat, což při císařovnině rychlém tempu bylo obtížné a vylákalo to mnohý překvapený pohled náhodných svědků. Na otázku, kterou položila svému bratrovi Carlu Theodorovi, proč také nevyužívá procházky k tomu, aby si dal předčítat cizí jazyky, dostala Alžběta odpověď: "Lidé by si mysleli, že jsem se zbláznil." Nato Alžběta: "Je to důležité? Cožpak nestačí, když člověk má sám to vědomí, že není blázen?" Tím vysvětlila mnohé ve svém životě. Dělala to, co ji těšilo, a přenechala ostatním, aby si mysleli, co chtějí. Zůstala jako osoba prostá a zcela přirozená.
Alžbětiny snahy po vzdělání, její filozofické, literární a historické zájmy ji ještě více vzdalovaly od jejího muže a vídeňského dvora. Látky k rozhovorům s Františkem Josefem bylo stále méně. I těch několik dnů a týdnů v roce, které spolu císař a císařovna trávili pod jednou střechou nepřinášelo blízkost, nýbrž demonstrovalo rozdílnost.

Řecko, Korfu, Achilleion:

Ani na technickém pokroku svého věku neviděla Alžběta nic dobrého. Také Alžbětiny básně zachycují její smysl pro přírodu, odmítají vše umělé, veškeré lidské dílo. Již názvy obou vytištěných svazků poukazují na velký vzor Heina: Písně Severního moře a Zimní písně. Příroda se jí stala přítelkyní a utěšitelkou, útočištěm před lidmi a před jejím císařským postavením. Čím víc se Alžběta zaplétala do svých fantazií, čím víc se vzdalovala světu, tím nemožnější pro ni byl pobyt ve Vídni. Víc než kdy dřív vyhledávala samotu, víc než kdy dřív ji to táhlo do Řecka, zejména na Korfu. Její láska k Řecku byla natolik silná, že v 1888 prohlásila svému choti, že Řecko považuje za vlast budoucnosti. Podnikala dlouhé plavby lodí po Egejském moři, dala si dokonce na podzim 1888 vytetovat kotvu na levé rameno jako symbol lásky k moři, což císař považoval za strašlivé překvapení. Na Korfu si Alžběta dala vystavět zámek na kopci u moře proti albánským horám, zcela uzavřený a neviditelný z okolí, s vlastním přístavištěm a vlastní elektrárnou. Měl být ve stylu Pompejí. Dala mu jméno Achilleion. Ve svém Achilleiu se Alžběta obklopila bustami básníků a filozofů, které uctívala: Homér, Platón, Euripidés, Démostenés, Byron, Shakespeare aj. Ještě před dokončením stavby pozvala Alžběta mladý manželský pár Valerii a Františka Salvátora na Korfu. Pyšně vodila Alžběta mladou dvojici po svých zamilovaných místech. Nejraději ale byla v Achilleiu sama. Ranní úsvit trávila vždycky v sloupořadí a v zahradě zámku u svých soch antických bohů v snění a básnění. Od konce 80. let se dala málokdy provázet na svých procházkách dvorními dámami, většinou ji provázeli její předčitatelé. Ať už cestovala kdekoliv, hovořila se svým průvodcem řecky a dala si řecky předčítat. Když se někdo zeptal, odkud pochází (neboť ji poznávalo už jen málo lidí), udávala, že je Řekyně.

Další sklony:

Alžběta se odjakživa zajímala o duševní nemoci, které nalézaly tolik obětí ve wittelsbašské rodině. Mnohokrát navštívila ústavy choromyslných, poslouchala s hrůzou, ale vždy se zájmem fantazie bláznů v uzavřených ústavech. Cítila se přímo magicky přitahována takovými lidmi. Pokoušela se nejrůznějším způsobem získat poselství z onoho světa i o budoucnosti. A byla velmi pověrčivá, bála se tmy. Pevně věřila v ochrannou moc studeného železa a nikdy nepřešla kolem hřebíků nebo ztracených podkov, aby je nezvedla. Před zlým pohledem měla strašný strach a bála se neblahého vlivu těch, kteří jím vládli. Též věřila proroctvím. S prohlubováním spiritistických sklonů na konci 80. let nabývala v Alžbětině fantazii stále většího významu postava jejího nešťastného bratrance, bavorského krále Ludvíka II., který za záhadných okolností utonul ve Starnbernském jezeře. Od poloviny 80. let císařovna opakovaně hovořila o sebevraždě. Především právě Starnbernské jezero na ni působilo magickou přitažlivostí.

Hermova vila:

Když se v polovině 80. let císařovna vzdala své jezdecké ctižádosti, očekávali současníci, že teď konečně přivykne císařskému životu. Ale císařovna se cítila stejně jako dřív jako soukromá osoba a pěstovala si svou individualitu co nejdále od Vídně. Císař František Josef se snažil ze všech sil zpříjemnit své paní život ve Vídni. Protože se necítila dobře ani v Hofburgu, ani v Schönbrunnu, Laxenburgu nebo Hetzendorfu, postavil jí v polovině 80. let vlastní letní vilu uprostřed Lainzké obory, kde byla zcela nerušena dvorským životem. Byl to zámeček zcela podle Alžbětina vkusu. Před domem stojící socha Alžbětina oblíbeného řeckého boha Herma dala vile jméno Hermova vila. Alžběta vilu nazývala Kouzelným zámkem Titanie. Cenila si především samoty uprostřed nedotčené lesní krajiny s velmi početnou vysokou zvěří. Proti moderním sanitárním zařízením v domě měla císařovna napřed námitky, např. i proti vestavěným koupelnám. Ale architekt Hasenauer pozoroval jednou císařovnu, jak s viditelným potěšením vždy znovu otvírala a zavírala vodovodní kohoutky, protože něco takového ještě neznala. Přesto Alžběta nepomyslela ni teď na to zdržovat se častěji ve Vídni, i když zde měla vlastní, osaměle položený zámek. Strávila tu jen málo dnů v roce a utíkala zase ven - na dlouhé cesty především po cizině. Blížila se k padesátce. Lesk její krásy vybledl. Skrývala svou vrásčitou tvář za vějíře a slunečníky. Kdysi veselá královna měla ischias a těžké nervové poruchy.

Heinův pomník:

Aniž by si to Alžběta přála, dostala se koncem 80. let do denního politického zápasu. Šlo o zřízení Heinova pomníku v Düsseldorfu. Císařovna samozřejmě přislíbila výboru svou podporu. Největší část financí na tento zamýšlený pomník pocházela od ní, podle vyúčtování dala 12 950 marek. Jako veřejnou výzvu k darům pro Heinův pomník složila Alžběta několik básní. Jenže Alžbětina veřejná angažovanost pro Heinricha Heina se stala obecným pohoršením a velkou politickou aférou v době bujícího antisemitismu. Neboť rozhodnutí o vytvoření pomníku pro Žida Heina bylo pociťováno jako provokace. Alžbětu ale nezajímalo, co si veřejnost myslela o Heinově pomníku, ani co soudila o jejím vlastním postavení. Její vztah k Heinrichu Heinovi byl pro ni jen její osobní záležitostí. Nakonec se stáhla bez boje, v 1889 se vzdala své podpory pro zřízení pomníku a znechuceně ustoupila do ústraní. Císařovnu pohnul k tomuto kroku Bismarckův energický dopis rakouskému ministru zahraničí. Císařovna si pak dala postavit svůj vlastní Heinův pomník na Korfu před Achilleionem.

Vztah k dětem a snaše:

Obě starší děti Gisela a Rudolf vyrůstaly prakticky bez matky. Alžběta považovala obě své starší děti za svěřence arcivévodkyně Žofie, což trvale narušilo vztah mezi matkou a dětmi. Rudolf byl pravým obrazem své matky. Po celý život byl své matce vděčný za to, že se ho v 1865 v jeho velké duševní a zdravotní krizi dokázala zastat. Když se v 1868 narodila nejmladší císařská dcera Marie Valerie, stál od té doby o deset let starší korunní princ úplně stranou. Alžběta v sobě objevila přímo hysterický mateřský pud pro svého "jedináčka". Alžbětiny myšlenky kroužily kolem malé Valerie, na niž bratr velmi žárlil. Choval se k maličké příkře a nepřívětivě. Valerie se zase velkého bratra bála. Alžběta se proto postavila zcela na stranu nejmladší dcery a ještě víc odmítala syna. Rudolfův sňatek s belgickou královskou dcerou Stefanií podstatně zhoršil rodinné ovzduší. Alžběta především setrvávala ve své odmítavosti ke snaše. Ale když mladá Stefanie projevila zaujetí pro reprezentační úkoly a libovala si ve všeobecné pozornosti, viděla v tom Alžběta příležitost, jak odevzdat velkou část reprezentačních povinností jednoduše své snaše. Svou antipatii ke snaše Alžběta silně projevovala ve svých básních, v kterých se vysmívala "mohutné nemotoře s dlouhými falešnými copy a se lstivě číhajícíma očima". Tak jako Alžběta, i Rudolf dával vytisknout své spisy resp. básně anonymně asi v téže době ve Státní tiskárně, a to vždy jen v několika výtiscích. Jeden ovšem nevěděl nic o druhém. Matčin vztah k nejstarší dceři Gisele po jejím provdání v 17 letech do Bavorska zůstal i nadále chladný.

Rudolf před Mayerlingem:

Rudolf reagoval na Alžbětino přehnané nadšení pro jezdecký sport zklamáním, hněvem a žárlivostí. Kritizoval také matčinu zálibu ve spiritismu. Tato velmi opatrná a Alžbětou pravděpodobně vůbec nepozorovaná opozice vznikla z Rudolfovy zklamané lásky k matce, když se dostával politicky i osobně do stále větší izolace. Alžběta ani jedinkrát nebyla prostředníkem mezi císařem, nerozmlouvala s Rudolfem o jeho problémech. Nepřijala ani Rudolfovu dcerku Alžbětu (Erszi), neboť se svými vnoučaty téměř nikdy nezabývala a neprojevovala žádnou babičkovskou pýchu (narozdíl od Františka Josefa). O problémech v manželství korunního prince věděla brzy celá Vídeň - jen císařský pár nikoliv. A když se Alžběta konečně dověděla o sporu mezi mladými manželi, nepomyslela na to, že by mohla zasáhnout. Omlouvala se dávno zesnulou tchyní Žofií. Ani Rudolfova těžká nemoc na jaře 1887 nebyla pro Alžbětu důvodem k zvláštní starosti.
Syn, o něhož se Alžběta tak málo starala, se jí v nejdůležitějších rysech tak podobal, zatímco přehnaně milovaná dcera Valerie zdědila spíš temperament svého otce, měla klidný úsudek, byla zbožná, střízlivá a jako nejstarší dcera Gisela spíš bezradná nad fantaziemi své maminky. A tím nejdůležitějším rysem tohoto "uherského dítěte" byl jeho velký odpor k Uhersku... Valeriina až nenávist k Uhrám vrcholila v jejím odporu k Gyulovi Andrássymu. Svou nenávist se ale pochopitelně neodvažovala projevit v přítomnosti matky. Stále s ní hovořila maďarsky. Podobné pocity (ne však v takové míře) pociťovala i ke Slovanům. Bujel v ní silný německý nacionalismus, který měl i protirakouské rysy. Valerii často byla na obtíž matčina přemrštěná, hysterická mateřská láska.

Valeriiny zásnuby:

Ačkoliv císařovnu k vídeňskému dvoru poutala už pouze láska k Marii Valerii, ukázala pochopení, když nadešel čas pro její vdavky a dostavili se uchazeči. Marie Valerie si toužebně přála sňatek z lásky. V této situaci měla Valerie ve své matce přítelkyni a důvěrnici. Obě společně hodnotily uchazeče o Valeriinu ruku. Když se Valerie zamilovala do arcivévody Františka Salvátora z toskánské linie, zůstala Alžběta spojenkyní své dcery. Tato volba zpočátku nevyhovovala císaři kvůli blízkému příbuzenství. Císařovna připravila "náhodné" setkání plachého Františka a zamilované Valerie v Burgtheatru. Odpor poká (maďarský výraz pro krocana, krycí jméno pro Františka Josefa, např. v rozhovorech s dcerou Valerií) proti tomuto spojení byl lehce překonán, protože se Alžběta za Valerii rozhodně zasazovala. Korunní princ naproti tomu měl ještě dlouho námitky proti arcivévodovi Františku Salvátorovi. Protože Alžběta reagovala hystericky na každou komplikaci, byl vztah k jejímu synovi ve stále větších troskách. Považovala ho za nepřítele svého miláčka Marie Valerie - to nejhorší, co se Rudolfovi mohlo stát. A protože se Alžběta sama nezabývala ničím jiným než blahem své oblíbené dcery, vykládala si vážný, uzavřený obličej Rudolfův jako nepřátelství k chudince Valerii. Matka i dcera se vzájemně povzbuzovaly v narůstajícím strachu před budoucím císařem Rudolfem - v době, kdy Rudolf už vzdal životní boj. Císařovna učinila vše, aby milovanou dceru zajistila i po smrti Františka Josefa. Alžběta ale také neusnadňovala život Valerii, jakmile byl její sňatek na dosah. Nedokázala překonat, že by ji mohla Valerie kvůli muži opustit.

Mayerling:

Tragédie v Mayerlingu 30. 1. 1889 postihla císařskou rodinu tedy nečekaně. Císařovnu informovali jako první. Hrabě Hoyos, Rudolfův druh na honu v Mayerlingu, vpadl s ohlášením smrti do Alžbětiny hodiny řečtiny, právě když četla Homéra. Je překvapivé, s jakou duševní rovnováhou tuto situaci jinak přecitlivělá císařovna zvládla. Byla to ona, kdo informoval císaře, který se po této zprávě zhroutil. Mrtvého korunního prince napřed vystavili v jeho bytě v Hofburgu. Alžběta navštívila svého mrtvého syna ráno 31. 1. 1889 a políbila ho na ústa. Při společném diner v pokoji, kde se ještě o Vánocích odehrála mimořádně srdečná rodinná scéna, ztratila císařovna rovnováhu a dala se do hořkého pláče. Byla přitom i Rudolfova vdova Stefanie a jeho pětiletá dcerka Erszi. Vztah mezi Alžbětou a její snachou se společným neštěstím nezlepšil. Císařovna naopak nechala volný průběh svým pocitům nenávisti ke snaše a řekla, že "se za ni stydí před lidmi". Dva roky po Mayerlingu vmetla Alžběta své snaše Stefanii do tváře slova: "Nenáviděla jsi svého otce, nemilovala jsi svého muže a nemiluješ ani svou dceru!" Jako obyčejně viděla ale jen chyby na jiných, své vlastní neviděla nikdy. Neboť Rudolf nenašel lásku ani u své matky. Nejdelší z čtyř Rudolfových dopisů na rozloučenou patřil matce Alžbětě. V císařské rodině převládala nálada konce světa. S Rudolfovou smrtí se zdálo, že zemřela budoucnost Rakouska - Uherska. Alžběta dokonce odrazovala svou dceru, aby se usídlila ve Vídni. Rozešla se ve zlém s neteří Marií Larischovou, kterou vinila z neštěstí (ta byla tajným prostředníkem schůzek mezi Rudolfem a Mary Vetserovou). Držela-li se Alžběta v prvních dnech po zprávě o smrti pozoruhodně statečně, pak se její zdravotní stav prudce zhoršil v průběhu jara 1889. Reptala na sebe i na osud, cítila se být zrozena k neštěstí. Rudolfova sebevražda, jejíž podstatu Alžběta nikdy nepoznala, tvořila pro ni čím dál tím víc podnět k tomu, aby hloubala nad svým vlastním životem - a aby si zoufala. Začaly se proti ní ozývat i z dvorských kruhů výčitky. V tu chvíli se galantně zachoval císař a oslabil výtky tím, že veřejně poděkoval Alžbětě za podporu v těchto těžkých dnech. V roce po smrti korunního prince se oba manželé k sobě chovali velmi opatrně a každý z nich se snažil neztěžovat druhému smutek nad ztrátou syna. Alžběta se sama ještě před tragédií nezachovala nejlépe ke svému otci. Alžbětin otec, vévoda Max, byl odjakživa velmi kritický vůči svým dcerám, Alžbětu nevyjímaje. Když ve Wiener Fremdenblatt vyšel v 1888 vévodův citát, který de facto veřejně kritizoval císařovnu, zhoršil se Alžbětin vztah k nemocnému otci natolik, že ani nejela v listopadu 1888 do Mnichova na jeho pohřeb, oficiálně kvůli svému ohroženému zdraví. Zato matka zůstala až do své smrti v 1892 pevným bodem v císařovnině životě.
Po Rudolfově smrti zesílily Alžbětiny spiritistické sklony. Již několik dnů po jeho pohřbu se pokusila vejít ve styk s mrtvým a šla jednoho večera tajně do Kapucínské krypty. Poslala pryč i kněze, který jí otevřel, zavřela železná vrata hrobky, která byla osvětlena jen několika svícemi u Rudolfovy rakve, a poklekla u ní. Nikdo však nepřišel. I později se Alžběta stále znovu snažila, aby vstoupila do spiritistického styku se svým mrtvým synem, aby se od něho dověděla důvody jeho činu. Alžbětino mínění o Rudolfově smrti kolísalo. Nicméně Alžbětina nálada byla stále bezútěšnější, její nervy stále napjatější. Císař ožil ve své lásce ke Kateřině Schrattové a přenesl se za pomoci této pozdní lásky snáze přes katastrofu svého syna. Zato Alžběta toužila pryč z Vídně, měla ale na druhé straně špatné svědomí, že nechává v této smutné situaci svého muže samotného. Právě v této době nejhlubšího zoufalství docházely ke všemu ještě znepokojující zprávy o beznadějném zdravotním stavu Gyuly Andrássyho. Zemřel nakonec po dlouhém utrpení v únoru 1890. V květnu 1890 spěchala Alžběta k úmrtnímu loži své sestry Heleny von Thurn und Taxis do Řezna.
V říjnu 1889 byla rakouská zastupitelství v cizině obeznámena císařovniným přáním, aby se jednou provždy upustilo od blahopřání k jejím jmeninám a narozeninám. Koncem smutečního roku 1889 rozdala císařovna všechny své barevné šaty, slunečníky, boty, šátky, kabelky a vše, co patřilo k ozdobám a k okrase, oběma svým dcerám Gisele a Valerii. Ponechala si jen smuteční šaty. Až do konce života se nedala pohnout, aby zase oblékla barevné šaty. Rozdala i své šperky, všechny perly, smaragdy, diamanty. Velká část z nich připadla oběma dcerám a vnučce Erszi. Císařovna chtěla strávit zbývající léta života stále v černém, stranou vší dvorské nádhery.

Valeriina svatba:

Jako další ránu osudu pociťovala Alžběta svatbu své milované dcery Valerie. Valeriina svatba se konala v červenci 1890 ve farním kostele v Ischlu. Císařovna teď setrvala ve svém přesvědčení, že nyní ztratila všechny své děti. Když se splnilo Valeriino nejtoužebnější přání a byla těhotná, reagovala císařovna trpce. Řekla dceři, že jí narození každého nového člověka připadá jako neštěstí. Hlavní Alžbětin zájem v těchto posledních letech poutal skutečně její zhoršující se zdravotní stav. Stále ještě dodržovala odtučňovací kúry. Stále ještě se trápila nad každým malým přírůstkem na váze. V důsledku toho trpěla silnými otoky kůže, zvlášť na kotnících. Podstupovala skutečně kruté kúry. Např. v Karlových Varech parní lázně a po nich celková lázeň o 7 stupních. Sama Alžběta přiznávala, že pak z toho má hučení v hlavě. Následovaly potné kúry - každý večer ve velmi teplém oblečení několikrát rychle vyšlápla kopec. Alžbětina váha byla 46,6 kg. Císařovna se již živila téměř výlučně jen mlékem a vejci.

Stárnutí:

Alžbětě nyní bylo 52 let. Její krása pominula. "Není nic strašidelnějšího, než se měnit stále víc v mumii a nechtít se rozloučit s mladostí," řekla. Alžběta už se nikdy nedala portrétovat, už nikdy nevyšla bez vějíře nebo slunečníku, za nimiž skrývala svůj vrásčitý, větrem ošlehaný hubený obličej. Jen velmi málo lidí znalo Alžbětin stařecký obličej posledních let jejího života. Pro náhodné očité svědky byla setkání s ní v této době velkým zklamáním. V 1898 v malém venkovském hostinci v Ischlu zašla Irma Sztárayová (nová Alžbětina dvorní dáma, která nahradila Marii Festeticsovou, byla mnohem mladší než její předchůdkyně a sportovně založená) krátce do jídelny a nechala Alžbětu samotnou u stolu. Alžběta zírala celé sekundy před sebe, pak si levou rukou vyndala chrup, držela ho stranou nad okrajem stolu a opláchla jej sklenicí vody. Pak jej zase vsunula do úst. Všechno se odehrálo bleskově a s půvabnou nenuceností. Opouštěla Rakousko co nejčastěji a na co nejdelší dobu a cestovala sem tam stále bezcílněji. Císař se odvažoval jen zcela opatrně něco namítat proti neustálé manželčině nepřítomnosti.

Cestovní mánie:

Chtěla žít jen sama pro sebe. A i když byla ve vzácných okamžicích pod jednou střechou se svým manželem, pro toho bylo častokrát velmi těžké svou ženu spatřit. Když ji totiž chtěl František Josef ráno navštívit a šel k ní bez ohlášení, prohlásili sloužící, že císařovna ještě spí. Často byla ale již v horách, odkud se vracela teprve večer se svou utahanou dvorní dámou, a pak též císaře nepřijala. Tak se stávalo, že císař k ní často chodil marně i deset dní. Od 90. let trávili spolu koncem zimy pravidelně aspoň dva týdny na francouzské Riviéře. Také na svých cestách se Alžběta chovala stále podivněji. Za dlouhé hodiny trvajícího putování nebrala císařovna nejmenší ohled na počasí. Měla ráda přírodní živly a nechápala citlivost svých průvodců. Táž Alžběta, která ve Vídni sténala nad každým chladným závanem, se na svých cestách projevila jako zcela necitlivá na špatné počasí. Ve špatném počasí neváhala vyplout na plachetnici. Několik hodin ve strašném lijáku doprovázeného hřměním seděla na palubě, držela nad sebou deštník a byla úplně mokrá. Pak někde vystoupila, objednala si vůz a chtěla přenocovat v nějaké cizí vile. Tento zvyk prostě vejít do cizích domů, neříci ani slovo nebo vysvětlit, co vlastně chce, se jí stal v 90. letech mánií. Nepozvána a neohlášena se také vynořovala na různých evropských dvorech, aby tak splnila (velmi zvláštním a nezdvořilým způsobem) své reprezentační povinnosti. Alžbětin neklid byl tak velký, že ať byla kdekoliv, toužila odtud pryč. Sotva byl dokončen Achilleion na Korfu, táhlo ji to zase pryč. Namluvila si náhle, že potřebuje peníze pro svou dceru Valerii, a že musí proto Achilleion prodat. To samozřejmě císař nemohl pochopit. I přes císařovy námitky se ale znovu stalo to, co si Alžběta přála: Achilleion byl vystěhován, sotva byl úplně zařízen. Drahý nábytek byl dopraven do Vídně a uložen v různých zámcích a skladištích, protože se císařovna již o něj nezajímala. Žádný kupec se ale nenašel. Alžběta dávala teď přednost bydlení v hotelích. Vznikaly neustálé problémy kvůli jejím vysokým nárokům. Protože až příliš často přijížděla neohlášena uprostřed sezóny s početným doprovodem a činila si nárok na velký počet pokojů s vlastním vchodem a stovkami složitých bezpečnostních opatření, aby se chránila před zvědavci, stala se brzy postrachem. Nezřídka měnila náhle cíl své cesty, a působila tím zmatek. Pošta jí byla posílána na poste restante do přístavů. Při všech cestách odmítala Alžběta policejní dohled. Avšak vzhledem k narůstajícímu anarchistickému nebezpečí trvaly mnohé vlády na jejím sledování policejními agenty - i proti její výslovné vůli. Vždy znovu zajížděla Alžběta do Mnichova, do míst svého dětství. Nikdy neopustila Mnichov, aniž by předtím navštívila dvorský pivovar, samozřejmě inkognito. Pokaždé objednala sobě a své dvorní dámě jednolitrový džbánek piva.

Poslední reprezentace:

Jen jedinkrát se císařovna v posledních létech života ukázala veřejně v reprezentační roli: kde jinde, než při tisícileté oslavě Uherska v 1896. V únoru 1898, v jubilejním 50. roce vlády Františka Josefa, Alžběta císaři napsala, že žije a cítí se, jako by jí bylo 80 let. Alžběta hovořila toužebně o své smrti. Alžbětin kdysi vznášející se krok byl nyní pomalý a unavený. Nemohla už podnikat dlouhé výlety. Většinou zbývaly okružní procházky v lázeňských místech Kissingenu, Gasteinu, Karlových Varech, Nauheimu a nákupní pochůzky, při nichž kupovala především hračky pro mnoho svých vnoučat. V létě 1898 se císařský pár setkal na dva týdny v Ischlu, kam přijela také arcivévodkyně Marie Valerie. Odtud 16. 7. odjela císařovna do Nauheimu a následně do Švýcarska. Nikdy už se s Františkem Josefem neviděli.

Cesta do Švýcarska:

Zde Alžběta bydlela - již po několikáté - v Territetu u Montreux. 9. 9. 1898 si odtud udělala s Irmou Sztárayovou výlet do Pregny, aby navštívila baronku Julii Rothschildovou. I na tomto výletu ovšem zachovávala císařovna své inkognito, jako obvykle cestovala pod jménem hraběnky von Hohenembs. Po tříhodinové návštěvě jela Alžběta se svou dvorní dámou do Ženevy, kde přenocovala, aby se příští den vrátila zpět do Montreux. Zde, v Ženevě, kterou velmi dobře znala a kde se vždy cítila ztracená mezi lidmi, zašla do své oblíbené cukrárny a pak nakoupila hračky pro svá vnoučata. V hotelu Beau Rivage sice byla zapsána jako hraběnka von Hohenembs, ale hoteliér z dřívějších pobytů věděl, kdo je ve skutečnosti tato paní. Příštího rána, 10. 9. 1898, přinesly jedny ženevské noviny zprávu, že císařovna Alžběta Rakouská se ubytovala v hotelu Beau Rivage.

10. 9. 1898:

Italský anarchista Luigi Lucheni si na trhu koupil vražedný nástroj, pilník (bez rukojeti, neboť na to již neměl peníze, tu si zhotovil sám ze dřeva), který vybrousil do trojbokého ostří. Vyhlédnutá oběť, princ Henri Orleánský, oproti plánu nakonec do Ženevy nepřijel. Lucheni tak našel svou oběť v císařovně Alžbětě. Pětadvacetiletý anarchista číhal na svou oběť. Pozoroval 10. 9. 1898 příchody a odchody před hotelem. Tou dobou napsal a odeslal císař František Josef Alžbětě poslední dopis. V 13:40 hodlala císařovna odjet zpět ze Ženevy do Montreaux pravidelnou lodní linkou. V doprovodu Irmy Sztárayové, v černých šatech, v jedné ruce vějíř, v druhé slunečník, šla císařovna k přístavišti lodí, vzdálenému jen několik stovek metrů od hotelu. Na této cestě číhal Lucheni. Když obě dámy došly až k němu, vrhl se na ně, bleskově se ještě podíval pod slunečník, aby se ujistil, a bodl. Předem se důkladně poučil, kde sídlí srdce. Zasáhl přesně. Alžběta padla na záda. Prudkost pádu ale zmírnil její těžký vyčesaný účes. Pachatel prchal, ale byl zadržen chodci. (Byl odsouzen na doživotí, 6. 10. 1910 se v cele oběsil na koženém opasku.) Alžběta hned po pádu opět vstala, děkovala německy, francouzsky a anglicky všem, kdo jí pomohli a očistili její zašpiněné šaty. Protože doba odplutí se blížila, šly dámy rychlým krokem k přístavišti. Alžběta se otázala maďarsky hraběnky Sztárayové: "Co ten muž vlastně chtěl? Snad mi chtěl vzít hodinky?" uvažovala císařovna.

Smrt:

Teprve na lodi se Alžběta zhroutila. Když jí uvolnili šněrovačku, aby jí mohli třít hruď, spatřili nepatrnou zahnědlou skvrnku a dírku na batistové košilce. Irma Sztárayová okamžitě informovala kapitána lodi o identitě zraněné ženy. Loď, jež mezitím již vyplula, spěchala nazpět. Císařovnu spěšně nesli zpět do hotelu. Tam mohl lékař už jen konstatovat smrt.
Alžběta zesnula bez bolestí. Marie Valerie se nad ztrátou matky utěšovala tím, že zemřela tak, jak si to vždy přála, rychle, bez bolesti, bez dlouhých úzkostných dnů. Císař nesmírně plakal. Ale brzy se uklidnil. Nemohl pochopit, jak může někdo zavraždit ženu, která neudělala nikdy nikomu nic zlého. Nebylo ale pochyb nad slovy, která František Josef řekl hraběti Paarovi: "Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval."

Pohřeb:

15. 9. 1898 dorazily Alžbětiny pozůstatky do Hofburgu, obklopeny veškerou pompou císařské říše. Císař samozřejmě nemohl splnit Alžbětino přání, aby byla pochována u moře.
Následující týdny přinesly vypořádání pozůstalosti. Nikdo - a nejméně císař - neměl ponětí, že císařovna vlastnila tak značný majetek, bez nemovitostí přes 10 milionů zlatých, uložených v solidních papírech. Ve svém testamentu odkázala Alžběta oběma svým dcerám, Gisele a Valerii, po dvou pětinách, své vnučce Alžbětě (Erszi) jednu pětinu.
V prosinci 1898 se slavilo 50. jubileum vlády císaře Františka Josefa, zdrženlivě a tlumené smutkem.

Zdroj:
 

21 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 elisa elisa | E-mail | 17. února 2011 v 18:51 | Reagovat

ty černé šaty Sisi moc sluší vlastně Sisi sluší na fotkách,obrazech všechno

tato stránka je užasná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.