Životopis - 3. část - 70. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Giseliny vdavky:

Čím méně se císařovna starala o své dvě nejstarší děti, tím byla aktivnější, když bylo třeba nalézt vhodného kandidáta na manželství pro patnáctiletou Giselu. Alžběta si neustále stěžovala na svůj osud, že byla provdána mladá, a přesto nedala své dceři žádnou naději s manželstvím počkat nebo dokonce jít vlastní cestou. Gisela nebyla příliš hezká. Evropské královské katolické rody neměly žádného vhodného prince, a tak se zase uvažovalo o Bavorsku, o deset let starším princi Leopoldovi. Jelikož se však vyskytly komplikace s Leopoldovým zasnoubením s Amálií Koburskou, musela Alžběta ještě zapracovat na zrušení svazku s touto princeznou. Zasnoubení s Giselou zanedlouho nestálo nic v cestě. Neví se, zda Alžběta nějak připravila svou dceru na manželství. Stejně tak se neví o žádném Alžbětině slovu, v němž by se projevila láskyplná náklonnost k nejstarší dceři.
Krátce po Giselině zasnoubení zemřela arcivévodkyně Žofie, jediná osoba, která se starala o patnáctiletou nevěstu. Žofiino umírání bylo těžké a trvalo dlouho. Alžběta byla v této době v Meranu. Po zprávě o blížící se Žofiině smrti přerušila léčbu a odcestovala do Vídně. Ráno 28. 5. 1872 Žofie zesnula.
Svatba Gisely v dubnu 1873 byla pro Alžbětu obávaným výstupem na veřejnosti. Nevěstě bylo šestnáct, nevěstině matce 35 let. Dcery si sotvakdo všiml. Avšak Alžbětin zjev ozářil slavnost. Na nádraží pak došlo k velké rodinné scéně na rozloučenou s novomanželi. Korunní princ Rudolf plakal nepřetržitě. Obě starší císařské děti vyrostly spolu tak odděleně od ostatní rodiny, že se velmi vzájemně sblížily. I Gisela při loučení vzlykala. Císař měl v očích slzy. Nejklidnějším člověkem byla Alžběta. Jediné pohnutí mysli, které ukázala, bylo to, že si přitiskla kapesník na oči. Tutéž duševní rovnováhu císařovna prokázala, když se o 9 měsíců později stala prvně babičkou malé vnučky Alžběty. Pozoruhodně chladná zůstala i při narození druhé Giseliny dcery. Císařovna neměla ráda batolata, vadil jí jejich pach. Měla je nejraději, když je neviděla a neslyšela. Rudolfovi (maďarsky) napsala: "Giselino dítě je zvlášť ošklivé, ale velmi čilé. Úplně se Gisele podobá."

Alžbětino žertování:

Tyto její zájmy byly považovány za pošetilosti. Svéhlavě se chovala i ve společnosti. Její mlčení při cercle bylo stále zřetelněji výrazem pohrdání. Její postoj byl považován za výstřední. Nepodřídila se pořádku dvora, dovolila si sem tam ironický žert, ba neváhala rozzlobit výsměšným úsměvem při rozhovoru své partnery, kteří ji dráždili svou strnulou etiketou. Všichni, kdo Alžbětu dobře znali, psali o její chuti dobírat si bezelstné lidi. Tak mohla často s nejvážnějším obličejem říkat zcela neuvěřitelné věci nebo hodit někomu na hlavu s okouzlujícím úsměvem nějakou elegantní hloupost, aby se pak pásla na jeho nechápavém obličeji. Kdo Alžbětu dokonale neznal, pro toho bylo občas těžké rozeznat, zda říká něco vážně, nebo žertem. Provokovala i tím, že za jízdy kočárem kouřila, což bylo kritizováno.

Návštěvy ústavů:

Své návštěvy v sirotčincích, nemocnicích a chudobincích císařovna odbývala sobě vlastním způsobem. Ani zde nedbala na dvorskou reprezentaci, na slavnostní přijetí, proslovy ředitelů. Přišla vždy neohlášena, v doprovodu jediné dvorní dámy. Šlo jí o to proniknout až k nemocným, přezkoumat, zda se s nimi dobře zachází a pečuje o ně. Tím sice císařovna rozhněvala vedení ústavů, měla ale obrovský úspěch u nemocných. Považovali ji za dobrou vílu, především pro její velmi prostý a lidský přístup při jednání s obyčejnými lidmi. Své návštěvy ale spojovala stále víc se zájmem o odlišnosti všeho druhu. Již jako mladá žena navštívila ve Veroně Ústav pro výchovu černochů. I její návštěva špitálu pro choleru v Mnichově v 1874 pramenila ze zvědavosti. Alžběta podala pro útěchu ruku jednomu mladíkovi, který zemřel několik málo hodin poté. Byla to táž Alžběta, jež z Vídně s mimořádnou opatrností prchala před cholerou. Stále víc dávala přednost ústavům choromyslných.

Světová výstava 1873:

Několik týdnů po Giselině svatbě se ve Vídni konala další velká reprezentační akce: Světová výstava. Alžběta se jako tradičně chtěla takovýmto akcím vyhnout. Koncem července 1873 se Alžběta stáhla na zdravý horský vzduch do Payerbachu u Reichenau. Tentokrát označila Alžběta jako důvod svou pravidelnou měsíční "nevolnost". Data jejího "trápení" byla u dvora známá a při společenských událostech se na ně musel samozřejmě brát ohled. Alžběta vždycky nadělala kolem menstruace dost hluku a popisovala také ve svých dopisech (nejen Idě Ferenczyové, ale i manželovi) podrobně její průběh. Odřekla bez váhání svou účast na mnoha oficiálních podnicích, a to docela otevřeně a oficiálně. Navrhla i nyní svému císařskému choti vydatné zotavení a vyčítala mu, že se nechtěl podvolit. Alžbětina nepřítomnost ve Vídni vyvolala velký zmatek. Vždyť koneckonců byla hlavní atrakcí vídeňské Světové výstavy. Jen jedno Veličenstvo nebylo ochotno přijmout Alžbětiny důvody: perský šáh Nasredin. Jelikož se tento panovník a jeho družina chovali velmi nezpůsobně a nechtěli odjet, dokud císařovnu neuvidí, Alžběta se nakonec nad svým mužem slitovala a do Vídně přijela. Když ji Nasredin poprvé spatřil, zůstal před ní docela ohromeně stát, vytáhl své zlaté brýle a klidně si ji prohlédl od nejvyšší lokýnky až ke špičkám nohou. Šáh uspokojen mohl odcestovat a císařovna se po třech dnech vrátila do Ischlu.

Filozofování:

V prosinci 1873 došlo k dalším oslavám - František Josef slavil 25 let své vlády. Císařovna byla nucena přerušit pro změnu tentokrát uherský pobyt alespoň na dva dny, a i v těchto dvou dnech byla nedostupná, jak jen to bylo možné. Dvůr ji za to opět samozřejmě kritizoval. Ospravedlňovala se tím, že vypočítávala chyby jiných - své tchyně, své první vrchní hofmistrové Esterházyové, celého vídeňského dvora. Alžběta se bránila plnit jak tradiční povinnosti ženy a matky, tak i povinnosti císařovny. Neměla ale čím vyplnit svůj volný čas. Byla blouznivec, jehož hlavním zaměstnáním je hloubání. Čím víc Alžběta upadala do hloubání a filozofování, tím víc se zvětšovala propast mezi ní a neúnavně činným císařem. O přímo bezútěšné nudě rodinných diners existují tucty svědectví. Nikdo nesměl císaře oslovit nebo jen tak něco vyprávět. On sám zatvrzele mlčel, neboť mu nebyl dán řečnický talent. U stolu dělal jen to, co měl: jedl, a to co nejrychleji a nejúsporněji. Když s jídlem skončil, sklízelo se ze stolu. Nebraly se ohledy na to, zda ostatní účastníci již dospěli k hlavnímu jídlu, nebo ne. Situace se nezlepšila, ani když byla u stolu císařovna, neboť ona jedla ještě méně než císař. Alžběta už dávno vzdala pokusy udržovat hovor u stolu. Zkoušela to ovšem také s nesprávnými tématy (např. o Schopenhauerově filozofii nebo o Heinových básních).

Relaxování v Gödölllő:

Alžběta v roce 1873 absolvovala tolik reprezentačních úkolů jako nikdy předtím a nikdy potom. Teď potřebovala zotavení. Cílem bylo Gödölllő, kde především mohla jezdit na koni. Alžběta kolem sebe shromáždila elitu rakousko-uherských jezdců, mladé bohaté aristokraty - např. Nikolaus Esterházy, Rudolf Leichtenstein, Elemér Batthyány. Sisi pozvala do Gödölllő také svou neteř, baronku Marii Wallersee. Byla to velmi hezká dívka. Alžbětě se líbilo provokovat touto dívkou šlechtickou společnost, neboť kvůli své měšťanské matce byla neurozená. Alžběta si z ní udělala důvěrnici svých tajemství.
Na vyjížďky si Alžběta natahovala přes sebe tři páry rukavic, nepostradatelný vějíř byl vždycky zasunut v sedle. Někdy se na vyjížďky převlékla za chlapce. Namlouvala si, že o tom nikdo v Gödölllő neví, opak ale byl pravdou. Hodně se mluvilo i o tom, že si dala v Gödölllő postavit manéž a pracovala s cirkusovými koňmi. I bavorské příbuzenstvo, které na takové věci bylo zvyklé od Sisina otce Maxe, žaslo, když malá Valerie pyšně vyprávěla, že maminka už umí na koni proskočit dvě obruče. Též se vyučovala drezúře. Císař manželčiny nápady přijímal rezignovaně, bral to i s humorem. Kromě lidí od cirkusu zvala Alžběta také špinavé, do různých cárů hadrů zahalené cikány. Milovala cikánskou hudbu a velkoryse a s úsměvem přehlížela všechny nepříjemnosti, které tyto návštěvy s sebou přinášely. Zato služebnictvo se cikánů bálo a strachovalo se, co všechno vyvedou a ukradnou.

Žluté domino:

I přes své postavení Alžběta po celý svůj život neztratila touhu poznat život "obyčejných" lidí. Život mimo dvorní protokol měl pro ni velkou přitažlivost. Tato chuť hrála podstatnou roli i při největším dobrodružství, jaké si císařovna dovolila: navštívila tajně maškarní ples o masopustním úterku 1874. Tady jako žluté domino jménem Gabriela flirtovala s Fridrichem Pacherem, šestadvacetiletým svobodným úředníčkem. Bylo jí tehdy 36 let a stala se právě poprvé babičkou. Ještě po letech s ním hrála hru na schovávanou a oslovovala ho v dopisech posílaných z různých koutů světa. Vše skončilo v 1887.

První anglická cesta:

V 1874 pozvala Alžbětina sestra Marie císařovnu do Anglie, kde si koupila lovecký zámeček. Oficiálním zdůvodněním císařovniny první anglické cesty bylo, že malá Valerie bezpodmínečně potřebuje pobyt u moře. Aby se Alžběta vyhnula politickým obtížím, cestovala pod jménem hraběnka Hohenembsová. Musela ale vykonat zdvořilostní návštěvu u královny Viktorie, avšak jen krátce předem ohlášená návštěva nebyla královně zrovna vhod.
Alžběta největší část dne trávila v Anglii spánkem na pohovce. Obědvala ve čtyři a celý večer jezdila sama na koni, nikdy ne méně než tři hodiny. Při pobytu v Londýně si Alžběta vyjela do Hyde Parku, což vzbudilo značný rozruch. Prohlédla si Kabinet voskových figurín a ústav choromyslných. Navštívila také dalšího člena anglické královské rodiny, vévodu Tecka, ale vysmívala se jeho ženě: "... je nesmírně tlustá. Celou dobu jsem si představovala, jak musí vypadat v posteli."

Ferdinandovo dědictví:

29. 6. 1875 v Praze zemřel excísař Ferdinand a určil svého nástupce a synovce Františka Josefa dědicem svého majetku. Najednou byl císař bohatým člověkem, neboť Ferdinandovo jmění bylo nečekané. František Josef velkoryse zvýšil apanáž Alžbětě ze 100.000 na 300.000 zlatých. Kromě toho věnoval své paní 2.000.000 zlatých k osobnímu použití. Tento obnos představoval základ pozdějšího císařovnina značného soukromého jmění. Dosud žila jen ze své apanáže a pro každý mimořádný výdaj potřebovala souhlas svého chotě. Část svého majetku uložila u bankovního domu Rothschild ve Švýcarsku. Zajišťovala se tak předem proti možným nouzovým případům.

Sassetot 1875:

Alžběta nyní již nepotlačovala svá přání. Chtěla jet do Anglie na hon na lišku jako účastnice. K tomu potřebovala nové koně, ty nejlepší, jaké bylo možno v Rakousku-Uhersku sehnat. Jako trénink jí posloužila několikatýdenní dovolená v Normandii v 1875 na zámku Sassetot, v jehož parku bylo místo pro mnoho anglických překážek. Dopoledne v Sassetotu byla vyhražena plavání. Sisi ráda plavala. Plavání ale tenkrát pěstovaly jen obyčejné ženy. Většinou s ní plavalo několik dvorních dam, aby zvědavci na břehu nevěděli, kdo je císařovna. Odpoledne jezdila císařovna na procházku na koni a potom trénovala jízdu přes překážky. Císařovna byla toho názoru, že mimo hranice monarchie se nemusí podřizovat přísné disciplíně a může porušovat pravidla dobrého vkusu. Tak se např. během svých divokých projížděk na koni klidně řítila přes obdělaná pole, zvyk, s nímž by císař, chovající velký respekt k selskému stavu, nikdy nesouhlasil. Císařovna se dokonce podivovala tomu, že si na ni postižení stěžovali. V Sassetotu měla císařovna při jízdě na koni těžkou nehodu. Jejím následkem bylo dočasné bezvědomí a otřes mozku. Nehoda ale nebyla životu nebezpečná. "Jsem hrdá na to, že mohu dokázat, že mi srdce kvůli takové překážce nespadlo do kalhot," prohlásila Alžběta. Nepomyslela tedy na přibrzdění své jezdecké vášně, ba právě naopak. Malá Marie Valerie jí ovšem musela slíbit, že nikdy nesedne na koně. I přes všechna extempore náklonnost Františka Josefa k Alžbětě zůstávala nezměněná.

Druhá anglická cesta:

Počátkem března 1876 dorazila Alžběta do Anglie. Tentokrát s sebou vezla i své jezdecké přátele. Takový mamutí podnik už nebylo možno zakrývat léčbou malé Valerie přímořským vzduchem. Tato druhá anglická cesta v 1876 byla cestou za zábavou a za sportem. Mohla od prvního dne užívat jezdecké hony. Jako její pilot byl najat jeden z nejlepších anglických jezdců, Bay Middleton. Třicetiletý rázný sportovec s proslule hrubým chováním vůbec nebyl nadšený svou úlohou řídit panovnici z kontinentu. Choval se zdráhavě a arogantně. Jeho nepříliš přívětivé výroky o císařovně se donesly až k Alžbětině sluchu. Ale ať byla jinak sebecitlivější, nehněvala se. Probudila se v ní zvědavost na toho namyšleného muže. Chtěla mu ukázat, že opravdu rozumí koňům a dovede na nich jezdit. Císařovnin vřelý vztah ke koním byl někdy silnější než její láska k lidem. Tento podsaditý, zrzavý, nedoslýchavý, o devět let mladší Skot byl jedním z mála lidí, od nichž si Alžběta dala bez odmluvy poroučet. Middleton byl mužem, který v Alžbětě vzbuzoval respekt - a to bylo u ní mimořádně mnoho. Směl ji chválit a směl ji kárat. Nakupoval také její koně, nejdražší v Anglii. V kruhu svých jezdeckých přátel byla Alžběta tak veselá, jak ve Vídni nikdy nemohla být. V Rakousku ji teď kritizovali všichni, i prostí lidé, které provokovala svými vysokými peněžními výdaji v cizině.

Třetí anglická cesta:

V létě 1876 pozvala císařovna Middletona do Gödölllő. Žárlivější než císař však na Skota byli Alžbětini uherští jezdečtí přátelé. Middleton se necítil v Gödöllő ani přes Alžbětinu přízeň dobře. Koncem ledna 1878 cestovala Alžběta opět do Anglie. Jejím pilotem byl opět Bay Middleton. Tehdy tam byl i Rudolf. Alžbětina sestra Marie Neapolská roznítila roztržku mezi Rudolfem a Middletonem tím, že Rudolfovi sdělila klepy o údajném poměru jeho matky s Middletonem. Obě sestry se následně pohádaly a už se nikdy nesmířily. Z nevole a hněvu odřekla Alžběta účast na několika závodech a ulehla nemocná do postele - jako tak často v obtížných situacích. Pod vlivem těchto hádek ztratila Alžběta své nadšení pro anglický lov. Rozhodla se, že už nebude lovit v Anglii, ale v Irsku, opět s Middletonem.

Denní režim:

Sisin denní režim v 70. a 80. letech byl neobvyklý. Vstávala v létě kolem páté, v zimě kolem šesté hodiny. Nejdříve absolvovala studenou koupel a masáž, pak cvičení a gymnastiku, skromnou snídani, potom česání. Tuto dobu využívala ke čtení a psaní dopisů či ke studiu maďarštiny. Pak přišlo oblékání (buď v šermířský nebo jezdecký kostým). Na oblékání (příležitostně i několikrát denně) potřebovala Sisi až tři hodiny. Jen slavné šněrování trvalo hodinu, dokud nebyl vytoužený vosí pas dostatečně tenký. Kvůli tenkému pasu se od 60. let vzdala kupř. spodniček a nosila jen tenké spodky z nejjemnější jelenice. Tyto neslýchaně náročné přípravy na reprezentaci byly stále obtížnější a namáhavější, a proto se Alžběta čím dál tím víc vyhýbala tomu vystupovat jako první reprezentační osoba říše. Tyto činnosti vyplnily dopoledne. Její často jen z trošky masové šťávy sestávající oběd končil během několika minut. Posléze následovala několikahodinová procházka či spíše namáhavý dlouhý pochod. Kolem 17. hodiny nastalo nové převlékání a česání a pak si přišla Marie Valerie hrát. Bylo-li to nevyhnutelné, objevila se Alžběta kolem 19. hodiny při rodinném diner - tam viděla svého muže, většinou jedinkrát za den. Alžběta z něj odcházela jak nejdříve mohla.

Alžběta a zvířata:

Odjakživa se Alžběta ráda obklopovala zvířaty, papoušky, a především obrovskými vlčáky a chrty, kteří přes císařské protesty pronikli do všech komnat císařského dvora a nevzdalovali se od Alžbětina boku. Toužila po tygrovi, ale toho od Františka Josefa nedostala. Místo toho si sama z trucu koupila opičku makaka, která teď stejně jako její oblíbení psi děsila dvorní dámy a panské a stala se družkou při hrách malé Valerie, jak to císařovna chtěla. Jenže opička byla churavá a chovala se v důsledku toho tak neslušně, že bylo nemožné ponechat ji delší dobu v pokoji v přítomnosti dam. Jak se Rudolf posměšně vyjádřil, opice byla propuštěna ze služeb. Brzy ale došlo k nové výstřednosti. Módou se stal Rustimo, znetvořený černoch, z kterého udělala Alžběta druha své oblíbené dcery Valerie ve hrách a dala je spolu dokonce vyfotografovat, aby nikomu u dvora neušlo toto kamarádství. Rustimo se v 1884 stal komorním ohlašovatelem, ale už za rok upadl v nemilost. V roce 1890 byl penzionován. Pro Alžbětu byl jen pouhou atrakcí, žertem, prostředkem k provokaci. Když už nereagoval tak, jak chtěla, nechala ho padnout a poslala ho pryč - jako opici, která se chovala neslušně. Pokud na svých cestách Alžběta někoho postrádala, nebyly to děti, ale oblíbená zvířata. "Největší obětí bude, že musím nechat doma svou Balerínu (oblíbeného koně)," psala před jednou z cest.

Alžběta a monarchie:

Alžběta neměla důvěru ve stabilitu monarchie. Stejně tak jako přenesla velkou část svého majetku (bez vědomí císaře) do Švýcarska, aby se zajistila pro případ emigrace, tak také uložila to nejcennější, co hodlala zanechat potomstvu --právě své písemnosti a básně - ve Švýcarsku, které v mnoha básních cenila jako záruku svobody a jehož státní forma, republika, jí pro budoucnost připadala jistější než monarchie. Monarchii, stejně jako Heine, Alžběta zpochybňovala a projevovala se jako přesvědčená přívrženkyně republiky. Alžbětino smýšlení ovlivnilo i její děti. Nejen korunní princ Rudolf, ale i Marie Valerie byli toho mínění, že republika je nejlepší státní formou - a odvolávali se přitom na svou matku. S velkou ohleduplností Alžběta vyjímala svého muže ze své kritiky vídeňského dvora. Vážila si ho, litovala ho a nikdy ho nestavěla do jedné řady s habsburskými příbuznými a s dvořany. Císařský úřad ovšem považovala Alžběta za pouhou zátěž - a k tomu nesmyslnou.

První cesta do Irska:

Když se Alžběta objevila oficiálně jako císařovna, její vyzařování bylo tak velké, že se i její nejostřejší kritici měnili v její obdivovatele. Tak tomu bylo např. při dvorním plese v 1879. Avšak takové chvíle byly stále řidší. Většinu času teď císařovně zabíraly přípravy na irskou cestu. Alžbětina vášeň pro jezdecký sport snad přece jen vznikla ze vzdoru proti císaři, který ji po 1867 držel stranou politiky. Rozhodně mu velmi rozzlobeně vyčetla: "Do politiky se už nebudu míchat, ale do těchto věcí (šlo o koně) chci přece jen ještě promluvit."
Politicky nebrala žádné ohledy. Její návštěvy Irska byly otevřenou provokací královny Viktorie. V Irsku vzniklo právě v těchto letech akutní nebezpečí povstání proti Anglii. Ale Alžběta chtěla jen jezdit na koni. Vše ostatní ji nudilo. Při projíždění Anglií odřekla písemně návštěvu u královny, aby poctila vícekrát svou návštěvou seminář Maynooth, jehož duchovní byli podezřelí jako protiangličtí agitátoři. V březnu 1879 došlo v Uhrách ke katastrofickým záplavám. Alžběta považovala za lepší, když se vrátí. V Irsku hojně rozhazovala jako dík za dobré služby krajkové kapesníčky, které ještě dnes mnohá irská rodina uchovává.

Stříbrná svatba:

V dubnu 1879 slavil císařský pár stříbrnou svatbu. Císař prosil, aby se vyloučila všechna nákladná okázalost, a místo toho se myslelo na chudé. K jedné výjimce přesto došlo: město Vídeň uspořádalo svému císařskému páru slavnostní průvod. Komentáře ve Vídni nebyly moc přívětivé, především pokud se týkaly jubilantky. Jinde se slavilo 25 let ménage (domácnosti), ve Vídni ale 25 let manége (manéže). Uprostřed slavnostních zmatků se Alžběta tvářila většinou jako indická vdova, kterou mají spálit... Velké soirée v předvečer stříbrné svatby opustila císařovna již po čtvrthodině. Tato rodinná oslava byla pro císařovnu pouze velkým trápením a přítěží. Uprostřed vlastenecké radosti reagovala Alžběta zase jen jako soukromá osoba. Naříkala nad svým stářím i nad svým poklidným manželstvím.

Druhá cesta do Irska:

Počátkem roku 1880 jela podruhé do Irska. Cestovala s poměrně lehkým zavazadlem: nákladní vlak za jejím zvláštním vlakem se salonním vozem dopravil jen 40 tun, neboť koně už byli v Irsku z dřívějška. Ve zprávách císaři se mnoho hovoří o pádech, zlámaných čelistech a holeních a o krkolomných skocích přes vodní příkopy a zdi. Při jednom zvlášť obtížném honu jela Alžběta dokonce bez rukavic, aby mohla citlivěji vést koně. Ona, která v Gödölllő byla tak choulostivá, že nosila troje rukavice přes sebe, zde v Irsku snášela po boku Middletona do krve rozedřené ruce. Triumfy na honech pro Alžbětu ale znamenaly podporu sebevědomí, protože tu oslňovala jen jako sportovkyně a krásná žena. Ke konci jezdeckého pobytu ale propuklo její zoufalství: "Proč se musím vrátit do té klece? Proč jsem si nemohla zlámat všechny kosti, aby byl konec - se vším!" V této době nekonečné životní radosti uprostřed sportovních přátel zesílilo Alžbětino pohrdání lidmi. Kromě Middletona nebyl v jejím okolí člověk, který by se odvážil promluvit s ní otevřeně. Jen jí lichotili a využívali. Brzy propukly také rozmíšky mezi císařovnou a Marií Festeticsovou, která se nedokázala nadchnout pro Alžbětiny jezdecké přátele a vždy jí opatrně připomínala některé její povinnosti - většinou marně.

Zasnoubení Rudolfa:

Při zpáteční cestě z Irska tentokrát udělala ústupek přání vídeňského dvora. Přerušila cestu v Londýně a vykonala návštěvu u královny Viktorie. Tady ji zastihl telegram, že se korunní princ Rudolf právě v Bruselu zasnoubil s šestnáctiletou dcerou belgického krále princeznou Stefanií. "Díky Bohu, že to není žádné neštěstí," komentovala Marie Feseticsová telegram. Na to Alžběta: "Dej Bůh, aby nebylo." Alžběta tak musela svou zpáteční cestu z Anglie tedy ještě přerušit v Bruselu, aby blahopřála mladému páru. Stefanii neznala. Belgický královský rod jí ale byl krajně nesympatický, protože odtud pocházela její málo milovaná švagrová Charlotta. Císařovna předčila svou snachu již při tomto prvním, tak vynuceném a trapném setkání. Vztah mezi Alžbětou a Rudolfem se příchodem snachy vůbec nezlepšil.
Pro rok 1881 připravovala Alžběta novou loveckou výpravu. Trénovala jako obvykle, ale čím dál tím víc trpěla revmatickými bolestmi, prvním příznakem stáří. Její nálada se stále zhoršovala. Častěji než dřív podléhala nervovým poruchám, které lekaly její okolí i malou Valerii.

 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Derrick Bose Derrick Bose | E-mail | Web | 12. října 2010 v 17:14 | Reagovat

Jsi chytřejší než Natalia Sadness? http://bit.ly/natalie_kviz

2 Ing. Poledňák Vladimír Ing. Poledňák Vladimír | E-mail | 30. června 2011 v 15:17 | Reagovat

Článek je zajímavý, ale co jsem hledal,to jsem tam nenašel. Zajímalo by mne, se kterou šlecht. rodinou se ona i její syn Rudolf tam přátelili.
Event. děkuji za informaci.
S pozdravem Ing. Poledňák

3 marketa marketa | E-mail | 18. srpna 2011 v 20:14 | Reagovat

moc krasny me dejiny zajimaj a tohle mi urcite pomuze i do skoly

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.