Životopis - 2. část - 60. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Politická krize 1859/60:

Když v 1859 kvůli politické situaci musel odjet František Josef do Itálie, Sisi byla ve stavu hysterického zoufalství. Chtěla manžela do Itálie doprovázet, ten však nemohl jejímu přání vyhovět. Císařovna opět podstoupila odtučňovací kúry, denně celé hodiny jezdila na koni, byla zabrána do sebe a utíkala před rodinou. Truchlila a plakala pro nepřítomného císaře.
Když pak došlo k vojenským střetům, Sisi zorganizovala v Laxenburgu špitál pro raněné. František Josef jí psal: "Pod Tvojí ochranou budou (ranění) velmi šťastní." Po krvavých bitvách u Magenty a Solferina bylo zapotřebí ošetřit 62.000 nemocných a raněných. Špitály v Rakousku zdaleka nestačily. S těmito problémy se teď náhle setkala mladá císařovna. V této době se jedenadvacetiletá Alžběta dokonce pokusila dát císaři politickou radu - co nejdřív uzavřít mír. František Josef však manželčiny politické názory neakceptoval. Naopak místo toho napomínal svou paní, aby více jedla, míň jezdila na koni, především ale aby víc spala. Již několik dnů poté, co císař odmítl Sisin návrh uzavřít co nejdříve mír, uznal sám bezvýchodnost této války. Alžbětin politický postoj byl tvořen především ze zcela osobní averze k Žofii.

Krize manželství:

Politická krize v zimě roku 1859/60 šla ruku v ruce s hlubokou osobní krizí císařského páru. Císař se nedělil se svou manželkou o své starosti. O politice mluvil jako dřív jen s matkou, císařovna byla odstrkována stranou. Neshody mezi Žofií a Sisi byly prudší než dřív. Císař se pokoušel vyhnout nekonečným sporům obou žen. V této době se poprvé vynořily pověsti o láskách Františka Josefa. S tím se Alžběta nedovedla vyrovnat. Nedostatečná zkušenost, přecitlivělost, žárlivost na tchyni, nervy napjaté vlivem dlouhé nepřítomnosti manžela - to vše přispělo k tomu, že se nebyla schopna ovládat. Začala provokovat své okolí. Jinak zdrženlivá císařovna začala vyhledávat zábavy. Na jaře roku 1860 organizovala ve svých komnatách 6 plesů. Kromě toho navštěvovala Sisi také velké soukromé plesy. Např. z plesu markraběte Pallaviciniho se vrátila domů až o půl sedmé ráno, když se císař již odebral na hon. Alžběta teď pochopila nešťastné manželství svých rodičů a měla strach, aby se i jí nepřihodilo totéž.
V květnu 1860 se spory mezi Alžbětou a Františkem Josefem natolik vyhrotily, že císařovna odjela v červenci s malou Giselou do Possenhofenu - poprvé po šesti letech. Tato náhlá cesta měla ráz útěku. Sisi použila nový úsek trati Vídeň - Mnichov ještě před oficiálním otevřením, čímž uvedla připravované oslavy do pořádného zmatku. S návratem do Vídně nespěchala. Před narozeninami Františka Josefa 18. srpna se Sisi ovšem musela vrátit, aby zabránila rozruchu. František Josef jel své paní naproti až do Salcburku.
Rodinný mír byl narušen po celý rok. Náznaky zlepšení nepřicházely. Koncem října 1860 se Alžbětin zdravotní stav, vyvolaný nervovými krizemi a stálými odtučňovacími kúrami, tak zhoršil, že plicní specialista dr. Skoda rozhodl, že musí okamžitě do teplejšího podnebí, protože její život by mohl být ohrožen. Lékař navrhl pro zimní pobyt Madeiru, pravděpodobně na návrh samotné Alžběty. (Sisin oblíbený švagr Maxmilián totiž krátce předtím vyprávěl o krásách tohoto ostrova.) Druh nemoci byl zcela nejasný. Tři těhotenství během čtyř let vyčerpala její tělo, především těžký porod korunního prince. Po celá léta trpěla silným kašlem. Pro své tvrdohlavé odmítání přijímat potravu trpěla chudokrevností, nalézala se i ve stavu tělesné vyčerpanosti. Její nervy neunesly takovou zátěž. Opakovaně dostávala záchvaty křečí z neutišitelného pláče. Aby uklidnila své předrážděné nervy, přivykla nadměrnému množství pohybu: denní jízdy na koni často na veliké vzdálenosti, skoky na koni až k úplnému vyčerpání, dlouhé hodiny chůze, cvičení. Pomluvy na dvoře bujely. V této pro užší kruh dvora zřejmé manželské krizi patřily sympatie jednoznačně císaři.

Madeira:

Na Madeiře žila Sisi v najaté vile u moře dosti osamoceně. Toužila po císaři a dětech. Císařovnin stav se sice lepšil, ale cítila se stísněná, téměř melancholická. Často se zamykala ve svém pokoji skoro na celý den a plakala. Jedla málo. S těmito zprávami dorážel kurýr do Mnichova a Vídně, kam dětem putovalo i množství dárků.
Císařovna dělala to, co měla nejraději v Possenhofenu: trávila největší část dne se svými zvířaty. Měla poníky, papoušky a velké psy. Hrála karty, což ve Vídni zase zavdalo podnět pro klepy. Mnoho četla a zaháněla dlouhý čas lekcemi z maďarštiny, které jí dával hrabě Imre Hunyady. Na Madeiře se hojily nejen její plíce, ale především sebedůvěra. Zde si uvědomila svou krásu a své vyzařování prakticky na každého muže. Čím déle trval pobyt na Madeiře, tím víc Sisi zapomínala na vídeňské rozbroje a toužila po svých dětech. Byla rozpolcená ve své touze po Vídni.
Po půlročním odloučení se viděli František Josef a Alžběta opět v květnu 1861 v Terstu. Sisi byla pouhé 4 dny ve Vídni, když její návaly horečky a kašle znovu nabyly hrozivých rozměrů. Stejně jako před svou cestou na Madeiru opět tonula v slzách a vyhledávala samotu. Od svého návratu měla odpor k jakémukoliv jídlu, manžela do své ložnice opět nepouštěla.

Korfu:

Doktor Skoda zjistil v červnu prudké plicní souchotiny a předepsal jako poslední naději pobyt na Korfu. Sisi poznala tento ostrov během návratu z Madeiry a byla plna obdivu k jeho kráse. Pro léčení plicní choroby byl však stejně málo vhodný jako Madeira. Sisi se s ošetřujícími lékaři navíc stále hádala, nervový stav císařovny byl zoufalý. Když Sisi opouštěla Vídeň, plakala a byla nesmírně dojatá a prosila tchyni o odpuštění pro případ, že už by se nevrátila. Mezi obyvateli Vídně zavládlo velké rozčilení a už dva dny po Sisině odjezdu kolovaly po Vídni pověsti, že císařovna zemřela.
František Josef doprovodil svou ženu až do Miramare. Jakmile byla mimo Vídeň, měla těžce nemocná lepší chuť k jídlu. Atmosféra mezi manželi zůstala napjatá. Koncem července poslal císař František Josef na Korfu hraběte Grünneho, zřejmě s příkazem, aby se pokusil o znovunavázání manželských vztahů. Tento pokus úplně ztroskotal, poněvadž Grünne pravděpodobně císařovnu podezříval, že je císaři nevěrná. Rozrušení z Grünneho návštěvy zhoršilo Sisin zdravotní stav. Bránila se jídlu a objevily se těžké deprese. Jako vždy v krizových dobách toužila Sisi po matce a sourozencích, a její sestra Helena Thurn-Taxis se proto rozhodla zajet na Korfu. Zprávy z Korfu se opravdu od Helenina příjezdu lepšily. Sisi jí hodně masa, pije hodně piva, je vyrovnaně veselá, kašle málo, zejména od chvíle, co zase nastalo horko, a podnikají spolu velmi krásné výlety po vodě i na souši. V říjnu odjel na Korfu sám císař, aby se přesvědčil, jak to skutečně vypadá. Odtud popisoval své matce, že Sisi zesílila, je sice ještě v obličeji trochu napuchlá, ale má většinou dobrou barvu a její nervy jsou mnohem klidnější. František Josef chodil se Sisi na Korfu na procházky, ale především si prohlížel opevnění, kasárny a vojenské lodě.
Protože Sisi velmi toužila po dětech, avšak neodvažovala se strávit zimu ve Vídni, dovolil císař, aby děti byly dopraveny do Benátek, kde by mohly prožít se svou matkou několik měsíců. Žofie byla celá bez sebe. Do Benátek se vypravila i Alžbětina matka Ludovika, neboť chtěla na vlastní oči vidět, co vlastně není s její dcerou v pořádku. Shledala, že Sisi vypadá lépe, plicní choroba prozatím ustoupila. Trpěla ale totální chudokrevností, v důsledku čehož se objevoval sklon k vodnatelnosti. Sisi měla občas tak oteklé nohy, že nemohla našlápnout a mohla jen namáhavě kráčet s pomocí dvou osob, které ji podpíraly. Nejhorší ale bylo její špatné duševní rozpoložení. Sisin strach pramenil z toho, že zůstane churavá a bude císaři jen přítěží. "Kdybych měla raději nějakou nemoc, která by mne rychle sklátila, pak by se císař přece mohl znovu oženit a být se zdravou ženou šťastný." I císař navštívil dvakrát svou paní v Benátkách. Když Sisi neměla žádnou návštěvu, bojovala se svým hlavním problémem: s dlouhou chvílí. Její oblíbený koníček pozdějších let, turistika, byl teď kvůli neustále oteklým nohám neuskutečnitelný. Byla většinu času připoutána k domu, trávila dlouhé dny hrou v karty, čtením a sbíráním fotografií.

Návrat do Vídně:

Po téměř ročním pobytu na Korfu a v Benátkách dorazila stále ještě těžce nemocná císařovna v květnu 1862 do Reichenau a odtud jela na léčení do lázní Kissingen, aniž se zastavila ve Vídni. Diagnózou byla tentokrát vodnatelnost. Obyvatelstvo mátly stále se různící zprávy o císařovnině zdraví, o jejích tajuplných dalekých cestách. Pod přísným dohledem dobrého psychologa dr. Fischera (který znal Sisi od dětství) se Sisin stav rychle lepšil. Přesto ani teď si ještě Sisi netroufala zpět do Vídně a raději utekla do Possenhofenu, kde sbírala síly k nevyhnutelnému návratu k vídeňskému dvoru a k manželskému životu. S tímto počinem však nesouhlasili na vídeňském dvoře, byla přece císařovna. Nakonec zasáhl Alžbětin otec vévoda Max. Znemožnil jí další pobyt v Possenhofenu, takže musela zpět ke svému muži. Pár dní před císařovými 32. narozeninami se Sisi překvapivě vrátila zpět do Vídně.

Proměna:

Za téměř dvouleté odloučení od manžela a od vídeňského dvora se mladá císařovna změnila. Stala se velmi sebevědomou a energickou, dovedla teď účinně prosazovat své zájmy. Císař se k ní - ve stálém strachu, že by jeho paní při první nevoli mohla zase vyrazit pryč - choval opatrně a s nekonečnou trpělivostí.
Jakmile se císařovna viditelně uzdravila, čekalo se na další přírůstek do rodiny. Císař si přál dalšího syna k zajištění nástupnictví trůnu. Císařovna však nechtěla o ničem takovém slyšet. Nalezla podporu u dr. Fischera z Mnichova. Jasně prohlásil, že další těhotenství zatím nelze uskutečnit. Mezitím se Sisi znovu začala věnovat turistice a jízdě na koni. Utíkala do samoty, po večerech se procházela v malé zahradě. Jak jen mohla, odmítala každý doprovod. Bylo to složité, neboť císařovna musela být císařovnou v každém okamžiku, s přiměřeným doprovodem a nesměla jako plachá srnka sama proklouznout dlouhými chodbami Hofburgu, jak to Sisi ráda dělávala. Přece jen se začala ale účastnit znovu nejdůležitějších podniků. Byla však velmi plachá a skromná.
Na podzim 1863 byla rozhodnuta mexická záležitost Maxe a Charlotty. Arcivévodkyně Žofie i mladá císařovna se tohoto dobrodružství svorně obávaly a nevěřily v jeho dobrý výsledek. 19. 4. 1864 mladý pár odcestoval. Sisi projevila hluboký soucit s těžce zkoušenou matkou, která už se dávno vzdala své náklonnosti k snaše Charlottě.

Rudolfova výchova:

Mezitím obě císařské děti povyrostly. Zatímco Gisela byla jen průměrně nadaná, korunní princ byl už jako velmi malý mimořádně inteligentní a předčasně vyzrálý hoch. Když však výchovné metody Gondrecourtovy přesáhly únosnou mez, císařovna si doslova vydupala pro svého syna nového vychovatele, Josepha Latoura. Dala císaři ultimátum: Buď půjde Gondrecourt, nebo ona. Spolu s tím rozhodla, že chce mít pod dozorem všechny otázky týkající se výchovy dětí i jejich okolí. K tomu připojila i svou osobu. Ještě před dvěma lety by se trápila, vzlykala by a plakala. Teď se rozhodla klást požadavky a císař ji poslouchal. Arcivévodkyně Žofie ustupovala stále víc, protože už si nemohla být jista svým synem. Alžběta nyní byla ta silnější. Mohla vykonávat na svého muže nátlak - odpíráním nebo hrozbami, že zase opustí Vídeň.

Alžbětina krása:

Sebevědomí čerpala Alžběta také z toho, že její krása neuvěřitelně rozkvetla. Pověstná krása císařovny Alžběty se rozvíjela velmi pomalu. V dětství byla spíš drsným, chlapeckým stvořením s kulatým selským obličejem. Za největší krásku platila její nejstarší sestra Helena. Ve věku na vdávání (tj. 14 - 15 let) byla sice rozkošná, svěží, sportovní, ale ještě ne zcela vyvinutá a trochu melancholická, ale to jí však dodávalo zvláštní půvab. Sisi od prvního dne svého manželství hladověla, byla často unavená, velmi chudokrevná. To vše jejímu vzhledu neprospívalo. Její postava se žensky zaoblila především díky třem porodům v prvních čtyřech letech manželství. Mnoho pohybu a stálé odtučňovací kúry jí však uchovaly štíhlou, půvabnou postavu. Ta se denně proměřovala, až 3x denně byly zjišťovány míry a váhy, které se zapisovaly do zvláštní knihy. Vyrostla v této době na 172 cm, čímž přerostla o několik cm i svého manžela. Alžbětina váha zůstala po celý život dosti stálá: vážila kolem 50 kg. I její míra kolem pasu se po celý život sotva změnila: měla neuvěřitelných 50 cm. Tento svůj proslulý štíhlý pas zdůrazňovala tak silným šněrováním, že často nemohla ani popadnout dech. Zachované míry kolem boků (62 - 65 cm) ovšem vzbuzují pochybnosti, zřejmě se tenkrát měřilo výš.
Císařovniny odtučňovací kúry, které pěstovala celý život, sloužily kromě jiného také k tomu, aby se nemusela účastnit společného rodinného stolování. Alžběta si nechávala své dietní pokrmy servírovat ve svých pokojích. Byly to podle denní doby ledové mléko, syrová vejce, tokajské víno, šťávy ze zeleniny nebo ze syrového hovězího masa. Císařovna principiálně proti dobrému a vydatnému jídlu nic neměla. Když byla na cestách se svými sestrami, padaly všechny dietní zábrany. Velmi ráda jedla čokoládu, krémové dorty, sorbety a zmrzlinu a kromě toho měla ráda šampaňské. Za svůj život vyzkoušela stovky diet a neustále sbírala informace o všech metodách hubnutí.
Prostí lidé brzy rozpoznali krásu mladé císařovny, u dvorské společnosti to měla Sisi ale těžší. O samotě na Madeiře a Korfu si uvědomila svou mimořádnou krásu. Na Madeiře měla Sisi velkého ctitele - hraběte Imre Hunyadyho, na němž si mohla vyzkoušet sílu svého sex-appealu. Nikdy ale nepřekročila určité meze, vždy zůstala nedotknutelnou chladnou kráskou, která se nechala jen zbožňovat a nikdy nikomu nepovolila ani sebemenší sblížení. K ženám naopak uměla být velmi srdečná, milá, sesterská. Ale oblíbila si jen krásné ženy jakéhokoliv společenského postavení. Sisi si založila v roce 1862 v Benátkách album krásek, jehož nejčastěji zobrazovanou ženou byla Alžbětina sestra Marie Neapolská, "hrdinka z Gaety".
Pověst o mimořádné kráse začínala Alžbětě působit potíže. Při každém veřejném vystoupení musela Sisi snášet zvědavé a kritické pohledy diváctva. Při Alžbětině vrozené skromnosti a plachosti tato veřejná vystoupení vyvinula opravdový strach před cizími lidmi. Úzkostlivě a křečovitě se snažila skrývat své vady na kráse, hlavně své špatné zuby. Alžbětina nejistota byla tak silná, že při hovoru otvírala rty co nejméně, aby zuby neukazovala. Její výslovnost byla proto nanejvýš nezřetelná, sotva srozumitelná a navíc tak tichá, že to bylo spíše šeptání než mluvení. Bylo s ní opravdu obtížné udržet konverzaci. Tato mlčenlivost a málomluvnost byla hodnocena jako projev nedostatku inteligence. Sisi vycítila tento negativní úsudek a stáhla se ještě víc ze skutečného nebo zdánlivě nepřátelského okolí.
Jak Alžběta stárla, tím namáhavější byl její boj o udržení její slavné krásy. Podařilo se jí stálým hladověním zůstat štíhlá, ale péče o pleť byla velice složitá. Prostředky, jimiž se Alžběta snažila uchovat svou krásu, byly noční obličejové masky ze syrového telecího masa, v době jahod jahodová maska, teplé koupele z olivového oleje k zachování vláčné pleti. Spala často s vlhkými šátky na stehnech a pila strašnou směs z pěti nebo šesti bílků se solí. Když se dostavily první příznaky stáří, chtěla si udržet svou proslulou krásu násilím. Mučila své štíhlé tělo po celé hodiny gymnastickými cvičeními - na bradlech, na kruzích, s činkami a závažím všeho druhu. V každém zámku, který obývala, si dala zařídit tělocvičnu, které denně pilně využívala. Úspěch hladovění a cvičení se nedal přehlédnout, téměř 30 let byla její krása nedostižná. Vystoupení čtyřicetileté císařovny na velkých plesech vyvolávalo dojem pohádkové nádhery.

Alžbětiny vlasy:

Alžběta pečovala o svou krásu výlučně pro sebe, pro udržení svého sebevědomí. Nepotřebovala vychutnávat obdiv davu. Považovala své tělo za umělecké dílo. Její krása jí dávala pocit vyvolenosti, odlišnosti. Alžběta líčila neteři Marii Larischové, jak si ošklivila dobu svých těhotenství, která dočasně znetvořila její souměrnou postavu. Čas od času ji dokonce přemohla nepřirozená nenávist vůči vlastním dětem: "Děti jsou prokletím ženy, protože ničí její krásu, která je největším darem božství." Snad nejvíc pečovala Sisi o své nádherné vlasy, které přecházely z tmavě plavé do kaštanově hnědé a během let dosáhly délky až na paty. Císařovnu vždy rozladilo, když jí vlasy vypadávaly, byla špatně učesaná nebo měla nesympatickou kadeřnici. Proto si našla svou oblíbenou kadeřnici Fanny Feifalikovou (v dvorním divadle). Alžběta považovala své vlasy za korunu své krásy, na kterou byla velmi pyšná. Ještě v 50 letech neměla jediný šedivý vlas. Denní česání považovala za posvátný obřad. Po skončení obřadu česání musely být Alžbětě předloženy vyčesané vlasy na stříbrném podnose. Podle císařovniny nálady a podle množství vypadaných vlasů následoval trest, leckdy i ve formě políčku. Váha záplavy vlasů byla tak velká, že z ní měla Alžběta často bolesti hlavy. V takových případech zůstávala ráno po celé hodiny sedět ve svých komnatách s vlasy zavěšenými na stuhách do výšky, čímž se zmenšila tíha vlasů a k rozbolavělé hlavě pronikl vzduch. Během každodenního dvouhodinového česání absolvovala Alžběta např. písemná cvičení, přičemž plnila listy papíru s dětskou horlivostí. Psala velmi rychle, při držení pera křivila prsty. Upřeně sledovala papír a špičku pera. Písmenka se ale hrnula nespoutaně a překotně. Pak dělala velké kaňky fialovým inkoustem, jemnými pijáky poházenými kolem ní osušovala každou stránku, bušíc na ně dlaní ruky.

Přirozenost:

Alžbětin styl v módě byl zdrženlivý, nikdy se neoblékala nápadně, ale vždy vybraně a vkusně. Odmítala parfémy a líčidla. To náleželo k Alžbětinu ideálu krásy: pro ni bylo krásné především štíhlé, zdravé a půvabné tělo, světlá pleť a nádherné vlasy. Milovala přirozenost a odmítala lesk kočičího zlata. V 1865 při jednom dvorním diner Sisi řekla náhle svým tichým, příjemně znějícím hlasem: "Já jsem tak nešikovná," přičemž zrudla. Rozlila na ubrus sklenku římského punče. Císař jí hned přišel na pomoc a byl tak galantní, že převrátil další skleničku, načež nastal velký zmatek. Hned přinesli ubrousky a škoda byla napravena. Stejně okouzlující vedle červenání byl i její přirozený, trochu rozpačitý smích, jímž příhodu doprovázela, zatímco ostatní setrvali v uctivém mlčení.

Sympatie k Uhersku:

Alžbětiny sympatie k Uhersku pramenily nejprve z její opozice k vídeňskému dvoru. Žofie naléhala, aby se i mladá císařovna chovala k Čechám s vděčností - především aby se naučila česky. Ale právě proto, že toto přání pocházelo od Žofie, nedostala se Sisi v tomto jazyce daleko. Stěží uměla české číslice, nepříliš se jí dařilo přednášet krátké naučené proslovy v češtině. Tím zajímavější se pro ni stávali Uhři. Po návratu z Korfu v únoru 1863 prosadila Sisi svou vůli a zajistila si pravidelné vyučování v maďarštině. Žofie ani Franz Josef jí to nechtěli dovolit s odůvodněním, že maďaršitna je stejně příliš těžká, že se jí Sisi nikdy nenaučí, když už měla s češtinou takové problémy. Tento odpor Sisi tím víc povzbudil. I vévodkyně Ludovika, Alžbětina matka, byla podobného názoru. Proto zavládlo nad Sisinými rychlými pokroky velké překvapení. Alžběta byla velmi pyšná na své jazykové znalosti. Přestože perfektně mluvila maďarsky, s maďarským pravopisem měla až do konce života problémy.

Ida Ferenczy:

Tyto pokroky se nedaly připsat jen jejímu učiteli maďarštiny, duchovnímu profesoru Homokymu, nýbrž především něžnému uherskému děvčátku, které si císařovna v 1864 přivedla do své blízkosti, Idě Ferenczyové. Až do Alžbětiny smrti zůstala Ida nejbližší důvěrnicí o čtyři roky starší císařovny. Znala všechna její tajemství, obstarávala její nejsoukromější korespondenci, byla pro ni nepostradatelná. Dodnes je záhadou, jak se dostala na vídeňský dvůr. Jisté je, že Ida byla důvěrnicí uherských liberálů, kteří pracovali pro vyrovnání, především Gyuly Andrássyho a Franze Deáka. A příchod Idy na vídeňský Hofburg byl počátkem Sisina nadšeného angažování pro uherské vyrovnání. Ida zůstala uzavřená, šikovně se vyhýbala všem klepům, byla přímo tělem i duší oddána své vládkyni a přítelkyni Alžbětě (a to i po její smrti). Během svého života dovolila císařovna proniknout do své blízkosti jen několika málo lidem. Ida Ferenczyová byla jako jedna z mála odměněna tykáním a Alžběta si ji zamilovala jako sestru. Koho Alžběta poctila tím, že mu projevila svou přízeň, od toho očekávala, že jí zachová věrnost.
Sedmadvacetiletá císařovna trávila denně mnoho hodin se svou novou předčitatelkou. Maďarština se stala čímsi jako tajnou řečí těchto dvou žen, téměř nikdo jí na vídeňském dvoře nerozuměl. V červnu 1866 si dala Ida poslat z Uher Deákův portrét s vlastnoručním podpisem: "...důvěrně říkám, že si to přeje Její Veličenstvo, nesmí se to ale nikdo dovědět." Deákův obraz visel až do Alžbětiny smrti nad její postelí v Hofburgu.

Před uherkým vyrovnáním:

Císařský pár se v lednu 1866 vydal na několikatýdenní cestu do Uher. Program návštěv byl pro císařský pár namáhavý. Přestože Alžběta ve Vídni velice vzdychala nad každým oficiálním přijetím a považovala je za obtěžování a omezování osobní svobody, zde v Uhersku se disciplinovaně podřídila své úloze královny. Svobodomyslnost, přímočarost a otevřeně projevovaný temperament uherské aristokracie (např. v podobě čardáše či "napůl nahé toalety dam", což bylo trnem oku Vídni), to pro Alžbětu bylo magnetem, který ji přitahoval. Přesto i zde v Budapešti Sisi onemocněla a musela zůstat 8 dní na lůžku - k žalu mnoha lidí. Po pětitýdenním pobytu se císařský pár vrátil počátkem března zpět do Vídně. Ale Sisi chtěla co nejdříve znovu do Uher. Vymyslela s Idou plán, že svou obvyklou letní léčbu tentokrát uskuteční v uherských lázních Füred na Balatonu.
Vážná politická situace v říši vyvrcholila krutým krveprolitím u Sadové 3. 7. 1866. I Alžběta byla touto situací znepokojena. S těžkým srdcem odřekla své léčení ve Füredi, stejně jako pobyt v lázních Kissingen. Císařovna byla v těchto dnech plných starostí ve Vídni po boku svého muže. Teď konečně zapomněla na své soužení, rozmary a postonávání. Měla dokonalý přehled o politických a vojenských událostech. Císařovna byla od rána do večera na nohou, aby poskytovala útěchu mnoha raněným, které přivážely vlaky na vídeňské Severní nádraží. Její nasazení oceňovala tchyně i veřejnost. Při návštěvách špitálů se však nedalo přehlédnout, že se císařovna zdržovala déle a častěji u uherských vojáků.

Vyrovnání s Uherskem:

Mezitím pruská vojska postupovala denně blíž k Vídni. Na dvoře se balilo, nejcennější věci se přepravovaly do Uher. I Alžběta opustila 9. 7. 1866 Vídeň a odjela do Budapešti. Po třech dnech se vrátila do Vídně pro děti, které teprve dopravili z Ischlu do Vídně. Žofie se nad dočasným útočištěm pohoršovala. Bylo jí velice nepříjemné, že se právě Uhersko mělo stát útočištěm císařské rodiny. Ona osobně zůstala v Ischlu. Sisino rozhodnutí jet právě do Uherska bylo politickou akcí nejvyšší důležitosti. K pozornost vzbuzujícímu gestu císařovny došlo při loučení na nádraží ve Vídni: políbila veřejně ruku svému na všech stranách ponižovanému manželovi. Obliba Františka Josefa totiž klesla u válkou a bídou sužovaného obyvatelstva na nejnižší bod. Kolovala pověst, že císař Maxmilián se vrací z Mexika a převezme regentství v Rakousku. V této situaci stála jinak tak kritická císařovna plně po boku svého muže. Po příjezdu do Budapešti byla císařovna s dětmi nadšeně uvítána. Každodenními, stále energičtějšími dopisy naléhala na svého císařského manžela; podporovala uherské požadavky a nutila Františka Josefa k řešení. Gyula Andrássy dovedl v Alžbětě velmi obratně vzbudit pocit, že je zachránkyní Rakouska (a Uherska). Za celý svůj život nepsala Alžběta nikdy tak dlouhé dopisy svému muži jako nyní. Formulace jejích politických přání se rovnaly vydírání. František Josef ustoupil, ačkoliv Sisina neústupnost v požadavcích ohledně Uherska roztrpčovala císaře a silně zkalila jejich manželské soužití. Alžběta pracovala s neuvěřitelným fanatismem a energií jen pro jeden cíl: pro uherské vyrovnání. Sisin egoismus šel ještě dál. V době nejvyšší nouze a nejnutnější šetrnosti projevila naléhavé přání koupit v Uhersku zámek. Císařovna se nestarala o to, že válkou poničené a hladovějící obyvatelstvo teď muselo bojovat i s rozsáhlou nezaměstnaností, viděla jen své pohodlí a potřebu co nejlépe se zabydlet v milovaném Uhersku. Chtěla proto zámek na venkově: Gödölllő.
Císař jí toto tak vytoužené přání kvůli nedostatku peněz odmítl. Na císařovy narozeniny 18. 8. 1866 se musela Sisi dostavit do Vídně, za což jí František Josef téměř poníženě děkoval. Děti zůstaly v Budapešti. Alžběta se vrátila hned zpět, 19. 8. byl totiž svátek sv. Štěpána, uherského zemského patrona. Mezitím se i v Uhrách rozšířila cholera. Přesto Sisi, která měla vždy takovou starost o své zdraví, zůstávala s dětmi v Budapešti. Až počátkem září odjela Alžběta s dětmi do Ischlu a pak do Vídně. Císař navštívil koncem října válkou těžce zpustošené Čechy. Alžběta ho nedoprovázela, nepociťovala povinnost projevit se v těchto nešťastných dobách také jako dobrá královna Čech.
Uhři poukazovali stále jen na bezpráví, které se na nich císař v 1848 dopustil. I zde císařovna zaujala rozhodné stanovisko. Bez pochybností kritizovala tehdejšího Františka Josefa. Současně se ale pokoušela velmi obratně překlenout staré spory. Císař se opět ocitl mezi dvěma ženami, Žofií a Alžbětou. Alžběta ukazovala své pohrdání Vídní. Šlo-li o oficiální přijetí, měla bolesti zubů nebo hlavy. Neobjevila se ani na bohoslužbě Vzkříšení o Velikonocích. Skvěla se ale v plné kráse, když se u dvora ukázal nějaký Maďar. Svému císařskému manželovi se stávala záměrně vzácnou, vnucovala mu svou vůli.
12. 3. 1867 byla obnovena uherská ústava, z císařství rakouského se stalo nyní dvoustátí Rakousko-Uhersko se dvěma hlavními městy, dvěma parlamenty a dvěma vládami. Deák a Andrássy děkovali Alžbětě a nazvali ji Krásnou Prozřetelností pro uherskou vlast. Vyrovnání bylo jejich společným dílem. Chystala se korunovace Veličenstev.

Korunovace:

Ceremoniál čtyřdenních korunovačních slavností byl tak složitý, že byla nutná důkladná zkouška s Veličenstvy. I přesto, že to byly uherské korunovační slavnosti, představovaly pro ni nepříjemnou povinnost a s největší radostí by se jim vyhnula: "Korunovace bude strašné utrpení..." Během generální zkoušky přišla zpráva o tragické smrti osmnáctileté arcivévodkyně Mathildy, nejmladší dcery arcivévody Albrechta. Na oficiální smutek ale nezbylo mnoho času. Jedině dvorní ples a slavnostní představení v Národním divadle byly odřeknuty.
Podle staré tradice bylo úkolem královny, aby vlastnoručně opravila korunovační roucha. Tentokrát byla oprava zvlášť nutná, protože korunovační insignie a roucha po revoluci v roce 1848 Kossuth zakopal, a než byla objevena, ležela čtyři roky ve vlhké zemi. V uherských novinách se bylo možno dočíst, že Alžběta za podpory své desetileté dcery Gisely nejen zalátala slavnostní plášť sv. Štěpána, ale i děravé korunovační punčochy. Alžběta prý také opravila výplň Svatoštěpánské koruny a přizpůsobila ji obvodu hlavy svého manžela.
Korunovační den byl stanoven na 8. 6. 1867, jehož nepochybným vrcholem byla královna; byl to její triumf. Dva akty milosti uvedly po korunovaci celé Uhersko do stavu nadšení. První byla všeobecná amnestie pro všechny politické prohřešky od 1848, jakož i navrácení všech zabavených statků. Druhý velký akt milosti byl provokací pro všechny Neuhry. Tradiční korunovační dar - obnos 100.000 zlatých - byl na návrh Andrássyho odevzdán vdovám, sirotkům a invalidům honvédské armády (uherské národní armády, která v letech 1848/49 bojovala proti armádě císařské). Velká část těchto císařských milostí měla svůj zdroj nepochybně v Alžbětině aktivitě.

Korunovační dary:

Uherský národ věnoval královskému páru ke korunovaci zámek Gödölllő jako soukromou rezidenci. Byl obklopen asi 10.000 ha velkým lesním územím, které se výborně hodilo k honitbě. Tento dar byl Alžbětiným vítězstvím. Sisi mnoho měsíců v roce trávila v Gödölllő. Vyrovnání odplatila Alžběta i manželskou náklonností. Její dopisy Františku Josefovi v této době jsou plné něžností. Všechny dopisy svému muži a dětem už psala Sisi jen v maďarštině. Darem Alžběty Uhersku i jejímu muži byla její ochota vzdát se svého tvrdohlavého odporu a ještě jednou mít dítě. Tuto velkou oběť přinesla výhradně uherskému národu. Tři měsíce před očekávaným porodem se pak usadila v Budapešti, kde bylo vše připraveno k narození dítěte. Čím víc si císařovna získávala sympatie Uhrů, tím víc je ztrácela u obyvatelstva rakouských zemí.

Valeriino narození:

22. 4. 1868 přišlo v Budapešti na svět Sisino nejmladší dítě, Marie Valerie. Úleva, že ne syn, ale darem byla Uhrům dána dcera, byla ve Vídni veliká. Ve Vídni se spekulovalo, že otcem je Gyula Andrássy. Otcovství Františka Josefa je ale nezpochybnitelné. Valerii nazývala Alžběta "jedináčkem", bylo to její jediné dítě, které se rozhodla vychovávat zcela sama podle svého uvážení. Věnovala se svému nejmladšímu dítěti s převelikou, bezmeznou láskou. Chatrné zdraví malé Valerie udržovalo Alžbětino okolí v napětí, neboť ta reagovala nepřiměřeným rozčilením na každou bolest zoubků i na každé drobné zakašlání dítěte.

"Lýtková soutěž":

Alžbětina vítězství v polovině šedesátých let (Rudolfova liberální výchova a vyrovnání s Uherskem) a smrt císaře Maxmiliána v Queretaru zlomily Žofiinu životní odvahu. Stala se zbožnější a vzdala se boje proti Alžbětě. Žofie se energicky odmítala setkat s "vrahem" Maxe, Napoleonem III., který přicestoval v srpnu 1867 do Salcburku, aby vyjádřil císařské rodině svoji soustrast nad smrtí Maxmiliána. Alžběta se také nechtěla setkání zúčastnit, neboť pociťovala příznaky těhotenství. Ale tentokrát její nářky nepomohly. Politické výsledky setkání byly velmi chatrné. Tím více pozornosti ale na sebe poutaly obě císařovny. Alžběta a Eugénie byly zřejmě nejkrásnější ženy své doby. Tyto ženy neprojevovaly na veřejnosti žádné přátelství, přesto si celkem rozuměly. Alžběta jednou v poledne navštívila nenápadně a docela soukromě císařovnu Eugénii. Hrabě Wilczek se pak stal svědkem slavné lýtkové soutěže, když i přes přísný zákaz přišel oznámit návštěvu Eugéniina manžela Napoleona. Obě císařovny si před zrcadly poměřovaly centimetrem lýtka, nejkrásnější, jaká se tehdy nalézala v celé Evropě.
 

21 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karla Pejšová Karla Pejšová | E-mail | 28. prosince 2011 v 18:36 | Reagovat

Je to perfektně a podrobně zpracované téma, díky.

2 Lucy Lucy | 20. dubna 2013 v 12:20 | Reagovat

Věta "Nic víc" se mi moc líbí. Jinak zase Tě JanoK moc chválím za krásným článek. Jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.