Srpen 2008

Životopis - 1. část - 50. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Narození:

V Mnichově v paláci vévody Maxmiliána na Ludwigstrasse se na vánoční svátky roku 1837 chystal porod vévodkyně Ludoviky. A přímo na Štědrý den, kterým toho roku byla neděle, se narodilo děvčátko, Alžběta Amálie Eugenie. A už při narození měla v ústech zoubek - "zoubek štěstí". Díky těmto shodám náhod měla být dítětem Štěstěny. A matka Ludovika jí štěstí ze srdce přála. Sama jej nepoznala, manžel Maxmilián byl bohém a dělal si, co se mu zlíbilo. A navíc jí otevřeně dával najevo, že si ji za ženu vlastně ani nechtěl brát.

Dětství:

Bavorská vévodská rodina se vyznačovala láskou k hudbě a k lidovému umění. Téměř všechny děti bavorského védody se naučily hrát na citeru. Alžběta byla považována za nadanou hráčku na citeru, ale u klavíru se projevovala jen průměrně. Malé Alžbětě říkali "Sissy," "Setha" nebo "Beta". Nyní se používá pouze "Sisi"; tak lze i vykládat císařovnin podpis. Nelze vyloučit, že místo S by však mohlo být počátečním písmenem L; pak by jméno znělo "Lisi," rovněž jedna z mazlivých forem jména Alžběta, Elisabeth. Jako malá si Alžběta hrála společně se selskými dětmi ze sousedství. Dobře jezdila na koni, plavala, lovila ryby, zlézala hory. Milovala svůj domov, především bavorské hory a Starnbernské jezero a letní rodinný zámeček Possenhofen. Mluvila bavorským dialektem. Její vzdělání a společenské způsoby však byly chatrné. Tak jako její otec a sourozenci vůbec nerespektovala ceremoniál a protokol. V srpnu 1853 byla Alžběta ještě sotva vyvinuté, plaché dítě s tmavě plavými dlouhými copy, hubenou postavou a světle hnědýma, trochu melancholickýma očima.

Zasnoubení v Ischlu, srpen 1853:

Matka Ludovika pro svou druhou dceru Alžbětu už dlouho hledala vhodnou partii. Sisi stála zcela ve stínu své mnohem krásnější, vzdělanější, vážnější a obdivovanější starší sestry Heleny, která se měla stát životní partnerkou rakouského císaře. Vedle Heleny byla Sisi v rodině ošklivým káčátkem. Budoucí pár František Josef a Helena se měl seznámit v letním císařském sídle Ischlu a zasnoubit se. Na významnou cestu do Solné komory vzala Ludovika s sebou i svou druhou dceru, patnáctiletou Alžbětu, která jí momentálně dělala mnoho starostí. Zamilovala se totiž do jistého hraběte Richarda S. Idylka doznala rychlý konec. Mladík onemocněl a krátce nato zemřel. Sisi pro něj velmi truchlila. Zavírala se na celé hodiny ve svém pokoji, kde plakala a psala básně. Cestou do Ischlu chtěla vévodkyně Ludovika vytrhnout patnáctiletou dívku z její tesknoty. A doufala, že se Sisi sblíží s mladším bratrem Františka Josefa, arcivévodou Karlem Ludvíkem. Oba si již několik let dopisovali, posílali si dárky, ba dokonce prstýnky. Karel Ludvík byl zřejmě do své sestřenice zamilován.
Vévodkyně Ludovika s dcerami dojela do Ischlu se zpožděním, navíc bez zavazadel a komorných. Všechny tři dámy byly ve smutku, neboť jim zemřela teta. Protože vůz se světlou garderobou ještě nedorazil, nemohly se před rozhodujícím setkáním převléknout. Veškerá péče se soustředila na to, aby Helena byla alespoň prvotřídně učesaná. Malá Sisi si sama upravila vlasy do prostých dlouhých copů. Vůbec nezpozorovala, že arcivévodkyně Žofie upírá pozorné oko i na ni. Žofie se ve svých dopisech vyjádřila, jaký půvab a eleganci měla ta maličká ve všech svých pohybech. Přes veškerý smutek byla Sisi ve svých úplně prostých černých upnutých šatech rozkošná. Vedle této zcela nenucené sestry působila Helena najednou velmi přísně, černé šaty jí vůbec neslušely.
Byla to láska na první pohled, ze strany Františka Josefa zcela jistě. Jeho mladší bratr Karel Ludvík pozoroval vše bystře a závistivě řekl matce, že v okamžiku, kdy císař spatřil Sisi, se v jeho očích objevil výraz velkého uspokojení. Sisi z rozčilení ani nejedla: "Mně je tak úzko, že vůbec nemohu jíst." Byla nervózní z lidí, kteří ji obklopovali. Ve svém zmatku ani nezpozorovala, jak intenzivně se císař zabývá jí a ne Helenou. V předvečer císařových narozenin se pořádal ples. Císař se prvního tance nezúčastnil, stejně jako dalších tanců. Kotilion pak tančil s malou Sisi a pak jí podal svou kytici - tradiční znamení, že je jeho vyvolenou. Tomuto znamení rozuměli všichni - jen Sisi ne.
18. 8. 1853 poprosil císař svou matku, aby u Alžbětiny matky prozkoumala, "zda si ho Alžběta chce vzít". Nechtěl však, aby byl na Sisi vyvíjen nátlak. Sisi prý odpověděla své matce, zda by mohla milovat císaře: "Jak by bylo možné TOHO muže nemilovat? Mám císaře tak ráda! Jen kdyby nebyl císařem!" Na to Žofie zareagovala: "Ano, to je to, co ji odstrašuje, budoucí postavení."
Ludovika dala své sestře Žofii Sisin písemný souhlas. 19. 8. v 8 hodin ráno se objevil štěstím zářící císař u své nevěsty v ischlském hotelu. Mladí snoubenci, do sebe zavěšeni, opustili hotel, aby posnídali u arcivévodkyně. V 11 hodin šli společně do farního kostela. Žofie zůstala stát před vstupními vraty a dala přednost své neteři: Sisi jako císařova nevěsta byla od této chvíle vyšší hodnosti než císařova matka. Sisi ovšem tomuto gestu neporozuměla. V rozpacích, ostýchavě vstoupila do kostela, rozrušena velkou pozorností, kterou vzbuzovala.

Před svatbou:

Vévodkyně Ludovika si už tehdy dělala starosti o budoucnost své dcery, přece jen se císařovnou stane ještě jako dítě. Císař daroval Sisi klenoty a šperky. Získávala na eleganci. Jen jeden dárek u příležitosti zasnoubení jí ale udělal skutečnou radost: houpačka v zahradě letního sídla.
O nečekaném zasnoubení byl nevěstin otec Max informován telegraficky, stejně jako král bavorský. Ten musel jako hlava Wittelsbachů dát oficiální svolení k zasnoubení své sestřenice. Nakonec se muselo žádat i o papežský dispens pro uzavření sňatku - snoubenci byli bratranec a sestřenice prvního stupně. Nikdo se však touto okolností neznepokojoval. Jako vzpomínku na zásnuby se rozhodla arcivévodkyně Žofie zakoupit nájemní vilu, v níž se snoubenecký pár potkal, a přebudovat ji na císařskou vilu pro každoroční letní pobyt císařské rodiny v Ischlu. Vila dostala se dvěma novými křídly nový půdorys ve tvaru E - Elisabeth, Alžběta.
Sisi teď musela absolvovat rozsáhlý vzdělávací program. Především se měla co nejrychleji naučit jazykům - francouzštině a italštině. Všechno, co bylo po celá léta zanedbáváno, se mělo teď dohnat za několik měsíců. To nejdůležitější, čemu se Sisi musela naučit, byly rakouské dějiny. Třikrát týdně k ní chodil historik hrabě Johann Mailáth, drobný, velmi živý a zábavný téměř sedmdesátiletý Maďar. Sisi si ho oblíbila. Dějepisné hodiny se většinou protáhly až do večera. Budoucí uherské královně přednášel rakouské dějiny v uherském pojetí. Usiloval o to, aby měla pochopení pro zvláštní uherská práva.
Mezi Vídní a Mnichovem se rozproudila čilá korespondence o trousseau (výbavě) nevěsty. Arcivévodkyně Žofie posílala Sisi písemné rady, např. aby si lépe čistila zuby, které měla po celý život velmi špatné. Strach patnáctileté dívky před vídeňským dvorem a novým přepychovým životem vzrůstal. Neměla zájem o množství nových šatů, nenáviděla stálé zkoušení, byla lhostejná ke klenotům, které přicházely z Vídně. Byla ještě dítě, a tak se radovala ze všech darů od císaře nejvíce z papouška. Sisi nebyla zvyklá mít od rána do večera pevný program. Dívce sice na jedné straně lichotil její úspěch a pozornost, ale na druhé straně byla čím dál tím tišší a melancholičtější.
Sisina náklonnost k Františku Josefovi postupně rostla. Ale jeho starostem nerozuměla. Když musel František Josef kvůli politické situaci předčasně z Mnichova odjet, plakala Sisi tak, že její obličej opuchl.


Počátkem března 1854 byla podepsána manželská smlouva. Vévoda Max Bavorský v ní slíbil své nejjasnější paní dceři věno 50.000 zlatých. Alžběta měla být též vybavena všemi příslušnými šperky, šaty, klenoty, zlatými a stříbrnými příbory. Císař se zavázal doplnit výbavu o dalších 100.000 zlatých. Kromě toho slíbil své nevěstě 12.000 dukátů "po uskutečnění manželského spojení jako jitřní dar", který byl odedávna na císařském dvoře obvyklý. Jako apanáž v případě vdovství měla císařovna dostat ročně 100.000 zlatých, a to výhradně na "parádu, šaty, almužny a drobné výdaje" (vše ostatní platil samozřejmě císař). Mimochodem, dělník vydělával v této době (pokud vůbec práci našel) nejvýš 200 - 300 zlatých ročně, ženy jen polovinu, poručík měl 24 zlatých měsíčně. Zachoval se podrobný seznam všech věcí, které si Sisi přinesla s sebou do Vídně. Z něj vyplývá, že císařská nevěsta nebyla žádnou dobrou partií. Přes 90 procent zaznamenaných šperků byly dary ženicha a arcivévodkyně Žofie z dob zásnub. Trousseau bylo shromážděno narychlo. Pro Sisi se muselo improvizovat, neboť se počítalo s tím, že se bude vdávat Helena. Za své poslední návštěvy v Mnichově 4 týdny před svatbou přivezl císař Sisi skvostný diamantový diadém a k tomu náhrdelník a náušnice. Byl to dar arcivévodkyně Žofie, která měla tento diadém na své svatbě. Tento šperk představoval hodnotu přes 60.000 zlatých.
Žofie zahrnovala mladou dívku šperky a cennostmi všeho druhu. Ve svých dopisech děvče nekritizovala, chválila každou maličkost, kterou shledala jako kladnou. Trávila celé měsíce tím, že zařizovala co nejvkusněji byt císařského páru. Tento byt v Hofburgu sestával z předsíně, jídelny, zrcadlového sálu, salonu, kabinetu a ložnice, bez koupelny, toalety a bez vlastní kuchyně. Sisi měla mít jen to nejdražší a nejlepší. Žofie dala přivézt do císařského obydlí cennosti, obrazy, stříbro, čínský porcelán, sošky, hodiny z různých sbírek císařského domu a také z klenotnice.
Sisi se v měsících před svatbou naučila řeči vznešené společnosti, problémům protokolu, částečně i rakouským dějinám. Naučila se oblékat podle předpisu a lépe tančit. Čistila si zuby důkladněji než dříve. Alžběta byla podle své přirozenosti dobrosrdečná a spravedlivá. Tak jako její sourozenci byla už odmalička vedena k tomu, aby pečovala o chudé a nemocné. Neměla v sobě aristokratickou pýchu, což ale znamenalo ve Vídni chybu. A především nebyla povrchní v myšlení. Měla už velmi brzy sklon k hloubání, který se během života prohloubil.

Svatba:

20. 4. 1854 opustila Alžběta svůj rodný Mnichov. Do rakouského Nussdorfu přijela 22. 4. v 16 hodin. Císař František Josef skočil nedočkavě z břehu na loď, aby přivítal svou Sisi. Desetitisíce lidí přihlížely, jak mladý císař vzal svou nevěstu do náruče a srdečně ji políbil. Nikdy předtím a nikdy potom nebyla žádná habsburská nevěsta přijata tak slavnostně a srdečně. Arcivévodkyně Žofie vstoupila na loď hned po císaři. Nastala oficiální část přivítání. Nevěstino políbení ruky tchyni. Pozdravení ostatní rodiny - císařových bratrů a ostatních příbuzných. Pak nevěsta opustila loď, zavěšena do ženicha. Od svého příjezdu odpoledne až do pozdní noci byla cestou unavená šestnáctiletá dívka neustále středem pozornosti a zvědavosti úplně cizích lidí. A Sisi byla neohrabaná, zastrašená.
Příštího dne, 23. 4., se konal tradiční slavnostní vjezd císařovy nevěsty do Vídně. Když v pozdním odpoledni konečně nevěsta se svou matkou nastoupila do přepychového kočáru taženého osmi lipicány, bylo její vyčerpání každému zřejmé. Ve svém kočáře neustále plakala. Se vzlykotem dorazila do svého nového domova, Hofburgu. Při vystupování z kočáru klopýtla, protože její diadém se zachytil o rám dvířek. Přestože se jí tato nehoda stala před celou císařskou rodinou, arcivévodkyně Žofie Sisi shledala okouzlující.
Císař u příležitosti své svatby učinil několik dobrých gest: amnestie, udělování řádů a především dar 200.000 zlatých, které měly zmírnit bídu v zemi. Z této sumy však nedostaly nic neklidné provincie Uhersko a Horní Itálie. 40 párů, které se braly ve stejný den jako císařský pár, dostalo výbavu, každý po 500 zlatých. V mnoha obcích byly toho dne oblečeny nejchudší děti, chudí dostali zdarma jídlo, byl rozdělován chléb a dříví na otop. Ve všech kostelech monarchie se sloužily při příležitosti císařské ženitby slavnostní bohoslužby. Noviny se předháněly v básnických výtvorech o andělskosti a kráse nové císařovny. V okamžiku, kdy si novomanželé vyměňovali prsteny, odpálil prapor granátníků první salvu, po níž následovalo opravdové hřmění děl, které oznamovalo, že z vévodkyně Alžběty Bavorské se stala císařovna rakouská.


Ještě téhož dne čekala novomanžele dlouhá audience. Po skončení Jejich Veličenstva přijímala gratulace. Císařovna při pohledu na tolik neznámých lidí upadla v paniku, utekla do vedlejšího pokoje a tam propukla v slzy. Když konečně pak Sisi zahájila cercle, uplakaná, vyčerpaná a nejistá, dala klepům novou potravu. Neboť byla příliš plachá, než aby zahájila konverzaci s každou jí představenou dámou. Podle protokolu nesměl císařovnu nikdo oslovit. Tuto trapnou situaci nakonec zachránila hraběnka Esterházyová tím, že poprosila dámy, aby řekly mladé císařovně několik slov. 56letá Žofie Esterházyová byla nejvyšší hofmistrovou Alžběty. Byla to přísná paní a Sisi k ní pojala od prvního okamžiku hlubokou nechuť, neboť byla důvěrnicí arcivévodkyně Žofie. Mezi 22. a 23. hodinou se pak konal slavnostní diner a končily oslavy. Obě matky zavedly mladou císařovnu do jejích komnat. Když Sisi ulehla do postele, přivedla Žofie císaře. Hned ráno se matka Františka Josefa podrobně vyptávala na plnění manželských povinností. A tak skutečnost, že manželství ještě nebylo naplněno, věděl hned celý dvůr. Všichni též věděli, že až třetí noc se stala Sisi ženou. Mladá dívka se pak musela objevit při společné snídani u své tchyně, ačkoli by se hanbou nejraději propadla do země. Slavnostní týden končil městským plesem v Zimní jezdecké škole a v sálech Reduty.
Ceremoniál ovládl dokonce i líbánky, které mladý pár po skončení oslav prožil v Laxenburgu. Císařovna tam trávila celé dny osamocená, neboť císař každé ráno po osmé hodině odjížděl do Vídně pracovat... Sisi se stýskalo po domově a psala smutné básně. Zpočátku největší útěchou byli pro Sisi její sourozenci, kteří zůstali ještě několik dnů ve Vídni, především starší sestra Helena, s níž si Sisi mohla popovídat. Každý se mohl přesvědčit, že dívky se i po ischlských událostech měly nadále velmi rády. Sisi neměla člověka, s nímž by si mohla pohovořit. Podle výslovné Žofiiny vůle se nesměla nikomu svěřovat, protože by to ohrozilo její nadřazené postavení císařovny.

Život ve Vídni:

S odporem a smutkem začala Sisi plnit předpisy dvora. Začala zároveň i chřadnout. Po celé měsíce trpěla silnými záchvaty kašle, dostávala strach, když měla sestoupit po úzkých schodech. Toto postonávání mělo psychické příčiny. Cítila se zajatá ve zlaté kleci. Alžběta se bránila rozdávat své boty po jediném obutí (tento zvyk později odstranila), nechtěla se dát oblékat panskými, neboť byla vychována k samostatnosti a navíc byla velmi stydlivá. Komorné nad ní ohrnovaly nos.
Zpočátku se konflikty s arcivévodkyní Žofií podle Sisi většinou týkaly jen maličkostí. Mladí se například rádi sami procházeli křivolakými chodbami a sály až do starého Burgtheatru. To jim ovšem arcivévodkyně Žofie zakázala, neboť císaři a císařovně přece příslušelo, aby je do Burgtheatru zavedli určení dvorní úředníci. Sisi rostoucí měrou zraňovalo, že se císař neodvážil nic namítat. František Josef ale věděl, že matka byla zvyklá na poslušnost a nyní tomu chtěla docílit i u své snachy. Později Alžběta uznala, že Žofie nejednala ze zlé vůle, ale způsob, jakým toho chtěla dosáhnout, se jí zdál příkrý.

Cesta do Čech:

První cesta císařského páru začátkem června 1854 vedla na Moravu a do Čech. Byl to projev vděčnosti za prokázanou pomoc a věrnost v roce 1848. Přednostní postavení českých zemí lze poznat i z toho, že první novou řečí, kterou se Alžběta měla učit, byla čeština. Sisi však čeština vůbec nešla. V Brně vystupovala Alžběta poprvé jako mateřská vládkyně země. Navštívila sirotčince, školy, špitál chudých. Její prostý a přirozený způsob vystupování živil naději, že se tato žena jednou ujme sociálních problémů. Pak přijeli do Prahy, kde bydleli na Hradčanech. I zde byly na pořadu dne audience. Když prosebník z Krušných hor líčil nouzi horských obyvatel, zalily se krásné oči Alžběty slzami a jen stěží potlačila vnitřní pohnutí. Zapůsobilo to jako důkaz andělské dobroty nové císařovny. I v Praze císařský pár navštívil různé sociální ústavy, položil základní kámen k jednomu kostelu apod. Na letním sídle v zámku Ploskovicích navštívili i excísařský pár Ferdinanda s Marií Annou. Po celý život ale pociťovala Alžběta nechuť až odpor k české aristokracii. Neboť česká šlechta měla na vídeňském dvoře významné postavení - a byla podporována arcivévodkyní Žofií.

Narození dcer:

Už několik týdnů po svatbě se musela Sisi vzdát oblíbené jízdy na koni: dostavily se příznaky těhotenství. I v této pro ni psychicky tak obtížné situaci zůstala Sisi sama. Po celé hodiny se teď zabývala zvířaty, která si přivezla z Possenhofenu. Především milovala své papoušky. Žofii však tato zábava vadila. Doporučila císaři, aby císařovně papoušky vzal, neboť by se v nich mohla zhlédnout a její děťátko by se mohlo podobat papouškovi. Alžběta se cítila tchýní pronásledována. Obtíže prvních měsíců těhotenství postihly útlou šestnáctiletou dívku plnou měrou. Zvracela, trpěla bolestmi hlavy. Během těhotenství měla Sisi ještě větší deprese. Především proto, že ji Žofie nutila, aby se stále ukazovala na veřejnosti. Alžběta nesnesla předvádět veřejnosti své břicho, aby bylo vidět, že je skutečně těhotná.
Žofie vzala vše ohledně radostné události do svých rukou. Určila, že dětské pokoje budou zřízeny vedle jejích vlastních pokojů, tj. rozhodla o odloučení matky od svého dítěte. Alžběta nemohla uplatnit ani svůj hlas při výběru chůvy. František Josef byl příliš zaměstnán, než aby se mohl více věnovat své choti. Díky stálé císařově nepřítomnosti došly rozbroje mezi Žofií a Alžbětou přímo až k averzi. Přesto vzájemný vztah mladého manželského páru byl velmi dobrý. Zamilovanost Františka Josefa byla jednoznačná a je nepochybné, že mladá Sisi opětovala lásku svého muže a byla s ním šťastná. Později láska vyhasla a císařovna hledala útočiště v úniku z vídeňského dvora (fyzickém i duševním).
Alžbětiným prvním dítětem byla holčička, po babičce pojmenovaná Žofie, která byla i její kmotrou. Ráno 5. 3. 1855 pocítila Alžběta porodní bolesti. Odpoledne po třetí hodině se nakonec po několika pořádných a dlouhých návalech bolesti objevila hlavička a hned potom se dítě narodilo. Sisi řekla: "Ach, teď už je všechno dobré, teď mi je už jedno, co jsem vytrpěla!" Císař propukl v pláč a oba se nepřestávali líbat. Sisi se na své dítě dívala s nadšením a ona i mladý otec byli plni starosti o velké a silné dítě. Když dítě umyli a oblékli, vzala je Žofie do náručí a sedla si i s císařem vedle Sisiny postele. V prvních týdnech po porodu měla Alžběta dcerku jen u sebe.
Malá Žofie zaujímala až do své smrti v 1857 významné místo v srdci babičky. Babičkovská horlivost a přehnaná péče samozřejmě zostřovala rodinné problémy. V dalším roce - 15. 7. 1856 - Sisi porodila další děvče, Giselu, která dostala jméno po manželce prvního křesťanského krále Štěpána I. Uherského, pocházející z bavorského rodu. Kmotrou byla tentokrát vévodkyně Ludovika. Chyběla ovšem při křtu, při kterém byla zastoupena arcivévodkyní Žofií... I druhá dcerka byla odevzdána do péče babičky Žofie.

Konflikty s tchyní:

Sisino vystupování v rodinném kruhu se ale začalo měnit. Začala si uvědomovat své postavení - ona přece byla císařovnou! Rozhodla se odvážit se oponovat dosud všemocné tchyni. Nejdříve šlo samozřejmě o vliv na děti. U císaře zpočátku žádnou podporu nenašla. V září 1856, když byla na cestě po Korutanech a Štýrsku sama se svým mužem, trvala na svém přání mít děti ve své blízkosti. Brzy nato vypukl otevřený spor mezi snachou a tchyní. Žofie se vzpírala. Když Sisi neustupovala, pohrozila arcivévodkyně Žofie tradiční nejsilnější zbraní, že se z Hofburgu odstěhuje. Přesto však nakonec získala Alžběta manžela na svou stranu, který nakonec pokáral svou matku. Žofie tak nikdy nedokázala vychovat Alžbětu podle svých představ.


Smrt malé Sophie:

V zimě 1856/57 cestoval císařský pár do severní Itálie. Alžběta se nechtěla na tak dlouhou dobu odloučit od dětí. Proti silnému odporu arcivévodkyně prosadila, že starší dcerka doprovodí rodiče do Itálie. Několik týdnů po italské cestě navštívil císařský pár další neklidnou provincii - Uhersko. Sisi opět přes odpor tchyně vzala na cestu tentokrát obě dcerky. V Uhrách ale onemocněla desetiměsíční Gisela horečkou a průjmem. Když se uzdravila, ochořela dvouletá Žofie. Její stav byl vážný. Jedenáct hodin zoufalá devatenáctiletá císařovna přihlížela umírání svého dítěte. 29. 5. 1857 dcerka zesnula, oba manželé byli zničeni. Alžběta pro svou dcerku nepřestávala truchlit. Zatímco se císař po čase uklidnil, Sisi se před každým uzavřela a úplně se oddala svému smutku. Tváří v tvář jejímu zoufalství se nikdo neodvážil dělat jí otevřené výčitky. Vztah tchyně, jejímž miláčkem malá Žofinka byla, byl však ledový. Neboť to byla Alžběta, která vzala děti s sebou do Uher přes její odpor. V následujících týdnech došlo u Alžběty k významnému zlomu. Po tomto neštěstí, na němž se necítila být bez viny, vzdala boj o druhé dítě. Nestarala se o Giselu a přenechala ji zcela babičce Žofii.

Vztah se švagry:

V této pro Alžbětu tak těžké době si arcivévoda Max bral belgickou královskou dceru Charlottu, bohatou princeznu s bezvadným rodokmenem. Žofie ji všemožně vynášela proti císařovně. S každým slovíčkem Sisi cítila, jak ji kárají. Z těchto důvodů si obě švagrové nebyly sympatické. S arcivévodou Ferdinandem Maxmiliánem spojovalo císařovnu srdečné přátelství. Ráda proto zahrnovala do svého plánu Terst, aby ho mohla navštívit na zámku Miramare. Mnohem podivněji se utvářel její vztah k oběma dalším bratrům císaře. O jejím poměru ke Karlu Ludvíkovi, favoritovi z jejích dětských a dívčích let, zůstalo z její strany zachováno jen málo osobních zmínek. V 70. a 80. letech jím z neznámého důvodu začala pohrdat. Podobně se utvářel i její vztah k nejmladšímu švagrovi, Ludvíku Viktorovi, s nímž zpočátku udržovala písemný kontakt. Ale najednou se vztah změnil ve skutečnou nenávist. Alžběta zřejmě pohrdala celou habsburskou rodinou - s výjimkou svého muže.

Narození Rudolfa:

V prosinci 1857 se dostavily příznaky dalšího očekávaného císařovnina těhotenství. Opět musela Alžběta skončit s hladovými kúrami a s oblíbenou jízdou na koni. Místo toho měla hodně chodit na procházky. František Josef ji na nich doprovázel, jak jen měl čas. 21. 8. 1858 se po těžkém porodu narodil v Laxenburgu korunní princ. Po významné osobnosti habsburského rodu, který v 1278 dobyl dědičné rakouské země v bitvě na Moravském poli, dostal jméno Rudolf. Radost nad tak dlouho očekávaným korunním princem byla u dvora převeliká a u lidu už proto uctívaná, že toto narození bylo podnětem k velkolepým milodarům. Alžběta se z těžkého porodu zotavovala jen pomalu, především protože nesměla dítě kojit, takže trpěla městnáním mléka a horečkou. Ani v tomto případě nebyla učiněna přes Sisiny prosby žádná výjimka. Jak bylo předem usneseno, kojila dítě výhradně kojná, krásná selka Marjánka z Moravy. Sisina rekonvalescence trvala neobyčejně dlouho. Horečka se vracela stále znovu ještě týdny po porodu. Za těchto okolností nebylo možné, aby Alžběta o dítě pečovala sama. Jako obvykle převzala babička Žofie opět plnou odpovědnost za malého Rudolfa.


Životopis - 2. část - 60. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Politická krize 1859/60:

Když v 1859 kvůli politické situaci musel odjet František Josef do Itálie, Sisi byla ve stavu hysterického zoufalství. Chtěla manžela do Itálie doprovázet, ten však nemohl jejímu přání vyhovět. Císařovna opět podstoupila odtučňovací kúry, denně celé hodiny jezdila na koni, byla zabrána do sebe a utíkala před rodinou. Truchlila a plakala pro nepřítomného císaře.
Když pak došlo k vojenským střetům, Sisi zorganizovala v Laxenburgu špitál pro raněné. František Josef jí psal: "Pod Tvojí ochranou budou (ranění) velmi šťastní." Po krvavých bitvách u Magenty a Solferina bylo zapotřebí ošetřit 62.000 nemocných a raněných. Špitály v Rakousku zdaleka nestačily. S těmito problémy se teď náhle setkala mladá císařovna. V této době se jedenadvacetiletá Alžběta dokonce pokusila dát císaři politickou radu - co nejdřív uzavřít mír. František Josef však manželčiny politické názory neakceptoval. Naopak místo toho napomínal svou paní, aby více jedla, míň jezdila na koni, především ale aby víc spala. Již několik dnů poté, co císař odmítl Sisin návrh uzavřít co nejdříve mír, uznal sám bezvýchodnost této války. Alžbětin politický postoj byl tvořen především ze zcela osobní averze k Žofii.

Krize manželství:

Politická krize v zimě roku 1859/60 šla ruku v ruce s hlubokou osobní krizí císařského páru. Císař se nedělil se svou manželkou o své starosti. O politice mluvil jako dřív jen s matkou, císařovna byla odstrkována stranou. Neshody mezi Žofií a Sisi byly prudší než dřív. Císař se pokoušel vyhnout nekonečným sporům obou žen. V této době se poprvé vynořily pověsti o láskách Františka Josefa. S tím se Alžběta nedovedla vyrovnat. Nedostatečná zkušenost, přecitlivělost, žárlivost na tchyni, nervy napjaté vlivem dlouhé nepřítomnosti manžela - to vše přispělo k tomu, že se nebyla schopna ovládat. Začala provokovat své okolí. Jinak zdrženlivá císařovna začala vyhledávat zábavy. Na jaře roku 1860 organizovala ve svých komnatách 6 plesů. Kromě toho navštěvovala Sisi také velké soukromé plesy. Např. z plesu markraběte Pallaviciniho se vrátila domů až o půl sedmé ráno, když se císař již odebral na hon. Alžběta teď pochopila nešťastné manželství svých rodičů a měla strach, aby se i jí nepřihodilo totéž.
V květnu 1860 se spory mezi Alžbětou a Františkem Josefem natolik vyhrotily, že císařovna odjela v červenci s malou Giselou do Possenhofenu - poprvé po šesti letech. Tato náhlá cesta měla ráz útěku. Sisi použila nový úsek trati Vídeň - Mnichov ještě před oficiálním otevřením, čímž uvedla připravované oslavy do pořádného zmatku. S návratem do Vídně nespěchala. Před narozeninami Františka Josefa 18. srpna se Sisi ovšem musela vrátit, aby zabránila rozruchu. František Josef jel své paní naproti až do Salcburku.
Rodinný mír byl narušen po celý rok. Náznaky zlepšení nepřicházely. Koncem října 1860 se Alžbětin zdravotní stav, vyvolaný nervovými krizemi a stálými odtučňovacími kúrami, tak zhoršil, že plicní specialista dr. Skoda rozhodl, že musí okamžitě do teplejšího podnebí, protože její život by mohl být ohrožen. Lékař navrhl pro zimní pobyt Madeiru, pravděpodobně na návrh samotné Alžběty. (Sisin oblíbený švagr Maxmilián totiž krátce předtím vyprávěl o krásách tohoto ostrova.) Druh nemoci byl zcela nejasný. Tři těhotenství během čtyř let vyčerpala její tělo, především těžký porod korunního prince. Po celá léta trpěla silným kašlem. Pro své tvrdohlavé odmítání přijímat potravu trpěla chudokrevností, nalézala se i ve stavu tělesné vyčerpanosti. Její nervy neunesly takovou zátěž. Opakovaně dostávala záchvaty křečí z neutišitelného pláče. Aby uklidnila své předrážděné nervy, přivykla nadměrnému množství pohybu: denní jízdy na koni často na veliké vzdálenosti, skoky na koni až k úplnému vyčerpání, dlouhé hodiny chůze, cvičení. Pomluvy na dvoře bujely. V této pro užší kruh dvora zřejmé manželské krizi patřily sympatie jednoznačně císaři.

Madeira:

Na Madeiře žila Sisi v najaté vile u moře dosti osamoceně. Toužila po císaři a dětech. Císařovnin stav se sice lepšil, ale cítila se stísněná, téměř melancholická. Často se zamykala ve svém pokoji skoro na celý den a plakala. Jedla málo. S těmito zprávami dorážel kurýr do Mnichova a Vídně, kam dětem putovalo i množství dárků.
Císařovna dělala to, co měla nejraději v Possenhofenu: trávila největší část dne se svými zvířaty. Měla poníky, papoušky a velké psy. Hrála karty, což ve Vídni zase zavdalo podnět pro klepy. Mnoho četla a zaháněla dlouhý čas lekcemi z maďarštiny, které jí dával hrabě Imre Hunyady. Na Madeiře se hojily nejen její plíce, ale především sebedůvěra. Zde si uvědomila svou krásu a své vyzařování prakticky na každého muže. Čím déle trval pobyt na Madeiře, tím víc Sisi zapomínala na vídeňské rozbroje a toužila po svých dětech. Byla rozpolcená ve své touze po Vídni.
Po půlročním odloučení se viděli František Josef a Alžběta opět v květnu 1861 v Terstu. Sisi byla pouhé 4 dny ve Vídni, když její návaly horečky a kašle znovu nabyly hrozivých rozměrů. Stejně jako před svou cestou na Madeiru opět tonula v slzách a vyhledávala samotu. Od svého návratu měla odpor k jakémukoliv jídlu, manžela do své ložnice opět nepouštěla.

Korfu:

Doktor Skoda zjistil v červnu prudké plicní souchotiny a předepsal jako poslední naději pobyt na Korfu. Sisi poznala tento ostrov během návratu z Madeiry a byla plna obdivu k jeho kráse. Pro léčení plicní choroby byl však stejně málo vhodný jako Madeira. Sisi se s ošetřujícími lékaři navíc stále hádala, nervový stav císařovny byl zoufalý. Když Sisi opouštěla Vídeň, plakala a byla nesmírně dojatá a prosila tchyni o odpuštění pro případ, že už by se nevrátila. Mezi obyvateli Vídně zavládlo velké rozčilení a už dva dny po Sisině odjezdu kolovaly po Vídni pověsti, že císařovna zemřela.
František Josef doprovodil svou ženu až do Miramare. Jakmile byla mimo Vídeň, měla těžce nemocná lepší chuť k jídlu. Atmosféra mezi manželi zůstala napjatá. Koncem července poslal císař František Josef na Korfu hraběte Grünneho, zřejmě s příkazem, aby se pokusil o znovunavázání manželských vztahů. Tento pokus úplně ztroskotal, poněvadž Grünne pravděpodobně císařovnu podezříval, že je císaři nevěrná. Rozrušení z Grünneho návštěvy zhoršilo Sisin zdravotní stav. Bránila se jídlu a objevily se těžké deprese. Jako vždy v krizových dobách toužila Sisi po matce a sourozencích, a její sestra Helena Thurn-Taxis se proto rozhodla zajet na Korfu. Zprávy z Korfu se opravdu od Helenina příjezdu lepšily. Sisi jí hodně masa, pije hodně piva, je vyrovnaně veselá, kašle málo, zejména od chvíle, co zase nastalo horko, a podnikají spolu velmi krásné výlety po vodě i na souši. V říjnu odjel na Korfu sám císař, aby se přesvědčil, jak to skutečně vypadá. Odtud popisoval své matce, že Sisi zesílila, je sice ještě v obličeji trochu napuchlá, ale má většinou dobrou barvu a její nervy jsou mnohem klidnější. František Josef chodil se Sisi na Korfu na procházky, ale především si prohlížel opevnění, kasárny a vojenské lodě.
Protože Sisi velmi toužila po dětech, avšak neodvažovala se strávit zimu ve Vídni, dovolil císař, aby děti byly dopraveny do Benátek, kde by mohly prožít se svou matkou několik měsíců. Žofie byla celá bez sebe. Do Benátek se vypravila i Alžbětina matka Ludovika, neboť chtěla na vlastní oči vidět, co vlastně není s její dcerou v pořádku. Shledala, že Sisi vypadá lépe, plicní choroba prozatím ustoupila. Trpěla ale totální chudokrevností, v důsledku čehož se objevoval sklon k vodnatelnosti. Sisi měla občas tak oteklé nohy, že nemohla našlápnout a mohla jen namáhavě kráčet s pomocí dvou osob, které ji podpíraly. Nejhorší ale bylo její špatné duševní rozpoložení. Sisin strach pramenil z toho, že zůstane churavá a bude císaři jen přítěží. "Kdybych měla raději nějakou nemoc, která by mne rychle sklátila, pak by se císař přece mohl znovu oženit a být se zdravou ženou šťastný." I císař navštívil dvakrát svou paní v Benátkách. Když Sisi neměla žádnou návštěvu, bojovala se svým hlavním problémem: s dlouhou chvílí. Její oblíbený koníček pozdějších let, turistika, byl teď kvůli neustále oteklým nohám neuskutečnitelný. Byla většinu času připoutána k domu, trávila dlouhé dny hrou v karty, čtením a sbíráním fotografií.

Návrat do Vídně:

Po téměř ročním pobytu na Korfu a v Benátkách dorazila stále ještě těžce nemocná císařovna v květnu 1862 do Reichenau a odtud jela na léčení do lázní Kissingen, aniž se zastavila ve Vídni. Diagnózou byla tentokrát vodnatelnost. Obyvatelstvo mátly stále se různící zprávy o císařovnině zdraví, o jejích tajuplných dalekých cestách. Pod přísným dohledem dobrého psychologa dr. Fischera (který znal Sisi od dětství) se Sisin stav rychle lepšil. Přesto ani teď si ještě Sisi netroufala zpět do Vídně a raději utekla do Possenhofenu, kde sbírala síly k nevyhnutelnému návratu k vídeňskému dvoru a k manželskému životu. S tímto počinem však nesouhlasili na vídeňském dvoře, byla přece císařovna. Nakonec zasáhl Alžbětin otec vévoda Max. Znemožnil jí další pobyt v Possenhofenu, takže musela zpět ke svému muži. Pár dní před císařovými 32. narozeninami se Sisi překvapivě vrátila zpět do Vídně.

Proměna:

Za téměř dvouleté odloučení od manžela a od vídeňského dvora se mladá císařovna změnila. Stala se velmi sebevědomou a energickou, dovedla teď účinně prosazovat své zájmy. Císař se k ní - ve stálém strachu, že by jeho paní při první nevoli mohla zase vyrazit pryč - choval opatrně a s nekonečnou trpělivostí.
Jakmile se císařovna viditelně uzdravila, čekalo se na další přírůstek do rodiny. Císař si přál dalšího syna k zajištění nástupnictví trůnu. Císařovna však nechtěla o ničem takovém slyšet. Nalezla podporu u dr. Fischera z Mnichova. Jasně prohlásil, že další těhotenství zatím nelze uskutečnit. Mezitím se Sisi znovu začala věnovat turistice a jízdě na koni. Utíkala do samoty, po večerech se procházela v malé zahradě. Jak jen mohla, odmítala každý doprovod. Bylo to složité, neboť císařovna musela být císařovnou v každém okamžiku, s přiměřeným doprovodem a nesměla jako plachá srnka sama proklouznout dlouhými chodbami Hofburgu, jak to Sisi ráda dělávala. Přece jen se začala ale účastnit znovu nejdůležitějších podniků. Byla však velmi plachá a skromná.
Na podzim 1863 byla rozhodnuta mexická záležitost Maxe a Charlotty. Arcivévodkyně Žofie i mladá císařovna se tohoto dobrodružství svorně obávaly a nevěřily v jeho dobrý výsledek. 19. 4. 1864 mladý pár odcestoval. Sisi projevila hluboký soucit s těžce zkoušenou matkou, která už se dávno vzdala své náklonnosti k snaše Charlottě.

Rudolfova výchova:

Mezitím obě císařské děti povyrostly. Zatímco Gisela byla jen průměrně nadaná, korunní princ byl už jako velmi malý mimořádně inteligentní a předčasně vyzrálý hoch. Když však výchovné metody Gondrecourtovy přesáhly únosnou mez, císařovna si doslova vydupala pro svého syna nového vychovatele, Josepha Latoura. Dala císaři ultimátum: Buď půjde Gondrecourt, nebo ona. Spolu s tím rozhodla, že chce mít pod dozorem všechny otázky týkající se výchovy dětí i jejich okolí. K tomu připojila i svou osobu. Ještě před dvěma lety by se trápila, vzlykala by a plakala. Teď se rozhodla klást požadavky a císař ji poslouchal. Arcivévodkyně Žofie ustupovala stále víc, protože už si nemohla být jista svým synem. Alžběta nyní byla ta silnější. Mohla vykonávat na svého muže nátlak - odpíráním nebo hrozbami, že zase opustí Vídeň.

Alžbětina krása:

Sebevědomí čerpala Alžběta také z toho, že její krása neuvěřitelně rozkvetla. Pověstná krása císařovny Alžběty se rozvíjela velmi pomalu. V dětství byla spíš drsným, chlapeckým stvořením s kulatým selským obličejem. Za největší krásku platila její nejstarší sestra Helena. Ve věku na vdávání (tj. 14 - 15 let) byla sice rozkošná, svěží, sportovní, ale ještě ne zcela vyvinutá a trochu melancholická, ale to jí však dodávalo zvláštní půvab. Sisi od prvního dne svého manželství hladověla, byla často unavená, velmi chudokrevná. To vše jejímu vzhledu neprospívalo. Její postava se žensky zaoblila především díky třem porodům v prvních čtyřech letech manželství. Mnoho pohybu a stálé odtučňovací kúry jí však uchovaly štíhlou, půvabnou postavu. Ta se denně proměřovala, až 3x denně byly zjišťovány míry a váhy, které se zapisovaly do zvláštní knihy. Vyrostla v této době na 172 cm, čímž přerostla o několik cm i svého manžela. Alžbětina váha zůstala po celý život dosti stálá: vážila kolem 50 kg. I její míra kolem pasu se po celý život sotva změnila: měla neuvěřitelných 50 cm. Tento svůj proslulý štíhlý pas zdůrazňovala tak silným šněrováním, že často nemohla ani popadnout dech. Zachované míry kolem boků (62 - 65 cm) ovšem vzbuzují pochybnosti, zřejmě se tenkrát měřilo výš.
Císařovniny odtučňovací kúry, které pěstovala celý život, sloužily kromě jiného také k tomu, aby se nemusela účastnit společného rodinného stolování. Alžběta si nechávala své dietní pokrmy servírovat ve svých pokojích. Byly to podle denní doby ledové mléko, syrová vejce, tokajské víno, šťávy ze zeleniny nebo ze syrového hovězího masa. Císařovna principiálně proti dobrému a vydatnému jídlu nic neměla. Když byla na cestách se svými sestrami, padaly všechny dietní zábrany. Velmi ráda jedla čokoládu, krémové dorty, sorbety a zmrzlinu a kromě toho měla ráda šampaňské. Za svůj život vyzkoušela stovky diet a neustále sbírala informace o všech metodách hubnutí.
Prostí lidé brzy rozpoznali krásu mladé císařovny, u dvorské společnosti to měla Sisi ale těžší. O samotě na Madeiře a Korfu si uvědomila svou mimořádnou krásu. Na Madeiře měla Sisi velkého ctitele - hraběte Imre Hunyadyho, na němž si mohla vyzkoušet sílu svého sex-appealu. Nikdy ale nepřekročila určité meze, vždy zůstala nedotknutelnou chladnou kráskou, která se nechala jen zbožňovat a nikdy nikomu nepovolila ani sebemenší sblížení. K ženám naopak uměla být velmi srdečná, milá, sesterská. Ale oblíbila si jen krásné ženy jakéhokoliv společenského postavení. Sisi si založila v roce 1862 v Benátkách album krásek, jehož nejčastěji zobrazovanou ženou byla Alžbětina sestra Marie Neapolská, "hrdinka z Gaety".
Pověst o mimořádné kráse začínala Alžbětě působit potíže. Při každém veřejném vystoupení musela Sisi snášet zvědavé a kritické pohledy diváctva. Při Alžbětině vrozené skromnosti a plachosti tato veřejná vystoupení vyvinula opravdový strach před cizími lidmi. Úzkostlivě a křečovitě se snažila skrývat své vady na kráse, hlavně své špatné zuby. Alžbětina nejistota byla tak silná, že při hovoru otvírala rty co nejméně, aby zuby neukazovala. Její výslovnost byla proto nanejvýš nezřetelná, sotva srozumitelná a navíc tak tichá, že to bylo spíše šeptání než mluvení. Bylo s ní opravdu obtížné udržet konverzaci. Tato mlčenlivost a málomluvnost byla hodnocena jako projev nedostatku inteligence. Sisi vycítila tento negativní úsudek a stáhla se ještě víc ze skutečného nebo zdánlivě nepřátelského okolí.
Jak Alžběta stárla, tím namáhavější byl její boj o udržení její slavné krásy. Podařilo se jí stálým hladověním zůstat štíhlá, ale péče o pleť byla velice složitá. Prostředky, jimiž se Alžběta snažila uchovat svou krásu, byly noční obličejové masky ze syrového telecího masa, v době jahod jahodová maska, teplé koupele z olivového oleje k zachování vláčné pleti. Spala často s vlhkými šátky na stehnech a pila strašnou směs z pěti nebo šesti bílků se solí. Když se dostavily první příznaky stáří, chtěla si udržet svou proslulou krásu násilím. Mučila své štíhlé tělo po celé hodiny gymnastickými cvičeními - na bradlech, na kruzích, s činkami a závažím všeho druhu. V každém zámku, který obývala, si dala zařídit tělocvičnu, které denně pilně využívala. Úspěch hladovění a cvičení se nedal přehlédnout, téměř 30 let byla její krása nedostižná. Vystoupení čtyřicetileté císařovny na velkých plesech vyvolávalo dojem pohádkové nádhery.

Alžbětiny vlasy:

Alžběta pečovala o svou krásu výlučně pro sebe, pro udržení svého sebevědomí. Nepotřebovala vychutnávat obdiv davu. Považovala své tělo za umělecké dílo. Její krása jí dávala pocit vyvolenosti, odlišnosti. Alžběta líčila neteři Marii Larischové, jak si ošklivila dobu svých těhotenství, která dočasně znetvořila její souměrnou postavu. Čas od času ji dokonce přemohla nepřirozená nenávist vůči vlastním dětem: "Děti jsou prokletím ženy, protože ničí její krásu, která je největším darem božství." Snad nejvíc pečovala Sisi o své nádherné vlasy, které přecházely z tmavě plavé do kaštanově hnědé a během let dosáhly délky až na paty. Císařovnu vždy rozladilo, když jí vlasy vypadávaly, byla špatně učesaná nebo měla nesympatickou kadeřnici. Proto si našla svou oblíbenou kadeřnici Fanny Feifalikovou (v dvorním divadle). Alžběta považovala své vlasy za korunu své krásy, na kterou byla velmi pyšná. Ještě v 50 letech neměla jediný šedivý vlas. Denní česání považovala za posvátný obřad. Po skončení obřadu česání musely být Alžbětě předloženy vyčesané vlasy na stříbrném podnose. Podle císařovniny nálady a podle množství vypadaných vlasů následoval trest, leckdy i ve formě políčku. Váha záplavy vlasů byla tak velká, že z ní měla Alžběta často bolesti hlavy. V takových případech zůstávala ráno po celé hodiny sedět ve svých komnatách s vlasy zavěšenými na stuhách do výšky, čímž se zmenšila tíha vlasů a k rozbolavělé hlavě pronikl vzduch. Během každodenního dvouhodinového česání absolvovala Alžběta např. písemná cvičení, přičemž plnila listy papíru s dětskou horlivostí. Psala velmi rychle, při držení pera křivila prsty. Upřeně sledovala papír a špičku pera. Písmenka se ale hrnula nespoutaně a překotně. Pak dělala velké kaňky fialovým inkoustem, jemnými pijáky poházenými kolem ní osušovala každou stránku, bušíc na ně dlaní ruky.

Přirozenost:

Alžbětin styl v módě byl zdrženlivý, nikdy se neoblékala nápadně, ale vždy vybraně a vkusně. Odmítala parfémy a líčidla. To náleželo k Alžbětinu ideálu krásy: pro ni bylo krásné především štíhlé, zdravé a půvabné tělo, světlá pleť a nádherné vlasy. Milovala přirozenost a odmítala lesk kočičího zlata. V 1865 při jednom dvorním diner Sisi řekla náhle svým tichým, příjemně znějícím hlasem: "Já jsem tak nešikovná," přičemž zrudla. Rozlila na ubrus sklenku římského punče. Císař jí hned přišel na pomoc a byl tak galantní, že převrátil další skleničku, načež nastal velký zmatek. Hned přinesli ubrousky a škoda byla napravena. Stejně okouzlující vedle červenání byl i její přirozený, trochu rozpačitý smích, jímž příhodu doprovázela, zatímco ostatní setrvali v uctivém mlčení.

Sympatie k Uhersku:

Alžbětiny sympatie k Uhersku pramenily nejprve z její opozice k vídeňskému dvoru. Žofie naléhala, aby se i mladá císařovna chovala k Čechám s vděčností - především aby se naučila česky. Ale právě proto, že toto přání pocházelo od Žofie, nedostala se Sisi v tomto jazyce daleko. Stěží uměla české číslice, nepříliš se jí dařilo přednášet krátké naučené proslovy v češtině. Tím zajímavější se pro ni stávali Uhři. Po návratu z Korfu v únoru 1863 prosadila Sisi svou vůli a zajistila si pravidelné vyučování v maďarštině. Žofie ani Franz Josef jí to nechtěli dovolit s odůvodněním, že maďaršitna je stejně příliš těžká, že se jí Sisi nikdy nenaučí, když už měla s češtinou takové problémy. Tento odpor Sisi tím víc povzbudil. I vévodkyně Ludovika, Alžbětina matka, byla podobného názoru. Proto zavládlo nad Sisinými rychlými pokroky velké překvapení. Alžběta byla velmi pyšná na své jazykové znalosti. Přestože perfektně mluvila maďarsky, s maďarským pravopisem měla až do konce života problémy.

Ida Ferenczy:

Tyto pokroky se nedaly připsat jen jejímu učiteli maďarštiny, duchovnímu profesoru Homokymu, nýbrž především něžnému uherskému děvčátku, které si císařovna v 1864 přivedla do své blízkosti, Idě Ferenczyové. Až do Alžbětiny smrti zůstala Ida nejbližší důvěrnicí o čtyři roky starší císařovny. Znala všechna její tajemství, obstarávala její nejsoukromější korespondenci, byla pro ni nepostradatelná. Dodnes je záhadou, jak se dostala na vídeňský dvůr. Jisté je, že Ida byla důvěrnicí uherských liberálů, kteří pracovali pro vyrovnání, především Gyuly Andrássyho a Franze Deáka. A příchod Idy na vídeňský Hofburg byl počátkem Sisina nadšeného angažování pro uherské vyrovnání. Ida zůstala uzavřená, šikovně se vyhýbala všem klepům, byla přímo tělem i duší oddána své vládkyni a přítelkyni Alžbětě (a to i po její smrti). Během svého života dovolila císařovna proniknout do své blízkosti jen několika málo lidem. Ida Ferenczyová byla jako jedna z mála odměněna tykáním a Alžběta si ji zamilovala jako sestru. Koho Alžběta poctila tím, že mu projevila svou přízeň, od toho očekávala, že jí zachová věrnost.
Sedmadvacetiletá císařovna trávila denně mnoho hodin se svou novou předčitatelkou. Maďarština se stala čímsi jako tajnou řečí těchto dvou žen, téměř nikdo jí na vídeňském dvoře nerozuměl. V červnu 1866 si dala Ida poslat z Uher Deákův portrét s vlastnoručním podpisem: "...důvěrně říkám, že si to přeje Její Veličenstvo, nesmí se to ale nikdo dovědět." Deákův obraz visel až do Alžbětiny smrti nad její postelí v Hofburgu.

Před uherkým vyrovnáním:

Císařský pár se v lednu 1866 vydal na několikatýdenní cestu do Uher. Program návštěv byl pro císařský pár namáhavý. Přestože Alžběta ve Vídni velice vzdychala nad každým oficiálním přijetím a považovala je za obtěžování a omezování osobní svobody, zde v Uhersku se disciplinovaně podřídila své úloze královny. Svobodomyslnost, přímočarost a otevřeně projevovaný temperament uherské aristokracie (např. v podobě čardáše či "napůl nahé toalety dam", což bylo trnem oku Vídni), to pro Alžbětu bylo magnetem, který ji přitahoval. Přesto i zde v Budapešti Sisi onemocněla a musela zůstat 8 dní na lůžku - k žalu mnoha lidí. Po pětitýdenním pobytu se císařský pár vrátil počátkem března zpět do Vídně. Ale Sisi chtěla co nejdříve znovu do Uher. Vymyslela s Idou plán, že svou obvyklou letní léčbu tentokrát uskuteční v uherských lázních Füred na Balatonu.
Vážná politická situace v říši vyvrcholila krutým krveprolitím u Sadové 3. 7. 1866. I Alžběta byla touto situací znepokojena. S těžkým srdcem odřekla své léčení ve Füredi, stejně jako pobyt v lázních Kissingen. Císařovna byla v těchto dnech plných starostí ve Vídni po boku svého muže. Teď konečně zapomněla na své soužení, rozmary a postonávání. Měla dokonalý přehled o politických a vojenských událostech. Císařovna byla od rána do večera na nohou, aby poskytovala útěchu mnoha raněným, které přivážely vlaky na vídeňské Severní nádraží. Její nasazení oceňovala tchyně i veřejnost. Při návštěvách špitálů se však nedalo přehlédnout, že se císařovna zdržovala déle a častěji u uherských vojáků.

Vyrovnání s Uherskem:

Mezitím pruská vojska postupovala denně blíž k Vídni. Na dvoře se balilo, nejcennější věci se přepravovaly do Uher. I Alžběta opustila 9. 7. 1866 Vídeň a odjela do Budapešti. Po třech dnech se vrátila do Vídně pro děti, které teprve dopravili z Ischlu do Vídně. Žofie se nad dočasným útočištěm pohoršovala. Bylo jí velice nepříjemné, že se právě Uhersko mělo stát útočištěm císařské rodiny. Ona osobně zůstala v Ischlu. Sisino rozhodnutí jet právě do Uherska bylo politickou akcí nejvyšší důležitosti. K pozornost vzbuzujícímu gestu císařovny došlo při loučení na nádraží ve Vídni: políbila veřejně ruku svému na všech stranách ponižovanému manželovi. Obliba Františka Josefa totiž klesla u válkou a bídou sužovaného obyvatelstva na nejnižší bod. Kolovala pověst, že císař Maxmilián se vrací z Mexika a převezme regentství v Rakousku. V této situaci stála jinak tak kritická císařovna plně po boku svého muže. Po příjezdu do Budapešti byla císařovna s dětmi nadšeně uvítána. Každodenními, stále energičtějšími dopisy naléhala na svého císařského manžela; podporovala uherské požadavky a nutila Františka Josefa k řešení. Gyula Andrássy dovedl v Alžbětě velmi obratně vzbudit pocit, že je zachránkyní Rakouska (a Uherska). Za celý svůj život nepsala Alžběta nikdy tak dlouhé dopisy svému muži jako nyní. Formulace jejích politických přání se rovnaly vydírání. František Josef ustoupil, ačkoliv Sisina neústupnost v požadavcích ohledně Uherska roztrpčovala císaře a silně zkalila jejich manželské soužití. Alžběta pracovala s neuvěřitelným fanatismem a energií jen pro jeden cíl: pro uherské vyrovnání. Sisin egoismus šel ještě dál. V době nejvyšší nouze a nejnutnější šetrnosti projevila naléhavé přání koupit v Uhersku zámek. Císařovna se nestarala o to, že válkou poničené a hladovějící obyvatelstvo teď muselo bojovat i s rozsáhlou nezaměstnaností, viděla jen své pohodlí a potřebu co nejlépe se zabydlet v milovaném Uhersku. Chtěla proto zámek na venkově: Gödölllő.
Císař jí toto tak vytoužené přání kvůli nedostatku peněz odmítl. Na císařovy narozeniny 18. 8. 1866 se musela Sisi dostavit do Vídně, za což jí František Josef téměř poníženě děkoval. Děti zůstaly v Budapešti. Alžběta se vrátila hned zpět, 19. 8. byl totiž svátek sv. Štěpána, uherského zemského patrona. Mezitím se i v Uhrách rozšířila cholera. Přesto Sisi, která měla vždy takovou starost o své zdraví, zůstávala s dětmi v Budapešti. Až počátkem září odjela Alžběta s dětmi do Ischlu a pak do Vídně. Císař navštívil koncem října válkou těžce zpustošené Čechy. Alžběta ho nedoprovázela, nepociťovala povinnost projevit se v těchto nešťastných dobách také jako dobrá královna Čech.
Uhři poukazovali stále jen na bezpráví, které se na nich císař v 1848 dopustil. I zde císařovna zaujala rozhodné stanovisko. Bez pochybností kritizovala tehdejšího Františka Josefa. Současně se ale pokoušela velmi obratně překlenout staré spory. Císař se opět ocitl mezi dvěma ženami, Žofií a Alžbětou. Alžběta ukazovala své pohrdání Vídní. Šlo-li o oficiální přijetí, měla bolesti zubů nebo hlavy. Neobjevila se ani na bohoslužbě Vzkříšení o Velikonocích. Skvěla se ale v plné kráse, když se u dvora ukázal nějaký Maďar. Svému císařskému manželovi se stávala záměrně vzácnou, vnucovala mu svou vůli.
12. 3. 1867 byla obnovena uherská ústava, z císařství rakouského se stalo nyní dvoustátí Rakousko-Uhersko se dvěma hlavními městy, dvěma parlamenty a dvěma vládami. Deák a Andrássy děkovali Alžbětě a nazvali ji Krásnou Prozřetelností pro uherskou vlast. Vyrovnání bylo jejich společným dílem. Chystala se korunovace Veličenstev.

Korunovace:

Ceremoniál čtyřdenních korunovačních slavností byl tak složitý, že byla nutná důkladná zkouška s Veličenstvy. I přesto, že to byly uherské korunovační slavnosti, představovaly pro ni nepříjemnou povinnost a s největší radostí by se jim vyhnula: "Korunovace bude strašné utrpení..." Během generální zkoušky přišla zpráva o tragické smrti osmnáctileté arcivévodkyně Mathildy, nejmladší dcery arcivévody Albrechta. Na oficiální smutek ale nezbylo mnoho času. Jedině dvorní ples a slavnostní představení v Národním divadle byly odřeknuty.
Podle staré tradice bylo úkolem královny, aby vlastnoručně opravila korunovační roucha. Tentokrát byla oprava zvlášť nutná, protože korunovační insignie a roucha po revoluci v roce 1848 Kossuth zakopal, a než byla objevena, ležela čtyři roky ve vlhké zemi. V uherských novinách se bylo možno dočíst, že Alžběta za podpory své desetileté dcery Gisely nejen zalátala slavnostní plášť sv. Štěpána, ale i děravé korunovační punčochy. Alžběta prý také opravila výplň Svatoštěpánské koruny a přizpůsobila ji obvodu hlavy svého manžela.
Korunovační den byl stanoven na 8. 6. 1867, jehož nepochybným vrcholem byla královna; byl to její triumf. Dva akty milosti uvedly po korunovaci celé Uhersko do stavu nadšení. První byla všeobecná amnestie pro všechny politické prohřešky od 1848, jakož i navrácení všech zabavených statků. Druhý velký akt milosti byl provokací pro všechny Neuhry. Tradiční korunovační dar - obnos 100.000 zlatých - byl na návrh Andrássyho odevzdán vdovám, sirotkům a invalidům honvédské armády (uherské národní armády, která v letech 1848/49 bojovala proti armádě císařské). Velká část těchto císařských milostí měla svůj zdroj nepochybně v Alžbětině aktivitě.

Korunovační dary:

Uherský národ věnoval královskému páru ke korunovaci zámek Gödölllő jako soukromou rezidenci. Byl obklopen asi 10.000 ha velkým lesním územím, které se výborně hodilo k honitbě. Tento dar byl Alžbětiným vítězstvím. Sisi mnoho měsíců v roce trávila v Gödölllő. Vyrovnání odplatila Alžběta i manželskou náklonností. Její dopisy Františku Josefovi v této době jsou plné něžností. Všechny dopisy svému muži a dětem už psala Sisi jen v maďarštině. Darem Alžběty Uhersku i jejímu muži byla její ochota vzdát se svého tvrdohlavého odporu a ještě jednou mít dítě. Tuto velkou oběť přinesla výhradně uherskému národu. Tři měsíce před očekávaným porodem se pak usadila v Budapešti, kde bylo vše připraveno k narození dítěte. Čím víc si císařovna získávala sympatie Uhrů, tím víc je ztrácela u obyvatelstva rakouských zemí.

Valeriino narození:

22. 4. 1868 přišlo v Budapešti na svět Sisino nejmladší dítě, Marie Valerie. Úleva, že ne syn, ale darem byla Uhrům dána dcera, byla ve Vídni veliká. Ve Vídni se spekulovalo, že otcem je Gyula Andrássy. Otcovství Františka Josefa je ale nezpochybnitelné. Valerii nazývala Alžběta "jedináčkem", bylo to její jediné dítě, které se rozhodla vychovávat zcela sama podle svého uvážení. Věnovala se svému nejmladšímu dítěti s převelikou, bezmeznou láskou. Chatrné zdraví malé Valerie udržovalo Alžbětino okolí v napětí, neboť ta reagovala nepřiměřeným rozčilením na každou bolest zoubků i na každé drobné zakašlání dítěte.

"Lýtková soutěž":

Alžbětina vítězství v polovině šedesátých let (Rudolfova liberální výchova a vyrovnání s Uherskem) a smrt císaře Maxmiliána v Queretaru zlomily Žofiinu životní odvahu. Stala se zbožnější a vzdala se boje proti Alžbětě. Žofie se energicky odmítala setkat s "vrahem" Maxe, Napoleonem III., který přicestoval v srpnu 1867 do Salcburku, aby vyjádřil císařské rodině svoji soustrast nad smrtí Maxmiliána. Alžběta se také nechtěla setkání zúčastnit, neboť pociťovala příznaky těhotenství. Ale tentokrát její nářky nepomohly. Politické výsledky setkání byly velmi chatrné. Tím více pozornosti ale na sebe poutaly obě císařovny. Alžběta a Eugénie byly zřejmě nejkrásnější ženy své doby. Tyto ženy neprojevovaly na veřejnosti žádné přátelství, přesto si celkem rozuměly. Alžběta jednou v poledne navštívila nenápadně a docela soukromě císařovnu Eugénii. Hrabě Wilczek se pak stal svědkem slavné lýtkové soutěže, když i přes přísný zákaz přišel oznámit návštěvu Eugéniina manžela Napoleona. Obě císařovny si před zrcadly poměřovaly centimetrem lýtka, nejkrásnější, jaká se tehdy nalézala v celé Evropě.

Alžběta - Císařovna proti své vůli

7. srpna 2008 v 19:00 | Jana K |  Knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Brigitte Hamannová
Nakladatelství: Brána
Rok vydání: první vyd. 1997, druhé vyd. 2002, třetí vyd. 2011
Počet stran: 448 + 24 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu "Elisabeth - Kaiserin wider Willen", vydaného nakladatelstvím Amalthea Verlag, Wien - München v roce 1981 přeložila Věra Macháčková - Riegerová, verše Šárka Týmlová.


Brigitte Hamannová - Alžběta - Císařovna proti své vůli, 1. vyd.
Anotace:
Obnovené vydání standardní a nejlepší biografie císařovny Alžběty z pera známé rakouské historičky. Císařovna Alžběta, zvaná Sisi, jedna z nejkrásnějších žen Evropy, nebyla na trůně šťastná. Hrad ve Vídni byl pro ni žalářem, nenáviděla svou tchyni, vladařské, manželské a mateřské povinnosti se jí staly přítěží. Po sebevraždě jediného syna Rudolfa ji ovládla touha po smrti, bloudila světem, ale klid nenalezla. Neobyčejné osudy nevšední ženy, k níž je přirovnávána britská princezna Diana.

O autorce:
Brigitte Hamann (rozená Deitert) je historička s obrovským citem pro psaní životopisů, jelikož historická fakta sdílí svým čtenářům přehledně a systematicky. Všechny životopisy, které napsala, se staly bestselery. Narodila se 26. 5. 1940 ve Vídni. V roce 1965 se vdala za vídeňského historika Günthera Hamanna, který zemřel v roce 1994. Od své svatby žije ve Vídni. V roce 1978 se stala doktorkou filozofie. Právě její disertační práce o korunním princi Rudolfovi se stala v roce 1979 jejím prvním bestselerem. Její tvorba je orientovaná zejména na historii rakouského panovnického domu v 2. polovině 19. století.


Moje hodnocení:
Na knize je jistě velmi přínosné, že autorka přibližuje skutečnou císařovnu, žádná kýčovitá klišé, ale holou pravdu. Každý detail z jejího života byl pečlivě objasněn a rozebrán. Velký přínos pro knihu jsou jistě i básně, které císařovna napsala a dále i dochovaný denní tisk a diplomatické dopisy. Knihu Alžběta - Císařovna proti své vůli mohu doporučit všem příznivcům císařovny a dějin Habsburské monarchie 2. poloviny 19. století, kteří mají zájem dozvědět se skutečnosti o jejím životě.

Helene Caroline Therese - „Nené“

7. srpna 2008 v 1:00 | Jana K |  Životopis Helene

Narozena: 4. 4. 1834 v Mnichově
Zemřela: 16. 5. 1890 v Regensburgu
Dynastie: Wittelsbachové

24. 8. 1858 ∞

Maximilian Anton Lamoral von Thurn und Taxis

Narozen: 28. 9. 1831 v Regensburgu
Zemřel: 26. 6. 1867 tamtéž
Dynastie: Thurn und Taxis

Potomci:
Louise Mathilde Wilhelmine Marie Maximiliane (1859 - 1948)
Elisabeth Marie (1860 - 1881)
Maximilian Maria Karl Joseph Gabriel Lamoral (1862 - 1885)
Albert I. Maria Joseph Maximilian Lamoral (1867 - 1952)
Princezna Helene in Bayern.

Císařovna Alžběta - stručné info

6. srpna 2008 v 8:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Alžběta Amalie Eugenie

Narozena: 24. prosince 1837 v Mnichově
Pokřtěna: Elisabeth Amalie Eugenie
Dynastie: Wittelsbachové
Zemřela: 10. září 1898 v Ženevě (zavražděna italským anarchistou Luigim Luchenim)
Pohřbena: v Kapucínské kryptě ve Vídni

Rodiče:
Maximilian Joseph in Bayern (4. 12. 1808 - 15. 11. 1888)
Ludovika Wilhelmine von Bayern (30. 8. 1808 - 26. 1. 1892)

Manžel:
od 24. dubna 1854 Franz Josef I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916)

Děti:
Sophie (5. 3. 1855 - 29. 5. 1857)
Gisela (12. 7. 1856 - 27. 7. 1932)
Rudolf (21. 8. 1858 - 30. 1. 1889)
Marie Valerie (22. 4. 1868 - 6. 9. 1924)

Nejvýznamnější tituly:
Rakouská císařovna
Uherská královna

Další tituly:
Česká královna
Chorvatská královna
Benátská královna
Dalmatská královna
Slavonská královna
Haličská královna
Ladomerská královna
Ilyrská královna
Rakouská arcivévodkyně
Krakovská velkovévodkyně
Bavorská vévodkyně
Lotrinská vévodkyně
Salcburská vévodkyně
Štýrská vévodkyně
Kärntenská vévodkyně
Krajinská vévodkyně
Bukovinská vévodkyně
Hornoslezská vévodkyně
Dolnoslezská vévodkyně
Sedmihradská velkokněžna
Moravská markraběnka
Habsburská hraběnka
Tyrolská hraběnka

Přehled všech sourozenců císařovny Alžběty

6. srpna 2008 v 0:00 | Jana K |  Sourozenci císařovny:
1. Ludwig Wilhelm (1831 - 1920), vévoda bavorský
2. Wilhelm Karl (1832 - 1833), vévoda bavorský
3. Helene Karoline Therese (1834 - 1890), vévodkyně bavorská
4. Carl Theodor (1839 - 1909), vévoda bavorský
5. Marie Sophie Amalie (1841 - 1925), vévodkyně bavorská
6. Mathilde Ludovika (1843 - 1925), vévodkyně bavorská
7. Maximilian (*/+ 1845), vévoda bavorský
8. Sophie Charlotte Auguste (1847 - 1897), vévodkyně bavorská
9. Maxmilian Emanuel (1849 - 1893), vévoda bavorský
Tento krásný obraz svých sourozenců dostala Alžběta jako svatební dar.
Popis zleva: Sophie, Max Emanuel, Carl Theodor, Helene, Ludwig, Mathilde a Marie.
Obraz namaloval německý malíř Joseph Karl Stieler.