Srpen 2008

Životopis - 3. část - 70. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Giseliny vdavky:

Čím méně se císařovna starala o své dvě nejstarší děti, tím byla aktivnější, když bylo třeba nalézt vhodného kandidáta na manželství pro patnáctiletou Giselu. Alžběta si neustále stěžovala na svůj osud, že byla provdána mladá, a přesto nedala své dceři žádnou naději s manželstvím počkat nebo dokonce jít vlastní cestou. Gisela nebyla příliš hezká. Evropské královské katolické rody neměly žádného vhodného prince, a tak se zase uvažovalo o Bavorsku, o deset let starším princi Leopoldovi. Jelikož se však vyskytly komplikace s Leopoldovým zasnoubením s Amálií Koburskou, musela Alžběta ještě zapracovat na zrušení svazku s touto princeznou. Zasnoubení s Giselou zanedlouho nestálo nic v cestě. Neví se, zda Alžběta nějak připravila svou dceru na manželství. Stejně tak se neví o žádném Alžbětině slovu, v němž by se projevila láskyplná náklonnost k nejstarší dceři.
Krátce po Giselině zasnoubení zemřela arcivévodkyně Žofie, jediná osoba, která se starala o patnáctiletou nevěstu. Žofiino umírání bylo těžké a trvalo dlouho. Alžběta byla v této době v Meranu. Po zprávě o blížící se Žofiině smrti přerušila léčbu a odcestovala do Vídně. Ráno 28. 5. 1872 Žofie zesnula.
Svatba Gisely v dubnu 1873 byla pro Alžbětu obávaným výstupem na veřejnosti. Nevěstě bylo šestnáct, nevěstině matce 35 let. Dcery si sotvakdo všiml. Avšak Alžbětin zjev ozářil slavnost. Na nádraží pak došlo k velké rodinné scéně na rozloučenou s novomanželi. Korunní princ Rudolf plakal nepřetržitě. Obě starší císařské děti vyrostly spolu tak odděleně od ostatní rodiny, že se velmi vzájemně sblížily. I Gisela při loučení vzlykala. Císař měl v očích slzy. Nejklidnějším člověkem byla Alžběta. Jediné pohnutí mysli, které ukázala, bylo to, že si přitiskla kapesník na oči. Tutéž duševní rovnováhu císařovna prokázala, když se o 9 měsíců později stala prvně babičkou malé vnučky Alžběty. Pozoruhodně chladná zůstala i při narození druhé Giseliny dcery. Císařovna neměla ráda batolata, vadil jí jejich pach. Měla je nejraději, když je neviděla a neslyšela. Rudolfovi (maďarsky) napsala: "Giselino dítě je zvlášť ošklivé, ale velmi čilé. Úplně se Gisele podobá."

Alžbětino žertování:

Tyto její zájmy byly považovány za pošetilosti. Svéhlavě se chovala i ve společnosti. Její mlčení při cercle bylo stále zřetelněji výrazem pohrdání. Její postoj byl považován za výstřední. Nepodřídila se pořádku dvora, dovolila si sem tam ironický žert, ba neváhala rozzlobit výsměšným úsměvem při rozhovoru své partnery, kteří ji dráždili svou strnulou etiketou. Všichni, kdo Alžbětu dobře znali, psali o její chuti dobírat si bezelstné lidi. Tak mohla často s nejvážnějším obličejem říkat zcela neuvěřitelné věci nebo hodit někomu na hlavu s okouzlujícím úsměvem nějakou elegantní hloupost, aby se pak pásla na jeho nechápavém obličeji. Kdo Alžbětu dokonale neznal, pro toho bylo občas těžké rozeznat, zda říká něco vážně, nebo žertem. Provokovala i tím, že za jízdy kočárem kouřila, což bylo kritizováno.

Návštěvy ústavů:

Své návštěvy v sirotčincích, nemocnicích a chudobincích císařovna odbývala sobě vlastním způsobem. Ani zde nedbala na dvorskou reprezentaci, na slavnostní přijetí, proslovy ředitelů. Přišla vždy neohlášena, v doprovodu jediné dvorní dámy. Šlo jí o to proniknout až k nemocným, přezkoumat, zda se s nimi dobře zachází a pečuje o ně. Tím sice císařovna rozhněvala vedení ústavů, měla ale obrovský úspěch u nemocných. Považovali ji za dobrou vílu, především pro její velmi prostý a lidský přístup při jednání s obyčejnými lidmi. Své návštěvy ale spojovala stále víc se zájmem o odlišnosti všeho druhu. Již jako mladá žena navštívila ve Veroně Ústav pro výchovu černochů. I její návštěva špitálu pro choleru v Mnichově v 1874 pramenila ze zvědavosti. Alžběta podala pro útěchu ruku jednomu mladíkovi, který zemřel několik málo hodin poté. Byla to táž Alžběta, jež z Vídně s mimořádnou opatrností prchala před cholerou. Stále víc dávala přednost ústavům choromyslných.

Světová výstava 1873:

Několik týdnů po Giselině svatbě se ve Vídni konala další velká reprezentační akce: Světová výstava. Alžběta se jako tradičně chtěla takovýmto akcím vyhnout. Koncem července 1873 se Alžběta stáhla na zdravý horský vzduch do Payerbachu u Reichenau. Tentokrát označila Alžběta jako důvod svou pravidelnou měsíční "nevolnost". Data jejího "trápení" byla u dvora známá a při společenských událostech se na ně musel samozřejmě brát ohled. Alžběta vždycky nadělala kolem menstruace dost hluku a popisovala také ve svých dopisech (nejen Idě Ferenczyové, ale i manželovi) podrobně její průběh. Odřekla bez váhání svou účast na mnoha oficiálních podnicích, a to docela otevřeně a oficiálně. Navrhla i nyní svému císařskému choti vydatné zotavení a vyčítala mu, že se nechtěl podvolit. Alžbětina nepřítomnost ve Vídni vyvolala velký zmatek. Vždyť koneckonců byla hlavní atrakcí vídeňské Světové výstavy. Jen jedno Veličenstvo nebylo ochotno přijmout Alžbětiny důvody: perský šáh Nasredin. Jelikož se tento panovník a jeho družina chovali velmi nezpůsobně a nechtěli odjet, dokud císařovnu neuvidí, Alžběta se nakonec nad svým mužem slitovala a do Vídně přijela. Když ji Nasredin poprvé spatřil, zůstal před ní docela ohromeně stát, vytáhl své zlaté brýle a klidně si ji prohlédl od nejvyšší lokýnky až ke špičkám nohou. Šáh uspokojen mohl odcestovat a císařovna se po třech dnech vrátila do Ischlu.

Filozofování:

V prosinci 1873 došlo k dalším oslavám - František Josef slavil 25 let své vlády. Císařovna byla nucena přerušit pro změnu tentokrát uherský pobyt alespoň na dva dny, a i v těchto dvou dnech byla nedostupná, jak jen to bylo možné. Dvůr ji za to opět samozřejmě kritizoval. Ospravedlňovala se tím, že vypočítávala chyby jiných - své tchyně, své první vrchní hofmistrové Esterházyové, celého vídeňského dvora. Alžběta se bránila plnit jak tradiční povinnosti ženy a matky, tak i povinnosti císařovny. Neměla ale čím vyplnit svůj volný čas. Byla blouznivec, jehož hlavním zaměstnáním je hloubání. Čím víc Alžběta upadala do hloubání a filozofování, tím víc se zvětšovala propast mezi ní a neúnavně činným císařem. O přímo bezútěšné nudě rodinných diners existují tucty svědectví. Nikdo nesměl císaře oslovit nebo jen tak něco vyprávět. On sám zatvrzele mlčel, neboť mu nebyl dán řečnický talent. U stolu dělal jen to, co měl: jedl, a to co nejrychleji a nejúsporněji. Když s jídlem skončil, sklízelo se ze stolu. Nebraly se ohledy na to, zda ostatní účastníci již dospěli k hlavnímu jídlu, nebo ne. Situace se nezlepšila, ani když byla u stolu císařovna, neboť ona jedla ještě méně než císař. Alžběta už dávno vzdala pokusy udržovat hovor u stolu. Zkoušela to ovšem také s nesprávnými tématy (např. o Schopenhauerově filozofii nebo o Heinových básních).

Relaxování v Gödölllő:

Alžběta v roce 1873 absolvovala tolik reprezentačních úkolů jako nikdy předtím a nikdy potom. Teď potřebovala zotavení. Cílem bylo Gödölllő, kde především mohla jezdit na koni. Alžběta kolem sebe shromáždila elitu rakousko-uherských jezdců, mladé bohaté aristokraty - např. Nikolaus Esterházy, Rudolf Leichtenstein, Elemér Batthyány. Sisi pozvala do Gödölllő také svou neteř, baronku Marii Wallersee. Byla to velmi hezká dívka. Alžbětě se líbilo provokovat touto dívkou šlechtickou společnost, neboť kvůli své měšťanské matce byla neurozená. Alžběta si z ní udělala důvěrnici svých tajemství.
Na vyjížďky si Alžběta natahovala přes sebe tři páry rukavic, nepostradatelný vějíř byl vždycky zasunut v sedle. Někdy se na vyjížďky převlékla za chlapce. Namlouvala si, že o tom nikdo v Gödölllő neví, opak ale byl pravdou. Hodně se mluvilo i o tom, že si dala v Gödölllő postavit manéž a pracovala s cirkusovými koňmi. I bavorské příbuzenstvo, které na takové věci bylo zvyklé od Sisina otce Maxe, žaslo, když malá Valerie pyšně vyprávěla, že maminka už umí na koni proskočit dvě obruče. Též se vyučovala drezúře. Císař manželčiny nápady přijímal rezignovaně, bral to i s humorem. Kromě lidí od cirkusu zvala Alžběta také špinavé, do různých cárů hadrů zahalené cikány. Milovala cikánskou hudbu a velkoryse a s úsměvem přehlížela všechny nepříjemnosti, které tyto návštěvy s sebou přinášely. Zato služebnictvo se cikánů bálo a strachovalo se, co všechno vyvedou a ukradnou.

Žluté domino:

I přes své postavení Alžběta po celý svůj život neztratila touhu poznat život "obyčejných" lidí. Život mimo dvorní protokol měl pro ni velkou přitažlivost. Tato chuť hrála podstatnou roli i při největším dobrodružství, jaké si císařovna dovolila: navštívila tajně maškarní ples o masopustním úterku 1874. Tady jako žluté domino jménem Gabriela flirtovala s Fridrichem Pacherem, šestadvacetiletým svobodným úředníčkem. Bylo jí tehdy 36 let a stala se právě poprvé babičkou. Ještě po letech s ním hrála hru na schovávanou a oslovovala ho v dopisech posílaných z různých koutů světa. Vše skončilo v 1887.

První anglická cesta:

V 1874 pozvala Alžbětina sestra Marie císařovnu do Anglie, kde si koupila lovecký zámeček. Oficiálním zdůvodněním císařovniny první anglické cesty bylo, že malá Valerie bezpodmínečně potřebuje pobyt u moře. Aby se Alžběta vyhnula politickým obtížím, cestovala pod jménem hraběnka Hohenembsová. Musela ale vykonat zdvořilostní návštěvu u královny Viktorie, avšak jen krátce předem ohlášená návštěva nebyla královně zrovna vhod.
Alžběta největší část dne trávila v Anglii spánkem na pohovce. Obědvala ve čtyři a celý večer jezdila sama na koni, nikdy ne méně než tři hodiny. Při pobytu v Londýně si Alžběta vyjela do Hyde Parku, což vzbudilo značný rozruch. Prohlédla si Kabinet voskových figurín a ústav choromyslných. Navštívila také dalšího člena anglické královské rodiny, vévodu Tecka, ale vysmívala se jeho ženě: "... je nesmírně tlustá. Celou dobu jsem si představovala, jak musí vypadat v posteli."

Ferdinandovo dědictví:

29. 6. 1875 v Praze zemřel excísař Ferdinand a určil svého nástupce a synovce Františka Josefa dědicem svého majetku. Najednou byl císař bohatým člověkem, neboť Ferdinandovo jmění bylo nečekané. František Josef velkoryse zvýšil apanáž Alžbětě ze 100.000 na 300.000 zlatých. Kromě toho věnoval své paní 2.000.000 zlatých k osobnímu použití. Tento obnos představoval základ pozdějšího císařovnina značného soukromého jmění. Dosud žila jen ze své apanáže a pro každý mimořádný výdaj potřebovala souhlas svého chotě. Část svého majetku uložila u bankovního domu Rothschild ve Švýcarsku. Zajišťovala se tak předem proti možným nouzovým případům.

Sassetot 1875:

Alžběta nyní již nepotlačovala svá přání. Chtěla jet do Anglie na hon na lišku jako účastnice. K tomu potřebovala nové koně, ty nejlepší, jaké bylo možno v Rakousku-Uhersku sehnat. Jako trénink jí posloužila několikatýdenní dovolená v Normandii v 1875 na zámku Sassetot, v jehož parku bylo místo pro mnoho anglických překážek. Dopoledne v Sassetotu byla vyhražena plavání. Sisi ráda plavala. Plavání ale tenkrát pěstovaly jen obyčejné ženy. Většinou s ní plavalo několik dvorních dam, aby zvědavci na břehu nevěděli, kdo je císařovna. Odpoledne jezdila císařovna na procházku na koni a potom trénovala jízdu přes překážky. Císařovna byla toho názoru, že mimo hranice monarchie se nemusí podřizovat přísné disciplíně a může porušovat pravidla dobrého vkusu. Tak se např. během svých divokých projížděk na koni klidně řítila přes obdělaná pole, zvyk, s nímž by císař, chovající velký respekt k selskému stavu, nikdy nesouhlasil. Císařovna se dokonce podivovala tomu, že si na ni postižení stěžovali. V Sassetotu měla císařovna při jízdě na koni těžkou nehodu. Jejím následkem bylo dočasné bezvědomí a otřes mozku. Nehoda ale nebyla životu nebezpečná. "Jsem hrdá na to, že mohu dokázat, že mi srdce kvůli takové překážce nespadlo do kalhot," prohlásila Alžběta. Nepomyslela tedy na přibrzdění své jezdecké vášně, ba právě naopak. Malá Marie Valerie jí ovšem musela slíbit, že nikdy nesedne na koně. I přes všechna extempore náklonnost Františka Josefa k Alžbětě zůstávala nezměněná.

Druhá anglická cesta:

Počátkem března 1876 dorazila Alžběta do Anglie. Tentokrát s sebou vezla i své jezdecké přátele. Takový mamutí podnik už nebylo možno zakrývat léčbou malé Valerie přímořským vzduchem. Tato druhá anglická cesta v 1876 byla cestou za zábavou a za sportem. Mohla od prvního dne užívat jezdecké hony. Jako její pilot byl najat jeden z nejlepších anglických jezdců, Bay Middleton. Třicetiletý rázný sportovec s proslule hrubým chováním vůbec nebyl nadšený svou úlohou řídit panovnici z kontinentu. Choval se zdráhavě a arogantně. Jeho nepříliš přívětivé výroky o císařovně se donesly až k Alžbětině sluchu. Ale ať byla jinak sebecitlivější, nehněvala se. Probudila se v ní zvědavost na toho namyšleného muže. Chtěla mu ukázat, že opravdu rozumí koňům a dovede na nich jezdit. Císařovnin vřelý vztah ke koním byl někdy silnější než její láska k lidem. Tento podsaditý, zrzavý, nedoslýchavý, o devět let mladší Skot byl jedním z mála lidí, od nichž si Alžběta dala bez odmluvy poroučet. Middleton byl mužem, který v Alžbětě vzbuzoval respekt - a to bylo u ní mimořádně mnoho. Směl ji chválit a směl ji kárat. Nakupoval také její koně, nejdražší v Anglii. V kruhu svých jezdeckých přátel byla Alžběta tak veselá, jak ve Vídni nikdy nemohla být. V Rakousku ji teď kritizovali všichni, i prostí lidé, které provokovala svými vysokými peněžními výdaji v cizině.

Třetí anglická cesta:

V létě 1876 pozvala císařovna Middletona do Gödölllő. Žárlivější než císař však na Skota byli Alžbětini uherští jezdečtí přátelé. Middleton se necítil v Gödöllő ani přes Alžbětinu přízeň dobře. Koncem ledna 1878 cestovala Alžběta opět do Anglie. Jejím pilotem byl opět Bay Middleton. Tehdy tam byl i Rudolf. Alžbětina sestra Marie Neapolská roznítila roztržku mezi Rudolfem a Middletonem tím, že Rudolfovi sdělila klepy o údajném poměru jeho matky s Middletonem. Obě sestry se následně pohádaly a už se nikdy nesmířily. Z nevole a hněvu odřekla Alžběta účast na několika závodech a ulehla nemocná do postele - jako tak často v obtížných situacích. Pod vlivem těchto hádek ztratila Alžběta své nadšení pro anglický lov. Rozhodla se, že už nebude lovit v Anglii, ale v Irsku, opět s Middletonem.

Denní režim:

Sisin denní režim v 70. a 80. letech byl neobvyklý. Vstávala v létě kolem páté, v zimě kolem šesté hodiny. Nejdříve absolvovala studenou koupel a masáž, pak cvičení a gymnastiku, skromnou snídani, potom česání. Tuto dobu využívala ke čtení a psaní dopisů či ke studiu maďarštiny. Pak přišlo oblékání (buď v šermířský nebo jezdecký kostým). Na oblékání (příležitostně i několikrát denně) potřebovala Sisi až tři hodiny. Jen slavné šněrování trvalo hodinu, dokud nebyl vytoužený vosí pas dostatečně tenký. Kvůli tenkému pasu se od 60. let vzdala kupř. spodniček a nosila jen tenké spodky z nejjemnější jelenice. Tyto neslýchaně náročné přípravy na reprezentaci byly stále obtížnější a namáhavější, a proto se Alžběta čím dál tím víc vyhýbala tomu vystupovat jako první reprezentační osoba říše. Tyto činnosti vyplnily dopoledne. Její často jen z trošky masové šťávy sestávající oběd končil během několika minut. Posléze následovala několikahodinová procházka či spíše namáhavý dlouhý pochod. Kolem 17. hodiny nastalo nové převlékání a česání a pak si přišla Marie Valerie hrát. Bylo-li to nevyhnutelné, objevila se Alžběta kolem 19. hodiny při rodinném diner - tam viděla svého muže, většinou jedinkrát za den. Alžběta z něj odcházela jak nejdříve mohla.

Alžběta a zvířata:

Odjakživa se Alžběta ráda obklopovala zvířaty, papoušky, a především obrovskými vlčáky a chrty, kteří přes císařské protesty pronikli do všech komnat císařského dvora a nevzdalovali se od Alžbětina boku. Toužila po tygrovi, ale toho od Františka Josefa nedostala. Místo toho si sama z trucu koupila opičku makaka, která teď stejně jako její oblíbení psi děsila dvorní dámy a panské a stala se družkou při hrách malé Valerie, jak to císařovna chtěla. Jenže opička byla churavá a chovala se v důsledku toho tak neslušně, že bylo nemožné ponechat ji delší dobu v pokoji v přítomnosti dam. Jak se Rudolf posměšně vyjádřil, opice byla propuštěna ze služeb. Brzy ale došlo k nové výstřednosti. Módou se stal Rustimo, znetvořený černoch, z kterého udělala Alžběta druha své oblíbené dcery Valerie ve hrách a dala je spolu dokonce vyfotografovat, aby nikomu u dvora neušlo toto kamarádství. Rustimo se v 1884 stal komorním ohlašovatelem, ale už za rok upadl v nemilost. V roce 1890 byl penzionován. Pro Alžbětu byl jen pouhou atrakcí, žertem, prostředkem k provokaci. Když už nereagoval tak, jak chtěla, nechala ho padnout a poslala ho pryč - jako opici, která se chovala neslušně. Pokud na svých cestách Alžběta někoho postrádala, nebyly to děti, ale oblíbená zvířata. "Největší obětí bude, že musím nechat doma svou Balerínu (oblíbeného koně)," psala před jednou z cest.

Alžběta a monarchie:

Alžběta neměla důvěru ve stabilitu monarchie. Stejně tak jako přenesla velkou část svého majetku (bez vědomí císaře) do Švýcarska, aby se zajistila pro případ emigrace, tak také uložila to nejcennější, co hodlala zanechat potomstvu --právě své písemnosti a básně - ve Švýcarsku, které v mnoha básních cenila jako záruku svobody a jehož státní forma, republika, jí pro budoucnost připadala jistější než monarchie. Monarchii, stejně jako Heine, Alžběta zpochybňovala a projevovala se jako přesvědčená přívrženkyně republiky. Alžbětino smýšlení ovlivnilo i její děti. Nejen korunní princ Rudolf, ale i Marie Valerie byli toho mínění, že republika je nejlepší státní formou - a odvolávali se přitom na svou matku. S velkou ohleduplností Alžběta vyjímala svého muže ze své kritiky vídeňského dvora. Vážila si ho, litovala ho a nikdy ho nestavěla do jedné řady s habsburskými příbuznými a s dvořany. Císařský úřad ovšem považovala Alžběta za pouhou zátěž - a k tomu nesmyslnou.

První cesta do Irska:

Když se Alžběta objevila oficiálně jako císařovna, její vyzařování bylo tak velké, že se i její nejostřejší kritici měnili v její obdivovatele. Tak tomu bylo např. při dvorním plese v 1879. Avšak takové chvíle byly stále řidší. Většinu času teď císařovně zabíraly přípravy na irskou cestu. Alžbětina vášeň pro jezdecký sport snad přece jen vznikla ze vzdoru proti císaři, který ji po 1867 držel stranou politiky. Rozhodně mu velmi rozzlobeně vyčetla: "Do politiky se už nebudu míchat, ale do těchto věcí (šlo o koně) chci přece jen ještě promluvit."
Politicky nebrala žádné ohledy. Její návštěvy Irska byly otevřenou provokací královny Viktorie. V Irsku vzniklo právě v těchto letech akutní nebezpečí povstání proti Anglii. Ale Alžběta chtěla jen jezdit na koni. Vše ostatní ji nudilo. Při projíždění Anglií odřekla písemně návštěvu u královny, aby poctila vícekrát svou návštěvou seminář Maynooth, jehož duchovní byli podezřelí jako protiangličtí agitátoři. V březnu 1879 došlo v Uhrách ke katastrofickým záplavám. Alžběta považovala za lepší, když se vrátí. V Irsku hojně rozhazovala jako dík za dobré služby krajkové kapesníčky, které ještě dnes mnohá irská rodina uchovává.

Stříbrná svatba:

V dubnu 1879 slavil císařský pár stříbrnou svatbu. Císař prosil, aby se vyloučila všechna nákladná okázalost, a místo toho se myslelo na chudé. K jedné výjimce přesto došlo: město Vídeň uspořádalo svému císařskému páru slavnostní průvod. Komentáře ve Vídni nebyly moc přívětivé, především pokud se týkaly jubilantky. Jinde se slavilo 25 let ménage (domácnosti), ve Vídni ale 25 let manége (manéže). Uprostřed slavnostních zmatků se Alžběta tvářila většinou jako indická vdova, kterou mají spálit... Velké soirée v předvečer stříbrné svatby opustila císařovna již po čtvrthodině. Tato rodinná oslava byla pro císařovnu pouze velkým trápením a přítěží. Uprostřed vlastenecké radosti reagovala Alžběta zase jen jako soukromá osoba. Naříkala nad svým stářím i nad svým poklidným manželstvím.

Druhá cesta do Irska:

Počátkem roku 1880 jela podruhé do Irska. Cestovala s poměrně lehkým zavazadlem: nákladní vlak za jejím zvláštním vlakem se salonním vozem dopravil jen 40 tun, neboť koně už byli v Irsku z dřívějška. Ve zprávách císaři se mnoho hovoří o pádech, zlámaných čelistech a holeních a o krkolomných skocích přes vodní příkopy a zdi. Při jednom zvlášť obtížném honu jela Alžběta dokonce bez rukavic, aby mohla citlivěji vést koně. Ona, která v Gödölllő byla tak choulostivá, že nosila troje rukavice přes sebe, zde v Irsku snášela po boku Middletona do krve rozedřené ruce. Triumfy na honech pro Alžbětu ale znamenaly podporu sebevědomí, protože tu oslňovala jen jako sportovkyně a krásná žena. Ke konci jezdeckého pobytu ale propuklo její zoufalství: "Proč se musím vrátit do té klece? Proč jsem si nemohla zlámat všechny kosti, aby byl konec - se vším!" V této době nekonečné životní radosti uprostřed sportovních přátel zesílilo Alžbětino pohrdání lidmi. Kromě Middletona nebyl v jejím okolí člověk, který by se odvážil promluvit s ní otevřeně. Jen jí lichotili a využívali. Brzy propukly také rozmíšky mezi císařovnou a Marií Festeticsovou, která se nedokázala nadchnout pro Alžbětiny jezdecké přátele a vždy jí opatrně připomínala některé její povinnosti - většinou marně.

Zasnoubení Rudolfa:

Při zpáteční cestě z Irska tentokrát udělala ústupek přání vídeňského dvora. Přerušila cestu v Londýně a vykonala návštěvu u královny Viktorie. Tady ji zastihl telegram, že se korunní princ Rudolf právě v Bruselu zasnoubil s šestnáctiletou dcerou belgického krále princeznou Stefanií. "Díky Bohu, že to není žádné neštěstí," komentovala Marie Feseticsová telegram. Na to Alžběta: "Dej Bůh, aby nebylo." Alžběta tak musela svou zpáteční cestu z Anglie tedy ještě přerušit v Bruselu, aby blahopřála mladému páru. Stefanii neznala. Belgický královský rod jí ale byl krajně nesympatický, protože odtud pocházela její málo milovaná švagrová Charlotta. Císařovna předčila svou snachu již při tomto prvním, tak vynuceném a trapném setkání. Vztah mezi Alžbětou a Rudolfem se příchodem snachy vůbec nezlepšil.
Pro rok 1881 připravovala Alžběta novou loveckou výpravu. Trénovala jako obvykle, ale čím dál tím víc trpěla revmatickými bolestmi, prvním příznakem stáří. Její nálada se stále zhoršovala. Častěji než dřív podléhala nervovým poruchám, které lekaly její okolí i malou Valerii.


Životopis - 1. část - 50. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Narození:

V Mnichově v paláci vévody Maxmiliána na Ludwigstrasse se na vánoční svátky roku 1837 chystal porod vévodkyně Ludoviky. A přímo na Štědrý den, kterým toho roku byla neděle, se narodilo děvčátko, Alžběta Amálie Eugenie. A už při narození měla v ústech zoubek - "zoubek štěstí". Díky těmto shodám náhod měla být dítětem Štěstěny. A matka Ludovika jí štěstí ze srdce přála. Sama jej nepoznala, manžel Maxmilián byl bohém a dělal si, co se mu zlíbilo. A navíc jí otevřeně dával najevo, že si ji za ženu vlastně ani nechtěl brát.

Dětství:

Bavorská vévodská rodina se vyznačovala láskou k hudbě a k lidovému umění. Téměř všechny děti bavorského védody se naučily hrát na citeru. Alžběta byla považována za nadanou hráčku na citeru, ale u klavíru se projevovala jen průměrně. Malé Alžbětě říkali "Sissy," "Setha" nebo "Beta". Nyní se používá pouze "Sisi"; tak lze i vykládat císařovnin podpis. Nelze vyloučit, že místo S by však mohlo být počátečním písmenem L; pak by jméno znělo "Lisi," rovněž jedna z mazlivých forem jména Alžběta, Elisabeth. Jako malá si Alžběta hrála společně se selskými dětmi ze sousedství. Dobře jezdila na koni, plavala, lovila ryby, zlézala hory. Milovala svůj domov, především bavorské hory a Starnbernské jezero a letní rodinný zámeček Possenhofen. Mluvila bavorským dialektem. Její vzdělání a společenské způsoby však byly chatrné. Tak jako její otec a sourozenci vůbec nerespektovala ceremoniál a protokol. V srpnu 1853 byla Alžběta ještě sotva vyvinuté, plaché dítě s tmavě plavými dlouhými copy, hubenou postavou a světle hnědýma, trochu melancholickýma očima.

Zasnoubení v Ischlu, srpen 1853:

Matka Ludovika pro svou druhou dceru Alžbětu už dlouho hledala vhodnou partii. Sisi stála zcela ve stínu své mnohem krásnější, vzdělanější, vážnější a obdivovanější starší sestry Heleny, která se měla stát životní partnerkou rakouského císaře. Vedle Heleny byla Sisi v rodině ošklivým káčátkem. Budoucí pár František Josef a Helena se měl seznámit v letním císařském sídle Ischlu a zasnoubit se. Na významnou cestu do Solné komory vzala Ludovika s sebou i svou druhou dceru, patnáctiletou Alžbětu, která jí momentálně dělala mnoho starostí. Zamilovala se totiž do jistého hraběte Richarda S. Idylka doznala rychlý konec. Mladík onemocněl a krátce nato zemřel. Sisi pro něj velmi truchlila. Zavírala se na celé hodiny ve svém pokoji, kde plakala a psala básně. Cestou do Ischlu chtěla vévodkyně Ludovika vytrhnout patnáctiletou dívku z její tesknoty. A doufala, že se Sisi sblíží s mladším bratrem Františka Josefa, arcivévodou Karlem Ludvíkem. Oba si již několik let dopisovali, posílali si dárky, ba dokonce prstýnky. Karel Ludvík byl zřejmě do své sestřenice zamilován.
Vévodkyně Ludovika s dcerami dojela do Ischlu se zpožděním, navíc bez zavazadel a komorných. Všechny tři dámy byly ve smutku, neboť jim zemřela teta. Protože vůz se světlou garderobou ještě nedorazil, nemohly se před rozhodujícím setkáním převléknout. Veškerá péče se soustředila na to, aby Helena byla alespoň prvotřídně učesaná. Malá Sisi si sama upravila vlasy do prostých dlouhých copů. Vůbec nezpozorovala, že arcivévodkyně Žofie upírá pozorné oko i na ni. Žofie se ve svých dopisech vyjádřila, jaký půvab a eleganci měla ta maličká ve všech svých pohybech. Přes veškerý smutek byla Sisi ve svých úplně prostých černých upnutých šatech rozkošná. Vedle této zcela nenucené sestry působila Helena najednou velmi přísně, černé šaty jí vůbec neslušely.
Byla to láska na první pohled, ze strany Františka Josefa zcela jistě. Jeho mladší bratr Karel Ludvík pozoroval vše bystře a závistivě řekl matce, že v okamžiku, kdy císař spatřil Sisi, se v jeho očích objevil výraz velkého uspokojení. Sisi z rozčilení ani nejedla: "Mně je tak úzko, že vůbec nemohu jíst." Byla nervózní z lidí, kteří ji obklopovali. Ve svém zmatku ani nezpozorovala, jak intenzivně se císař zabývá jí a ne Helenou. V předvečer císařových narozenin se pořádal ples. Císař se prvního tance nezúčastnil, stejně jako dalších tanců. Kotilion pak tančil s malou Sisi a pak jí podal svou kytici - tradiční znamení, že je jeho vyvolenou. Tomuto znamení rozuměli všichni - jen Sisi ne.
18. 8. 1853 poprosil císař svou matku, aby u Alžbětiny matky prozkoumala, "zda si ho Alžběta chce vzít". Nechtěl však, aby byl na Sisi vyvíjen nátlak. Sisi prý odpověděla své matce, zda by mohla milovat císaře: "Jak by bylo možné TOHO muže nemilovat? Mám císaře tak ráda! Jen kdyby nebyl císařem!" Na to Žofie zareagovala: "Ano, to je to, co ji odstrašuje, budoucí postavení."
Ludovika dala své sestře Žofii Sisin písemný souhlas. 19. 8. v 8 hodin ráno se objevil štěstím zářící císař u své nevěsty v ischlském hotelu. Mladí snoubenci, do sebe zavěšeni, opustili hotel, aby posnídali u arcivévodkyně. V 11 hodin šli společně do farního kostela. Žofie zůstala stát před vstupními vraty a dala přednost své neteři: Sisi jako císařova nevěsta byla od této chvíle vyšší hodnosti než císařova matka. Sisi ovšem tomuto gestu neporozuměla. V rozpacích, ostýchavě vstoupila do kostela, rozrušena velkou pozorností, kterou vzbuzovala.

Před svatbou:

Vévodkyně Ludovika si už tehdy dělala starosti o budoucnost své dcery, přece jen se císařovnou stane ještě jako dítě. Císař daroval Sisi klenoty a šperky. Získávala na eleganci. Jen jeden dárek u příležitosti zasnoubení jí ale udělal skutečnou radost: houpačka v zahradě letního sídla.
O nečekaném zasnoubení byl nevěstin otec Max informován telegraficky, stejně jako král bavorský. Ten musel jako hlava Wittelsbachů dát oficiální svolení k zasnoubení své sestřenice. Nakonec se muselo žádat i o papežský dispens pro uzavření sňatku - snoubenci byli bratranec a sestřenice prvního stupně. Nikdo se však touto okolností neznepokojoval. Jako vzpomínku na zásnuby se rozhodla arcivévodkyně Žofie zakoupit nájemní vilu, v níž se snoubenecký pár potkal, a přebudovat ji na císařskou vilu pro každoroční letní pobyt císařské rodiny v Ischlu. Vila dostala se dvěma novými křídly nový půdorys ve tvaru E - Elisabeth, Alžběta.
Sisi teď musela absolvovat rozsáhlý vzdělávací program. Především se měla co nejrychleji naučit jazykům - francouzštině a italštině. Všechno, co bylo po celá léta zanedbáváno, se mělo teď dohnat za několik měsíců. To nejdůležitější, čemu se Sisi musela naučit, byly rakouské dějiny. Třikrát týdně k ní chodil historik hrabě Johann Mailáth, drobný, velmi živý a zábavný téměř sedmdesátiletý Maďar. Sisi si ho oblíbila. Dějepisné hodiny se většinou protáhly až do večera. Budoucí uherské královně přednášel rakouské dějiny v uherském pojetí. Usiloval o to, aby měla pochopení pro zvláštní uherská práva.
Mezi Vídní a Mnichovem se rozproudila čilá korespondence o trousseau (výbavě) nevěsty. Arcivévodkyně Žofie posílala Sisi písemné rady, např. aby si lépe čistila zuby, které měla po celý život velmi špatné. Strach patnáctileté dívky před vídeňským dvorem a novým přepychovým životem vzrůstal. Neměla zájem o množství nových šatů, nenáviděla stálé zkoušení, byla lhostejná ke klenotům, které přicházely z Vídně. Byla ještě dítě, a tak se radovala ze všech darů od císaře nejvíce z papouška. Sisi nebyla zvyklá mít od rána do večera pevný program. Dívce sice na jedné straně lichotil její úspěch a pozornost, ale na druhé straně byla čím dál tím tišší a melancholičtější.
Sisina náklonnost k Františku Josefovi postupně rostla. Ale jeho starostem nerozuměla. Když musel František Josef kvůli politické situaci předčasně z Mnichova odjet, plakala Sisi tak, že její obličej opuchl.


Počátkem března 1854 byla podepsána manželská smlouva. Vévoda Max Bavorský v ní slíbil své nejjasnější paní dceři věno 50.000 zlatých. Alžběta měla být též vybavena všemi příslušnými šperky, šaty, klenoty, zlatými a stříbrnými příbory. Císař se zavázal doplnit výbavu o dalších 100.000 zlatých. Kromě toho slíbil své nevěstě 12.000 dukátů "po uskutečnění manželského spojení jako jitřní dar", který byl odedávna na císařském dvoře obvyklý. Jako apanáž v případě vdovství měla císařovna dostat ročně 100.000 zlatých, a to výhradně na "parádu, šaty, almužny a drobné výdaje" (vše ostatní platil samozřejmě císař). Mimochodem, dělník vydělával v této době (pokud vůbec práci našel) nejvýš 200 - 300 zlatých ročně, ženy jen polovinu, poručík měl 24 zlatých měsíčně. Zachoval se podrobný seznam všech věcí, které si Sisi přinesla s sebou do Vídně. Z něj vyplývá, že císařská nevěsta nebyla žádnou dobrou partií. Přes 90 procent zaznamenaných šperků byly dary ženicha a arcivévodkyně Žofie z dob zásnub. Trousseau bylo shromážděno narychlo. Pro Sisi se muselo improvizovat, neboť se počítalo s tím, že se bude vdávat Helena. Za své poslední návštěvy v Mnichově 4 týdny před svatbou přivezl císař Sisi skvostný diamantový diadém a k tomu náhrdelník a náušnice. Byl to dar arcivévodkyně Žofie, která měla tento diadém na své svatbě. Tento šperk představoval hodnotu přes 60.000 zlatých.
Žofie zahrnovala mladou dívku šperky a cennostmi všeho druhu. Ve svých dopisech děvče nekritizovala, chválila každou maličkost, kterou shledala jako kladnou. Trávila celé měsíce tím, že zařizovala co nejvkusněji byt císařského páru. Tento byt v Hofburgu sestával z předsíně, jídelny, zrcadlového sálu, salonu, kabinetu a ložnice, bez koupelny, toalety a bez vlastní kuchyně. Sisi měla mít jen to nejdražší a nejlepší. Žofie dala přivézt do císařského obydlí cennosti, obrazy, stříbro, čínský porcelán, sošky, hodiny z různých sbírek císařského domu a také z klenotnice.
Sisi se v měsících před svatbou naučila řeči vznešené společnosti, problémům protokolu, částečně i rakouským dějinám. Naučila se oblékat podle předpisu a lépe tančit. Čistila si zuby důkladněji než dříve. Alžběta byla podle své přirozenosti dobrosrdečná a spravedlivá. Tak jako její sourozenci byla už odmalička vedena k tomu, aby pečovala o chudé a nemocné. Neměla v sobě aristokratickou pýchu, což ale znamenalo ve Vídni chybu. A především nebyla povrchní v myšlení. Měla už velmi brzy sklon k hloubání, který se během života prohloubil.

Svatba:

20. 4. 1854 opustila Alžběta svůj rodný Mnichov. Do rakouského Nussdorfu přijela 22. 4. v 16 hodin. Císař František Josef skočil nedočkavě z břehu na loď, aby přivítal svou Sisi. Desetitisíce lidí přihlížely, jak mladý císař vzal svou nevěstu do náruče a srdečně ji políbil. Nikdy předtím a nikdy potom nebyla žádná habsburská nevěsta přijata tak slavnostně a srdečně. Arcivévodkyně Žofie vstoupila na loď hned po císaři. Nastala oficiální část přivítání. Nevěstino políbení ruky tchyni. Pozdravení ostatní rodiny - císařových bratrů a ostatních příbuzných. Pak nevěsta opustila loď, zavěšena do ženicha. Od svého příjezdu odpoledne až do pozdní noci byla cestou unavená šestnáctiletá dívka neustále středem pozornosti a zvědavosti úplně cizích lidí. A Sisi byla neohrabaná, zastrašená.
Příštího dne, 23. 4., se konal tradiční slavnostní vjezd císařovy nevěsty do Vídně. Když v pozdním odpoledni konečně nevěsta se svou matkou nastoupila do přepychového kočáru taženého osmi lipicány, bylo její vyčerpání každému zřejmé. Ve svém kočáře neustále plakala. Se vzlykotem dorazila do svého nového domova, Hofburgu. Při vystupování z kočáru klopýtla, protože její diadém se zachytil o rám dvířek. Přestože se jí tato nehoda stala před celou císařskou rodinou, arcivévodkyně Žofie Sisi shledala okouzlující.
Císař u příležitosti své svatby učinil několik dobrých gest: amnestie, udělování řádů a především dar 200.000 zlatých, které měly zmírnit bídu v zemi. Z této sumy však nedostaly nic neklidné provincie Uhersko a Horní Itálie. 40 párů, které se braly ve stejný den jako císařský pár, dostalo výbavu, každý po 500 zlatých. V mnoha obcích byly toho dne oblečeny nejchudší děti, chudí dostali zdarma jídlo, byl rozdělován chléb a dříví na otop. Ve všech kostelech monarchie se sloužily při příležitosti císařské ženitby slavnostní bohoslužby. Noviny se předháněly v básnických výtvorech o andělskosti a kráse nové císařovny. V okamžiku, kdy si novomanželé vyměňovali prsteny, odpálil prapor granátníků první salvu, po níž následovalo opravdové hřmění děl, které oznamovalo, že z vévodkyně Alžběty Bavorské se stala císařovna rakouská.


Ještě téhož dne čekala novomanžele dlouhá audience. Po skončení Jejich Veličenstva přijímala gratulace. Císařovna při pohledu na tolik neznámých lidí upadla v paniku, utekla do vedlejšího pokoje a tam propukla v slzy. Když konečně pak Sisi zahájila cercle, uplakaná, vyčerpaná a nejistá, dala klepům novou potravu. Neboť byla příliš plachá, než aby zahájila konverzaci s každou jí představenou dámou. Podle protokolu nesměl císařovnu nikdo oslovit. Tuto trapnou situaci nakonec zachránila hraběnka Esterházyová tím, že poprosila dámy, aby řekly mladé císařovně několik slov. 56letá Žofie Esterházyová byla nejvyšší hofmistrovou Alžběty. Byla to přísná paní a Sisi k ní pojala od prvního okamžiku hlubokou nechuť, neboť byla důvěrnicí arcivévodkyně Žofie. Mezi 22. a 23. hodinou se pak konal slavnostní diner a končily oslavy. Obě matky zavedly mladou císařovnu do jejích komnat. Když Sisi ulehla do postele, přivedla Žofie císaře. Hned ráno se matka Františka Josefa podrobně vyptávala na plnění manželských povinností. A tak skutečnost, že manželství ještě nebylo naplněno, věděl hned celý dvůr. Všichni též věděli, že až třetí noc se stala Sisi ženou. Mladá dívka se pak musela objevit při společné snídani u své tchyně, ačkoli by se hanbou nejraději propadla do země. Slavnostní týden končil městským plesem v Zimní jezdecké škole a v sálech Reduty.
Ceremoniál ovládl dokonce i líbánky, které mladý pár po skončení oslav prožil v Laxenburgu. Císařovna tam trávila celé dny osamocená, neboť císař každé ráno po osmé hodině odjížděl do Vídně pracovat... Sisi se stýskalo po domově a psala smutné básně. Zpočátku největší útěchou byli pro Sisi její sourozenci, kteří zůstali ještě několik dnů ve Vídni, především starší sestra Helena, s níž si Sisi mohla popovídat. Každý se mohl přesvědčit, že dívky se i po ischlských událostech měly nadále velmi rády. Sisi neměla člověka, s nímž by si mohla pohovořit. Podle výslovné Žofiiny vůle se nesměla nikomu svěřovat, protože by to ohrozilo její nadřazené postavení císařovny.

Život ve Vídni:

S odporem a smutkem začala Sisi plnit předpisy dvora. Začala zároveň i chřadnout. Po celé měsíce trpěla silnými záchvaty kašle, dostávala strach, když měla sestoupit po úzkých schodech. Toto postonávání mělo psychické příčiny. Cítila se zajatá ve zlaté kleci. Alžběta se bránila rozdávat své boty po jediném obutí (tento zvyk později odstranila), nechtěla se dát oblékat panskými, neboť byla vychována k samostatnosti a navíc byla velmi stydlivá. Komorné nad ní ohrnovaly nos.
Zpočátku se konflikty s arcivévodkyní Žofií podle Sisi většinou týkaly jen maličkostí. Mladí se například rádi sami procházeli křivolakými chodbami a sály až do starého Burgtheatru. To jim ovšem arcivévodkyně Žofie zakázala, neboť císaři a císařovně přece příslušelo, aby je do Burgtheatru zavedli určení dvorní úředníci. Sisi rostoucí měrou zraňovalo, že se císař neodvážil nic namítat. František Josef ale věděl, že matka byla zvyklá na poslušnost a nyní tomu chtěla docílit i u své snachy. Později Alžběta uznala, že Žofie nejednala ze zlé vůle, ale způsob, jakým toho chtěla dosáhnout, se jí zdál příkrý.

Cesta do Čech:

První cesta císařského páru začátkem června 1854 vedla na Moravu a do Čech. Byl to projev vděčnosti za prokázanou pomoc a věrnost v roce 1848. Přednostní postavení českých zemí lze poznat i z toho, že první novou řečí, kterou se Alžběta měla učit, byla čeština. Sisi však čeština vůbec nešla. V Brně vystupovala Alžběta poprvé jako mateřská vládkyně země. Navštívila sirotčince, školy, špitál chudých. Její prostý a přirozený způsob vystupování živil naději, že se tato žena jednou ujme sociálních problémů. Pak přijeli do Prahy, kde bydleli na Hradčanech. I zde byly na pořadu dne audience. Když prosebník z Krušných hor líčil nouzi horských obyvatel, zalily se krásné oči Alžběty slzami a jen stěží potlačila vnitřní pohnutí. Zapůsobilo to jako důkaz andělské dobroty nové císařovny. I v Praze císařský pár navštívil různé sociální ústavy, položil základní kámen k jednomu kostelu apod. Na letním sídle v zámku Ploskovicích navštívili i excísařský pár Ferdinanda s Marií Annou. Po celý život ale pociťovala Alžběta nechuť až odpor k české aristokracii. Neboť česká šlechta měla na vídeňském dvoře významné postavení - a byla podporována arcivévodkyní Žofií.

Narození dcer:

Už několik týdnů po svatbě se musela Sisi vzdát oblíbené jízdy na koni: dostavily se příznaky těhotenství. I v této pro ni psychicky tak obtížné situaci zůstala Sisi sama. Po celé hodiny se teď zabývala zvířaty, která si přivezla z Possenhofenu. Především milovala své papoušky. Žofii však tato zábava vadila. Doporučila císaři, aby císařovně papoušky vzal, neboť by se v nich mohla zhlédnout a její děťátko by se mohlo podobat papouškovi. Alžběta se cítila tchýní pronásledována. Obtíže prvních měsíců těhotenství postihly útlou šestnáctiletou dívku plnou měrou. Zvracela, trpěla bolestmi hlavy. Během těhotenství měla Sisi ještě větší deprese. Především proto, že ji Žofie nutila, aby se stále ukazovala na veřejnosti. Alžběta nesnesla předvádět veřejnosti své břicho, aby bylo vidět, že je skutečně těhotná.
Žofie vzala vše ohledně radostné události do svých rukou. Určila, že dětské pokoje budou zřízeny vedle jejích vlastních pokojů, tj. rozhodla o odloučení matky od svého dítěte. Alžběta nemohla uplatnit ani svůj hlas při výběru chůvy. František Josef byl příliš zaměstnán, než aby se mohl více věnovat své choti. Díky stálé císařově nepřítomnosti došly rozbroje mezi Žofií a Alžbětou přímo až k averzi. Přesto vzájemný vztah mladého manželského páru byl velmi dobrý. Zamilovanost Františka Josefa byla jednoznačná a je nepochybné, že mladá Sisi opětovala lásku svého muže a byla s ním šťastná. Později láska vyhasla a císařovna hledala útočiště v úniku z vídeňského dvora (fyzickém i duševním).
Alžbětiným prvním dítětem byla holčička, po babičce pojmenovaná Žofie, která byla i její kmotrou. Ráno 5. 3. 1855 pocítila Alžběta porodní bolesti. Odpoledne po třetí hodině se nakonec po několika pořádných a dlouhých návalech bolesti objevila hlavička a hned potom se dítě narodilo. Sisi řekla: "Ach, teď už je všechno dobré, teď mi je už jedno, co jsem vytrpěla!" Císař propukl v pláč a oba se nepřestávali líbat. Sisi se na své dítě dívala s nadšením a ona i mladý otec byli plni starosti o velké a silné dítě. Když dítě umyli a oblékli, vzala je Žofie do náručí a sedla si i s císařem vedle Sisiny postele. V prvních týdnech po porodu měla Alžběta dcerku jen u sebe.
Malá Žofie zaujímala až do své smrti v 1857 významné místo v srdci babičky. Babičkovská horlivost a přehnaná péče samozřejmě zostřovala rodinné problémy. V dalším roce - 15. 7. 1856 - Sisi porodila další děvče, Giselu, která dostala jméno po manželce prvního křesťanského krále Štěpána I. Uherského, pocházející z bavorského rodu. Kmotrou byla tentokrát vévodkyně Ludovika. Chyběla ovšem při křtu, při kterém byla zastoupena arcivévodkyní Žofií... I druhá dcerka byla odevzdána do péče babičky Žofie.

Konflikty s tchyní:

Sisino vystupování v rodinném kruhu se ale začalo měnit. Začala si uvědomovat své postavení - ona přece byla císařovnou! Rozhodla se odvážit se oponovat dosud všemocné tchyni. Nejdříve šlo samozřejmě o vliv na děti. U císaře zpočátku žádnou podporu nenašla. V září 1856, když byla na cestě po Korutanech a Štýrsku sama se svým mužem, trvala na svém přání mít děti ve své blízkosti. Brzy nato vypukl otevřený spor mezi snachou a tchyní. Žofie se vzpírala. Když Sisi neustupovala, pohrozila arcivévodkyně Žofie tradiční nejsilnější zbraní, že se z Hofburgu odstěhuje. Přesto však nakonec získala Alžběta manžela na svou stranu, který nakonec pokáral svou matku. Žofie tak nikdy nedokázala vychovat Alžbětu podle svých představ.


Smrt malé Sophie:

V zimě 1856/57 cestoval císařský pár do severní Itálie. Alžběta se nechtěla na tak dlouhou dobu odloučit od dětí. Proti silnému odporu arcivévodkyně prosadila, že starší dcerka doprovodí rodiče do Itálie. Několik týdnů po italské cestě navštívil císařský pár další neklidnou provincii - Uhersko. Sisi opět přes odpor tchyně vzala na cestu tentokrát obě dcerky. V Uhrách ale onemocněla desetiměsíční Gisela horečkou a průjmem. Když se uzdravila, ochořela dvouletá Žofie. Její stav byl vážný. Jedenáct hodin zoufalá devatenáctiletá císařovna přihlížela umírání svého dítěte. 29. 5. 1857 dcerka zesnula, oba manželé byli zničeni. Alžběta pro svou dcerku nepřestávala truchlit. Zatímco se císař po čase uklidnil, Sisi se před každým uzavřela a úplně se oddala svému smutku. Tváří v tvář jejímu zoufalství se nikdo neodvážil dělat jí otevřené výčitky. Vztah tchyně, jejímž miláčkem malá Žofinka byla, byl však ledový. Neboť to byla Alžběta, která vzala děti s sebou do Uher přes její odpor. V následujících týdnech došlo u Alžběty k významnému zlomu. Po tomto neštěstí, na němž se necítila být bez viny, vzdala boj o druhé dítě. Nestarala se o Giselu a přenechala ji zcela babičce Žofii.

Vztah se švagry:

V této pro Alžbětu tak těžké době si arcivévoda Max bral belgickou královskou dceru Charlottu, bohatou princeznu s bezvadným rodokmenem. Žofie ji všemožně vynášela proti císařovně. S každým slovíčkem Sisi cítila, jak ji kárají. Z těchto důvodů si obě švagrové nebyly sympatické. S arcivévodou Ferdinandem Maxmiliánem spojovalo císařovnu srdečné přátelství. Ráda proto zahrnovala do svého plánu Terst, aby ho mohla navštívit na zámku Miramare. Mnohem podivněji se utvářel její vztah k oběma dalším bratrům císaře. O jejím poměru ke Karlu Ludvíkovi, favoritovi z jejích dětských a dívčích let, zůstalo z její strany zachováno jen málo osobních zmínek. V 70. a 80. letech jím z neznámého důvodu začala pohrdat. Podobně se utvářel i její vztah k nejmladšímu švagrovi, Ludvíku Viktorovi, s nímž zpočátku udržovala písemný kontakt. Ale najednou se vztah změnil ve skutečnou nenávist. Alžběta zřejmě pohrdala celou habsburskou rodinou - s výjimkou svého muže.

Narození Rudolfa:

V prosinci 1857 se dostavily příznaky dalšího očekávaného císařovnina těhotenství. Opět musela Alžběta skončit s hladovými kúrami a s oblíbenou jízdou na koni. Místo toho měla hodně chodit na procházky. František Josef ji na nich doprovázel, jak jen měl čas. 21. 8. 1858 se po těžkém porodu narodil v Laxenburgu korunní princ. Po významné osobnosti habsburského rodu, který v 1278 dobyl dědičné rakouské země v bitvě na Moravském poli, dostal jméno Rudolf. Radost nad tak dlouho očekávaným korunním princem byla u dvora převeliká a u lidu už proto uctívaná, že toto narození bylo podnětem k velkolepým milodarům. Alžběta se z těžkého porodu zotavovala jen pomalu, především protože nesměla dítě kojit, takže trpěla městnáním mléka a horečkou. Ani v tomto případě nebyla učiněna přes Sisiny prosby žádná výjimka. Jak bylo předem usneseno, kojila dítě výhradně kojná, krásná selka Marjánka z Moravy. Sisina rekonvalescence trvala neobyčejně dlouho. Horečka se vracela stále znovu ještě týdny po porodu. Za těchto okolností nebylo možné, aby Alžběta o dítě pečovala sama. Jako obvykle převzala babička Žofie opět plnou odpovědnost za malého Rudolfa.


Alžběta - Císařovna proti své vůli

7. srpna 2008 v 19:00 | Jana K |  Knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Brigitte Hamannová
Nakladatelství: Brána
Rok vydání: první vyd. 1997, druhé vyd. 2002, třetí vyd. 2011
Počet stran: 448 + 24 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu "Elisabeth - Kaiserin wider Willen", vydaného nakladatelstvím Amalthea Verlag, Wien - München v roce 1981 přeložila Věra Macháčková - Riegerová, verše Šárka Týmlová.


Brigitte Hamannová - Alžběta - Císařovna proti své vůli, 1. vyd.
Anotace:
Obnovené vydání standardní a nejlepší biografie císařovny Alžběty z pera známé rakouské historičky. Císařovna Alžběta, zvaná Sisi, jedna z nejkrásnějších žen Evropy, nebyla na trůně šťastná. Hrad ve Vídni byl pro ni žalářem, nenáviděla svou tchyni, vladařské, manželské a mateřské povinnosti se jí staly přítěží. Po sebevraždě jediného syna Rudolfa ji ovládla touha po smrti, bloudila světem, ale klid nenalezla. Neobyčejné osudy nevšední ženy, k níž je přirovnávána britská princezna Diana.

O autorce:
Brigitte Hamann (rozená Deitert) je historička s obrovským citem pro psaní životopisů, jelikož historická fakta sdílí svým čtenářům přehledně a systematicky. Všechny životopisy, které napsala, se staly bestselery. Narodila se 26. 5. 1940 ve Vídni. V roce 1965 se vdala za vídeňského historika Günthera Hamanna, který zemřel v roce 1994. Od své svatby žije ve Vídni. V roce 1978 se stala doktorkou filozofie. Právě její disertační práce o korunním princi Rudolfovi se stala v roce 1979 jejím prvním bestselerem. Její tvorba je orientovaná zejména na historii rakouského panovnického domu v 2. polovině 19. století.


Moje hodnocení:
Na knize je jistě velmi přínosné, že autorka přibližuje skutečnou císařovnu, žádná kýčovitá klišé, ale holou pravdu. Každý detail z jejího života byl pečlivě objasněn a rozebrán. Velký přínos pro knihu jsou jistě i básně, které císařovna napsala a dále i dochovaný denní tisk a diplomatické dopisy. Knihu Alžběta - Císařovna proti své vůli mohu doporučit všem příznivcům císařovny a dějin Habsburské monarchie 2. poloviny 19. století, kteří mají zájem dozvědět se skutečnosti o jejím životě.

Helene Caroline Therese - „Nené“

7. srpna 2008 v 1:00 | Jana K |  Životopis Helene

Narozena: 4. 4. 1834 v Mnichově
Zemřela: 16. 5. 1890 v Regensburgu
Dynastie: Wittelsbachové

24. 8. 1858 ∞

Maximilian Anton Lamoral von Thurn und Taxis

Narozen: 28. 9. 1831 v Regensburgu
Zemřel: 26. 6. 1867 tamtéž
Dynastie: Thurn und Taxis

Potomci:
Louise Mathilde Wilhelmine Marie Maximiliane (1859 - 1948)
Elisabeth Marie (1860 - 1881)
Maximilian Maria Karl Joseph Gabriel Lamoral (1862 - 1885)
Albert I. Maria Joseph Maximilian Lamoral (1867 - 1952)
Princezna Helene in Bayern.

Císařovna Alžběta - stručné info

6. srpna 2008 v 8:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Alžběta Amalie Eugenie

Narozena: 24. prosince 1837 v Mnichově
Pokřtěna: Elisabeth Amalie Eugenie
Dynastie: Wittelsbachové
Zemřela: 10. září 1898 v Ženevě (zavražděna italským anarchistou Luigim Luchenim)
Pohřbena: v Kapucínské kryptě ve Vídni

Rodiče:
Maximilian Joseph in Bayern (4. 12. 1808 - 15. 11. 1888)
Ludovika Wilhelmine von Bayern (30. 8. 1808 - 26. 1. 1892)

Manžel:
od 24. dubna 1854 Franz Josef I. (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916)

Děti:
Sophie (5. 3. 1855 - 29. 5. 1857)
Gisela (12. 7. 1856 - 27. 7. 1932)
Rudolf (21. 8. 1858 - 30. 1. 1889)
Marie Valerie (22. 4. 1868 - 6. 9. 1924)

Nejvýznamnější tituly:
Rakouská císařovna
Uherská královna

Další tituly:
Česká královna
Chorvatská královna
Benátská královna
Dalmatská královna
Slavonská královna
Haličská královna
Ladomerská královna
Ilyrská královna
Rakouská arcivévodkyně
Krakovská velkovévodkyně
Bavorská vévodkyně
Lotrinská vévodkyně
Salcburská vévodkyně
Štýrská vévodkyně
Kärntenská vévodkyně
Krajinská vévodkyně
Bukovinská vévodkyně
Hornoslezská vévodkyně
Dolnoslezská vévodkyně
Sedmihradská velkokněžna
Moravská markraběnka
Habsburská hraběnka
Tyrolská hraběnka

Přehled všech sourozenců císařovny Alžběty

6. srpna 2008 v 0:00 | Jana K |  Sourozenci císařovny:
1. Ludwig Wilhelm (1831 - 1920), vévoda bavorský
2. Wilhelm Karl (1832 - 1833), vévoda bavorský
3. Helene Karoline Therese (1834 - 1890), vévodkyně bavorská
4. Carl Theodor (1839 - 1909), vévoda bavorský
5. Marie Sophie Amalie (1841 - 1925), vévodkyně bavorská
6. Mathilde Ludovika (1843 - 1925), vévodkyně bavorská
7. Maximilian (*/+ 1845), vévoda bavorský
8. Sophie Charlotte Auguste (1847 - 1897), vévodkyně bavorská
9. Maxmilian Emanuel (1849 - 1893), vévoda bavorský
Tento krásný obraz svých sourozenců dostala Alžběta jako svatební dar.
Popis zleva: Sophie, Max Emanuel, Carl Theodor, Helene, Ludwig, Mathilde a Marie.
Obraz namaloval německý malíř Joseph Karl Stieler.