Srpen 2008

Císařské dětství

13. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Podtitul: Z deníku arcivévody Karla Ludvíka, bratra císaře Františka Josefa
Autor: Gabriele Praschlová-Bichlerová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 1999
Počet stran: 168 + 16 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 7/10

Z německého originálu "Kaiserliche Kindheit - Aus dem aufgefundenen Tagebuch Erzherzog Carl Ludwigs, eines Bruders von Kaiser Franz Joseph", vydaného nakladatelstvím Amalthea Verlag, Wien - München v roce 1997 přeložila Blanka Pscheidtová.
Anotace:
Duben 1844 - srpen 1846
Dětský deník z doby pozdního biedermeieru
Děti ze společensky výše postavených a vzdělaných rodin byly vedeny k zaznamenávání každodenních událostí formou deníků. Každé dítě přistupovalo k psaní jinak a je zajímavé sledovat, jak se svého úkolu zhostil arcivévoda Karel Ludvík. Středem jeho myšlenek byla bezesporu milovaná maminka, ale věnoval se i výuce, studijnímu plánu, hrám, cestování a společně trávenému volnému času s rodiči a bratry. Proto je jeho deník především výmluvným svědectvím o habsburském soukromí a důkazem, že třináctiletý arcivévoda dosáhl po dvou letech určeného cíle: jeho vyjadřovací schopnosti se velmi přiblížily dobovému konverzačnímu tónu společnosti dospělých.
K vrcholným zážitkům historika patří okamžiky, kdy nečekaně narazí na odborně zajímavý a dosud nezveřejněný materiál. Tak se v množství nejrůznějších dokumentů z rakouského císařského domu našel deník arcivévody Karla Ludvíka, který ho začal psát v jedenácti letech a pokračoval v něm pravidelně dva roky. Byla to dobrá příprava pro jeho pozdější společenský život, neboť se musel naučit konverzovat a udržovat rozhovor stejně jako dospělý. Mladý autor byl mladší bratr pozdějšího císaře Františka Josefa, kterého již v dětství určili za budoucího rakouského panovníka. Kniha je věnována pozdnímu dětství Karla Ludvíka a jeho bratrů a dozvíme se, že všichni přikládali největší význam rodinnému životu, jenž překvapivě připomínal všední den a nenáročný životní styl měšťanské domácnosti. Deník nabízí pohled do nejhlubšího soukromí císařské rodiny. Při líčení každodenních zážitků a vzhledem k blízkosti vypravěče k nejvýznamnějším osobám země unikne často dětským ústům hodně spontánního a pravdivého, co by dospělý pisatel nikdy nezveřejnil.

O autorce:
Dr. Gabriele Praschlová-Bichlerová, historička a spisovatelka, se narodila ve Vídni. Napsala mnoho historických děl.

Moje hodnocení:
Velmi zajímavá kniha, která nás nechá nahlédnout do nejhlubšího soukromí císařské rodiny formou deníku jedenáctiletého arcivévody.

Korunu snímám z unavené hlavy

13. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Knihy o císařovně Alžbětě
Podtitul: Soukromý život císařovny "Sissi"
Autor: Gabriele Praschlová-Bichlerová, Josef Cachée
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 1996
Počet stran: 192 str. + 16 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu "...von dem müden Haupte nehm' die Krone ich herab - Kaiserin Elisabeth Privat", vydaného nakladatelstvím Amalthea Verlag, Wien - München - Berlin v roce 1981 přeložila včetně veršů Olga Jeřábková.
Anotace:
CÍSAŘOVNA ALŽBĚTA ZCELA PRIVÁTNĚ
Tato kniha se nejen svým obsahem, ale i celkovým pojetím liší od jiných biografií. Vypráví o soukromém životě císařovny Sissi, jejím způsobu života, denním režimu, o tom, jak se oblékala, jak pečovala o své tělo a vlasy, jak se stravovala, o jejích zálibách, sportovní činnosti, nemocech, kúrách, uměleckém talentu, pověrčivosti, úzkostech a depresích, o jejích cestách i osobách, které ji obklopovaly a sloužily jí a jež si oblíbila. Podává věrný obraz ženy, která se usilovně vyhýbala veřejnému zájmu, dvornímu ceremoniálu a etiketě. Publikace je zpracovaná na základě archivních dokumentů, korespondence a pamětí nejrůznějších lidí, které s Alžbětou přicházeli do styku, a zahrnuje i citáty z císařovnina veršovaného deníku.
Alžběta Habsburská - Wittelsbachová zvaná Sissi byla v soukromém životě rozporuplná osobnost. Vytvářela si svůj vlastní styl, který se jen zřídkakdy shodoval se zásadami dvorního ceremoniálu. Každodenně kontrolovala svou váhu a míry, neboť kult krásy a dokonalé postavy patřil k jejím hlavním zájmům. Kvůli tomu držela přísné diety, i hladovku a aktivně sportovala, aby si udržela mladistvou kondici. Různé zdravotní problémy a nemoci však tento program značně narušovaly, a tak absolvovala zdlouhavé léčebné kúry, aby svou ješitnost aspoň zpoloviny ukojila. Přinášela jí velké oběti: protože měla od dětství špatné zuby, mluvila a usmívala se s téměř zavřenými ústy. Jakmile se jí na tváři objevila třeba jen drobná vyrážka, celé dny se vyhýbala společnosti a v důsledku přibývajících příznaků stáří se zhruba od pětačtyřiceti let nedávala portrétovat ani fotografovat. Císařovna Alžběta vášnivě milovala zvířata, především psy a koně, proto není divu, že jízda na koni patřila k jejím nejoblíbenějším sportům. Umělecky se vyžívala ve hře na citeru a podle svého velkého vzoru Heinricha Heina psala i básně. Věnovala se studiu cizích jazyků a literatury. Vášnivě ráda cestovala a je téměř typické, že její život na jedné z těchto cest i skončil - tragicky a náhle, jak sama předem vytušila.

O autorech:
Dr. Gabriele Praschlová-Bichlerová, historička a spisovatelka, přepracovala části rukopisu z pozůstalosti spoluautora knihy, doplnila ho a rozšířila o citáty z dopisů a soukromých záznamů a o biografické detaily. Ve spolupráci s potomky císařského páru prověřila jejich správnost a některé podrobnosti opravila.
Josef Cachée byl po čtyřicet let pracovníkem rakouských úřadů a a orgánů pro správu zámků. Zasloužil se o obnovení císařských apartmánů ve vídeňském Hofburgu v jejich původní podobě.

Moje hodnocení:
Pěkná knížka, která poodhalí spoustu méně známých informací o císařovně. Na knize je dobré že obsahuje i dopisy a nejrůznější citáty, jak osob z okolí císařovny, tak i z císařovnina deníku, které nejsou tolik známé.

Habsbursko-Lotrinská dynastie

13. srpna 2008 v 20:00 | Jana K |  Fotografie, rodokmeny, zajímavosti...
Habsbursko-Lotrinská dynastie byla v letech 1780 - 1918 panujícím rodem v zemích habsburské monarchie a a tudíž pátou a poslední českou královskou dynastií.
Členové této dynastie pocházejí z manželství poslední habsburské panovnice Marie Terezie a Františka Štěpána I. Lotrinského z rodu lotrinských vévodů. V období let 1780 - 1806 pocházeli z této dynastie císařové Svaté říše římské, od roku 1804 do roku 1918 pak užívali titulu rakouských císařů. Kromě Rakous a Čech vládli jako dědicové Habsburků také v Uhrách; v letech 1765 - 1860 panovali také ve velkovévodství toskánském resp. modenském.
Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, bývá označení Habsbursko-Lotrinská dynastie často zkracováno jako Habsburkové.
Barvy rodu Habsburků - pozdější říšské barvy, vlajka rakouské monarchie
Malý císařský erb na hrudi orla složený ze znaků Habsburků, Rakouska a Lotrinků


Obrazy Helene Thurn-Taxis

13. srpna 2008 v 14:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Helene
Dědičná princezna Helene Caroline Therese Thurn-Taxis na koni - obraz od Adolpha Schreyera.
Helene na obraze Ericha Corrense z roku 1859.
Princezna Helene Thurn-Taxis na obraze.
Další obraz dědičné princezny Helene Thurn-Taxis.
Helene na obraze Josepha Karla Stielera v roce 1854. (výřez z velkého obrazu všech sourozenců, jenž dostala Sisi svatebním darem)
Další, velmi pěkný obraz bavorské princezny Helene.



Fotografie císařovny Alžběty na koni

12. srpna 2008 v 23:00 | Jana K |  Fotografie císařovny Alžběty

Císařovna byla považována za nejlepší jezdkyni své doby...




Carl Theodor - "Gackel"

11. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Životopis Carla Theodora
Narozen: 9. 8. 1839 v Possenhofenu
Zemřel: 30. 11. 1909 v Kreuthu
Dynastie: Wittelsbachové

11. 2. 1865 ∞ 1.

Sophie Marie von Sachsen-Coburg

Narozena: 22. 3. 1845 v Dresden
Zemřela: 9. 3. 1867 v Mnichově
Dynastie: Wettiner

Potomci:
Amalie Maria - "Amélie" (1865 - 1912)
--------------------------------------------------------------
29. 4. 1874 ∞ 2.

Maria Josepha von Braganza - "José"

Narozena 19. 3. 1857 v Bronnbach
Zemřela: 11. 3. 1943 v Mnichově
Dynastie: Braganza

Potomci:
Sophie Adelheid Ludovika Maria (1875 - 1957)
Elisabeth Gabriele Valérie Marie (1876 - 1965)
Marie Gabrielle (1878 - 1912)
Ludwig Wilhelm Carl Norbert Theodor Johann (1884 - 1968)
Franz Joseph Michael Carl Maria Evaristus Quirinus Ottokar (1888 - 1912)
Vévoda Carl Theodor in Bayern.

Maximilian Emanuel - "Mapperl"

11. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Životopis Maxe Emanuela
Narozen: 7. 12. 1849 v Mnichově
Zemřel: 12. 6. 1893 ve Feldafingu
Dynastie: Wittelsbachové

20. 9. 1875 ∞ v Ebenthal

Marie Luise Franziska Amalie von Sachsen-Coburg und Gotha

Narozena: 23. 10. 1848 v Coburgu
Zemřela: 6. 5. 1894 v Possenhofenu
Dynastie: Wettiner

Potomci:
Siegfried August Maximilian Maria (1876 - 1952)
Christoph Joseph Clement Maria (1879 - 1963)
Luitpold Emanuel Ludwig Maria (1890 - 1973)
Vévoda Maximilian Emanuel in Bayern.

Ludwig Wilhelm - "Louis"

11. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Životopis Ludwiga
Narozen: 21. 6. 1831 v Mnichově
Zemřel: 6. 11. 1920 tamtéž
Dynastie: Wittelsbachové

28. 5. 1859 ∞ 1. v Augsburgu (morganatický)

Henriette Mendel, povýšena do šlechtického stavu jako Henriette von Wallersee

Narozena: 31. 7. 1833 v Darmstadtu
Zemřela: 12. 11. 1891 v Mnichově
Dynastie: ---

Potomci:
Marie Louise (24. 2. 1858 - 4. 7. 1940)
Carl Emanuel (9. 5. 1859 - 1. 8. 1859)
--------------------------------------------------------------
19. 11. 1892 ∞ 2. v Mnichově (morganatický)

Antonie Barth, povýšena do šlechtického stavu jako Antonie von Bartolf

Narozena 25. 10. 1871 v Mnichově
Zemřela: 23. 5. 1956 v Garmisch-Partenkirchen
Dynastie: ---

11. 7. 1913 v Mnichově rozvedeni.
Vévoda Ludwig in Bayern.

Marie Sophie Amalie

11. srpna 2008 v 21:00 | Jana K |  Životopis Marie
Narozena: 5. 10. 1841 v Mnichově
Zemřela: 19. 1. 1925 tamtéž
Dynastie: Wittelsbachové

3. 2. 1859 ∞

Franz II. Maria Leopoldo von Neapel-Sizilien

Narozen: 16. 1. 1836 v Neapoli
Zemřel: 27. 12. 1894 v Arco
Dynastie: Bourbon

Potomci:
Maria Christina Pia Anna Isabella Natalia Elisa (1869 - 1870)

24. 11. 1862 přivedla Marie na svět nemanželskou dceru (dvojčata???), kterou měla s belgickým hrabětem Armandem de Lawayss, jemuž byla svěřena do péče.
Marie Sophie in Bayern.

Mathilde Ludovika - "Spatz"

11. srpna 2008 v 21:00 | Jana K |  Životopis Mathilde
Narozena: 30. 9. 1843 v Mnichově
Zemřela: 18. 6. 1925 tamtéž
Dynastie: Wittelsbachové

5. 6. 1861 ∞

Ludwig Maria von Neapel-Sizilien, hrabě von Trani

Narozen: 1. 6. 1838 v Neapoli
Zemřel: 8. 6. 1886 v Paříži
Dynastie: Bourbon

Potomci:
Maria Theresia Magdalena - "Mädi" (1867 - 1909)
Princezna Mathilde Ludovika in Bayern.

Fotografie Helene "Nené" ve svatebních šatech

11. srpna 2008 v 20:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Helene
Helene ve svatebních šatech

Sophie Charlotte Auguste

10. srpna 2008 v 23:00 | Jana K |  Životopis Sophie
Narozena: 22. 2. 1847 v Mnichově
Zemřela: 4. 5. 1897 v Paříži
Dynastie: Wittelsbachové

28. 9. 1868 ∞

Ferdinand Philipp Marie von Alençon-Orléans

Narozen: 12. 7. 1844 v Neuilly-sur-Seine
Zemřel: 23. 6. 1910 ve Wimbledonu
Dynastie: Orléans

Potomci:
Louise Victoire Marie Amelie Sophie (1869 - 1952)
Philippe Emmanuel Maximilien Marie Eudes (1872 - 1931)
Princezna Sophie in Bayern.

Mnichovský palác na Ludwigstrasse

10. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Místa spjatá s císařovnou Alžbětou
Tak tady to všechno začalo... Tady se na Štědrý den roku 1837 přesně ve 22:43 hodin narodila bavorským vévodským rodičům dcera, která dostala jméno Alžběta Amálie Eugenie. Děvčátko bylo nedělňátko, neboť 24. prosinec připadl v roce 1837 na neděli a navíc už při narození mělo děvčátko jeden zoubek, "zub štěstí", jak se v Bavorsku říkávalo. Nikdo v tu chvíli netušil, tím méně otec novorozeného děvčátka vévoda Max, a vlastně ani tušit nemohl, že se z tohoto nenápadného miminka, které právě spatřilo světlo světa, jednou stane rakouská císařovna...
Ale ještě se podívejme o nějaký ten rok zpátky... Vévoda Maximilian von Bayern měl významného švagra. Bratrem jeho ženy Ludoviky byl bavorský král Ludwig I. Ten se ve dvacátých letech devatenáctého století právě zabýval tím, jak dodat svému sídelnímu městu Mnichovu světového vzhledu a lesku. K velkolepým plánům tohoto monarchy patřila výstavba luxusní třídy v klasicistní architekruře. Proto se pro tuto mnichovskou Ludwigstrasse naléhavě hledali stavebníci. Ačkoli si vládnoucí bavorský panovník příliš svého švagra nevážil, jako zájemce o nezastavěný pozemek mu přišel nanejvýš vhod.
A tím tedy začala stavba opulentního městského paláce, zvaného Maxův palác. Teprve druhá světová válka ho proměnila v trosky, na nichž vznikla dnešní Zemská centrální banka.
V tomto městkém paláci vévody Maxe se pramálo dbalo, nebo spíš se dá říct vůbec nedbalo na dvorskou etiketu. Domácí pán vévoda Max měl v oblibě rozverné slavnosti, rozpustilou a především dosti pochybnou a pro královský dvůr nepřijatelnou společnost. Jeho další obrovskou láskou byli koně. Do prostorného nádvoří si proto dal vestavět pravé nefalšované cirkusové šapitó s manéží a balkony, z nichž mohla mnichovská veřejnost obdivovat vévodovy překrásné koně a především jeho výkony v drezuře. Při sestavování programu cirkusových představení se Max nikdy nezatěžoval konvencemi a vůbec nedbal, jakou nevoli tím vzbudí u svých noblesních příbuzných v královské rezidenci. Klidně povolil vystupování i potulným a především dosti podezřelým kejklířským tlupám, které dělali tak šťavnaté vtipy, že si je Mnichované vyprávěli jen šeptem.

Pohled na dnešní vzhled tohoto paláce:

Narození císařovny Alžběty v tomto paláci připomíná rovněž pamětní deska, která je umístěna na levé straně od vchodových dveří do paláce a kde si můžeme přečíst:
Zde se narodila roku 1837 "Sissi" Alžběta, císařovna rakouská a královna maďarská.

Ještě něco málo ke vzhledu paláce:
Palác sestával z trojkřídlé stavby (tříposchoďová) na Ludwigstrasse a na západě byla na tuto připojená čtyřkřídlová hospodářská budova (dvouposchoďová). Naproti této budově byl na západě malý park.

Ještě celkový pohled na Ludwigstrasse z roku 1842, zde při příjezdu a uvítání princezny Marie Friederiky Pruské, která se provdala za pozdějšího bavorského krále Maximiliana II., který nastoupil na trůn po svém otci Ludwigovi I.

A na úplný závěr celkový pohled na dnešní Ludwigstrasse:

Životopis - 2. část - 60. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Politická krize 1859/60:

Když v 1859 kvůli politické situaci musel odjet František Josef do Itálie, Sisi byla ve stavu hysterického zoufalství. Chtěla manžela do Itálie doprovázet, ten však nemohl jejímu přání vyhovět. Císařovna opět podstoupila odtučňovací kúry, denně celé hodiny jezdila na koni, byla zabrána do sebe a utíkala před rodinou. Truchlila a plakala pro nepřítomného císaře.
Když pak došlo k vojenským střetům, Sisi zorganizovala v Laxenburgu špitál pro raněné. František Josef jí psal: "Pod Tvojí ochranou budou (ranění) velmi šťastní." Po krvavých bitvách u Magenty a Solferina bylo zapotřebí ošetřit 62.000 nemocných a raněných. Špitály v Rakousku zdaleka nestačily. S těmito problémy se teď náhle setkala mladá císařovna. V této době se jedenadvacetiletá Alžběta dokonce pokusila dát císaři politickou radu - co nejdřív uzavřít mír. František Josef však manželčiny politické názory neakceptoval. Naopak místo toho napomínal svou paní, aby více jedla, míň jezdila na koni, především ale aby víc spala. Již několik dnů poté, co císař odmítl Sisin návrh uzavřít co nejdříve mír, uznal sám bezvýchodnost této války. Alžbětin politický postoj byl tvořen především ze zcela osobní averze k Žofii.

Krize manželství:

Politická krize v zimě roku 1859/60 šla ruku v ruce s hlubokou osobní krizí císařského páru. Císař se nedělil se svou manželkou o své starosti. O politice mluvil jako dřív jen s matkou, císařovna byla odstrkována stranou. Neshody mezi Žofií a Sisi byly prudší než dřív. Císař se pokoušel vyhnout nekonečným sporům obou žen. V této době se poprvé vynořily pověsti o láskách Františka Josefa. S tím se Alžběta nedovedla vyrovnat. Nedostatečná zkušenost, přecitlivělost, žárlivost na tchyni, nervy napjaté vlivem dlouhé nepřítomnosti manžela - to vše přispělo k tomu, že se nebyla schopna ovládat. Začala provokovat své okolí. Jinak zdrženlivá císařovna začala vyhledávat zábavy. Na jaře roku 1860 organizovala ve svých komnatách 6 plesů. Kromě toho navštěvovala Sisi také velké soukromé plesy. Např. z plesu markraběte Pallaviciniho se vrátila domů až o půl sedmé ráno, když se císař již odebral na hon. Alžběta teď pochopila nešťastné manželství svých rodičů a měla strach, aby se i jí nepřihodilo totéž.
V květnu 1860 se spory mezi Alžbětou a Františkem Josefem natolik vyhrotily, že císařovna odjela v červenci s malou Giselou do Possenhofenu - poprvé po šesti letech. Tato náhlá cesta měla ráz útěku. Sisi použila nový úsek trati Vídeň - Mnichov ještě před oficiálním otevřením, čímž uvedla připravované oslavy do pořádného zmatku. S návratem do Vídně nespěchala. Před narozeninami Františka Josefa 18. srpna se Sisi ovšem musela vrátit, aby zabránila rozruchu. František Josef jel své paní naproti až do Salcburku.
Rodinný mír byl narušen po celý rok. Náznaky zlepšení nepřicházely. Koncem října 1860 se Alžbětin zdravotní stav, vyvolaný nervovými krizemi a stálými odtučňovacími kúrami, tak zhoršil, že plicní specialista dr. Skoda rozhodl, že musí okamžitě do teplejšího podnebí, protože její život by mohl být ohrožen. Lékař navrhl pro zimní pobyt Madeiru, pravděpodobně na návrh samotné Alžběty. (Sisin oblíbený švagr Maxmilián totiž krátce předtím vyprávěl o krásách tohoto ostrova.) Druh nemoci byl zcela nejasný. Tři těhotenství během čtyř let vyčerpala její tělo, především těžký porod korunního prince. Po celá léta trpěla silným kašlem. Pro své tvrdohlavé odmítání přijímat potravu trpěla chudokrevností, nalézala se i ve stavu tělesné vyčerpanosti. Její nervy neunesly takovou zátěž. Opakovaně dostávala záchvaty křečí z neutišitelného pláče. Aby uklidnila své předrážděné nervy, přivykla nadměrnému množství pohybu: denní jízdy na koni často na veliké vzdálenosti, skoky na koni až k úplnému vyčerpání, dlouhé hodiny chůze, cvičení. Pomluvy na dvoře bujely. V této pro užší kruh dvora zřejmé manželské krizi patřily sympatie jednoznačně císaři.

Madeira:

Na Madeiře žila Sisi v najaté vile u moře dosti osamoceně. Toužila po císaři a dětech. Císařovnin stav se sice lepšil, ale cítila se stísněná, téměř melancholická. Často se zamykala ve svém pokoji skoro na celý den a plakala. Jedla málo. S těmito zprávami dorážel kurýr do Mnichova a Vídně, kam dětem putovalo i množství dárků.
Císařovna dělala to, co měla nejraději v Possenhofenu: trávila největší část dne se svými zvířaty. Měla poníky, papoušky a velké psy. Hrála karty, což ve Vídni zase zavdalo podnět pro klepy. Mnoho četla a zaháněla dlouhý čas lekcemi z maďarštiny, které jí dával hrabě Imre Hunyady. Na Madeiře se hojily nejen její plíce, ale především sebedůvěra. Zde si uvědomila svou krásu a své vyzařování prakticky na každého muže. Čím déle trval pobyt na Madeiře, tím víc Sisi zapomínala na vídeňské rozbroje a toužila po svých dětech. Byla rozpolcená ve své touze po Vídni.
Po půlročním odloučení se viděli František Josef a Alžběta opět v květnu 1861 v Terstu. Sisi byla pouhé 4 dny ve Vídni, když její návaly horečky a kašle znovu nabyly hrozivých rozměrů. Stejně jako před svou cestou na Madeiru opět tonula v slzách a vyhledávala samotu. Od svého návratu měla odpor k jakémukoliv jídlu, manžela do své ložnice opět nepouštěla.

Korfu:

Doktor Skoda zjistil v červnu prudké plicní souchotiny a předepsal jako poslední naději pobyt na Korfu. Sisi poznala tento ostrov během návratu z Madeiry a byla plna obdivu k jeho kráse. Pro léčení plicní choroby byl však stejně málo vhodný jako Madeira. Sisi se s ošetřujícími lékaři navíc stále hádala, nervový stav císařovny byl zoufalý. Když Sisi opouštěla Vídeň, plakala a byla nesmírně dojatá a prosila tchyni o odpuštění pro případ, že už by se nevrátila. Mezi obyvateli Vídně zavládlo velké rozčilení a už dva dny po Sisině odjezdu kolovaly po Vídni pověsti, že císařovna zemřela.
František Josef doprovodil svou ženu až do Miramare. Jakmile byla mimo Vídeň, měla těžce nemocná lepší chuť k jídlu. Atmosféra mezi manželi zůstala napjatá. Koncem července poslal císař František Josef na Korfu hraběte Grünneho, zřejmě s příkazem, aby se pokusil o znovunavázání manželských vztahů. Tento pokus úplně ztroskotal, poněvadž Grünne pravděpodobně císařovnu podezříval, že je císaři nevěrná. Rozrušení z Grünneho návštěvy zhoršilo Sisin zdravotní stav. Bránila se jídlu a objevily se těžké deprese. Jako vždy v krizových dobách toužila Sisi po matce a sourozencích, a její sestra Helena Thurn-Taxis se proto rozhodla zajet na Korfu. Zprávy z Korfu se opravdu od Helenina příjezdu lepšily. Sisi jí hodně masa, pije hodně piva, je vyrovnaně veselá, kašle málo, zejména od chvíle, co zase nastalo horko, a podnikají spolu velmi krásné výlety po vodě i na souši. V říjnu odjel na Korfu sám císař, aby se přesvědčil, jak to skutečně vypadá. Odtud popisoval své matce, že Sisi zesílila, je sice ještě v obličeji trochu napuchlá, ale má většinou dobrou barvu a její nervy jsou mnohem klidnější. František Josef chodil se Sisi na Korfu na procházky, ale především si prohlížel opevnění, kasárny a vojenské lodě.
Protože Sisi velmi toužila po dětech, avšak neodvažovala se strávit zimu ve Vídni, dovolil císař, aby děti byly dopraveny do Benátek, kde by mohly prožít se svou matkou několik měsíců. Žofie byla celá bez sebe. Do Benátek se vypravila i Alžbětina matka Ludovika, neboť chtěla na vlastní oči vidět, co vlastně není s její dcerou v pořádku. Shledala, že Sisi vypadá lépe, plicní choroba prozatím ustoupila. Trpěla ale totální chudokrevností, v důsledku čehož se objevoval sklon k vodnatelnosti. Sisi měla občas tak oteklé nohy, že nemohla našlápnout a mohla jen namáhavě kráčet s pomocí dvou osob, které ji podpíraly. Nejhorší ale bylo její špatné duševní rozpoložení. Sisin strach pramenil z toho, že zůstane churavá a bude císaři jen přítěží. "Kdybych měla raději nějakou nemoc, která by mne rychle sklátila, pak by se císař přece mohl znovu oženit a být se zdravou ženou šťastný." I císař navštívil dvakrát svou paní v Benátkách. Když Sisi neměla žádnou návštěvu, bojovala se svým hlavním problémem: s dlouhou chvílí. Její oblíbený koníček pozdějších let, turistika, byl teď kvůli neustále oteklým nohám neuskutečnitelný. Byla většinu času připoutána k domu, trávila dlouhé dny hrou v karty, čtením a sbíráním fotografií.

Návrat do Vídně:

Po téměř ročním pobytu na Korfu a v Benátkách dorazila stále ještě těžce nemocná císařovna v květnu 1862 do Reichenau a odtud jela na léčení do lázní Kissingen, aniž se zastavila ve Vídni. Diagnózou byla tentokrát vodnatelnost. Obyvatelstvo mátly stále se různící zprávy o císařovnině zdraví, o jejích tajuplných dalekých cestách. Pod přísným dohledem dobrého psychologa dr. Fischera (který znal Sisi od dětství) se Sisin stav rychle lepšil. Přesto ani teď si ještě Sisi netroufala zpět do Vídně a raději utekla do Possenhofenu, kde sbírala síly k nevyhnutelnému návratu k vídeňskému dvoru a k manželskému životu. S tímto počinem však nesouhlasili na vídeňském dvoře, byla přece císařovna. Nakonec zasáhl Alžbětin otec vévoda Max. Znemožnil jí další pobyt v Possenhofenu, takže musela zpět ke svému muži. Pár dní před císařovými 32. narozeninami se Sisi překvapivě vrátila zpět do Vídně.

Proměna:

Za téměř dvouleté odloučení od manžela a od vídeňského dvora se mladá císařovna změnila. Stala se velmi sebevědomou a energickou, dovedla teď účinně prosazovat své zájmy. Císař se k ní - ve stálém strachu, že by jeho paní při první nevoli mohla zase vyrazit pryč - choval opatrně a s nekonečnou trpělivostí.
Jakmile se císařovna viditelně uzdravila, čekalo se na další přírůstek do rodiny. Císař si přál dalšího syna k zajištění nástupnictví trůnu. Císařovna však nechtěla o ničem takovém slyšet. Nalezla podporu u dr. Fischera z Mnichova. Jasně prohlásil, že další těhotenství zatím nelze uskutečnit. Mezitím se Sisi znovu začala věnovat turistice a jízdě na koni. Utíkala do samoty, po večerech se procházela v malé zahradě. Jak jen mohla, odmítala každý doprovod. Bylo to složité, neboť císařovna musela být císařovnou v každém okamžiku, s přiměřeným doprovodem a nesměla jako plachá srnka sama proklouznout dlouhými chodbami Hofburgu, jak to Sisi ráda dělávala. Přece jen se začala ale účastnit znovu nejdůležitějších podniků. Byla však velmi plachá a skromná.
Na podzim 1863 byla rozhodnuta mexická záležitost Maxe a Charlotty. Arcivévodkyně Žofie i mladá císařovna se tohoto dobrodružství svorně obávaly a nevěřily v jeho dobrý výsledek. 19. 4. 1864 mladý pár odcestoval. Sisi projevila hluboký soucit s těžce zkoušenou matkou, která už se dávno vzdala své náklonnosti k snaše Charlottě.

Rudolfova výchova:

Mezitím obě císařské děti povyrostly. Zatímco Gisela byla jen průměrně nadaná, korunní princ byl už jako velmi malý mimořádně inteligentní a předčasně vyzrálý hoch. Když však výchovné metody Gondrecourtovy přesáhly únosnou mez, císařovna si doslova vydupala pro svého syna nového vychovatele, Josepha Latoura. Dala císaři ultimátum: Buď půjde Gondrecourt, nebo ona. Spolu s tím rozhodla, že chce mít pod dozorem všechny otázky týkající se výchovy dětí i jejich okolí. K tomu připojila i svou osobu. Ještě před dvěma lety by se trápila, vzlykala by a plakala. Teď se rozhodla klást požadavky a císař ji poslouchal. Arcivévodkyně Žofie ustupovala stále víc, protože už si nemohla být jista svým synem. Alžběta nyní byla ta silnější. Mohla vykonávat na svého muže nátlak - odpíráním nebo hrozbami, že zase opustí Vídeň.

Alžbětina krása:

Sebevědomí čerpala Alžběta také z toho, že její krása neuvěřitelně rozkvetla. Pověstná krása císařovny Alžběty se rozvíjela velmi pomalu. V dětství byla spíš drsným, chlapeckým stvořením s kulatým selským obličejem. Za největší krásku platila její nejstarší sestra Helena. Ve věku na vdávání (tj. 14 - 15 let) byla sice rozkošná, svěží, sportovní, ale ještě ne zcela vyvinutá a trochu melancholická, ale to jí však dodávalo zvláštní půvab. Sisi od prvního dne svého manželství hladověla, byla často unavená, velmi chudokrevná. To vše jejímu vzhledu neprospívalo. Její postava se žensky zaoblila především díky třem porodům v prvních čtyřech letech manželství. Mnoho pohybu a stálé odtučňovací kúry jí však uchovaly štíhlou, půvabnou postavu. Ta se denně proměřovala, až 3x denně byly zjišťovány míry a váhy, které se zapisovaly do zvláštní knihy. Vyrostla v této době na 172 cm, čímž přerostla o několik cm i svého manžela. Alžbětina váha zůstala po celý život dosti stálá: vážila kolem 50 kg. I její míra kolem pasu se po celý život sotva změnila: měla neuvěřitelných 50 cm. Tento svůj proslulý štíhlý pas zdůrazňovala tak silným šněrováním, že často nemohla ani popadnout dech. Zachované míry kolem boků (62 - 65 cm) ovšem vzbuzují pochybnosti, zřejmě se tenkrát měřilo výš.
Císařovniny odtučňovací kúry, které pěstovala celý život, sloužily kromě jiného také k tomu, aby se nemusela účastnit společného rodinného stolování. Alžběta si nechávala své dietní pokrmy servírovat ve svých pokojích. Byly to podle denní doby ledové mléko, syrová vejce, tokajské víno, šťávy ze zeleniny nebo ze syrového hovězího masa. Císařovna principiálně proti dobrému a vydatnému jídlu nic neměla. Když byla na cestách se svými sestrami, padaly všechny dietní zábrany. Velmi ráda jedla čokoládu, krémové dorty, sorbety a zmrzlinu a kromě toho měla ráda šampaňské. Za svůj život vyzkoušela stovky diet a neustále sbírala informace o všech metodách hubnutí.
Prostí lidé brzy rozpoznali krásu mladé císařovny, u dvorské společnosti to měla Sisi ale těžší. O samotě na Madeiře a Korfu si uvědomila svou mimořádnou krásu. Na Madeiře měla Sisi velkého ctitele - hraběte Imre Hunyadyho, na němž si mohla vyzkoušet sílu svého sex-appealu. Nikdy ale nepřekročila určité meze, vždy zůstala nedotknutelnou chladnou kráskou, která se nechala jen zbožňovat a nikdy nikomu nepovolila ani sebemenší sblížení. K ženám naopak uměla být velmi srdečná, milá, sesterská. Ale oblíbila si jen krásné ženy jakéhokoliv společenského postavení. Sisi si založila v roce 1862 v Benátkách album krásek, jehož nejčastěji zobrazovanou ženou byla Alžbětina sestra Marie Neapolská, "hrdinka z Gaety".
Pověst o mimořádné kráse začínala Alžbětě působit potíže. Při každém veřejném vystoupení musela Sisi snášet zvědavé a kritické pohledy diváctva. Při Alžbětině vrozené skromnosti a plachosti tato veřejná vystoupení vyvinula opravdový strach před cizími lidmi. Úzkostlivě a křečovitě se snažila skrývat své vady na kráse, hlavně své špatné zuby. Alžbětina nejistota byla tak silná, že při hovoru otvírala rty co nejméně, aby zuby neukazovala. Její výslovnost byla proto nanejvýš nezřetelná, sotva srozumitelná a navíc tak tichá, že to bylo spíše šeptání než mluvení. Bylo s ní opravdu obtížné udržet konverzaci. Tato mlčenlivost a málomluvnost byla hodnocena jako projev nedostatku inteligence. Sisi vycítila tento negativní úsudek a stáhla se ještě víc ze skutečného nebo zdánlivě nepřátelského okolí.
Jak Alžběta stárla, tím namáhavější byl její boj o udržení její slavné krásy. Podařilo se jí stálým hladověním zůstat štíhlá, ale péče o pleť byla velice složitá. Prostředky, jimiž se Alžběta snažila uchovat svou krásu, byly noční obličejové masky ze syrového telecího masa, v době jahod jahodová maska, teplé koupele z olivového oleje k zachování vláčné pleti. Spala často s vlhkými šátky na stehnech a pila strašnou směs z pěti nebo šesti bílků se solí. Když se dostavily první příznaky stáří, chtěla si udržet svou proslulou krásu násilím. Mučila své štíhlé tělo po celé hodiny gymnastickými cvičeními - na bradlech, na kruzích, s činkami a závažím všeho druhu. V každém zámku, který obývala, si dala zařídit tělocvičnu, které denně pilně využívala. Úspěch hladovění a cvičení se nedal přehlédnout, téměř 30 let byla její krása nedostižná. Vystoupení čtyřicetileté císařovny na velkých plesech vyvolávalo dojem pohádkové nádhery.

Alžbětiny vlasy:

Alžběta pečovala o svou krásu výlučně pro sebe, pro udržení svého sebevědomí. Nepotřebovala vychutnávat obdiv davu. Považovala své tělo za umělecké dílo. Její krása jí dávala pocit vyvolenosti, odlišnosti. Alžběta líčila neteři Marii Larischové, jak si ošklivila dobu svých těhotenství, která dočasně znetvořila její souměrnou postavu. Čas od času ji dokonce přemohla nepřirozená nenávist vůči vlastním dětem: "Děti jsou prokletím ženy, protože ničí její krásu, která je největším darem božství." Snad nejvíc pečovala Sisi o své nádherné vlasy, které přecházely z tmavě plavé do kaštanově hnědé a během let dosáhly délky až na paty. Císařovnu vždy rozladilo, když jí vlasy vypadávaly, byla špatně učesaná nebo měla nesympatickou kadeřnici. Proto si našla svou oblíbenou kadeřnici Fanny Feifalikovou (v dvorním divadle). Alžběta považovala své vlasy za korunu své krásy, na kterou byla velmi pyšná. Ještě v 50 letech neměla jediný šedivý vlas. Denní česání považovala za posvátný obřad. Po skončení obřadu česání musely být Alžbětě předloženy vyčesané vlasy na stříbrném podnose. Podle císařovniny nálady a podle množství vypadaných vlasů následoval trest, leckdy i ve formě políčku. Váha záplavy vlasů byla tak velká, že z ní měla Alžběta často bolesti hlavy. V takových případech zůstávala ráno po celé hodiny sedět ve svých komnatách s vlasy zavěšenými na stuhách do výšky, čímž se zmenšila tíha vlasů a k rozbolavělé hlavě pronikl vzduch. Během každodenního dvouhodinového česání absolvovala Alžběta např. písemná cvičení, přičemž plnila listy papíru s dětskou horlivostí. Psala velmi rychle, při držení pera křivila prsty. Upřeně sledovala papír a špičku pera. Písmenka se ale hrnula nespoutaně a překotně. Pak dělala velké kaňky fialovým inkoustem, jemnými pijáky poházenými kolem ní osušovala každou stránku, bušíc na ně dlaní ruky.

Přirozenost:

Alžbětin styl v módě byl zdrženlivý, nikdy se neoblékala nápadně, ale vždy vybraně a vkusně. Odmítala parfémy a líčidla. To náleželo k Alžbětinu ideálu krásy: pro ni bylo krásné především štíhlé, zdravé a půvabné tělo, světlá pleť a nádherné vlasy. Milovala přirozenost a odmítala lesk kočičího zlata. V 1865 při jednom dvorním diner Sisi řekla náhle svým tichým, příjemně znějícím hlasem: "Já jsem tak nešikovná," přičemž zrudla. Rozlila na ubrus sklenku římského punče. Císař jí hned přišel na pomoc a byl tak galantní, že převrátil další skleničku, načež nastal velký zmatek. Hned přinesli ubrousky a škoda byla napravena. Stejně okouzlující vedle červenání byl i její přirozený, trochu rozpačitý smích, jímž příhodu doprovázela, zatímco ostatní setrvali v uctivém mlčení.

Sympatie k Uhersku:

Alžbětiny sympatie k Uhersku pramenily nejprve z její opozice k vídeňskému dvoru. Žofie naléhala, aby se i mladá císařovna chovala k Čechám s vděčností - především aby se naučila česky. Ale právě proto, že toto přání pocházelo od Žofie, nedostala se Sisi v tomto jazyce daleko. Stěží uměla české číslice, nepříliš se jí dařilo přednášet krátké naučené proslovy v češtině. Tím zajímavější se pro ni stávali Uhři. Po návratu z Korfu v únoru 1863 prosadila Sisi svou vůli a zajistila si pravidelné vyučování v maďarštině. Žofie ani Franz Josef jí to nechtěli dovolit s odůvodněním, že maďaršitna je stejně příliš těžká, že se jí Sisi nikdy nenaučí, když už měla s češtinou takové problémy. Tento odpor Sisi tím víc povzbudil. I vévodkyně Ludovika, Alžbětina matka, byla podobného názoru. Proto zavládlo nad Sisinými rychlými pokroky velké překvapení. Alžběta byla velmi pyšná na své jazykové znalosti. Přestože perfektně mluvila maďarsky, s maďarským pravopisem měla až do konce života problémy.

Ida Ferenczy:

Tyto pokroky se nedaly připsat jen jejímu učiteli maďarštiny, duchovnímu profesoru Homokymu, nýbrž především něžnému uherskému děvčátku, které si císařovna v 1864 přivedla do své blízkosti, Idě Ferenczyové. Až do Alžbětiny smrti zůstala Ida nejbližší důvěrnicí o čtyři roky starší císařovny. Znala všechna její tajemství, obstarávala její nejsoukromější korespondenci, byla pro ni nepostradatelná. Dodnes je záhadou, jak se dostala na vídeňský dvůr. Jisté je, že Ida byla důvěrnicí uherských liberálů, kteří pracovali pro vyrovnání, především Gyuly Andrássyho a Franze Deáka. A příchod Idy na vídeňský Hofburg byl počátkem Sisina nadšeného angažování pro uherské vyrovnání. Ida zůstala uzavřená, šikovně se vyhýbala všem klepům, byla přímo tělem i duší oddána své vládkyni a přítelkyni Alžbětě (a to i po její smrti). Během svého života dovolila císařovna proniknout do své blízkosti jen několika málo lidem. Ida Ferenczyová byla jako jedna z mála odměněna tykáním a Alžběta si ji zamilovala jako sestru. Koho Alžběta poctila tím, že mu projevila svou přízeň, od toho očekávala, že jí zachová věrnost.
Sedmadvacetiletá císařovna trávila denně mnoho hodin se svou novou předčitatelkou. Maďarština se stala čímsi jako tajnou řečí těchto dvou žen, téměř nikdo jí na vídeňském dvoře nerozuměl. V červnu 1866 si dala Ida poslat z Uher Deákův portrét s vlastnoručním podpisem: "...důvěrně říkám, že si to přeje Její Veličenstvo, nesmí se to ale nikdo dovědět." Deákův obraz visel až do Alžbětiny smrti nad její postelí v Hofburgu.

Před uherkým vyrovnáním:

Císařský pár se v lednu 1866 vydal na několikatýdenní cestu do Uher. Program návštěv byl pro císařský pár namáhavý. Přestože Alžběta ve Vídni velice vzdychala nad každým oficiálním přijetím a považovala je za obtěžování a omezování osobní svobody, zde v Uhersku se disciplinovaně podřídila své úloze královny. Svobodomyslnost, přímočarost a otevřeně projevovaný temperament uherské aristokracie (např. v podobě čardáše či "napůl nahé toalety dam", což bylo trnem oku Vídni), to pro Alžbětu bylo magnetem, který ji přitahoval. Přesto i zde v Budapešti Sisi onemocněla a musela zůstat 8 dní na lůžku - k žalu mnoha lidí. Po pětitýdenním pobytu se císařský pár vrátil počátkem března zpět do Vídně. Ale Sisi chtěla co nejdříve znovu do Uher. Vymyslela s Idou plán, že svou obvyklou letní léčbu tentokrát uskuteční v uherských lázních Füred na Balatonu.
Vážná politická situace v říši vyvrcholila krutým krveprolitím u Sadové 3. 7. 1866. I Alžběta byla touto situací znepokojena. S těžkým srdcem odřekla své léčení ve Füredi, stejně jako pobyt v lázních Kissingen. Císařovna byla v těchto dnech plných starostí ve Vídni po boku svého muže. Teď konečně zapomněla na své soužení, rozmary a postonávání. Měla dokonalý přehled o politických a vojenských událostech. Císařovna byla od rána do večera na nohou, aby poskytovala útěchu mnoha raněným, které přivážely vlaky na vídeňské Severní nádraží. Její nasazení oceňovala tchyně i veřejnost. Při návštěvách špitálů se však nedalo přehlédnout, že se císařovna zdržovala déle a častěji u uherských vojáků.

Vyrovnání s Uherskem:

Mezitím pruská vojska postupovala denně blíž k Vídni. Na dvoře se balilo, nejcennější věci se přepravovaly do Uher. I Alžběta opustila 9. 7. 1866 Vídeň a odjela do Budapešti. Po třech dnech se vrátila do Vídně pro děti, které teprve dopravili z Ischlu do Vídně. Žofie se nad dočasným útočištěm pohoršovala. Bylo jí velice nepříjemné, že se právě Uhersko mělo stát útočištěm císařské rodiny. Ona osobně zůstala v Ischlu. Sisino rozhodnutí jet právě do Uherska bylo politickou akcí nejvyšší důležitosti. K pozornost vzbuzujícímu gestu císařovny došlo při loučení na nádraží ve Vídni: políbila veřejně ruku svému na všech stranách ponižovanému manželovi. Obliba Františka Josefa totiž klesla u válkou a bídou sužovaného obyvatelstva na nejnižší bod. Kolovala pověst, že císař Maxmilián se vrací z Mexika a převezme regentství v Rakousku. V této situaci stála jinak tak kritická císařovna plně po boku svého muže. Po příjezdu do Budapešti byla císařovna s dětmi nadšeně uvítána. Každodenními, stále energičtějšími dopisy naléhala na svého císařského manžela; podporovala uherské požadavky a nutila Františka Josefa k řešení. Gyula Andrássy dovedl v Alžbětě velmi obratně vzbudit pocit, že je zachránkyní Rakouska (a Uherska). Za celý svůj život nepsala Alžběta nikdy tak dlouhé dopisy svému muži jako nyní. Formulace jejích politických přání se rovnaly vydírání. František Josef ustoupil, ačkoliv Sisina neústupnost v požadavcích ohledně Uherska roztrpčovala císaře a silně zkalila jejich manželské soužití. Alžběta pracovala s neuvěřitelným fanatismem a energií jen pro jeden cíl: pro uherské vyrovnání. Sisin egoismus šel ještě dál. V době nejvyšší nouze a nejnutnější šetrnosti projevila naléhavé přání koupit v Uhersku zámek. Císařovna se nestarala o to, že válkou poničené a hladovějící obyvatelstvo teď muselo bojovat i s rozsáhlou nezaměstnaností, viděla jen své pohodlí a potřebu co nejlépe se zabydlet v milovaném Uhersku. Chtěla proto zámek na venkově: Gödölllő.
Císař jí toto tak vytoužené přání kvůli nedostatku peněz odmítl. Na císařovy narozeniny 18. 8. 1866 se musela Sisi dostavit do Vídně, za což jí František Josef téměř poníženě děkoval. Děti zůstaly v Budapešti. Alžběta se vrátila hned zpět, 19. 8. byl totiž svátek sv. Štěpána, uherského zemského patrona. Mezitím se i v Uhrách rozšířila cholera. Přesto Sisi, která měla vždy takovou starost o své zdraví, zůstávala s dětmi v Budapešti. Až počátkem září odjela Alžběta s dětmi do Ischlu a pak do Vídně. Císař navštívil koncem října válkou těžce zpustošené Čechy. Alžběta ho nedoprovázela, nepociťovala povinnost projevit se v těchto nešťastných dobách také jako dobrá královna Čech.
Uhři poukazovali stále jen na bezpráví, které se na nich císař v 1848 dopustil. I zde císařovna zaujala rozhodné stanovisko. Bez pochybností kritizovala tehdejšího Františka Josefa. Současně se ale pokoušela velmi obratně překlenout staré spory. Císař se opět ocitl mezi dvěma ženami, Žofií a Alžbětou. Alžběta ukazovala své pohrdání Vídní. Šlo-li o oficiální přijetí, měla bolesti zubů nebo hlavy. Neobjevila se ani na bohoslužbě Vzkříšení o Velikonocích. Skvěla se ale v plné kráse, když se u dvora ukázal nějaký Maďar. Svému císařskému manželovi se stávala záměrně vzácnou, vnucovala mu svou vůli.
12. 3. 1867 byla obnovena uherská ústava, z císařství rakouského se stalo nyní dvoustátí Rakousko-Uhersko se dvěma hlavními městy, dvěma parlamenty a dvěma vládami. Deák a Andrássy děkovali Alžbětě a nazvali ji Krásnou Prozřetelností pro uherskou vlast. Vyrovnání bylo jejich společným dílem. Chystala se korunovace Veličenstev.

Korunovace:

Ceremoniál čtyřdenních korunovačních slavností byl tak složitý, že byla nutná důkladná zkouška s Veličenstvy. I přesto, že to byly uherské korunovační slavnosti, představovaly pro ni nepříjemnou povinnost a s největší radostí by se jim vyhnula: "Korunovace bude strašné utrpení..." Během generální zkoušky přišla zpráva o tragické smrti osmnáctileté arcivévodkyně Mathildy, nejmladší dcery arcivévody Albrechta. Na oficiální smutek ale nezbylo mnoho času. Jedině dvorní ples a slavnostní představení v Národním divadle byly odřeknuty.
Podle staré tradice bylo úkolem královny, aby vlastnoručně opravila korunovační roucha. Tentokrát byla oprava zvlášť nutná, protože korunovační insignie a roucha po revoluci v roce 1848 Kossuth zakopal, a než byla objevena, ležela čtyři roky ve vlhké zemi. V uherských novinách se bylo možno dočíst, že Alžběta za podpory své desetileté dcery Gisely nejen zalátala slavnostní plášť sv. Štěpána, ale i děravé korunovační punčochy. Alžběta prý také opravila výplň Svatoštěpánské koruny a přizpůsobila ji obvodu hlavy svého manžela.
Korunovační den byl stanoven na 8. 6. 1867, jehož nepochybným vrcholem byla královna; byl to její triumf. Dva akty milosti uvedly po korunovaci celé Uhersko do stavu nadšení. První byla všeobecná amnestie pro všechny politické prohřešky od 1848, jakož i navrácení všech zabavených statků. Druhý velký akt milosti byl provokací pro všechny Neuhry. Tradiční korunovační dar - obnos 100.000 zlatých - byl na návrh Andrássyho odevzdán vdovám, sirotkům a invalidům honvédské armády (uherské národní armády, která v letech 1848/49 bojovala proti armádě císařské). Velká část těchto císařských milostí měla svůj zdroj nepochybně v Alžbětině aktivitě.

Korunovační dary:

Uherský národ věnoval královskému páru ke korunovaci zámek Gödölllő jako soukromou rezidenci. Byl obklopen asi 10.000 ha velkým lesním územím, které se výborně hodilo k honitbě. Tento dar byl Alžbětiným vítězstvím. Sisi mnoho měsíců v roce trávila v Gödölllő. Vyrovnání odplatila Alžběta i manželskou náklonností. Její dopisy Františku Josefovi v této době jsou plné něžností. Všechny dopisy svému muži a dětem už psala Sisi jen v maďarštině. Darem Alžběty Uhersku i jejímu muži byla její ochota vzdát se svého tvrdohlavého odporu a ještě jednou mít dítě. Tuto velkou oběť přinesla výhradně uherskému národu. Tři měsíce před očekávaným porodem se pak usadila v Budapešti, kde bylo vše připraveno k narození dítěte. Čím víc si císařovna získávala sympatie Uhrů, tím víc je ztrácela u obyvatelstva rakouských zemí.

Valeriino narození:

22. 4. 1868 přišlo v Budapešti na svět Sisino nejmladší dítě, Marie Valerie. Úleva, že ne syn, ale darem byla Uhrům dána dcera, byla ve Vídni veliká. Ve Vídni se spekulovalo, že otcem je Gyula Andrássy. Otcovství Františka Josefa je ale nezpochybnitelné. Valerii nazývala Alžběta "jedináčkem", bylo to její jediné dítě, které se rozhodla vychovávat zcela sama podle svého uvážení. Věnovala se svému nejmladšímu dítěti s převelikou, bezmeznou láskou. Chatrné zdraví malé Valerie udržovalo Alžbětino okolí v napětí, neboť ta reagovala nepřiměřeným rozčilením na každou bolest zoubků i na každé drobné zakašlání dítěte.

"Lýtková soutěž":

Alžbětina vítězství v polovině šedesátých let (Rudolfova liberální výchova a vyrovnání s Uherskem) a smrt císaře Maxmiliána v Queretaru zlomily Žofiinu životní odvahu. Stala se zbožnější a vzdala se boje proti Alžbětě. Žofie se energicky odmítala setkat s "vrahem" Maxe, Napoleonem III., který přicestoval v srpnu 1867 do Salcburku, aby vyjádřil císařské rodině svoji soustrast nad smrtí Maxmiliána. Alžběta se také nechtěla setkání zúčastnit, neboť pociťovala příznaky těhotenství. Ale tentokrát její nářky nepomohly. Politické výsledky setkání byly velmi chatrné. Tím více pozornosti ale na sebe poutaly obě císařovny. Alžběta a Eugénie byly zřejmě nejkrásnější ženy své doby. Tyto ženy neprojevovaly na veřejnosti žádné přátelství, přesto si celkem rozuměly. Alžběta jednou v poledne navštívila nenápadně a docela soukromě císařovnu Eugénii. Hrabě Wilczek se pak stal svědkem slavné lýtkové soutěže, když i přes přísný zákaz přišel oznámit návštěvu Eugéniina manžela Napoleona. Obě císařovny si před zrcadly poměřovaly centimetrem lýtka, nejkrásnější, jaká se tehdy nalézala v celé Evropě.

Životopis - 4. část - 80. a 90. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Poslední cesta na Britské ostrovy:

Nová irská cesta nebyla už politicky únosná. Alžběta se musela smířit s tím, že svou jezdeckou cestu absolvuje do Anglie. Rakouští řemeslníci byli vysláni, aby přestavěli dům, tak jako před ostatními cestami císařovny. Především musela být vestavěna kaple a tělocvična a všude v domě musely být zavedeny elektrické zvonky. Na malém nádraží ve Wrenbury byla vybudována další čekárna, protože lovecká společnost zde nastupovala do zvláštních vlaků, které ji dopravovaly na závody. Nová seřaďovací kolej byla nutná pro vozy na dopravu koní. Tyto a podobné úpravy byly obdobné jako předtím v Easton Nestonu a Cottesbrooku. Protože se Alžběta nevzdávala naděje, že přece jen ještě bude moci cestovat do Irska, uskutečnily se současně i v irském Summerhillu nákladné přípravy. Nakonec zůstala v Anglii a proto tam svezli všechny koně: z Vídně, Gödöllő i z Irska. Císařovna využila z 28 možných loveckých dnů 22. Middleton byl stále po jejím boku. Byla mimořádně dobře vytrénovaná, ale namáhavé hony po boku o deset let mladšího Baye ji vyčerpávaly mnohem víc než dřív.
Naposledy lovila Alžběta v Anglii v roce 1882. Ale Middleton už nebyl po jejím boku a s nikým jiným ji lov už vůbec nebavil. Náhle se vzdala této své vášně a nechala všechny koně ze své anglické stáje prodat. Jeden úsek jejího života skončil.
V 80. letech zajela Alžběta sice ještě několikrát do Anglie, ale jen aby se tam mohla koupat v moři. Bay Middleton se oženil koncem roku 1882. Zřejmě udržoval s císařovnou dál tajnou korespondenci. Oba se také ještě několikrát setkali.

Záliba v chůzi:

Konec jezdeckých honů a denního jezdeckého tréninku znamenaly pro císařovnu náhlé vakuum. Teď, když to vše dosti náhle skončilo, mohlo si její tělo jen těžko navyknout na klidný císařský život. Svoji mimořádnou touhu po pohybu uspokojovala teď jiným způsobem: každodenní, celé hodiny trvající chůzí ve velmi rychlém tempu. "Chůze je pro mne takovým požitkem, že ztrácím pojem o čase. Jdu a mé tělo je neunavitelné," řekla. Aby nepřepínala málo trénované dvorní dámy, jel za nimi často kočár, do něhož dámy mohly nastoupit, když už dál nemohly. Císařovna ovšem vydržela celé hodiny. Ani lijáky a sněžení jí nemohly zabránit v chůzi. Nosila pevné turistické boty, tmavou hrubou sukni z pevné látky a kazajku. Proti slunci a proti zvědavým pohledům se chránila velkými, velmi nemotornými deštníky z kůže. Samozřejmě dělala všechno možné, aby si zachovala svou anonymitu. Když zašla do některého venkovského hostince, volila vždy místo v nejzazším koutě. Nic ji netěšilo víc, než když mohla nepoznána vypít své mléko a zase odejít. Císař přijímal i tento vrtoch své paní s trpělivostí a ohleduplným humorem - i když Alžběta stále častěji překládala své vycházky na noc, protože se cítila méně obtěžována zvědavci. V létě 1885 se např. vydala v Zell am See v jednu hodinu v noci na cestu na Schmittenhöhe, doprovázena jednou dvorní dámou a několika horskými vůdci, kteří nesli svítilny.
Jiným prostředkem, jak naplnit touhu po pohybu, bylo šermování, které ovšem také brzy vyústilo v namáhavou práci. Zatím brala Alžběta denně dvě šermířské hodiny, k tomu navíc patřila obvyklá cvičení a gymnastika.

Veřejná vystoupení:

V 1882 se císařovna podvolila prosbám armády, aby se objevila na koni při jedné vojenské přehlídce vedle císaře a korunního páru. Alžbětin kritický postoj k vojsku byl ve Vídni známý. Císařovna se dokonce při oficiálních cercles na císařském dvoře vyhýbala vysokým důstojníkům a nepoctila je nikdy oslovením. Veřejné vystoupení na vojenské přehlídce stálo císařovnu tedy jisté přemáhání. Ještě jednou projevila císařovna v tomto roce dobrou vůli: doprovázela císaře v září 1882 na oficiální cestě do Terstu na oslavu 500. výročí příslušnosti Terstu k Rakousku.
Doprovod na Alžbětiných cestách byl pokaždé značný: nejvyšší hofmistr, dvorní dámy, komorné, tajemníci, kadeřníci, lazebnice, kuchařky, cukrář, kočí, stájový personál a "chlapci ke psům." Většinou cestovala i malá Valerie a s ní její vychovatelé a učitelé. Téměř vždy také jeli lékař a kněz. Všichni výše postavení měli přirozeně vlastní služebnictvo (komorné a sluhy). Doprovod císařovny tak většinou čítal 50 - 60 osob, které byly vždy ubytovány ve stejném domě nebo v bezprostřední blízkosti.

Vztah manželů:

Alžběta ve vztahu k mužům neučinila nikdy nic nesprávného. Dodávala ovšem bohatou potravu klepům svým nezvyklým způsobem života. Její plachost před lidmi a s tím spojená opatření (častá nepřítomnost ve Vídni, zamřížované průchody v zahradě, proslulý závoj, zahalující vějíře a deštníky), vzbuzovala nedůvěru. Že nebylo císařské manželství harmonické, se nedalo za těchto okolností utajit. Smíření kolem uherské královské korunovace a narození Valerie zůstalo pouhou epizodou. Stále znovu docházelo ke sporům. Většinou končily diskuse tím, že Alžběta odcestovala. Každý na dvoře také věděl, jak silný je vliv Alžběty na jejího muže, jak velmi ho ovládá - a jak pokorně přímo žebronil o její přízeň. Ona byla zbožňovaná, jejím náladám se podroboval - a ona se svými důkazy přízně byla velmi skoupá.
Vzájemný vztah manželů podtrhuje dlouholetá císařova svéráznost: od 60. let podepisoval své dopisy Alžbětě jako "Tvůj ubohý maličký," "Tvůj osamělý mužíček," "Tvůj chlapeček". Císařovna ho oslovovala "Můj maličký." Žárlivost Františka Josefa ji vždy znovu podněcovala ke škádlení. Na druhé straně nenechala nikoho na pochybách, že je dobře zpravena o slabosti Františka Josefa pro ženské pokolení. Alžbětino pochopení šlo později tak daleko, že zprostředkovala přátelství Františka Josefa s Kateřinou Schratt a účinně je podporovala. Bylo to také jedním ze znaků toho, že Alžbětina láska z prvních manželských let nenávratně pominula.
Alžběta své pocity viny vůči choti vyjadřovala ve svých básních. Žalovala v nich na soužití v prázdnu a na neporozumění, ale nezmenšovala svůj podíl na tomto vývoji. Viděla velmi zřetelně, že svého muže učinila nešťastným. Přesto i ona měla svou tajnou lásku, Guylu Andrássyho. I tento nejhlubší vztah byl platonický. Alžběta byla zralá, třicetiletá žena na vrcholu své krásy. Porodila tři děti, ale byla neuspokojená a toužila po svobodě. Její manželství bylo plné problémů. Alžbětina láska ke krásnému hraběti nepřekročila fyzický kontakt, neboť té Alžběta po celý svůj život nemohla přijít na chuť. Nikdy nebyli milenci, ale přesto ho milovala. Plakávala, když odcházel, žárlila na jeho milostné výboje. Nic víc.

Poezie:

Čím byla Alžběta starší a čím víc se ostýchala lidí, tím víc se zaplétala do svých fantazií a do svého pohádkového světa. Téměř po celé desetiletí se Alžběta soustřeďovala na své básně. V této době se z císařovny Alžběty rakouské, královny uherské a české stala královna víl Titanie. Ve svých básních se právě tak většinou viděla. Neúspěšní ctitelé byli zobrazeni jako oslové. Básnila také o dávno zemřelých a o legendárních postavách, jako o Heinrichu Heinovi a svém oblíbeném hrdinovi Achillovi. Z básní je patrná i touha po smrti, kterou lze rozpoznat i z Alžbětiných spiritistických zálib. Mezi žijícími už nenalézala nikoho, kdo by jí rozuměl. V mnoha Alžbětiných výrocích a básních se projevuje přímo křečovitý postoj k sexualitě. Ani když se její oblíbená dcera Marie Valerie vdala a otěhotněla, nemohla Alžběta zatajit svůj negativní postoj. Nastávající matce nedovedla říci nic jiného, než že vzdychá po těch dobrých starých časech, kdy byla ještě nevinnou pannou, ba někdy řekla při pohledu na dceřinu změněnou postavu, že se za ni stydí. Alžběta byla svým sněním o královně víl Titanii a různých zamilovaných oslech natolik zaujata, že nepostřehla blížící se neštěstí svého jediného syna, ačkoliv ji několikrát velmi ostýchavě a opatrně prosil o pomoc.
Alžbětiny básně z 80. let (po Rudolfově smrti s básněním náhle přestala), mají rozsah asi 600 tiskových stran. Je to jeden velký hymnus na blouznivě uctívaného "Mistra" Heinricha Heina. Císařovna znala dlouhé pasáže z Heina nazpaměť a zabývala se také intenzivně básníkovým životem. S ním, zemřelým v roce 1856 v Paříži, se cítila Alžběta úzce spjatá, považovala se za jeho učednici, ba mínila dokonce, že jí Mistr diktuje verše do pera. Alžbětin únik do snů dospěl tak daleko, že byla pevně přesvědčena o tom, že udržuje s mrtvým Mistrem spiritistické styky. Císařovna sbírala různá vydání Heina i jeho portréty, obklopovala se Heinovými bustami. Navštívila v Hamburku Heinovu sestru Charlottu von Embden i Heinův hrob v Paříži. Alžběta dokonce sdílela i Heinovy záliby. Zajímala se kupř. o hebrejského básníka Jehudu ben Halevy, jehož Heine chválil. Alžbětina pověst znalkyně Heina byla tak velká, že se na ni obrátil i jeden berlínský literární historik s třemi dosud nepublikovanými Heinovými básněmi a prosil o její úsudek. Alžběta odpověděla dlouhým vlastnoručním dopisem, prohlásila jednu ze tří básní za nepravou (v čemž měla skutečně pravdu) a obhajovala edici dalších dvou básní. Téměř ve všech básních Alžběta pohrdá lidmi. Mnohými básněmi se Alžběta vysmívala svému okolí, ráda si brala na paškál slabosti skutečných nebo domnělých nepřátel, čímž se chtěla ospravedlnit před "dušemi budoucnosti". Císařovnino poetické dílo však neprokazuje od začátku básnické tvorby až do jejího konce sebemenší umělecký růst.
Alžbětino uctívání Heina ovšem nevylučovalo zájem o jiné básníky. Teď jako dřív četla s nadšením Shakespearova dramata, uměla téměř nazpaměť svůj oblíbený Sen noci svatojánské. Četla Goethova Fausta. Vedle Heina Alžběta zbožňovala Achilla a Odyssea. V Odysseovi zejména odvážného hrdinu, s Achillem ji spojoval užší, mystičtější vztah. Jeho jméno vyryté do kapesních hodinek měla neustále při sobě. Koncem 80. let začala studovat starou řečtinu, aby mohla číst Homéra v originále. Později se ale soustředila na novořečtinu. Alžběta nedokázala už od dětství v klidu posedět, a proto ani jako dospělá neměla v pokojích svého apartmá téměř žádné židle - stejně si nikdy nesedala, učila se vestoje. Alžběta trpěla mánií pohybu, a proto se lekce odbývaly v chůzi: v zimě při otevřených oknech v jejích soukromých prostorách v Hofburgu, jindy při mnohahodinových procházkách. K procvičení přeložila kupř. Shakespearova Hamleta z originálu do novořečtiny. Na procházkách ji doprovázel řecký student, který s ní musel nejen konverzovat, ale i při chůzi předčítat, což při císařovnině rychlém tempu bylo obtížné a vylákalo to mnohý překvapený pohled náhodných svědků. Na otázku, kterou položila svému bratrovi Carlu Theodorovi, proč také nevyužívá procházky k tomu, aby si dal předčítat cizí jazyky, dostala Alžběta odpověď: "Lidé by si mysleli, že jsem se zbláznil." Nato Alžběta: "Je to důležité? Cožpak nestačí, když člověk má sám to vědomí, že není blázen?" Tím vysvětlila mnohé ve svém životě. Dělala to, co ji těšilo, a přenechala ostatním, aby si mysleli, co chtějí. Zůstala jako osoba prostá a zcela přirozená.
Alžbětiny snahy po vzdělání, její filozofické, literární a historické zájmy ji ještě více vzdalovaly od jejího muže a vídeňského dvora. Látky k rozhovorům s Františkem Josefem bylo stále méně. I těch několik dnů a týdnů v roce, které spolu císař a císařovna trávili pod jednou střechou nepřinášelo blízkost, nýbrž demonstrovalo rozdílnost.

Řecko, Korfu, Achilleion:

Ani na technickém pokroku svého věku neviděla Alžběta nic dobrého. Také Alžbětiny básně zachycují její smysl pro přírodu, odmítají vše umělé, veškeré lidské dílo. Již názvy obou vytištěných svazků poukazují na velký vzor Heina: Písně Severního moře a Zimní písně. Příroda se jí stala přítelkyní a utěšitelkou, útočištěm před lidmi a před jejím císařským postavením. Čím víc se Alžběta zaplétala do svých fantazií, čím víc se vzdalovala světu, tím nemožnější pro ni byl pobyt ve Vídni. Víc než kdy dřív vyhledávala samotu, víc než kdy dřív ji to táhlo do Řecka, zejména na Korfu. Její láska k Řecku byla natolik silná, že v 1888 prohlásila svému choti, že Řecko považuje za vlast budoucnosti. Podnikala dlouhé plavby lodí po Egejském moři, dala si dokonce na podzim 1888 vytetovat kotvu na levé rameno jako symbol lásky k moři, což císař považoval za strašlivé překvapení. Na Korfu si Alžběta dala vystavět zámek na kopci u moře proti albánským horám, zcela uzavřený a neviditelný z okolí, s vlastním přístavištěm a vlastní elektrárnou. Měl být ve stylu Pompejí. Dala mu jméno Achilleion. Ve svém Achilleiu se Alžběta obklopila bustami básníků a filozofů, které uctívala: Homér, Platón, Euripidés, Démostenés, Byron, Shakespeare aj. Ještě před dokončením stavby pozvala Alžběta mladý manželský pár Valerii a Františka Salvátora na Korfu. Pyšně vodila Alžběta mladou dvojici po svých zamilovaných místech. Nejraději ale byla v Achilleiu sama. Ranní úsvit trávila vždycky v sloupořadí a v zahradě zámku u svých soch antických bohů v snění a básnění. Od konce 80. let se dala málokdy provázet na svých procházkách dvorními dámami, většinou ji provázeli její předčitatelé. Ať už cestovala kdekoliv, hovořila se svým průvodcem řecky a dala si řecky předčítat. Když se někdo zeptal, odkud pochází (neboť ji poznávalo už jen málo lidí), udávala, že je Řekyně.

Další sklony:

Alžběta se odjakživa zajímala o duševní nemoci, které nalézaly tolik obětí ve wittelsbašské rodině. Mnohokrát navštívila ústavy choromyslných, poslouchala s hrůzou, ale vždy se zájmem fantazie bláznů v uzavřených ústavech. Cítila se přímo magicky přitahována takovými lidmi. Pokoušela se nejrůznějším způsobem získat poselství z onoho světa i o budoucnosti. A byla velmi pověrčivá, bála se tmy. Pevně věřila v ochrannou moc studeného železa a nikdy nepřešla kolem hřebíků nebo ztracených podkov, aby je nezvedla. Před zlým pohledem měla strašný strach a bála se neblahého vlivu těch, kteří jím vládli. Též věřila proroctvím. S prohlubováním spiritistických sklonů na konci 80. let nabývala v Alžbětině fantazii stále většího významu postava jejího nešťastného bratrance, bavorského krále Ludvíka II., který za záhadných okolností utonul ve Starnbernském jezeře. Od poloviny 80. let císařovna opakovaně hovořila o sebevraždě. Především právě Starnbernské jezero na ni působilo magickou přitažlivostí.

Hermova vila:

Když se v polovině 80. let císařovna vzdala své jezdecké ctižádosti, očekávali současníci, že teď konečně přivykne císařskému životu. Ale císařovna se cítila stejně jako dřív jako soukromá osoba a pěstovala si svou individualitu co nejdále od Vídně. Císař František Josef se snažil ze všech sil zpříjemnit své paní život ve Vídni. Protože se necítila dobře ani v Hofburgu, ani v Schönbrunnu, Laxenburgu nebo Hetzendorfu, postavil jí v polovině 80. let vlastní letní vilu uprostřed Lainzké obory, kde byla zcela nerušena dvorským životem. Byl to zámeček zcela podle Alžbětina vkusu. Před domem stojící socha Alžbětina oblíbeného řeckého boha Herma dala vile jméno Hermova vila. Alžběta vilu nazývala Kouzelným zámkem Titanie. Cenila si především samoty uprostřed nedotčené lesní krajiny s velmi početnou vysokou zvěří. Proti moderním sanitárním zařízením v domě měla císařovna napřed námitky, např. i proti vestavěným koupelnám. Ale architekt Hasenauer pozoroval jednou císařovnu, jak s viditelným potěšením vždy znovu otvírala a zavírala vodovodní kohoutky, protože něco takového ještě neznala. Přesto Alžběta nepomyslela ni teď na to zdržovat se častěji ve Vídni, i když zde měla vlastní, osaměle položený zámek. Strávila tu jen málo dnů v roce a utíkala zase ven - na dlouhé cesty především po cizině. Blížila se k padesátce. Lesk její krásy vybledl. Skrývala svou vrásčitou tvář za vějíře a slunečníky. Kdysi veselá královna měla ischias a těžké nervové poruchy.

Heinův pomník:

Aniž by si to Alžběta přála, dostala se koncem 80. let do denního politického zápasu. Šlo o zřízení Heinova pomníku v Düsseldorfu. Císařovna samozřejmě přislíbila výboru svou podporu. Největší část financí na tento zamýšlený pomník pocházela od ní, podle vyúčtování dala 12 950 marek. Jako veřejnou výzvu k darům pro Heinův pomník složila Alžběta několik básní. Jenže Alžbětina veřejná angažovanost pro Heinricha Heina se stala obecným pohoršením a velkou politickou aférou v době bujícího antisemitismu. Neboť rozhodnutí o vytvoření pomníku pro Žida Heina bylo pociťováno jako provokace. Alžbětu ale nezajímalo, co si veřejnost myslela o Heinově pomníku, ani co soudila o jejím vlastním postavení. Její vztah k Heinrichu Heinovi byl pro ni jen její osobní záležitostí. Nakonec se stáhla bez boje, v 1889 se vzdala své podpory pro zřízení pomníku a znechuceně ustoupila do ústraní. Císařovnu pohnul k tomuto kroku Bismarckův energický dopis rakouskému ministru zahraničí. Císařovna si pak dala postavit svůj vlastní Heinův pomník na Korfu před Achilleionem.

Vztah k dětem a snaše:

Obě starší děti Gisela a Rudolf vyrůstaly prakticky bez matky. Alžběta považovala obě své starší děti za svěřence arcivévodkyně Žofie, což trvale narušilo vztah mezi matkou a dětmi. Rudolf byl pravým obrazem své matky. Po celý život byl své matce vděčný za to, že se ho v 1865 v jeho velké duševní a zdravotní krizi dokázala zastat. Když se v 1868 narodila nejmladší císařská dcera Marie Valerie, stál od té doby o deset let starší korunní princ úplně stranou. Alžběta v sobě objevila přímo hysterický mateřský pud pro svého "jedináčka". Alžbětiny myšlenky kroužily kolem malé Valerie, na niž bratr velmi žárlil. Choval se k maličké příkře a nepřívětivě. Valerie se zase velkého bratra bála. Alžběta se proto postavila zcela na stranu nejmladší dcery a ještě víc odmítala syna. Rudolfův sňatek s belgickou královskou dcerou Stefanií podstatně zhoršil rodinné ovzduší. Alžběta především setrvávala ve své odmítavosti ke snaše. Ale když mladá Stefanie projevila zaujetí pro reprezentační úkoly a libovala si ve všeobecné pozornosti, viděla v tom Alžběta příležitost, jak odevzdat velkou část reprezentačních povinností jednoduše své snaše. Svou antipatii ke snaše Alžběta silně projevovala ve svých básních, v kterých se vysmívala "mohutné nemotoře s dlouhými falešnými copy a se lstivě číhajícíma očima". Tak jako Alžběta, i Rudolf dával vytisknout své spisy resp. básně anonymně asi v téže době ve Státní tiskárně, a to vždy jen v několika výtiscích. Jeden ovšem nevěděl nic o druhém. Matčin vztah k nejstarší dceři Gisele po jejím provdání v 17 letech do Bavorska zůstal i nadále chladný.

Rudolf před Mayerlingem:

Rudolf reagoval na Alžbětino přehnané nadšení pro jezdecký sport zklamáním, hněvem a žárlivostí. Kritizoval také matčinu zálibu ve spiritismu. Tato velmi opatrná a Alžbětou pravděpodobně vůbec nepozorovaná opozice vznikla z Rudolfovy zklamané lásky k matce, když se dostával politicky i osobně do stále větší izolace. Alžběta ani jedinkrát nebyla prostředníkem mezi císařem, nerozmlouvala s Rudolfem o jeho problémech. Nepřijala ani Rudolfovu dcerku Alžbětu (Erszi), neboť se svými vnoučaty téměř nikdy nezabývala a neprojevovala žádnou babičkovskou pýchu (narozdíl od Františka Josefa). O problémech v manželství korunního prince věděla brzy celá Vídeň - jen císařský pár nikoliv. A když se Alžběta konečně dověděla o sporu mezi mladými manželi, nepomyslela na to, že by mohla zasáhnout. Omlouvala se dávno zesnulou tchyní Žofií. Ani Rudolfova těžká nemoc na jaře 1887 nebyla pro Alžbětu důvodem k zvláštní starosti.
Syn, o něhož se Alžběta tak málo starala, se jí v nejdůležitějších rysech tak podobal, zatímco přehnaně milovaná dcera Valerie zdědila spíš temperament svého otce, měla klidný úsudek, byla zbožná, střízlivá a jako nejstarší dcera Gisela spíš bezradná nad fantaziemi své maminky. A tím nejdůležitějším rysem tohoto "uherského dítěte" byl jeho velký odpor k Uhersku... Valeriina až nenávist k Uhrám vrcholila v jejím odporu k Gyulovi Andrássymu. Svou nenávist se ale pochopitelně neodvažovala projevit v přítomnosti matky. Stále s ní hovořila maďarsky. Podobné pocity (ne však v takové míře) pociťovala i ke Slovanům. Bujel v ní silný německý nacionalismus, který měl i protirakouské rysy. Valerii často byla na obtíž matčina přemrštěná, hysterická mateřská láska.

Valeriiny zásnuby:

Ačkoliv císařovnu k vídeňskému dvoru poutala už pouze láska k Marii Valerii, ukázala pochopení, když nadešel čas pro její vdavky a dostavili se uchazeči. Marie Valerie si toužebně přála sňatek z lásky. V této situaci měla Valerie ve své matce přítelkyni a důvěrnici. Obě společně hodnotily uchazeče o Valeriinu ruku. Když se Valerie zamilovala do arcivévody Františka Salvátora z toskánské linie, zůstala Alžběta spojenkyní své dcery. Tato volba zpočátku nevyhovovala císaři kvůli blízkému příbuzenství. Císařovna připravila "náhodné" setkání plachého Františka a zamilované Valerie v Burgtheatru. Odpor poká (maďarský výraz pro krocana, krycí jméno pro Františka Josefa, např. v rozhovorech s dcerou Valerií) proti tomuto spojení byl lehce překonán, protože se Alžběta za Valerii rozhodně zasazovala. Korunní princ naproti tomu měl ještě dlouho námitky proti arcivévodovi Františku Salvátorovi. Protože Alžběta reagovala hystericky na každou komplikaci, byl vztah k jejímu synovi ve stále větších troskách. Považovala ho za nepřítele svého miláčka Marie Valerie - to nejhorší, co se Rudolfovi mohlo stát. A protože se Alžběta sama nezabývala ničím jiným než blahem své oblíbené dcery, vykládala si vážný, uzavřený obličej Rudolfův jako nepřátelství k chudince Valerii. Matka i dcera se vzájemně povzbuzovaly v narůstajícím strachu před budoucím císařem Rudolfem - v době, kdy Rudolf už vzdal životní boj. Císařovna učinila vše, aby milovanou dceru zajistila i po smrti Františka Josefa. Alžběta ale také neusnadňovala život Valerii, jakmile byl její sňatek na dosah. Nedokázala překonat, že by ji mohla Valerie kvůli muži opustit.

Mayerling:

Tragédie v Mayerlingu 30. 1. 1889 postihla císařskou rodinu tedy nečekaně. Císařovnu informovali jako první. Hrabě Hoyos, Rudolfův druh na honu v Mayerlingu, vpadl s ohlášením smrti do Alžbětiny hodiny řečtiny, právě když četla Homéra. Je překvapivé, s jakou duševní rovnováhou tuto situaci jinak přecitlivělá císařovna zvládla. Byla to ona, kdo informoval císaře, který se po této zprávě zhroutil. Mrtvého korunního prince napřed vystavili v jeho bytě v Hofburgu. Alžběta navštívila svého mrtvého syna ráno 31. 1. 1889 a políbila ho na ústa. Při společném diner v pokoji, kde se ještě o Vánocích odehrála mimořádně srdečná rodinná scéna, ztratila císařovna rovnováhu a dala se do hořkého pláče. Byla přitom i Rudolfova vdova Stefanie a jeho pětiletá dcerka Erszi. Vztah mezi Alžbětou a její snachou se společným neštěstím nezlepšil. Císařovna naopak nechala volný průběh svým pocitům nenávisti ke snaše a řekla, že "se za ni stydí před lidmi". Dva roky po Mayerlingu vmetla Alžběta své snaše Stefanii do tváře slova: "Nenáviděla jsi svého otce, nemilovala jsi svého muže a nemiluješ ani svou dceru!" Jako obyčejně viděla ale jen chyby na jiných, své vlastní neviděla nikdy. Neboť Rudolf nenašel lásku ani u své matky. Nejdelší z čtyř Rudolfových dopisů na rozloučenou patřil matce Alžbětě. V císařské rodině převládala nálada konce světa. S Rudolfovou smrtí se zdálo, že zemřela budoucnost Rakouska - Uherska. Alžběta dokonce odrazovala svou dceru, aby se usídlila ve Vídni. Rozešla se ve zlém s neteří Marií Larischovou, kterou vinila z neštěstí (ta byla tajným prostředníkem schůzek mezi Rudolfem a Mary Vetserovou). Držela-li se Alžběta v prvních dnech po zprávě o smrti pozoruhodně statečně, pak se její zdravotní stav prudce zhoršil v průběhu jara 1889. Reptala na sebe i na osud, cítila se být zrozena k neštěstí. Rudolfova sebevražda, jejíž podstatu Alžběta nikdy nepoznala, tvořila pro ni čím dál tím víc podnět k tomu, aby hloubala nad svým vlastním životem - a aby si zoufala. Začaly se proti ní ozývat i z dvorských kruhů výčitky. V tu chvíli se galantně zachoval císař a oslabil výtky tím, že veřejně poděkoval Alžbětě za podporu v těchto těžkých dnech. V roce po smrti korunního prince se oba manželé k sobě chovali velmi opatrně a každý z nich se snažil neztěžovat druhému smutek nad ztrátou syna. Alžběta se sama ještě před tragédií nezachovala nejlépe ke svému otci. Alžbětin otec, vévoda Max, byl odjakživa velmi kritický vůči svým dcerám, Alžbětu nevyjímaje. Když ve Wiener Fremdenblatt vyšel v 1888 vévodův citát, který de facto veřejně kritizoval císařovnu, zhoršil se Alžbětin vztah k nemocnému otci natolik, že ani nejela v listopadu 1888 do Mnichova na jeho pohřeb, oficiálně kvůli svému ohroženému zdraví. Zato matka zůstala až do své smrti v 1892 pevným bodem v císařovnině životě.
Po Rudolfově smrti zesílily Alžbětiny spiritistické sklony. Již několik dnů po jeho pohřbu se pokusila vejít ve styk s mrtvým a šla jednoho večera tajně do Kapucínské krypty. Poslala pryč i kněze, který jí otevřel, zavřela železná vrata hrobky, která byla osvětlena jen několika svícemi u Rudolfovy rakve, a poklekla u ní. Nikdo však nepřišel. I později se Alžběta stále znovu snažila, aby vstoupila do spiritistického styku se svým mrtvým synem, aby se od něho dověděla důvody jeho činu. Alžbětino mínění o Rudolfově smrti kolísalo. Nicméně Alžbětina nálada byla stále bezútěšnější, její nervy stále napjatější. Císař ožil ve své lásce ke Kateřině Schrattové a přenesl se za pomoci této pozdní lásky snáze přes katastrofu svého syna. Zato Alžběta toužila pryč z Vídně, měla ale na druhé straně špatné svědomí, že nechává v této smutné situaci svého muže samotného. Právě v této době nejhlubšího zoufalství docházely ke všemu ještě znepokojující zprávy o beznadějném zdravotním stavu Gyuly Andrássyho. Zemřel nakonec po dlouhém utrpení v únoru 1890. V květnu 1890 spěchala Alžběta k úmrtnímu loži své sestry Heleny von Thurn und Taxis do Řezna.
V říjnu 1889 byla rakouská zastupitelství v cizině obeznámena císařovniným přáním, aby se jednou provždy upustilo od blahopřání k jejím jmeninám a narozeninám. Koncem smutečního roku 1889 rozdala císařovna všechny své barevné šaty, slunečníky, boty, šátky, kabelky a vše, co patřilo k ozdobám a k okrase, oběma svým dcerám Gisele a Valerii. Ponechala si jen smuteční šaty. Až do konce života se nedala pohnout, aby zase oblékla barevné šaty. Rozdala i své šperky, všechny perly, smaragdy, diamanty. Velká část z nich připadla oběma dcerám a vnučce Erszi. Císařovna chtěla strávit zbývající léta života stále v černém, stranou vší dvorské nádhery.

Valeriina svatba:

Jako další ránu osudu pociťovala Alžběta svatbu své milované dcery Valerie. Valeriina svatba se konala v červenci 1890 ve farním kostele v Ischlu. Císařovna teď setrvala ve svém přesvědčení, že nyní ztratila všechny své děti. Když se splnilo Valeriino nejtoužebnější přání a byla těhotná, reagovala císařovna trpce. Řekla dceři, že jí narození každého nového člověka připadá jako neštěstí. Hlavní Alžbětin zájem v těchto posledních letech poutal skutečně její zhoršující se zdravotní stav. Stále ještě dodržovala odtučňovací kúry. Stále ještě se trápila nad každým malým přírůstkem na váze. V důsledku toho trpěla silnými otoky kůže, zvlášť na kotnících. Podstupovala skutečně kruté kúry. Např. v Karlových Varech parní lázně a po nich celková lázeň o 7 stupních. Sama Alžběta přiznávala, že pak z toho má hučení v hlavě. Následovaly potné kúry - každý večer ve velmi teplém oblečení několikrát rychle vyšlápla kopec. Alžbětina váha byla 46,6 kg. Císařovna se již živila téměř výlučně jen mlékem a vejci.

Stárnutí:

Alžbětě nyní bylo 52 let. Její krása pominula. "Není nic strašidelnějšího, než se měnit stále víc v mumii a nechtít se rozloučit s mladostí," řekla. Alžběta už se nikdy nedala portrétovat, už nikdy nevyšla bez vějíře nebo slunečníku, za nimiž skrývala svůj vrásčitý, větrem ošlehaný hubený obličej. Jen velmi málo lidí znalo Alžbětin stařecký obličej posledních let jejího života. Pro náhodné očité svědky byla setkání s ní v této době velkým zklamáním. V 1898 v malém venkovském hostinci v Ischlu zašla Irma Sztárayová (nová Alžbětina dvorní dáma, která nahradila Marii Festeticsovou, byla mnohem mladší než její předchůdkyně a sportovně založená) krátce do jídelny a nechala Alžbětu samotnou u stolu. Alžběta zírala celé sekundy před sebe, pak si levou rukou vyndala chrup, držela ho stranou nad okrajem stolu a opláchla jej sklenicí vody. Pak jej zase vsunula do úst. Všechno se odehrálo bleskově a s půvabnou nenuceností. Opouštěla Rakousko co nejčastěji a na co nejdelší dobu a cestovala sem tam stále bezcílněji. Císař se odvažoval jen zcela opatrně něco namítat proti neustálé manželčině nepřítomnosti.

Cestovní mánie:

Chtěla žít jen sama pro sebe. A i když byla ve vzácných okamžicích pod jednou střechou se svým manželem, pro toho bylo častokrát velmi těžké svou ženu spatřit. Když ji totiž chtěl František Josef ráno navštívit a šel k ní bez ohlášení, prohlásili sloužící, že císařovna ještě spí. Často byla ale již v horách, odkud se vracela teprve večer se svou utahanou dvorní dámou, a pak též císaře nepřijala. Tak se stávalo, že císař k ní často chodil marně i deset dní. Od 90. let trávili spolu koncem zimy pravidelně aspoň dva týdny na francouzské Riviéře. Také na svých cestách se Alžběta chovala stále podivněji. Za dlouhé hodiny trvajícího putování nebrala císařovna nejmenší ohled na počasí. Měla ráda přírodní živly a nechápala citlivost svých průvodců. Táž Alžběta, která ve Vídni sténala nad každým chladným závanem, se na svých cestách projevila jako zcela necitlivá na špatné počasí. Ve špatném počasí neváhala vyplout na plachetnici. Několik hodin ve strašném lijáku doprovázeného hřměním seděla na palubě, držela nad sebou deštník a byla úplně mokrá. Pak někde vystoupila, objednala si vůz a chtěla přenocovat v nějaké cizí vile. Tento zvyk prostě vejít do cizích domů, neříci ani slovo nebo vysvětlit, co vlastně chce, se jí stal v 90. letech mánií. Nepozvána a neohlášena se také vynořovala na různých evropských dvorech, aby tak splnila (velmi zvláštním a nezdvořilým způsobem) své reprezentační povinnosti. Alžbětin neklid byl tak velký, že ať byla kdekoliv, toužila odtud pryč. Sotva byl dokončen Achilleion na Korfu, táhlo ji to zase pryč. Namluvila si náhle, že potřebuje peníze pro svou dceru Valerii, a že musí proto Achilleion prodat. To samozřejmě císař nemohl pochopit. I přes císařovy námitky se ale znovu stalo to, co si Alžběta přála: Achilleion byl vystěhován, sotva byl úplně zařízen. Drahý nábytek byl dopraven do Vídně a uložen v různých zámcích a skladištích, protože se císařovna již o něj nezajímala. Žádný kupec se ale nenašel. Alžběta dávala teď přednost bydlení v hotelích. Vznikaly neustálé problémy kvůli jejím vysokým nárokům. Protože až příliš často přijížděla neohlášena uprostřed sezóny s početným doprovodem a činila si nárok na velký počet pokojů s vlastním vchodem a stovkami složitých bezpečnostních opatření, aby se chránila před zvědavci, stala se brzy postrachem. Nezřídka měnila náhle cíl své cesty, a působila tím zmatek. Pošta jí byla posílána na poste restante do přístavů. Při všech cestách odmítala Alžběta policejní dohled. Avšak vzhledem k narůstajícímu anarchistickému nebezpečí trvaly mnohé vlády na jejím sledování policejními agenty - i proti její výslovné vůli. Vždy znovu zajížděla Alžběta do Mnichova, do míst svého dětství. Nikdy neopustila Mnichov, aniž by předtím navštívila dvorský pivovar, samozřejmě inkognito. Pokaždé objednala sobě a své dvorní dámě jednolitrový džbánek piva.

Poslední reprezentace:

Jen jedinkrát se císařovna v posledních létech života ukázala veřejně v reprezentační roli: kde jinde, než při tisícileté oslavě Uherska v 1896. V únoru 1898, v jubilejním 50. roce vlády Františka Josefa, Alžběta císaři napsala, že žije a cítí se, jako by jí bylo 80 let. Alžběta hovořila toužebně o své smrti. Alžbětin kdysi vznášející se krok byl nyní pomalý a unavený. Nemohla už podnikat dlouhé výlety. Většinou zbývaly okružní procházky v lázeňských místech Kissingenu, Gasteinu, Karlových Varech, Nauheimu a nákupní pochůzky, při nichž kupovala především hračky pro mnoho svých vnoučat. V létě 1898 se císařský pár setkal na dva týdny v Ischlu, kam přijela také arcivévodkyně Marie Valerie. Odtud 16. 7. odjela císařovna do Nauheimu a následně do Švýcarska. Nikdy už se s Františkem Josefem neviděli.

Cesta do Švýcarska:

Zde Alžběta bydlela - již po několikáté - v Territetu u Montreux. 9. 9. 1898 si odtud udělala s Irmou Sztárayovou výlet do Pregny, aby navštívila baronku Julii Rothschildovou. I na tomto výletu ovšem zachovávala císařovna své inkognito, jako obvykle cestovala pod jménem hraběnky von Hohenembs. Po tříhodinové návštěvě jela Alžběta se svou dvorní dámou do Ženevy, kde přenocovala, aby se příští den vrátila zpět do Montreux. Zde, v Ženevě, kterou velmi dobře znala a kde se vždy cítila ztracená mezi lidmi, zašla do své oblíbené cukrárny a pak nakoupila hračky pro svá vnoučata. V hotelu Beau Rivage sice byla zapsána jako hraběnka von Hohenembs, ale hoteliér z dřívějších pobytů věděl, kdo je ve skutečnosti tato paní. Příštího rána, 10. 9. 1898, přinesly jedny ženevské noviny zprávu, že císařovna Alžběta Rakouská se ubytovala v hotelu Beau Rivage.

10. 9. 1898:

Italský anarchista Luigi Lucheni si na trhu koupil vražedný nástroj, pilník (bez rukojeti, neboť na to již neměl peníze, tu si zhotovil sám ze dřeva), který vybrousil do trojbokého ostří. Vyhlédnutá oběť, princ Henri Orleánský, oproti plánu nakonec do Ženevy nepřijel. Lucheni tak našel svou oběť v císařovně Alžbětě. Pětadvacetiletý anarchista číhal na svou oběť. Pozoroval 10. 9. 1898 příchody a odchody před hotelem. Tou dobou napsal a odeslal císař František Josef Alžbětě poslední dopis. V 13:40 hodlala císařovna odjet zpět ze Ženevy do Montreaux pravidelnou lodní linkou. V doprovodu Irmy Sztárayové, v černých šatech, v jedné ruce vějíř, v druhé slunečník, šla císařovna k přístavišti lodí, vzdálenému jen několik stovek metrů od hotelu. Na této cestě číhal Lucheni. Když obě dámy došly až k němu, vrhl se na ně, bleskově se ještě podíval pod slunečník, aby se ujistil, a bodl. Předem se důkladně poučil, kde sídlí srdce. Zasáhl přesně. Alžběta padla na záda. Prudkost pádu ale zmírnil její těžký vyčesaný účes. Pachatel prchal, ale byl zadržen chodci. (Byl odsouzen na doživotí, 6. 10. 1910 se v cele oběsil na koženém opasku.) Alžběta hned po pádu opět vstala, děkovala německy, francouzsky a anglicky všem, kdo jí pomohli a očistili její zašpiněné šaty. Protože doba odplutí se blížila, šly dámy rychlým krokem k přístavišti. Alžběta se otázala maďarsky hraběnky Sztárayové: "Co ten muž vlastně chtěl? Snad mi chtěl vzít hodinky?" uvažovala císařovna.

Smrt:

Teprve na lodi se Alžběta zhroutila. Když jí uvolnili šněrovačku, aby jí mohli třít hruď, spatřili nepatrnou zahnědlou skvrnku a dírku na batistové košilce. Irma Sztárayová okamžitě informovala kapitána lodi o identitě zraněné ženy. Loď, jež mezitím již vyplula, spěchala nazpět. Císařovnu spěšně nesli zpět do hotelu. Tam mohl lékař už jen konstatovat smrt.
Alžběta zesnula bez bolestí. Marie Valerie se nad ztrátou matky utěšovala tím, že zemřela tak, jak si to vždy přála, rychle, bez bolesti, bez dlouhých úzkostných dnů. Císař nesmírně plakal. Ale brzy se uklidnil. Nemohl pochopit, jak může někdo zavraždit ženu, která neudělala nikdy nikomu nic zlého. Nebylo ale pochyb nad slovy, která František Josef řekl hraběti Paarovi: "Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval."

Pohřeb:

15. 9. 1898 dorazily Alžbětiny pozůstatky do Hofburgu, obklopeny veškerou pompou císařské říše. Císař samozřejmě nemohl splnit Alžbětino přání, aby byla pochována u moře.
Následující týdny přinesly vypořádání pozůstalosti. Nikdo - a nejméně císař - neměl ponětí, že císařovna vlastnila tak značný majetek, bez nemovitostí přes 10 milionů zlatých, uložených v solidních papírech. Ve svém testamentu odkázala Alžběta oběma svým dcerám, Gisele a Valerii, po dvou pětinách, své vnučce Alžbětě (Erszi) jednu pětinu.
V prosinci 1898 se slavilo 50. jubileum vlády císaře Františka Josefa, zdrženlivě a tlumené smutkem.

Zdroj: