Srpen 2008

Korunu snímám z unavené hlavy

13. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Knihy o císařovně Alžbětě
Podtitul: Soukromý život císařovny "Sissi"
Autor: Gabriele Praschlová-Bichlerová, Josef Cachée
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 1996
Počet stran: 192 str. + 16 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 9/10

Z německého originálu "...von dem müden Haupte nehm' die Krone ich herab - Kaiserin Elisabeth Privat", vydaného nakladatelstvím Amalthea Verlag, Wien - München - Berlin v roce 1981 přeložila včetně veršů Olga Jeřábková.
Anotace:
CÍSAŘOVNA ALŽBĚTA ZCELA PRIVÁTNĚ
Tato kniha se nejen svým obsahem, ale i celkovým pojetím liší od jiných biografií. Vypráví o soukromém životě císařovny Sissi, jejím způsobu života, denním režimu, o tom, jak se oblékala, jak pečovala o své tělo a vlasy, jak se stravovala, o jejích zálibách, sportovní činnosti, nemocech, kúrách, uměleckém talentu, pověrčivosti, úzkostech a depresích, o jejích cestách i osobách, které ji obklopovaly a sloužily jí a jež si oblíbila. Podává věrný obraz ženy, která se usilovně vyhýbala veřejnému zájmu, dvornímu ceremoniálu a etiketě. Publikace je zpracovaná na základě archivních dokumentů, korespondence a pamětí nejrůznějších lidí, které s Alžbětou přicházeli do styku, a zahrnuje i citáty z císařovnina veršovaného deníku.
Alžběta Habsburská - Wittelsbachová zvaná Sissi byla v soukromém životě rozporuplná osobnost. Vytvářela si svůj vlastní styl, který se jen zřídkakdy shodoval se zásadami dvorního ceremoniálu. Každodenně kontrolovala svou váhu a míry, neboť kult krásy a dokonalé postavy patřil k jejím hlavním zájmům. Kvůli tomu držela přísné diety, i hladovku a aktivně sportovala, aby si udržela mladistvou kondici. Různé zdravotní problémy a nemoci však tento program značně narušovaly, a tak absolvovala zdlouhavé léčebné kúry, aby svou ješitnost aspoň zpoloviny ukojila. Přinášela jí velké oběti: protože měla od dětství špatné zuby, mluvila a usmívala se s téměř zavřenými ústy. Jakmile se jí na tváři objevila třeba jen drobná vyrážka, celé dny se vyhýbala společnosti a v důsledku přibývajících příznaků stáří se zhruba od pětačtyřiceti let nedávala portrétovat ani fotografovat. Císařovna Alžběta vášnivě milovala zvířata, především psy a koně, proto není divu, že jízda na koni patřila k jejím nejoblíbenějším sportům. Umělecky se vyžívala ve hře na citeru a podle svého velkého vzoru Heinricha Heina psala i básně. Věnovala se studiu cizích jazyků a literatury. Vášnivě ráda cestovala a je téměř typické, že její život na jedné z těchto cest i skončil - tragicky a náhle, jak sama předem vytušila.

O autorech:
Dr. Gabriele Praschlová-Bichlerová, historička a spisovatelka, přepracovala části rukopisu z pozůstalosti spoluautora knihy, doplnila ho a rozšířila o citáty z dopisů a soukromých záznamů a o biografické detaily. Ve spolupráci s potomky císařského páru prověřila jejich správnost a některé podrobnosti opravila.
Josef Cachée byl po čtyřicet let pracovníkem rakouských úřadů a a orgánů pro správu zámků. Zasloužil se o obnovení císařských apartmánů ve vídeňském Hofburgu v jejich původní podobě.

Moje hodnocení:
Pěkná knížka, která poodhalí spoustu méně známých informací o císařovně. Na knize je dobré že obsahuje i dopisy a nejrůznější citáty, jak osob z okolí císařovny, tak i z císařovnina deníku, které nejsou tolik známé.

Císařské dětství

13. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Knihy o císaři Franzi Josefovi a jeho bratrech
Podtitul: Z deníku arcivévody Karla Ludvíka, bratra císaře Františka Josefa
Autor: Gabriele Praschlová-Bichlerová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 1999
Počet stran: 168 + 16 čb. příl.

Kolik dávám bodů: 7/10

Z německého originálu "Kaiserliche Kindheit - Aus dem aufgefundenen Tagebuch Erzherzog Carl Ludwigs, eines Bruders von Kaiser Franz Joseph", vydaného nakladatelstvím Amalthea Verlag, Wien - München v roce 1997 přeložila Blanka Pscheidtová.
Anotace:
Duben 1844 - srpen 1846
Dětský deník z doby pozdního biedermeieru
Děti ze společensky výše postavených a vzdělaných rodin byly vedeny k zaznamenávání každodenních událostí formou deníků. Každé dítě přistupovalo k psaní jinak a je zajímavé sledovat, jak se svého úkolu zhostil arcivévoda Karel Ludvík. Středem jeho myšlenek byla bezesporu milovaná maminka, ale věnoval se i výuce, studijnímu plánu, hrám, cestování a společně trávenému volnému času s rodiči a bratry. Proto je jeho deník především výmluvným svědectvím o habsburském soukromí a důkazem, že třináctiletý arcivévoda dosáhl po dvou letech určeného cíle: jeho vyjadřovací schopnosti se velmi přiblížily dobovému konverzačnímu tónu společnosti dospělých.
K vrcholným zážitkům historika patří okamžiky, kdy nečekaně narazí na odborně zajímavý a dosud nezveřejněný materiál. Tak se v množství nejrůznějších dokumentů z rakouského císařského domu našel deník arcivévody Karla Ludvíka, který ho začal psát v jedenácti letech a pokračoval v něm pravidelně dva roky. Byla to dobrá příprava pro jeho pozdější společenský život, neboť se musel naučit konverzovat a udržovat rozhovor stejně jako dospělý. Mladý autor byl mladší bratr pozdějšího císaře Františka Josefa, kterého již v dětství určili za budoucího rakouského panovníka. Kniha je věnována pozdnímu dětství Karla Ludvíka a jeho bratrů a dozvíme se, že všichni přikládali největší význam rodinnému životu, jenž překvapivě připomínal všední den a nenáročný životní styl měšťanské domácnosti. Deník nabízí pohled do nejhlubšího soukromí císařské rodiny. Při líčení každodenních zážitků a vzhledem k blízkosti vypravěče k nejvýznamnějším osobám země unikne často dětským ústům hodně spontánního a pravdivého, co by dospělý pisatel nikdy nezveřejnil.

O autorce:
Dr. Gabriele Praschlová-Bichlerová, historička a spisovatelka, se narodila ve Vídni. Napsala mnoho historických děl.

Moje hodnocení:
Velmi zajímavá kniha, která nás nechá nahlédnout do nejhlubšího soukromí císařské rodiny formou deníku jedenáctiletého arcivévody.


Habsbursko-Lotrinská dynastie

13. srpna 2008 v 20:00 | Jana K |  Fotografie, rodokmeny, zajímavosti...
Habsbursko-Lotrinská dynastie byla v letech 1780 - 1918 panujícím rodem v zemích habsburské monarchie a a tudíž pátou a poslední českou královskou dynastií.
Členové této dynastie pocházejí z manželství poslední habsburské panovnice Marie Terezie a Františka Štěpána I. Lotrinského z rodu lotrinských vévodů. V období let 1780 - 1806 pocházeli z této dynastie císařové Svaté říše římské, od roku 1804 do roku 1918 pak užívali titulu rakouských císařů. Kromě Rakous a Čech vládli jako dědicové Habsburků také v Uhrách; v letech 1765 - 1860 panovali také ve velkovévodství toskánském resp. modenském.
Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, bývá označení Habsbursko-Lotrinská dynastie často zkracováno jako Habsburkové.
Barvy rodu Habsburků - pozdější říšské barvy, vlajka rakouské monarchie
Malý císařský erb na hrudi orla složený ze znaků Habsburků, Rakouska a Lotrinků

Obrazy Helene Thurn-Taxis

13. srpna 2008 v 14:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Helene
Dědičná princezna Helene Caroline Therese Thurn-Taxis na koni - obraz od Adolpha Schreyera.
Helene na obraze Ericha Corrense z roku 1859.
Princezna Helene Thurn-Taxis na obraze.
Další obraz dědičné princezny Helene Thurn-Taxis.
Helene na obraze Josepha Karla Stielera v roce 1854. (výřez z velkého obrazu všech sourozenců, jenž dostala Sisi svatebním darem)
Další, velmi pěkný obraz bavorské princezny Helene.


Fotografie císařovny Alžběty na koni

12. srpna 2008 v 23:00 | Jana K |  Fotografie císařovny Alžběty

Císařovna byla považována za nejlepší jezdkyni své doby...





Maximilian Emanuel - "Mapperl"

11. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Životopis Maxe Emanuela
Narozen: 7. 12. 1849 v Mnichově
Zemřel: 12. 6. 1893 ve Feldafingu
Dynastie: Wittelsbachové

20. 9. 1875 ∞ v Ebenthal

Marie Luise Franziska Amalie von Sachsen-Coburg und Gotha

Narozena: 23. 10. 1848 v Coburgu
Zemřela: 6. 5. 1894 v Possenhofenu
Dynastie: Wettiner

Potomci:
Siegfried August Maximilian Maria (1876 - 1952)
Christoph Joseph Clement Maria (1879 - 1963)
Luitpold Emanuel Ludwig Maria (1890 - 1973)
Vévoda Maximilian Emanuel in Bayern.

Carl Theodor - "Gackel"

11. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Životopis Carla Theodora
Narozen: 9. 8. 1839 v Possenhofenu
Zemřel: 30. 11. 1909 v Kreuthu
Dynastie: Wittelsbachové

11. 2. 1865 ∞ 1.

Sophie Marie von Sachsen-Coburg

Narozena: 22. 3. 1845 v Dresden
Zemřela: 9. 3. 1867 v Mnichově
Dynastie: Wettiner

Potomci:
Amalie Maria - "Amélie" (1865 - 1912)
--------------------------------------------------------------
29. 4. 1874 ∞ 2.

Maria Josepha von Braganza - "José"

Narozena 19. 3. 1857 v Bronnbach
Zemřela: 11. 3. 1943 v Mnichově
Dynastie: Braganza

Potomci:
Sophie Adelheid Ludovika Maria (1875 - 1957)
Elisabeth Gabriele Valérie Marie (1876 - 1965)
Marie Gabrielle (1878 - 1912)
Ludwig Wilhelm Carl Norbert Theodor Johann (1884 - 1968)
Franz Joseph Michael Carl Maria Evaristus Quirinus Ottokar (1888 - 1912)
Vévoda Carl Theodor in Bayern.

Ludwig Wilhelm - "Louis"

11. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Životopis Ludwiga
Narozen: 21. 6. 1831 v Mnichově
Zemřel: 6. 11. 1920 tamtéž
Dynastie: Wittelsbachové

28. 5. 1859 ∞ 1. v Augsburgu (morganatický)

Henriette Mendel, povýšena do šlechtického stavu jako Henriette von Wallersee

Narozena: 31. 7. 1833 v Darmstadtu
Zemřela: 12. 11. 1891 v Mnichově
Dynastie: ---

Potomci:
Marie Louise (24. 2. 1858 - 4. 7. 1940)
Carl Emanuel (9. 5. 1859 - 1. 8. 1859)
--------------------------------------------------------------
19. 11. 1892 ∞ 2. v Mnichově (morganatický)

Antonie Barth, povýšena do šlechtického stavu jako Antonie von Bartolf

Narozena 25. 10. 1871 v Mnichově
Zemřela: 23. 5. 1956 v Garmisch-Partenkirchen
Dynastie: ---

11. 7. 1913 v Mnichově rozvedeni.
Vévoda Ludwig in Bayern.

Marie Sophie Amalie

11. srpna 2008 v 21:00 | Jana K |  Životopis Marie
Narozena: 5. 10. 1841 v Mnichově
Zemřela: 19. 1. 1925 tamtéž
Dynastie: Wittelsbachové

3. 2. 1859 ∞

Franz II. Maria Leopoldo von Neapel-Sizilien

Narozen: 16. 1. 1836 v Neapoli
Zemřel: 27. 12. 1894 v Arco
Dynastie: Bourbon

Potomci:
Maria Christina Pia Anna Isabella Natalia Elisa (1869 - 1870)

24. 11. 1862 přivedla Marie na svět nemanželskou dceru (dvojčata???), kterou měla s belgickým hrabětem Armandem de Lawayss, jemuž byla svěřena do péče.
Marie Sophie in Bayern.

Mathilde Ludovika - "Spatz"

11. srpna 2008 v 21:00 | Jana K |  Životopis Mathilde
Narozena: 30. 9. 1843 v Mnichově
Zemřela: 18. 6. 1925 tamtéž
Dynastie: Wittelsbachové

5. 6. 1861 ∞

Ludwig Maria von Neapel-Sizilien, hrabě von Trani

Narozen: 1. 6. 1838 v Neapoli
Zemřel: 8. 6. 1886 v Paříži
Dynastie: Bourbon

Potomci:
Maria Theresia Magdalena - "Mädi" (1867 - 1909)
Princezna Mathilde Ludovika in Bayern.

Fotografie Helene "Nené" ve svatebních šatech

11. srpna 2008 v 20:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy Helene
Helene ve svatebních šatech

Sophie Charlotte Auguste

10. srpna 2008 v 23:00 | Jana K |  Životopis Sophie
Narozena: 22. 2. 1847 v Mnichově
Zemřela: 4. 5. 1897 v Paříži
Dynastie: Wittelsbachové

28. 9. 1868 ∞

Ferdinand Philipp Marie von Alençon-Orléans

Narozen: 12. 7. 1844 v Neuilly-sur-Seine
Zemřel: 23. 6. 1910 ve Wimbledonu
Dynastie: Orléans

Potomci:
Louise Victoire Marie Amelie Sophie (1869 - 1952)
Philippe Emmanuel Maximilien Marie Eudes (1872 - 1931)
Princezna Sophie in Bayern.

Mnichovský palác na Ludwigstrasse

10. srpna 2008 v 22:00 | Jana K |  Místa spjatá s císařovnou Alžbětou
Tak tady to všechno začalo... Tady se na Štědrý den roku 1837 přesně ve 22:43 hodin narodila bavorským vévodským rodičům dcera, která dostala jméno Alžběta Amálie Eugenie. Děvčátko bylo nedělňátko, neboť 24. prosinec připadl v roce 1837 na neděli a navíc už při narození mělo děvčátko jeden zoubek, "zub štěstí", jak se v Bavorsku říkávalo. Nikdo v tu chvíli netušil, tím méně otec novorozeného děvčátka vévoda Max, a vlastně ani tušit nemohl, že se z tohoto nenápadného miminka, které právě spatřilo světlo světa, jednou stane rakouská císařovna...
Ale ještě se podívejme o nějaký ten rok zpátky... Vévoda Maximilian von Bayern měl významného švagra. Bratrem jeho ženy Ludoviky byl bavorský král Ludwig I. Ten se ve dvacátých letech devatenáctého století právě zabýval tím, jak dodat svému sídelnímu městu Mnichovu světového vzhledu a lesku. K velkolepým plánům tohoto monarchy patřila výstavba luxusní třídy v klasicistní architekruře. Proto se pro tuto mnichovskou Ludwigstrasse naléhavě hledali stavebníci. Ačkoli si vládnoucí bavorský panovník příliš svého švagra nevážil, jako zájemce o nezastavěný pozemek mu přišel nanejvýš vhod.
A tím tedy začala stavba opulentního městského paláce, zvaného Maxův palác. Teprve druhá světová válka ho proměnila v trosky, na nichž vznikla dnešní Zemská centrální banka.
V tomto městkém paláci vévody Maxe se pramálo dbalo, nebo spíš se dá říct vůbec nedbalo na dvorskou etiketu. Domácí pán vévoda Max měl v oblibě rozverné slavnosti, rozpustilou a především dosti pochybnou a pro královský dvůr nepřijatelnou společnost. Jeho další obrovskou láskou byli koně. Do prostorného nádvoří si proto dal vestavět pravé nefalšované cirkusové šapitó s manéží a balkony, z nichž mohla mnichovská veřejnost obdivovat vévodovy překrásné koně a především jeho výkony v drezuře. Při sestavování programu cirkusových představení se Max nikdy nezatěžoval konvencemi a vůbec nedbal, jakou nevoli tím vzbudí u svých noblesních příbuzných v královské rezidenci. Klidně povolil vystupování i potulným a především dosti podezřelým kejklířským tlupám, které dělali tak šťavnaté vtipy, že si je Mnichované vyprávěli jen šeptem.

Pohled na dnešní vzhled tohoto paláce:

Narození císařovny Alžběty v tomto paláci připomíná rovněž pamětní deska, která je umístěna na levé straně od vchodových dveří do paláce a kde si můžeme přečíst:
Zde se narodila roku 1837 "Sissi" Alžběta, císařovna rakouská a královna maďarská.

Ještě něco málo ke vzhledu paláce:
Palác sestával z trojkřídlé stavby (tříposchoďová) na Ludwigstrasse a na západě byla na tuto připojená čtyřkřídlová hospodářská budova (dvouposchoďová). Naproti této budově byl na západě malý park.

Ještě celkový pohled na Ludwigstrasse z roku 1842, zde při příjezdu a uvítání princezny Marie Friederiky Pruské, která se provdala za pozdějšího bavorského krále Maximiliana II., který nastoupil na trůn po svém otci Ludwigovi I.

A na úplný závěr celkový pohled na dnešní Ludwigstrasse:

Životopis - 3. část - 70. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Giseliny vdavky:

Čím méně se císařovna starala o své dvě nejstarší děti, tím byla aktivnější, když bylo třeba nalézt vhodného kandidáta na manželství pro patnáctiletou Giselu. Alžběta si neustále stěžovala na svůj osud, že byla provdána mladá, a přesto nedala své dceři žádnou naději s manželstvím počkat nebo dokonce jít vlastní cestou. Gisela nebyla příliš hezká. Evropské královské katolické rody neměly žádného vhodného prince, a tak se zase uvažovalo o Bavorsku, o deset let starším princi Leopoldovi. Jelikož se však vyskytly komplikace s Leopoldovým zasnoubením s Amálií Koburskou, musela Alžběta ještě zapracovat na zrušení svazku s touto princeznou. Zasnoubení s Giselou zanedlouho nestálo nic v cestě. Neví se, zda Alžběta nějak připravila svou dceru na manželství. Stejně tak se neví o žádném Alžbětině slovu, v němž by se projevila láskyplná náklonnost k nejstarší dceři.
Krátce po Giselině zasnoubení zemřela arcivévodkyně Žofie, jediná osoba, která se starala o patnáctiletou nevěstu. Žofiino umírání bylo těžké a trvalo dlouho. Alžběta byla v této době v Meranu. Po zprávě o blížící se Žofiině smrti přerušila léčbu a odcestovala do Vídně. Ráno 28. 5. 1872 Žofie zesnula.
Svatba Gisely v dubnu 1873 byla pro Alžbětu obávaným výstupem na veřejnosti. Nevěstě bylo šestnáct, nevěstině matce 35 let. Dcery si sotvakdo všiml. Avšak Alžbětin zjev ozářil slavnost. Na nádraží pak došlo k velké rodinné scéně na rozloučenou s novomanželi. Korunní princ Rudolf plakal nepřetržitě. Obě starší císařské děti vyrostly spolu tak odděleně od ostatní rodiny, že se velmi vzájemně sblížily. I Gisela při loučení vzlykala. Císař měl v očích slzy. Nejklidnějším člověkem byla Alžběta. Jediné pohnutí mysli, které ukázala, bylo to, že si přitiskla kapesník na oči. Tutéž duševní rovnováhu císařovna prokázala, když se o 9 měsíců později stala prvně babičkou malé vnučky Alžběty. Pozoruhodně chladná zůstala i při narození druhé Giseliny dcery. Císařovna neměla ráda batolata, vadil jí jejich pach. Měla je nejraději, když je neviděla a neslyšela. Rudolfovi (maďarsky) napsala: "Giselino dítě je zvlášť ošklivé, ale velmi čilé. Úplně se Gisele podobá."

Alžbětino žertování:

Tyto její zájmy byly považovány za pošetilosti. Svéhlavě se chovala i ve společnosti. Její mlčení při cercle bylo stále zřetelněji výrazem pohrdání. Její postoj byl považován za výstřední. Nepodřídila se pořádku dvora, dovolila si sem tam ironický žert, ba neváhala rozzlobit výsměšným úsměvem při rozhovoru své partnery, kteří ji dráždili svou strnulou etiketou. Všichni, kdo Alžbětu dobře znali, psali o její chuti dobírat si bezelstné lidi. Tak mohla často s nejvážnějším obličejem říkat zcela neuvěřitelné věci nebo hodit někomu na hlavu s okouzlujícím úsměvem nějakou elegantní hloupost, aby se pak pásla na jeho nechápavém obličeji. Kdo Alžbětu dokonale neznal, pro toho bylo občas těžké rozeznat, zda říká něco vážně, nebo žertem. Provokovala i tím, že za jízdy kočárem kouřila, což bylo kritizováno.

Návštěvy ústavů:

Své návštěvy v sirotčincích, nemocnicích a chudobincích císařovna odbývala sobě vlastním způsobem. Ani zde nedbala na dvorskou reprezentaci, na slavnostní přijetí, proslovy ředitelů. Přišla vždy neohlášena, v doprovodu jediné dvorní dámy. Šlo jí o to proniknout až k nemocným, přezkoumat, zda se s nimi dobře zachází a pečuje o ně. Tím sice císařovna rozhněvala vedení ústavů, měla ale obrovský úspěch u nemocných. Považovali ji za dobrou vílu, především pro její velmi prostý a lidský přístup při jednání s obyčejnými lidmi. Své návštěvy ale spojovala stále víc se zájmem o odlišnosti všeho druhu. Již jako mladá žena navštívila ve Veroně Ústav pro výchovu černochů. I její návštěva špitálu pro choleru v Mnichově v 1874 pramenila ze zvědavosti. Alžběta podala pro útěchu ruku jednomu mladíkovi, který zemřel několik málo hodin poté. Byla to táž Alžběta, jež z Vídně s mimořádnou opatrností prchala před cholerou. Stále víc dávala přednost ústavům choromyslných.

Světová výstava 1873:

Několik týdnů po Giselině svatbě se ve Vídni konala další velká reprezentační akce: Světová výstava. Alžběta se jako tradičně chtěla takovýmto akcím vyhnout. Koncem července 1873 se Alžběta stáhla na zdravý horský vzduch do Payerbachu u Reichenau. Tentokrát označila Alžběta jako důvod svou pravidelnou měsíční "nevolnost". Data jejího "trápení" byla u dvora známá a při společenských událostech se na ně musel samozřejmě brát ohled. Alžběta vždycky nadělala kolem menstruace dost hluku a popisovala také ve svých dopisech (nejen Idě Ferenczyové, ale i manželovi) podrobně její průběh. Odřekla bez váhání svou účast na mnoha oficiálních podnicích, a to docela otevřeně a oficiálně. Navrhla i nyní svému císařskému choti vydatné zotavení a vyčítala mu, že se nechtěl podvolit. Alžbětina nepřítomnost ve Vídni vyvolala velký zmatek. Vždyť koneckonců byla hlavní atrakcí vídeňské Světové výstavy. Jen jedno Veličenstvo nebylo ochotno přijmout Alžbětiny důvody: perský šáh Nasredin. Jelikož se tento panovník a jeho družina chovali velmi nezpůsobně a nechtěli odjet, dokud císařovnu neuvidí, Alžběta se nakonec nad svým mužem slitovala a do Vídně přijela. Když ji Nasredin poprvé spatřil, zůstal před ní docela ohromeně stát, vytáhl své zlaté brýle a klidně si ji prohlédl od nejvyšší lokýnky až ke špičkám nohou. Šáh uspokojen mohl odcestovat a císařovna se po třech dnech vrátila do Ischlu.

Filozofování:

V prosinci 1873 došlo k dalším oslavám - František Josef slavil 25 let své vlády. Císařovna byla nucena přerušit pro změnu tentokrát uherský pobyt alespoň na dva dny, a i v těchto dvou dnech byla nedostupná, jak jen to bylo možné. Dvůr ji za to opět samozřejmě kritizoval. Ospravedlňovala se tím, že vypočítávala chyby jiných - své tchyně, své první vrchní hofmistrové Esterházyové, celého vídeňského dvora. Alžběta se bránila plnit jak tradiční povinnosti ženy a matky, tak i povinnosti císařovny. Neměla ale čím vyplnit svůj volný čas. Byla blouznivec, jehož hlavním zaměstnáním je hloubání. Čím víc Alžběta upadala do hloubání a filozofování, tím víc se zvětšovala propast mezi ní a neúnavně činným císařem. O přímo bezútěšné nudě rodinných diners existují tucty svědectví. Nikdo nesměl císaře oslovit nebo jen tak něco vyprávět. On sám zatvrzele mlčel, neboť mu nebyl dán řečnický talent. U stolu dělal jen to, co měl: jedl, a to co nejrychleji a nejúsporněji. Když s jídlem skončil, sklízelo se ze stolu. Nebraly se ohledy na to, zda ostatní účastníci již dospěli k hlavnímu jídlu, nebo ne. Situace se nezlepšila, ani když byla u stolu císařovna, neboť ona jedla ještě méně než císař. Alžběta už dávno vzdala pokusy udržovat hovor u stolu. Zkoušela to ovšem také s nesprávnými tématy (např. o Schopenhauerově filozofii nebo o Heinových básních).

Relaxování v Gödölllő:

Alžběta v roce 1873 absolvovala tolik reprezentačních úkolů jako nikdy předtím a nikdy potom. Teď potřebovala zotavení. Cílem bylo Gödölllő, kde především mohla jezdit na koni. Alžběta kolem sebe shromáždila elitu rakousko-uherských jezdců, mladé bohaté aristokraty - např. Nikolaus Esterházy, Rudolf Leichtenstein, Elemér Batthyány. Sisi pozvala do Gödölllő také svou neteř, baronku Marii Wallersee. Byla to velmi hezká dívka. Alžbětě se líbilo provokovat touto dívkou šlechtickou společnost, neboť kvůli své měšťanské matce byla neurozená. Alžběta si z ní udělala důvěrnici svých tajemství.
Na vyjížďky si Alžběta natahovala přes sebe tři páry rukavic, nepostradatelný vějíř byl vždycky zasunut v sedle. Někdy se na vyjížďky převlékla za chlapce. Namlouvala si, že o tom nikdo v Gödölllő neví, opak ale byl pravdou. Hodně se mluvilo i o tom, že si dala v Gödölllő postavit manéž a pracovala s cirkusovými koňmi. I bavorské příbuzenstvo, které na takové věci bylo zvyklé od Sisina otce Maxe, žaslo, když malá Valerie pyšně vyprávěla, že maminka už umí na koni proskočit dvě obruče. Též se vyučovala drezúře. Císař manželčiny nápady přijímal rezignovaně, bral to i s humorem. Kromě lidí od cirkusu zvala Alžběta také špinavé, do různých cárů hadrů zahalené cikány. Milovala cikánskou hudbu a velkoryse a s úsměvem přehlížela všechny nepříjemnosti, které tyto návštěvy s sebou přinášely. Zato služebnictvo se cikánů bálo a strachovalo se, co všechno vyvedou a ukradnou.

Žluté domino:

I přes své postavení Alžběta po celý svůj život neztratila touhu poznat život "obyčejných" lidí. Život mimo dvorní protokol měl pro ni velkou přitažlivost. Tato chuť hrála podstatnou roli i při největším dobrodružství, jaké si císařovna dovolila: navštívila tajně maškarní ples o masopustním úterku 1874. Tady jako žluté domino jménem Gabriela flirtovala s Fridrichem Pacherem, šestadvacetiletým svobodným úředníčkem. Bylo jí tehdy 36 let a stala se právě poprvé babičkou. Ještě po letech s ním hrála hru na schovávanou a oslovovala ho v dopisech posílaných z různých koutů světa. Vše skončilo v 1887.

První anglická cesta:

V 1874 pozvala Alžbětina sestra Marie císařovnu do Anglie, kde si koupila lovecký zámeček. Oficiálním zdůvodněním císařovniny první anglické cesty bylo, že malá Valerie bezpodmínečně potřebuje pobyt u moře. Aby se Alžběta vyhnula politickým obtížím, cestovala pod jménem hraběnka Hohenembsová. Musela ale vykonat zdvořilostní návštěvu u královny Viktorie, avšak jen krátce předem ohlášená návštěva nebyla královně zrovna vhod.
Alžběta největší část dne trávila v Anglii spánkem na pohovce. Obědvala ve čtyři a celý večer jezdila sama na koni, nikdy ne méně než tři hodiny. Při pobytu v Londýně si Alžběta vyjela do Hyde Parku, což vzbudilo značný rozruch. Prohlédla si Kabinet voskových figurín a ústav choromyslných. Navštívila také dalšího člena anglické královské rodiny, vévodu Tecka, ale vysmívala se jeho ženě: "... je nesmírně tlustá. Celou dobu jsem si představovala, jak musí vypadat v posteli."

Ferdinandovo dědictví:

29. 6. 1875 v Praze zemřel excísař Ferdinand a určil svého nástupce a synovce Františka Josefa dědicem svého majetku. Najednou byl císař bohatým člověkem, neboť Ferdinandovo jmění bylo nečekané. František Josef velkoryse zvýšil apanáž Alžbětě ze 100.000 na 300.000 zlatých. Kromě toho věnoval své paní 2.000.000 zlatých k osobnímu použití. Tento obnos představoval základ pozdějšího císařovnina značného soukromého jmění. Dosud žila jen ze své apanáže a pro každý mimořádný výdaj potřebovala souhlas svého chotě. Část svého majetku uložila u bankovního domu Rothschild ve Švýcarsku. Zajišťovala se tak předem proti možným nouzovým případům.

Sassetot 1875:

Alžběta nyní již nepotlačovala svá přání. Chtěla jet do Anglie na hon na lišku jako účastnice. K tomu potřebovala nové koně, ty nejlepší, jaké bylo možno v Rakousku-Uhersku sehnat. Jako trénink jí posloužila několikatýdenní dovolená v Normandii v 1875 na zámku Sassetot, v jehož parku bylo místo pro mnoho anglických překážek. Dopoledne v Sassetotu byla vyhražena plavání. Sisi ráda plavala. Plavání ale tenkrát pěstovaly jen obyčejné ženy. Většinou s ní plavalo několik dvorních dam, aby zvědavci na břehu nevěděli, kdo je císařovna. Odpoledne jezdila císařovna na procházku na koni a potom trénovala jízdu přes překážky. Císařovna byla toho názoru, že mimo hranice monarchie se nemusí podřizovat přísné disciplíně a může porušovat pravidla dobrého vkusu. Tak se např. během svých divokých projížděk na koni klidně řítila přes obdělaná pole, zvyk, s nímž by císař, chovající velký respekt k selskému stavu, nikdy nesouhlasil. Císařovna se dokonce podivovala tomu, že si na ni postižení stěžovali. V Sassetotu měla císařovna při jízdě na koni těžkou nehodu. Jejím následkem bylo dočasné bezvědomí a otřes mozku. Nehoda ale nebyla životu nebezpečná. "Jsem hrdá na to, že mohu dokázat, že mi srdce kvůli takové překážce nespadlo do kalhot," prohlásila Alžběta. Nepomyslela tedy na přibrzdění své jezdecké vášně, ba právě naopak. Malá Marie Valerie jí ovšem musela slíbit, že nikdy nesedne na koně. I přes všechna extempore náklonnost Františka Josefa k Alžbětě zůstávala nezměněná.

Druhá anglická cesta:

Počátkem března 1876 dorazila Alžběta do Anglie. Tentokrát s sebou vezla i své jezdecké přátele. Takový mamutí podnik už nebylo možno zakrývat léčbou malé Valerie přímořským vzduchem. Tato druhá anglická cesta v 1876 byla cestou za zábavou a za sportem. Mohla od prvního dne užívat jezdecké hony. Jako její pilot byl najat jeden z nejlepších anglických jezdců, Bay Middleton. Třicetiletý rázný sportovec s proslule hrubým chováním vůbec nebyl nadšený svou úlohou řídit panovnici z kontinentu. Choval se zdráhavě a arogantně. Jeho nepříliš přívětivé výroky o císařovně se donesly až k Alžbětině sluchu. Ale ať byla jinak sebecitlivější, nehněvala se. Probudila se v ní zvědavost na toho namyšleného muže. Chtěla mu ukázat, že opravdu rozumí koňům a dovede na nich jezdit. Císařovnin vřelý vztah ke koním byl někdy silnější než její láska k lidem. Tento podsaditý, zrzavý, nedoslýchavý, o devět let mladší Skot byl jedním z mála lidí, od nichž si Alžběta dala bez odmluvy poroučet. Middleton byl mužem, který v Alžbětě vzbuzoval respekt - a to bylo u ní mimořádně mnoho. Směl ji chválit a směl ji kárat. Nakupoval také její koně, nejdražší v Anglii. V kruhu svých jezdeckých přátel byla Alžběta tak veselá, jak ve Vídni nikdy nemohla být. V Rakousku ji teď kritizovali všichni, i prostí lidé, které provokovala svými vysokými peněžními výdaji v cizině.

Třetí anglická cesta:

V létě 1876 pozvala císařovna Middletona do Gödölllő. Žárlivější než císař však na Skota byli Alžbětini uherští jezdečtí přátelé. Middleton se necítil v Gödöllő ani přes Alžbětinu přízeň dobře. Koncem ledna 1878 cestovala Alžběta opět do Anglie. Jejím pilotem byl opět Bay Middleton. Tehdy tam byl i Rudolf. Alžbětina sestra Marie Neapolská roznítila roztržku mezi Rudolfem a Middletonem tím, že Rudolfovi sdělila klepy o údajném poměru jeho matky s Middletonem. Obě sestry se následně pohádaly a už se nikdy nesmířily. Z nevole a hněvu odřekla Alžběta účast na několika závodech a ulehla nemocná do postele - jako tak často v obtížných situacích. Pod vlivem těchto hádek ztratila Alžběta své nadšení pro anglický lov. Rozhodla se, že už nebude lovit v Anglii, ale v Irsku, opět s Middletonem.

Denní režim:

Sisin denní režim v 70. a 80. letech byl neobvyklý. Vstávala v létě kolem páté, v zimě kolem šesté hodiny. Nejdříve absolvovala studenou koupel a masáž, pak cvičení a gymnastiku, skromnou snídani, potom česání. Tuto dobu využívala ke čtení a psaní dopisů či ke studiu maďarštiny. Pak přišlo oblékání (buď v šermířský nebo jezdecký kostým). Na oblékání (příležitostně i několikrát denně) potřebovala Sisi až tři hodiny. Jen slavné šněrování trvalo hodinu, dokud nebyl vytoužený vosí pas dostatečně tenký. Kvůli tenkému pasu se od 60. let vzdala kupř. spodniček a nosila jen tenké spodky z nejjemnější jelenice. Tyto neslýchaně náročné přípravy na reprezentaci byly stále obtížnější a namáhavější, a proto se Alžběta čím dál tím víc vyhýbala tomu vystupovat jako první reprezentační osoba říše. Tyto činnosti vyplnily dopoledne. Její často jen z trošky masové šťávy sestávající oběd končil během několika minut. Posléze následovala několikahodinová procházka či spíše namáhavý dlouhý pochod. Kolem 17. hodiny nastalo nové převlékání a česání a pak si přišla Marie Valerie hrát. Bylo-li to nevyhnutelné, objevila se Alžběta kolem 19. hodiny při rodinném diner - tam viděla svého muže, většinou jedinkrát za den. Alžběta z něj odcházela jak nejdříve mohla.

Alžběta a zvířata:

Odjakživa se Alžběta ráda obklopovala zvířaty, papoušky, a především obrovskými vlčáky a chrty, kteří přes císařské protesty pronikli do všech komnat císařského dvora a nevzdalovali se od Alžbětina boku. Toužila po tygrovi, ale toho od Františka Josefa nedostala. Místo toho si sama z trucu koupila opičku makaka, která teď stejně jako její oblíbení psi děsila dvorní dámy a panské a stala se družkou při hrách malé Valerie, jak to císařovna chtěla. Jenže opička byla churavá a chovala se v důsledku toho tak neslušně, že bylo nemožné ponechat ji delší dobu v pokoji v přítomnosti dam. Jak se Rudolf posměšně vyjádřil, opice byla propuštěna ze služeb. Brzy ale došlo k nové výstřednosti. Módou se stal Rustimo, znetvořený černoch, z kterého udělala Alžběta druha své oblíbené dcery Valerie ve hrách a dala je spolu dokonce vyfotografovat, aby nikomu u dvora neušlo toto kamarádství. Rustimo se v 1884 stal komorním ohlašovatelem, ale už za rok upadl v nemilost. V roce 1890 byl penzionován. Pro Alžbětu byl jen pouhou atrakcí, žertem, prostředkem k provokaci. Když už nereagoval tak, jak chtěla, nechala ho padnout a poslala ho pryč - jako opici, která se chovala neslušně. Pokud na svých cestách Alžběta někoho postrádala, nebyly to děti, ale oblíbená zvířata. "Největší obětí bude, že musím nechat doma svou Balerínu (oblíbeného koně)," psala před jednou z cest.

Alžběta a monarchie:

Alžběta neměla důvěru ve stabilitu monarchie. Stejně tak jako přenesla velkou část svého majetku (bez vědomí císaře) do Švýcarska, aby se zajistila pro případ emigrace, tak také uložila to nejcennější, co hodlala zanechat potomstvu --právě své písemnosti a básně - ve Švýcarsku, které v mnoha básních cenila jako záruku svobody a jehož státní forma, republika, jí pro budoucnost připadala jistější než monarchie. Monarchii, stejně jako Heine, Alžběta zpochybňovala a projevovala se jako přesvědčená přívrženkyně republiky. Alžbětino smýšlení ovlivnilo i její děti. Nejen korunní princ Rudolf, ale i Marie Valerie byli toho mínění, že republika je nejlepší státní formou - a odvolávali se přitom na svou matku. S velkou ohleduplností Alžběta vyjímala svého muže ze své kritiky vídeňského dvora. Vážila si ho, litovala ho a nikdy ho nestavěla do jedné řady s habsburskými příbuznými a s dvořany. Císařský úřad ovšem považovala Alžběta za pouhou zátěž - a k tomu nesmyslnou.

První cesta do Irska:

Když se Alžběta objevila oficiálně jako císařovna, její vyzařování bylo tak velké, že se i její nejostřejší kritici měnili v její obdivovatele. Tak tomu bylo např. při dvorním plese v 1879. Avšak takové chvíle byly stále řidší. Většinu času teď císařovně zabíraly přípravy na irskou cestu. Alžbětina vášeň pro jezdecký sport snad přece jen vznikla ze vzdoru proti císaři, který ji po 1867 držel stranou politiky. Rozhodně mu velmi rozzlobeně vyčetla: "Do politiky se už nebudu míchat, ale do těchto věcí (šlo o koně) chci přece jen ještě promluvit."
Politicky nebrala žádné ohledy. Její návštěvy Irska byly otevřenou provokací královny Viktorie. V Irsku vzniklo právě v těchto letech akutní nebezpečí povstání proti Anglii. Ale Alžběta chtěla jen jezdit na koni. Vše ostatní ji nudilo. Při projíždění Anglií odřekla písemně návštěvu u královny, aby poctila vícekrát svou návštěvou seminář Maynooth, jehož duchovní byli podezřelí jako protiangličtí agitátoři. V březnu 1879 došlo v Uhrách ke katastrofickým záplavám. Alžběta považovala za lepší, když se vrátí. V Irsku hojně rozhazovala jako dík za dobré služby krajkové kapesníčky, které ještě dnes mnohá irská rodina uchovává.

Stříbrná svatba:

V dubnu 1879 slavil císařský pár stříbrnou svatbu. Císař prosil, aby se vyloučila všechna nákladná okázalost, a místo toho se myslelo na chudé. K jedné výjimce přesto došlo: město Vídeň uspořádalo svému císařskému páru slavnostní průvod. Komentáře ve Vídni nebyly moc přívětivé, především pokud se týkaly jubilantky. Jinde se slavilo 25 let ménage (domácnosti), ve Vídni ale 25 let manége (manéže). Uprostřed slavnostních zmatků se Alžběta tvářila většinou jako indická vdova, kterou mají spálit... Velké soirée v předvečer stříbrné svatby opustila císařovna již po čtvrthodině. Tato rodinná oslava byla pro císařovnu pouze velkým trápením a přítěží. Uprostřed vlastenecké radosti reagovala Alžběta zase jen jako soukromá osoba. Naříkala nad svým stářím i nad svým poklidným manželstvím.

Druhá cesta do Irska:

Počátkem roku 1880 jela podruhé do Irska. Cestovala s poměrně lehkým zavazadlem: nákladní vlak za jejím zvláštním vlakem se salonním vozem dopravil jen 40 tun, neboť koně už byli v Irsku z dřívějška. Ve zprávách císaři se mnoho hovoří o pádech, zlámaných čelistech a holeních a o krkolomných skocích přes vodní příkopy a zdi. Při jednom zvlášť obtížném honu jela Alžběta dokonce bez rukavic, aby mohla citlivěji vést koně. Ona, která v Gödölllő byla tak choulostivá, že nosila troje rukavice přes sebe, zde v Irsku snášela po boku Middletona do krve rozedřené ruce. Triumfy na honech pro Alžbětu ale znamenaly podporu sebevědomí, protože tu oslňovala jen jako sportovkyně a krásná žena. Ke konci jezdeckého pobytu ale propuklo její zoufalství: "Proč se musím vrátit do té klece? Proč jsem si nemohla zlámat všechny kosti, aby byl konec - se vším!" V této době nekonečné životní radosti uprostřed sportovních přátel zesílilo Alžbětino pohrdání lidmi. Kromě Middletona nebyl v jejím okolí člověk, který by se odvážil promluvit s ní otevřeně. Jen jí lichotili a využívali. Brzy propukly také rozmíšky mezi císařovnou a Marií Festeticsovou, která se nedokázala nadchnout pro Alžbětiny jezdecké přátele a vždy jí opatrně připomínala některé její povinnosti - většinou marně.

Zasnoubení Rudolfa:

Při zpáteční cestě z Irska tentokrát udělala ústupek přání vídeňského dvora. Přerušila cestu v Londýně a vykonala návštěvu u královny Viktorie. Tady ji zastihl telegram, že se korunní princ Rudolf právě v Bruselu zasnoubil s šestnáctiletou dcerou belgického krále princeznou Stefanií. "Díky Bohu, že to není žádné neštěstí," komentovala Marie Feseticsová telegram. Na to Alžběta: "Dej Bůh, aby nebylo." Alžběta tak musela svou zpáteční cestu z Anglie tedy ještě přerušit v Bruselu, aby blahopřála mladému páru. Stefanii neznala. Belgický královský rod jí ale byl krajně nesympatický, protože odtud pocházela její málo milovaná švagrová Charlotta. Císařovna předčila svou snachu již při tomto prvním, tak vynuceném a trapném setkání. Vztah mezi Alžbětou a Rudolfem se příchodem snachy vůbec nezlepšil.
Pro rok 1881 připravovala Alžběta novou loveckou výpravu. Trénovala jako obvykle, ale čím dál tím víc trpěla revmatickými bolestmi, prvním příznakem stáří. Její nálada se stále zhoršovala. Častěji než dřív podléhala nervovým poruchám, které lekaly její okolí i malou Valerii.


Životopis - 4. část - 80. a 90. léta

8. srpna 2008 v 16:00 | Jana K |  Životopis císařovny Alžběty

Poslední cesta na Britské ostrovy:

Nová irská cesta nebyla už politicky únosná. Alžběta se musela smířit s tím, že svou jezdeckou cestu absolvuje do Anglie. Rakouští řemeslníci byli vysláni, aby přestavěli dům, tak jako před ostatními cestami císařovny. Především musela být vestavěna kaple a tělocvična a všude v domě musely být zavedeny elektrické zvonky. Na malém nádraží ve Wrenbury byla vybudována další čekárna, protože lovecká společnost zde nastupovala do zvláštních vlaků, které ji dopravovaly na závody. Nová seřaďovací kolej byla nutná pro vozy na dopravu koní. Tyto a podobné úpravy byly obdobné jako předtím v Easton Nestonu a Cottesbrooku. Protože se Alžběta nevzdávala naděje, že přece jen ještě bude moci cestovat do Irska, uskutečnily se současně i v irském Summerhillu nákladné přípravy. Nakonec zůstala v Anglii a proto tam svezli všechny koně: z Vídně, Gödöllő i z Irska. Císařovna využila z 28 možných loveckých dnů 22. Middleton byl stále po jejím boku. Byla mimořádně dobře vytrénovaná, ale namáhavé hony po boku o deset let mladšího Baye ji vyčerpávaly mnohem víc než dřív.
Naposledy lovila Alžběta v Anglii v roce 1882. Ale Middleton už nebyl po jejím boku a s nikým jiným ji lov už vůbec nebavil. Náhle se vzdala této své vášně a nechala všechny koně ze své anglické stáje prodat. Jeden úsek jejího života skončil.
V 80. letech zajela Alžběta sice ještě několikrát do Anglie, ale jen aby se tam mohla koupat v moři. Bay Middleton se oženil koncem roku 1882. Zřejmě udržoval s císařovnou dál tajnou korespondenci. Oba se také ještě několikrát setkali.

Záliba v chůzi:

Konec jezdeckých honů a denního jezdeckého tréninku znamenaly pro císařovnu náhlé vakuum. Teď, když to vše dosti náhle skončilo, mohlo si její tělo jen těžko navyknout na klidný císařský život. Svoji mimořádnou touhu po pohybu uspokojovala teď jiným způsobem: každodenní, celé hodiny trvající chůzí ve velmi rychlém tempu. "Chůze je pro mne takovým požitkem, že ztrácím pojem o čase. Jdu a mé tělo je neunavitelné," řekla. Aby nepřepínala málo trénované dvorní dámy, jel za nimi často kočár, do něhož dámy mohly nastoupit, když už dál nemohly. Císařovna ovšem vydržela celé hodiny. Ani lijáky a sněžení jí nemohly zabránit v chůzi. Nosila pevné turistické boty, tmavou hrubou sukni z pevné látky a kazajku. Proti slunci a proti zvědavým pohledům se chránila velkými, velmi nemotornými deštníky z kůže. Samozřejmě dělala všechno možné, aby si zachovala svou anonymitu. Když zašla do některého venkovského hostince, volila vždy místo v nejzazším koutě. Nic ji netěšilo víc, než když mohla nepoznána vypít své mléko a zase odejít. Císař přijímal i tento vrtoch své paní s trpělivostí a ohleduplným humorem - i když Alžběta stále častěji překládala své vycházky na noc, protože se cítila méně obtěžována zvědavci. V létě 1885 se např. vydala v Zell am See v jednu hodinu v noci na cestu na Schmittenhöhe, doprovázena jednou dvorní dámou a několika horskými vůdci, kteří nesli svítilny.
Jiným prostředkem, jak naplnit touhu po pohybu, bylo šermování, které ovšem také brzy vyústilo v namáhavou práci. Zatím brala Alžběta denně dvě šermířské hodiny, k tomu navíc patřila obvyklá cvičení a gymnastika.

Veřejná vystoupení:

V 1882 se císařovna podvolila prosbám armády, aby se objevila na koni při jedné vojenské přehlídce vedle císaře a korunního páru. Alžbětin kritický postoj k vojsku byl ve Vídni známý. Císařovna se dokonce při oficiálních cercles na císařském dvoře vyhýbala vysokým důstojníkům a nepoctila je nikdy oslovením. Veřejné vystoupení na vojenské přehlídce stálo císařovnu tedy jisté přemáhání. Ještě jednou projevila císařovna v tomto roce dobrou vůli: doprovázela císaře v září 1882 na oficiální cestě do Terstu na oslavu 500. výročí příslušnosti Terstu k Rakousku.
Doprovod na Alžbětiných cestách byl pokaždé značný: nejvyšší hofmistr, dvorní dámy, komorné, tajemníci, kadeřníci, lazebnice, kuchařky, cukrář, kočí, stájový personál a "chlapci ke psům." Většinou cestovala i malá Valerie a s ní její vychovatelé a učitelé. Téměř vždy také jeli lékař a kněz. Všichni výše postavení měli přirozeně vlastní služebnictvo (komorné a sluhy). Doprovod císařovny tak většinou čítal 50 - 60 osob, které byly vždy ubytovány ve stejném domě nebo v bezprostřední blízkosti.

Vztah manželů:

Alžběta ve vztahu k mužům neučinila nikdy nic nesprávného. Dodávala ovšem bohatou potravu klepům svým nezvyklým způsobem života. Její plachost před lidmi a s tím spojená opatření (častá nepřítomnost ve Vídni, zamřížované průchody v zahradě, proslulý závoj, zahalující vějíře a deštníky), vzbuzovala nedůvěru. Že nebylo císařské manželství harmonické, se nedalo za těchto okolností utajit. Smíření kolem uherské královské korunovace a narození Valerie zůstalo pouhou epizodou. Stále znovu docházelo ke sporům. Většinou končily diskuse tím, že Alžběta odcestovala. Každý na dvoře také věděl, jak silný je vliv Alžběty na jejího muže, jak velmi ho ovládá - a jak pokorně přímo žebronil o její přízeň. Ona byla zbožňovaná, jejím náladám se podroboval - a ona se svými důkazy přízně byla velmi skoupá.
Vzájemný vztah manželů podtrhuje dlouholetá císařova svéráznost: od 60. let podepisoval své dopisy Alžbětě jako "Tvůj ubohý maličký," "Tvůj osamělý mužíček," "Tvůj chlapeček". Císařovna ho oslovovala "Můj maličký." Žárlivost Františka Josefa ji vždy znovu podněcovala ke škádlení. Na druhé straně nenechala nikoho na pochybách, že je dobře zpravena o slabosti Františka Josefa pro ženské pokolení. Alžbětino pochopení šlo později tak daleko, že zprostředkovala přátelství Františka Josefa s Kateřinou Schratt a účinně je podporovala. Bylo to také jedním ze znaků toho, že Alžbětina láska z prvních manželských let nenávratně pominula.
Alžběta své pocity viny vůči choti vyjadřovala ve svých básních. Žalovala v nich na soužití v prázdnu a na neporozumění, ale nezmenšovala svůj podíl na tomto vývoji. Viděla velmi zřetelně, že svého muže učinila nešťastným. Přesto i ona měla svou tajnou lásku, Guylu Andrássyho. I tento nejhlubší vztah byl platonický. Alžběta byla zralá, třicetiletá žena na vrcholu své krásy. Porodila tři děti, ale byla neuspokojená a toužila po svobodě. Její manželství bylo plné problémů. Alžbětina láska ke krásnému hraběti nepřekročila fyzický kontakt, neboť té Alžběta po celý svůj život nemohla přijít na chuť. Nikdy nebyli milenci, ale přesto ho milovala. Plakávala, když odcházel, žárlila na jeho milostné výboje. Nic víc.

Poezie:

Čím byla Alžběta starší a čím víc se ostýchala lidí, tím víc se zaplétala do svých fantazií a do svého pohádkového světa. Téměř po celé desetiletí se Alžběta soustřeďovala na své básně. V této době se z císařovny Alžběty rakouské, královny uherské a české stala královna víl Titanie. Ve svých básních se právě tak většinou viděla. Neúspěšní ctitelé byli zobrazeni jako oslové. Básnila také o dávno zemřelých a o legendárních postavách, jako o Heinrichu Heinovi a svém oblíbeném hrdinovi Achillovi. Z básní je patrná i touha po smrti, kterou lze rozpoznat i z Alžbětiných spiritistických zálib. Mezi žijícími už nenalézala nikoho, kdo by jí rozuměl. V mnoha Alžbětiných výrocích a básních se projevuje přímo křečovitý postoj k sexualitě. Ani když se její oblíbená dcera Marie Valerie vdala a otěhotněla, nemohla Alžběta zatajit svůj negativní postoj. Nastávající matce nedovedla říci nic jiného, než že vzdychá po těch dobrých starých časech, kdy byla ještě nevinnou pannou, ba někdy řekla při pohledu na dceřinu změněnou postavu, že se za ni stydí. Alžběta byla svým sněním o královně víl Titanii a různých zamilovaných oslech natolik zaujata, že nepostřehla blížící se neštěstí svého jediného syna, ačkoliv ji několikrát velmi ostýchavě a opatrně prosil o pomoc.
Alžbětiny básně z 80. let (po Rudolfově smrti s básněním náhle přestala), mají rozsah asi 600 tiskových stran. Je to jeden velký hymnus na blouznivě uctívaného "Mistra" Heinricha Heina. Císařovna znala dlouhé pasáže z Heina nazpaměť a zabývala se také intenzivně básníkovým životem. S ním, zemřelým v roce 1856 v Paříži, se cítila Alžběta úzce spjatá, považovala se za jeho učednici, ba mínila dokonce, že jí Mistr diktuje verše do pera. Alžbětin únik do snů dospěl tak daleko, že byla pevně přesvědčena o tom, že udržuje s mrtvým Mistrem spiritistické styky. Císařovna sbírala různá vydání Heina i jeho portréty, obklopovala se Heinovými bustami. Navštívila v Hamburku Heinovu sestru Charlottu von Embden i Heinův hrob v Paříži. Alžběta dokonce sdílela i Heinovy záliby. Zajímala se kupř. o hebrejského básníka Jehudu ben Halevy, jehož Heine chválil. Alžbětina pověst znalkyně Heina byla tak velká, že se na ni obrátil i jeden berlínský literární historik s třemi dosud nepublikovanými Heinovými básněmi a prosil o její úsudek. Alžběta odpověděla dlouhým vlastnoručním dopisem, prohlásila jednu ze tří básní za nepravou (v čemž měla skutečně pravdu) a obhajovala edici dalších dvou básní. Téměř ve všech básních Alžběta pohrdá lidmi. Mnohými básněmi se Alžběta vysmívala svému okolí, ráda si brala na paškál slabosti skutečných nebo domnělých nepřátel, čímž se chtěla ospravedlnit před "dušemi budoucnosti". Císařovnino poetické dílo však neprokazuje od začátku básnické tvorby až do jejího konce sebemenší umělecký růst.
Alžbětino uctívání Heina ovšem nevylučovalo zájem o jiné básníky. Teď jako dřív četla s nadšením Shakespearova dramata, uměla téměř nazpaměť svůj oblíbený Sen noci svatojánské. Četla Goethova Fausta. Vedle Heina Alžběta zbožňovala Achilla a Odyssea. V Odysseovi zejména odvážného hrdinu, s Achillem ji spojoval užší, mystičtější vztah. Jeho jméno vyryté do kapesních hodinek měla neustále při sobě. Koncem 80. let začala studovat starou řečtinu, aby mohla číst Homéra v originále. Později se ale soustředila na novořečtinu. Alžběta nedokázala už od dětství v klidu posedět, a proto ani jako dospělá neměla v pokojích svého apartmá téměř žádné židle - stejně si nikdy nesedala, učila se vestoje. Alžběta trpěla mánií pohybu, a proto se lekce odbývaly v chůzi: v zimě při otevřených oknech v jejích soukromých prostorách v Hofburgu, jindy při mnohahodinových procházkách. K procvičení přeložila kupř. Shakespearova Hamleta z originálu do novořečtiny. Na procházkách ji doprovázel řecký student, který s ní musel nejen konverzovat, ale i při chůzi předčítat, což při císařovnině rychlém tempu bylo obtížné a vylákalo to mnohý překvapený pohled náhodných svědků. Na otázku, kterou položila svému bratrovi Carlu Theodorovi, proč také nevyužívá procházky k tomu, aby si dal předčítat cizí jazyky, dostala Alžběta odpověď: "Lidé by si mysleli, že jsem se zbláznil." Nato Alžběta: "Je to důležité? Cožpak nestačí, když člověk má sám to vědomí, že není blázen?" Tím vysvětlila mnohé ve svém životě. Dělala to, co ji těšilo, a přenechala ostatním, aby si mysleli, co chtějí. Zůstala jako osoba prostá a zcela přirozená.
Alžbětiny snahy po vzdělání, její filozofické, literární a historické zájmy ji ještě více vzdalovaly od jejího muže a vídeňského dvora. Látky k rozhovorům s Františkem Josefem bylo stále méně. I těch několik dnů a týdnů v roce, které spolu císař a císařovna trávili pod jednou střechou nepřinášelo blízkost, nýbrž demonstrovalo rozdílnost.

Řecko, Korfu, Achilleion:

Ani na technickém pokroku svého věku neviděla Alžběta nic dobrého. Také Alžbětiny básně zachycují její smysl pro přírodu, odmítají vše umělé, veškeré lidské dílo. Již názvy obou vytištěných svazků poukazují na velký vzor Heina: Písně Severního moře a Zimní písně. Příroda se jí stala přítelkyní a utěšitelkou, útočištěm před lidmi a před jejím císařským postavením. Čím víc se Alžběta zaplétala do svých fantazií, čím víc se vzdalovala světu, tím nemožnější pro ni byl pobyt ve Vídni. Víc než kdy dřív vyhledávala samotu, víc než kdy dřív ji to táhlo do Řecka, zejména na Korfu. Její láska k Řecku byla natolik silná, že v 1888 prohlásila svému choti, že Řecko považuje za vlast budoucnosti. Podnikala dlouhé plavby lodí po Egejském moři, dala si dokonce na podzim 1888 vytetovat kotvu na levé rameno jako symbol lásky k moři, což císař považoval za strašlivé překvapení. Na Korfu si Alžběta dala vystavět zámek na kopci u moře proti albánským horám, zcela uzavřený a neviditelný z okolí, s vlastním přístavištěm a vlastní elektrárnou. Měl být ve stylu Pompejí. Dala mu jméno Achilleion. Ve svém Achilleiu se Alžběta obklopila bustami básníků a filozofů, které uctívala: Homér, Platón, Euripidés, Démostenés, Byron, Shakespeare aj. Ještě před dokončením stavby pozvala Alžběta mladý manželský pár Valerii a Františka Salvátora na Korfu. Pyšně vodila Alžběta mladou dvojici po svých zamilovaných místech. Nejraději ale byla v Achilleiu sama. Ranní úsvit trávila vždycky v sloupořadí a v zahradě zámku u svých soch antických bohů v snění a básnění. Od konce 80. let se dala málokdy provázet na svých procházkách dvorními dámami, většinou ji provázeli její předčitatelé. Ať už cestovala kdekoliv, hovořila se svým průvodcem řecky a dala si řecky předčítat. Když se někdo zeptal, odkud pochází (neboť ji poznávalo už jen málo lidí), udávala, že je Řekyně.

Další sklony:

Alžběta se odjakživa zajímala o duševní nemoci, které nalézaly tolik obětí ve wittelsbašské rodině. Mnohokrát navštívila ústavy choromyslných, poslouchala s hrůzou, ale vždy se zájmem fantazie bláznů v uzavřených ústavech. Cítila se přímo magicky přitahována takovými lidmi. Pokoušela se nejrůznějším způsobem získat poselství z onoho světa i o budoucnosti. A byla velmi pověrčivá, bála se tmy. Pevně věřila v ochrannou moc studeného železa a nikdy nepřešla kolem hřebíků nebo ztracených podkov, aby je nezvedla. Před zlým pohledem měla strašný strach a bála se neblahého vlivu těch, kteří jím vládli. Též věřila proroctvím. S prohlubováním spiritistických sklonů na konci 80. let nabývala v Alžbětině fantazii stále většího významu postava jejího nešťastného bratrance, bavorského krále Ludvíka II., který za záhadných okolností utonul ve Starnbernském jezeře. Od poloviny 80. let císařovna opakovaně hovořila o sebevraždě. Především právě Starnbernské jezero na ni působilo magickou přitažlivostí.

Hermova vila:

Když se v polovině 80. let císařovna vzdala své jezdecké ctižádosti, očekávali současníci, že teď konečně přivykne císařskému životu. Ale císařovna se cítila stejně jako dřív jako soukromá osoba a pěstovala si svou individualitu co nejdále od Vídně. Císař František Josef se snažil ze všech sil zpříjemnit své paní život ve Vídni. Protože se necítila dobře ani v Hofburgu, ani v Schönbrunnu, Laxenburgu nebo Hetzendorfu, postavil jí v polovině 80. let vlastní letní vilu uprostřed Lainzké obory, kde byla zcela nerušena dvorským životem. Byl to zámeček zcela podle Alžbětina vkusu. Před domem stojící socha Alžbětina oblíbeného řeckého boha Herma dala vile jméno Hermova vila. Alžběta vilu nazývala Kouzelným zámkem Titanie. Cenila si především samoty uprostřed nedotčené lesní krajiny s velmi početnou vysokou zvěří. Proti moderním sanitárním zařízením v domě měla císařovna napřed námitky, např. i proti vestavěným koupelnám. Ale architekt Hasenauer pozoroval jednou císařovnu, jak s viditelným potěšením vždy znovu otvírala a zavírala vodovodní kohoutky, protože něco takového ještě neznala. Přesto Alžběta nepomyslela ni teď na to zdržovat se častěji ve Vídni, i když zde měla vlastní, osaměle položený zámek. Strávila tu jen málo dnů v roce a utíkala zase ven - na dlouhé cesty především po cizině. Blížila se k padesátce. Lesk její krásy vybledl. Skrývala svou vrásčitou tvář za vějíře a slunečníky. Kdysi veselá královna měla ischias a těžké nervové poruchy.

Heinův pomník:

Aniž by si to Alžběta přála, dostala se koncem 80. let do denního politického zápasu. Šlo o zřízení Heinova pomníku v Düsseldorfu. Císařovna samozřejmě přislíbila výboru svou podporu. Největší část financí na tento zamýšlený pomník pocházela od ní, podle vyúčtování dala 12 950 marek. Jako veřejnou výzvu k darům pro Heinův pomník složila Alžběta několik básní. Jenže Alžbětina veřejná angažovanost pro Heinricha Heina se stala obecným pohoršením a velkou politickou aférou v době bujícího antisemitismu. Neboť rozhodnutí o vytvoření pomníku pro Žida Heina bylo pociťováno jako provokace. Alžbětu ale nezajímalo, co si veřejnost myslela o Heinově pomníku, ani co soudila o jejím vlastním postavení. Její vztah k Heinrichu Heinovi byl pro ni jen její osobní záležitostí. Nakonec se stáhla bez boje, v 1889 se vzdala své podpory pro zřízení pomníku a znechuceně ustoupila do ústraní. Císařovnu pohnul k tomuto kroku Bismarckův energický dopis rakouskému ministru zahraničí. Císařovna si pak dala postavit svůj vlastní Heinův pomník na Korfu před Achilleionem.

Vztah k dětem a snaše:

Obě starší děti Gisela a Rudolf vyrůstaly prakticky bez matky. Alžběta považovala obě své starší děti za svěřence arcivévodkyně Žofie, což trvale narušilo vztah mezi matkou a dětmi. Rudolf byl pravým obrazem své matky. Po celý život byl své matce vděčný za to, že se ho v 1865 v jeho velké duševní a zdravotní krizi dokázala zastat. Když se v 1868 narodila nejmladší císařská dcera Marie Valerie, stál od té doby o deset let starší korunní princ úplně stranou. Alžběta v sobě objevila přímo hysterický mateřský pud pro svého "jedináčka". Alžbětiny myšlenky kroužily kolem malé Valerie, na niž bratr velmi žárlil. Choval se k maličké příkře a nepřívětivě. Valerie se zase velkého bratra bála. Alžběta se proto postavila zcela na stranu nejmladší dcery a ještě víc odmítala syna. Rudolfův sňatek s belgickou královskou dcerou Stefanií podstatně zhoršil rodinné ovzduší. Alžběta především setrvávala ve své odmítavosti ke snaše. Ale když mladá Stefanie projevila zaujetí pro reprezentační úkoly a libovala si ve všeobecné pozornosti, viděla v tom Alžběta příležitost, jak odevzdat velkou část reprezentačních povinností jednoduše své snaše. Svou antipatii ke snaše Alžběta silně projevovala ve svých básních, v kterých se vysmívala "mohutné nemotoře s dlouhými falešnými copy a se lstivě číhajícíma očima". Tak jako Alžběta, i Rudolf dával vytisknout své spisy resp. básně anonymně asi v téže době ve Státní tiskárně, a to vždy jen v několika výtiscích. Jeden ovšem nevěděl nic o druhém. Matčin vztah k nejstarší dceři Gisele po jejím provdání v 17 letech do Bavorska zůstal i nadále chladný.

Rudolf před Mayerlingem:

Rudolf reagoval na Alžbětino přehnané nadšení pro jezdecký sport zklamáním, hněvem a žárlivostí. Kritizoval také matčinu zálibu ve spiritismu. Tato velmi opatrná a Alžbětou pravděpodobně vůbec nepozorovaná opozice vznikla z Rudolfovy zklamané lásky k matce, když se dostával politicky i osobně do stále větší izolace. Alžběta ani jedinkrát nebyla prostředníkem mezi císařem, nerozmlouvala s Rudolfem o jeho problémech. Nepřijala ani Rudolfovu dcerku Alžbětu (Erszi), neboť se svými vnoučaty téměř nikdy nezabývala a neprojevovala žádnou babičkovskou pýchu (narozdíl od Františka Josefa). O problémech v manželství korunního prince věděla brzy celá Vídeň - jen císařský pár nikoliv. A když se Alžběta konečně dověděla o sporu mezi mladými manželi, nepomyslela na to, že by mohla zasáhnout. Omlouvala se dávno zesnulou tchyní Žofií. Ani Rudolfova těžká nemoc na jaře 1887 nebyla pro Alžbětu důvodem k zvláštní starosti.
Syn, o něhož se Alžběta tak málo starala, se jí v nejdůležitějších rysech tak podobal, zatímco přehnaně milovaná dcera Valerie zdědila spíš temperament svého otce, měla klidný úsudek, byla zbožná, střízlivá a jako nejstarší dcera Gisela spíš bezradná nad fantaziemi své maminky. A tím nejdůležitějším rysem tohoto "uherského dítěte" byl jeho velký odpor k Uhersku... Valeriina až nenávist k Uhrám vrcholila v jejím odporu k Gyulovi Andrássymu. Svou nenávist se ale pochopitelně neodvažovala projevit v přítomnosti matky. Stále s ní hovořila maďarsky. Podobné pocity (ne však v takové míře) pociťovala i ke Slovanům. Bujel v ní silný německý nacionalismus, který měl i protirakouské rysy. Valerii často byla na obtíž matčina přemrštěná, hysterická mateřská láska.

Valeriiny zásnuby:

Ačkoliv císařovnu k vídeňskému dvoru poutala už pouze láska k Marii Valerii, ukázala pochopení, když nadešel čas pro její vdavky a dostavili se uchazeči. Marie Valerie si toužebně přála sňatek z lásky. V této situaci měla Valerie ve své matce přítelkyni a důvěrnici. Obě společně hodnotily uchazeče o Valeriinu ruku. Když se Valerie zamilovala do arcivévody Františka Salvátora z toskánské linie, zůstala Alžběta spojenkyní své dcery. Tato volba zpočátku nevyhovovala císaři kvůli blízkému příbuzenství. Císařovna připravila "náhodné" setkání plachého Františka a zamilované Valerie v Burgtheatru. Odpor poká (maďarský výraz pro krocana, krycí jméno pro Františka Josefa, např. v rozhovorech s dcerou Valerií) proti tomuto spojení byl lehce překonán, protože se Alžběta za Valerii rozhodně zasazovala. Korunní princ naproti tomu měl ještě dlouho námitky proti arcivévodovi Františku Salvátorovi. Protože Alžběta reagovala hystericky na každou komplikaci, byl vztah k jejímu synovi ve stále větších troskách. Považovala ho za nepřítele svého miláčka Marie Valerie - to nejhorší, co se Rudolfovi mohlo stát. A protože se Alžběta sama nezabývala ničím jiným než blahem své oblíbené dcery, vykládala si vážný, uzavřený obličej Rudolfův jako nepřátelství k chudince Valerii. Matka i dcera se vzájemně povzbuzovaly v narůstajícím strachu před budoucím císařem Rudolfem - v době, kdy Rudolf už vzdal životní boj. Císařovna učinila vše, aby milovanou dceru zajistila i po smrti Františka Josefa. Alžběta ale také neusnadňovala život Valerii, jakmile byl její sňatek na dosah. Nedokázala překonat, že by ji mohla Valerie kvůli muži opustit.

Mayerling:

Tragédie v Mayerlingu 30. 1. 1889 postihla císařskou rodinu tedy nečekaně. Císařovnu informovali jako první. Hrabě Hoyos, Rudolfův druh na honu v Mayerlingu, vpadl s ohlášením smrti do Alžbětiny hodiny řečtiny, právě když četla Homéra. Je překvapivé, s jakou duševní rovnováhou tuto situaci jinak přecitlivělá císařovna zvládla. Byla to ona, kdo informoval císaře, který se po této zprávě zhroutil. Mrtvého korunního prince napřed vystavili v jeho bytě v Hofburgu. Alžběta navštívila svého mrtvého syna ráno 31. 1. 1889 a políbila ho na ústa. Při společném diner v pokoji, kde se ještě o Vánocích odehrála mimořádně srdečná rodinná scéna, ztratila císařovna rovnováhu a dala se do hořkého pláče. Byla přitom i Rudolfova vdova Stefanie a jeho pětiletá dcerka Erszi. Vztah mezi Alžbětou a její snachou se společným neštěstím nezlepšil. Císařovna naopak nechala volný průběh svým pocitům nenávisti ke snaše a řekla, že "se za ni stydí před lidmi". Dva roky po Mayerlingu vmetla Alžběta své snaše Stefanii do tváře slova: "Nenáviděla jsi svého otce, nemilovala jsi svého muže a nemiluješ ani svou dceru!" Jako obyčejně viděla ale jen chyby na jiných, své vlastní neviděla nikdy. Neboť Rudolf nenašel lásku ani u své matky. Nejdelší z čtyř Rudolfových dopisů na rozloučenou patřil matce Alžbětě. V císařské rodině převládala nálada konce světa. S Rudolfovou smrtí se zdálo, že zemřela budoucnost Rakouska - Uherska. Alžběta dokonce odrazovala svou dceru, aby se usídlila ve Vídni. Rozešla se ve zlém s neteří Marií Larischovou, kterou vinila z neštěstí (ta byla tajným prostředníkem schůzek mezi Rudolfem a Mary Vetserovou). Držela-li se Alžběta v prvních dnech po zprávě o smrti pozoruhodně statečně, pak se její zdravotní stav prudce zhoršil v průběhu jara 1889. Reptala na sebe i na osud, cítila se být zrozena k neštěstí. Rudolfova sebevražda, jejíž podstatu Alžběta nikdy nepoznala, tvořila pro ni čím dál tím víc podnět k tomu, aby hloubala nad svým vlastním životem - a aby si zoufala. Začaly se proti ní ozývat i z dvorských kruhů výčitky. V tu chvíli se galantně zachoval císař a oslabil výtky tím, že veřejně poděkoval Alžbětě za podporu v těchto těžkých dnech. V roce po smrti korunního prince se oba manželé k sobě chovali velmi opatrně a každý z nich se snažil neztěžovat druhému smutek nad ztrátou syna. Alžběta se sama ještě před tragédií nezachovala nejlépe ke svému otci. Alžbětin otec, vévoda Max, byl odjakživa velmi kritický vůči svým dcerám, Alžbětu nevyjímaje. Když ve Wiener Fremdenblatt vyšel v 1888 vévodův citát, který de facto veřejně kritizoval císařovnu, zhoršil se Alžbětin vztah k nemocnému otci natolik, že ani nejela v listopadu 1888 do Mnichova na jeho pohřeb, oficiálně kvůli svému ohroženému zdraví. Zato matka zůstala až do své smrti v 1892 pevným bodem v císařovnině životě.
Po Rudolfově smrti zesílily Alžbětiny spiritistické sklony. Již několik dnů po jeho pohřbu se pokusila vejít ve styk s mrtvým a šla jednoho večera tajně do Kapucínské krypty. Poslala pryč i kněze, který jí otevřel, zavřela železná vrata hrobky, která byla osvětlena jen několika svícemi u Rudolfovy rakve, a poklekla u ní. Nikdo však nepřišel. I později se Alžběta stále znovu snažila, aby vstoupila do spiritistického styku se svým mrtvým synem, aby se od něho dověděla důvody jeho činu. Alžbětino mínění o Rudolfově smrti kolísalo. Nicméně Alžbětina nálada byla stále bezútěšnější, její nervy stále napjatější. Císař ožil ve své lásce ke Kateřině Schrattové a přenesl se za pomoci této pozdní lásky snáze přes katastrofu svého syna. Zato Alžběta toužila pryč z Vídně, měla ale na druhé straně špatné svědomí, že nechává v této smutné situaci svého muže samotného. Právě v této době nejhlubšího zoufalství docházely ke všemu ještě znepokojující zprávy o beznadějném zdravotním stavu Gyuly Andrássyho. Zemřel nakonec po dlouhém utrpení v únoru 1890. V květnu 1890 spěchala Alžběta k úmrtnímu loži své sestry Heleny von Thurn und Taxis do Řezna.
V říjnu 1889 byla rakouská zastupitelství v cizině obeznámena císařovniným přáním, aby se jednou provždy upustilo od blahopřání k jejím jmeninám a narozeninám. Koncem smutečního roku 1889 rozdala císařovna všechny své barevné šaty, slunečníky, boty, šátky, kabelky a vše, co patřilo k ozdobám a k okrase, oběma svým dcerám Gisele a Valerii. Ponechala si jen smuteční šaty. Až do konce života se nedala pohnout, aby zase oblékla barevné šaty. Rozdala i své šperky, všechny perly, smaragdy, diamanty. Velká část z nich připadla oběma dcerám a vnučce Erszi. Císařovna chtěla strávit zbývající léta života stále v černém, stranou vší dvorské nádhery.

Valeriina svatba:

Jako další ránu osudu pociťovala Alžběta svatbu své milované dcery Valerie. Valeriina svatba se konala v červenci 1890 ve farním kostele v Ischlu. Císařovna teď setrvala ve svém přesvědčení, že nyní ztratila všechny své děti. Když se splnilo Valeriino nejtoužebnější přání a byla těhotná, reagovala císařovna trpce. Řekla dceři, že jí narození každého nového člověka připadá jako neštěstí. Hlavní Alžbětin zájem v těchto posledních letech poutal skutečně její zhoršující se zdravotní stav. Stále ještě dodržovala odtučňovací kúry. Stále ještě se trápila nad každým malým přírůstkem na váze. V důsledku toho trpěla silnými otoky kůže, zvlášť na kotnících. Podstupovala skutečně kruté kúry. Např. v Karlových Varech parní lázně a po nich celková lázeň o 7 stupních. Sama Alžběta přiznávala, že pak z toho má hučení v hlavě. Následovaly potné kúry - každý večer ve velmi teplém oblečení několikrát rychle vyšlápla kopec. Alžbětina váha byla 46,6 kg. Císařovna se již živila téměř výlučně jen mlékem a vejci.

Stárnutí:

Alžbětě nyní bylo 52 let. Její krása pominula. "Není nic strašidelnějšího, než se měnit stále víc v mumii a nechtít se rozloučit s mladostí," řekla. Alžběta už se nikdy nedala portrétovat, už nikdy nevyšla bez vějíře nebo slunečníku, za nimiž skrývala svůj vrásčitý, větrem ošlehaný hubený obličej. Jen velmi málo lidí znalo Alžbětin stařecký obličej posledních let jejího života. Pro náhodné očité svědky byla setkání s ní v této době velkým zklamáním. V 1898 v malém venkovském hostinci v Ischlu zašla Irma Sztárayová (nová Alžbětina dvorní dáma, která nahradila Marii Festeticsovou, byla mnohem mladší než její předchůdkyně a sportovně založená) krátce do jídelny a nechala Alžbětu samotnou u stolu. Alžběta zírala celé sekundy před sebe, pak si levou rukou vyndala chrup, držela ho stranou nad okrajem stolu a opláchla jej sklenicí vody. Pak jej zase vsunula do úst. Všechno se odehrálo bleskově a s půvabnou nenuceností. Opouštěla Rakousko co nejčastěji a na co nejdelší dobu a cestovala sem tam stále bezcílněji. Císař se odvažoval jen zcela opatrně něco namítat proti neustálé manželčině nepřítomnosti.

Cestovní mánie:

Chtěla žít jen sama pro sebe. A i když byla ve vzácných okamžicích pod jednou střechou se svým manželem, pro toho bylo častokrát velmi těžké svou ženu spatřit. Když ji totiž chtěl František Josef ráno navštívit a šel k ní bez ohlášení, prohlásili sloužící, že císařovna ještě spí. Často byla ale již v horách, odkud se vracela teprve večer se svou utahanou dvorní dámou, a pak též císaře nepřijala. Tak se stávalo, že císař k ní často chodil marně i deset dní. Od 90. let trávili spolu koncem zimy pravidelně aspoň dva týdny na francouzské Riviéře. Také na svých cestách se Alžběta chovala stále podivněji. Za dlouhé hodiny trvajícího putování nebrala císařovna nejmenší ohled na počasí. Měla ráda přírodní živly a nechápala citlivost svých průvodců. Táž Alžběta, která ve Vídni sténala nad každým chladným závanem, se na svých cestách projevila jako zcela necitlivá na špatné počasí. Ve špatném počasí neváhala vyplout na plachetnici. Několik hodin ve strašném lijáku doprovázeného hřměním seděla na palubě, držela nad sebou deštník a byla úplně mokrá. Pak někde vystoupila, objednala si vůz a chtěla přenocovat v nějaké cizí vile. Tento zvyk prostě vejít do cizích domů, neříci ani slovo nebo vysvětlit, co vlastně chce, se jí stal v 90. letech mánií. Nepozvána a neohlášena se také vynořovala na různých evropských dvorech, aby tak splnila (velmi zvláštním a nezdvořilým způsobem) své reprezentační povinnosti. Alžbětin neklid byl tak velký, že ať byla kdekoliv, toužila odtud pryč. Sotva byl dokončen Achilleion na Korfu, táhlo ji to zase pryč. Namluvila si náhle, že potřebuje peníze pro svou dceru Valerii, a že musí proto Achilleion prodat. To samozřejmě císař nemohl pochopit. I přes císařovy námitky se ale znovu stalo to, co si Alžběta přála: Achilleion byl vystěhován, sotva byl úplně zařízen. Drahý nábytek byl dopraven do Vídně a uložen v různých zámcích a skladištích, protože se císařovna již o něj nezajímala. Žádný kupec se ale nenašel. Alžběta dávala teď přednost bydlení v hotelích. Vznikaly neustálé problémy kvůli jejím vysokým nárokům. Protože až příliš často přijížděla neohlášena uprostřed sezóny s početným doprovodem a činila si nárok na velký počet pokojů s vlastním vchodem a stovkami složitých bezpečnostních opatření, aby se chránila před zvědavci, stala se brzy postrachem. Nezřídka měnila náhle cíl své cesty, a působila tím zmatek. Pošta jí byla posílána na poste restante do přístavů. Při všech cestách odmítala Alžběta policejní dohled. Avšak vzhledem k narůstajícímu anarchistickému nebezpečí trvaly mnohé vlády na jejím sledování policejními agenty - i proti její výslovné vůli. Vždy znovu zajížděla Alžběta do Mnichova, do míst svého dětství. Nikdy neopustila Mnichov, aniž by předtím navštívila dvorský pivovar, samozřejmě inkognito. Pokaždé objednala sobě a své dvorní dámě jednolitrový džbánek piva.

Poslední reprezentace:

Jen jedinkrát se císařovna v posledních létech života ukázala veřejně v reprezentační roli: kde jinde, než při tisícileté oslavě Uherska v 1896. V únoru 1898, v jubilejním 50. roce vlády Františka Josefa, Alžběta císaři napsala, že žije a cítí se, jako by jí bylo 80 let. Alžběta hovořila toužebně o své smrti. Alžbětin kdysi vznášející se krok byl nyní pomalý a unavený. Nemohla už podnikat dlouhé výlety. Většinou zbývaly okružní procházky v lázeňských místech Kissingenu, Gasteinu, Karlových Varech, Nauheimu a nákupní pochůzky, při nichž kupovala především hračky pro mnoho svých vnoučat. V létě 1898 se císařský pár setkal na dva týdny v Ischlu, kam přijela také arcivévodkyně Marie Valerie. Odtud 16. 7. odjela císařovna do Nauheimu a následně do Švýcarska. Nikdy už se s Františkem Josefem neviděli.

Cesta do Švýcarska:

Zde Alžběta bydlela - již po několikáté - v Territetu u Montreux. 9. 9. 1898 si odtud udělala s Irmou Sztárayovou výlet do Pregny, aby navštívila baronku Julii Rothschildovou. I na tomto výletu ovšem zachovávala císařovna své inkognito, jako obvykle cestovala pod jménem hraběnky von Hohenembs. Po tříhodinové návštěvě jela Alžběta se svou dvorní dámou do Ženevy, kde přenocovala, aby se příští den vrátila zpět do Montreux. Zde, v Ženevě, kterou velmi dobře znala a kde se vždy cítila ztracená mezi lidmi, zašla do své oblíbené cukrárny a pak nakoupila hračky pro svá vnoučata. V hotelu Beau Rivage sice byla zapsána jako hraběnka von Hohenembs, ale hoteliér z dřívějších pobytů věděl, kdo je ve skutečnosti tato paní. Příštího rána, 10. 9. 1898, přinesly jedny ženevské noviny zprávu, že císařovna Alžběta Rakouská se ubytovala v hotelu Beau Rivage.

10. 9. 1898:

Italský anarchista Luigi Lucheni si na trhu koupil vražedný nástroj, pilník (bez rukojeti, neboť na to již neměl peníze, tu si zhotovil sám ze dřeva), který vybrousil do trojbokého ostří. Vyhlédnutá oběť, princ Henri Orleánský, oproti plánu nakonec do Ženevy nepřijel. Lucheni tak našel svou oběť v císařovně Alžbětě. Pětadvacetiletý anarchista číhal na svou oběť. Pozoroval 10. 9. 1898 příchody a odchody před hotelem. Tou dobou napsal a odeslal císař František Josef Alžbětě poslední dopis. V 13:40 hodlala císařovna odjet zpět ze Ženevy do Montreaux pravidelnou lodní linkou. V doprovodu Irmy Sztárayové, v černých šatech, v jedné ruce vějíř, v druhé slunečník, šla císařovna k přístavišti lodí, vzdálenému jen několik stovek metrů od hotelu. Na této cestě číhal Lucheni. Když obě dámy došly až k němu, vrhl se na ně, bleskově se ještě podíval pod slunečník, aby se ujistil, a bodl. Předem se důkladně poučil, kde sídlí srdce. Zasáhl přesně. Alžběta padla na záda. Prudkost pádu ale zmírnil její těžký vyčesaný účes. Pachatel prchal, ale byl zadržen chodci. (Byl odsouzen na doživotí, 6. 10. 1910 se v cele oběsil na koženém opasku.) Alžběta hned po pádu opět vstala, děkovala německy, francouzsky a anglicky všem, kdo jí pomohli a očistili její zašpiněné šaty. Protože doba odplutí se blížila, šly dámy rychlým krokem k přístavišti. Alžběta se otázala maďarsky hraběnky Sztárayové: "Co ten muž vlastně chtěl? Snad mi chtěl vzít hodinky?" uvažovala císařovna.

Smrt:

Teprve na lodi se Alžběta zhroutila. Když jí uvolnili šněrovačku, aby jí mohli třít hruď, spatřili nepatrnou zahnědlou skvrnku a dírku na batistové košilce. Irma Sztárayová okamžitě informovala kapitána lodi o identitě zraněné ženy. Loď, jež mezitím již vyplula, spěchala nazpět. Císařovnu spěšně nesli zpět do hotelu. Tam mohl lékař už jen konstatovat smrt.
Alžběta zesnula bez bolestí. Marie Valerie se nad ztrátou matky utěšovala tím, že zemřela tak, jak si to vždy přála, rychle, bez bolesti, bez dlouhých úzkostných dnů. Císař nesmírně plakal. Ale brzy se uklidnil. Nemohl pochopit, jak může někdo zavraždit ženu, která neudělala nikdy nikomu nic zlého. Nebylo ale pochyb nad slovy, která František Josef řekl hraběti Paarovi: "Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval."

Pohřeb:

15. 9. 1898 dorazily Alžbětiny pozůstatky do Hofburgu, obklopeny veškerou pompou císařské říše. Císař samozřejmě nemohl splnit Alžbětino přání, aby byla pochována u moře.
Následující týdny přinesly vypořádání pozůstalosti. Nikdo - a nejméně císař - neměl ponětí, že císařovna vlastnila tak značný majetek, bez nemovitostí přes 10 milionů zlatých, uložených v solidních papírech. Ve svém testamentu odkázala Alžběta oběma svým dcerám, Gisele a Valerii, po dvou pětinách, své vnučce Alžbětě (Erszi) jednu pětinu.
V prosinci 1898 se slavilo 50. jubileum vlády císaře Františka Josefa, zdrženlivě a tlumené smutkem.

Zdroj: