Nové knihy k recenzím

28. října 2018 v 20:00 | Jana K |  Knihy
Po opravdu dlouhé době zdravím všechny návštěvníky mého blogu o císařovně Alžbětě, pravidelné - pokud ještě nějací vůbec jsou :-) - i ty nepravidelné či náhodné, nebo nové příznivce, kteří na můj blog zavítali poprvé.



Bezmála celý rok uplynul, aniž by se na mém blogu cokoli stalo, aniž by přibyl byť jen jediný, i malý článeček o čemkoli zajímavém. 6. srpna dokonce uplynulo rovných deset let existence tohoto blogu, taky bez sebemenšího povšimnutí. No ale popravdě řečeno, když jsem blog onoho srpna 2008 zakládala, nebylo by mne napadlo, že se takového velkého výročí v dnešním pomíjivém světě vůbec dočká. No a vida, stalo se. Akorát nové příspěvky nepřibývají tak jak by měly. A pročpak, ptáte se jistě právem. Poněvadž můj blog má velkého nepřítele, se kterým jen velmi těžko bojuje a zatím s ním bohužel jen a jen prohrává. Koho? Je to čas, vážení. Čas, ten všemocný čaroděj, jež ovládá nás všechny, ať chceme nebo nechceme a ať se nám to líbí nebo ne.
Ale pravdou je, že letos blogu nenahrálo ani překrásné počasí, takže moje další záliby odehrávající se zejména venku ho prostě a jednoduše převálcovaly. Dnes tady máme pravý podzimní sychravý den, navíc sváteční, tudíž velmi vhodná doba zase se na blogu ozvat a připomenout.

Během léta postupně má peněženka schudla o nějaký ten peníz, protože do mé sbírky knih o Sisi a Habsburcích přibylo hned několik exkluzivních kousků. Všechny nejsou sice nové, jsou už nějakou dobu na trhu k mání a určitě již máte mnozí z vás některé z nich přečtené. Já jsem pozadu, takže se na ně teprve chystám během nadcházející zimy a postupně bych zde chtěla přidávat recenze, stejně jako tomu bylo v minulosti.

A o jaké knihy se jedná?




A jelikož se na mou uměleckou fotografii nevešly všechny knihy, přidávám ještě výčet všech, na jejichž recenze se můžete (alespoň doufám) postupně těšit:

Cars Jean des: Osudová Sisi

Ehrlich Anna, Bauer Christa: Arcivévodkyně Žofie

Grössing Sigrid-Maria: František Josef a jeho rodina

Hasmann Gabriele: Romantičtí Habsburkové

Indra Bořivoj: Tajemství paravánu následníka trůnu:

King Greg, Woolmans Sue: Vražda arcivévody

kolektiv autorů: František Josef I. - sto let od smrti

Skoupý Jiří: Šofér, který změnil dějiny

Unterreiner Katrin: Císařovna Sisi a její milovaná místa

Vocelka Karl, Vocelka Michaela: František Josef I.

Winkelhofer Martina: Evropské panovnické rody v zrcadle svých skandálů
 

180. výročí narození císařovny Alžběty

24. prosince 2017 v 12:00 | Jana K |  Zajímavosti o císařovně Alžbětě
Dnes je tomu přesně 180 let a shodou okolností taktéž neděle, co se v Mnichově narodila budoucí císařovna rakouská - Alžběta. Vzhledem k takovému kulatému výročí by se slušelo alespoň trochu na tuto událost ve zkratce zavzpomínat. Přenesme se tedy časem zpět o oněch dlouhých 180 let do bavorského centra Mnichova...


Vánoční svátky roku 1837 byly v městském paláci na Ludwigstrasse v Mnichově očekávány s větším napětím než v předešlých letech. Jak pak by také ne - do rodiny bavorského vévody Maxe a jeho ženy Ludoviky byl každým dnem očekáván čtvrtý potomek.
Ludovika s Maxem byli oddáni dne 9. září 1828 v Tegernsee a o sňatek z lásky se nejednalo ani náhodou. Ludovika byla nejmladší z dcer bavorského krále Maximiliana I. a i přesto, že byla považována za nejkrásnější z jeho dcer, byla nucena se provdat takzvaně "pod úroveň." Její starší sestra Elisabeth Ludovika se stala pruskou královnou, Amálie Augusta a Marie Anna postupně saskými královnami a Žofie dokonce zamířila na rakouský dvůr. To pro Ludoviku byl jejím otcem domluven sňatek už v době, kdy byla ještě dítětem. Provdat se měla pouze za "druhořadého" bavorského vévodu Maxe z vedlejší linie Wittelsbachů.
Koncem roku 1837 shodně devětadvacetiletí vévodští manželé, jak již bylo řečeno, očekávali příchod dalšího dítěte a na tohoto budoucího bratříčka či sestřičku už doma čekaly dvě vévodské děti. Šestiletý vévodský syn Ludwig a dcerka Helene, které bylo tou dobou tři a půl roku, synek Wilhelm, narozený shodou okolností taktéž na Štědrý den o pět let dříve, tedy v roce 1832, byl už bohužel tou dobou mrtvý, nedožil se ani dvou měsíců.


Osud tomu chtěl, že opět na Štědrý den přivedla vévodkyně Ludovika na svět další dítě, a tentokrát to byla dceruška. Ač rodina vévody Maxe žila poměrně nekonvenčním a dosti nevázaným způsobem života, a to zejména ve svém letním sídle v zámečku Possenhofen, porod vévodkyně proběhl podle přísného dvorního ceremoniálu. Hned, jakmile bylo dítě ve 22:43 na světě, byli do Ludovičina budoáru povoláni vybraní státníci, jimž porodní bába novorozenou princezničku ukázala. Všichni ji náležitě obdivovali, tím víc, když se přišlo na to, že holčička má v ústech už jeden zoubek, podobně jako kdysi Napoleon. To všichni považovali za velmi šťastné znamení, tím spíš, že děťátko je vánočním darem z nebes a aby toho nebylo málo, navíc ještě nedělňátkem.
Kmotrou novorozené princezničky se stala její teta, budoucí pruská královna Elisabeth a právě po ní dostala jméno - Alžběta Amálie Eugenie, v rodině se ale velmi rychle ujala přezdívka Sisi.
Koho by v tu chvíli napadlo, že tato novorozená vévodská dcerka se jednou stane rakouskou císařovnou a její legenda přetrvá až do dnešních dní...


Pozvánka do Hofburgu:

V Sisi muzeu v Hofburgu můžeme právě v letošním adventním čase shlédnout výjimečně zajímavý předmět z dětství Sisi. Je jím velmi dobře zachovalá křestní souprava sestávající z šatů, květy vyšívaného plédu a čepičky. Z důvodu ochrany šatů je doba výstavy těchto časově omezena.



A protože tu opět máme konec roku chtěla bych Vám všem popřát

"Příjemné prožití vánočních svátků,

splnění Vašich přání a vše dobré do příštího roku."

Jana K, autorka blogu


Pro to správné navození vánoční atmosféry připomínám - kdyby je někdo náhodou ještě nečetl :-) také starší články s vánočními tématy:


Zdroj:
vlastní článek, informace o šatech z Hofburg Wien

Ve službách Konopišťského pána

16. prosince 2017 v 12:00 | Jana K |  Knihy o Franzi Ferdinandovi ďEste
Podtitul: Zaměstnancem nejen na zámku Konopiště v Čechách
Autor: Lukáš Pavlík
Nakladatelství: Posázaví o.p.s.
Rok vydání: první vyd. 2013, druhé vyd. 2014
Počet stran: 184

Kolik dávám bodů: 9/10


Anotace:
Publikaci vydala společnost Posázaví o.p.s. za podpory společnosti Eltsen a.s. - provozovatele muzeí motocyklů Konopiště a Netvořice, Pensionu Konopiště s.r.o. a týdeníku Jiskra Benešov ve spolupráci s městem Benešov, Státním oblastním archivem v Praze, Muzeem Podblanicka, zámkem Artstetten a Muzeem umění a designu Benešov.
Díky dosud nezveřejněným pamětem konopišťského četníka Josefa Volfa, sluhy Rudolfa Mikuly a chůvy arcivévodových potomků Marie Schneibergové nahlédnete do všedních dnů a zvyků arcivévody Františka Ferdinanda a dozvíte se mnohé zajímavosti o lidech, kteří mu sloužili. Zmíněné paměti rovněž vyvrací po léta tradované lži a zažitá dogmata o následníkovi a jeho chování.
Vzpomínky na dobu arcivévody Františka Ferdinanda ďEste a službu nejen na Konopišti, doplňuje řada dosud nepublikovaných dobových fotografií ze soukromých archivů.

O autorovi:
Lukáš Pavlík se narodil v roce 1986 v Benešově, vystudoval tamní gymnázium.
Od dětství se zajímá o historii, zejména o osobu Františka Ferdinanda ďEste, jeho zaměstnance a zámek Konopiště.
Několik posledních let se intenzivně věnuje obnově jeho historické podoby a návratu zmizelých předmětů a relikvií na svá původní místa. Inicioval vytvoření pamětního reliéfu Františka Ferdinanda ďEste a Žofie Hohenberg, posledních soukromých majitelů zámku.
V současné době působí v Komisi pro využití areálu Konopiště při Radě MěÚ Benešov. Spolu s dalšími je zakládajícím členem a místopředsedou občanského sdružení Spolku přátel Konopiště, které vyvíjí svoji hlavní činnost v areálu Konopiště.
Je členem rakouského Klubu přátel vojenské historie, tradičního Rakousko-Uherského domobraneckého pěšího pluku č. 2 Linz, se nímž se účastní řady pietních vojensko-historických akcí po celé Evropě.

Ukázka z knihy:

Moje hodnocení:
Další z knih, jež se objevily na trhu v roce 2014 ku příležitosti stého výročí následníkovy smrti, i když v tomto případě se jedná už o druhé vydání, jelikož tato kniha benešovského rodáka vyšla již o rok dříve. Od něj jsem zde již představila fotografickou brožurku František Ferdinand ďEste: Život konopišťských pánů ve fotografiích, která obsahuje spoustu nádherných fotografií ze soukromí Františka Ferdinanda.
Také tato krásná publikace na křídovém papíře obsahuje mnoho dosud nezveřejněných, zajímavých a neokoukaných fotografií. To ale není jedinou předností knihy, tou je zejména snaha vyvrátit a přehodnotit zažité nepříznivé hodnocení osoby následníka trůnu. Špatnou pověst získal následník trůnu zejména po rozpadu monarchie, kdy byla velká "poptávka" po knihách očerňující jak monarchii, tak i Františka Ferdinanda. Za všechny zde autor v úvodu knihy jmenuje známou publikaci Viléma Němce Vysoký pán konopišťský aneb Nelichotivý portrét následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste, kterou jsem taktéž četla. Příhody v ní vylíčené jsou možná občas humorné, ale na následníkovi nenechávají nit suchou a líčí ho jen v tom negativním světle.
V tom je právě tato kniha jiná, neboť nám představuje vzpomínky těch, jež byli s následníkem v každodenním kontaktu a mohli tak jako jediní posoudit, jaký doopravdy byl tento neobvyklý Habsburk.
První vyprávění patří Marii Schneibergové (1885 - 1962), která pracovala od roku 1898 v zámecké kuchyni na Konopišti coby pomocná síla až do chvíle, kdy si ji vyhlédla sama kněžna Žofie jako chůvu pro své děti. Po jedenáct let vykonávala službu v rodině následníka trůnu a až do své smrti zůstávala v kontaktu zejména se Sophií, jež se dokonce stala kmotrou jedné z jejích dcer.
Dalším, kdo v knize dostane prostor, je arcivévodův četník Josef Volf (1889 - 1973), od kterého se dozvíme spoustu informací o práci četníků v bezprostřední blízkosti Františka Ferdinanda a vše, co se týče bezpečnosti na Konopišti a okolí.
Jako nejzajímavější mi přišlo vyprávění Rudolfa Mikuly (1874 - 1951), který byl zaměstnán coby osobní důstojnický sluha u barona Rumerskirche. Ten byl, jak je známo, později jmenován pobočníkem Františka Ferdinanda a Mikula tak prožil šestnáct let v následníkově blízkosti. Dozvíme se tak o každodenním způsobu života následníka, o mnoha zahraničních cestách a drobných příhodách, jichž byl Mikula svědkem. Mikula byl přítomen i oné nešťastné a tragické poslední cestě do Sarajeva, o ní se toho ale mnoho nedočteme, neboť na ni z pochopitelných důvodů vzpomínal velmi nerad.
Možná trochu méně záživné je uvodní podrobné představení Konopiště a jeho přilehlého okolí, včetně nejrůznějších budov, které jsou dnes již minulostí. Vše opět doplněno četnými fotografiemi, takže si můžeme udělat reálnou představu, jak to za časů Konopišťského pána právě na Konopišti a v nejbližším okolí vypadalo. Více zajímavé by to bylo v případě, kdyby se člověk nacházel přímo na místě a mohl si jednotlivá popsaná místa přímo postupně projít, tak jak nám je autor představuje.
Knihu hodnotím velmi vysoko, neboť je to jistě zajímavá, ojedinělá a zejména jiná publikace, narozdíl od těch, které dosud o následníkovi Františku Ferdinandovi vyšly.

Nabídka knihy:
Jelikož mám tuto knihu dvakrát (musím se pochlubit, vyhrála jsem ji na Poslední Habsburkové), ráda bych ji nabídla k prodeji. Jak jsem se dívala, tak nikde na internetu již není k mání. Zda se ještě dá koupit v turistickém informačním centru na Masarykově náměstí v Benešově nebo na zámku Konopiště, nemám tušení.
Kniha by rozhodně neměla chybět v knihovničce tomu, kdo má tohoto jistě zajímavého Habsburka v oblibě. Nebo jako vánoční dárek na poslední chvíli? :-)

Cena: 190,- Kč

V případě zájmu mě neváhejte kontaktovat na kasparkova1@email.cz nebo zde a nebo tady.

Prodáno!!!
 


Sisi - Osamělá císařovna

25. srpna 2017 v 12:00 | Jana K |  Románové knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Allison Pataki
Nakladatelství: Alpress, edice Klokan
Rok vydání: 11/2016
Počet stran: 440

Kolik dávám bodů: 1/10

Z anglického originálu "Sisi - Empress On Her Own" přeložila Blažena Kukulišová.


Anotace:
Sisi už ví, že vládnout není jednoduché ani po boku mocného manžela Františka Josefa, který jí dává najevo, jak moc ji potřebuje. Milovanou "královnu víl" dusí přísná pravidla na vídeňském dvoře, plném rivality a intrik. Touží po volnosti, po jízdě na koních a po milující náruči. Čím víc se cítí osamělá, tím častěji prchá z Vídně. Jenže kam utéct před osudem?

O autorce:
Autorka je dcera známého amerického politika George E. Patakiho, bývalého guvernéra státu New York. S vyznamenáním absolvovala univerzitu v Yale. Miluje historii a ve své literární tvorbě se inspiruje skutečnými dějinnými událostmi a jejich protagonisty. Pravidelně přispívá do médií a je činná také v neziskové sféře. S manželem žije v Chicagu.

Ukázka z knihy:
Sisi mlčky přešla k oknu a vyhlédla do pustého, mrazivého lesa. Čaje se ani nedotkla a nedívala se na Andrássyho. V krbu se s praskáním rozpadlo ohořelé poleno a na kamennou podlahu dopadla sprška popele. Po dlouhých minutách mlčení se do ticha ozval Andrássy: "Kéž bych věděl... jak jsme se dostali až sem."
"Na koních, zdá se," řekla Sisi a stočila pohled ke stáji za oknem.
"Přece víš, jak to myslím, Sisi. Jak jsme... ty a já."
"Přestaň." Otočila se k němu a zarazila ho zvednutím ruky. Zavrtěla hlavou. "Ne."
Na víc slov neměla sil, zlomil by se jí hlas. Kromě toho oba věděli, co se stalo. Navzájem se milovali, ale oba sloužili stejnému pánu - habsburské říši -, který nedbal na lásku, naděje či trápení jednotlivce. Po chvíli se přerývaně nadechla. "Žádná slova už nemohou nic změnit, Andrássy. Možná bude lepší, když prostě... nebudeme nic říkat."
Přikývl, jako by jí četl myšlenky. Sisi viděla, že se mu do tmavých očí derou slzy a propůjčují jim sametový třpyt, který jí vždycky připadal tak odzbrojující, tak nebezpečně svůdný.
"Ano," souhlasil tiše. Polkl. "Bude to tak lepší."
Sklonila hlavu, dospěla ke stejnému rozhodnutí. Věděla, co musí udělat. Vlastně to jela do toho mrazivého lesa oplakat.
"Raději vše ukončit, než nás to oba zlomí docela," dodal přiškrceně.
Zasmála se - ztrápeně, přidušeně. Byla si jistá, že už je zlomená. Jenže takto alespoň mohli vyváznout s důstojností. S neposkvrněnou památkou na to, co spolu prožili. Jejich láska bude poslední obětí, položenou na oltář říše. Tak zůstane čistá a krásná.
Když se k ní tentokrát Andrássy naklonil, dovolila mu vzít ji za ruce s vědomím, že to je naposledy. Dívala se, jak se jejich prsty proplétají. "Tak to kdysi začalo," zašeptala chvějícím se hlasem.
"Hm?"
"Tak to začalo," řekla znovu a stiskla jeho dlaně ve svých.
"Vzala jsem tě za ruku. Před tolika lety."
Usmál se, náhle si také vzpomněl. V tu noc, kdy ji našel zdrcenou v Hofburgu. Měla za sebou svízelný večer s Františkem, nalomenou sebedůvěru a byla zdrcená. Potkala Andrássyho při návratu do svého apartmá. Ze zoufalství se chopila jeho ruky. Potřebovala, aby ji někdo přátelsky vyslechl. Dokázal jí, že není sama. Později přiznal, že se do ní tehdy v noci zamiloval.
"Tak to začalo." Přikývl a pohladil jí prstem hřbet ruky. A takhle to skončí, pomyslela si a pohlédla mu do očí. Na chvíli si letmo vybavila vzpomínky na chvíle, kdy na ni hleděl stejně jako teď: jejich první setkání ve vídeňské opeře, vlahý letní večer v Budapešti, kde ji vyzval k tanci, noc, kdy ji našel v slzách v Hofburgu, deštivá večerní procházka v Schönbrunnu v předvečer smíru s Maďarskem, večer, kdy ho našla samotného na vrcholku kopce s budínským hradem, s výhledem na Budapešť a Dunaj. Ach, tehdy a pak ještě tolikrát!
Andrássy k ní naklonil hlavu a z jeho hlasu se ozýval nesmírný smutek. "Bude lepší, Sisi, abych ti nevyprávěl, jak tě pořád hluboce a bolestně miluji. Abych ti neříkal, že jsi zachránila nejen mou zem, ale i můj život. A že bych ho za tebe rád položil, kdybych myslel, že ti to pomůže nebo že bys pak třeba byla šťastnější." Odmlčel se, sváděl boj sám se sebou. Po chvíli pokračoval, sice rozechvělým hlasem, ale klidný. "Nemá smysl, abych ti líčil, jak jsem se trápil, než jsem si uvědomil, že nedokážu změnit, jaká jsi nebo za koho jsi provdaná, ani záměr, jaký Bůh přiřkl tvému životu a postavení. Uvědomil jsem si, že milovat tě dál je z mé strany sobectví. Myslím, že jsi nejdokonalejší ze všech žen. Ale právě proto, že tě znám a miluji, jsem pochopil, že nejlepší, co mohu udělat - pto tebe, sebe i celou tuhle říši -, je vzdát se tě." Odmlčel se, a zatímco jeho slova doznívala přidušená vzlykáním, které se snažil potlačit, zavřel oči.
Stáli proti sobě a drželi se za ruce, jako by se chystali dát si manželský slib. Prohlásit, že se milují a chtějí spolu žít. Jenže místo toho dělali pravý opak. Andrássy to vzápětí potvrdil. "Sisi, tím, že to skončíme, zůstaneš v mých očích dokonalá."
Sklopila zrak, cítila, jak jí slané slzy putují po lících ke rtům. Rtům beze slov, jimiž by mohla odpovědět.
"Budu tě vždycky milovat," zašeptal. Je dobré, aby tohle vše věděla, nebo by bylo lepší, kdyby nic neřekl?
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Bay. Byl po jejím boku stejně oddaně jako dřív, jezdil s ní na projížďky každý den. A Sisi shledávala, že po jeho společnosti touží ještě víc než po slunečním svitu a polích. Radovala se z jeho neustálé přítomnosti, cítila ještě lahodnější opojení, než jaké by jí mohlo způsobit víno. Prahla po těch chvílích, kdy ji vzal za ruku, aby jí pomohl překonat nějaký rozblácený úsek, nebo ji objal kolem pasu, než ji vyzvedl do sedla. Jednou odpoledne přiznal, že se mu nesmírně líbí, jak Sisi s tím okouzlujícím německým přízvukem vyslovuje jeho jméno. Bay. Občas se přistihla, jak to jméno říká nahlas, když v noci leží osamělá ve své posteli. Vracela se ve vzpomínkách k té chvíli, kdy jí daroval čtyřlístek, jak se k ní sklonil a dotkl se rty jejího krku, hebce a pomíjivě. Tenkrát si byli nejbližší, poprvé se objevila trhlina v jeho sebekázni. Tolik si přála, aby se ta chvíle znovu opakovala!
Ale co její sebekázeň? Představovala si Baye v jeho ložnici a potýkala se s bláznivou touhou proklouznout tmavou chodbou a zaklepat na jeho dveře. Bay. Myslela na to, jak by se asi tvářil, kdyby jí otevřel, rozcuchaný a zahalený jen do noční košile. Ale něco ji nutilo zůstat ve vlastní posteli. Něco jí bránilo překročit mez slušnosti.
Kdyby se o něco pokusil Bay, kdo ví, jak by to dopadlo. Nebyla si zcela jistá, že má dost pevnou vůli, aby jej odmrštila. Ale sama nic začít nemohla. Ne ona, císařovna. Matka čtyř dětí. A on je zasnoubený s mladou dámou. Co kdyby ji odmítl? To by těžce ranilo její pýchu; nechtěla riskovat.
A vůbec, copak si už před lety neřekla, že takový plamen erotické vášně vede na špatnou cestu? Do bludiště posetého značkami s přísliby, které se rychle rozplynou, a zbude jen rozčarování? Copak se nepoučila, že si nemá nikoho idealizovat? Nepřišla právě proto o Andrássyho? Nedopustí, aby ztratila iluze i ve vztahu k Bayovi. Část jejího já tušila, že tak, jak si ho představuje, je Bay dokonalejší, než může být jakýkoliv muž z masa a kostí. Bay v jejích myšlenkách představoval nádherné rozptýlení, vábivé, vzrušující a inspirativní. Pokud to půjde, ponechá věci napořád tak, jak jsou, neuhasí touhu ze strachu, že by potom plamen nezářil tak jasně.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Ztěžka polkla a přinutila se udržet hlas v klidu. "Takže se zítra vrátíte ke své nevěstě a požádáte ji o odpuštění?"
Přikývl a strčil ruce do kapes kalhot.
Sisi se zastavila a opřela se zády o zeď. Kamenné zdivo ji studilo na holých pažích, ramenou a krku. Zatímco se nad ní plamen svíčky třepotal a rozechvíval svět, zavřela oči. Se staženým hrdlem si přikryla rukama obličej a z očí jí vytryskly slzy.
Bay, zjevně rozpačitý, mlčel.
Sisi po chvíli pokračovala. "A já," snažila se znovu ovládnout a přestat plakat, "já se zítra vrátím do zajetí."
Bay teď stál přímo proti ní. Nepromluvil, nedotkl se jí, jen stál tak blízko, že i se zavřenýma a zakrytýma očima cítila jeho přítomnost. Po chvíli si otřela uslzené tváře a otevřela oči. Rukama se opíral o zeď za ní a upřeně se na ni díval, obličej jen kousíček od jejího. Hleděla na něj přes lesklé krůpěje slz.
"Kdyby to bylo v mých silách...," řekl Bay. "Kdybych mohl..." Povzdechl si a zkusil to jinak. "Opravdu vás to tolik trápí?"
"Vždycky jsem odjížděla smutná." Odmlčela se a znovu si osušila tváře. "Ale v minulosti jsem si alespoň odvážela krásné vzpomínky, dostatečnou zásobu, abych s nimi překonala beznaděj, která mě čeká ve Vídni." Nadechla se a přikázala si, že už nebude plakat. "Ale letos bez vás nemám ani to."
"Sisi, co ode mě čekáte?" Povzdechl si a prohrábl rukou rezavé vlasy. Očima jí putoval po těle. "Trvá to celé roky."
Jeho hlas byl obtěžkaný - čím přesně? Touhou? Marností? Znovu se jí zadíval do očí. "Víme, co jeden pro druhého můžeme být... a co být nemůžeme. Jak dlouho to takhle může jít dál?"
Věděla, že má pravdu. Byla provdaná za císaře a on byl zasnoubený s Charlotte Bairdovou. Jejich... přátelství... se stalo neudržitelným. Jistě, musela mu dát volnost, aby mohl žít svůj život. Jak by mohla vysvětlit hlubiny svého sobectví? Vysvětlit, že ho sice nemůže mít a nemůže se mu odevzdat, ale přesto nechce, aby jí ho někdo vzal? Bylo jí jasné, že to není fér. Ale jak by se ho mohla vzdát? "Bayi, tyhle měsíce..." Jak by mu mohla říct, že žije celý rok jen pro těch pár měsíců strávených s ním? "Tyhle měsíce mi pomáhají překonat dlouhé roky."
Chvíli o tom přemýšlel a zhluboka se nadechl. "Sisi, nemohu pořád žít jen pro pár ukradených měsíců v roce."
Ta slova ji udeřila jako nějaká rána právě ve chvíli, kdy se chodbou přihnal průvan a zhasl svíčku, blikající nad ní. Zavřela oči a vstřebávala v tiché a ztmavlé chodbě jejich význam. To, co je pojilo - ten nebezpečný tanec, při němž se obklopovali iluzemi -, mu už nestačilo, byl odhodlaný usilovat o víc. Ožení se s Charlotte Bairdovou a ona, Sisi, se vytratí z jeho života jako mořská vlna, co vystoupala na hřeben a na víc nemá sílu. Vybral si cestu, která mu snad přinese spokojený a příjemný život. Ale na to ona už nemá naději. Rozhodla se před desítkami let, její život se ubíral stanovenou cestou, směrem, jemuž nikdy nerozuměla.
Teď už nežárlila jen na Charlotte Bairdovou, ale i na Baye. Záviděla mu, že se od ní může odpoutat. Může a také to udělá, jenže ona takovou možnost nemá. Pohlédla mu přes rameno do ztmavlé chodby opatství, táhnoucí se po obou stranách. Rozsáhlé bludiště, věkovité a tajemné, chodby, po nichž putovaly nohy dosud živých i těch, co už zemřeli. Sisi se zachvěla. Uvědomila si, že ji dost možná od této chvíle budou strašit přízraky i jinde, nejen v tomto domě.


Moje hodnocení:
Po přečtení první knihy o císařovně Alžbětě této americké autorky, která vyšla v českém překladu předloni na podzim, jsem byla doslova znechucená. Připomeňme si, že její název je Sny císařovny Sisi, přečetla jsem ji s velkým přemáháním loni v únoru a po jejím dočtení jsem si ji troufla označit za jednu z nejhorších, ne-li úplně nejhorší románovou knihu o životě rakouské císařovny.
To jsem ještě netušila, že celý tento skvost bude mít bohužel pokračování a paní Pataki mě bude znovu týrat svou naprostou neznalostí nejen života této pozoruhodné ženy, ale vůbec veškerých poměrů, které panovaly na rakouském císařském dvoře v 19. století. Předchozí díl skončil uherskou korunovací a já si nesmírně oddechla, že mám četbu konečně za sebou. Rok se však s rokem sešel a já musela absolvovat četbu dalších neuvěřitelných a nesmyslných kapitol z císařovnina života, tentokrát od konce šedesátých let až po její tragickou smrt.
Vzhledem k úrovni první knihy mi bylo už dopředu jasné, že druhý díl bude rovněž nevalné kvality. Mé očekávání se bohužel naplnilo tím nejhorším možným způsobem. Četbu jsem dlouho odkládala, pak se mi ale přiblížil termín vrácení knihy do knihovny a tak jsem se musela do knihy chtě nechtě pustit.
Po přečtení prvních pár stránek jsem udělala jednu věc - místo záložky jsem si do knihy dala papír a k ruce vzala tužku, abych si mohla ty různé nesrovnalosti zapisovat, neboť je jich opět velmi požehnaně. Postupem času jsem ovšem vzdala i to, neboť mě přestalo bavit v čím dál kratších intervalech přerušovat četbu a zapisovat si poznámky, které by samy o sobě vystačily na knihu. Něco jsem si však přece jen poznamenala a tak se pojďme podívat alespoň na ty největší omyly a přešlapy, kterých se paní autorka dopustila ve více než hojném počtu.

Nutno podotknout, že v knize se opět objevují veškeré nešvary, které nám paní Pataki naservírovala v prvním díle. Čím začít? Je toho hodně, tak alespoň namátkou některé.

Oslovování. Opět, stejně jako v minulé autorčině knize, se objevují příšerná oslovení typu "císařovno Alžběto," nebo když se císařovna zdržuje v Uhrách tak "královno Alžběto," dále se objevuje oslovení "korunní princi Rudolfe," svou mladší sestru císařovna nepřirozeně oslovuje "Sofie Charlotto," manžela císaře pak opět oním příšerným "Tvoje Veličensto," atd.

Naprostá neznalost poměrů na rakouském císařském dvoře a v bezprostředním okolí. Autorka si celou knihu vystačí s - řečeno jejími slovy - "třemi pomocnicemi" Idou Ferenczy, Marií Festetics a polskou! kadeřnicí Františkou (kde autorka přišla na polský původ Fanny opravdu netuším). Marie Festetics se navíc v knize objevuje již koncem 60. let, přestože císařovna se s ní seznámila až na jaře 1871 a teprve 21. prosince 1871 ji přijala do svých služeb.
Zmíněné dámy vykonávají pro Alžbětu veškeré činnosti dvorních dam, služek, komorných atd. Např. na str. 284 se tak dočteme že: "...císařovna seděla před zrcadlem, Františka a hraběnka Larischová (o té bude ještě řeč) jí vybíraly z vlasů diamanty, Marie Festeticsová se postarala o šaty a šperky a Ida chystala postel. Opravdu velmi úsměvné domnívat se, že okolí císařovny bylo tak jednoduché a všichni dělali všechno, když císařovna měla kolem sebe vždy velmi široký okruh lidí a pochopitelně i na cestách do Anglie (o kterých je mimo jiné v knize řeč) ji doprovázela celá řada osob, ať už to byly dvorní dámy, komorné, kadeřnice, tajemník, lékař, kuchaři, cukrář, stájový personál, dokonce i psi měli svůj doprovod, nemluvě o Marii Valerii, která sama měla svůj vlastní doprovod - zde v knize se objevila jen slečna Throckmortonová.

Hned v první kapitole léto 1868 jsou zmiňovány prostřednictvím dopisů, které císařovně dorazily do Gödöllő (i to je omyl, v létě 1868 se císařovna rozhodně ještě nezdržovala v Gödöllő, přijela sem až koncem září), její sestry.
Z nich se dozvídáme zajímavé věci jako např. to, že Helena se po smrti svého manžela "vrátila domů k rodičům do Possenhofenu" kde se potýká se "zdravotními potížemi," "melancholií" a "tělesnou slabostí". Opět je nám připomenut onen nesmysl z první knihy a to že kdysi "toužila po životě v klášteře" a nyní tedy žije "skoro jako jeptiška v ústraní venkovského zámečku svých rodičů."

A máme tu další dopis, tentokrát od nejmladší sestry Sofie, která se své sestře chlubí, že se bude vdávat! A hádejme za koho? No přece "za našeho bratránka Ludvíka, bavorského krále!" (Jen pro pořádek - zásnuby bavorského krále Ludvíka byly oznámeny 22. ledna 1867.)
Za více než rok, na podzim roku 1869 obdrží císařovna od sestry již méně nadšený dopis s informací že: "Lidé začínají klevetit - vím to. Domnívám se, že příčinou pomluv o mém vztahu s králem Ludvíkem je závist." Dále si sestře stěžuje, že ještě nebylo stanoveno datum svatby!
Za další dva roky, v létě 1871 odjíždí císařovna do Bavorska kvůli krizi, která tam propukla. Ano, tušíte správně, jedná se opět o konflikt s už dvakrát odloženou svatbou Sofie a Ludvíka! Jako důvod král uvádí "stavbu nového zámku a dluhy, do nichž zabředl kvůli financování Wagnerova nejnovějšího díla!" Teprve po císařovnině návštěvě a intervenci v této věci Ludvík zásnuby zrušil. (Ve skutečnosti byly zásnuby zrušeny 7. října 1867.)
Až v kapitole podzim 1871 probírá císařovna s Andrássym rodinu a ten se jí ptá: "Slyšel jsem, že se tvoje sestra Sofie Charlotta provdala za vévodu z Alençonu." (Ve skutečnosti byla svatba Sofie s Ferdinandem z Alençonu 28. září 1868.)

Také informace o bratrovi Karlovi Theodorovi není pravdivá. V létě 1871 se dozvídáme, že "bratr Karel slouží v armádě a žije daleko od domova." Není to pravda, svou kariéru důstojníka ukončil po válce roku 1866.

Dalším omylem v knize je zámek Neuschwanstein. Císařovna se na podzim roku 1869 dozví že: "Bratránkův nejnovější marnotratný stavební projekt vyrostl na vrcholku bavorských srázů." V knize je sice naznačeno, že zámek ještě není zcela dokončen, ale "Sisi viděla, že k dokončení stavby moc nezbývá," král Ludvík dokonce uvedl nedostavěný zámek jako důvod toho, proč se ještě nemůže ženit.
Jen pro vysvětlení - zámek se roku 1869 začínal teprve stavět a jeho úplného dokončení v roce 1887 se král ani nedočkal. Císařovna zde krále navštíví jak při výše zmíněné návštěvě v roce 1871, tak i v létě 1884, kde se dokonce císařovna spolu s králem projíždí na jezeře v údolí pod Neuschwansteinem! Dokonce mu přímo zde osobně předá onu známou báseň. Ano, všichni jistě dobře víme, že ona známá scéna se odehrála samozřejmě na Starnberském jezeře a ony známé verše císařovna králi uložila na Růžovém ostrově až v červnu roku 1885, kde si je král později vyzvedl a odpověděl na ně.
Co se vůbec týká bavorských zámků, tak v nich má autorka evidentně velký zmatek. Roku 1871 se císařovna od krále dozvídá že: "Stavím repliku Versailles." To je nejenom poněkud předčasné (stavba se začala realizovat až v roce 1878) ale především nás překvapí informace, kde že se ona replika Versailles staví. No přece "V Linderhofu!" O Herrenchiemsee nepadle ani slovo, tento zámek úplně unikl autorčině pozornosti.

Ono vůbec poměry v Bavorsku jsou paní autorce hodně vzdáleny, snad ještě více než poměry na císařském dvoře, je-li to vůbec ještě možné. Při návštěvě císařovny v Bavorsku v létě 1871 se třeba z úst vévodkyně Ludoviky dozvídáme, že jsou rodiče bavorského krále po smrti. Autorka tak Ludvíkovu matku Marii poslala na onen svět s osmnáctiletým předstihem!

Ani rodinné vztahy bavorských příbuzných nejsou autorčinou silnou stránkou. V předstihu, už na podzim 1871 se totiž dozvídáme že: "Princ Leopold, nějaký vzdálený příbuzný v Bavorsku, nedávno informoval krajně rozrušeného Františka Josefa o svém úmyslu pojmout Giselu za manželku." Tak v prvé řadě Leopold určitě nebyl "vzdáleným příbuzným," jak se nám to zde autorka snaží namluvit, naopak velmi blízkým, neboť byl synem pozdějšího prince regenta Luitpolda, což byl císařovnin bratranec. To je určitě příbuzenský vztah velmi těsný, císařovna vlasně byla k Leopoldovi ve stejném příbuzenském vztahu jako např. k Ludvíkovi II., což byl také syn jejího bratrance Maxmiliana, bývalého bavorského krále. Že zasnoubení bylo zinscenováno a maskováno císařským honem na sluky pod taktovkou samotné císařovny v Budě v dubnu roku 1872 není třeba dodávat.

Tím ale zdaleka není bavorským rodinným zmatkům konec. Další problematickou postavou v knize je císařovnina oblíbená neteř Marie Louise. V minulé knize jsem poukazovala mimo jiné na to, že autorčině pozornosti zde úplně unikl císařovnin nejstarší bratr Ludvík. Čekala jsem, že by se třeba mohl nějak zázračně objevit právě v souvislosti se svou dcerou Marií Louise, která zde v knize dostává část prostoru. To jsem se ale velmi zmílila, Ludvík nám zůstává i nadále urputně tajen. O Marii je v knize poprvé zmínka na podzim 1872, v rozhovoru Sisi s Andrássym, ve kterém se mu císařovna svěřuje, že bude vdávat dceru a chystá se přijmout do svých služeb novou společnici: "Jedno děvče půjde z domu, ale vezmeme k nám další," dozvídáme se od císařovny. "Pozvala jsem jednu svou příbuznou, bavorskou dívku jménem Marie Larischová!, aby mi dělala společnici." Andrássy se nestačí divit a praví, že tu mladou dámu nezná a hned se císařovny ptá, zda je to její příbuzná. Na to císařovna praví, že: "Matka je herečka a otec můj příbuzný z bavorského vévodského rodu!" Takže opět všechno špatně. Nejenom že císařovnin bratr je zde označen za "nějakého příbuzného z bavorského vévodského rodu," ale císařovna je patrně nadána věšteckými schopnostmi, když už s pětiletým předstihem zmiňuje budoucí příjmení "jedné své příbuzné."
Další zmínka o Marii Louise padne na jaře 1876, kdy pobývá společně s císařovnou v Easton Neston. Tentokrát je nám představena coby "zdráhavá nevěsta a posléze choť strohého německého plukovníka, hraběte Jiřího Larische." Dozvídáme se, že Marie Louise ráda přijala císařovnino pozvání k cestě do Anglie, jen aby unikla nudnému nastávajícímu manželovi a jeho zchátralému zámku kdesi v pustině! Rovněž se dozvíme, že "hraběnka Larischová je z otcovy strany s císařovnou spřízněná," ale ani při této příležitosti nám není císařovnin bratr Ludvík představen.
Opět paní autorka předbíhá událostem a předvádí svou naprostou neznalost. Kdyby si kupříkladu přečetla tak dostupný a cenný zdroj jako jsou paměti hraběnky Larischové věděla by, že císařovna seznámila svou neteř s jejím budoucím manželem při návštěvě u knížete Auersperga v Pardubicích na podzim roku 1876. Svatba se pak konala o rok později, 20. října 1877. O tom, že hrabě Jiří nebyl němeký plukovník, ale slezský šlechtic z významného uhlobaronského rodu původem z Karviné ani nemluvě.

V kapitole šest je vylíčen průběh Světové výstavy ve Vídni, která byla zahájena 1. května 1873. A kohopak to máme mezi hosty? Přijíždí belgický král Leopold (to by ještě šlo), "jehož jediným nedostatkem bylo, že s sebou přivezl svou arogantní dceru, princeznu Štěpánku!" Cituji dále: "Sisi vůči ní pojala téměř okamžitě antipatie; připadalo jí, že ta dívka s hranatou postavou nosí neslušivé a nemódní oblečení, a vadilo jí, že i před ostatními otevřeně flirtuje s Rudolfem a dává zřetelně najevo své ambice!" Co prosím, paní Pataki? Stefanii bylo v době konání Světové výstavy teprve necelých devět let. Představa osmileté belgické princezničky svádějící čtrnáctiletého následníka trůnu je opravdu úsměvná.

Na jaře roku 1879, při příležitosti stříbrné svatby císařského páru, je nám představena baronka Helene Vetsera. Císařovna se s ní poprvé setkává na plese a všechny informace o ní se dozvídá od hraběnky Larischové: "Sice neurozená, ale dobře se provdala. Má to štěstí, že je z ní bohatá vdova, která zdědila manželův majetek i titul." Opět autorka předbíhá věcem příštím, neboť Helenin manžel Albin Vetsera zemřel až osm let po tomto údajném rozhovoru, 14. listopadu 1887.

V kapitole leden 1889 se dozvídáme o nejnovějším prohřešku korunního prince Rudolfa, na který si osobně přišel k branám Hofburgu stěžovat jeden Vídeňan. A o copak se jednalo? Korunní princ Rudolf přeskočil s koněm pohřební průvod s rakví, ve které ležela manželka onoho Vídeňana. Je sice pěkné, že paní autorka vzpomněla ve své knize tuto známou historku, leč opět se chybička vloudila. Tak zaprvé není tato historka připisována Rudolfovi, ale jeho bratrancům, buď pozdějšímu následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi, nebo spíše jeho mladšímu bratrovi Ottovi a zadruhé se tato událost, kterou dobře známe i z jedné císařovniny básně, odehrála mnohem dříve a to konkrétně v roce 1886, nikoli však v hlavním městě monarchie, ale v Ennsu.

Že má paní autorka opravdu neobyčejně velký talent nesprávně zařazovat jednotlivé události do příslušných let se můžeme přesvědčit prakticky v každé jednotlivé kapitole knihy. Uveďme si další příklad. Na začátku desáté kapitoly s nadpisem Summerhill House, Meath, Irsko, zima 1879, se dozvídáme, že císařovna hned po příjezdu na Britské ostrovy obdržela zprávu o demisi Gyuly Andrássyho z postu ministra zahraničních věcí. Tak v prvé řadě císařovna pobývala v Irsku od konce ledna do března (pobyt ukončila dříve kvůli povodním v Segedínu), což by se sice termínem zima 1879 označit dalo, ale Andrássyho odstoupení z funkce přišlo téhož roku v říjnu, kdy se císařovna zdržovala v Gödöllő.
Kapitola pokračuje a císařovně přijde nahněvavý dopis od Rudolfa (pobývá v Londýně), který kritizuje její "poměr" s kapitánem Middletonem. Císařovnu to nahněvá a přemýšlí, kdo takové fámy o ní šíří. Odpověď je nasnadě: No přece hraběnka Larischová! Opět nesprávně zařazeno, jedná se o onen známý spor císařovny a její sestry Marie, která Rudolfovi klepy o ní a Midletonovi řekla. To celé se odehrálo v lednu 1878 v panském sídle Cottesbrok v Northamptonshire, ve stejné době, kdy byl na cestách na Britských ostrovech i Rudolf a císařovně tu dělala společnost i její sestra Marie, se kterou se následně císařovna nepohodla.
Další děj pokračuje návštěvou císařovny ve Windsoru u královny Viktorie (10. března 1880) a poté telegramem s informací o zásnubách korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stefanií.
Císařovnina čtyřhodinová zastávka v Bruselu v knize vylíčena není, bezprostředně po této události následuje oslava stříbrné svatby císařského páru! Jsme zase o rok zpět, konkrétně 24. dubna 1879! Paní autorka si cestuje časem, jak se jí to zlíbí a jak se jí to právě hodí.

V květnu 1872 pobývá císařovna s malou Marií Valerií v Meranu (to autorka ještě trefila) a venku si hrají. Při té příležitosti praví císařovna dcerce že: "Brzy budeš jezdit na opravdovém maďarském plnokrevníkovi." Z pramenů ale víme, že císařovna měla o Marii Valerii velký strach a jak se sama vyjádřila: "....Valerii jsem nikdy nedovolila sednout na koně; nebyla bych dokázala snést věčný strach."
Když už jsme u Marie Valerie... Výše jsem tu (v souvislosti s Marií Larischovou) poukazovala na to, že autorka ignoruje nebo snad ani nezná ani ty nejzákladnější a nejdostupnější historické prameny. Takže kdyby si kupříkladu přečetla, nebo alespoň namátkou prolistovala deník Marie Valerie nemohla by tak nesmyslně a trapně popsat vztah Marie Valerie a Františka Salvatora.
O něm padne v knize poprvé zmínka až v prosinci 1888 kdy se dcera matce svěří při příležitosti Straussova koncertu: "Vsadím se, že by se to Salvátorovi moc líbilo. Možná příště přijede." To je pro císařovnu velkým překvapením: "Salvátor, má drahá holčičko?" Na to se jí dostane odpovědi: "Ano, bratránek František Salvátor." Pro císařovnu je obrovským překvapením, že si dcera s Františkem Salvatorem dopisují. Znovu připomínám, že tato scéna se odehraje na začátku prosince 1888. A na Vánoce téhož roku předstoupí Valerie celá zardělá před rodinu s oznámením: "Nevím, jak to říct. Asi nemá smysl dělat kolem toho řeči - Salvátor a já se chceme vzít!" Veliké překvapení pro všechny. Sisi se užasle ptá: "Salvátor? Zasnoubili jste se?" Opravdu úsměvné.
Znovu a znovu se ptám proč je takto až urážlivě pokřivena historická skutečnost. Marie Valerie nám přece ve svém deníku dává nahlédnout i pod pokličku svého vztahu s Františkem (nikoli "Salvátorem" jak jejího nápadníka tituluje paní Pataki) a tak např. víme, že se s Františkem poprvé setkala v lednu 1886 na plese. Také víme, že sama císařovna vztah podporovala (viz např. zápis Marie Valerie ze 14. července 1886: "Maminčina oblíbená idea přivádět mě tohoto léta častěji do společnosti Františka, abychom se lépe poznali...") nebo to, že zásnuby 24. prosince 1888 rozhodně nebyly pro nejbližší Marie Valerie žádným překvapením.

Dlouho by se ještě dalo pokračovat v podobném duchu, v každé kapitole najdeme spoustu a spoustu omylů a nepřesností. Opět doporučuji k přečtení výbornou a podrobnou recenzi mé kolegyně Sisssi na blogu Alžběta-Sisi.

Ať se snažím, jak se snažím, žádná pozitiva na knize nemohu najít. Ani historická fakta, ani literární kvalita, ani čtivost, prostě nic. Velice nerada dávám knihám takřka nulové hodnocení, ale tady v tomto případě opravdu nemohu jinak. Můžeme jen doufat, že příště si paní autorka vybere jiné, jí bližší téma, které bude schopná zpracovat, když jí evidentně poměry na císařském dvoře 19. století nic neříkají.

Předčasná úmrtí zapsaná do dějin

11. června 2017 v 12:00 | Jana K |  Další knihy s historickou tematikou
Autor: Tomáš Čechtický
Nakladatelství: Empresa Media
Rok vydání: 10/2016
Počet stran: 176

Kolik dávám bodů: 2/10


Anotace:
Byli slavní a ve svých oborech mimořádně úspěšní. Spojuje je však ještě cosi - temný moment smrti: zemřeli předčasně, za dramatických a často nevyjasněných okolností, mnohdy z vlastní vůle. Osudy hrdinů nejrůznějších historických ér a oblastí lidské činnosti do šestadvacítky poutavých příběhů zpracoval zkušený publicista Tomáš Čechtický. Ve svém čtivém výběru nabízí originální postřehy a neotřelé pohledy na podnikatele Tomáše Baťu, polárníka Václava Vojtěcha, herce Tomáše Holého, krasobruslařku Hanu Maškovou, básníka Františka Gellnera, choť následníka habsburské monarchie Žofii Chotkovou, hudebníka Jiřího Schelingera, zakladatele Sokola Miroslava Tyrše, hokejistu Ivana Hlinku či slavného intrikána Albrechta Valdštejna. Publikace je určena všem, jež zajímají české dějiny a jejich osobnosti a touží se dozvídat nové věci. Ve čtivě napsaných textech přinese poučení čtenářům, kteří rádi domýšlejí souvislosti a jimž je poctivě napsaná litaratura faktu podnětem k vlastímu uvažování.

O autorovi:
Narozen v roce 1952. Maturoval na tříleté střední všeobecné vzdělávací škole (SVVŠ) v Plzni, pak navštěvoval plzeňskou Lékařskou fakultu UK. Medicínu nedokončil. Vykonával rozmanitá zaměstnání: zřízenec na patologii, sanitář mobilní koronární jednotky, lesní dělník, elév v redakci Československého rozhlasu, pomocný technik přímých přenosů Československé televize. Vystudoval televizní specializaci na Fakultě žurnalistiky UK, promoval v roce 1981.
Od té doby až dodnes je reportérem. Ve Stadionu do jeho zániku v roce 1994, pak krátce v pátečních Lidových novinách. Od prvního čísla v roce 1994 byl redaktorem Týdne, v roce 2008 přešel do Instinktu.
Posílal reportáže z osmi olympiád (ZOH Albertville 1992, LOH Barcelona 1992, ZOH Lillehammer 1994, LOH Atlanta 1996, ZOH Nagano 1998, LOH Sydney 2000, LOH Athény 2004 a ZOH Turín 2006). Má dvě dcery a čtyři vnučky.

Moje hodnocení:
Tak v prvé řadě musím předeslat, že nejsem příznivce těchto rychle šitých novinářských publikací. Tato kniha je zářným příkladem, všechny medailony zařazené do knihy byly již publikovány v časopise Instinkt. To by ani tak nevadilo, ne každý čtenář příslušný časopis sleduje.
Já jsem se k této knize dostala jen náhodou, když jsem ji uviděla v knihovně, zaujala mě Žofie Chotková na titulce a při zalistování knihou jsem zjistila, že obsahuje i medailonek korunního prince Rudolfa a tak jsem si ji půjčila.
Celý historický záběr osobností v knize je značně široký (navíc nejsou řazeny posloupně), až je to možná na škodu, neboť Jan Sladký Kozina vedle Tomáše Holého působí poněkud divně a komicky.
Každý medailon osobnosti je jen na dvě dvoustrany (z nichž ještě většinu místa zaberou fotografie), o smrti jednotlivých osobností se nedozvíme prakticky nic. Spíš by se kniha měla jmenovat "Stručné životopisy a data osobností předčasně zesnulých." Nic nového, jen strohý výtah ze životopisů a dat. Nečetla jsem všechny osobnosti, kromě výše zmíněných dvou, kvůli kterým jsem si knihu půjčila, jen asi dalších osm, ale k tomu, abych si o knize udělala nelichotivý obrázek mi to stačilo.
Co je ale úplně nejhorší, pan Čechtický se nevyvaruje ani hrubých nesrovnalostí. Za všechny alespoň dva příklady:
V kapitole o kněžně Windischgrätzové se dozvídáme, že její matka Pavlína z Arenbergu uhořela při požáru 1. července 1810 na rakouském vyslanectví v Paříži. O stránku dál, v rámečku s daty, který je u každé osobnosti se ale dočteme, že matka uhořela při požáru na rakouském vyslanectví ve Vídni!
Další problém máme v kapitole o korunním princi Rudolfovi, kde se dočteme že: "Nepříliš vzhledná dcera belgického krále Stephanie znamená pro matku i babičku méně než nic. První ji nazývá "ošklivou nemotorou," druhá "morální zátěží." To pan autor myslí babičku Žofii, o které je řeč v odstavci výše? Nebo kterou babičku, arcivévodkyně Žofie byla přece v době Rudolfova sňatku už bezmála devět let po smrti! Oba tyto velmi známé a nelichotivé výroky o Stefanii pochází pochopitelně z úst císařovny Alžběty.
Rozhodně nemohu tuto publikaci doporučit, její úroveň je velmi nízká, postačující možná do časopiseckých periodik nevalné kvality, ne ovšem pro seriózní publikaci.

Vánoce v dopisech arcivévodkyně Sophie

24. prosince 2016 v 17:00 | Jana K |  O blogu

Příjemné prožití vánočních svátků, splnění Vašich přání a vše dobré do příštího roku,

přeji všem čtenářům blogu Císařovna Sisi a její rodina.

Jana K, autorka blogu


K vánočnímu přání připojuji ještě jedno vánoční téma, tentokrát to budou dopisy arcivévodkyně Sophie z nichž se můžeme dozvědět i o atmosféře vánočních svátků v císařské rodině.
Arcivévodkyně Sophie byla nadšenou pisatelkou dopisů, které si pravidelně vyměňovala se svými četnými sourozenci, se svými syny i jejich manželkami. V dopisech jsou často velmi dopodrobna vylíčeny nejen aktuální společenské či historické události, ale především nejrůznější střípky z každodenního života císařské rodiny.
Velká část většiny dopisů se pochopitelně týká milovaných vnoučat arcivévodkyně; milovaná babička takřka v žádném svém dopise neopomene vzpomenout všelijaké drobné příhody s malou Sophií, Gisi a korunním princem Rudim.


První vánoční svátky, jež si prostřednictvím dopisů arcivévodkyně Sophie připomeneme, budou smutné Vánoce roku 1857. Celá císařská rodina se velmi pomalu vzpamatovávala z bolestné ztráty starší dcerky Sophie, která zemřela v květnu téhož roku během cesty císařského páru po Uhrách. Veškerou pozornost tak na sebe během těchto vánočních svátků poutala mladší dcera Gisela, která tak zaujala místo své starší zesnulé sestry.

"Vánoční nadílka u mých dětí se vydařila lépe, než jsme se odvážili doufat po naší bolestné ztrátě, protože naše milované, nyní jediné děťátko zmírnilo všechny bolestné vzpomínky svou tak láskyhodnou roztomilostí a radostí. Když ji její otec přinesl ke vší té nádheře, rozhlížela se v němém úžasu, pak stála u svého stolečku, prohlížela si každou hračku, držela vycpaného pejska, který pomocí hodinového strojku pohyboval všemi končetinami a výtečně, tak mírně a pokojně si se všemi těmi nádhernými dárky hrála.
Jedenkrát zavýskla radostí, což má ve zvyku, když se moc zaraduje, a pak v dalších dnech po ránu pokaždé zajásala, když zahlédla ve vedlejším pokoji všechny ty krásné věci, z nichž dostane každý den na hraní jen jedinou, a vždycky jásá radostí!
Když jí matka o Štědrém večeru oznámila, že už musí jít spát, šla poslušně, bez odporu. Jen ještě s námahou sundala z ruky dva bracelety (náramky), které jsme jí dali my, její milovaný dědeček a já; myslela si, že je musí také nechat u hraček, a už je chtěla předat Sophii Esterházy, ale nakonec je pevně stiskla v dlani a po několika úklonách odešla klidně spát."

(Dopis z 28. prosince 1857 poslaný snaše arcivévodkyni Margarete)


Další vánoční svátky, které acivévodkyně vzpomněla v dopise, jsou Vánoce roku 1862, jež byly mimořádné především tím, že je poprvé po letech oslavila v kruhu rodinném císařovna Alžběta, která se v minulých letech ze zdravotních důvodů zdržovala mimo císařské hlavní město.

"V 7 hodin byla nadílka u Sisi, a to byla její velká chvíle, protože ráda a velkoryse obdarovává a všechno zařídila velice vkusně. Když jsme u ní byli ráno na snídani, papá, Ludwig Viktor a já, vypadala s přípravami na večer už docela spokojená, popřáli jsme jí k narozeninám a našli jsme u ní Franciho a děti. Ty se už mnoho dní hrozně těší na nadílku, kterou Weldenová (aja) a ostatní chůvy pořádají pro chudé děti. Včera Gisela ozdobila pro chudé děti stromeček.
Svatvečer ve čtvrtek. Musela jsem Tě včera opustit, šla jsem na požehnání. Večer byl zase velice šťastný, děti tak milé spolu se svými rodiči, roztomilé svým dětským očekáváním a pak tak spokojené a rozradostněné, Gisela, velice dívčí, se tiše zaměstnávala dárky a radovala se, Rudolf, živý a čiperný, brzy začal foukat do lesního rohu a na hlavu si nasadil turban, dokud ho dobrý papá neupozornil, že takhle se brzy zpotí. Stále volal na otce, aby mu s tím nebo oním pomohl, ze všeho se radoval a o vše jevil zájem. Vztah otce a syna je velice dojemný a blahodárný a velice útěšně na děti působí i přítomnost obou rodičů..."

(Dopis z 24. prosince 1862 poslaný synovi Karlu Ludwigovi)


Připomínám také starší články s vánočními tématy:


Zdroj:
vlastní článek, citace dopisů z:
Praschl-Bichlerová Gabriele: "Unsere liebe Sisi"

Náš král je šílený!

28. října 2016 v 12:00 | Jana K |  Další knihy s historickou tematikou
Podtitul: Pomatení panovníci od Caliguly po Ludvíka II.
Autor: Hans-Dieter Otto
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 5/2016
Počet stran: 224

Kolik dávám bodů: 5/10

Z německého originálu "Unser König ist wahnsinnig! Verrückte Herrscher von Caligula bis Ludwig II.," vydaného nakladatelstvím Schwabenverlag AG, Jan Thorbecke Verlag, Ostfidern v roce 2013 přeložil Jiří Lexa.


Anotace:
Všude na světě žili v různých dobách duševně nemocní lidé, v antice stejně jako v novověku. Někteří z nich byli známí a mocní vládci - a jejich šílenství mělo často pro národ fatální důsledky.
Autor se zabývá devíti případy slavných panovníků a panovnic považovaných jejich současníky za šílence. V jednotlivých životopisných studiích ukazuje, jak se v různých dobách s pomatenými jedinci zacházelo a jak jejich nemoc ovlivnila politiku té které země.

Caligula (12 - 41)
Nero (37 - 68)
Karel VI. (1368 - 1422)
Jindřich VI. (1421 - 1471)
Jana I. (1479 - 1555)
Erik XIV. (1533 - 1577)
Jiří III. (1738 - 1820)
Kristián VII. (1749 - 1808)
Ludvík II. (1845 - 1886)

Lidé trpící v klinickém smyslu šílenstvím tu byli odpradávna. Pomatenost postihovala i císaře a krále. Lékaři se pokoušeli toto onemocnění zdolat od antiky až po novověk nejrůznějšími léčebnými metodami. Jedinci považovaní za blázny byli systematicky vylučováni ze společnosti a za nedůstojných podmínek vyháněni a izolováni spolu s trestanci a jinými vyhoštěnci v uzavřených prostorách. Tam je týrali mučícími nástroji, aby z nich "vypudili zlé duchy."
Brutální terapie nezůstaly ušetřeny ani korunované hlavy. Fundované a poutavé životopisné portréty dosvědčují, že duševní choroba vládců znamenala většinou mnohem víc než jen jejich osobní katastrofu. Nezřídka uvrhla do nesnází celou zemi: klesla do bídy s nouzí, hrozila občanská válka nebo invaze nepřátelských mocností.
Autor nám otevírá mnohotvárné panorama dějinných epoch, jež nabízí pohled na pozoruhodné osobnosti z řad panovníků a zároveň na dramatické, s nimi související události.

O autorovi:
Hans-Dieter Otto, narozený roku 1937 v Berlíně, je právník a autor literatury faktu. Jeho koníčkem jsou dějiny a zejména válečné události.


Moje hodnocení:
Doplním.

Báseň "Nemesis"

13. června 2016 v 12:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Dnes je tomu přesně 130 let od záhadné a nikdy neobjasněné tragické smrti bavorského krále Ludwiga II. Co přesně se stalo 13. června 1886 po půl sedmé večer, kdy se internovaný král vypravil v doprovodu svého ošetřujícího lékaře Bernharda von Guddena na procházku parkem zámku Berg, zůstane s největší pravděpodobností zahaleno tajemstvím navždy. Jisté je jen to, že kolem jedenácné hodiny večerní byla nedaleko břehu, ve vodách Starnberského jezera, nalezena těla Ludwiga i dr. Guddena nejevící známky života.
Objevila se řada nejrůznějších spekulací a teorií, dokonce se vyprávělo, že králi chtěla dopomoci k útěku samotná císařovna Alžběta, která tou dobou právě pobývala ve Feldafingu na druhé straně Starnberského jezera. Tu pochopitelně smrt bavorského krále velmi zasáhla, neboť s Ludwigem ji pojilo velmi zvláštní pouto. Dlouho a pomalu se Alžběta zotavovala z tohoto rozrušení, z královy smrti vinila bavorskou vládu, která podle ní dohnala Ludwiga k smrti.
Celá tato událost se pro Alžbětu stala velkou inspirací pro napsání několika básní jak o smrti bavorského krále (jednu z nich jsem už uvedla zde), tak třeba i o princi regentovi Luitpoldovi, jež měl podle Alžběty taktéž velký podíl na tragické události.


Dnes si představíme báseň Nemesis a další dvě básně, jež se zabývají smrtí pohádkového krále.

"Byl kdysi král, jenž trůnil
na skále labutí
a modrým okem v blankyt
nebe zřel bez hnutí.

Západní vítr i jižní
mu vískaly černý vlas,
on v myšlenky básnické zabrán
nevnímal, jak jde čas.

Jak stále vzhůru hleděl,
přehléď, že v údolí
svržení jeho vlády
osnují lidé zlí.

Ti svrhli svého krále
z labutí výšiny,
vehnali svého krále
v jezerní hlubiny.

Ať vrahy moje píseň
do smrti provází,
i v předsmrtnou jich tíseň
ať zpěv můj tiše zní..."


"Pohádkovým byl jsem králem,
seděl na skalnatém trůnu,
za žezlo lilii jsem měl,
třpytné hvězdy za korunu.

Z tichých dolin v hloubi lesů,
z žírných krajů v širé dáli
lid vždy s důvěrou a s úctou
hleděl vzhůtu k svému králi.

Zbabělá však dvorská suita,
příbuzní mí tajně předli
zákeřné a lstivé sítě,
kterak na můj trůn by sedli.

'Šílence' jim měli lapit
doktoři a ranhojiči,
jak když pytlák na jelena
nástrahy a oka líčí.

Volnost uloupit mi chtěli,
já ji našel v proudu vodním.
Lépe tu když srdce zmlkne,
než mřít v zajetí den po dni."


13.června 1886
"Orla ze skalního hnízda,
jenž v závratnou výši vzlét,
až blizoučko bílým mrakům,
kde v slunci jiskří se led,

jej, svobodného, jali
a vkovali do želez,
pyšná křídla mu pochroumali,
až v náruč smrti kles.

Tajemně šplouchají vlny,
šeptají v noci svůj žal:
'Právě tu, v našem lůně,
si král orel život vzal.'

A racek krouží a vzlyká
nad jezerem plným krás.
Je čas kvetoucích růží,
je nejtrpčí bolesti čas!"

(Písně Severního moře)


Zdroj:
básně citovány z:

Báseň "There's somebody coming upstairs!"

31. května 2016 v 12:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
V minulém básnickém okénku jsem zmínila několik básní, jimiž císařovna zobrazuje svůj vztah k nejrůznějším mužům a svým ctitelům.
V září roku 1887 se Alžběta vrátila v čase o deset let nazpět a ve své básni "There's somebody coming upstairs" vzpomíná na drobnou veselou epizodu s princem Eduardem z Walesu, který se také řadil k jejím četným obdivovatelům.
Příběh, k němuž se císařovna prostřednictvím své básně vrací, se odehrál v roce 1878 v Anglii, kde císařovna pobývala mimo jiné i ve společnosti své oblíbené neteře Marie Larisch-Wallersee. Dámy se zdržovaly právě v Combermere, kde se k večernímu čaji nechal pozvat i princ waleský.


Císařovna přichystala spolu s Marií menší žert - Eduarda přijala v krajkovém negližé, což si princ vysvětlil jako jednoznačnou výzvu. Když se usadil těsně vedle ní, zavolala císařovna rychle svou neteř, která měla pro onen večer zvláštní pokyny, jak sama vzpomíná ve své knize:

"Zatímco princ skládal v horním salonu císařovně poklony, čekala jsem v dolní hale, která sloužila zároveň jako knihovna a byla se salonem nahoře spojena pokojovým schodištěm, na její zavolání. Našla jsem si knihu a krátila si čas čtením. Přesto jsem, i když nezřetelně, slyšela shora hlasy a občas i císařovnin typický smích. Když zavolala mé jméno, odhodila jsem knihu a spěchala po schodech nahoru. U balustrády stála moje teta, před ústy si držela kapesník a na očích jsem jí viděla, jak se snaží ztlumit smích. Kolem mne, poměrně spěšně, prošel princ a na mou poklonu odpověděl jen kývnutím hlavy."

Císařovninu báseň zde uvádím ve třech různých, více či méně povedených verzích.


"'May I come to tea today?'
(Smím dnes večer přijít na čaj?)
Ptal se princ krásné lady (Alžběty),
'Cítím se s vámi božsky!'
'If your Highness will be steady.'
(Když vaše Výsost klidná je.)
A kráska se ukloní...

Jemně mírně padá zář
na široké otomany
kde spočívá libá tář
krásné domu toho paní.

Jak je celá k zulíbání
v svém kajkovém negližé,
její ruka bílá shání
se po lžičce, když vaří thé.

V křesle těsně vedle ní
sedí princ a pohledem
zdá se, že ji rovnou sní,
krásnou jako diadém.

Chýlí se k ní čím dál blíž,
už ji drží v náručí.
Stáhneme snad závěs níž,
jenž diskrétnost zaručí?...

Hrdina však každým coulem,
z míry se vyvésti nedá,
jako šermíř se svým kordem,
co se šustne, všude hledá:
'There's somebody coming upstairs!'
(Někdo stoupá po schodech)...

Lady počíná se chvět,
usmívá se, je však bledá:
Highness, i když pozdě je,
také na mne úzkost sedá,
'There's somebody coming upstairs!'"

(Zimní písně, září 1887)



"'May I come to tea today?'
(Smím dnes večer přijít na čaj?)
Pravil princ ke krásné lady (Alžbětě),
'být s Vámi je božsky zrádné.'
'If your Highness will be steady.'
(je-li Výsost si tak jistá),
dí s úklonou dítě vnadné...

Měkké světlo tiše září
na širokém otomanu,
kde se zrůžovělou tváří
leží krásná paní domu.

Je v krajkovém negližé,
věru božský pohled na ni,
ležérně když pije thé,
bílé ručky k zulíbání.

Ve fotelu vedle ní
sedí princ, jenž svými zraky
hltá ji, neb k zbláznění
krásná je a svůdná taky.

Blíž a blíž přitáhne si
krásku, už ji k sobě tiskne.
'Zatáhneme závěsy?'
Ona po něm okem blýskne.

Hrdina však v každém čase
je jak šermíř na stráži,
finty zná a nevzdává se,
náhle uši nastraží:
'There's somebody coming upstairs!'
(Někdo stoupá po schodech)...

Kolem rtíků krásné dámy
šlehne úsměv k jeho děsu:
'Highness, také připadá mi,
že snad - já se celá třesu - '
'There's somebody coming upstairs!'




"Já a princ Eduard seděli jsme si
v malířském pokoji.
On jako hrdlička cukroval:
'Ó, jak tě miluji!'

Přisedl blíž a ruku mi stisk'
a šeptal: 'Dear cousin, co takhle dnes...?'
Já se smíchem hrozila: 'Tiše!'
'There's somebody coming upstairs!'

Posloucháme, však nikde nic,
a veselá hra jde dál.
Sir Eduard dostal odvahu,
už úplně rozvázal.

Nebráním se, ale musím se smát:
'Dear cousin, co takhle dnes...?'
Tu zrozpačitěl a zašeptal jen:
'There's somebody coming upstairs!'




Eduard, princ waleský (1841 - 1910), byl v době, kdy se setkal s císařovnou Alžbětou a kdy vznikla výše uvedená báseň, následníkem britského trůnu. Vlády se ujal coby Eduard VII. v lednu roku 1901, po smrti své matky královny Viktorie (i o ní napsala císařovna Alžběta báseň s názvem "Z dvorní kroniky královny Titanie"), která vládla Spojenému království Velké Británie a Irska dlouhých 63 let.
Roku 1863 se Eduard oženil s princeznou Alexandrou "Alix" Dánskou, se kterou měl šest potomků.
Vášnivý kuřák (jak ostatně vidno z fotografií) Eduard zemřel po pouhých devíti letech vlády a na trůnu jej vystřídal jeho syn George.



Zdroj:
básně citovány z:
Gabriele Praschlová-Bichlerová: "Kaiserin Elisabeth - Mythos und Wahrheit"

Báseň "Karlovi"

29. dubna 2016 v 12:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Asi před rokem jsem zde uvedla docela známou báseň "Kabinet" pojednávající o Alžbětiných ctitelích. Není pochopitelně jediná tohoto typu, císařovna samozřejmě toužila po tom, aby ji muži zbožňovali, ale jen jako určitý druh ikony; příliš se k ní přiblížit jim zůstávalo zapovězeno. Jen sama císařovna chtěla mít vyhrazené právo řídit svůj vztah k oněm ctitelům a obdivovatelům a všemožně si s nimi pohrávat. Mnozí z nich jsou tak zachyceni v císařovniných básních v ne zrovna příznivém světle, o čemž se můžeme dobře přesvědčit právě ve zmíněné básni "Kabinet."
Ve svých básních se často obracela jak na své skutečné mužské přátele a obdivovatele, tak i na duchovní vztahy - Achilles, Heinrich Heine. Určitě zajímavější jsou básně o těch skutečných mužích. Několik básní se týká jednoho z těch nejznámějších Baye Middletona, v básni "Píseň žlutého domina" zase zobrazuje "vztah" s Friedrichem Pacherem von Theinburg, který však sama iniciovala, v jiné se věnuje méně známé "romanci" se šlechticem Alfredem Gurniakem. V básních jsou zmíněny rovněž drobné epizody a příhody se ctiteli, např. ta s princem Eduardem Waleským, jenž taktéž patřil k císařovniným početným obdivovatelům (báseň There's somebody coming upstairs).
V létě 1888 pobývala císařovna v Bad Ischlu, kde napsala následující báseň s názvem "Karlovi." První Karel, který nás asi v souvislosti s císařovnou napadne, je s největší pravděpodobností její nejmilovanější bratr Karel Theodor, další, kterého možno jmenovat je císařovnin švagr Karel Ludwig, jenž byl jejím favoritem v dětských letech, ale později její vztah k němu z nějakého neznámého důvodu velmi ochladl. Báseň však není ani o jednom z nich.


Je o mladém, v roce 1888 pětadvacetiletém následníkovi portugalského trůnu z rodu Braganza-Sasko-Coburg-Gotha, budoucím předposledním králi Portugalska Karlovi I.
Alžběta se v jeho případě kupodivu přenesla i přes svou známou averzi vůči tomuto rodu (švagrová Charlotta, snacha Stephanie, nebo část císařovniny básně "Mému dítěti": "Rod Coburg nenese nic dobrého, usadil se i zde, kde se objeví to jméno, tam jsou jen spory a štvanice.")
Mladý Karel, který pravděpodobně taktéž trávil několik letních dnů v Solné komoře, musel zřejmě na císařovnu velmi zapůsobit, neboť na jeho adresu napsala následující řádky:

"Já s úžasem na tě jsem zřela -
jsi krásný, krásný jako růže,
tvůj půvab mnou prolétl jak střela -
a přec dosud sotva jsi mužem...

Tak věrně hledět znáš jak dítě,
a přitom žhavě jako muž...

Co však nejvíc dojalo mne,
byl tvůj melodický hlas,
ten, k němuž má duše teď lne,
mě hlasem zvábil, plným krás...

Tři večery směla jsem zůstati,
tři večery u mě jsi byl,
pak dále jsem musela spěchati,
teď dělí nás tisíce mil."

(Bad Ischl, srpen 1888)


Karel I. Portugalský (1863 - 1908), byl v roce 1888, kdy se setkal s císařovnou Alžbětou, následníkem portugalského trůnu. Vlády se ujal o rok později - po smrti svého otce Ludwiga I. Portugalského v říjnu roku 1889. V roce 1886 se oženil s princeznou Amélií Orleánskou, se kterou měl tři potomky.
Za zmínku též stojí podobný osud, jaký potkal císařovnu Alžbětu. Deset let po napsání této jistě zajímavé a neobvyklé básně zemřela císařovna rukou vraha na břehu ženevského jezera a ani ne deset let po této události se rovněž tragickým osudem naplnily dny onoho pohledného mladíka, který císařovnu na pár okamžiků nadchl tak, že o něm napsala tuto horující báseň. Při jízdě přes Palácové náměstí v centru Lisabonu 1. února 1908 zaútočili na královský vůz střelnými zbraněmi dva republikánští aktivisté. Čtyřiiačtyřicetiletý král byl na místě mrtev, stejně jako jeho starší syn Ludwig Philipp. Královna Amélie zůstala jako zázrakem nezraněna, mladší syn Manuel byl zraněn ale přežil a stal se tak na pouhé dva roky posledním portugalským králem.


Zdroj:
vlastní článek, báseň citována z:
Gabriele Praschlová-Bichlerová: "Kaiserin Elisabeth - Mythos und Wahrheit"

Kam dál