Báseň "Nemesis"

13. června 2016 v 12:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Dnes je tomu přesně 130 let od záhadné a nikdy neobjasněné tragické smrti bavorského krále Ludwiga II. Co přesně se stalo 13. června 1886 po půl sedmé večer, kdy se internovaný král vypravil v doprovodu svého ošetřujícího lékaře Bernharda von Guddena na procházku parkem zámku Berg, zůstane s největší pravděpodobností zahaleno tajemstvím navždy. Jisté je jen to, že kolem jedenácné hodiny večerní byla nedaleko břehu, ve vodách Starnberského jezera, nalezena těla Ludwiga i dr. Guddena nejevící známky života.
Objevila se řada nejrůznějších spekulací a teorií, dokonce se vyprávělo, že králi chtěla dopomoci k útěku samotná císařovna Alžběta, která tou dobou právě pobývala ve Feldafingu na druhé straně Starnberského jezera. Tu pochopitelně smrt bavorského krále velmi zasáhla, neboť s Ludwigem ji pojilo velmi zvláštní pouto. Dlouho a pomalu se Alžběta zotavovala z tohoto rozrušení, z královy smrti vinila bavorskou vládu, která podle ní dohnala Ludwiga k smrti.
Celá tato událost se pro Alžbětu stala velkou inspirací pro napsání několika básní jak o smrti bavorského krále (jednu z nich jsem už uvedla zde), tak třeba i o princi regentovi Luitpoldovi, jež měl podle Alžběty taktéž velký podíl na tragické události.


Dnes si představíme báseň Nemesis a další dvě básně, jež se zabývají smrtí pohádkového krále.

"Byl kdysi král, jenž trůnil
na skále labutí
a modrým okem v blankyt
nebe zřel bez hnutí.

Západní vítr i jižní
mu vískaly černý vlas,
on v myšlenky básnické zabrán
nevnímal, jak jde čas.

Jak stále vzhůru hleděl,
přehléď, že v údolí
svržení jeho vlády
osnují lidé zlí.

Ti svrhli svého krále
z labutí výšiny,
vehnali svého krále
v jezerní hlubiny.

Ať vrahy moje píseň
do smrti provází,
i v předsmrtnou jich tíseň
ať zpěv můj tiše zní..."


"Pohádkovým byl jsem králem,
seděl na skalnatém trůnu,
za žezlo lilii jsem měl,
třpytné hvězdy za korunu.

Z tichých dolin v hloubi lesů,
z žírných krajů v širé dáli
lid vždy s důvěrou a s úctou
hleděl vzhůtu k svému králi.

Zbabělá však dvorská suita,
příbuzní mí tajně předli
zákeřné a lstivé sítě,
kterak na můj trůn by sedli.

'Šílence' jim měli lapit
doktoři a ranhojiči,
jak když pytlák na jelena
nástrahy a oka líčí.

Volnost uloupit mi chtěli,
já ji našel v proudu vodním.
Lépe tu když srdce zmlkne,
než mřít v zajetí den po dni."


13.června 1886
"Orla ze skalního hnízda,
jenž v závratnou výši vzlét,
až blizoučko bílým mrakům,
kde v slunci jiskří se led,

jej, svobodného, jali
a vkovali do želez,
pyšná křídla mu pochroumali,
až v náruč smrti kles.

Tajemně šplouchají vlny,
šeptají v noci svůj žal:
'Právě tu, v našem lůně,
si král orel život vzal.'

A racek krouží a vzlyká
nad jezerem plným krás.
Je čas kvetoucích růží,
je nejtrpčí bolesti čas!"

(Písně Severního moře)


Zdroj:
básně citovány z:
 

Báseň "There's somebody coming upstairs!"

31. května 2016 v 12:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
V minulém básnickém okénku jsem zmínila několik básní, jimiž císařovna zobrazuje svůj vztah k nejrůznějším mužům a svým ctitelům.
V září roku 1887 se Alžběta vrátila v čase o deset let nazpět a ve své básni "There's somebody coming upstairs" vzpomíná na drobnou veselou epizodu s princem Eduardem z Walesu, který se také řadil k jejím četným obdivovatelům.
Příběh, k němuž se císařovna prostřednictvím své básně vrací, se odehrál v roce 1878 v Anglii, kde císařovna pobývala mimo jiné i ve společnosti své oblíbené neteře Marie Larisch-Wallersee. Dámy se zdržovaly právě v Combermere, kde se k večernímu čaji nechal pozvat i princ waleský.


Císařovna přichystala spolu s Marií menší žert - Eduarda přijala v krajkovém negližé, což si princ vysvětlil jako jednoznačnou výzvu. Když se usadil těsně vedle ní, zavolala císařovna rychle svou neteř, která měla pro onen večer zvláštní pokyny, jak sama vzpomíná ve své knize:

"Zatímco princ skládal v horním salonu císařovně poklony, čekala jsem v dolní hale, která sloužila zároveň jako knihovna a byla se salonem nahoře spojena pokojovým schodištěm, na její zavolání. Našla jsem si knihu a krátila si čas čtením. Přesto jsem, i když nezřetelně, slyšela shora hlasy a občas i císařovnin typický smích. Když zavolala mé jméno, odhodila jsem knihu a spěchala po schodech nahoru. U balustrády stála moje teta, před ústy si držela kapesník a na očích jsem jí viděla, jak se snaží ztlumit smích. Kolem mne, poměrně spěšně, prošel princ a na mou poklonu odpověděl jen kývnutím hlavy."

Císařovninu báseň zde uvádím ve třech různých, více či méně povedených verzích.


"'May I come to tea today?'
(Smím dnes večer přijít na čaj?)
Ptal se princ krásné lady (Alžběty),
'Cítím se s vámi božsky!'
'If your Highness will be steady.'
(Když vaše Výsost klidná je.)
A kráska se ukloní...

Jemně mírně padá zář
na široké otomany
kde spočívá libá tář
krásné domu toho paní.

Jak je celá k zulíbání
v svém kajkovém negližé,
její ruka bílá shání
se po lžičce, když vaří thé.

V křesle těsně vedle ní
sedí princ a pohledem
zdá se, že ji rovnou sní,
krásnou jako diadém.

Chýlí se k ní čím dál blíž,
už ji drží v náručí.
Stáhneme snad závěs níž,
jenž diskrétnost zaručí?...

Hrdina však každým coulem,
z míry se vyvésti nedá,
jako šermíř se svým kordem,
co se šustne, všude hledá:
'There's somebody coming upstairs!'
(Někdo stoupá po schodech)...

Lady počíná se chvět,
usmívá se, je však bledá:
Highness, i když pozdě je,
také na mne úzkost sedá,
'There's somebody coming upstairs!'"

(Zimní písně, září 1887)



"'May I come to tea today?'
(Smím dnes večer přijít na čaj?)
Pravil princ ke krásné lady (Alžbětě),
'být s Vámi je božsky zrádné.'
'If your Highness will be steady.'
(je-li Výsost si tak jistá),
dí s úklonou dítě vnadné...

Měkké světlo tiše září
na širokém otomanu,
kde se zrůžovělou tváří
leží krásná paní domu.

Je v krajkovém negližé,
věru božský pohled na ni,
ležérně když pije thé,
bílé ručky k zulíbání.

Ve fotelu vedle ní
sedí princ, jenž svými zraky
hltá ji, neb k zbláznění
krásná je a svůdná taky.

Blíž a blíž přitáhne si
krásku, už ji k sobě tiskne.
'Zatáhneme závěsy?'
Ona po něm okem blýskne.

Hrdina však v každém čase
je jak šermíř na stráži,
finty zná a nevzdává se,
náhle uši nastraží:
'There's somebody coming upstairs!'
(Někdo stoupá po schodech)...

Kolem rtíků krásné dámy
šlehne úsměv k jeho děsu:
'Highness, také připadá mi,
že snad - já se celá třesu - '
'There's somebody coming upstairs!'




"Já a princ Eduard seděli jsme si
v malířském pokoji.
On jako hrdlička cukroval:
'Ó, jak tě miluji!'

Přisedl blíž a ruku mi stisk'
a šeptal: 'Dear cousin, co takhle dnes...?'
Já se smíchem hrozila: 'Tiše!'
'There's somebody coming upstairs!'

Posloucháme, však nikde nic,
a veselá hra jde dál.
Sir Eduard dostal odvahu,
už úplně rozvázal.

Nebráním se, ale musím se smát:
'Dear cousin, co takhle dnes...?'
Tu zrozpačitěl a zašeptal jen:
'There's somebody coming upstairs!'




Eduard, princ waleský (1841 - 1910), byl v době, kdy se setkal s císařovnou Alžbětou a kdy vznikla výše uvedená báseň, následníkem britského trůnu. Vlády se ujal coby Eduard VII. v lednu roku 1901, po smrti své matky královny Viktorie (i o ní napsala císařovna Alžběta báseň s názvem "Z dvorní kroniky královny Titanie"), která vládla Spojenému království Velké Británie a Irska dlouhých 63 let.
Roku 1863 se Eduard oženil s princeznou Alexandrou "Alix" Dánskou, se kterou měl šest potomků.
Vášnivý kuřák (jak ostatně vidno z fotografií) Eduard zemřel po pouhých devíti letech vlády a na trůnu jej vystřídal jeho syn George.



Zdroj:
básně citovány z:
Gabriele Praschlová-Bichlerová: "Kaiserin Elisabeth - Mythos und Wahrheit"

Báseň "Karlovi"

29. dubna 2016 v 12:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
Asi před rokem jsem zde uvedla docela známou báseň "Kabinet" pojednávající o Alžbětiných ctitelích. Není pochopitelně jediná tohoto typu, císařovna samozřejmě toužila po tom, aby ji muži zbožňovali, ale jen jako určitý druh ikony; příliš se k ní přiblížit jim zůstávalo zapovězeno. Jen sama císařovna chtěla mít vyhrazené právo řídit svůj vztah k oněm ctitelům a obdivovatelům a všemožně si s nimi pohrávat. Mnozí z nich jsou tak zachyceni v císařovniných básních v ne zrovna příznivém světle, o čemž se můžeme dobře přesvědčit právě ve zmíněné básni "Kabinet."
Ve svých básních se často obracela jak na své skutečné mužské přátele a obdivovatele, tak i na duchovní vztahy - Achilles, Heinrich Heine. Určitě zajímavější jsou básně o těch skutečných mužích. Několik básní se týká jednoho z těch nejznámějších Baye Middletona, v básni "Píseň žlutého domina" zase zobrazuje "vztah" s Friedrichem Pacherem von Theinburg, který však sama iniciovala, v jiné se věnuje méně známé "romanci" se šlechticem Alfredem Gurniakem. V básních jsou zmíněny rovněž drobné epizody a příhody se ctiteli, např. ta s princem Eduardem Waleským, jenž taktéž patřil k císařovniným početným obdivovatelům (báseň There's somebody coming upstairs).
V létě 1888 pobývala císařovna v Bad Ischlu, kde napsala následující báseň s názvem "Karlovi." První Karel, který nás asi v souvislosti s císařovnou napadne, je s největší pravděpodobností její nejmilovanější bratr Karel Theodor, další, kterého možno jmenovat je císařovnin švagr Karel Ludwig, jenž byl jejím favoritem v dětských letech, ale později její vztah k němu z nějakého neznámého důvodu velmi ochladl. Báseň však není ani o jednom z nich.


Je o mladém, v roce 1888 pětadvacetiletém následníkovi portugalského trůnu z rodu Braganza-Sasko-Coburg-Gotha, budoucím předposledním králi Portugalska Karlovi I.
Alžběta se v jeho případě kupodivu přenesla i přes svou známou averzi vůči tomuto rodu (švagrová Charlotta, snacha Stephanie, nebo část císařovniny básně "Mému dítěti": "Rod Coburg nenese nic dobrého, usadil se i zde, kde se objeví to jméno, tam jsou jen spory a štvanice.")
Mladý Karel, který pravděpodobně taktéž trávil několik letních dnů v Solné komoře, musel zřejmě na císařovnu velmi zapůsobit, neboť na jeho adresu napsala následující řádky:

"Já s úžasem na tě jsem zřela -
jsi krásný, krásný jako růže,
tvůj půvab mnou prolétl jak střela -
a přec dosud sotva jsi mužem...

Tak věrně hledět znáš jak dítě,
a přitom žhavě jako muž...

Co však nejvíc dojalo mne,
byl tvůj melodický hlas,
ten, k němuž má duše teď lne,
mě hlasem zvábil, plným krás...

Tři večery směla jsem zůstati,
tři večery u mě jsi byl,
pak dále jsem musela spěchati,
teď dělí nás tisíce mil."

(Bad Ischl, srpen 1888)


Karel I. Portugalský (1863 - 1908), byl v roce 1888, kdy se setkal s císařovnou Alžbětou, následníkem portugalského trůnu. Vlády se ujal o rok později - po smrti svého otce Ludwiga I. Portugalského v říjnu roku 1889. V roce 1886 se oženil s princeznou Amélií Orleánskou, se kterou měl tři potomky.
Za zmínku též stojí podobný osud, jaký potkal císařovnu Alžbětu. Deset let po napsání této jistě zajímavé a neobvyklé básně zemřela císařovna rukou vraha na břehu ženevského jezera a ani ne deset let po této události se rovněž tragickým osudem naplnily dny onoho pohledného mladíka, který císařovnu na pár okamžiků nadchl tak, že o něm napsala tuto horující báseň. Při jízdě přes Palácové náměstí v centru Lisabonu 1. února 1908 zaútočili na královský vůz střelnými zbraněmi dva republikánští aktivisté. Čtyřiiačtyřicetiletý král byl na místě mrtev, stejně jako jeho starší syn Ludwig Philipp. Královna Amélie zůstala jako zázrakem nezraněna, mladší syn Manuel byl zraněn ale přežil a stal se tak na pouhé dva roky posledním portugalským králem.


Zdroj:
vlastní článek, báseň citována z:
Gabriele Praschlová-Bichlerová: "Kaiserin Elisabeth - Mythos und Wahrheit"
 


Lovkyně štěstěny

30. března 2016 v 12:00 | Jana K |  Románové knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Daisy Goodwinová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 10/2015
Počet stran: 464

Kolik dávám bodů: 4/10

Z anglického originálu "The Fortune Hunter," vydaného nakladatelstvím Headline Review, Londýn v roce 2014 přeložila Jana Rajnyšová.


Anotace:
Píše se rok 1875. Císařovna Sissi je ženou, po níž muži touží a ženy jí závidí. Je krásná, je inteligentní, může mít všechno, co si zamane. Šťastná však není. Znuděná ubíjející etiketou habsburského dvora a svým manželem Františkem Josefem, odjíždí Sissi hledat vzrušení do Anglie na lov - aby ho zde také našla v podobě kapitána Baye Middletona, o deset let mladšího muže, který se právě tajně zasnoubil s bohatou dědičkou Charlotte Bairdovou, do níž je upřímně zamilován. Nyní však může ztratit všechno kvůli ženě, o níž ví, že nikdy nebude doopravdy jeho. Vzájemná přitažlivost je ovšem silnější než cokoliv jiného…
Dramatický příběh plný vášně vypráví skutečný příběh císařovny Alžběty Bavorské a mladičkého kapitána kavalérie a souboje lásky s povinností.

O autorce:
Daisy Goodwinová je britská spisovatelka, básnířka a televizní producentka. Vystudovala historii v Cambridgi a navštěvovala akademii filmových umění. Dlouhodobě se jako autorka a kritička zabývá poezii, sestavila a vydala osm básnických antologií. Jako prozaička debutovala románem Má poslední vévodkyně (My Last Duchess 2010, česky Ikar 2012). Žije v Londýně s manželem a dvěma dcerami.

Ukázka z knihy:
"Císařovna přijela na lov. Zítra chce vyrazit na Pytchley."
"Pokud je tak krásná, jak říkáte, bude mi potěšením," odtušil Bay trochu podrážděně. "Pořád ale nechápu, proč jste mě sem povolal."
"Přestaňte mě pořád přerušovat a dozvíte se to," pravil hrabě. "Císařovna potřebuje doprovod, a i když bych se této role milerád ujal sám, jsem už příliš starý na to, abych jí stačil. Je tu jen jeden muž, který to dokáže." Spencer ukázal svým masitým ukazováčkem na Baye.
Bay chvíli mlčel a pak zavrtěl hlavou. "Samozřejmě mi to lichotí, že byste mi svěřil takovou odpovědnost, ale obávám se, že budu muset odmítnout. Moc dobře víte, že jsem tuto službu odmítl královně neapolské, a myslíte, že bych se měl zachovat jinak v případě císařovny? Určitě musí existovat někdo jiný, kdo by se této role zhostil. Hartopp, například; ten by skákal radostí, kdyby mohl dělat císařovně opatrovníka."
Spencer ale ignoroval jeho podráždění a trpělivě se usmíval, jako by mluvil k dítěti.
"Je dost velký rozdíl mezi bývalou královnou italského království a manželkou vládce největší země v Evropě, Middletone."
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Zbytek družiny je začínal dohánět. Od rána notně prořídla; ti, kteří se připojili jen proto, aby mohli vidět císařovnu, to vzdali a vrátili se domů, když si uvědomili, že se od nich vyžaduje, aby udrželi s císařovnou krok. Bay viděl zhruba v polovině skupiny Spencera. Boky jeho koně byly pokryté bílou krustou potu. Spencer byl skvělý jezdec, ale jeho mohutnost a tloušťka mu znemožňovaly být v čele skupiny. Bay otočil hlavu a zjistil, že ho císařovna znovu předjela. Řítila se tryskem k dost ošklivě vypadajícímu živému plotu, s majorem Postlethwaitem v těsném závěsu. Bay cítil bolestivé škubnutí v žaludku, když si uvědomil, že se chystá plot přeskočit. Zařval: "Pozor!" a zaryl ostruhy do boků Tipsy, v naději, že ji odvrátí od jejího úmyslu. Ale císařovna ho buď neslyšela, nebo dělala, že neslyší. Díval se, jak povoluje otěže a nechává zvíře skočit. Přenesla se lehce přes plot, ale zvládne i stejně bezpečně dopadnout? Bay neviděl na druhou stranu. Pobídl Tipsy a přeskočil plot; vnímal, jak se Tipsy chvěje, když se dostala ve skoku nejvýše. A pak byli dole. Rozhlédl se a viděl císařovnina koně, jak stojí před ním, ale bez jezdce. V ten moment mu vyschlo v ústech.
Pak uslyšel hrozný, nezaměnitelný výkřik zvířete v bolestech; otočil hlavu a spatřil Salamandru, kaštanovou klisnu, kterou prodal Postlethwaiteovi, ležící na zemi, s tělem svého pána přišpendleným pod nohama. Císařovna se pokoušela koně uklidnit, ale jeho noha byla zlomená a rozbitá, zmítal se v agónii. Bay seděl jako přimražený. Postlethwaiteova hlava bylo ohnutá v nepřirozeném úhlu. Hrozný řev koně ještě zesílil. Bay se přinutil sesednout a šel k císařovně. Stála velmi klidně. Bay sledoval, jak zvedá ruku.
Nejdřív si myslel, že to, co drží, je její kožený vějíř, ale pak si všiml, že je to revolver. Pomalu a rozvážně, aniž by se jí sebeméně zachvěla ruka, namířila zbraň doprostřed koňského čela a vystřelila. Křik ustal a klisna se zhroutila. Bay zalapal po dechu. Císařovna se k němu otočila - v bílé tváři jí žhnuly tmavé oči.
"Anděl smrti je stále s námi," řekla a pokřižovala se, stále s revolverem v ruce.


Moje hodnocení:
Jednoznačné zklamání. Kniha je sice zaměřena na zajímavé období císařovnina života, tzn. její pobyt v Anglii a účast na parforsních honech v polovině sedmdesátých let, ale u mě zůstala daleko za očekáváním a nijak nevybočuje z řady fádních pseudohistorických románů, kterých je na trhu celá řada. V hlavní roli je zde spíše než císařovna Bay Middleton a jeho vztah k Charlotte Baird. Jako obyčejný "historický" román možná dostačující, ale jako román, který se tváří býti románem o císařovně Alžbětě rozhodně nedostačující.

Sny císařovny Sisi

28. února 2016 v 12:00 | Jana K |  Románové knihy o císařovně Alžbětě
Autor: Allison Pataki
Nakladatelství: Alpress, edice Klokan
Rok vydání: 9/2015
Počet stran: 480

Kolik dávám bodů: 1/10

Z anglického originálu "The Accidental Empress" přeložila Eva Konečná.


Anotace:
Když kladli Sisi na hlavu první korunu, netušila, co to obnáší. Při druhé korunovaci chce být královnou hodnou obdivu lidu. Stane se sice milovanou vládkyní země, ale ne milovanou manželkou. Její život řídí tchyně - a manžel František Josef I. je pro ni zklamáním. Láska do jejího srdce vstoupí s hrabětem Andrássym. Jenže na císařském dvoře není pro city místo...

O autorce:
Allison Pataki se narodila v roce 1984 a je dcerou známého amerického politika George E. Patakiho, bývalého guvernéra státu New York. S vyznamenáním absolvovala univerzitu v Yale. Miluje historii a ve své literární tvorbě se inspiruje skutečnými dějinnými událostmi a jejich protagonisty. Pravidelně přispívá do médií a je činná také v neziskové sféře. S manželem žije v Chicagu.

Ukázka z knihy:
Opouští místnost rychlým krokem a zakrátko je zadýchaná. Ale rozhodně ne unavená. Cítí se čilá a svěží, jak už léta ne.
Ví, které dveře patří jemu; služebná byla díkybohu natolik diskrétní, aby se neptala, proč to císařovna chce vědět. Vyklouzává zadními dveřmi a prochází nepozorovaná temnou chodbou.
"Pro císařovnu není správné, aby se proháněla po chodbách bez doprovodu." Jen kdyby věděla, pomyslela si Sisi.
Nyní tiše klepe na dveře. Ohlíží se přes rameno pro případ, že by u nedalekého salonu stála stráž. Ale je tady naprosto sama.
Pak se ve dveřích objevuje jeho tvář a pramínek světla svíčky dopadne do chodby. Dívá se na ni, košili rozepnutou, vlasy rozcuchané. Jeho rysy prozrazují překvapení; nečekal, že se na druhé straně jeho dveří objeví zrovna ona. "Sisi?"
"Smím dovnitř?" Ačkoliv je to otázka, nečeká na odpověď.
Vstoupí za ním.
"Máš představu, kolik je hodin?" Z jeho dechu je cítit víno a v pokoji vládne nepořádek. Zjevně něco psal, na něčem pracoval nebo neklidně popocházel. Něco, co její neklidná mysl dobře chápe. "Je hodně po půlnoci, ne?"
Sisi pokrčí rameny a nechá jeho otázku nezodpovězenou.
"Je to rozumné?" Přejde pohledem na dveře a zavře je. Zavře je oba uvnitř.
Jde k němu a srdce jí divoce buší v hrudi. Vypadá divoce, hezčí, než jak ho kdy viděla. Je to rozumné, ptal se? Ne, určitě to není rozumné.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Dívají se jeden druhému do očí a hovoří spolu beze slov. I po všech letech, po všech vzájemných příkořích a rozporech to dokážou pouze oni dva. Co čeká na druhé straně dveří, je něco, čemu musejí čelit společně.
"Je čas." Do kostelní předsíně vchází kněz malé postavy, hedvábné roucho mu vlaje v rytmu rychlého kroku. Po nezbytné úkloně se napřimuje a odříká své instrukce.
Oba pokývnou. On se zvedá ze židle a stane vedle Sisi. Ona ho bere za nabídnutou ruku a stiskne ji, poslední gesto podpory.
"Jsi připravena?" ptá se jí.
"Jsem. A ty?"
"Je někdo někdy připraven rozdělit své císařství?"
"Františku," říká ona a znovu mu stiskne ruku. "Ponecháváš si císařství celé."
František hledí před sebe, rty stisknuté do tenké linky. Když sklouzne zrakem zpět k ní, dívá se jí do očí. Nakrátko se jí zastaví dech obavou, co dalšího by mohl poznamenat. A on pak vzdychne a zeptá se: "Platí to i o nás?"

Moje hodnocení:
Tak tohle se opravdu nepovedlo...
Před několika lety jsem zde na svém blogu ohodnotila jiný román s názvem Úděl císařovny Alžběty coby nejhorší knihu, jakou jsem kdy o císařovně četla. Po přečtení tohoto nového románu ale musím říct, že toto výše zmíněné zpracování má nyní velkou konkurenci právě v této knize, tentokrát z pera americké autorky. Na rozdíl od Údělu tako kniha nezachytí celé období císařovnina života, věnuje se (naštěstí!) jen událostem z let 1853 - 1867, to ale na velmi nízké úrovni knihy nic nemění.
Celou knihu jsem dočetla jen s velkým sebezapřením a přemáháním a musím ji hodnotit ještě o bodík níž než Úděl. Napadá mě, že to vlastně ani není kniha o císařovně; spíše by se patřilo dodat "na motivy" života císařovny Sisi, neboť tolik nesmyslů v jedné knize jsem už dlouho neviděla.
Že tato novinka pravděpodobně nebude žádné terno dává tušit už (alespoň podle mě) nicneříkající obálka, která by mohla patřit k jakémukoliv pochybnému historickému románu, kterých je celá řada. Kniha mi svým obalem i bídnou kvalitou připomíná nepříliš povedené rádoby historické romány Sally MacKenzie, kterých jsem několik přečetla v rámci oddechu a odreagování. Ptám se, proč se vlastně absolventka prestižní univerzity rozhodla napsat knihu o Sisi, o které evidentně nemá dostatečné znalosti, stejně tak se ptám, proč se vůbec rozhodla pro nesnadnou historickou tématiku, o které také mnoho netuší.
Autorčiným zájmem ale není ani tehdejší móda (pokoušela jsem si představit Sisi na koni pouze v "hedvábné halence" a v "sametem potažené jezdecké přilbě," kterou nahradila slaměný klobouk při vyjížďce), ani gastronomie (na císařském stole v Bad Ischlu se při první večeři po příjezdu bavorských hostí objeví několik "honosných" pokrmů, které vzápětí vystřídá obyčejná klobása, jakoby autorka zapomněla, že dámy už nejsou v Bavorsku), ani etiketa (všelijaká divná oslovení, včetně "Milosti," "Výsosti," "má paní," "císařovno Alžběto;" ta císaře dokonce oslovuje "bratranče Františku" či "Tvoje Veličenstvo!").
Také charakteristika postav je značně pokřivena a ani vzdáleně nepřipomíná alespoň obecně známé teze. Císař Franz Josef hraje císařovně na klavír a maďarsky neumí říct ani dobrý večer. Obhroublá arcivévodkyně Sophie u stolu ("Nesnáším čekání, zejména, když mám hlad.") nezřízeně konzumující "vybrané" pokrmy a popíjející víno a šampaňské. Zakřiknutá Helena, neschopná ani základní konverzace se svou tetou a přející si raději odejít do kláštera, než se provdat za císaře Rakouska. Napjaté vztahy mezi dvěma nejstaršími sestrami a bratrem Karlem Theodorem, který je dědicem vévodství (starší bratr Ludvík v knize pro jistotu není vůbec).
A tím se dostávám k dalšímu nešvaru v knize - postavy vystupující v knize. Kromě ústřední dvojice, tedy císaře a císařovny a jejich postupně přicházejících potomků tu máme z habsburské rodiny ještě arcivévodkyni Žofii a... to je vše. Že se v knize ani jednou neobjeví třeba Žofiin manžel arcivévoda František Karel bych možná ještě pochopila, ale že v celé knize nepadne ani slovo o císařových bratrech ani jejich manželkách (např. jistě zajímavý a tak známý vztah Alžběta vs. Charlotta Belgická) mi už připadá hodně nepřirozené, nemluvě o Alžbětiných sestrách.
Na srpnovém setkání v Ischlu jsou ale naopak přítomni a následně dámám z Bavorska představeni ruský velvyslanec Petr Kazimirovič Meyendorff a ministr spravedlnosti Alexander Bach (tady se autorka dopustila dalšího omylu, neboť Bach zastával v srpnu 1853 funkci ministra vnitra, ministrem spravedlnosti byl jen v letech 1848/49).
Ono vůbec rodinné vztahy mezi Bavory a Rakušany jsou v podání autorky podivné, např. těsně před odjezdem do Ischlu se baví Ludovika s dcerami o příbuzných, za kterými se chystají a Sisi se vyptává: "Takže bratránek František už je dost starý, aby převzal moc?" Na to je jí vévodkyní odpovězeno: "Tvůj bratranec František Josef nastoupil na trůn. Nyní je rakouským císařem." Velmi podivné, to se o tom baví až po téměř pěti letech??? Císaře navíc na úplně prvním setkání v Ischlu vůbec nepoznají, je jim představen teprve po rozhovoru s Žofií, jemuž je nepozorovaně přítomen; bavorské příbuzné ho považovaly za pouhého pobočníka či Žofiina poradce. Nevím, nebyla jsem tam :-) ale tohle mi připadá nemyslitelné! Žofie navíc ani neví, která z bavorských neteří je která, ptá se na jejich věkový rozdíl a dokonce se ptá své vlastní sestry, kolik že má vlastně dětí!
Dalším velkým problémem celé knihy jsou chybné letopočty, s těmi si autorka patrně nelámala hlavu vůbec, rok sem, rok tam, vždyť je to jedno. Nechci být přehnaným puntičkářem, ale takové množství do očí bijících chyb týkajících se jednotlivých let, ve kterých se příběh odehrává, by se jen těžko hledalo někde jinde.
Neodpustím si uvedení alespoň několika málo příkladů:

• V březnu 1855 císařovna odpovídá na blahopřání k narození první dcery Žofie a vrchní hofmistr Lobkowitz jí "dobře" poradí: k poděkování má připojit blahopřání k sedmým! narozeninám nejmladšího potomka britské královny Viktorie, prince Leopolda - ten je sice narozen v dubnu (to autorka ještě trefila), ale roku 1853, slavil tedy nikoli sedmé, ale druhé narozeniny.
• Mezi blahopřáními k narození dcery se objevuje i "truhla dětského oblečení v bavorském stylu," kterou posílá bratranec Ludvík, tomu však tou dobou ještě není ani deset let.
• Ludvík je v knize zmíněn ještě jednou, a to v rozhovoru Sisi a Františka, kdy už v srpnu 1862 (tedy s rok a půl letým předstihem) František prohlásí: "Četl jsem, že tvůj bratranec Ludvík nastoupil na bavorský trůn."
• Ve stejném rozhovoru císařských manželů, tedy v létě roku 1862 je také zmíněna Helena, která "si vzala hodného muže, prince z rodu Thurnů," (to se o Helenině sňatku baví se čtyřletým zpožděním?), naopak císařovnin bratr Karel Theodor má ve stejné době (tedy s tříletým předstihem) "milou manželku, která ho zušlechtila."
• Po tomto více než podivném rozhovoru obou manželů odchází František od stolu a nenápadně (císařovna ho ale, pochopitelně, slyší) dává pokyn komorníkovi, aby mu obstaral kočár za účelem návštěvy paní Nahowské! Z císaře se nám tak stal pedofil, neboť Nahowské byly v roce 1862 asi 2 roky.
• Alžbětina druhá dcera Gisela se narodila "o půlnoci uprostřed nejžhavějšího srpnového týdne."
• Celá dějová linka s Andrássym je už úplně postavená na hlavu, s císařským párem se setkává hned na jejich první návštěvě v Budě roku 1857 a císařovna se na svůj dotaz, setká-li se i s paní Andrássyovou od císaře dozvídá, že "Andrássy se nikdy nezmínil o nějaké ženě a oženil se s uherskou autonomií." V srpnu roku 1862 ale císařovna potká Andrássyho jen tak náhodou a pod rouškou tmy na chodbě v Schönbrunnu a ten tasí z kapsy portrét Katinky, se kterou se nedávno oženil. Ve skutečnosti byl Andrássy ženat s Katinkou Kendeffy od roku 1856.

Podobných nesmyslů je v celé knize celá řada, vše vyvrcholí císařovniným poměrem s Andrássym noc před korunovací 8. 6. 1867, kdy je císařovna už těhotná!, těhotenství je na ní už dokonce vidět tak, že musely být povoleny švy na korunovační róbě!
Nezbývá mi než se znovu a znovu ptát proč??? Proč se tato mladá americká autorka rozhodla právě pro knihu o císařovně Sisi? Proč nezaměřila svou pozornost na nějaké jiné, jí bližší téma, když jí evidentně historie Rakouska-Uherska nic neříká.

Pokud máte zájem dozvědět se ještě více a více nesrovnalostí a nesmyslů, kterých je tato kniha doslova přeplněná, dovoluji si Vás odkázat na blog Alžběta-Sisi kolegyně Sisssi, kde doporučuji k přečtení velmi podrobnou recenzi této knihy.

Obraz císaře Franze Josefa na zámku v Kroměříži

31. ledna 2016 v 12:00 | Jana K |  Fotografie a obrazy císaře Franze Josefa I.
Obraz mladého císaře Franze Josefa od rakouského malíře Antona Einsleho:


Olej na plátně, pravděpodobně z roku 1856, 116x94 cm

Tento krásný obraz mladého císaře se nachází spolu se svým protějškem, na němž je vyobrazena císařovna, v Carském pokoji kroměřížského zámku.
Jak už bylo zmíněno v článku s obrazem císařovny, byly oba tyto obrazy darovány kardinálovi Friedrichovi Fürstenbergovi po schůzce rakouského císaře s ruským carem v Kroměříži. Stejně jako obraz císařovny se i obraz císaře nacházel v roce 1904 v Rohovém salonu kroměřížského zámku. V roce 1923 byl však obraz císaře zaznamenán ve Velkém salonu olomoucké rezidence a zřejmě po tomto datu se vrátil zpět na kroměřížský zámek.


Rakouský malíř Anton Einsle (1801 - 1871) se narodil ve Vídni a ve třinácti letech začal studovat na vídeňské akademii pod vedením sochaře a malíře Josefa Kliebera. Jeho první známé miniatury a portréty se objevily v roce 1827, později byly jeho práce zastoupeny na významných výstavách v Praze, Drážďanech a od roku 1830 i ve Vídni. Od roku 1829 pracoval také několik let v Praze a od roku 1832 v Budapešti. Brzy se stal velmi populárním portrétním malířem šlechty a osobností veřejného života.
Roku 1838 byl jmenován dvorním malířem císařské rodiny a v Hofburgu měl rovněž k dispozici velký ateliér. Jako oficiální portrétista rakouského císaře Franze Josefa I. vytvořil během jeho prvních dvou let vlády asi třicet obrazů mladého monarchy. Díla Antona Einsleho najdeme v mnoha muzeích v Rakousku i v zahraničí.


V carském pokoji se nachází rovněž portrét Alexandra III., který car daroval svému arcibiskupskému hostiteli. Autorem carova portrétu je ruský malíř Alexej Ivanovič Korzuchin (1835 - 1894).


Olej na plátně z roku 1883, 147x111 cm

Více na téma rakousko-ruského kroměřížského setkání zde:


Zdroj:
Moje návštěva zámku a zámecké obrazárny v Kroměříži dne 22. června 2014, informace o Einsleho obrazu z publikace dostupné v zámecké obrazárně.

Vánoce arcivévody Karla Ludwiga

23. prosince 2015 v 18:00 | Jana K |  O blogu

Přeji Vám všem poklidné prožití vánočních svátků, úspěšný nový rok

a spolu s císařovnou Sisi a její rodinou se těším na opětovné shledání v příštím roce.

Jana K, autorka blogu


V úplně prvním článku s vánoční tématikou s názvem Vánoce v císařské rodině jsme si prostřednictvím zápisků arcivévodkyně Sophie mohli udělat představu o tom, jaké vánoční dárky dostávali pod stromeček malí císařští potomci - arcivévodkyně Gisela a korunní princ Rudolf na přelomu padesátých a šedesátých let.
Dnes se přeneseme ještě o několik let zpět a přiblížíme si vánoční svátky v polovině čtyřicátých let prostřednictvím syna arcivévodkyně Sophie, mladého arcivévody Karla Ludwiga. Mladší bratr pozdějšího císaře Franze Josefa I. si v letech 1844/46 psal deník a právě z něj si tak můžeme udělat určitou představu o Vánocích v císařské rodině.




V roce 1844 nám toho jedenáctiletý arcivévoda o čase Vánoc mnoho neprozradí, vánoční svátky pravděpodobně způsobily, že se jeho zápisy zkrátily na naprosté minimum a o jejich půběhu se nedozvídáme prakticky nic. O rok později jsou ale zápisy z Vánoc podstatně bohatší, můžeme se tak dočíst nejen o programu během svátků, ale i o tom, co vlastně dvanáctiletý Karel Ludwig našel pod vánočním stromečkem.

"Úterý. 24. prosince 1844. Dnes je Štědrý večer. Dostal jsem spoustu hezkých věcí. Maminka samozřejmě zůstala doma. A četla nám o Štědrém večeru."
"Středa. 25. prosince 1844. Dnes je vánoční svátek. Jedli jsme u císaře."


24. prosince 1845
Středa - Štědrý večer

"V pět hodin jsme jsme šli na požehnání a v šest hodin jsme šli k mamince, kde byl vánoční stromek. Dostal jsem spoustu krásných věcí, například: od maminky dvě sádrové figurky, které představují rybáře a rybářku, pak papeterii (zřejmě dopisní papír), malého bronzového koníka, malou figurku z biskvitu (porcelán), pak jsme dostali společně s malým Ludvíkem dva velké butiky (obchody) ze dřeva. V jednom jsou látky a v druhém jídlo. Jsou velmi hezké. Od maminky jsem dostal ještě sušené ovoce a kalendář.
Od tety Amelie jsem dostal hůl (zřejmě turistickou hůl nebo špacírku). Od císaře a císařovny jsem dostal parník ze dřeva, který pluje na vodě, a pak jsem dostal ještě dvě hry. Všechno to bylo vystavené u maminky. Od babičky jsem dostal dvě medaile a obraz, který představuje Kristovo narození, pak ještě jednu kresbu, ale ne v rámu, moderní stříbrný zvonek, sušené ovoce, utěrák na pera, bronzovou figurku a koš na papír.
Večer zůstala maminka doma. Byly tu teta Amelie (švédská princezna, sestřenice a zároveň nejlepší přítelkyně arcivévodkyně Sophie), hraběnka Dietrichstein, malý Ludvík, maminčina dáma (jedna z dvorních dam), amie (baronka Luisa Sturmfeder, která původně působila jako vychovatelka Karla Ludwiga a jeho bratrů tzv. 'aja', později, když mladí arcivévodové dostali mužské vychovatele, zastávala funkci dvorní dámy v družině císařovny Karoliny Augusty), císař (Ferdinand I.), babička (Karolina Augusta, vdova po císaři Františku II./I.), Marie Vécsey (chůva arcivévody Ludwiga Viktora) a baronka Scharnhorst (dvorní dáma princezny Amelie z Vasy). Princ Gustav Vasa také."


Arcivévoda Karel Ludwig na portrétu z roku 1848,
jehož autorem je rakouský malíř Anton Einsle.


25. prosince 1845
Čtvrtek - Vánoce (Boží Hod)

Maminka šla na půlnoční (noční vánoční bohoslužba). My jsme k ní přišli na snídani ve tři čtvrtě na devět, zůstali jsme tam až do 10 hodin. Od 10 do 11 jsme šli ven. V 11 hodin jsme šli na slavnou mši. Ve dvě hodiny jsme jedli u císaře. V 6 hodin jsme šli k mamince, abychom si vzali něco z vánočního stromku. Hráli jsme si s našimi obchody. Ve čtvrt na devět přišli Karlovci, Albertovci (rodina arcivévody Karla a jeho syna Albrechta) a Moric Nasavský (bratr vévody Adolfa Nasavského, v rakouských službách jako c.k. major husarského pluku č.12).


Srovnáme-li dárky korunního prince Rudolfa z poloviny šedesátých let s dárky arcivévody Karla Ludwiga, které obdržel zhruba o necelé čtvrt století dříve, zjistíme, že mnoho se ve zvycích obdarovávání císařských dětí nezměnilo. Důraz byl kladen jak na praktické dárky (kazeta s psacími potřebami - Rudolf / utěrák na pera - Karel Ludwig), tak na dárky s náboženskou tematikou (kropenka s obrázkem Panny Marie - Rudolf / obraz Kristova narození - Karel Ludwig) a samozřejmě nesměly chybět dárky určené ke hře (v módě evidentně byly dětské obchody, dostal jej jak Rudolf, tak i Karel Ludwig).




Připomínám také starší články s vánočními tématy:


Zdroj:
vlastní článek, citace deníku z:

Tři dny, které otřásly Kroměříží

12. prosince 2015 v 12:00 | Jana K |  Knihy o Habsburcích
Autor: Zdeněk Fišer
Nakladatelství: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně
Rok vydání: 1994
Počet stran: 120, čb. obrázky v textu

Kolik dávám bodů: 10/10



Anotace:
Příběh setkání ruského cara Alexandra III. a rakouského císaře Františka Josefa I. v srpnu roku 1885.

O autorovi:
Historik PhDr. Zdeněk Fišer se narodil 7.6. 1952 v Kroměříži. Je autorem historických studií a biografií zejména z moravských regionů; působí rovněž v Moravském zemském muzeu.
Jeho odborné zaměření je na české dějiny 19. a 20. století, Moravu před revolucí a za revoluce v letech 1848-1849, Kroměřížsko v letech 1848-1948, moravské pěněžnictví a na biografie významných osobností moravského života.

Moje hodnocení:
Sehnat malou útlou knížečku zabývající se kromeřížskou schůzkou, která vyšla před více než dvaceti lety pouze ve tří tisícovém nákladu nebylo nic jednoduchého. Letos v létě se mi ji ale k mé velké radosti podařilo sehnat za pouhých 140,- Kč včetně poštovného v jednom internetovém antikvariátu a během tří dnů byla kniha doma.
Jak jsem už zmiňovala výše, jedná se sice o knížečku útlou - na pouhých 120 stranách se ale o slavném kroměřížském setkání císaře a cara dozvíme v kostce snad vše, co je o něm možno se dozvědět vzhledem k tomu, že z tohoto setkání nebyly zveřejněny žádné oficiální dokumenty. Jedná se o jedinou knihu, která se plně věnuje oněm slavným "Třem dnům" v Kroměříži; jiné, do té doby vydané odborné publikace se o ní zmiňují jen velmi okrajově. Knihu jsem použila coby hlavní zdroj informací k mému několikaměsíčnímu seriálu článků týkajících se kroměřížských událostí v srpnu 1885. Obsahuje spoustu informací o setkání, spoustu citací z dobového tisku, který je největším a základním pramenem celé knihy - citovány jsou nejrůznější dostupné dobové materiály (Národní listy, Moravská orlice, Kroměřížské noviny, Hlasy z Hané, Našinec aj.) V knížečce také najdeme mnoho dobových vyobrazení, jež vycházely při příležitosti kroměřížské schůzky a některé z nich jsou také součástí mých článků.

Více na téma rakousko-ruského kroměřížského setkání zde:


Báseň "Halali"

28. listopadu 2015 v 12:00 | Jana K |  Poezie císařovny Alžběty
V minulém básnickém okénku týkajícího se slavného setkání rakouského císaře Franze Josefa s ruským carem Alexandrem III. jsme si představili Alžbětinu báseň "Kroměříž", ve které dosti nevybíravými slovy útočí zejména na vzhled carské rodiny a jejího doprovodu.
Nebyla to ale zdaleka jediná báseň, související s kroměřížskou schůzkou, jejímž prostřednictvím Alžběta vyjádřila nesouhlas jak s "bratříčkováním" se s Ruskem, tak i celkově se zahraniční politikou Rakouska-Uherska.
Po schůzce v Kroměříži vznikla i báseň s názvem "Halali", v níž přirovnává Rakousko-Uhersko k ohroženému zajíci na lovu:

"Já chudák, zajíc štvaný,
jak rád si vydechnu!
O coul se nehnu ani,
než horny zaslechnu.

Natáhnu všechny čtyři,
jazyk mám na břiše.
'To byla psiska!' štíří
se blech v kožiše.

Teď přitisknu se k zemi
pod trsem řebříčku.
Snad v klidu zdaří se mi
přečkat tu honičku.

Ti ruští psi mě ale
pořádně prohnali:
Jen o chvíli, a málem
mě k smrti uštvali.

Teď slechy zašpičatit.
Když zazní třikrát: "Pal!",
je lepší se hned ztratit.
Nač bych tu lelkoval!"

(Písně Severního moře, 1885)


Ještě v jedné Alžbětině básni (název bohužel nevím) je zmíněna kroměřížská schůzka. Císařovnině pozornosti v této zmíněné básni tentokrát neunikl ruský velvyslanec ve Vídni Lobanov, na jehož adresu se vysmívala:

"Zda-li na dny v Kroměříži
vzpomínáte, princi milý,
jak jste příjemně tam hýřil,
jak jsme si tam krásně žili?

My jsme tam vašemu carovi
mazali med kolem huby.
On teď na nás místo darů
divně cení vlčí zuby."


Princ Alexey Borisovich Lobanov-Rostovsky (1824 - 1896).
Od roku 1882 byl ruským velvyslancem ve Vídni a v březnu 1895
nahradil Nikolaje de Gierse ve funkci ministra zahraničí.

Alžbětině politické kritice neunikl ani její císařský manžel. V jedné ze svých básní promlouvá jeho hlasem velmi neslušnými slovy:

"K Rusům i Prusům hodný
jsem byl, by kveť můj stát.
A na hlavu si od nich
pokorně nechal sr..."


Císař v uniformě polního maršála v roce kroměřížské schůzky.

Stejně jako se císařovna Alžběta shodovala s korunním princem Rudolfem v názoru na zahraniční politiku týkající se Ruska, tak i ve vztahu k Itálii - partnerovi v trojspolku, byli oba jednotní, jak se můžeme přesvědčit v úryvku z císařovniny básně:

"V zami zrádců, tam, kde plyne
klasický proud Tiberu
a kde cypřiš láskou hyne
pro věčnou modř éteru,
na pobřeží středozemském
div se netřesou,
jestli bude válka s Ruskem,
jak nás v zubech ponesou."

(Zimní písně)

Více na téma rakousko-ruského kroměřížského setkání zde:


Zdroj:
vlastní článek, básně citovány z:

Korunní princ Rudolf a jeho názor na setkání panovníků v Kroměříži

31. října 2015 v 12:00 | Jana K |  Životopis Rudolfa
Setkání rakouského císaře s ruským carem v letní rezidenci olomouckého arcibiskupa v Kroměříži ve dnech 25.-26.srpna 1885 se zúčastnila nejen císařovna, ale i korunní princ Rudolf. Ten stejně jako ona rakousko-ruské sbližování ostře kritizoval. Oba dva tak spojovala silná opozice proti okázalému a nabubřelému projevování vzájemného přátelství Rakouska s Ruskem. Bohužel to jeden o druhém nevěděli - což je velká škoda, neboť by to jistě alespoň trochu přispělo k jejich opětovnému sblížení, protože jejich vzájemné vztahy byly v té době již velice chladné.


Tablo s protagonisty slavného kroměřížského setkání, které bylo uveřejněno v "Das interessante Blatt" 27. srpna 1885.
Litografie podle kreseb Theodora Mayerhofera.

Rudolf neznal matčiny posměšné verše na adresu carské rodiny, stejně tak Alžběta neměla ponětí o sarkastických vyjádřeních, dopisech a dalších synových posměšných míněních o proruské politice ministra zahraničí Kálnokyho. Tomu oba dva svorně vytýkali, že vůči Rusku i Německé říši vystupuje s příliš malým sebevědomím, ba že je přímo pokorný a bezelstně padá do pastí nastražených Bismarckem a carem. "Bismarck tiskne Kálnokymu ruku, vyjednává ale s Ruskem, jako by se naše ministerstvo zahraničí jmenovalo zahraniční proto, že se nalézá v Berlíně, a ne ve Vídni," vyjádřil se korunní princ, nebo také napsal že "Současné ministerstvo zahraničí v této tak důležité době jen bezcílně a bezmocně poletuje jako míč, s nímž hrají Berlín a Petrohrad."
Nebo např. úryvek dopisu Latourovi z 23. července 1885: "Na Balkáně to zase jednou silně vře, v chodu jsou rozvětvená hnutí. Na ministerstvu o tom nevědí skoro nic a přistupují k věcem se suverénní hloupostí. Rusko využívá krátkozraké politiky ministra Kálnokyho a takzvaného sblížení s Rakouskem a nerušeně zakládá různé výbory a posílá do Bulharska, Rumunska, Makedonie, Srbska a dokonce i do Bosny peníze, zbraně atd. atd. Mám spolehlivé zdroje a vím o některých podezřelých věcech; myslím, že nás na jihovýchodní hranici čekají velmi pohnuté časy."


"Scény ze schůzky Alexandra III. a rakouského císaře Františka Josefa I. v Kroměříži v srpnu 1885".
Akvarelová kompozice o rozměrech 547 x 355 mm ruského dvorního malíře Mihályho von Zichy (1827 - 1906).

Další dopis korunního prince byl adresován je příteli Morizi Szepsovi 4. srpna 1885: "Zatímco se vládci budou objímat, posílají Rusové do Srbska a dokonce i do Bosny velké množství zbraní a munice, aby připravili povstání; na tom vidíme, jak užitečná je politika našeho ministra zahraničí."

Jak se později bohužel ukázalo, byl odhad korunního prince k situaci na Balkáně přesný, neboť ještě v září téhož roku tam vypuklo rozsáhlé povstání. Větší vliv ale s největší pravděpodobností Rudolf na kroměřížském setkání neměl, napsal alespoň
o setkání císařů pro "Neues Wiener Tagblatt" velmi ostrý článek, který se však Szeps neodvážil otisknout. Reagoval v něm nejen na kroměřížské setkání, ale i na schůzku v polských Skierniewicích, která se konala o rok dříve a na níž byl přítomen i německý císař.


Ruský ministr zahraničí Nikolaj de Giers, německý kancléř Otto von Bismarck
a rakouský ministr zahraničí, hrabě Gustav Kálnoky na setkání v Skierniewicích roku 1884,
o němž se několikrát zmiňuje Rudolf ve svém útočném článku.

Článek je uveřejněn v "Das Leben Kronprinzen Rudolf (Mit Briefen und Schriften aus dessen Nachlass)" a na následujících řádcích ho uvádím v plném znění:

"Rakouský dvůr se chystá přijmout s tradičním leskem a okázalostí severského císaře. 25. srpna bude útulné městečko Kroměříž, jinak tak tichá rezidence stařičkých arcibiskupů, svědkem nádherných dvorních slavností a důstojného a skvělého jednání a chování hodnostářů a vysokých diplomatů.
Mezi veškerými těmito skvělými, zrak oslňujícími slavnostmi se pak občas přece jen rušivě projeví holá skutečnost, a my Rakušané, pamětliví svého postavení, si klademe velmi podstatnou otázku: Jaký bude užitek, jaký bude prospěch, které vykvetou naší vlasti z kroměřížských dnů? A byla nutná tato schůzka, toto demonstrování jakéhokoliv spojenectví s Ruskem?


Hosty císařského páru v Kroměříži byl ruský car Alexander III. (1845 - 1894)
s carevnou Marií Fjodorovnou (1847 - 1928).
Fotografie je zachycuje počátkem osmdesátých let.


Dnes musíme odpovědět na otázku kladně. Kroměříž je nevyhnutelným pokračováním Skierniewic, ba dokonce pokračováním v našem zájmu. Avšak návštěva našeho císaře ve Skierniewicích nebyla žádnou akcí, tkvící příčinně v naší politice, v rakouských tendencích a v naší budoucnosti. Skierniewické dny nám vůbec neprospěly, neboť s Ruskem neexistuje čestné přátelství ani zpola trvalé dorozumění, dokud máme aspirace na části balkánského poloostrova, máme obsazeny jeho provincie a usilujeme o mocenskou sféru v Orientě pro naši budoucnost. Naše zájmy se kříží. Doby říší, kdy ještě dělení balkánských zemí na území bylo možné, jsou dávno pryč. Rusko-turecká válka, San Stefano a pak Berlínská smlouva všechno důkladně změnily, a jak dnes věci stojí, máme volbu jen mezi naprostým zřeknutím se každého rozšíření moci v Orientu a mezi rozhodnutím zbraněmi. Jak málo proto může být vůbec projednáno za takových poměrů na schůzkách tohoto druhu a jak je pro nás řečené a uvařené absolutně bezcenné, bude asi jasné každému, kdo je s to posoudit politiku v Orientu.


Ruský car uprostřed své rodiny v roce 1888.
Na fotografii vidíme kromě Marie Fjodorovny a mladších dětí Xenie, Michaila a Olgy
i velkoknížata, která navštívila spolu s rodiči Kroměříž.
Vzadu stojí budoucí poslední ruský car Nikolaj (1868 - 1918) a vedle otce sedí
mladší velkokníže Georgij Alexandrovič (1871 - 1899).


Škodu, absolutní škodu nám přinesly Skierniewice: A sice skutečností návštěvy o mnoho staršího rakouského císaře u mladého cara, což přirozeně bylo líčeno Rusy vůči balkánským Slovanům jako Canossa nebo pak přinejmenším jako povinná obřadná návštěva slabého Rakouska u mocného Ruska. U divokých národů působí formality tohoto druhu hluboký dojem, a tak si může být člověk jistý tím, že ruští emisaři využili důkladně tuto skutečnost, ba dokonce zapůsobil tento jev na naše o mnoho vzdělanější rakousko-maďarské Slovany.
Z těchto důvodů je Kroměříž důležitá - jen bohužel přichází příliš pozdě. Aby se poněkud zmírnil nepříznivý dojem ze Skierniewic, byl by musel ruský car návštěvu oplatit dříve.


Dalšími hosty císařského páru v Kroměříži byl carův mladší bratr
Vladimir Alexandrovič (1847 - 1909) s velkokněžnou Marií Pavlovnou (1854 - 1920).


Skierniewice byla největší chyba našeho současného ministra zahraničí, tak velmi získaného Rusy. Hřešilo se politicky, ale zároveň také finančně, neboť pokračování Skierniewic - kroměřížská schůzka - stojí ohromné sumy, které by mohly být lépe a užitečněji uplatněny na Balkánském poloostrově, v oněch zemích, kde ministry, vojáky a politiky všeho druhu je možno získat za nepatrné sumy.
Zatím co se císaři ujišťovali přátelstvím a vřele se objímali, využili Rusové lehkověrnosti a krátkozrakosti našich diplomatů, aby současně podkopali postavení Rakousku oddaného krále Milana, bohatě podpořili houfy agitátorů v Bulharsku a Černé Hoře, vyslali emisary a založili sklady zbraní na srbských a bosenských hranicích, aby připravili jimi plánované povstání v našich okupačních oblastech a v Srbsku.


Dle korunního prince Rudolfa "staře a vyžile" vypadající velkokníže Vladimir s Marií Pavlovnou.
Fotografie byla pořízena asi rok před kroměřížskou schůzkou, v roce 1884.


V Kroměříži hlučné oslavami, v níž se vše skvělo přátelstvím a svátečním oblečením, státníci jednali - o čem, to oni sami neví - a uprostřed prázdného lesku trvá stará skutečnost: My Rakušané se buď musíme zřeknout každého vlivu, každé mocenské sféry v Orientu, nebo se připravit na těžký, ale nevyhnutelný boj."

Rudolf stále poukazoval na neupřímnost ruské politiky, které Kálnoky podle jeho názoru prostě "naletěl" a bral stejně jako císařovna se skepsí a s výsměchem na vědomí hraně projevované rakousko-ruské přátelství.
Kroměžížské schůzky se nezúčastila korunní princezna Stephanie, Rudolf jí odtud tedy napsal dopis, který skvěle vystihuje jeho veškerou skepsi a antipatii k celému tomuto rakousko-ruskému monstróznímu podniku.
Stephanie ho uvedla v plném znění ve svých pamětech a my se tak z něj můžeme dozvědět spoustu drobností a zajímavostí např. o princově ubytování v Kroměříži, se kterým nebyl absolutně spokojen.
Stephanie uvádí citaci dopisu ve svých pamětech slovy:
"Všechny politické cesty, které byly podniknuty v rámci politiky hraběte Kálnokyho, zajímaly korunního prince, třebas nebyl ď accord se zahraničním ministrem, přece alespoň do té míry, pokud šlo o to neutralisovati na jihovýchodě vliv Ruska. Nyní najednou měla schůzka císařů v Kroměříži ulomiti této politice hrot. To nepovažoval korunní princ za slučitelné s důstojností monarchie."


Rakouský korunní pár v roce 1882; Stephanie ale na kroměřížské schůzce chyběla.


Je až úsměvné srovnat tento dopis s císařovninou básní "Kroměříž." Rudolf si stejně jako matka nebere žádné servítky a naprosto bez obalu své ženě v živých barvách líčí nejen nelichotivý vzhled carské rodiny, ale i svým osobitým stylem popisuje celé setkání, posuďte sami:

"V Kroměříži 25. srpna 1885

Nejdražší anděle!
Konečně se dostávám k tomu, abych Ti psal; od té doby, co jsem Tě opustil, žiji v nepřetržité štvanici a nenalézám chvilky volného času.
Z Laxenburgu jsem jel včera přímo do své kanceláře, potom na hrad, kde jsem ještě zastihl Weilena. V deset jsme odjeli na Severní nádraží. Sem jsme přijeli za deště a zimy, uvítání obyvatelstvem bylo překrásné; strašlivý řev lidových davů od nádraží až k zámku; banderia Hanáků ve velmi pozoruhodných krojích byla velice zajímavá. Po diner byl večer ještě pochodňový průvod a velmi hezké osvětlení.
Zámek je magnifique, kolosálně velký a velmi vhodný pro takové nechutnosti.
Večer jsem si mohl pořádně prohlédnouti svůj byt; sídlím se strýcem Karlem v úplně nově postaveném, tudíž velmi vlhkém domě, až dosud neobydleném; je tu tak chladno a nevlídno, že se velice bojíme nachlazení. Lord leží stále u mne, i v noci; vrčí a vyjíždí si na lidi jdoucí po chodbě.
Dnes ráno byla paráda, vojsko vypadalo velmi dobře. Potom jsem jel s tatínkem do Hulína naproti Rusům. Ve 12 hodin jsme přijeli s nimi sem. Ruský císař kolosálně ztloustl, velkokníže Vladimir s paní, jakož i císařovna vypadají staře a vyžile. Suity a zvláště služebnictvo jsou strašlivé; novými uniformami se zase docela poasijštili. Za doby zemřelého císaře byli Rusové alespoň elegantní, a jednotliví páni z jeho okolí vypadali velmi vznešeně. Nyní je to hrozně sprostá společnost.
Po příjezdu se muselo dělat mnoho visit. Potom ke mně přišel Szögyèny (hrabě Ladislaus Szögyèny-Marich, první sekční šéf na ministerstvu zahraničí), který se mnou chtěl mluvit; v šest hodin bylo velké diner, v osm divadlo, potom souper s Wolter, Schratt a slečnou Wessely v jednom pokoji s veličenstvy; bylo to zvláštní. Před několika minutami jsem konečně přišel domů, je jedenáct hodin a já teď půjdu s Lordem do postele. Zítra je hon, potom déjeuner v lese; večer diner, v 10 hodin Rusové odjíždějí; hned potom náš císař do Čech, strýc Karel a já do Vídně.
O maličké jsem dostal chvála Bohu dobré zprávy, děkuji za telegramy. Dej si jen velký pozor na všecko, co děláš, neboť se velmi strachuji. Toužím strašlivě po Tobě a počítám dni, které nás ještě dělí.
Z celého srdce Tě objímaje, jsem

Tvůj věrný Coco"


Korunní princ Rudolf na fotografii v roce kroměřížské schůzky.

S princovým značně štiplavým komentářem, který se tolik lišil od oslavných novinových článků, jež vyzdvihovaly "bohatýrskou postavu carovu" a další skvělé vlastnosti nejen jeho, ale i četného doprovodu, můžeme srovnat jiný, také poněkud nelichotící komentář týkající se hodnocení ruského cara. Napsal jej J. Penížek - Z mých pamětí z let 1878 - 1918:
"Car Alexander byl absolutista svým smýšlením a ještě více tlakem událostí, které předcházely jeho vstupu na trůn - zavražděním otce nihilisty - a působením okolí svého. Nedostatek pohybu, následek to jeho stálých obav, že jej stihne stejný osud, jaký stihl otce, zhoršoval jeho stav. Kdo jej viděl na schůzce kroměřížské s Františkem Josefem, postihl jediným pohledem celou zasmušilost muže, jenž byl autokratem největšího státu evropského, a přece málomocen a sláb. Nad vysokým čelem ježaté přizrzlé vlasy, plnovous barvy stejné, oči kalné, plnokrevnost, rozložená přes celý obličej, vyhrnuté rty, zavalitá prsa, těžké nohy ve vysokých botách, to byl jeho vnějšek. V jeho vystupování jevila se jakás ostýchavost, nestálost a nejistota... Byl nevrlý, málomluvný. Choval se podle příkladu římského císaře, o němž dí básník: Exodi profanum vulgus et arceo. Nenávidím dav a výhýbám se mu. Jeho styky s obyvatelstvem a lidem byly proto velmi skrovné, a nebylo-li možno zabrániti jim docela, byly prakrátké."


Ruský carský pár s nejmladším synem Michailem Alexandrovičem.
Portrét pochází z roku 1884 a jeho autorem je dánský malíř Laurits Tuxen (1853 - 1927).

A jak hodnotil kroměřížskou schůzku tehdejší tisk?
Časopis Světozor v čísle 37 z 28. srpna 1885 zhodnotil setkání dvou císařů následovně:
"V Kroměříži, v předním městě úrodné Hané, odbývala se dne 25. a 26. srpna schůze císařů rakouského a ruského, které se súčastnily také obě císařovny, dědici trůnu obou říší, členové obou císařských rodin, ministři atd. Schůze měla ráz největší intimnosti i přikládá se jí vším právem veliký význam politický.


Portrét císaře, který byl zveřejněn ve Zlaté Praze 18. září 1885.

Perioda odcizení mezi Rakouskem a Ruskem, jak zahájena byla politikou rakouskou za Krymské války, může se pokládati za překonanou a odtud zajisté mezi oběma říšemi nastanou přátelské poměry, za kterých sporné otázky, zejména východní politiky, v přátelské shodě budou vyrovnány. Záležíť v první řadě na tom, aby ve východních zemích zjednán byl pořádek, a že to za potrvání neobmezeného tureckého panství naprosto nejde, jest zřejmo. Blahodárný rozvoj, jenž následoval ve všech zemích, jež byly z přímého panství tureckého vyjmuty, ukazuje zřejmě, v čem tu záleží jediná pomoc. Stateční Hanáci, toto jádro českého lidu na Moravě, nedali si ujíti příležitosti, aby svému panovníkovi skvělým uvítáním podali důkaz své oddanosti. Z celého dalekého okolí dostavili se venkované, rolnické banderium několika tisíc jezdců defilovalo před císařskými manželi. Ač nával lidu do Kroměříže byl ohromný, nebyl přece pořádek ani v nejmenším porušen.


Portrét cara, který byl zveřejněn ve Zlaté Praze 18. září 1885.

Hlasy orgánů vlád o schůzi kroměřížské souhlasí v tom, že nepřítomnost císaře německého a jeho kancléře nikterak neznamená ochabnutí poměrů mezi východními říšemi. Malý, ale nikoli nevýznamný rozdíl jeví se v tom, že kdežto v Berlíně pořád mluví jen o poměrech německo-rakouských a snaží se vylíčiti věci tak, jako by spolek rakousko-německý co celek vstoupil v přátelské poměry k Rusku, ve Vídni a v Petrohradě nečiní žádného rozdílu mezi poměrem rakousko-německým a rakousko-ruským. Také činí se pokus v tom směru, aby vzbudila se nedůvěra Ruska vzhledem k poměrům v Haliči, a aby Poláci vylíčili překážku přátelského poměru s Ruskem, kterážto úloha, jak známo, nám Čechům se připisuje naproti poměru k Německu. Snažení toto učinilo úplné fiasko, i byly se strany Ruska rozhodně odmítnuty všecky pokusy o vmísení se do vnitřních záležitostí Rakouska."


Carevna Marie Fjodorovna na titulní straně "Wiener Salonblatt" z 23. srpna 1885.

V dalším čísle ze 4. září 1885 přinesl Světozor ještě obrazovou přílohu k setkání monarchů a rovněž krátkou charakteristikou představil ruské hosty:

"Slavní dnové Kroměříže jsou ukončeni. Hlavní město požehnané Hané opět vráceno pravidelným svým poměrům. Ale důslednosti světodějné události, jejiž jevištěm bylo sídlo arcibiskupa Olomouckého, potrvají, a blahodárné následky
její pocítí národové spolčených říší, ba veškeří národové Evropy. Spolek Rakouska s Ruskem, který národům evropským po řadu let zapezpečoval mír, jest na novo utvrzen.


Velkokněžna Marie Pavlovna na titulní straně "Wiener Salonblatt" z 30. srpna 1885.

Car Alexander III. narodil se dne 10. března 1845 jako druhý syn cara Alexandra II. Když byl starší jeho bratr Mikuláš dne 24. dubna 1865 v Nizze zemřel, jmenován Alexandr následníkem trůnu. Dne 9. listopadu 1866 pojal za choť dánskou princeznu Dagmaru, jež byla dříve zasnoubena s jeho bratrem. Přestoupivši ku pravoslaví, přijala jméno Marie Fjodorovna. Jest dcerou krále dánského Christiana IX. narozenou dne 26. listopadu 1847. Bratr její jest králem řeckým; sestra její Alexandra chotí prince Walesského, budoucího krále anglického. Z manželství toho pošlo pět dětí: tři princové a dvě princezny. Carevič a následník velkokníže Nikolaj Alexandrovič narodil se dne 18. května 1868 i byl minulého roku slavně za plnoletého prohlášen.
Po zavraždění svého otce nastoupil Alexander III. trůn ruský za poměrů velmi neutěšeńých. Podařilo se mu však nejen zjednati pořádek uvnitř říše ruské, ale i upraviti poměr k sousedním říším. Po loňském sjezdu ve Skierněvicích, kde císařové rakouský, ruský a německý obnovili spolek tří císařů, následoval letos sjezd císařů rakouského a ruského v Kroměříži, kdež, jak výše vyloženo, utvrzeny přátelské poměry mezi Rakouskem a Ruskem."

Více na téma rakousko-ruského kroměřížského setkání zde:


Zdroj:
vlastní článek, citace dopisů z:
Brigitte Hamann: "Kronprinz Rudolf"
obrazová příloha:

Kam dál